Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< VVj

Tavarillë měl pravdu, pokaždé, když jsme někde stáli - tedy, alespoň mně se to tak stávalo pořád - se najednou naskupili vlci a já jsem nevěděla, jak odtamtud odejít. Bez povšimnutí.
Na můj návrh s lovem dodal, že je to dobrý nápad. Jen jsem přikývla a ušklíbla se. Netušila jsem, jak dobrým lovcem je, ale něco málo jsem mohla odvodit z jeho tělesné stavby. Byl trochu mohutnější a urozený, ale stejně jsem si myslela, že já jsem na tom s lovem oproti němu o dost lépe. Samozřejmě, že ano, zazubila jsem se a podívala se, jestli mě následuje.
Zastavila jsem se o kus dál a trochu se přikrčila. Všimla jsem si srnky. Nebylo by těžké ulovit jí sama, nicméně když jsem tu byla i s ním, musela jsem ho taky zapojit. Prakticky nemusela, ale bylo mi jasné, že už jenom proto, že je to vlk, tak se zapojí. "Ta srna... Až se odpojí od stáda, jdeme po ní, dobře?" Mluvila jsem potichu a plížila se k ní. Trochu jsem byla nervózní. Sama bych si v hlavě udělala taktiku, ale teď jsem musela trochu spolupracovat. A to mi moc nejde.
Nicméně po chvilce se srna odloučila od hromady srnek, které se daly rychle na úprk. Já byla neviditelná, těsně vedle srny, ale i tak jsem čekala na Tava. Teď! Křikla jsem vlastně jen jemu do hlavy, abych srnu nevyplašila a počkala na to, jestli ji alespoň skolí k zemi, abych mohla se do ní zakousnout a vítězoslavně se najíst.

Poklidně jsem seděla a odpočívala. Snažila jsem se uklidnit a nabrat trochu síly do dalších dnů, ale moc mi to nešlo. Začalo se tu totiž hromadit strašně moc vlků, nemluvě o vlčatech, která jsem nemohla ani vidět. Proto jsem jen polkla a snažila se na ně nevrčet a naznačovat jim, že bych nejraději po nich skočila a varovat je tím před brzkým útokem.
Nicméně podívala jsem se na Tava a bleskurychle řekla: "je tu nějak převlkováno," načež jsem se ještě jednou rozhlédla. Vstala jsem a došla jsem se napít, abych náhodou po cestě odtud neměla sucho v tlamě, ale stejně se mi tu nelíbilo.
Nabrala jsem ještě několik soust vody do tlamy a vrátila se k Tavovi. Zdál se mi trochu tajemný, ale líbil se mi jeho kožich. Jednoduše jsem měla oči pro hnědé vlky. "Poslyš," začala jsem mluvit, "co říkáš na lov? Vedle na louce... tady se mi to moc nelíbí, je to tu jako kdyby se tu rozdávalo něco zadarmo," protočila jsem panenky a zvedla jsem se. Nenutila jsem ho, ale podvědomě jsem tušila, že půjde se mnou, protože jestli byl alespoň trochu mně podobný, určitě půjde.

>>> Západní Galtavar

//Néé, zíítra... O:D

Tavarillë chvíli váhal, jestli se taky napije, ale poté, co jsem usedla na břeh, se šel napít taky. Nechal mě jít první, což jsem pokládala za gentlemanský čin, ale možná to s tím nemělo vůbec žádnou spojitost.
Když dopil, přišel ke mně a sedl si nedaleko. Soustředila jsem se na toho vlka v dálce, ale nic jsem neříkala. I když jsem doufala, že nepůjde za námi a nebude něco chtít, asi bych už byla celkem nepříjemná. Tav měl najednou stejnou myšlenku, takže mě ještě více utvrdil ve faktu, jak moc podobní si jsme. Je to vůbec možné? Vždyť já jsem si myslela, že jsem na světě jediný mrzout a zloun, zazubila jsem se pro sebe a podívala se na něj. I když on měl krásný vzhled kožichu, nevěděla jsem, co všechno za magie ovládá, ale v tom nebyla ta pravá síla. Síla byla v hlavě, v psychickém myšlení, které ovládalo každého z nás.
Tělo bylo jenom jako vizáž, jako schránka pro myšlení, které bylo ovlivněné hlavně výchovou, ale i tím, jakým přístupem jsme vyrůstali. Což je vlastně výchova. Nicméně z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl jeho hlas. Řekl mi, že přemýšlí, jestli jsem přestala přemýšlet. A poté dodal cosi o tichu a mém prázdném výrazu. "Přemýšlím prakticky pořád, ono, co jiného dělat?" Dodala jsem konec věty do vzduchu a chtěla odpovědět i na můj prázdný výraz, ale zatím jsem byla ticho.
Po chvilce jsem se na něj ušklíbla. "Ticho je podle mě lepší než být zahrnut spoustou poznámek a nesmyslných slov. Když vlk vyrůstá v samotě, tak si na to hold zvykne, no," řekla jsem mu. Nevyrůstala jsem o samotě, tak doslova, ale... po smrti otce se to všechno změnilo. Dřívější má povaha by se nyní rovnala vlčeti na pokraji myšlení, ale po jeho smrti jsem trochu zvážněla a přestala si tak užívat života. Už mě na něm nic nedrželo, a prakticky ani teď nedrží.

<<< Východní Galtavar

Pomalým krokem beze slov jsem přišla k jezeru. Písčitá pláž mi nedělala dobře, vzhledem k tomu, kam až se písek ze země dostával do mých tlapek. Bylo to poměrně dost nepříjemné, nicméně nechtěla jsem zhýčkaně reagovat, jak moc mi to vadí. Došla jsem temperamentně k vodě, kde jsem sklonila hlavu a napila se. I když byla celkem vlažná, napít se dalo. Mrskla jsem ocasem a nalila do sebe několik doušků, které jsem si vychutnala. Sluníčko ze mě celkem vodu ždímalo a tak se nebylo čemu divit, že jsem měla potřebu pořád pít.
Odešla jsem kus od vody a podívala se směrem k Tavarillövi. Zastřihala jsem oušky a zamžourala, jestli tu náhodou nejsou i další návštěvníci. Nikdo tu však nebyl. Až na jednoho vlka, který byl poměrně daleko od nás. Nechala jsem ho být. Zajímalo by mě... jestli si někdy najdu partnera, přemýšlela jsem si pro sebe. "Samozřejmě, jen nebuď tak chladná a nepřístupná," odpověděl mi Toren. Kušuj. Stejně by mi byl k ničemu. Na to cukrátkování nejsem, postarat se o sebe umím sama a k čemu je dobrý? "Sdílení pocitů, rozvíjení rodiny... je toho spousta. A vždy je lepší mít někoho po boku," objasnil mi to. Na to, jak byl malý, byl dost chytrý. Prosím tě. Já mám po boku tebe a to mi stačí. Nechali jsme oba dohadování se o tom, že partnerství vlastně je a není k ničemu. Něco to do sebe má, ale vlčice jako já nikoho po svém boku nepotřebuje mít. Asi.

Bylo vidět, že Tav nad něčím přemýšlí, nicméně já jsem na to nereagovala. Taky se mi hlavou honilo to moje a proto jsem jen tiše seděla a koukala se po okolí. Koutkem oka jsem ho vždy zkontrolovala, jestli na mě náhodou nechystá nájezd, ale když jsem se ujistila, zase jsem sledovala prostředí kolem nás.
Na mou poznámku ještě zareagoval a trochu ji pozměnil, ale prakticky řekl to samé, co jsem měla na mysli. A poté něco s výchovou. Jen jsem přikývla a nezabývala se tím, věděla jsem, že na to má stejný pohled jako já, i když tam možná panovaly trochu jiné myšlenky. "Ten po tobě určitě jede," řekl mi najednou z ničeho nic Toren a já se jen zachvěla. Vzhledem k tomu, že jsem pořád přenášela váhu z packy na packu to nemohl poznat. Prosím tě, teď ne. Vypadá celkem v pohodě a stejně už ho nikdy neuvidím, tak proč ho hned sežrat? Odsekla jsem Torenovi, ale ve skutečnosti jsem to myslela trochu mileji než jsem to podala. On už byl ticho. Je z jiné smečky, dodala jsem ještě, abych nezakončila konverzaci tak ostrou poznámkou. "V tom se ale překážka nejeví," řekl ke mně opět tím filozofickým tónem, na což jsem musela jen kývnout a uznat, že má pravdu. Po celou dobu naší konverzace jsem však koukala do krajiny a dělala, jako kdybych přemýšlela.
"No, asi jo," odpověděla jsem mu ohledně magie. "Byla to jen nabídka. Vnucovat se ti nebudu," řekla jsem mu suše, ale na druhou stranu už ne s tak ostrým tónem, jako na začátku konverzace. "A má trpělivost není moc... velká, takže tu bych zrovna dvakrát nepokoušela, i když nevím, jak si na tom ty," zazubila jsem se pro odlehčení napjaté atmosféry a podívala se opět na něj. "No nic, jdu se napít k jezeru. Nejdeš taky? Mám celkem sucho v tlamě," zdůvodnila jsem mu a vstala. Chvilku jsem na něj koukala a čekala, jestli půjde, a poté jsem ladným krokem, který mohl popoběhnutím dohnat, vyrazila k jezeru.

>>> VVj

Tavarillë měl celkem zvláštní myšlenky. Potýkala jsem se s tím, že to, co se tu odehrávalo, asi myslel z části vážně. Dobrá, možná se mi taky nezdál tak odporný, jako všichni ostatní, ale nevím. Nedokázala bych si připustit, že by se mi mohl třeba... líbit? Kožich měl zajímavý a pěkný, ale že bych se do něj zamilovala? Pfe, to fakt ne.
Na odpověď ohledně Erynijské smečky nezareagoval, za což jsem byla celkem ráda. Ta spousta otázek o tom kde to je a kdo je tam alfa mě už unavovala. Jen jsem z této polehčující okolnosti zívla a vrátila se pohledem zpět k Tavovi. Na moje jméno reagoval pozitivně, nevymýšlel hned nějaké "Skyliethasa" a podobné hovadiny, na které jsem byla alergická. Dobře, když mě někdo oslovil Sky anebo Lieth, dalo se to ještě překousnout. Ale tohle už na mě bylo moc.
Souhlasil s tím, že je vymýšlení přezdívek ohavné. Přikývla jsem. "Myslím, že tam něco ohledně namáhání mozků mít roli nebude, spíše jde o to, že většina ten mozek nemá," usmála jsem se ironicky a poté se mu podívala do očí. Líbilo se mi, že je má stejné, navíc se k němu moc hodily. Ony ani hnědé by nebyly tak špatné, ale stříbrná je prostě jistota. Navíc, jsou značně přitažlivé a podle mě je jim vidět do hloubi vlka. "Jak si na tom s tvou magií? Ovládáš ji perfektně?" Nevyhnutelná otázka. Vlastně mi do toho nic nebylo, ale... opět jsem to zahrála do autu. "Jestli ji ještě nemáš natrénovanou, mohla bych ti s tím pomoct," nabídla jsem se. Prakticky mě tohle učení bavilo, ať už se jednalo o lov anebo ostatní věci, které mi šly.

Z vlkovy strany se už konečně nenesla další sladká slova, která by mě akorát uváděla do rozpaků. Necítila jsem se v jejich prostředí zrovna příjemně, přišlo mi to až moc... nechutné na to, aby to byla pravda. A díky bohu, že nebyla. Raději bych uvítala jednání na rovinu.
Když vyšlo slunce, ranní paprsky prozářily okolí. Usmála jsem se a podívala se na nebe, když jsem si všimla, že i hnědouš na něj kouká. Nyní jsem spatřila plně jeho sytost barev. Viděla jsem spoustu hnědých vlků, ale tuhle kombinaci ještě ne. A musím říct, že se mi moc líbila, už jen vzhledem ke své originalitě a celkově mu to ladilo.
Na slova o mém pravém partnerovi řekl, že jsem ho už našla, na což jsem krom úsměvu nijak nereagovala. Spíše jsem nechávala to ticho, aby se nás zmocnilo. Ohledně partnerky mi řekl, že by mi to mohlo být jedno. Ještě to sladké slovo a já měla chuť se otočit a odejít, ale něco mi říkalo, že bych tu měla zůstat. Tak jsem seděla dál. Najednou mi řekl, že patří k Borůvkové smečce a zeptal se mě, k jaké patřím já. Konečně naše konverzace nabírala normálního rázu, ač on si ještě ta láskyplná oslovení neodpouštěl. "Já jsem z Erynijské smečky," dodala jsem a nic víc k tomu neřekla. Mohla jsem zmínit to, že jsem na delta postavení a aspiruji na gammu, ale jemu to mohlo být jedno.
On se mi konečně představil, jako kdyby mi viděl do hlavy. Snad nečte myšlenky, protočila jsem panenkami. Mohla to být taky dobrá náhoda, že. "Skylieth," odvětila jsem hned na to. Poznámku o přezdívkách jsem nepřeslechla, ba dokonce jsem na ní odpověděla: "konečně někdo." Ty vymyšlené zkomoleniny jména mě akorát dokázaly naštvat. "Nechápu, proč to ostatní dělají. Jednou se jmenují tak, jak se jmenují a oni si ještě vymýšlí zkomoleniny anebo přezdívky. Odporné," nakrčila jsem čenich a podívala se před sebe. Jen jsem se uvelebila a přenesla váhu na druhou tlapu, neboť ta první mě brněla.

Vlk, který zatím byl pro mě beze jména, mi řekl, že ví o tom, že bych ho nezabila, kvůli tomu že jsem se do něho zamilovala od prvního pohledu. A doteku. Tak to zní fakt divně, pomyslela jsem si s úšklebkem. Možná se vevnitř začal probouzet dávno ztracený smysl pro humor, který jsem měla kdesi hluboko ukrytý, ale probouzel se. Divné, že zrovna cizí, hnědý vlk, ho ve mně dokázal takhle vyvolat. Ještě se mi to nikdy nestalo.
K té zamilovanosti jsem jen dodala: "je to tak, no," a stydlivě se zavrtěla. Hned na to mi řekl, že si to nechá pro sebe a nikomu to neřekne. "Ale přeci nechceš skrývat naší lásku, nebo snad...?" Zamračila jsem se a zdůraznila slovo "nechceš". Opravdu nechtěl. Pro jeho dobro.
Na mou otázku, jestli se nemusím stydět mi odpověděl, že nemusím. Jen jsem sebou zavlněla a podívala se mu do očí. Všimla jsem si, že má stejnou magii, jako já, ale nevěděla jsem, na jaké úrovni s ní pokročil. Nicméně i přes to jsem musela být opatrná a nemyslet si vše, co jsem měla na jazyku. Naznačila jsem mu svými svůdnými pohyby, o kterých jsem ani mimochodem nevěděla, že je dokáži udělat, že ho miluji. Samozřejmě vše bylo hrané, nic jsem nemyslela vážně. On vypadal celkem ušmudlaně, a oproti mně se mi zdál poměrně... no, neznala jsem ho, raději jsem si své názory nechala u sebe.
"Je to tak, vážně. Když jsi tu se mnou, cítím se jako... když mám konečně vedle sebe svého prince," usmála jsem se a opět si přisedla ještě blíž. Seděla jsem skoro nalepená na něm, když se mi najednou otřel čenichem o spodní část čelisti. Takhle blízko mi ještě nikdo od doby smrti mého otce nebyl, opravdu. Nevěděla jsem, jak reagovat, už jen z instinktu jsem chtěla po něm skočit a srazit ho k zemi pro ukázání autority a hlavně mezí, ale... možná se mi to trochu líbilo. Ne. NE! Bránila jsem se. On však dodal, že mě neopustí. "Tak to mě mr.. to mě těší, jsem ráda," zamluvila jsem rovnou mou štiplavou poznámku. Zatím mi hra šla, ale asi jsem se takhle odvázala jenom proto, že jsem věděla, že už ho asi nikdy neuvidím.

S faktem, který se mu prohnal hlavou ohledně mého smyslu pro humor, jsem musela souhlasit. Hold jsem tak byla vychována a když už odmala jste sestrojeni k poroučení a zabíjení, nějaký smysl pro humor je to poslední, co vám chybí. Ale mohla jsem se trochu uvolnit a začít spolupracovat, tedy, dělat si srandu i z něho. Ale když já to neumím, zamračila jsem se. Možná jsem za to byla ráda, dodávalo mi to takový drsný styl, ale... někdy bylo dobré se trochu odreagovat od těch naštvaných věcí a dělat i něco zajímavého a trochu zábavného.
"Ne." Moje krev tekla opravdu v minimálních případech, a to už jen když šlo opravdu do tuhého. Snad jednou, maximálně dvakrát. "Tím by sis podepsal svou smrt," dodala jsem tiše k němu a zamlaskala, jako kdybych se na to i těšila a lákala ho, aby mě kousl. Asi bych ho sežrala a udělala z něho dvacet malých.
Ani jsem neznala jeho jméno, ale on však najednou... začal zase nazývat mou hrdou osobnost láskou. Fuj, to je moc sladký, ohrnula jsem čenich, ale snažila se s ním hrát. "Nemusím?" Zeptala jsem se opatrně, jako kdybych to snad myslela vážně. Ale hraní mi velmi šlo, to se musí nechat "Dobrá," usoudila jsem, když jsem si sedla a rajcovně pohodila nožkami, abych ho tím přilákala. Povedlo se, dodal mi, že to není hladem, ale jarem. A to už byl u mě tak blízko, že jsem se musela postavit. Bylo mi to celkem nepříjemné. "Asi máš pravdu," přikývla jsem spokojeně a přistoupila k němu. Packou jsem ho "pohladila" po levé přední pacce, od krku až po dolní část. Jako kdybych ho snad chtěla sbalit, i když jsem tohle všechno dělala poprvé. I tak ti to jde na výbornou, Skylieth! Když o mě pověděl několik kladných přívlastků, a poté cosi o lovu, usmála jsem se. "Nechci nikam chodit. Chci tu být s tebou," řekla jsem něžně a přisedla k němu. Bylo mi to celkem proti srsti, ale v hloubce mého těla jsem věděla, že bych i já časem nějakého partnera potřebovala. Jenže bylo těžké si to připustit.

Na poznámku o normalitě se ozval, že mluví ta pravá. Ta pravá?! Jakože... ne. To se snad nenažral a mluví z hladu, anebo co to má znamenat? Já nejsem jeho pravá! Možná ano. Fuj.
Zívla jsem, když jsem však uslyšela opět jeho sladká slova. Nechápala jsem ho, nevěřila jsem, že by mohli i tací vlci existovat. Na jednu stranu mě to překvapilo, na druhou jsem se tomu až tak nedivila. Tady, na Gallireře, bylo tolik podivných tvorů... od útlých šílenců po namyšlené, anebo od hnědých po červené. Každý byl něčím jedinečný a originální, ale přeci jen musí existovat takoví ti vlci, co se raději snaží nevyčnívat a zapadnout, aby si jich nikdo moc nevšiml, no ne?
Něco mi říkalo, že přeci takový tento vlk není. Aby najednou začal namyšleně používat dvojsmyslné poznámky, to mi hlava nebrala, vzhledem k jeho povaze, kterou prokázal při použití mě jako rohožky. Nechala jsem ho tedy být. Mohla jsem zkusit se k němu přidat a jako každá vlčice rozhoďnožka si to zkusit připouštět, ale to mi moc nešlo. Tedy, ještě jsem to nezkusila, a ani jsem na to nebyla. Jen jsem se na něj nechápavě dívala a bez smyslu pro humor se mračila. Najednou zvedl packu a řekl, ať lížu. "Fuj." Zavrhla jsem jeho nápad tak rychle, jak ho vyslovil. Nechutné!
Po zmínění mých tesáků mě označil za dračici a dodal, že to mám ráda krvavě. To jsem zase někoho potkala, proklínala jsem to, že jsem sem vůbec šla, ale co už. Jako zpestření konce dne celkem dobrý, ne, že by mě bavil, ale určitě to bylo lepší než takové ty ohrané konverzace. "Já ráda krev," vycenila jsem tesáky. Nejdříve do vrčení a nebezpečného varování, ale později se z toho stal "úsměv" - trochu křečovitý, ale to se natrénuje! Tu mi vpálil, že jsem sladká, když jsem naštvaná a že je moje nebezpečí v očích přitažlivé. Raději jsem je zavřela. Ale hned jsem víčka odlepila, co kdyby po mně chtěl skočit? "To teda nevím." Nevěděla jsem, co mu na to říct, ale snažila jsem se ho nesežrat. "Ty jsi doslova k sežrání," dvojsmyslně jsem mu odpověděla, ale má druhá myšlenka nezahrnovala rozmnožování, nýbrž boj. "Heleď se. Vypadá to, že si dlouho nežral a mluvíš z hladu. Kdyby si nepřišel a nešlápl mi na záda, a hned k tomu tu na mě nezkoušel... tohle, co zkoušíš, ale poprosil si mě, jestli bych nebyla od té lásky," což nejsem, ale tohle už se nedá vydržet, "a nepomohla ti ulovit, možná bych i souhlasila."

Podivně zbarvený hnědouš na mě šlápl a ještě se cítil dotčeně za to, že jsem na něj zavrčela. V myšlenkách mu proběhlo jen to, že je to horší než otravnost. Nechápavě jsem nad ním zavrtěla hlavou a znovu se ptala Života a Smrti, proč tvoří vlky bez mozku.
Řekl, ironicky, že je to jeho chyba, že je noc a normální vlci jsou v úkrytech. Jen jsem se ušklíbla. "Tím pádem ty nejsi normální, když se tu potuluješ," zabručela jsem. Došlo mi, že jsem do toho zahrnula i sebe, ale tím pádem mi nemohl nic vyčítat. On urazil mě a já mu to vrátila. Bang.
To, co jsem slyšela hned po té urážce, mě zarazilo. Řekl mi, že se přetvařuji a nazval mě jako "zlato". Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, nastražila uši a pro jistotu couvla - může to být úchyl! Klid. Utíkat před ním nebudeš, nejsi srab. Sama bys ho položila na lopatky. Neměla jsem strach, ale divný pocit, co by takový nadržený prase mohlo s někým, jako jsem já, dělat. Kamenný výraz se změnil na zděšený. Tu mi řekl, že si o něm myslím, jak je sladký a přitom na něj vrčím. Pochválil můj "herecký výkon". "C-co?" Vyrazil mi dech. To se ještě nikomu nepovedlo, ale já za to byla doposud jen ráda.
Další slova jako kdyby zněla z noční můry. Bylo to divné, ten jeho změněný styl... Zeptal se mě, co kdybychom si zahráli na... "dost! Nic ti lízat, tedy, nohy, nebudu, ty prase! Můžu tě tak maximálně usmrtit svými tesáky," zavrčela jsem a nezbytně udělala další krok zpět. Ocas jsem však neměla stažený, ba naopak, byl napřímený a připravený k balancování v případě letu na vlka.

Poklidně jsem odpočívala na louce, kde právě panovala půlnoc. Unaveně jsem se snažila trochu nabrat energii a neusnout, vzhledem k tomu, jak velká louka je a jaká různá nebezpečí tu číhají. Nicméně po chvíli jsem přimhouřila oči a spatřila i vlka, který se řítil přímo na mě. Já jsem měla vedle sebe oheň, takže ze světla jsem ho viděla, ale on mě asi ze tmy neviděl. Jen jsem se zamračila, když se blížil stále víc a víc. Nechápavě jsem se chtěla zvednout, abych se mu vyhnula, protože to vypadalo, že mě převálcuje, ale on na mě prostě šlápl.
Vyskočila jsem na všechny čtyři a znatelně nebezpečně zavrčela. Trochu jsem se ohnala, ale měl štěstí, že popošel o kus dál, jinak by měl na ocase pěknou jizvu. Otráveně jsem se na něj podívala, kort, když začal mluvit. Jeho slova mi přímo rozpumpovala agresi v žilách, proto jsem ještě jednou zavrčela a řekla: "ty jdeš jak neomalený hroch a na mě si stěžuj, že tu špatně ležím! Kam čumíš?!" Oklepala jsem se a ještě jednou se mu podívala do očí. Měl zvláštní zbarvení, což mě celkem nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, co všechno za kožichy jsem už viděla.
Tohohle jsem ještě nepotkala. Voní nějak sladce, to se mi moc nezdá, zamručela jsem si pro sebe. "Příště se dívej na cestu, neohrabanče," odsekla jsem a sklopila uši ve znamení, že kdyby chtěl něco dodat, kort ještě jako urážku na mou maličkost, nemuselo by to s ním dopadnout zrovna nejlépe.

//S odpovědí počkám na Storma.

<<< řeka Mathaë

Přiklusala jsem na Galtavar. Mezitím stihlo zapadnout i slunce a proto jsem tu byla potmě. Nadšeně jsem tedy, díky mé vyšperkované magii, rozdělala ohýnek nedaleko mého místa povalování a ohřála se. Spokojeně jsem si seděla a koukala po okolí. Chtěla jsem ještě někoho potkat a zjistit nějaké novinky, nicméně i samota mi byla blízká a pro tuhle chvíli snad víc, než cokoli jiného.
Ani hladová jsem nebyla, což bylo jenom dobře. Před cestou kolem lesa jsem se najedla a proto jsem nemusela se teď zvedat a namáhavě cokoli lovit. Jen jsem se svalila k zemi, ocas stočila k tělu a rozvalila se. Po chvíli jsem se převrátila i na záda, ale hned jsem se otočila nazpět, kdyby tu náhodou kdokoli prošel, byla bych v pěkné nevýhodě. Ano, byla jsem vždy připravená.