Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice to samozřejmě vzala vážně, což byl účel. Chtěla jsem se smát, ale nemohla jsem, musela jsem zachovat kamenný pohled. Vevnitř sebe jsem však nemohla popadnout dech.
Nicméně zpět ke Clawdii. Z názvu Maharských močálů si odvodila i název smečky, na což jsem jí chtěla přikývnout a utvrdit ji v tom, ale byla jsem ticho. Nemohla (ještě) vědět, že čtu dokonale myšlenky. Její první odpovědí však bylo to, že vyniká v síle. Aha, pomyslela jsem si. Mohla být opravdu silná - fyzicky, anebo si to jen myslet - psychicky. Nicméně stejně jsem na to reagovala pozitivně. Chtěla jsem jí ještě k tomu něco dodat, nicméně ona dořekla, že na vysokou zvěř si netroufne. "Dobrá, tím tedy podmínku dva a tři škrtám," mrkla jsem na ní a poslouchala dál její slova. S tou společností to samozřejmě nedávalo smysl, když chtěla do smečky. Nemůže vědět, jak moc velkou smečku chci a nemůže znát ani mou povahu a tím pádem i fakt, že taky nepreferuji moc velké společenské davy. Ale i tak jsem jí nechala vše doříct. Myšlenkou však završila vše - tuctový vlk. Nepotřebuješ mít smečku plnou výjimečných a mimořádně silných vlků. I tací, jako je ona, jsou potřeba. V rozporu s myslí jsem jen zamručela. "No." Nechtěla jsem jí už trápit a proto jsem vstala a oklepala se. "Uvidíme, jak mě okouzlíš svým chováním a oddaností. Ale snad můžu říct jen... Vítej ve smečce," a hned na to jsem bez zájmu vstala a pomalu odcházela. Po několika krocích jsem se zastavila a ohlédla se po ní. "Prohlédneš si to tu sama anebo mám jít s tebou?" Dobrá, nabídla jsem se, ale mohla jsem si z ní alespoň dělat další srandu, protože jsem měla opravdu dobrou náladu, a to se jen tak nevidí.

Vlčice usoudila, že budu zřejmě alfa. Byl to překrásný pocit, když mě tak někdo opět nazval. Vzpomněla jsem si na dávnou dobu, kdy jsem, po boku s otcem, vedla jeho smečku, která později byla moje. Nicméně teď jsem byla zpět v přítomnosti a cítila jsem, že vlčice je tu v kladném slova smyslu.
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Nejprve se představila jako Clawdia, což mě ani tak moc nezajímalo, ale poté řekla, že by se ráda přidala do smečky a říkala tomuhle místu domov. Popravdě... jak mohla přijít tak rychle po jejím založení? Asi mám dost silný pach, usoudila jsem si pro sebe a chvíli nechala dramatickou, tichou chvilku.
Poté jsem udělala mírný krok dozadu a stoupla si normálně. "Inu... pokud máš zájem o místo ve smečce... budeš muset splnit pár podmínek," začala jsem si z toho dělat srandu, ale s vážným pohledem, ze kterého nemohla rozeznat, jestli to myslím vážně, nebo ne. "První podmínkou je, aby si oběhla celé Maharské močály za stodvacetsedm sekund." Sedla jsem si a zastřihala oušky. Byla jsem v klidu, ale zatím jsem ještě trpělivě držela. "Druhou a třetí je donést ulovenou srnu se zlatou srstí," na což jsem hned vycenila tesáky ve smyslu úsměvu a podívala se jí do očí. "Dělám si srandu. Chci říct, že pokud to myslíš vážně, zajímalo by mě, proč bych tě měla přijmout. Tedy... nějaké tvoje přednosti a tak," zamyslela jsem se. Neměla jsem moc ráda tyhle otázky, ale praktikovat to na druhých byla celkem sranda. Proto jsem si sedla a nechala ji přemýšlet, nicméně už měla poměrně dost jasně nakročeno k tomu, aby zde trávila čas spolu... se mnou. Chudák.

Cítila jsem se spokojeně, obešla jsem si celé území a nechala ještě tamten pár bavících se vlků plavat. Vlastně ono jim to po chvilce dojde, že tu jsou nevítanými hosty. Zašklebila jsem se kysele a chystala se vydat se na jeden z mnoha ostrůvků, který byl pevný a byl z něho překrásný výhled na celé území.
Ale zarazila mě nově příchozí vlčice, která tu neměla co dělat. Tedy, před chvílí bych jí nic neřekla, nicméně teď už jsem mohla tu trochu dupnout packou a vyskakovat si. I když je smečka čerstvá a založená před několika necelými hodinami, stejně tu je a proto by se měla spolu s alfou respektovat.
Slezla jsem z ostrůvku a vydala se k ní. Byla čistě bílá s černými tečkami pod očima a černou špičkou ocasu. Červené oči o ní napovídaly dosti do magie, proto jsem se jen ušklíbla. Zřejmě ucítila pach smečky, ale divila se místu, na kterém se nachází. Je to nejlepší místo na Gallireře, tak se moc nerozohňuj, nikdo tě nenutí tady být, protočila jsem panenky. Aby bylo jasno, šla jsem z boku a viděla ji poměrně z blízka, ale ona si mě všimla až po chvilce.
Odkašlala jsem si a hrdě se postavila. "No... zdravím," řekla jsem důstojně, ale ne tak, aby to hned vypadalo, že se naparuji. "Co tu pohledáváš? Vkročila si na území smečky a pokud nechceš, aby z tebe zbyla jen hromádka chlupů, tak buď vybal svůj záměr anebo máš pár sekund na útěk," vycenila jsem zuby. Chtěla jsem působit drsně a v duchu jsem si něco málo odpočítávala, ale vzhledem k tomu, že to byla vlčice a sama, nepředpokládala jsem nějaký útok. Zamračila jsem se a zamručením jí popíchla k tomu, aby se konečně vyjádřila.

S přibývajícími vlky přibývala i nervozita ze strany těch, kteří tu vlastně byli ještě přede mnou. Bylo cítit, jak by nejraději sebrali všechny svoje kožichy a odešli, ale něco jim v tom zřejmě bránilo. Završilo to však tím, když se sem nasumírovali další dva vlci, kteří tu bezohledně započali svou konverzaci. To byla třešnička na dortu hlavně pro ostatní, kteří už to, díky bohu, nevydrželi, sebrali se a odešli.
Podívala jsem se směrem k Torenovi, který se při narůstající kolonii vlků v zástupu mé maličkosti ukryl mezi mýma ušima. Zavrtěla jsem se, někdy to dost lechtalo. "Já ti nevím," špitla jsem k němu tak, aby to nikdo neslyšel. Po tiché, dramatické chvilce jsem pokračovala: "byl to dobrý tah odejít ze smečky?" Toren vylezl k mému čenichu a posadil se tak, že mi koukal do očí. Poznal, že přišel čas na vážnější konverzaci, která dost ovlivňovala zejména můj chod života. "Poslouchej," začal. "Ty jsi tvor, který byl stvořen k vedení smečky. Jsi vůdčí, razantní typ, který není zvyklý na to, aby měl někoho nad sebou, kdo by ho neustále komandoval a něco mu přikazoval," pověděl s takovou jistotou, jako kdyby mě znal už celou věčnost. Zřejmě to bylo tím, že mě znal přes myšlenky. "Ale tam mě nikdo nekomandoval. Měla jsem volnější... prostě jsem na té smečce nebyla tak vázána," snažila jsem se najít to správné slovo. "Nemohla si tam o ničem rozhodovat. Říct svůj názor. Nic. Vedl to tam Atray se svými potomky, kteří tam ani nebyli a ty by sis to postavení zasloužila víc, jak oni. Jenomže i kdybys byla na beta postavení, Atray by stále byl nad tebou a měl by tam nejvyšší slovo," seznámil mě se skutečností. Měl pravdu. Byl to asi dobrý tah vydat se na novou cestu životem a odejít ze Smrkové smečky. "Vím, že nejsi na smečku stavěná... ale poslouchej. Jsi. Jenže ne na postavení kappy nebo delty, jsi rozená a vychovaná alfa," zdůraznil. Sedla jsem si a podívala se před sebe. "Asi máš pravdu." Jenomže co to mění? Nic. "Ale co to znamená? Nemůžu prostě jen tak jít a založit si smečku. Říct: 'Ha! A teď je tu smečka, protože jsem to řekla!' Takhle to asi nefunguje..." tiše jsem nechala větu rozplynout ve větru. Neměla jsem tušení, jak se smečka zakládá a stejně, musela bych mít trochu času se rozmyslet, jestli bych něco takového vůbec chtěla. "Neříkej, že by se ti to nelíbilo... potulovat se TVÝM územím, kde bys byla pánem jen ty. O všem bys rozhodovala a všem bys velila. To je přeci tvoje povaha a netvrď mi, že to tak není," zamračil se a vylezl zpět mezi uši. "Povím ti to takhle. Je to na tobě. Smečku si můžeš založit. Stačí na to jen pevná vůle a pevné rozhodnutí, že to vážně chceš. A potom taky označkovat území. Buď ale za tamtu smečku ráda... odkoukala si to, co všechno je potřeba a i to, jak to chodí, i když si ve smečce vyrůstala, takže to znáš. Ale i tak, alespoň víš, co je potřeba a tak." Ulehl mi do chlupů a cítila jsem, že se pokládá ke spánku.
Všechno bylo na mě. Ale nevěděla jsem, co mám dělat. Potřebovala bych tu otce, aby mi poradil, co vlastně je to správné rozhodnutí. Jsi už dospělá. Musíš vědět, co chceš a co je hlavně pro tebe správný, pomyslela jsem si pro sebe a začala hledat nějaké místo, kam bych si mohla lehnout a opět si odpočinout. Nabrat síly na další den.
Zaběhla jsem do části močálů, kde se tyčily významné, košaté stromy. Byly krásné a nechápala jsem, co každý má proti tomuhle místu. Vonělo to tu sice po třešních, smíchaných se zatuchlinou, ale to už k tak kouzelné atmosféře patří. Zejména ta tajemnost. Ulehla jsem pod jeden z velkých stromů. Sice jsem před nedávnou chvilkou spala, ale teď přišel čas na to si lehnout a v klidu popřemýšlet o tom všem.
Toren už zřejmě spal a proto jsem si opatrně lehla na zem tak, abych ho nevzbudila. Ladné pohyby mohly vypadat trochu křečovitě, ale svůj účel to splnilo. A když jsem ležela na zemi, položila jsem si hlavu na packy. No. Asi na tom, co říkal Toren, něco bude. Ale... asi to není tak jednoduché vést smečku. A založit to sama? Vždyť nemám ani partnera, který by to vedl se mnou. Ono, pro mě na jednu stranu dobře, ale na druhou... nemám se s kým poradit. To ale nevadí. Jak to říkal? Stačí akorát to tu označkovat a tak všechno... a s tím okoukáním, co má Smrková, to byl taky dobrý nápad. Tedy, alespoň jako základní body, čím se řídit. Samozřejmě bych nesměla zapomenout na úkryt a takovéhle ty samozřejmosti, ale v tom návalu nových pocitů to asi půjde samo. Takže... jsem připravená na to mít smečku? A počkat... kde? Nadzvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Území močálů sice bylo tajemné, s pevnou půdou a podivným zápachem s jezírky na každém rohu, ale... není to jako každý druhý les. Tady? To by asi nebylo to pravé ořechové. I když... rozlila se tu řeka, takže je tu zdroj nedaleké vody, jezírka by mohla být dobrá třeba k zastrašení a odlákání nevítaných hostů... Dobrá, možná tohle místo mělo svoje klady a zápory, ale byl by zde někdo ochotný považovat tuto krajinu za domov?
Opatrně jsem vstala a nervozitou začala celé území obcházet. Značkování... kdo to kdy vymyslel? Na to bych si musela najít vlky, zazubila jsem se a rozhlédla se. Sice jsem byla v půlce území, ale spatřila jsem pár vlků, kteří se nedaleko snažili o konverzaci. Nechala jsem je zatím být, ale měla jsem chuť po nich skočit. Takže co... jsem rozhodnutá? Nejsem? Ale ano... sice to bude trochu fuška, nicméně mít smečku bude zase něco nového. A konečně budu mít patřičný respekt, kterého jsem ve Smrkové smečce nedosáhla. Hlavně u těch otravných vlčat, protočila jsem panenky a ještě obešla část se stromy, kde jsem zanechala svůj věrný pach a dala tím najevo, že se tu asi něco děje.
Rozešla jsem se směrem k jezírkům a spatřila ptactvo, které se tu brodilo mělkými částmi. Toren se vzbudil a sledoval okolí se mnou, nicméně já měla chuť si trochu od té vlčí kůže dát pohov a proto jsem se proměnila na ještěrku. Vedle Torena jsem se už cítila lépe. "Jsem rozhodnutá. Založím tu smečku," řekla jsem mu objektivně, když jsem se plazila do vody. "Tak to je paráda! A... jak se bude jmenovat? I když jsou většinou smečky pojmenované podle místa, Močálová smečka by asi nebylo to pravé ořechové, nebo se ti to snad líbí? Měl pravdu. I když Močálová smečka zní opravdově, musela jsem vymyslet něco lepšího. A teď přichází nejkritičtější bod. Název smečky... to není tak jednoduché. Ale počkat... vzpomněla jsem si na ten sen. "Maharská. Maharská smečka," dloubla jsem do něj packou a ocasem přidala na rychlosti. Zahučela jsem do vody a plavila se v ní jako krokodýl. Voda byla příjemně vyhřátá i přes to, že byl večer. "Tak to je super. Vidíš, říkal jsem ti, že je to super nápad. A ty si mi věřila. Beze mě bys byla stále ve smečce Smrkové a nechala si rozkazovat těmi caparty," dodal ke mně upřímně, na což jsem kývla. Měl pravdu. Teď tu budu já, kdo bude rozkazovat a "hrát" si na pána. Vlastně si ani na to hrát nemusím, já jím opravdu jsem. Vylezla jsem z teplé vody a na ještěří kůži chvíli počkala, až mi voda steče. A hned na to jsem se proměnila do vzhledu vlka. Samozřejmě ukrytá v houští vysokých rostlin a keřů, aby nebyla šance, že mě jeden z vlků spatří. Natáhnutou packou jsem udělala Torenovi most až ke mně do srsti, kde se ukryl a sledoval vše z bezpečného místa.
Doufala jsem, že se sem přijde alespoň někdo věrný přidat a bude oddaný své smečce. Věděla jsem, že v okolí je smeček dost, ale taková, jako je tu, ještě nikde není. Samozřejmě že je každá smečka něčím originální, ale řekněte mi, kde najdete smečku na území Močálů? Snad jen tady. Rozhlédla jsem se ještě jednou kolem. Vzduch jsem nechala vyčistit čerstvým, díky své magii. Zatuchlina už tu teď neměla svoje místo a rozšířila jsem tím i pach značkování - nové smečky. Zbývalo už jen jediné. Počkat, až někdo přijde. A vlastně... úkryt. Nevěděla jsem, jak to bude s úkrytem. Je zde možnost, že ho vyhrabu a pomocí magie nějaký vytvořím, ale většina smeček má úkryt v jeskyních. Ve stromě to není praktické, jenomže kde tu najít nějakou jeskyni? Věděla jsem o kaskádách vedle močálů, nicméně že by byla nějaká volná jeskyně v té skále? Anebo mám prostě počkat a úkryt nechat až na později, třeba ještě prozkoumám více míst a najdu cosi lepšího? Asi ano, to bude dobrá volba. Ale stejně mi to nedalo a k těm kaskádám a skále jako takové jsem se šla podívat.
Na pokraji byla pokrytá mechem a zakrytá lijánami rostlin, které tu rostly po celém území močálů a hlavně na kaskádách. Nebyl by špatný nápad najít nějakou skálu tady. "Podívej!" křikl na mě Toren. Viděla jsem vstup do jeskyně, i když přes něj spadaly rostliny, ale nechala jsem to na potom. Chtěla jsem ještě jednou obejít území a zesílit pach smečky, která tu je od teď nově založena.

Ulehla jsem pod strom. Cítila jsem chladný vzduch, který tu proudil. Bylo poměrně příjemné počasí a ze slunného rána se najednou stával tichý, krásný večer. Jen jsem zamlaskala a podívala se před sebe. Ležela jsem pod stromy, ale na vlky několik set stop vzdálené jsem ještě viděla. Jistě se museli bavit o mně, protože jsem tu chodila s ohýnkem, ale i tak jsem je nechala být a poklidně se schoulela do klubíčka.
Po chvilce jsem usnula.
Večerní svit dodával místu močálům krásnou atmosféru. Cítila jsem se příjemně, nevěděla jsem, jestli tu chci zůstat, anebo se vrátit. Toren si pohrával s vodou v nedalekém jezírku a všechno rozhodování bylo na mě. Ve snu se dokonce objevilo pár vlků, jako v realitě, a proto jsem došla k nim. Oni jen chtěli znát nějakou cestu, ale já na ně začala vrčet, ať odtud vypadnou, že jsou na území smečky. "Čí smečky?" Zeptal se jeden z nich. Naklonila jsem hlavu na stranu. Bylo to docela vtipné takhle si z nich dělat srandu, ale říct, že je tu Močálová smečka, to by bylo spíše pohoršující pro mě. "Maharské!" Vyklouzlo ze mě a ohnala jsem se. Vlci byli nepříjemní a okupovali to tu až moc dlouho. Já si samozřejmě vše o smečce vymyslela. Najednou však všichni sklopili uši a ocas, přestali mě otravovat a ponižovat, omluvili se a někteří z nich ještě žádali o místo ve smečce. Hrdě jsem se vypjala a chtěla jim říct, že to byl fór, ale pak jsem se zasekla... Vždyť by to ani tak špatný nápad nebyl.
Probrala jsem se ještě večer, což ale neměnilo nic na tom, že to tu stále bylo okouzlující. Toren ležel vedle mě. "O čem se ti zdálo? Škubala si sebou celou dobu," zašklebil se a jeho dáseňovitý úsměv bez zubů mě donutil se pousmát. "Zdálo se mi o tom, že jsem došla za těmi vlky a řvala na ně, že je tu smečka, což jsem si vymyslela, a oni potom odešli," ďábelsky, ale přitom s andělským kontextem jsem se usmála a zastřihala oušky. "To by bylo ale divný, kdyby tu byla smečka," podívala jsem se kolem a vstala. V měsíčním svitu, který se prolínal ještě se slunečním, bylo toto území opravdu překrásné. Už jsem to tu trochu znala, prozkoumala jsem to tu nedávno a zjistila jsem, že je to tu pěkné, nicméně až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc se mi tu líbí. Zápach tu moc nebyl, ba naopak, vzduch zde byl vlhký a čistý, místy kolem jezírek se dala cítit zatuchlina, ostatně ta byla cítit i ze mě, vyjma pryskyřice.
Vyšla jsem z lesíka a ocitala se na pláni. Byla pokrytá všemi možnými vodními rostlinami, od nějakých rákosů až po keře, které se nacházely spíše na suché zemině. Opatrně jsem se snažila pohybovat mezi všemi rostlinami, ale občas se mi zabořila tlapa. Nicméně většina území byla tvrdá a dalo se po ní normálně chodit. Toren mi držel na srsti mezi ušisky a já jen horlivě vnímala prostředí. Nejvíce se mi to samozřejmě líbilo v lese, ale části, kde byla průzračná voda a ostrůvky, se mi zalíbily taky. Zavrtěla jsem se a přemýšlela nad tím snem. Maharská smečka... pff, jak mě to mohlo napadnout? Zavrtěla jsem hlavou, abych tu zatracenou myšlenku vyhnala z hlavy. "Je to náhodou dost dobrý," pověděl mi Toren.
Vlků zde tak nějak přibývalo. Chtěla jsem tu být chvíli sama, prohlédnout si to tu a zjistit, jak to tu vlastně celé vypadá. Ale stále tu někdo chodil, mluvil a prakticky překážel. Schovala jsem se za vysoké vodní rostliny a sedla si. Olizovala jsem si tlapu a dívala se kolem. Řeka, která se tu rozlila, byla opravdu teplá a průzračná, díky bohu, že to nebyla nějaká břečka. Naklonila jsem hlavu na stranu abych zjistila, jestli je to pitné. Samozřejmě, že bylo, ale ne v jezírkách, kde voda nějakou dobu stála a neměla stálý přítok a odtok. Ale díky malým jezírkům jsem tu viděla velké množství ptactva. Zavrtěla jsem sebou a postavila se. Začala jsem přemýšlet, jestli si z těch vlků jít udělat srandu, anebo to nechat plavat...

//Skylieth je na dovolené a vrací se až v sobotu večer, takže by to jenom zdržovala :| A stejně má pak jiné plány 0:D

//Tak to nevím, jestli byl dobrý tah, vzhledem k tomu, že tu od zítřejšího dne nebudu. V pátek ráno jedu pryč a vracím se o týden později, tak to tu budeš muset, zaseknutá mou neaktivitou, vydržet O:D

<<< Středozemní pláň

Klusala jsem poklidným během na místo, které mi už bylo známé. Zaujalo mne hned od prvního okamžiku, nicméně netušila jsem, že bych se sem ještě vrátila. Nebyl důvod.
Probíhala jsem mezi košatými stromy, které se tu tyčily a zaujaly mne hned na první pohled. Bylo to tu vážně zvláštní, zajímavé a jedinečné, nechápala jsem, proč jsem se tu neobjevila vícekrát. Po proběhnutí malým, ne moc širokým lesíkem jsem se ocitala na prostorné louce? Asi ano. Kde bylo místy jezírko, místy keře a místy i rostliny. Opatrně jsem našlapovala na terén, který mi byl doposud cizí. Čím déle jsem tu byla, tím více se mi tu líbilo.
Doběhla jsem k jezírku. Čichla jsem k vodě, ale ta nebyla vůbec přijatelná k pití. Zřejmě tu stojí už nějaký pátek a tak jako čistá voda moc k pití neposlouží. Jelikož byla tma, pomocí magie ohně jsem si vytvořila malý ohýnek, abych viděla na cestu. Ten poletoval vedle mě a proto jsem nemusela mít strach, že tu někam spadnu anebo zabloudím. Nadšeně jsem přeskakovala z ostrůvku na ostrůvek, až jsem se dostala do části, kde byly květiny. Naklonila jsem hlavu do strany, když jsem spatřila maličké, namodralé jezírko. Opatrně jsem do něho strčila packu, ale půda se se mnou sesypala a já už se koupala. Původně to byl účel, kterého jsem chtěla dosáhnout, ale musela jsem nejprve prozkoumat terén. Teď už jsem nemusela.
Voda byla poměrně teplá a hloubka byla neodhadnutelná. Ohýnek na mě čekal u břehu jezírka, proto jsem vylezla a několikrát se oklepala. Konečně jsem ze sebe smyla krev a mohla jsem se i umýt. Na to, že byla noc, bylo celkem teplo. Koukla jsem ještě jednou na zem, kde rostly květiny, načež jsem neváhala a skočila do nich. A válela se, o sto šest. Bylo to příjemné, chytila jsem příjemnou vůni. Začalo se mi tu moc líbit. Pozdvihla jsem obočí, když jsem se postavila zpět na packy a všimla si vlků nedaleko mě. Raději jsem se oklepala, abych nevypadala tak nedůstojně a pomocí teplého vzduchu, který mohl i lehce fouknout k nim, si usušila kožich. Nadšeně jsem se zavrtěla a vrátila se zpět do lesa. Ohýnek jsem nechala zhasnout a pomalu jsem ulehla pod jeden velmi široký strom. Čas odpočinku...

<<< Smrkový les

Klusala jsem podél břehu řeky až na velkou pláň. Připadalo mi, jako kdybych byla uprostřed Galllirei, přesně v jejím srdci. Nadšeně jsem se zavrtěla a koukla kolem sebe. Nikdo nikde. To je dobře, zazubila jsem se. Nemusela jsem s Torenem mluvit přes myšlenky.
"Tak, poslouchej," začala jsem. Nešla jsem mu nic vyčítat, ale zajímalo mě, co to mělo znamenat. "Co to má znamenat? Nechal si mě odejít ze smečky," ušklíbla jsem se a sedla si. Natáhla jsem packu a nechala Torena po ní vylézt a sednout si na její okraj, abych na něj viděla. "Neboj, je to dobře. Jsi rozený vůdčí typ, anebo tulácký. Je to na tobě, jak si vybereš," řekl mi tiše a otočil se kolem dokola. "Hmm," zamručela jsem a packou ho přendala na krk. Asi jsem věděla, co tím myslí, ale... bylo to obtížné si takhle vybrat. Ono se to časem poddá, řekla jsem si pro sebe a podívala se na okolní území. Všimla jsem si dokonce i těch Močálů, na kterých jsem viděla toho velkého, bahnivého vlka. A vyrazila jsem tam.

>>> přes Třešňový hvozd - Močály

Čekala jsem od Atraye všelijaké odpovědi typu, že jsem se zcela zbláznila, že můžu být ráda za deltu, protože výš stejně nepůjdu, ale on se nejdříve ušklíbl a nevěděl, co na to říct. Být na jeho místě, asi bych byla taky v šoku, nicméně on měl vždy na vše odpověď a dokázal uklidnit. Byl to opravdu dobrý přítel. Eh, je.
"Udělala si dobrou věc, uvidíš," řekl mi Toren potichu v hlavě a já přikývla. Musela jsem se držet jeho rad, sice to byla malá ještěrka, ale i tak mi poradil víc jak kdokoli jiný. Krom otce. Akorát jsem netušila, jak to bude s úkrytem, který jsem tu měla. Třeba se zachová... kdo ví, ušklíbla jsem se a poslouchala jeho slova.
Řekl mi, že mě za tu chvíli poznal a vlastně mi odpověděl tak, že jsem to nečekala. Byl opravdu dobrý, věděl, co říct a čím uklidnit. A ke konci mi řekl, že tu budu vždy vítaným hostem. Mrskla jsem ocasem, což jsem neměla moc ve zvyku, načež jsem se koukla na jeho hnědou srst a modrý šátek. "Moc ti děkuji, za všechno," dodala jsem k němu. Tato slova jsem většinou říkávala jen otci, ale on... byl hodně dobrý přítel.
Slovy mi řekl, že doufá v to, abych zažila nějaké dobrodružství. Vzpomněla jsem si na tajemné místo, kde jsem zažila jedno z největších dobrodružství. Na to místo jsem nemohla zapomenout, prostě jsem na to myslela stále, den za dnem. "To si piš," řekla jsem s úšklebkem. "Ještě jednou děkuji. A neměj strach, nebo spíše ano? Jistě se tu totiž objevím," usmála jsem se v myšlence, že se sem stoprocentně přijdu podívat na návštěvu. Ani jsem se nerozloučila s nikým ze smečky, ale s kým? První, kdo mě napadl, byl Coedy, ale ten teď někde cestoval s Aranel, protože jeho pach se tu nedávno mihl. A kdo dále? Weri? Pche, ta by měla jen radost. Nakonec zbývala Lucy. Určitě si toho všimne, pomyslela jsem si a koukla Atrayovi do očí. "Zatím se měj, a hodně štěstí se smečkou," dloubla jsem do něj packou a čenichem ho popíchla na krku. Cítila jsem z něho smrkový pach, s chutí pryskyřice. Zajímavá kombinace.

>>> přes řeku Mathaë - Středozemní pláň

Atray mi obětoval pozdravení a zeptal se mě, co mu tak důležitého chci povědět. Nevěděla jsem ani zdaleka, jak začít, ze smečky jsem nikdy neodcházela, ale... tohle neměl být úplný odchod. Prostě jsem chtěla jen... no, ani popsat se to nedá.
"Víš... já.." Nervózně jsem se snažila poposunout naší konverzaci dál, abychom se dostali ke kameni úrazu, ale bylo to pro mě až moc těžké. "Neboj, vlčata nečekám, nicméně... chtěla bych ti říct, že..." uklidnila jsem ho ohledně potomků, ale dost sarkastické srandy. Bylo na čase mu to vyklopit.
"Smrkový les mi přirostl za tu dobu k srdci. Jsem moc ráda, že si měl ve mě důvěru a svěřil mi takovou funkci, jako je lovec, ale... zjistila jsem, že tohle asi nebude na mě. Byla jsem vychována trochu jinak, než abych měla nad sebou tolik vlků. Od mala jsem prostě vedla smečku a chybí mi, že si tu nemůžu dupnout a tak," zazubila jsem se. Nemyslela jsem to proti němu nijak zle, ani jsem to na něj nesváděla, ale snad pochopil to, že být pod někým pro mě bylo moc obtížné. "Spíše mám svou hlavu a názory, za kterými si stojím... a tak jsem se rozhodla, pokud ti to tedy nebude vadit.. že... asi na nějakou dobu ze smečky odejdu. Nechci ale odejít úplně, tedy, samozřejmě že tu nechci, aby si mi držel místo, ale ráda bych se někdy vrátila a nakoukla sem, ne být s tebou v nepřátelském vztahu. Tenhle les mi bude chybět," dodala jsem a pohlédla na zem. Nevěděla jsem, jak bude reagovat, trochu jsem to řekla jinak, než jsem si myslela, ale... snad to vezme za ten přátelský konec a nevyženě mě odtud. "Chtěla bych se projít po světě a tak. Rozumíš mi trochu, viď? Je to pro mě těžké něco takového říkat, ale... už jsem se rozhodla. Snad ti to nebude vadit, lovce tu seženeš pouhým mávnutím tlapy, nicméně... asi je můj život stavěný na tuláctví," zakončila jsem a rozhodla se, že víc to popisovat nebudu. To důležité jsem řekla a dalšími slovy bych to možná jen zkazila.

<<< Západní Galtavar

Pokračovala jsem, hopem skokem, na území Smrkového lesa. Docela jsem se těšila, že se konečně vrátím domů, ale stále jsem měla nutkání tu být jen chvíli a odejít. Nicméně najednou ke mně promluvil Toren. "A jsi si jistá... že tu chceš zůstat? Chci říct... určitě tu chce být napořád? S Weri, těmi malými smrady a tím vším? Stejně tu nemáš žádné slovo..." Zastavila jsem se ještě na hranicích a zavrtěla hlavou. Jak to jako myslíš? Že bych odešla ze smečky? A proč bych to dělala? Trochu jsem nepochopila jeho myšlenkové pochody, ale na druhou stranu měl možná pravdu. V lese bylo sice krásně, ale vládl tu pouze Atray a poté hned jeho vlčata, kterým bych nejraději ukousla hlavu. Chtěla jsem tu mít i nějaké slovo já, ale žádné jsem neměla. "Když odejdeš, budeš se mít líp, věř mi," začal mi cpát do hlavy tyhle návrhy. Já mu ale se vší zkušeností věřila, nicméně... je to celkem osudný krok. Samotářka sice jsem, ale proč hned odcházet ze smečky? Vždyť les je to pěkný... Toren měl na mysli asi něco jiného, což jsem hned vycítila. A to mám dojít za Atrayem teď hned? "Čím déle to budeš odkládat, tím horší to bude. Udělej si s ním přátelský vztah, ať se sem můžeš někdy vrátit na kukandu," zavlněl se a vyběhl ze srsti mezi uši. Díval se na svět prakticky mýma očima, ale já teď hledala Atraye. Doufám, že je to dobrý tah, že toho nebudu litovat. Zpátky do smečky mě nevezme, kort na tak vysoké postavení... ale delta není tak vysoko. Stejně jsem chtěla být betou a to už je tu obsazené těmi jeho potomky... Protočila jsem panenky a běžela po lese. Když jsem najednou ucítila škubnutí v mé srsti, jak se Toren schoval, bylo mi jasné, že tu Atray je poblíž.
A taky že byl.
Doklusala jsem k němu a zastavila se. "Eh, zdravím, snad neruším," dodala jsem opatrně a podívala se mu do očí. "Já mám na tebe takovou... nedá se tomu říct prosba, ale ráda bych ti něco řekla, důležitého," a hned na to jsem se postavila vzpřímeně tak, aby věděl, že to nemyslím ze srandy. Inu, to si ani nemohl myslet, vzhledem k mému "smyslu" pro humor, který jsem neměla.

Wochooou, konečně někdo vyslyšel mé prosby a udělal design pro Skylieth! :3 *thumb up*

Skolit srnu byla brnkačka. Pro mě samo sebou, kort pro dva vlky. I když vlastně pro tři, já většinou dala za dva. Sílu, samozřejmě.
Tavarillövi srna očividně chutnala, stejně jako já se do ní pustil s chutí a trhal z ní maso tak, až na mě několikrát dopadla její krev. Jen jsem trochu protočila panenky a odtáhla se. Krev jsem měla ráda, nicméně mít všude po hlavě krev a s tím jít domů se mi moc nelíbilo. Proto jsem se najedla a hned na to si sedla do ústraní, abych nepřekážela a zůstala čistá.
Tav přikývl, že to byla práce rychlá, bez nadhánění a takových těch smečkových okolků, které jsou spíše vždycky k lovu zpomalující, než nápomocné. Přikývla jsem. Souhlasil i s tím, že se rozdělíme, nicméně najednou z něho vypadlo něco, co mě docela zarazilo. Nemyslela jsem teď to, že stejně mezi námi bylo ticho, ale tu pochvalu o očích. Několikrát jsem zamrkala, ale chtěla jsem dělat, jako kdybych to ani neslyšela. Jenomže to nešlo. Olízla jsem si ještě několikrát svůj bílý, popravdě červený čenich a koukla se na něj. "No... tak asi dík?" Reagovala jsem poměrně odtažitě. Nikdy jsem se s podobnou situací nesetkala. "Tvůj kožich je taky moc zajímavý, jak barevně, tak i tím, jak chundelatě vypadá," snažila jsem se opětovat kompliment, ale tohle na mě moc nebylo. Možná jsem teď měla přijít a olíznout ho, anebo něco podobného, ale já jsem se raději na něho otočila a šťouchla do něho packou. "Snad se ještě uvidíme," mrkla jsem na něj a mrskla ocasem. A v tu chvíli jsem se vydala zpět do Erynijského lesa.

>>> Erynijský les

Na Tavarillovi jsem poznala, že koukal na stejnou srnu jako já. Byla jsem ráda, že jsme se shodli, protože to mi dělalo většinou největší problémy. Ale kdybychom se v této situaci neshodli, asi by měl smůlu, mně nedělalo problém ulovit si sama. Nicméně chtěla jsem ho do toho alespoň trochu zapojit, proto hned, jakmile jsem se zneviditelnila a přiblížila k srně, vyzvala jsem ho. Ještě předtím jsem však stihla zaslechnout - nenápadně - jeho myšlenky. Souhlasila jsem, musela jsem se jít taky podívat do smečky a trochu se prospat, protože jsem zase na spánek nějak neměla čas.
Ale zpět k lovu.
Tavarillë se rozeběhl a skočil po srně. I když si ho chvilkově všimla, měla smůlu, protože se jí šikovně zakousl do nohy. Zviditelnila jsem se a ukázala tak srně, že nemá šanci. Její rovnováha byla teď pěkně rozházená, vzhledem k tomu, že jí na noze vysel mohutný vlk, ale i tak jsem se při skoku trefila na ní. Povalila jsem jí a zakousla se do krku. Ihned se mi začala tlama plnit krví, proto jsem si tento adrenalinový pocit vychutnala a posunula se na zadní část. Nevěděla jsem, jestli Tavovi více vyhovuje přední, nebo zadní, ale prostě jsem mu dala prostor a i za to mohl být vděčný. A hned, jakmile se srna přestala škubat, zakousla jsem se do lahodného masa, které jsem si patřičně vychutnávala.

Po vydatném obědě jsem se podívala na Tava. "Dobrá práce," shrnula jsem bez okolních poznámek. "Nicméně budu muset jít zpět do smečky." Možná jsem měla chvíli počkat na jeho reakci, aby mi to řekl první, ale co už. Občas mluvím rychleji, než-li přemýšlím.