Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Atray mi obětoval pozdravení a zeptal se mě, co mu tak důležitého chci povědět. Nevěděla jsem ani zdaleka, jak začít, ze smečky jsem nikdy neodcházela, ale... tohle neměl být úplný odchod. Prostě jsem chtěla jen... no, ani popsat se to nedá.
"Víš... já.." Nervózně jsem se snažila poposunout naší konverzaci dál, abychom se dostali ke kameni úrazu, ale bylo to pro mě až moc těžké. "Neboj, vlčata nečekám, nicméně... chtěla bych ti říct, že..." uklidnila jsem ho ohledně potomků, ale dost sarkastické srandy. Bylo na čase mu to vyklopit.
"Smrkový les mi přirostl za tu dobu k srdci. Jsem moc ráda, že si měl ve mě důvěru a svěřil mi takovou funkci, jako je lovec, ale... zjistila jsem, že tohle asi nebude na mě. Byla jsem vychována trochu jinak, než abych měla nad sebou tolik vlků. Od mala jsem prostě vedla smečku a chybí mi, že si tu nemůžu dupnout a tak," zazubila jsem se. Nemyslela jsem to proti němu nijak zle, ani jsem to na něj nesváděla, ale snad pochopil to, že být pod někým pro mě bylo moc obtížné. "Spíše mám svou hlavu a názory, za kterými si stojím... a tak jsem se rozhodla, pokud ti to tedy nebude vadit.. že... asi na nějakou dobu ze smečky odejdu. Nechci ale odejít úplně, tedy, samozřejmě že tu nechci, aby si mi držel místo, ale ráda bych se někdy vrátila a nakoukla sem, ne být s tebou v nepřátelském vztahu. Tenhle les mi bude chybět," dodala jsem a pohlédla na zem. Nevěděla jsem, jak bude reagovat, trochu jsem to řekla jinak, než jsem si myslela, ale... snad to vezme za ten přátelský konec a nevyženě mě odtud. "Chtěla bych se projít po světě a tak. Rozumíš mi trochu, viď? Je to pro mě těžké něco takového říkat, ale... už jsem se rozhodla. Snad ti to nebude vadit, lovce tu seženeš pouhým mávnutím tlapy, nicméně... asi je můj život stavěný na tuláctví," zakončila jsem a rozhodla se, že víc to popisovat nebudu. To důležité jsem řekla a dalšími slovy bych to možná jen zkazila.

<<< Západní Galtavar

Pokračovala jsem, hopem skokem, na území Smrkového lesa. Docela jsem se těšila, že se konečně vrátím domů, ale stále jsem měla nutkání tu být jen chvíli a odejít. Nicméně najednou ke mně promluvil Toren. "A jsi si jistá... že tu chceš zůstat? Chci říct... určitě tu chce být napořád? S Weri, těmi malými smrady a tím vším? Stejně tu nemáš žádné slovo..." Zastavila jsem se ještě na hranicích a zavrtěla hlavou. Jak to jako myslíš? Že bych odešla ze smečky? A proč bych to dělala? Trochu jsem nepochopila jeho myšlenkové pochody, ale na druhou stranu měl možná pravdu. V lese bylo sice krásně, ale vládl tu pouze Atray a poté hned jeho vlčata, kterým bych nejraději ukousla hlavu. Chtěla jsem tu mít i nějaké slovo já, ale žádné jsem neměla. "Když odejdeš, budeš se mít líp, věř mi," začal mi cpát do hlavy tyhle návrhy. Já mu ale se vší zkušeností věřila, nicméně... je to celkem osudný krok. Samotářka sice jsem, ale proč hned odcházet ze smečky? Vždyť les je to pěkný... Toren měl na mysli asi něco jiného, což jsem hned vycítila. A to mám dojít za Atrayem teď hned? "Čím déle to budeš odkládat, tím horší to bude. Udělej si s ním přátelský vztah, ať se sem můžeš někdy vrátit na kukandu," zavlněl se a vyběhl ze srsti mezi uši. Díval se na svět prakticky mýma očima, ale já teď hledala Atraye. Doufám, že je to dobrý tah, že toho nebudu litovat. Zpátky do smečky mě nevezme, kort na tak vysoké postavení... ale delta není tak vysoko. Stejně jsem chtěla být betou a to už je tu obsazené těmi jeho potomky... Protočila jsem panenky a běžela po lese. Když jsem najednou ucítila škubnutí v mé srsti, jak se Toren schoval, bylo mi jasné, že tu Atray je poblíž.
A taky že byl.
Doklusala jsem k němu a zastavila se. "Eh, zdravím, snad neruším," dodala jsem opatrně a podívala se mu do očí. "Já mám na tebe takovou... nedá se tomu říct prosba, ale ráda bych ti něco řekla, důležitého," a hned na to jsem se postavila vzpřímeně tak, aby věděl, že to nemyslím ze srandy. Inu, to si ani nemohl myslet, vzhledem k mému "smyslu" pro humor, který jsem neměla.

Wochooou, konečně někdo vyslyšel mé prosby a udělal design pro Skylieth! :3 *thumb up*

Skolit srnu byla brnkačka. Pro mě samo sebou, kort pro dva vlky. I když vlastně pro tři, já většinou dala za dva. Sílu, samozřejmě.
Tavarillövi srna očividně chutnala, stejně jako já se do ní pustil s chutí a trhal z ní maso tak, až na mě několikrát dopadla její krev. Jen jsem trochu protočila panenky a odtáhla se. Krev jsem měla ráda, nicméně mít všude po hlavě krev a s tím jít domů se mi moc nelíbilo. Proto jsem se najedla a hned na to si sedla do ústraní, abych nepřekážela a zůstala čistá.
Tav přikývl, že to byla práce rychlá, bez nadhánění a takových těch smečkových okolků, které jsou spíše vždycky k lovu zpomalující, než nápomocné. Přikývla jsem. Souhlasil i s tím, že se rozdělíme, nicméně najednou z něho vypadlo něco, co mě docela zarazilo. Nemyslela jsem teď to, že stejně mezi námi bylo ticho, ale tu pochvalu o očích. Několikrát jsem zamrkala, ale chtěla jsem dělat, jako kdybych to ani neslyšela. Jenomže to nešlo. Olízla jsem si ještě několikrát svůj bílý, popravdě červený čenich a koukla se na něj. "No... tak asi dík?" Reagovala jsem poměrně odtažitě. Nikdy jsem se s podobnou situací nesetkala. "Tvůj kožich je taky moc zajímavý, jak barevně, tak i tím, jak chundelatě vypadá," snažila jsem se opětovat kompliment, ale tohle na mě moc nebylo. Možná jsem teď měla přijít a olíznout ho, anebo něco podobného, ale já jsem se raději na něho otočila a šťouchla do něho packou. "Snad se ještě uvidíme," mrkla jsem na něj a mrskla ocasem. A v tu chvíli jsem se vydala zpět do Erynijského lesa.

>>> Erynijský les

Na Tavarillovi jsem poznala, že koukal na stejnou srnu jako já. Byla jsem ráda, že jsme se shodli, protože to mi dělalo většinou největší problémy. Ale kdybychom se v této situaci neshodli, asi by měl smůlu, mně nedělalo problém ulovit si sama. Nicméně chtěla jsem ho do toho alespoň trochu zapojit, proto hned, jakmile jsem se zneviditelnila a přiblížila k srně, vyzvala jsem ho. Ještě předtím jsem však stihla zaslechnout - nenápadně - jeho myšlenky. Souhlasila jsem, musela jsem se jít taky podívat do smečky a trochu se prospat, protože jsem zase na spánek nějak neměla čas.
Ale zpět k lovu.
Tavarillë se rozeběhl a skočil po srně. I když si ho chvilkově všimla, měla smůlu, protože se jí šikovně zakousl do nohy. Zviditelnila jsem se a ukázala tak srně, že nemá šanci. Její rovnováha byla teď pěkně rozházená, vzhledem k tomu, že jí na noze vysel mohutný vlk, ale i tak jsem se při skoku trefila na ní. Povalila jsem jí a zakousla se do krku. Ihned se mi začala tlama plnit krví, proto jsem si tento adrenalinový pocit vychutnala a posunula se na zadní část. Nevěděla jsem, jestli Tavovi více vyhovuje přední, nebo zadní, ale prostě jsem mu dala prostor a i za to mohl být vděčný. A hned, jakmile se srna přestala škubat, zakousla jsem se do lahodného masa, které jsem si patřičně vychutnávala.

Po vydatném obědě jsem se podívala na Tava. "Dobrá práce," shrnula jsem bez okolních poznámek. "Nicméně budu muset jít zpět do smečky." Možná jsem měla chvíli počkat na jeho reakci, aby mi to řekl první, ale co už. Občas mluvím rychleji, než-li přemýšlím.

<<< VVj

Tavarillë měl pravdu, pokaždé, když jsme někde stáli - tedy, alespoň mně se to tak stávalo pořád - se najednou naskupili vlci a já jsem nevěděla, jak odtamtud odejít. Bez povšimnutí.
Na můj návrh s lovem dodal, že je to dobrý nápad. Jen jsem přikývla a ušklíbla se. Netušila jsem, jak dobrým lovcem je, ale něco málo jsem mohla odvodit z jeho tělesné stavby. Byl trochu mohutnější a urozený, ale stejně jsem si myslela, že já jsem na tom s lovem oproti němu o dost lépe. Samozřejmě, že ano, zazubila jsem se a podívala se, jestli mě následuje.
Zastavila jsem se o kus dál a trochu se přikrčila. Všimla jsem si srnky. Nebylo by těžké ulovit jí sama, nicméně když jsem tu byla i s ním, musela jsem ho taky zapojit. Prakticky nemusela, ale bylo mi jasné, že už jenom proto, že je to vlk, tak se zapojí. "Ta srna... Až se odpojí od stáda, jdeme po ní, dobře?" Mluvila jsem potichu a plížila se k ní. Trochu jsem byla nervózní. Sama bych si v hlavě udělala taktiku, ale teď jsem musela trochu spolupracovat. A to mi moc nejde.
Nicméně po chvilce se srna odloučila od hromady srnek, které se daly rychle na úprk. Já byla neviditelná, těsně vedle srny, ale i tak jsem čekala na Tava. Teď! Křikla jsem vlastně jen jemu do hlavy, abych srnu nevyplašila a počkala na to, jestli ji alespoň skolí k zemi, abych mohla se do ní zakousnout a vítězoslavně se najíst.

Poklidně jsem seděla a odpočívala. Snažila jsem se uklidnit a nabrat trochu síly do dalších dnů, ale moc mi to nešlo. Začalo se tu totiž hromadit strašně moc vlků, nemluvě o vlčatech, která jsem nemohla ani vidět. Proto jsem jen polkla a snažila se na ně nevrčet a naznačovat jim, že bych nejraději po nich skočila a varovat je tím před brzkým útokem.
Nicméně podívala jsem se na Tava a bleskurychle řekla: "je tu nějak převlkováno," načež jsem se ještě jednou rozhlédla. Vstala jsem a došla jsem se napít, abych náhodou po cestě odtud neměla sucho v tlamě, ale stejně se mi tu nelíbilo.
Nabrala jsem ještě několik soust vody do tlamy a vrátila se k Tavovi. Zdál se mi trochu tajemný, ale líbil se mi jeho kožich. Jednoduše jsem měla oči pro hnědé vlky. "Poslyš," začala jsem mluvit, "co říkáš na lov? Vedle na louce... tady se mi to moc nelíbí, je to tu jako kdyby se tu rozdávalo něco zadarmo," protočila jsem panenky a zvedla jsem se. Nenutila jsem ho, ale podvědomě jsem tušila, že půjde se mnou, protože jestli byl alespoň trochu mně podobný, určitě půjde.

>>> Západní Galtavar

//Néé, zíítra... O:D

Tavarillë chvíli váhal, jestli se taky napije, ale poté, co jsem usedla na břeh, se šel napít taky. Nechal mě jít první, což jsem pokládala za gentlemanský čin, ale možná to s tím nemělo vůbec žádnou spojitost.
Když dopil, přišel ke mně a sedl si nedaleko. Soustředila jsem se na toho vlka v dálce, ale nic jsem neříkala. I když jsem doufala, že nepůjde za námi a nebude něco chtít, asi bych už byla celkem nepříjemná. Tav měl najednou stejnou myšlenku, takže mě ještě více utvrdil ve faktu, jak moc podobní si jsme. Je to vůbec možné? Vždyť já jsem si myslela, že jsem na světě jediný mrzout a zloun, zazubila jsem se pro sebe a podívala se na něj. I když on měl krásný vzhled kožichu, nevěděla jsem, co všechno za magie ovládá, ale v tom nebyla ta pravá síla. Síla byla v hlavě, v psychickém myšlení, které ovládalo každého z nás.
Tělo bylo jenom jako vizáž, jako schránka pro myšlení, které bylo ovlivněné hlavně výchovou, ale i tím, jakým přístupem jsme vyrůstali. Což je vlastně výchova. Nicméně z mého myšlenkového pochodu mě vytrhl jeho hlas. Řekl mi, že přemýšlí, jestli jsem přestala přemýšlet. A poté dodal cosi o tichu a mém prázdném výrazu. "Přemýšlím prakticky pořád, ono, co jiného dělat?" Dodala jsem konec věty do vzduchu a chtěla odpovědět i na můj prázdný výraz, ale zatím jsem byla ticho.
Po chvilce jsem se na něj ušklíbla. "Ticho je podle mě lepší než být zahrnut spoustou poznámek a nesmyslných slov. Když vlk vyrůstá v samotě, tak si na to hold zvykne, no," řekla jsem mu. Nevyrůstala jsem o samotě, tak doslova, ale... po smrti otce se to všechno změnilo. Dřívější má povaha by se nyní rovnala vlčeti na pokraji myšlení, ale po jeho smrti jsem trochu zvážněla a přestala si tak užívat života. Už mě na něm nic nedrželo, a prakticky ani teď nedrží.

<<< Východní Galtavar

Pomalým krokem beze slov jsem přišla k jezeru. Písčitá pláž mi nedělala dobře, vzhledem k tomu, kam až se písek ze země dostával do mých tlapek. Bylo to poměrně dost nepříjemné, nicméně nechtěla jsem zhýčkaně reagovat, jak moc mi to vadí. Došla jsem temperamentně k vodě, kde jsem sklonila hlavu a napila se. I když byla celkem vlažná, napít se dalo. Mrskla jsem ocasem a nalila do sebe několik doušků, které jsem si vychutnala. Sluníčko ze mě celkem vodu ždímalo a tak se nebylo čemu divit, že jsem měla potřebu pořád pít.
Odešla jsem kus od vody a podívala se směrem k Tavarillövi. Zastřihala jsem oušky a zamžourala, jestli tu náhodou nejsou i další návštěvníci. Nikdo tu však nebyl. Až na jednoho vlka, který byl poměrně daleko od nás. Nechala jsem ho být. Zajímalo by mě... jestli si někdy najdu partnera, přemýšlela jsem si pro sebe. "Samozřejmě, jen nebuď tak chladná a nepřístupná," odpověděl mi Toren. Kušuj. Stejně by mi byl k ničemu. Na to cukrátkování nejsem, postarat se o sebe umím sama a k čemu je dobrý? "Sdílení pocitů, rozvíjení rodiny... je toho spousta. A vždy je lepší mít někoho po boku," objasnil mi to. Na to, jak byl malý, byl dost chytrý. Prosím tě. Já mám po boku tebe a to mi stačí. Nechali jsme oba dohadování se o tom, že partnerství vlastně je a není k ničemu. Něco to do sebe má, ale vlčice jako já nikoho po svém boku nepotřebuje mít. Asi.

Bylo vidět, že Tav nad něčím přemýšlí, nicméně já jsem na to nereagovala. Taky se mi hlavou honilo to moje a proto jsem jen tiše seděla a koukala se po okolí. Koutkem oka jsem ho vždy zkontrolovala, jestli na mě náhodou nechystá nájezd, ale když jsem se ujistila, zase jsem sledovala prostředí kolem nás.
Na mou poznámku ještě zareagoval a trochu ji pozměnil, ale prakticky řekl to samé, co jsem měla na mysli. A poté něco s výchovou. Jen jsem přikývla a nezabývala se tím, věděla jsem, že na to má stejný pohled jako já, i když tam možná panovaly trochu jiné myšlenky. "Ten po tobě určitě jede," řekl mi najednou z ničeho nic Toren a já se jen zachvěla. Vzhledem k tomu, že jsem pořád přenášela váhu z packy na packu to nemohl poznat. Prosím tě, teď ne. Vypadá celkem v pohodě a stejně už ho nikdy neuvidím, tak proč ho hned sežrat? Odsekla jsem Torenovi, ale ve skutečnosti jsem to myslela trochu mileji než jsem to podala. On už byl ticho. Je z jiné smečky, dodala jsem ještě, abych nezakončila konverzaci tak ostrou poznámkou. "V tom se ale překážka nejeví," řekl ke mně opět tím filozofickým tónem, na což jsem musela jen kývnout a uznat, že má pravdu. Po celou dobu naší konverzace jsem však koukala do krajiny a dělala, jako kdybych přemýšlela.
"No, asi jo," odpověděla jsem mu ohledně magie. "Byla to jen nabídka. Vnucovat se ti nebudu," řekla jsem mu suše, ale na druhou stranu už ne s tak ostrým tónem, jako na začátku konverzace. "A má trpělivost není moc... velká, takže tu bych zrovna dvakrát nepokoušela, i když nevím, jak si na tom ty," zazubila jsem se pro odlehčení napjaté atmosféry a podívala se opět na něj. "No nic, jdu se napít k jezeru. Nejdeš taky? Mám celkem sucho v tlamě," zdůvodnila jsem mu a vstala. Chvilku jsem na něj koukala a čekala, jestli půjde, a poté jsem ladným krokem, který mohl popoběhnutím dohnat, vyrazila k jezeru.

>>> VVj

Tavarillë měl celkem zvláštní myšlenky. Potýkala jsem se s tím, že to, co se tu odehrávalo, asi myslel z části vážně. Dobrá, možná se mi taky nezdál tak odporný, jako všichni ostatní, ale nevím. Nedokázala bych si připustit, že by se mi mohl třeba... líbit? Kožich měl zajímavý a pěkný, ale že bych se do něj zamilovala? Pfe, to fakt ne.
Na odpověď ohledně Erynijské smečky nezareagoval, za což jsem byla celkem ráda. Ta spousta otázek o tom kde to je a kdo je tam alfa mě už unavovala. Jen jsem z této polehčující okolnosti zívla a vrátila se pohledem zpět k Tavovi. Na moje jméno reagoval pozitivně, nevymýšlel hned nějaké "Skyliethasa" a podobné hovadiny, na které jsem byla alergická. Dobře, když mě někdo oslovil Sky anebo Lieth, dalo se to ještě překousnout. Ale tohle už na mě bylo moc.
Souhlasil s tím, že je vymýšlení přezdívek ohavné. Přikývla jsem. "Myslím, že tam něco ohledně namáhání mozků mít roli nebude, spíše jde o to, že většina ten mozek nemá," usmála jsem se ironicky a poté se mu podívala do očí. Líbilo se mi, že je má stejné, navíc se k němu moc hodily. Ony ani hnědé by nebyly tak špatné, ale stříbrná je prostě jistota. Navíc, jsou značně přitažlivé a podle mě je jim vidět do hloubi vlka. "Jak si na tom s tvou magií? Ovládáš ji perfektně?" Nevyhnutelná otázka. Vlastně mi do toho nic nebylo, ale... opět jsem to zahrála do autu. "Jestli ji ještě nemáš natrénovanou, mohla bych ti s tím pomoct," nabídla jsem se. Prakticky mě tohle učení bavilo, ať už se jednalo o lov anebo ostatní věci, které mi šly.

Z vlkovy strany se už konečně nenesla další sladká slova, která by mě akorát uváděla do rozpaků. Necítila jsem se v jejich prostředí zrovna příjemně, přišlo mi to až moc... nechutné na to, aby to byla pravda. A díky bohu, že nebyla. Raději bych uvítala jednání na rovinu.
Když vyšlo slunce, ranní paprsky prozářily okolí. Usmála jsem se a podívala se na nebe, když jsem si všimla, že i hnědouš na něj kouká. Nyní jsem spatřila plně jeho sytost barev. Viděla jsem spoustu hnědých vlků, ale tuhle kombinaci ještě ne. A musím říct, že se mi moc líbila, už jen vzhledem ke své originalitě a celkově mu to ladilo.
Na slova o mém pravém partnerovi řekl, že jsem ho už našla, na což jsem krom úsměvu nijak nereagovala. Spíše jsem nechávala to ticho, aby se nás zmocnilo. Ohledně partnerky mi řekl, že by mi to mohlo být jedno. Ještě to sladké slovo a já měla chuť se otočit a odejít, ale něco mi říkalo, že bych tu měla zůstat. Tak jsem seděla dál. Najednou mi řekl, že patří k Borůvkové smečce a zeptal se mě, k jaké patřím já. Konečně naše konverzace nabírala normálního rázu, ač on si ještě ta láskyplná oslovení neodpouštěl. "Já jsem z Erynijské smečky," dodala jsem a nic víc k tomu neřekla. Mohla jsem zmínit to, že jsem na delta postavení a aspiruji na gammu, ale jemu to mohlo být jedno.
On se mi konečně představil, jako kdyby mi viděl do hlavy. Snad nečte myšlenky, protočila jsem panenkami. Mohla to být taky dobrá náhoda, že. "Skylieth," odvětila jsem hned na to. Poznámku o přezdívkách jsem nepřeslechla, ba dokonce jsem na ní odpověděla: "konečně někdo." Ty vymyšlené zkomoleniny jména mě akorát dokázaly naštvat. "Nechápu, proč to ostatní dělají. Jednou se jmenují tak, jak se jmenují a oni si ještě vymýšlí zkomoleniny anebo přezdívky. Odporné," nakrčila jsem čenich a podívala se před sebe. Jen jsem se uvelebila a přenesla váhu na druhou tlapu, neboť ta první mě brněla.

Vlk, který zatím byl pro mě beze jména, mi řekl, že ví o tom, že bych ho nezabila, kvůli tomu že jsem se do něho zamilovala od prvního pohledu. A doteku. Tak to zní fakt divně, pomyslela jsem si s úšklebkem. Možná se vevnitř začal probouzet dávno ztracený smysl pro humor, který jsem měla kdesi hluboko ukrytý, ale probouzel se. Divné, že zrovna cizí, hnědý vlk, ho ve mně dokázal takhle vyvolat. Ještě se mi to nikdy nestalo.
K té zamilovanosti jsem jen dodala: "je to tak, no," a stydlivě se zavrtěla. Hned na to mi řekl, že si to nechá pro sebe a nikomu to neřekne. "Ale přeci nechceš skrývat naší lásku, nebo snad...?" Zamračila jsem se a zdůraznila slovo "nechceš". Opravdu nechtěl. Pro jeho dobro.
Na mou otázku, jestli se nemusím stydět mi odpověděl, že nemusím. Jen jsem sebou zavlněla a podívala se mu do očí. Všimla jsem si, že má stejnou magii, jako já, ale nevěděla jsem, na jaké úrovni s ní pokročil. Nicméně i přes to jsem musela být opatrná a nemyslet si vše, co jsem měla na jazyku. Naznačila jsem mu svými svůdnými pohyby, o kterých jsem ani mimochodem nevěděla, že je dokáži udělat, že ho miluji. Samozřejmě vše bylo hrané, nic jsem nemyslela vážně. On vypadal celkem ušmudlaně, a oproti mně se mi zdál poměrně... no, neznala jsem ho, raději jsem si své názory nechala u sebe.
"Je to tak, vážně. Když jsi tu se mnou, cítím se jako... když mám konečně vedle sebe svého prince," usmála jsem se a opět si přisedla ještě blíž. Seděla jsem skoro nalepená na něm, když se mi najednou otřel čenichem o spodní část čelisti. Takhle blízko mi ještě nikdo od doby smrti mého otce nebyl, opravdu. Nevěděla jsem, jak reagovat, už jen z instinktu jsem chtěla po něm skočit a srazit ho k zemi pro ukázání autority a hlavně mezí, ale... možná se mi to trochu líbilo. Ne. NE! Bránila jsem se. On však dodal, že mě neopustí. "Tak to mě mr.. to mě těší, jsem ráda," zamluvila jsem rovnou mou štiplavou poznámku. Zatím mi hra šla, ale asi jsem se takhle odvázala jenom proto, že jsem věděla, že už ho asi nikdy neuvidím.

S faktem, který se mu prohnal hlavou ohledně mého smyslu pro humor, jsem musela souhlasit. Hold jsem tak byla vychována a když už odmala jste sestrojeni k poroučení a zabíjení, nějaký smysl pro humor je to poslední, co vám chybí. Ale mohla jsem se trochu uvolnit a začít spolupracovat, tedy, dělat si srandu i z něho. Ale když já to neumím, zamračila jsem se. Možná jsem za to byla ráda, dodávalo mi to takový drsný styl, ale... někdy bylo dobré se trochu odreagovat od těch naštvaných věcí a dělat i něco zajímavého a trochu zábavného.
"Ne." Moje krev tekla opravdu v minimálních případech, a to už jen když šlo opravdu do tuhého. Snad jednou, maximálně dvakrát. "Tím by sis podepsal svou smrt," dodala jsem tiše k němu a zamlaskala, jako kdybych se na to i těšila a lákala ho, aby mě kousl. Asi bych ho sežrala a udělala z něho dvacet malých.
Ani jsem neznala jeho jméno, ale on však najednou... začal zase nazývat mou hrdou osobnost láskou. Fuj, to je moc sladký, ohrnula jsem čenich, ale snažila se s ním hrát. "Nemusím?" Zeptala jsem se opatrně, jako kdybych to snad myslela vážně. Ale hraní mi velmi šlo, to se musí nechat "Dobrá," usoudila jsem, když jsem si sedla a rajcovně pohodila nožkami, abych ho tím přilákala. Povedlo se, dodal mi, že to není hladem, ale jarem. A to už byl u mě tak blízko, že jsem se musela postavit. Bylo mi to celkem nepříjemné. "Asi máš pravdu," přikývla jsem spokojeně a přistoupila k němu. Packou jsem ho "pohladila" po levé přední pacce, od krku až po dolní část. Jako kdybych ho snad chtěla sbalit, i když jsem tohle všechno dělala poprvé. I tak ti to jde na výbornou, Skylieth! Když o mě pověděl několik kladných přívlastků, a poté cosi o lovu, usmála jsem se. "Nechci nikam chodit. Chci tu být s tebou," řekla jsem něžně a přisedla k němu. Bylo mi to celkem proti srsti, ale v hloubce mého těla jsem věděla, že bych i já časem nějakého partnera potřebovala. Jenže bylo těžké si to připustit.