Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na poznámku o normalitě se ozval, že mluví ta pravá. Ta pravá?! Jakože... ne. To se snad nenažral a mluví z hladu, anebo co to má znamenat? Já nejsem jeho pravá! Možná ano. Fuj.
Zívla jsem, když jsem však uslyšela opět jeho sladká slova. Nechápala jsem ho, nevěřila jsem, že by mohli i tací vlci existovat. Na jednu stranu mě to překvapilo, na druhou jsem se tomu až tak nedivila. Tady, na Gallireře, bylo tolik podivných tvorů... od útlých šílenců po namyšlené, anebo od hnědých po červené. Každý byl něčím jedinečný a originální, ale přeci jen musí existovat takoví ti vlci, co se raději snaží nevyčnívat a zapadnout, aby si jich nikdo moc nevšiml, no ne?
Něco mi říkalo, že přeci takový tento vlk není. Aby najednou začal namyšleně používat dvojsmyslné poznámky, to mi hlava nebrala, vzhledem k jeho povaze, kterou prokázal při použití mě jako rohožky. Nechala jsem ho tedy být. Mohla jsem zkusit se k němu přidat a jako každá vlčice rozhoďnožka si to zkusit připouštět, ale to mi moc nešlo. Tedy, ještě jsem to nezkusila, a ani jsem na to nebyla. Jen jsem se na něj nechápavě dívala a bez smyslu pro humor se mračila. Najednou zvedl packu a řekl, ať lížu. "Fuj." Zavrhla jsem jeho nápad tak rychle, jak ho vyslovil. Nechutné!
Po zmínění mých tesáků mě označil za dračici a dodal, že to mám ráda krvavě. To jsem zase někoho potkala, proklínala jsem to, že jsem sem vůbec šla, ale co už. Jako zpestření konce dne celkem dobrý, ne, že by mě bavil, ale určitě to bylo lepší než takové ty ohrané konverzace. "Já ráda krev," vycenila jsem tesáky. Nejdříve do vrčení a nebezpečného varování, ale později se z toho stal "úsměv" - trochu křečovitý, ale to se natrénuje! Tu mi vpálil, že jsem sladká, když jsem naštvaná a že je moje nebezpečí v očích přitažlivé. Raději jsem je zavřela. Ale hned jsem víčka odlepila, co kdyby po mně chtěl skočit? "To teda nevím." Nevěděla jsem, co mu na to říct, ale snažila jsem se ho nesežrat. "Ty jsi doslova k sežrání," dvojsmyslně jsem mu odpověděla, ale má druhá myšlenka nezahrnovala rozmnožování, nýbrž boj. "Heleď se. Vypadá to, že si dlouho nežral a mluvíš z hladu. Kdyby si nepřišel a nešlápl mi na záda, a hned k tomu tu na mě nezkoušel... tohle, co zkoušíš, ale poprosil si mě, jestli bych nebyla od té lásky," což nejsem, ale tohle už se nedá vydržet, "a nepomohla ti ulovit, možná bych i souhlasila."

Podivně zbarvený hnědouš na mě šlápl a ještě se cítil dotčeně za to, že jsem na něj zavrčela. V myšlenkách mu proběhlo jen to, že je to horší než otravnost. Nechápavě jsem nad ním zavrtěla hlavou a znovu se ptala Života a Smrti, proč tvoří vlky bez mozku.
Řekl, ironicky, že je to jeho chyba, že je noc a normální vlci jsou v úkrytech. Jen jsem se ušklíbla. "Tím pádem ty nejsi normální, když se tu potuluješ," zabručela jsem. Došlo mi, že jsem do toho zahrnula i sebe, ale tím pádem mi nemohl nic vyčítat. On urazil mě a já mu to vrátila. Bang.
To, co jsem slyšela hned po té urážce, mě zarazilo. Řekl mi, že se přetvařuji a nazval mě jako "zlato". Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, nastražila uši a pro jistotu couvla - může to být úchyl! Klid. Utíkat před ním nebudeš, nejsi srab. Sama bys ho položila na lopatky. Neměla jsem strach, ale divný pocit, co by takový nadržený prase mohlo s někým, jako jsem já, dělat. Kamenný výraz se změnil na zděšený. Tu mi řekl, že si o něm myslím, jak je sladký a přitom na něj vrčím. Pochválil můj "herecký výkon". "C-co?" Vyrazil mi dech. To se ještě nikomu nepovedlo, ale já za to byla doposud jen ráda.
Další slova jako kdyby zněla z noční můry. Bylo to divné, ten jeho změněný styl... Zeptal se mě, co kdybychom si zahráli na... "dost! Nic ti lízat, tedy, nohy, nebudu, ty prase! Můžu tě tak maximálně usmrtit svými tesáky," zavrčela jsem a nezbytně udělala další krok zpět. Ocas jsem však neměla stažený, ba naopak, byl napřímený a připravený k balancování v případě letu na vlka.

Poklidně jsem odpočívala na louce, kde právě panovala půlnoc. Unaveně jsem se snažila trochu nabrat energii a neusnout, vzhledem k tomu, jak velká louka je a jaká různá nebezpečí tu číhají. Nicméně po chvíli jsem přimhouřila oči a spatřila i vlka, který se řítil přímo na mě. Já jsem měla vedle sebe oheň, takže ze světla jsem ho viděla, ale on mě asi ze tmy neviděl. Jen jsem se zamračila, když se blížil stále víc a víc. Nechápavě jsem se chtěla zvednout, abych se mu vyhnula, protože to vypadalo, že mě převálcuje, ale on na mě prostě šlápl.
Vyskočila jsem na všechny čtyři a znatelně nebezpečně zavrčela. Trochu jsem se ohnala, ale měl štěstí, že popošel o kus dál, jinak by měl na ocase pěknou jizvu. Otráveně jsem se na něj podívala, kort, když začal mluvit. Jeho slova mi přímo rozpumpovala agresi v žilách, proto jsem ještě jednou zavrčela a řekla: "ty jdeš jak neomalený hroch a na mě si stěžuj, že tu špatně ležím! Kam čumíš?!" Oklepala jsem se a ještě jednou se mu podívala do očí. Měl zvláštní zbarvení, což mě celkem nepřekvapovalo, vzhledem k tomu, co všechno za kožichy jsem už viděla.
Tohohle jsem ještě nepotkala. Voní nějak sladce, to se mi moc nezdá, zamručela jsem si pro sebe. "Příště se dívej na cestu, neohrabanče," odsekla jsem a sklopila uši ve znamení, že kdyby chtěl něco dodat, kort ještě jako urážku na mou maličkost, nemuselo by to s ním dopadnout zrovna nejlépe.

//S odpovědí počkám na Storma.

<<< řeka Mathaë

Přiklusala jsem na Galtavar. Mezitím stihlo zapadnout i slunce a proto jsem tu byla potmě. Nadšeně jsem tedy, díky mé vyšperkované magii, rozdělala ohýnek nedaleko mého místa povalování a ohřála se. Spokojeně jsem si seděla a koukala po okolí. Chtěla jsem ještě někoho potkat a zjistit nějaké novinky, nicméně i samota mi byla blízká a pro tuhle chvíli snad víc, než cokoli jiného.
Ani hladová jsem nebyla, což bylo jenom dobře. Před cestou kolem lesa jsem se najedla a proto jsem nemusela se teď zvedat a namáhavě cokoli lovit. Jen jsem se svalila k zemi, ocas stočila k tělu a rozvalila se. Po chvíli jsem se převrátila i na záda, ale hned jsem se otočila nazpět, kdyby tu náhodou kdokoli prošel, byla bych v pěkné nevýhodě. Ano, byla jsem vždy připravená.

Povídala jsem si s hnědákem, který se mě ptal na smečku a celkově na chod rodinné firmy, která ve Smrkovém panovala. Vše jsem mu obsáhle vysvětlila, tedy, obsáhlé to bylo na můj vkus, a spokojeně zamlaskala. Víc po mně nemohl chtít.
Najednou se však zvedl a řekl, že více tu nebude otravovat. A pozdravil. "Ty taky," dodala jsem stroze a ušklíbla se. Alespoň jsem se trochu seznámila s Atrayovým potomkem. Snad je to už poslední...
Potichu jsem se zvedla a došla k řece, kde jsem se napila. Voda byla chladná a mně to tak vyhovovalo, mohla jsem se trochu ochladit. Nicméně najednou se začal zvedat vítr a spustil se i déšť, ale díky mým magiím jsem byla v suchu. Kolem mě bylo teplo a ještě jsem se chránila tenkou slupkou, díky které jsem se ani trochu nenamočila. A vyrazila jsem se podívat ještě na Galtavar, než půjdu zpátky do smečky.

>>> Východní Galtavar

Hnědý byl zřejmě poklidným vlkem. Po Atrayovi nezdědil jen kožich, konstatovala jsem a nadále stříhala ouškama, abych kontrolovala situaci kolem. Ušklíbla jsem se, když jsem najednou uslyšela jeho myšlenku na mou odpověď, že si mě nemůže pamatovat. No, to je dobře, stále jsem zůstávala raději jen v mysli, protože kdybych tohle řekla nahlas, jistě by se mě ptal proč. A vysvětlovat mu, že se vlk časem a prostředím trochu změní a hlavně zklidní, to je na něj až moc... složité. K nepochopení, řekla bych.
Najednou mi řekl, že Freya s Radnym měli štěstí, a podle všeho své funkce mění skvěle. Nemohla jsem na ně říct půl slova, i když Radnyho jsem neviděla tak často kolem lesa, jako Freyu. Nicméně i tak jsem nemohla proti nim cokoli říct. "To ani neříkám, spolehliví jsou," dodala jsem. Sice jsem je neznala, ale už jen z principu, že by mohl mé negativní poznámky na své sourozence poslat k Atrayovi jsem měla nutkání mluvit o nich přes růžové brýle. Ale většinou to byla pravda. "A pro smečku dělají... hodně." Nic víc jsem k tomu neměla.
Najednou se mě zeptal, co by měl podle mě vlk splňovat na to, aby byl tak vysoko postavený. V myšlenkách se mu honilo něco o věku, ale v tom to nebylo. Podívala jsem se po okolí a poté svůj pohled opět směrovala k němu. "Noo..." zamyslela jsem se nahlas, ale v podstatě... to bylo těžké vysvětlit. "Hlavně by to měl být někdo, komu alfa věří, ale podle mě by to neměl být nikdo z rodiny. To nedělá dobrotu vzhledem ke smečce. Nicméně pokud je to vlk spolehlivý, čestný a poctivý, který dokáže za smečku položit život, tak není problém ho povýšit, že." Už vidím, jak je nějaký souboj smeček a zrovna princezna Freya pokládá svůj život za smečku... to těžko. Na to je moc... jak ona to říká? Chladná? Heh, to bude ono, říkala jsem si pro sebe, ale navenek jsem zůstávala poklidná, jako kdybych bezmyšlenkovitě koukala po okolí. A to byl taky účel, že.

//Za Skylieth i Derian odpovím zhruba v průběhu dneška/zítřka max :D Moc prááce XD

Na chvilku panovalo takové to trapné ticho, jak to všichni nazývali. Já to ticho měla celkem ráda, byla to chvíle, kdy každý přemýšlel nad tím, co se mu právě honilo hlavou a nemlel všechno, co měl na jazyku. Pak se s dotyčným dalo normálně popovídat a nemuseli jste odpovídat na třicet různých otázek, které spolukonverzátora zrovna napadly.
Nedalo mi to a otočila jsem se na hnědého. Stejně tu stál, tak jsem měla možnost se ho zeptat. Určitě jsem ho v lese zahlédla, ale nedokázala jsem si ho nikam přiřadit. Do vzduchu padla otázka, jestli je s lesem nějak příbuzný.
Po chvilce váhání mi řekl, že ano, něco málo společného s lesem má. Nastražila jsem uši, když mi pověděl, že je synem Atraye. "Aha," dodala jsem. Hned jsem si vzpomněla na bety - Radnyho a Freyu. Být na jeho místě, asi by mě štvalo, že mí sourozenci zaujímají takové vysoké postavení a on sám je tulák. No každý má však svou povahu, proto by se samozřejmě každý zachoval jinak. "To máš vcelku dobré," odpověděla jsem na to. Neměla jsem co k tomu dodat.
Najednou se mě zeptal, jak dlouho jsem v lese já. Tak paměti, povídej, řekla jsem si s úšklebkem pro sebe, nicméně já si to moc dobře nepamatovala. "Jednu nebo dvě zimy... asi," řekla jsem s klidem, moc mě to nezajímalo, jak dlouho jsem ve smečce byla. Hlavní přeci je, že ve smečce jsem a jsem věrným členem, no ne? "Tvůj otec neváhal a svěřil mi funkci lovce na deltě. Ale popravdě... moc se mi to, že je otcem svých bet, nelíbí. Je fajn, že jim to funguje, systém rodiny je důležitý, ale své potomky bych tak vysoko nepostavila. I když oceňuji, že v nich má tolik důvěry." Svůj názor na to měl každý odlišný a nebylo se za co stydět. Pozdvihla jsem obočí, čímž jsem ho pobídla k tomu, aby mi i on sám řekl na to jeho pohled.

Plamínek jsem nechala zmizet, neboť se mi zdálo, že je vlk ním iritovaný. Doslova. Nejprve mi poděkoval za odpověď, na což jsem jen přikývla, a hned na to mi řekl, že víc nepotřebuje. Proč tam tedy tak stál? V duchu přemýšlel o nějaké negativní energii, ale já jsem to nechala plavat, přeci jen, byl to jeho boj, nemohla jsem ho vyhodit. Případně jsem mohla vstát a odejít, ale mně se nechtělo, zrovna jsem si sedla a zase se kvůli němu přemísťovat? To ani náhodou.
Rozhlédla jsem se kolem. Spatřila jsem vlka s vlčicí. Vlk se mi moc nezdál, měl zvláštní zbarvení, ale vlčice vypadala obyčejně a tím pádem moc pěkně. Vážně se mi líbila, proto jsem se jen ušklíbla a zamyslela se zpětně nad tou neznámou, když jsem se tu objevila, s podobnými odznaky, které mám já. Zvláštní, pomyslela jsem si a opět švihla pohledem po vlkovi.
Stejně mi to nedalo a to trapné ticho, které tu bylo, se mi moc nelíbilo. "Že ty máš nějakou spojitost s tím lesem, nebo... viděla jsem tě tam, viď?" Nedalo mi to. Stále jsem svůj pohled měla zaměřený do jiných míst, nicméně posléze jsem se otočila a koukla mu do očí. Možná měl podobnou barvu jako naše alfa, ale s ničím jsem si to nespojovala. I když znal Radnyho. Dávný přítel? Myšlenek mi v tu chvíli proběhlo hlavou několik, ale utvrdit mě v tom mohl jen a jen on.

Po chvíli, kterou jsem strávila sezením u řeky a pohráváním si s plamínkem, jsem se o trochu uklidnila. Ale stačilo by jen malé narušení, a moje klidné dýchání a už na smrt nemyslící myšlenky by se hned rozjančily a opět nabraly tu zlomyslnou chuť. Vlk, který byl nedaleko mě, se najednou začal přibližovat. Ke mně. Viděla jsem ho, což bylo pro něj plus, ale ohýnek, který jsem tu měla před sebou, se začal zvětšovat a naznačovat tím to, že nechci žádnou společnost. On však přišel až ke mně a pozdravil.
Oheň ve chvilce zmizel a já jen zabručela. "Nazdar," řekla jsem celkem rázně, ale ne nijak zle, prostě jsem toho měla dost. Vlk se mě najednou zeptal, jestli už se vrátil Radny, že jsem asi ze Smrkového lesa. Blesku, protočila jsem v duchu panenky a ušklíbla se. Vyjdu ze Smrkového lesa, páchnu smrkovým lesem a odkud asi budu? Že by z Borůvkového?
Dost vtipů. Podívala jsem se mu do očí. Byl docela odvážný takhle za mnou přijít, kort, když jsem vedle sebe měla jeden z nejnebezpečnějších živlů. "Ne," dodala jsem stroze. Na co to ještě okecávat? Prostě jsem ho v lese neviděla a tečka. "Tedy, ještě se nevrátil, takhle jsem to myslela," dodala jsem poté na vysvětlenou, aby si to "ne" nespojil s původem z lesa. Hned na to jsem se otočila na nebe a sledovala všechno kolem, jen ne jeho. Projevovala jsem mu tím úplný nezájem, přičemž jsem si stoupla, abych neseděla a on nade mnou nestál. Hned jsem měla lepší pocit, byla jsem o trošičku vyšší, ale to bylo dáno hlavně mou postavou. "Ještě něco?" Zeptala jsem se chladně, ale nemyslela jsem to nijak zle. Jen jsem se zeptala, jestli potřebuje ještě něco a to je vše.

<<< Erynijský les

Doklusala jsem k řece. To, jestli mi Lucy na myšlenku odpoví, mi bylo už jedno, jen jsem se trochu zavrtěla a spatřila dalších pár vlků. "Notak, buď v klidu, je to jen malé, nevychované vlče a nemůže tě takhle naštvat. Sedni si k vodě, dýchej a uklidni se," pověděl mi Toren. Musela jsem s ním souhlasit, proto jsem došla ladným krokem ke břehu a podívala se na nedaleko stojícího, oříškového vlka (Bellray). Nijak jsem na něj nereagovala, i když bylo dost možné, že jsem ho už potkala. U nás v lese? Blbost, ne? Ale mým typickým znakem povahy bylo to, že jsem ho odignorovala a nedaleko něho jsem se sklonila k vodě. V bezpečné vzdálenosti, aby mě nenapadl a nezranil mě.
Zchladila jsem si příjemně hrdlo a pak jsem si olízla čenich. Usedla jsem nedaleko a koukala do země, na které jsem si vytvořila pomocí magie ohně maličký ohýnek. Kolem něho byla voda, iluze ji nahrazovaly. Vypadalo to divně, prostě hořící oheň uprostřed vody na břehu - na louce, ale mě to uklidňovalo. Voda se ztratila a byl tam jen oheň. Mohla jsem svou povahu přirovnat k němu. Občas ty šlahouny ohně vyšlehly vysoko, někdy nízko, stejně tak se pohybovala i moje nálada. Nikdy ji vlk nemohl odhadnout, ale nebylo radno si s ní zahrávat.

<<< Erynijská skála

Klusala jsem, se zrakem sklopeným v zemi a snahou uklidnit jak své myšlenky, tak i svůj dech. Ale nedařilo se, stále jsem byla rozzuřená a vytočená, měla jsem sto chutí se tam vrátit a tomu vlčeti natrhnout zadek. Ale zarazila mě myšlenka Lucy, která zněla, že jsme jen blbí a že se hádám s vlčetem, které by mi mělo být u zadku. Tady jde o autoritu, kterou přerušilo. Jednou se jmenuji tak, jak se jmenuji a nikdo to nebude měnit, ani vymýšlet nějaké zkomoleniny. A řekla jsem jí to dost jasně, ona to udělala naschvál, tak jsem jí za to potrestala, řekla jsem jí na vysvětlenou do hlavy, ale raději jsem to už neřešila. Klusala jsem dál, kde jsem si všimla i Atimua, Indil, toho flekatého a malého bratra té prašiviny. Jen jsem přikývla, nicméně mé rozrušení bylo stále silné. Přijít teď k nim, asi by mě nepoznali.
Běžela jsem proto tedy k vodopádům, ale lehce jsem odklonila směr a vzala to k řece. Musela jsem si prostě sednout ke břehu a sledovat plující vodu, měla jsem toho dost a tohle bylo jediné místo, kde jsem se dokázala uklidnit.

>>> řeka Mathaë

Při mém činu, nazvaném "uvedení vlčete na pravou míru", se na mě Lucy ohradila, že je to jen vlče, ať neblázním. Věděla jsem dobře, co dělám, proto jsem se na ní jen otočila a zavrčela. Neměla jsem náladu, aby mi někdo kecal do toho, co dělám, natož ještě když si na mě tahle prašivina takhle dovoluje. Měla jsem chuť jí z té skály shodit. A ještě se smát.
Lucy pak zase změnila strany a normálně se se mnou bavila, ještě k tomu o partnerovi. No lepší téma nemohla vybrat. Najednou mi řekla, že tu je první den a vlčata soudit nemůže, ale jejím slovům nevěří. "Je to jen rozmazlenej, nevychovanej a namyšlenej fracek," sykla jsem po ní a zavrčela. Měla jsem toho až po krk, už jsem vážně měla náladu, že bych všechny kolem zavraždila. Švihla jsem ještě po ní ohledem a když jsem opět zaslechla její slova, kolem mě se objevil opět oheň. Ale snažila jsem se uklidnit.
Ona si zase stěžovala Lucy, která dostala ránu bleskem taky. Nebylo to nic velkého, jen brnění v tlapách, neublížila bych jí, ale měla jsem sto chutí. Nebýt ve smečce, to vlče by viselo na zdi, to vám přísahám. "Drž už tlamu, nebo ti vyrvu jazyk," zasyčela jsem mezi zuby, které byly stále vyceněné. Ona však začala, jako největší chudinka, pokřikovat, že všechny nesnáším. A že to dělám jí odmala. "Protože jsi ta nejvymaštěnější vlčice, kterou jsem poznala," dodala jsem už bez servítek a mohla jsem pokračovat. Ale tahle poznámka byla řečena spíše potichu, aby to slyšela jenom Lindasa a nikdo jiný. "Všechny nesnáším, to máš pravdu, ale jsou i tací, které rovnou zabíjím, na místě," říkala jsem slova pevně, jako tahle skála, a šla jsem pomalu k ní. Ne, nemělo jí to nahnat strach, ale zavřít tu její klapačku. Měla jsem toho po krk a proto jsem se podívala na Lucy. "Klidně to všude řekni, smečka se lovce ale nevzdá," dodala jsem chladně a opět přišla až k ní. Packou jsem do ní zase strčila a zavrčela - rozházelo jí to opět rovnováhu a skočila na zemi. Měla jsem však pod ní tlapku, aby si nenabila hlavu, i když by se jí tam možná rozsvítilo.
Koukla jsem po Lucy, už trochu klidnější, nicméně ona se jí zeptala, jestli jí nic není. Sice šeptala, ale já nebyla ještě tak stará, abych to neslyšela. No to si dělá srandu... myslela jsem, že alespoň ona je normální. Hah, po kolikáté že jsem se ve vlcích zmýlila? Už se to nedalo spočítat. Tedy, ne že bych se v nich zmýlila, můj odhad byl většinou přesný, ale oni prostě zklamali. Stejně tak jako Lucy. "Mé oči jsou příliš cenné na to, aby se dívaly na takovou prašivinu a haldu nicotné špíny, jako jsi ty," oplatila jsem jí přístup, který vedla ona doteď k nám a přizdvihla jsem hlavu. Byla jsem o dost výš, než ona, což mě činilo mocnější. A jednoduše jsem se sebrala a odešla. Být tu ještě chvilku, asi bych z ní udělala štěkanátky.

>>> Erynijský les

Rozhovor těch dvou jsem neposlouchala, bylo mi to ukradené. Poklidně jsem se dívala ven a přemýšlela o všech věcech, které se mi honily hlavou. Najednou jsem uslyšela Lucy, jak mi řekla, že půjde na podzim, aby chytila nějaké huňaté zvíře. Přikývla jsem, protože jsem na to neměla slova. Nabídnout se jí, že půjdu s ní by bylo moc závazné takhle dopředu, kdo ví, co vlastně bude na podzim a já, když něco slíbím, tak to dodržím. Nerada bych se pak kvůli tomu podřizovala.
Linda opět neváhala a urážela Indil všemi směry, nicméně já jsem jí ignorovala. Po zmínce mého jména v podivném tvaru jsem však neměla trpělivost. Pokoušela jí a to pevně, avšak pohár přetekl.
Kolem ní se najednou začal vytvářet ohnivý kruh, který ji uvěznil, a tlačil ji. Muselo ji být neskutečné teplo. Do toho se najednou přidal mrak nad její hlavou, ze kterého začalo pršet, když v tu ránu oheň zhasl. Ale do deště se přidala bouřka a dokonce malý blesk, který ji probil. Muselo to zabrnět i v konečkách tlapek, postavily se jí chlupy po celém těle. Já jen stále koukala ven a jí jsem si nevšímala. Ani toho, jak na ní právě udeřil silný vítr a tlačí ji ven z jeskyně.
Otočila jsem se na Lucy a nechala Lindu, ať je vytlačována větrem, kterému by se prostě nepostavila a nešlo to potlačit. "Partnera?" Zeptala jsem jí. "Na co? Pff," zabručela jsem, když najednou měla Linda packy ven z jeskyně a hrozilo jí to, že by spadla a nepěkně se natloukla. Vítr ustál, ale před ní se vytvořila ohnivá čára, takže jí uvěznila od vchodu do jeskyně. Nemohla se k nám dostat. "Postarám se o sebe sama a o nějaké sladké řeči jsem jenom ráda, že jsem ušetřena. Natož mít takhle malé smrady, kteří by ani neměli úctu k dospělým," zavrčela jsem a zvedla se. Oheň opět ustál a já jsem přišla k Lindě. Packou jsem do ní strčila, aby jí to narušilo rovnováhu. Silně jsem zavrčela a podívala se jí do očí. "Ještě chvíli si se mnou takhle hraj, a tvůj kožich bude viset na zdi," dodala jsem silně. Stačila by jedna poznámka a i kdyby mi tím hrozil nějaký problém u Weri, skočila bych po ní a ukázala jí, že já nebudu zrovna ta správná osoba, do které se bude navážet.

//...HRAJI CS:GO TAK MI KDYŽTAK PIŠTE NA FB (Lindasa) NESLEDUJI TO TU :DD...\\\