Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sedla jsem si tedy hned vedle Lucy, na kterou se lepila naše malá, hnědá pijavice. Věděla jsem její jméno, Weri ho vykřikovala všude kolem, ale mně bylo ukradené. Prostě to bylo vlče té prašiviny, která byla se svým egem tak vysoko, že byla vlastně pod námi. Ona se tím svým vychloubáním o její pyšnosti shazovala pod úroveň normálního vlka. Považuješ se za normálního vlka, jo? Zeptal se mě Toren, který byl neustále se mnou. Ušklíbla jsem se a nechala ho být. Bez komentáře.
"V tomhle lese ti tohle nehrozí," dodala jsem s jistotou v hlase, stejně tak i s chladem, který převažoval a kamennou tváří. Mít takové problémy... ona však byla mladá a ne tak silná, proto jsem jí musela pochopit a dělat, že to neberu jen jako hloupou poznámku.
Lucy mluvila hlavně k té mrňavé, nicméně sem tam padla slova mířená i ke mně. "Kožešiny... no, to si musíš sama přinést." S pevností v hlase jsem se podívala z jeskyně ven a ponořila se do myšlenek. Lovit.. mhm, ulovila jsem srnu, to jim musí stačit. Lucy to jistě zvládne sama, já se alespoň pak půjdu projít, říkala jsem si pro sebe, když jsem najednou zaslechla i pištivá a nepříjemná slova od vlčete. Představila se jako Lindasa, což jsem věděla. Ale připomínalo mi to malou zkratku - Linda, Pinda. Byla jsem však ticho.
Na mou otázku ohledně chůvy odpověděla nejdříve otázkou, na což jsem jen pozdvihla ret a lehce jí dala najevo, že nejdříve mi odpoví a potom se bude ptát. Ale odpověď pokaždé dostat nemusí. Smázla to však tím, když dodala jméno chůvy - Indil. To mě mohlo napadnout, pomyslela jsem si pro sebe a protočila panenky. Nic jsem proti ní neměla, byla to typická vlčice, která byla z vlčat hin, stejně jako tady Lucy. "Vím." Zastavila jsem tak její popis černo šedé vlčice, s flekem pod očima. Linda se mě ptala i na jméno, ale já jsem se jen odklonila a dívala se ven. Nereagovala jsem, protože jsem věděla, že by se do mého jména opět navážela. Stačí jedna poznámka, i v myšlenkách, a udělám si z tvého kožichu pelech, i když by se na něm prekérně spalo, pomyslela jsem si a podívala se na ní. "Skylieth. A zkus mi vymyslet nějakou takovouhle zkomoleninu," zavrčela jsem, abych jí ujistila, že to myslím vážně.

// *Two thousand years later* Eheheh, budete někdo psát, anebo... to tu prostě zamrzne? Megan se hold přeskočí, nechci tu s Loriosem být ještě na Vánoce ~

<<< Erynijský les

Vyšplhala jsem po římsách až na okraj jeskyně. Podívala jsem se zpět do lesa a všimla si, jak za námi cupitá malé vlče. Asi rádo riskuje život, prohodila jsem si pro sebe a poslouchala Lucy. Ta se s ním dala do řeči, ale po chvilce se od něho odtrhla a mluvila ke mně. "No, nehlídá. Jejich matka je strašně zodpovědná a celkově spolehlivá, proto si pořídila vlčata," řekla jsem ironicky, ale musela jsem se zastavit. To nejnamyšlenější vlče šlo za námi až do úkrytu.
Mluvilo na mě, že jí tam nemůžeme nechat, že nikoho nezná, krom chůvy, kterou nemá ráda. Protočila jsem panenky. Nemá ráda nikoho, ale u mě se poklony nedočká.
Podívala jsem se na Lucy a s klidem si sedla hlouběji do jeskyně. "No, já jsem tady spala jen párkrát, našla jsem si vlastní úkryt. Kvůli soukromí a tak, moc společenský tvor nejsem," řekla jsem k ní chladně a mezitím se rozhlížela, kde bych si mohla i lehnout, aby mi nebyla ani zima, ani příliš teplo. Vlče se za námi vydalo poměrně rychle, bylo nedaleko od nás, proto jsem nemohla nic Lucy o Weri říct. Ale co už. Až jí potká, jistě zjistí její pravou povahu sama.
Po chvilce mi došlo, že vlče mluvilo o chůvě. "Počkat, chůva? To je jako kdo?" Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Nic o takovém úkolu jsem neslyšela, o ochranáři a lovci ano, ale chůva? Nač je chůva? Vlčata má hlídat matka, ne chůva... ach bože, proč si je potom pořizuje, když se o ně ani neumí postarat?! Nešlo mi to do hlavy, měla jsem jí už pod bodem mrazu a jediné slovo z jejích úst (Weri) by teď bylo osudné pro její kožich. Sedla jsem si na slunce, které sem šlo jen místy, načež jsem přitáhla ocas k sobě a pozorovala Lucy. "No, tak to je vlastně celé." Můj úkryt je hezčí, hehe.

//Post zítra ^-^

Do konverzace alfy spolu s Lucy jsem se nijak nezapojovala, přeci jen to nebyla moje starost. Proto jsem seděla nedaleko nich a pohrávala si s kouskem větve, který mi ležel před tlapami. Přizdvihla jsem obočí, když jsem zaslechla nějaké děkování a radost. Nastražila jsem ouška a poslouchala je, neboť ve vzduchu prosvištělo i mé jméno. Podívala jsem se na Atraye, který zmínil skálu a mě, tudíž jsem si to spojila. Vstala jsem už celkem rozlámaně na vlastní tlapky, oklepala se a trochu zamručela. Lucy přiklusala ke mně a proto jsem se jen ušklíbla. Přijal ji? Zřejmě ano.
Packou jsem do ní dloubla a podívala se jí do očí. "Tak vítej v naší smečce," řekla jsem s klidem v hlase a rozhlédla se. Atray si už nabíral cestu do neznáma v lese, ale já zaslechla hlas malého protivného, uším škodlivého hlasu. Weri juniorka, prolétlo mi hlavou. Pozdravila nás, mě oslovila jako lovkyni a v duchu si dodala štiplavou poznámku. Pozdvihla jsem horní pysk a zavrčela. "Jdeme," neodpověděla jsem jí a jen se podívala na Lucy. Neměla jsem zapotřebí se tu hádat s vlčetem, které bych nejraději naporcovala do polívky.
Lucy se určitě držela někde za mnou, proto jsem nabrala lehký klus a vydala se ke skále. "Takže... kupodivu je tohle naše skála. Dělí se na místnosti, což jistě znáš. Samozřejmě my nuly spíme dole," dořekla jsem s hořkým nádechem a otočila se, jestli za námi nikdo nejde. Po ověření jsem vyskočila na kamennou římsu a vydala se dovnitř. "Vlastně je to jen obyčejná skála, nechápu, co z toho všichni dělají," zazubila jsem se a vplula dovnitř jako rybka do vody.

>>> Skála

//Bitkááá! :3
Kurz 15 vlčích máků na Coru!
Já jsem si to nahrabala na Česku a Finsku (moc pěknej hokej!) a pak už jsem to raději nechala na nich :D

//Pro Storma: Až bude prosím tě Lorios na řadě - popíchni mě vzkazem :D Nějak jsem se tu v tom ztratila, tak abych měla jistotu :D Díky ^^

//Myslím, že s Lososem nemusím teď psát, když vlastně čeká jen na Storma, až půjde do lesa :D Takže já si s ním dávám pauzu :)

Atray mě mile pozdravil a udiveně nás sledoval. Já jsem ho plně chápala, nicméně doufala jsem, že z Lucy nevypadne nějaké to moudro, ve kterém by si zkazila první dojem.
Poposedla jsem si o kus dál a pozorovala dění kolem. Ucítila jsem Freyu, jak jde směrem odtud, a zaslechla dokonce i něčí myšlenky. Sama sobě říkala, že se musí zeptat Atraye ohledně přívěsku. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou - no je tohle možný? Ona něco najde a i jestli to může najít se jde zeptat... za chvíli se ho bude ptát, jestli může jít tam a tam... jestli může dýchat. To není normální, není, vrtěla jsem hlavou, když jsem najednou zaslechla své jméno.
Lucy mě zmínila, když se jí Atray ptal, proč si vybrala zrovna tuhle smečku. Chtěla jsem mu poslat myšlenku, že tu už někoho zná a tak, ale raději jsem jen poklidně přehazovala ocas ze strany na stranu a čekala, co mu na to odpoví. Ona mě zmínila a poté dodala, že pokud tu jsou vlci jako já a Coeden, tak že by tu ráda zůstala. Bylo to snad poprvé, co mě někdo pochválil, od dob, kdy tatínek ještě žil. Sklopila jsem hlavu k zemi a utrápeně jsem si představovala siluetu otce. Byl tak pěkný, i když později mu vypadávaly chlupy, ale... prostě to byl můj táta. Jediný vlk, kterému jsem věřila, který mi zachránil život a já měla dělat všechno proto, abych ho zachránila jemu. Ale už bylo pozdě... Slza byla na krajíčku, ale já se chtěla držet. Na mé perleťové barvě očí však nikdo sklenatost nepoznal.
Otočila jsem se i na Indil a Fiéra, kteří ještě s tím flekatým něco probírali a podivně u toho poskakovali. Byli v dálce, ale i tak jsem jejich siluety viděla. Otočila jsem se zpět na Lucy a upřeně sledovala oba dva, co si povídají. Tiše jsem jen zamručela a přenesla váhu z jedné packy na druhou.

Když jsem Lucy navrhla, že pokud zjistíme, že je naše smečka plná, půjdeme se zeptat jinam, udiveně se mě zeptala, jestli bych šla s ní. Pozdvihla jsem obočí a ušklíbla se. "Samozřejmě, ale jen ke hranicím. Jako člen jiné smečky by to bylo nebezpečné," kamenným výrazem jsem ztvrdila vážnost této věci a pokračovala směrem ke skále.
Cítila jsem Atraye celkem blízko, nicméně zatím jsem ho nikde neviděla. "Musí tu někde být..." Tyto slova jsem si říkala spíše pro sebe, ale ničemu nevadilo, že to věděla i Lucy. Ta se mě však vzápětí zeptala, jestli tu nejsou nějací zuřiví obránci, nechtěla by být na špízu. "Vedle jednoho teď kráčíš," dodala jsem sarkasticky, nicméně byla to pravda. Akorát jsem za poslední dobu trochu uklidnila svoje agresivní chování a lehce jsem zlenivěla s tím vrčením, ale co už.
Spatřila jsem skálu a v tu chvíli i Atraye, který vyl a motal se kolem. Kde jinde by mohl být, než tady, dodala jsem tiše pro sebe a ušklíbla se. "To je on," oznámila jsem Lucy, aby věděla, že on je alfa a musí si dávat pozor. Doklusala jsem k němu a potichu si odkašlala, aby se náhodou nelekl a věděl o mé přítomnosti.
"Zdravím," řekla jsem mu tiše a přešlápla jsem. "Snad neruším, nicméně tady Lucy by se ráda zeptala, jestli tu je... no, zeptej se sama," pobídla jsem jí s úšklebkem a couvla jsem, aby si to vyřídila sama. Vlče nebyla a žádat si o místo ve smečce musí každý sám. Poodešla jsem o kus dál a sedla jsem si. Jen jsem pozorovala jeho šátek a zamyšleně se dívala do dálky. Kde všichni nacházejí takovéhle věci? Potichu jsem přemýšlela. To jako jen tak jdu, najednou prostě na keři šátek, tak si ho vezmu a omotám kolem krku? Anebo uvidím něco se lesknout, vezmu si to a tadá, je to moje? Ale co když to někdo ztratil? Naklonila jsem hlavu na stranu a našpicovala uši, abych případně slyšela to, co si říkají, ale stejně jsem byla ponořená v mysli. Třeba taky jednou budu ve správný čas na správném místě a něco takového najdu...

//Post během zítřka, nejdéle středy... :D

//Pořadí... Storm, Daichi, Ashe a Megan, yopa? :D

// Heh, vecpání by mi nevadilo, ale tohle je smečkový lov a to se, podle mě, moc nehodí. Nicméně koment házím hlavně proto, že Derian nemůže být oproti tobě malá, jsou jí 3 roky a tím pádem je plně dospělá - stejně vysoká, stejně mohutná. Tudíž je blbost, aby na ní někdo poznal, že jí jsou teprve tři, i když to je jen rozdíl od tvého vlka dva roky :)

Stále jsem se soustředila na tu věc, která se houpala Freye na krku. Soustředit jsem se začala zase ve chvíli, když promluvila. Přivítala Lucy a takové ty nováčkovské věci, když někdo žádá o místo. Přitakala, že pokud budeme chtít žádat o místo, rozhoduje o tom Atray. Zastřihala jsem oušky. Cítila jsem jeho pach, nicméně neměla jsem tušení, kde je.
Freya řekla, že ho najdeme rychleji, když půjdu s Lucy já. Určitě bych jí tu nenechala samotnou, aby tu hledala alfu. To by bylo hodně blbé a nešlo by to, hierarchie je hierarchie. Freya se mě hned na to zeptala, jestli s ní tedy půjdu, anebo či mám ještě něco na práci. Zamyšleně jsem zamručela. "Nooo," chtěla jsem udělat vážnou chvilku, ale asi bych nebyla taková potvora, abych Lucy hodila Freye na krk. "Samozřejmě že s ní půjdu." Verdikt byl jasný. Ale zbývalo jen zjistit, kde se vlastně Atray nachází. Musí se potulovat tady v lese, možná ve skále, napadlo mě. Nechala jsem tedy Freyu být, ale otázku jsem na ní ještě měla. "Atraye nalezneme spolu. Dík." Dobrá, možná jsem se jí chtěla zeptat na typ, kde se asi Atray nachází, ale rozmyslela jsem si to. Raději jsem se oklepala, šťouchla do Lucy a usmála se. "Zatím," dodala jsem k Freye. Pomalu jsem se rozešla směrem ke skále, i když jsme stáli nedaleko.
Musela jsem ale Lucy ujistit, že alfa není žádný mrzout a nějak se to jistě vyřeší. "Jak jsem říkala, alfa je milej, uvidíš. Kdyby měl plno, půjdeme se podívat ještě do jedné smečky," oznámila jsem jí. Konec věty jsem však vyšvihla do otázky, abych za ní nerozhodovala. Kdo ví, třeba si místo ve smečce rozmyslela...

Freya poměrně rychle vyřešila to, co si Atimu s flekáčem přáli. Neposlouchala jsem je, soustředila jsem se na jiné věci, jako byla právě teď příroda a celkově okolí.
Když dořešili to, co potřebovali, Freya pozdravila a zeptala se, co potřebujeme. Opět tam byl cítit ten odstup, kterým vždy pronášela její chladná slova. Nevnímala jsem to už, ale snažila jsem si jí představit jako vlče - jestlipak byla taky tak odtažitá a chladná a nikdy si nehrála? - nicméně takové otázky mohly zůstat jen ve vzduchu. Otočila jsem se na Lucy a opět na Freyu. Chtěla jsem být tiše a nechat to vyřídit jí, ale ona tu byla prvně, nikoho neznala a tak jsem si řekla, že jí trochu pomůžu. "Netuším, jestli jít za Atrayem, či můžeš o tom rozhodovat i ty - asi ano, jako beta - ale... tady Lucy by se ráda přidala do smečky. Jak je to s místy v naší smečce nevím, když tu posledně někdo byl, tak si myslím, že odešli, ale... ty máš asi přehled," rozhlédla jsem se. Při svém mluvení jsem nepohnula ani koutkem - kamenný výraz forever.
Ve vzduchu byla cítit napjatost a nervozita, zejména ze strany Lucy. Ale já jí plně chápala, byla v naší smečce prvně a jediný, koho tu znala, jsem byla já a Coedy, který se teď asi někde povaluje. To je však jeho věc. Ještě jednou jsem se otočila na Freyu a prohlédla si její přívěsek. "Pěkný," řekla jsem si spíše pro sebe. Neklidně jsem přešlápla a podívala se opět Freye do očí. Buď tě vypakuje, že je nás tu moc, nebo tě rovnou přijme - což pochybuji, o tom rozhoduje hlavně její otec - anebo... nás pošle za ním, což by bylo asi nejrozumnější, ale uvidíme. Tyto věty jsem poslala Lucy do hlavy a usmála se. Tedy, taková ta snaha o úsměv, ale přitom šlo o křečovitý a kyselý tik, ve kterém ani ten náznak milosti nebyl poznat. Ale snaha se cení.