Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdrbly jsme prakticky veškeré dění, které jsme měly už obě za sebou, načež jsme se dostaly k tuláctví a smečkám. Samozřejmě, že jsem byla ráda tulákem, ale být tím nadosmrti, to nebyl můj životní směr. Odmala jsem vychovávána jako alfa a teď, když ní konečně jsem, začínám si život pomalu užívat. Akorát mi chybí můj milovaný otec. Mohla jsem si vytvořit jeho iluzi, nicméně teď na to nebyla ta pravá chvíle. Až budu sama...
Na Torena reagovala trochu překvapeně, ale ona byla jediná.. počkat, ještě Takki. Pardon, byla druhá, kdo o Torenovi věděl. Takki. Toho bych měla taky navštívit. A Coedena. Nikdo jiný mi krom nich nebude v té smečce scházet. Myšleno z vlků, samozřejmě. Pozdvihla jsem obočí, když se Ners k Torenovi naklonila a zafuněla, ale on zmizel opět v mých chlupech. Stydlín jeden. "Je opatrný a ze všeho takový vyděšený. Ale naopak jeho moudrost nedosahuje mezí, dokáže pomoci se vším," pochválila jsem ho a jazykem mu oblízla drsnou kůži na zádech. Seděl totiž opět přišpendelný na mé pacce.
Po otázce, která padla na její novou magii, mi řekla, ať počkám. Najednou jsem viděla ohnivou kuličku, která se však tvarovala do podoby ještěrky. Ohnivá ještěrka. Toren se trochu vyděsil a ukryl se v mé srsti, takže asi konec neviděl, ale Ners mi to následně vysvětlila. "Tak to je hodně dobrá magie. To, že umím celá vzplanout, jsem ti už říkala?" Zakřenila jsem se. Vzpomněla jsem si na to teď, když Ners vytáhla magii s ohněm. Nicméně neměla jsem v úmyslu se tím nějak chvástat, ale připomnělo mi to i mou speciální magii.
Po chvilce Toren vylezl ke mně na packu, kterou jsem natáhla před Ners. Slezl a putoval až k její srsti. Doufala jsem, že ho nezahodí a nepodnikne mu tak letecký den, za což bych byla nerada, ale věřila jsem, že ho vezme mile. "Asi jde na návštěvu," zavtipkovala jsem a oklepala se. Nechala jsem ho tedy libovat si v srsti mé společnice Nerssie, načež jsem pokračovala k jezírku, kde jsem si smočila tlapky.
"Stejně je to tu zajímavý, co? Všude jezírka, ale přitom ta půda není tak podmáčená, je pevná. Chvílemi jsou tu dokonce cítit sladké třešně, ale... tajemnějšího místa prostě není," povytáhla jsem obočí a rozhlédla se. Ti dva mě pěkně znervózňovali. "Dávám jim poslední den, pak k odchodu už trochu pomůžu."

Jeden z třech vlků dost jasně pochopil, že už se tu asi něco kuje, a proto pomalu odcházel. Konečně. Avšak dvojice stojících vlků opodál jednoduše ignorovala fakt, že se tu založila smečka a stále si povídali. Měla jsem sto chutí proti nim vyběhnout a skopat je, ale vzhledem k tomu, jak dlouho tu smečka je, jsem se uklidnila a zhluboka dýchala. Vykopu je až za chvíli.
Nerssie mi pověděla, že je zvědavá, kolik vlků tu nakonec budu mít. Přikývla jsem. "To já taky," upřímně jsem odpověděla a poslouchala dál to, co mi chce říct.
Když jsem se jí zeptala, co všechno je nového, zmínila se, že to bude na dlouho. "Posluž si," pobídla jsem jí a tím jí naznačila, že opravdu teď v plánu nic hlubšího nemám. Ušklíbla jsem se a poslouchala. Zrekapitulovala mi aktivitu alf a bet. Jednou? Ah, to je smutné, pomyslela jsem si pro sebe a v duchu ještě děkovala za Atraye. Zmínila se mi o vlčici, která si hrála na nadřazenou, načež jsem si vzpomněla na Weri. Mohla bych zase potkat toho malého capartíka, nemám už koho provokovat, pomyslela jsem si škodolibě a přikývla. Souhlasila jsem s ní. Další dva fakty mě však překvapily. Partner a odchod ze smečky. "Tak to gratuluji! A s tou smečkou... no, myslím, že být tulákem je lepší. Nebýt Torena tak jsem taky tulák," ušklíbla jsem se a zastavila se. Po chvilce mi došlo, že jsem zmínila Torena, který byl zahrabaný v kožichu tak, aby o něm nevěděla. Ani ona, ani nikdo jiný. "No, a to je vlastně to tajemství."
Aby to pochopila, potřebovala jsem chytit nit a začít pěkně od začátku, proto jsem myšlenkou popostrčila Torena k pohybu, aby vylezl ven. Vyplazil se mi na packu a na ní se držel. "Představuji ti mého společníka, věrného přítele, Torena. Pojí se to s mojí speciální magií, kterou mám už delší dobu. Toren je gekončík noční, na kterého se i já mohu přeměnit. Komunikuji s ním pomocí myšlenek," zazubila jsem se a nechala ho, aby si zalezl do srsti na hřbetu. "A ta tvoje nová magie je jaká?" Se zájmem jsem se jí zeptala. Nikdy jsem snad přítele neměla, ale cítila jsem, že ona je opravdu někdo, na koho se můžu spolehnout. Už jen proto, že je mi velmi povahově blízká a celkově se v ní odrážím. Z části. Nicméně právě Nerssie mohla být označována jako má první přítelkyně = kamarádka.

S Ners jsme jako obvykle vtipkovaly a myslely to samozřejmě na nováčka. Nechtěla jsem na ní být hned tak ošklivá, ale co už, povahu nezměníš. Nechala jsem toho po chvilce být a podívala se k Ners.
Ty dvě jsem nechala být. Poslouchala jsem však Clawdiiné myšlenky, ve kterých jsem to všechno pochopila. Nemohla jsem stát na její straně, ale já byla nestranný vlk, který spíše stojí na straně své. A vzhledem k tomu, že jsem u toho nebyla, takže jsem nemohla tušit, jak to doopravdy bylo, nechala jsem to plavat. O Clawdiiné věrnosti jsem však nepochybovala.
Když jsem se zeptala Ners, jestli půjde s námi, řekla, že si chtěla popovídat soukromě, ale problém jí to nedělá. Musela jsem se ušklíbnout, jako kdyby mi četla myšlenky, ale já nechtěla hned být, vzhledem k tomu, že jsem byla alfa, na novou členku zlá. Sice jsem to měla v povaze, ale vzpomínala jsem na staré dobré časy.
Zpět do reality.
Clawdie to poměrně rychle došlo. "Díky. A dávej pozor, kam šlapeš. Jo a nezapomeň se podívat do lesa okolo jezírek, jsou tam krásné košaté stromy," nabídla jsem jí, nicméně volba, kam se vydat, byla zcela a pouze na ní. Pokračovaly jsme tedy s Ners po území. Spadlé větve jsem překračovala a jezírka opatrně obcházela, načež jsem se ještě soustředila na její slova. "Sem ale dobrá, co?" Ušklíbla jsem se, když do mě vrazila bokem. Chtěla vědět nějaké informace o smečce a o všem, co se za tu dobu, co jsme se neviděly, událo. "Noo.. ještě ti pak povím tajemství, ale začnu od začátku. Tak trochu jsem se rozhodla, že ve smečce jako na nižším postavení to prostě není pro mě. Nejsem zvyklá, abych byla pod někým, kdo má nade mnou větší moc, než já. Aby mi rozkazoval a tak. Proto jsem si vybrala dráhu tuláctví a skončila jsem tady. No a strávila jsem tu pár dní. To mi stačilo k tomu, abych zjistila, že se mi to tu moc líbí a po hlubokém přemýšlení mě napadla smečka. Sice v tom moc praxe nemám, ale zatím mi to jde, ne?" Zazubila jsem se a ušklíbla se. "A co ty? Jak to jde v Ageronu?" Zeptala jsem se jí ze slušnosti a hlavně zvědavosti. Doufala jsem, že tu se mnou chvíli pobude, abychom si popovídaly a prakticky zjistily další novinky, které putují Gallireou.

SKÁLA MAHAR



Popis:
Na pokraji území močálů a kaskád se nachází velké, kamenné skalisko, které je pokryté mechem. Pod závojem z rostlin se nachází vstup do tajemně ukryté jeskyně.
Tato jeskyně se skládá z několika místností, ale ještě před rozdělením místností je největší prostor, ve kterém se nachází díra ven a tak je zde i sluneční svit (případně měsíční). Nicméně uprostřed hlavní místnosti je díky vodě, proudící z kaskád, malé jezírko, ve kterém je necelý metr hloubka a proto je příjemně teplé.
Dále se jeskyně dělí do jednotlivých místností, které obývají vlci.
Alfa místnost
Tato místnost je ze všech (krom hlavní) největší. Není v ní až tak vlhko, je prostorná a po krajích obklopená mechem. Jelikož je nejvýše, je v ní příjemný chládek.
Beta místnost
V této místnosti už voda lehce prosakuje skrz stěny, ale není to skoro znatelné. Nachází se hned vedle alfa místnosti, akorát je umístěna o trochu níže.
Gamma a Delta místnost
Tato místnost je třetí největší, hned po alfa a kappa místnosti. Ze stropu chvilkami kape voda, nicméně je prostorná a místy můžeme také naleznout mech. Vzduch v ní není už tak čistý a nachází se hned vedle Kappa místnosti, ale i tak je prostorná a poměrně útulná.
Kappa místnost
Tento prostor je druhý největší. Musí se sem totiž vejít největší počet vlků. Zdi i strop prosakuje vodou. Prostor je položen nejníže a i když je z něho vidět do hlavní místnosti, je to nejtemnější část z jeskyně. Mech je zde málo, spíše výjimkou, ale i tak je tato místnost příjemná už jen pro svůj čistý vzduch.
Omegy vzhledem k jejich postavení v hierarchii svou místnost nemají, spí většinou v hlavním prostoru u jezírka, anebo při povolení členy smečky v Kappa místnosti.

Úkryt obývá: Celá Maharská smečka
Správce úkrytu: Skylieth

Vlčice byla poměrně ráda a reagovala klidně na to, že jsem jí přijala. Poté mě požádala o prohlídku, samozřejmě, že jsem se jí nabídla, ale tak trochu jsem doufala, že to zvládne sama. Avšak to, že bude chtít mít někoho po boku, jsem chápala, Maharské močály jsou územím nebezpečným a právě proto se mi tak líbí.
Zeptala se mě na jméno, ale já se soustředila na okolí. Přes pachy vlků, které jsem zatím nechtěla vyhánět, ale už mě znervózňovali, jsem ucítila bijící se, dosti známý pach. Trochu jsem se zasekla - co by dělala zrovna ona tady? Nerssie? Zastřihala jsem oušky a podívala se směrem, kterým se vlčice řítila. Doopravdy to byla ona.
Chtěla jsem jí radostně přivítat, ale držela jsem se na uzdě. Nicméně byla jsem ráda, že za mnou přišla mě navštívit, protože byla snad jediná, komu jsem o trochu více, než obyčejným vlkům, věřila. Dodala ke Clawdii, že hodně rychle vyměnila smečku. Slyšela jsem to, ale dělala jsem, jako kdyby nic. Ona se však bránila, že do Ageronské smečky přijatá nebyla a vlastně tam byla nechtěná, tak proto odešla. Kdo ví, jak to vlastně bylo, pomyslela jsem si pro sebe a podívala se na Ners. "Buď zdráva," dodala jsem zdvořile, ale popravdě, měla jsem chuť jí uvítat o mnoho radostněji.
"Je tajemné. Na každém kroku je doslova překvapení, vážně je to tu super, nevíš, kdy se utopíš," zazubila jsem se a mrkla na Ners ve smyslu, že to říkám naschvál vůči Clawdii. Jen tak, pro vtip. Poté mi řekla cosi o Clawdiiné věrnosti. Zamračila jsem se, protože jsem samozřejmě měla větší důvěru v Ners, ale ve Clawdii jsem neviděla někoho, kdo by přeskakoval ze smečky na smečku. "Věrnost je základ, na kterém je smečka položená. A pokud to pokulhává, je to jako zkažený zub. Je nutno ho vytrhnout, aby vše šlo tak, jak má," přirovnala jsem. "Nicméně myslím, že Clawdia bude věrná. Že jo?" Podívala jsem se k ní a lehce vycenila tesáky. Hned na to jsem ji chtěla odehnat, abych měla s Ners trochu soukromí, ale vzhledem k nabídce prohlídky tohoto území jsem nemohla, a proto jsem mlčela.
Otočila jsem se na Ners. "Jdeme si to tu projít, jdeš s námi? Alespoň mi povíš, co je nového a tak..." Nabídla jsem a popichujícím pohledem ji trochu povzbudila.

Vlčice to samozřejmě vzala vážně, což byl účel. Chtěla jsem se smát, ale nemohla jsem, musela jsem zachovat kamenný pohled. Vevnitř sebe jsem však nemohla popadnout dech.
Nicméně zpět ke Clawdii. Z názvu Maharských močálů si odvodila i název smečky, na což jsem jí chtěla přikývnout a utvrdit ji v tom, ale byla jsem ticho. Nemohla (ještě) vědět, že čtu dokonale myšlenky. Její první odpovědí však bylo to, že vyniká v síle. Aha, pomyslela jsem si. Mohla být opravdu silná - fyzicky, anebo si to jen myslet - psychicky. Nicméně stejně jsem na to reagovala pozitivně. Chtěla jsem jí ještě k tomu něco dodat, nicméně ona dořekla, že na vysokou zvěř si netroufne. "Dobrá, tím tedy podmínku dva a tři škrtám," mrkla jsem na ní a poslouchala dál její slova. S tou společností to samozřejmě nedávalo smysl, když chtěla do smečky. Nemůže vědět, jak moc velkou smečku chci a nemůže znát ani mou povahu a tím pádem i fakt, že taky nepreferuji moc velké společenské davy. Ale i tak jsem jí nechala vše doříct. Myšlenkou však završila vše - tuctový vlk. Nepotřebuješ mít smečku plnou výjimečných a mimořádně silných vlků. I tací, jako je ona, jsou potřeba. V rozporu s myslí jsem jen zamručela. "No." Nechtěla jsem jí už trápit a proto jsem vstala a oklepala se. "Uvidíme, jak mě okouzlíš svým chováním a oddaností. Ale snad můžu říct jen... Vítej ve smečce," a hned na to jsem bez zájmu vstala a pomalu odcházela. Po několika krocích jsem se zastavila a ohlédla se po ní. "Prohlédneš si to tu sama anebo mám jít s tebou?" Dobrá, nabídla jsem se, ale mohla jsem si z ní alespoň dělat další srandu, protože jsem měla opravdu dobrou náladu, a to se jen tak nevidí.

Vlčice usoudila, že budu zřejmě alfa. Byl to překrásný pocit, když mě tak někdo opět nazval. Vzpomněla jsem si na dávnou dobu, kdy jsem, po boku s otcem, vedla jeho smečku, která později byla moje. Nicméně teď jsem byla zpět v přítomnosti a cítila jsem, že vlčice je tu v kladném slova smyslu.
Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Nejprve se představila jako Clawdia, což mě ani tak moc nezajímalo, ale poté řekla, že by se ráda přidala do smečky a říkala tomuhle místu domov. Popravdě... jak mohla přijít tak rychle po jejím založení? Asi mám dost silný pach, usoudila jsem si pro sebe a chvíli nechala dramatickou, tichou chvilku.
Poté jsem udělala mírný krok dozadu a stoupla si normálně. "Inu... pokud máš zájem o místo ve smečce... budeš muset splnit pár podmínek," začala jsem si z toho dělat srandu, ale s vážným pohledem, ze kterého nemohla rozeznat, jestli to myslím vážně, nebo ne. "První podmínkou je, aby si oběhla celé Maharské močály za stodvacetsedm sekund." Sedla jsem si a zastřihala oušky. Byla jsem v klidu, ale zatím jsem ještě trpělivě držela. "Druhou a třetí je donést ulovenou srnu se zlatou srstí," na což jsem hned vycenila tesáky ve smyslu úsměvu a podívala se jí do očí. "Dělám si srandu. Chci říct, že pokud to myslíš vážně, zajímalo by mě, proč bych tě měla přijmout. Tedy... nějaké tvoje přednosti a tak," zamyslela jsem se. Neměla jsem moc ráda tyhle otázky, ale praktikovat to na druhých byla celkem sranda. Proto jsem si sedla a nechala ji přemýšlet, nicméně už měla poměrně dost jasně nakročeno k tomu, aby zde trávila čas spolu... se mnou. Chudák.

Cítila jsem se spokojeně, obešla jsem si celé území a nechala ještě tamten pár bavících se vlků plavat. Vlastně ono jim to po chvilce dojde, že tu jsou nevítanými hosty. Zašklebila jsem se kysele a chystala se vydat se na jeden z mnoha ostrůvků, který byl pevný a byl z něho překrásný výhled na celé území.
Ale zarazila mě nově příchozí vlčice, která tu neměla co dělat. Tedy, před chvílí bych jí nic neřekla, nicméně teď už jsem mohla tu trochu dupnout packou a vyskakovat si. I když je smečka čerstvá a založená před několika necelými hodinami, stejně tu je a proto by se měla spolu s alfou respektovat.
Slezla jsem z ostrůvku a vydala se k ní. Byla čistě bílá s černými tečkami pod očima a černou špičkou ocasu. Červené oči o ní napovídaly dosti do magie, proto jsem se jen ušklíbla. Zřejmě ucítila pach smečky, ale divila se místu, na kterém se nachází. Je to nejlepší místo na Gallireře, tak se moc nerozohňuj, nikdo tě nenutí tady být, protočila jsem panenky. Aby bylo jasno, šla jsem z boku a viděla ji poměrně z blízka, ale ona si mě všimla až po chvilce.
Odkašlala jsem si a hrdě se postavila. "No... zdravím," řekla jsem důstojně, ale ne tak, aby to hned vypadalo, že se naparuji. "Co tu pohledáváš? Vkročila si na území smečky a pokud nechceš, aby z tebe zbyla jen hromádka chlupů, tak buď vybal svůj záměr anebo máš pár sekund na útěk," vycenila jsem zuby. Chtěla jsem působit drsně a v duchu jsem si něco málo odpočítávala, ale vzhledem k tomu, že to byla vlčice a sama, nepředpokládala jsem nějaký útok. Zamračila jsem se a zamručením jí popíchla k tomu, aby se konečně vyjádřila.

S přibývajícími vlky přibývala i nervozita ze strany těch, kteří tu vlastně byli ještě přede mnou. Bylo cítit, jak by nejraději sebrali všechny svoje kožichy a odešli, ale něco jim v tom zřejmě bránilo. Završilo to však tím, když se sem nasumírovali další dva vlci, kteří tu bezohledně započali svou konverzaci. To byla třešnička na dortu hlavně pro ostatní, kteří už to, díky bohu, nevydrželi, sebrali se a odešli.
Podívala jsem se směrem k Torenovi, který se při narůstající kolonii vlků v zástupu mé maličkosti ukryl mezi mýma ušima. Zavrtěla jsem se, někdy to dost lechtalo. "Já ti nevím," špitla jsem k němu tak, aby to nikdo neslyšel. Po tiché, dramatické chvilce jsem pokračovala: "byl to dobrý tah odejít ze smečky?" Toren vylezl k mému čenichu a posadil se tak, že mi koukal do očí. Poznal, že přišel čas na vážnější konverzaci, která dost ovlivňovala zejména můj chod života. "Poslouchej," začal. "Ty jsi tvor, který byl stvořen k vedení smečky. Jsi vůdčí, razantní typ, který není zvyklý na to, aby měl někoho nad sebou, kdo by ho neustále komandoval a něco mu přikazoval," pověděl s takovou jistotou, jako kdyby mě znal už celou věčnost. Zřejmě to bylo tím, že mě znal přes myšlenky. "Ale tam mě nikdo nekomandoval. Měla jsem volnější... prostě jsem na té smečce nebyla tak vázána," snažila jsem se najít to správné slovo. "Nemohla si tam o ničem rozhodovat. Říct svůj názor. Nic. Vedl to tam Atray se svými potomky, kteří tam ani nebyli a ty by sis to postavení zasloužila víc, jak oni. Jenomže i kdybys byla na beta postavení, Atray by stále byl nad tebou a měl by tam nejvyšší slovo," seznámil mě se skutečností. Měl pravdu. Byl to asi dobrý tah vydat se na novou cestu životem a odejít ze Smrkové smečky. "Vím, že nejsi na smečku stavěná... ale poslouchej. Jsi. Jenže ne na postavení kappy nebo delty, jsi rozená a vychovaná alfa," zdůraznil. Sedla jsem si a podívala se před sebe. "Asi máš pravdu." Jenomže co to mění? Nic. "Ale co to znamená? Nemůžu prostě jen tak jít a založit si smečku. Říct: 'Ha! A teď je tu smečka, protože jsem to řekla!' Takhle to asi nefunguje..." tiše jsem nechala větu rozplynout ve větru. Neměla jsem tušení, jak se smečka zakládá a stejně, musela bych mít trochu času se rozmyslet, jestli bych něco takového vůbec chtěla. "Neříkej, že by se ti to nelíbilo... potulovat se TVÝM územím, kde bys byla pánem jen ty. O všem bys rozhodovala a všem bys velila. To je přeci tvoje povaha a netvrď mi, že to tak není," zamračil se a vylezl zpět mezi uši. "Povím ti to takhle. Je to na tobě. Smečku si můžeš založit. Stačí na to jen pevná vůle a pevné rozhodnutí, že to vážně chceš. A potom taky označkovat území. Buď ale za tamtu smečku ráda... odkoukala si to, co všechno je potřeba a i to, jak to chodí, i když si ve smečce vyrůstala, takže to znáš. Ale i tak, alespoň víš, co je potřeba a tak." Ulehl mi do chlupů a cítila jsem, že se pokládá ke spánku.
Všechno bylo na mě. Ale nevěděla jsem, co mám dělat. Potřebovala bych tu otce, aby mi poradil, co vlastně je to správné rozhodnutí. Jsi už dospělá. Musíš vědět, co chceš a co je hlavně pro tebe správný, pomyslela jsem si pro sebe a začala hledat nějaké místo, kam bych si mohla lehnout a opět si odpočinout. Nabrat síly na další den.
Zaběhla jsem do části močálů, kde se tyčily významné, košaté stromy. Byly krásné a nechápala jsem, co každý má proti tomuhle místu. Vonělo to tu sice po třešních, smíchaných se zatuchlinou, ale to už k tak kouzelné atmosféře patří. Zejména ta tajemnost. Ulehla jsem pod jeden z velkých stromů. Sice jsem před nedávnou chvilkou spala, ale teď přišel čas na to si lehnout a v klidu popřemýšlet o tom všem.
Toren už zřejmě spal a proto jsem si opatrně lehla na zem tak, abych ho nevzbudila. Ladné pohyby mohly vypadat trochu křečovitě, ale svůj účel to splnilo. A když jsem ležela na zemi, položila jsem si hlavu na packy. No. Asi na tom, co říkal Toren, něco bude. Ale... asi to není tak jednoduché vést smečku. A založit to sama? Vždyť nemám ani partnera, který by to vedl se mnou. Ono, pro mě na jednu stranu dobře, ale na druhou... nemám se s kým poradit. To ale nevadí. Jak to říkal? Stačí akorát to tu označkovat a tak všechno... a s tím okoukáním, co má Smrková, to byl taky dobrý nápad. Tedy, alespoň jako základní body, čím se řídit. Samozřejmě bych nesměla zapomenout na úkryt a takovéhle ty samozřejmosti, ale v tom návalu nových pocitů to asi půjde samo. Takže... jsem připravená na to mít smečku? A počkat... kde? Nadzvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Území močálů sice bylo tajemné, s pevnou půdou a podivným zápachem s jezírky na každém rohu, ale... není to jako každý druhý les. Tady? To by asi nebylo to pravé ořechové. I když... rozlila se tu řeka, takže je tu zdroj nedaleké vody, jezírka by mohla být dobrá třeba k zastrašení a odlákání nevítaných hostů... Dobrá, možná tohle místo mělo svoje klady a zápory, ale byl by zde někdo ochotný považovat tuto krajinu za domov?
Opatrně jsem vstala a nervozitou začala celé území obcházet. Značkování... kdo to kdy vymyslel? Na to bych si musela najít vlky, zazubila jsem se a rozhlédla se. Sice jsem byla v půlce území, ale spatřila jsem pár vlků, kteří se nedaleko snažili o konverzaci. Nechala jsem je zatím být, ale měla jsem chuť po nich skočit. Takže co... jsem rozhodnutá? Nejsem? Ale ano... sice to bude trochu fuška, nicméně mít smečku bude zase něco nového. A konečně budu mít patřičný respekt, kterého jsem ve Smrkové smečce nedosáhla. Hlavně u těch otravných vlčat, protočila jsem panenky a ještě obešla část se stromy, kde jsem zanechala svůj věrný pach a dala tím najevo, že se tu asi něco děje.
Rozešla jsem se směrem k jezírkům a spatřila ptactvo, které se tu brodilo mělkými částmi. Toren se vzbudil a sledoval okolí se mnou, nicméně já měla chuť si trochu od té vlčí kůže dát pohov a proto jsem se proměnila na ještěrku. Vedle Torena jsem se už cítila lépe. "Jsem rozhodnutá. Založím tu smečku," řekla jsem mu objektivně, když jsem se plazila do vody. "Tak to je paráda! A... jak se bude jmenovat? I když jsou většinou smečky pojmenované podle místa, Močálová smečka by asi nebylo to pravé ořechové, nebo se ti to snad líbí? Měl pravdu. I když Močálová smečka zní opravdově, musela jsem vymyslet něco lepšího. A teď přichází nejkritičtější bod. Název smečky... to není tak jednoduché. Ale počkat... vzpomněla jsem si na ten sen. "Maharská. Maharská smečka," dloubla jsem do něj packou a ocasem přidala na rychlosti. Zahučela jsem do vody a plavila se v ní jako krokodýl. Voda byla příjemně vyhřátá i přes to, že byl večer. "Tak to je super. Vidíš, říkal jsem ti, že je to super nápad. A ty si mi věřila. Beze mě bys byla stále ve smečce Smrkové a nechala si rozkazovat těmi caparty," dodal ke mně upřímně, na což jsem kývla. Měl pravdu. Teď tu budu já, kdo bude rozkazovat a "hrát" si na pána. Vlastně si ani na to hrát nemusím, já jím opravdu jsem. Vylezla jsem z teplé vody a na ještěří kůži chvíli počkala, až mi voda steče. A hned na to jsem se proměnila do vzhledu vlka. Samozřejmě ukrytá v houští vysokých rostlin a keřů, aby nebyla šance, že mě jeden z vlků spatří. Natáhnutou packou jsem udělala Torenovi most až ke mně do srsti, kde se ukryl a sledoval vše z bezpečného místa.
Doufala jsem, že se sem přijde alespoň někdo věrný přidat a bude oddaný své smečce. Věděla jsem, že v okolí je smeček dost, ale taková, jako je tu, ještě nikde není. Samozřejmě že je každá smečka něčím originální, ale řekněte mi, kde najdete smečku na území Močálů? Snad jen tady. Rozhlédla jsem se ještě jednou kolem. Vzduch jsem nechala vyčistit čerstvým, díky své magii. Zatuchlina už tu teď neměla svoje místo a rozšířila jsem tím i pach značkování - nové smečky. Zbývalo už jen jediné. Počkat, až někdo přijde. A vlastně... úkryt. Nevěděla jsem, jak to bude s úkrytem. Je zde možnost, že ho vyhrabu a pomocí magie nějaký vytvořím, ale většina smeček má úkryt v jeskyních. Ve stromě to není praktické, jenomže kde tu najít nějakou jeskyni? Věděla jsem o kaskádách vedle močálů, nicméně že by byla nějaká volná jeskyně v té skále? Anebo mám prostě počkat a úkryt nechat až na později, třeba ještě prozkoumám více míst a najdu cosi lepšího? Asi ano, to bude dobrá volba. Ale stejně mi to nedalo a k těm kaskádám a skále jako takové jsem se šla podívat.
Na pokraji byla pokrytá mechem a zakrytá lijánami rostlin, které tu rostly po celém území močálů a hlavně na kaskádách. Nebyl by špatný nápad najít nějakou skálu tady. "Podívej!" křikl na mě Toren. Viděla jsem vstup do jeskyně, i když přes něj spadaly rostliny, ale nechala jsem to na potom. Chtěla jsem ještě jednou obejít území a zesílit pach smečky, která tu je od teď nově založena.

Ulehla jsem pod strom. Cítila jsem chladný vzduch, který tu proudil. Bylo poměrně příjemné počasí a ze slunného rána se najednou stával tichý, krásný večer. Jen jsem zamlaskala a podívala se před sebe. Ležela jsem pod stromy, ale na vlky několik set stop vzdálené jsem ještě viděla. Jistě se museli bavit o mně, protože jsem tu chodila s ohýnkem, ale i tak jsem je nechala být a poklidně se schoulela do klubíčka.
Po chvilce jsem usnula.
Večerní svit dodával místu močálům krásnou atmosféru. Cítila jsem se příjemně, nevěděla jsem, jestli tu chci zůstat, anebo se vrátit. Toren si pohrával s vodou v nedalekém jezírku a všechno rozhodování bylo na mě. Ve snu se dokonce objevilo pár vlků, jako v realitě, a proto jsem došla k nim. Oni jen chtěli znát nějakou cestu, ale já na ně začala vrčet, ať odtud vypadnou, že jsou na území smečky. "Čí smečky?" Zeptal se jeden z nich. Naklonila jsem hlavu na stranu. Bylo to docela vtipné takhle si z nich dělat srandu, ale říct, že je tu Močálová smečka, to by bylo spíše pohoršující pro mě. "Maharské!" Vyklouzlo ze mě a ohnala jsem se. Vlci byli nepříjemní a okupovali to tu až moc dlouho. Já si samozřejmě vše o smečce vymyslela. Najednou však všichni sklopili uši a ocas, přestali mě otravovat a ponižovat, omluvili se a někteří z nich ještě žádali o místo ve smečce. Hrdě jsem se vypjala a chtěla jim říct, že to byl fór, ale pak jsem se zasekla... Vždyť by to ani tak špatný nápad nebyl.
Probrala jsem se ještě večer, což ale neměnilo nic na tom, že to tu stále bylo okouzlující. Toren ležel vedle mě. "O čem se ti zdálo? Škubala si sebou celou dobu," zašklebil se a jeho dáseňovitý úsměv bez zubů mě donutil se pousmát. "Zdálo se mi o tom, že jsem došla za těmi vlky a řvala na ně, že je tu smečka, což jsem si vymyslela, a oni potom odešli," ďábelsky, ale přitom s andělským kontextem jsem se usmála a zastřihala oušky. "To by bylo ale divný, kdyby tu byla smečka," podívala jsem se kolem a vstala. V měsíčním svitu, který se prolínal ještě se slunečním, bylo toto území opravdu překrásné. Už jsem to tu trochu znala, prozkoumala jsem to tu nedávno a zjistila jsem, že je to tu pěkné, nicméně až teď jsem si začala uvědomovat, jak moc se mi tu líbí. Zápach tu moc nebyl, ba naopak, vzduch zde byl vlhký a čistý, místy kolem jezírek se dala cítit zatuchlina, ostatně ta byla cítit i ze mě, vyjma pryskyřice.
Vyšla jsem z lesíka a ocitala se na pláni. Byla pokrytá všemi možnými vodními rostlinami, od nějakých rákosů až po keře, které se nacházely spíše na suché zemině. Opatrně jsem se snažila pohybovat mezi všemi rostlinami, ale občas se mi zabořila tlapa. Nicméně většina území byla tvrdá a dalo se po ní normálně chodit. Toren mi držel na srsti mezi ušisky a já jen horlivě vnímala prostředí. Nejvíce se mi to samozřejmě líbilo v lese, ale části, kde byla průzračná voda a ostrůvky, se mi zalíbily taky. Zavrtěla jsem se a přemýšlela nad tím snem. Maharská smečka... pff, jak mě to mohlo napadnout? Zavrtěla jsem hlavou, abych tu zatracenou myšlenku vyhnala z hlavy. "Je to náhodou dost dobrý," pověděl mi Toren.
Vlků zde tak nějak přibývalo. Chtěla jsem tu být chvíli sama, prohlédnout si to tu a zjistit, jak to tu vlastně celé vypadá. Ale stále tu někdo chodil, mluvil a prakticky překážel. Schovala jsem se za vysoké vodní rostliny a sedla si. Olizovala jsem si tlapu a dívala se kolem. Řeka, která se tu rozlila, byla opravdu teplá a průzračná, díky bohu, že to nebyla nějaká břečka. Naklonila jsem hlavu na stranu abych zjistila, jestli je to pitné. Samozřejmě, že bylo, ale ne v jezírkách, kde voda nějakou dobu stála a neměla stálý přítok a odtok. Ale díky malým jezírkům jsem tu viděla velké množství ptactva. Zavrtěla jsem sebou a postavila se. Začala jsem přemýšlet, jestli si z těch vlků jít udělat srandu, anebo to nechat plavat...

//Skylieth je na dovolené a vrací se až v sobotu večer, takže by to jenom zdržovala :| A stejně má pak jiné plány 0:D

//Tak to nevím, jestli byl dobrý tah, vzhledem k tomu, že tu od zítřejšího dne nebudu. V pátek ráno jedu pryč a vracím se o týden později, tak to tu budeš muset, zaseknutá mou neaktivitou, vydržet O:D

<<< Středozemní pláň

Klusala jsem poklidným během na místo, které mi už bylo známé. Zaujalo mne hned od prvního okamžiku, nicméně netušila jsem, že bych se sem ještě vrátila. Nebyl důvod.
Probíhala jsem mezi košatými stromy, které se tu tyčily a zaujaly mne hned na první pohled. Bylo to tu vážně zvláštní, zajímavé a jedinečné, nechápala jsem, proč jsem se tu neobjevila vícekrát. Po proběhnutí malým, ne moc širokým lesíkem jsem se ocitala na prostorné louce? Asi ano. Kde bylo místy jezírko, místy keře a místy i rostliny. Opatrně jsem našlapovala na terén, který mi byl doposud cizí. Čím déle jsem tu byla, tím více se mi tu líbilo.
Doběhla jsem k jezírku. Čichla jsem k vodě, ale ta nebyla vůbec přijatelná k pití. Zřejmě tu stojí už nějaký pátek a tak jako čistá voda moc k pití neposlouží. Jelikož byla tma, pomocí magie ohně jsem si vytvořila malý ohýnek, abych viděla na cestu. Ten poletoval vedle mě a proto jsem nemusela mít strach, že tu někam spadnu anebo zabloudím. Nadšeně jsem přeskakovala z ostrůvku na ostrůvek, až jsem se dostala do části, kde byly květiny. Naklonila jsem hlavu do strany, když jsem spatřila maličké, namodralé jezírko. Opatrně jsem do něho strčila packu, ale půda se se mnou sesypala a já už se koupala. Původně to byl účel, kterého jsem chtěla dosáhnout, ale musela jsem nejprve prozkoumat terén. Teď už jsem nemusela.
Voda byla poměrně teplá a hloubka byla neodhadnutelná. Ohýnek na mě čekal u břehu jezírka, proto jsem vylezla a několikrát se oklepala. Konečně jsem ze sebe smyla krev a mohla jsem se i umýt. Na to, že byla noc, bylo celkem teplo. Koukla jsem ještě jednou na zem, kde rostly květiny, načež jsem neváhala a skočila do nich. A válela se, o sto šest. Bylo to příjemné, chytila jsem příjemnou vůni. Začalo se mi tu moc líbit. Pozdvihla jsem obočí, když jsem se postavila zpět na packy a všimla si vlků nedaleko mě. Raději jsem se oklepala, abych nevypadala tak nedůstojně a pomocí teplého vzduchu, který mohl i lehce fouknout k nim, si usušila kožich. Nadšeně jsem se zavrtěla a vrátila se zpět do lesa. Ohýnek jsem nechala zhasnout a pomalu jsem ulehla pod jeden velmi široký strom. Čas odpočinku...

<<< Smrkový les

Klusala jsem podél břehu řeky až na velkou pláň. Připadalo mi, jako kdybych byla uprostřed Galllirei, přesně v jejím srdci. Nadšeně jsem se zavrtěla a koukla kolem sebe. Nikdo nikde. To je dobře, zazubila jsem se. Nemusela jsem s Torenem mluvit přes myšlenky.
"Tak, poslouchej," začala jsem. Nešla jsem mu nic vyčítat, ale zajímalo mě, co to mělo znamenat. "Co to má znamenat? Nechal si mě odejít ze smečky," ušklíbla jsem se a sedla si. Natáhla jsem packu a nechala Torena po ní vylézt a sednout si na její okraj, abych na něj viděla. "Neboj, je to dobře. Jsi rozený vůdčí typ, anebo tulácký. Je to na tobě, jak si vybereš," řekl mi tiše a otočil se kolem dokola. "Hmm," zamručela jsem a packou ho přendala na krk. Asi jsem věděla, co tím myslí, ale... bylo to obtížné si takhle vybrat. Ono se to časem poddá, řekla jsem si pro sebe a podívala se na okolní území. Všimla jsem si dokonce i těch Močálů, na kterých jsem viděla toho velkého, bahnivého vlka. A vyrazila jsem tam.

>>> přes Třešňový hvozd - Močály

Čekala jsem od Atraye všelijaké odpovědi typu, že jsem se zcela zbláznila, že můžu být ráda za deltu, protože výš stejně nepůjdu, ale on se nejdříve ušklíbl a nevěděl, co na to říct. Být na jeho místě, asi bych byla taky v šoku, nicméně on měl vždy na vše odpověď a dokázal uklidnit. Byl to opravdu dobrý přítel. Eh, je.
"Udělala si dobrou věc, uvidíš," řekl mi Toren potichu v hlavě a já přikývla. Musela jsem se držet jeho rad, sice to byla malá ještěrka, ale i tak mi poradil víc jak kdokoli jiný. Krom otce. Akorát jsem netušila, jak to bude s úkrytem, který jsem tu měla. Třeba se zachová... kdo ví, ušklíbla jsem se a poslouchala jeho slova.
Řekl mi, že mě za tu chvíli poznal a vlastně mi odpověděl tak, že jsem to nečekala. Byl opravdu dobrý, věděl, co říct a čím uklidnit. A ke konci mi řekl, že tu budu vždy vítaným hostem. Mrskla jsem ocasem, což jsem neměla moc ve zvyku, načež jsem se koukla na jeho hnědou srst a modrý šátek. "Moc ti děkuji, za všechno," dodala jsem k němu. Tato slova jsem většinou říkávala jen otci, ale on... byl hodně dobrý přítel.
Slovy mi řekl, že doufá v to, abych zažila nějaké dobrodružství. Vzpomněla jsem si na tajemné místo, kde jsem zažila jedno z největších dobrodružství. Na to místo jsem nemohla zapomenout, prostě jsem na to myslela stále, den za dnem. "To si piš," řekla jsem s úšklebkem. "Ještě jednou děkuji. A neměj strach, nebo spíše ano? Jistě se tu totiž objevím," usmála jsem se v myšlence, že se sem stoprocentně přijdu podívat na návštěvu. Ani jsem se nerozloučila s nikým ze smečky, ale s kým? První, kdo mě napadl, byl Coedy, ale ten teď někde cestoval s Aranel, protože jeho pach se tu nedávno mihl. A kdo dále? Weri? Pche, ta by měla jen radost. Nakonec zbývala Lucy. Určitě si toho všimne, pomyslela jsem si a koukla Atrayovi do očí. "Zatím se měj, a hodně štěstí se smečkou," dloubla jsem do něj packou a čenichem ho popíchla na krku. Cítila jsem z něho smrkový pach, s chutí pryskyřice. Zajímavá kombinace.

>>> přes řeku Mathaë - Středozemní pláň