Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očekávala jsem, že se to tu bude vlčicím líbit. Mně samotné se úkryt moc líbil, byla jsem na něj pyšná, že jsem dokázala najít něco takového. Nikdy bych tomu nevěřila. Nicméně očekávala jsem překvapené reakce vlčic. Survaki to tu trochu prolezla se slovy, že je to tu velké.
Přikývla jsem a následně vstala od jezírka. Protáhla jsem se a oklepala se. Podívala jsem se na Clawdii a koutkem oka sledovala i Survaki, co dělá.
Clawdia se zeptala, jaká místnost patří komu. Zrovna jsem to chtěla říct, ale jen jsem se ušklíbla. "Tato druhá největší místnost patří kappám, tedy vám," dodala jsem a přistoupila k jejímu vchodu. "Další místnost je pro gammy a delty," popošla jsem, "tato je pro bety," zastavila jsem se u předposlední a podívala se na obě vlčice, jestli dávají pozor. "A tahle největší je pro alfu... tedy pro mě," zazubila jsem se a uši přitiskla ke krku. "Omegy, jestli nějaké budou, místnost nemají. Mohou spát tady, u jezírka, ale třeba kdyby jim to kappy dovolily, mohou i do jejich místnosti," ušklíbla jsem se. "Celkově to je o domluvě," řekla jsem i poslední poznámku, kterou jsem spíše mumlala pod vousy a říkala si ji pro sebe, ale co už. Opět jsem došla k jezírku a zívla. Podívala jsem se na obě vlčice. "No nic dámy, stáří se na mě podepisuje," ušklíbla jsem se, "jdu si dát šlofíka." Ladným, mohutným krokem, jsem se vydala ke své malé jeskyňce a nehledě na místo jsem to zalomila hned u vchodu. Schoulela jsem se do klubíčka a pohodlně se uvolnila. V tu chvíli jsem přestala vnímat okolní svět a nabírala energii.

<<< Maharské močály

Pokračovala jsem s vlčicemi do úkrytu. Byla jsem ráda, že jsem nějaký našla a trochu ho upravila k tomu, aby se v něm dalo bydlet. Tedy, aby měla smečka kde strávit dlouhé noci a ukrýt se nejen před deštěm. Ještě to chtělo donést nějaké zásoby do jeskyně, i když já byla stále toho názoru, že maso je nejlepší čerstvé, než-li ze zásob. Ono, když je vlku nejhůř, samozřejmě sežere i ze zásob, ale čerstvé je čerstvé.
Po cestě se mě Clawdia zeptala, co je to za světýlka nad jezírky. "To jsou bludičky," řekla jsem tiše, co jsem z doslechu věděla. Samozřejmě jsem to měla již z minulých návštěv ověřené. "Jsou to takové malé, svítící bytosti, které tu žijí. Nevítané hosty lákají do hlubokých jezírek a ostatním pomáhají najít cestu tam, kam potřebují. Samozřejmě je jako členi smečky můžeme trochu ovládat," poskytla jsem jí přinejmenším základní informace o mýtických bytostech tohoto území a vlezla do úkrytu.
Zastavila jsem se vedle jezírka, které bylo opět průzračně čisté a mělo krásně světlou barvu. "Vítejte v úkrytu naší smečky," uvedla jsem je a sedla si. Nadšeně jsem se zavrtěla a podívala se na vlčice. Čekala jsem na jejich reakce a případné dotazy.

Během toho, co jsme si s novou členkou povídaly, jsem stíhala vnímat její myšlenky. Bylo to zvláštní, co všechno jí probíhalo hlavou a jak moc se odsuzovala. Nejdříve přemýšlela asi nad ideálním členem, a poté to srovnala se sebou, neboť se popsala. Ale negativně.
Proč jsem ji vlastně přijala? Smečce není nijak prospěšná, pomyslela jsem si, když jsem se začala vracet zpět do normální nálady. Ale věděla jsem, proč jsem to udělala. Nejen, že jsem v ní viděla poměrně silnou osobnost - tam někde hluboko - ale věděla jsem, že dokážu změnit její sebekritizování. A strach ze společnosti.
Nad jejím přemýšlením o nějaké partnerce jejího bratra jsem mávla packou a věnovala se okolí.

Jakmile přišla Clawdia, Survaki se lekla a ukryla se za mě. Jen jsem se ušklíbla a nehybně stála na místě, nereagovala jsem na to nijak. Dobře, možná se bála společnosti, nicméně já jsem zatím neměla v úmyslu to nějak měnit. Clawdia to nejprve moc nepochopila, ale poté to svedla na to, že je asi špinavá. Achjo, prolétlo mi hlavou a ušklíbla jsem se. Vtipná situace. Kam jsem se to dostala?
Aby se protrhlo trapné ticho, Clawdia navrhla, že bychom mohly prohlédnout úkryt. "To není špatný nápad," dodala jsem k ní a kývla hlavou. Otočila jsem se za sebe, abych viděla i na Survaki. "Co ty na to?" Zeptala jsem se jí, pobízejíc ke kladné odpovědi. Ale nechala jsem to na ní.
Mezitím, než jsme se vydaly na cestu do úkrytu, se Clawdia snažila se Survaki navázat konverzaci. Marně, ale bude si muset zvyknout, je ve smečce, problesklo mi hlavou, potichu se přemisťujíc k lesnaté části Maharských močálů. "Tudy," prohlásila jsem jen důstojně a vydala se vpřed. Nechtěla jsem však jít první, abych to vedla, chtěla jsem jít nastejno s vlčicemi. Zas tak moc velké ego jsem neměla.

>>> Skála Mahar

//Omluva, jsem bez nálady a bez chutě psát, post zítra ~

Když jsem Survaki přivítala ve smečce, zasekla se. Nějak nechápala, jak to mohlo jít takhle snadno, bez zkoušek a podobných vymožeností, které stejně byly k ničemu. Podle mě. Já to dělala spíše pro své zabavení, že jsem někoho testovala. "Ano, je to snadné," řekla jsem jí na "h", ne ve spojitosti s jejími myšlenkami.
Hned na to jsem zaslechla, jak si rekapituluje všechno v hlavě. Nechala jsem ji být, když se najednou zeptala nahlas, jak je možné, že tu Nerssie může být. "Ne, moje sestra to není," skočila jsem jí prakticky do řeči a chtěla jí to vysvětlit, ale ona mi mezitím řekla, že jí vyhnala partnerka jejího bratra. Spojila jsem si to tak, že má bratra, který je s partnerkou na postavení alfa a ona ji vyhnala. "Tak to netuším, asi je blonďatá, ne? Nicméně Nerssie je moje dobrá kamarádka, znám ji dlouho a dobře si s ní rozumím, mám v ní plnou důvěru, tak proč by tu nemohla být? Nějaká pravidla v tomto případě neřeším," vysvětlila jsem jí, jak to doopravdy je a snažila se vypadat důstojně.
Tu se přihnala Clawdia. Bylo na čase, pomyslela jsem si pro sebe a podívala se jí do očí. S kamarádem, jo? Rýpla jsem si s úšklebkem, ale do jejího života se nemontovala. "Ano. Seznamte se, Survaki, Clawdia," čumákem jsem ukázala jednotlivě na vlčice a nechala je být. Sedla jsem si na zem a podívala se po okolí. Je tu nějak moc velký klid...

//Lorios odepíše zítra, nevšimla jsem si toho a teď už se mi nechce :/ :D

//Odpovím po postu od Clawdie :)

Ani jsem si neuvědomovala, že tu sedím s cizí vlčicí, se kterou jsem lovila, nechala jí na smečkovém území a ještě jí dala nažrat. Nevěřila bych tomu, že jsem až tak dobrá duše... trocha ega. Ale kdybych neměla tak dobrou náladu - ani nevím z čeho - tak by ta vlčice běžela odtud tak rychle pryč, že kdyby se pořádal rychlostní maraton, předběhla by s klidem prvního.
Najednou mi řekla, že jsem dobrá alfa. Vzpomněla jsem si na časy, když jsem byla vlče - skoro dospělé - a byla jsem alfou takovou, že by tomu nikdo nevěřil. Asi jsem dostala rozum... další špetka ega. Tu mi řekla, že jsem nejlepší alfa, kterou tu potkala. Tak buď jich moc nepotkala, anebo jsem fakt nejlepší, zazubila jsem se a podívala se na ní. "Každý vlk je svůj a má nějaké dobré, ale i špatné stránky... nicméně děkuji," podívala jsem se zpět na zem a zamyslela se. Jo kdyby si přišla v trochu horší čas, asi by sis tohle nemyslela, ušklíbla jsem se pro sebe.
Po představení mě ujistila, že slyší na obě. Mně se ale více líbilo jméno Survaki, což jsem se rozhodla používat, protože bylo prostě pěkné. "Beru na vědomí," řekla jsem jí s klidem a vstala. Oklepala jsem se.
Ona se mě najednou zeptala, jestli by se mohla přidat. Naklonila jsem hlavu na stranu a chvilku byla ticho. Přemýšlela jsem, jak reagovat, samozřejmě bych jí neodmítla, nějak se mi líbila. Asi proto, že měla pěkné jméno a zbarvení, nicméně... jak by mohla být ve smečce užitečná? Vzpomeň si na sebe... taky si byla tulák, a smečka tě přijala, pomyslela jsem si pro sebe. "Budu jen ráda, naše smečka je poměrně malá," jen já a Clawdia, která se toulá po okolí, "a členi jsou potřeba. Vítej v Maharské smečce," ušklíbla jsem se a podívala se po okolí. Nadechla jsem se aromatického vzduchu, ze kterého jsem cítila nedaleký pach Clawdie. Má štěstí, prolétlo mi hlavou. Podívala jsem se na Survaki. "Smečku vedu já, sama. Poté je tu jedna členka, která by se tu měla každou chvilkou objevit, jmenuje se Clawdia. A kdyby se tu náhodou objevila šedivá vlčice s černými "trny" na zádech, která nese jméno Nerssie, má povoleno tu být, i když členkou smečky není," zatím, zažertovala jsem a představila tímto Survaki mou smečku.
Tak vidíš, už jsme čtyři... pověděl mi Toren, který se v srsti několikrát zachvěl a já cítila, jak se opatrně a nenápadně přemisťuje. Jen jsem se ušklíbla a nechala ho být. Čekala jsem na případné otázky od Survaki.

Bílá vlčice mi najednou řekla, že v Galliree je bezpečno. Kdo ví, kde to vycucla, třeba tu byla o mnoho déle než já, ale i tak jsem přikývla. Zatím se mi nic nebezpečného tak nějak nestalo, ale asi to bylo hlavně tím, že jsem neměla prakticky z ničeho strach - vyjma medvědů - a spíše jsem byla nebezpečná já, než okolí.
Po popsání smečky cosi dodala, na což jsem nijak nereagovala, protože jsem zrovna zívala a tudíž jsem jí nerozuměla. Snad to nebyla otázka...
Řekla mi, že jsem ve smečkách vyrůstala a že je to můj dennodenní život. Přikývla jsem, ale nemohla jsem nezaslechnout její myšlenky. Už jsem věděla, proč je taková plachá, kvůli smrti v jejích smečkách. A potom i kvůli otci. "Já jsem vyrůstala jen s otcem, který mne toho hodně naučil. Byl alfou smečky, kterou jsem později měla já... ale jednoho dne zemřel a proto jsem už nechtěla do smečky vkročit. Ale nedávno jsem se přidala do Smrkové smečky nedaleko odtud, nicméně jsem vůdčí typ a proto jsem skončila tady," zkrátila jsem můj životní příběh a podívala se jí do očí. Chtěla jsem jí tím ukázat, že i můj otec už není mezi námi a i přesto jsem dokázala něco, o čem jsem v podstatě jen snila.
Najednou mi řekla, že je Lea, když v tu ránu se opravila na Survaki. Tak se rozhodni, zazubila jsem se a přikývla. "Mé jméno je Skylieth," dodala jsem hned na to, abych nebyla pozadu a podívala se před sebe. Hlavu jsem měla stále zvedlou a už jsem neležela, nýbrž seděla. Unavená jsem nebyla, ale prostě jsem byla trochu líná. "Když smečku vidíš z té dobré stránky, není to tak zlé..." špitla jsem do ticha, protože mě vlastně nic nenapadalo, co bych měla říct. Byla jsem tichý tvor a většinou jsem jen naslouchala, ale neměla jsem ráda takové to trapné ticho mezi mnou a někým neznámým.

Vlčice mi skočila do řeči, ale já jsem se zatím držela. Pořád jsem měla dobrou náladu a vrčení by teď asi situaci moc nevylepšilo. Zeptala se mě, před čím ochránit. Pozdvihla jsem obočí a zvedla hlavu. "No snad nikdy se mi nestalo, že by někdo smečku napadl, ale náhoda je blbec a nevím, co by se mohlo stát. Jednoduše je potřeba, aby smečka držela při sobě, kdyby přišel nevítaný host," vysvětlila jsem jí. Přišla mi, že se smečkou měla doposud jen špatné zkušenosti. A to bylo divné, když já měla jen dobré, vysvětlovat jí, že smečka je z mého pohledu dobrá.
Ohledně hierarchie to myslela tak, jestli vyžaduji respekt od podřízených. "Podřízených," ušklíbla jsem se a podívala se jí do očí. "Respekt vyžaduji celkově, i kdybych nebyla alfa, na tom si zakládám. Ale nepřeháním to, jednoduše by si kappa neměla moc na alfu dovolovat a měla by brát ohledy na to, že alfa tu smečku vede a kappa ne. No," pověděla jsem jí s klidem a zastřihala oušky.
Rozhlédla jsem se kolem sebe pro jistotu, jestli tu jsme stále samy a zapřemýšlela nad tím, že Clawdia je pryč poměrně dost dlouho. A takhle to dopadá, když řeknu, ať je v blízkosti a moc se nevzdaluje, a ať není nikde dlouho, protočila jsem panenky. Věděla jsem, že nejsem její matka, abych jí určovala, kam půjde a kdy se vrátí, ale byla jsem alfa a ona čerstvě přidaná do smečky, tudíž jsem měla trochu strach, že už se nevrátí. Ale tak je to na ní, přinejhorším ji najdu a trochu... žádné zlé myšlenky, klid, pomyslela jsem si a vrátila se pozorností zpět na vlčici. "Ty máš se smečkou zřejmě jen špatné zkušenosti, viď? Není to tak zlé, smečka je dobrá věc, v nejhorším případě můžeš slušně vysvětlit svůj odchod a opět se stát tulákem, i to se může stát, je to v pohodě," snažila jsem se jí přesvědčit. Ne, nedělala jsem to proto, aby se přidala do mé smečky, ale chtěla jsem jí ukázat, že být členem jakékoli smečky je dobrá věc. Já to tak viděla a už jsem to tak prostě měla naučené.

Vlčici jsem dala jasně najevo, že má možnost si dojít k ulovenému kanci a nadlábnout se. I tak se stalo. Učinila tak dříve, než jsem si stihla najít pohodlnou polohu na odpočinek, nicméně ona to neřešila a zalomila to nedaleko vedle mě. Začala se vyptávat na smečku. To nikdy nebyla ve smečce? I tací jsou... třeba byla celý život tulákem... Naklonila jsem hlavu na stranu a lehce se ušklíbla.
Zeptala se mě, jestli je možné, aby se omega nebo kappa toulala, ale stále by patřila do smečky. A potom na nějakou dobu, po kterou se může toulat bez zpětné odezvy. "No, ono to funguje jednoduše na formě domluvy. Když se s alfou domluvíš, že budeš třeba přes pár západů slunce pryč, pochopí to a bude to brát na vědomí. Když to neoznámíš a jednoduše se vytratíš, přestane tě brát do smečky. Ať už jsi kappa, delta, gamma, nebo dokonce beta," objasnila jsem jí. Takhle to fungovalo u nás a měla jsem zato, že i v ostatních smečkách. "Není problém být ve smečce a přesto objevovat různá zákoutí s tím, že do té smečky ale mezitím zavítáš a zjistíš, jestli není potřeba ji ochránit anebo nějak pomoci..." Snad jsem to řekla jasně, pochopitelně.
Tu se najednou vlčice zeptala, jestli si zakládám na hierarchii. Trochu jsem tu otázku nepochopila, byl večer a já napůl spala, nicméně naklonila jsem hlavu opět do strany a zastřihala oušky. "Jak to myslíš? Hierarchie je samozřejmě důležitá, ale nějaké přebytečné povyšování nepodporuji, jestli byla otázka mířena z tohoto pohledu," objasnila jsem jí a poklidně vydechla. Položila jsem si hlavu na přední tlapky a čekala, co za otázky ještě z vlčice vypadne. Zatím to vypadá, že o smečce nic moc neví, ale třeba by se do ní přidala... že by další členka?

Možná jsem už trochu stará, anebo spíše líná, nicméně lovit se mi moc nechtělo a proto jsem na to šla snadnou cestou. Nenáročnou. Byla jsem hladová a bez sil, tak jsem se rozhodla to vzít přes magie. A zabralo to.
Vlčice mi sklonila obdiv, což mi trochu přispělo na egu, ale nijak jsem to nedávala znát. Jen jsem přikývla, i na její poděkování. Ukusovala jsem velké kusy masa, ale moc jsem toho nespořádala. Nejen, že mě bolel tesák, ale i tak jsem až moc hladová nebyla, stačilo mi jen trochu. Přes půl kance i s chutným, velkým masem na břiše, jsem nechala ležet a poodešla, abych vlčici nebránila v tom si utrhnout. Ač si vzala jen jednu packu, měla teď možnost se zakousnout do něčeho lepšího. No problemo.
Najednou se mě zeptala, co je dobrého na smečce. Jen jsem pozdvihla obočí a ušklíbla se. "Hmm," řekla jsem tiše, jako kdybych přemýšlela. "Smečka je jako taková... malá rodina, která drží při sobě. Všichni by se měli znát, spolupracovat... navíc, stačí říct a každý ti pomůže, ochrání tě, vydá se s tebou tam, kam potřebuješ. Tedy, tak by to mělo být. A máš tu i velký, smečkový úkryt, smečkové lovy... Smečka je prostě super, můžeš se klidně i vydat na nějakou delší toulku, ale stále ve smečce jsi... já jsem prostě smečkový typ, takže smečku vidím v pozitivním světle." Sedla jsem si na zem a tlapou se podrbala za uchem. Hned na to jsem si lehla a sledovala vlčici. Cítila jsem Torena, jak se hýbe v mé srsti, nicméně nechala jsem ho být, aby nevylejzal. Podívala jsem se na vlčici a zívla. Čekala jsem, že mi teď řekne svou špatnou zkušenost se smečkou, anebo že žádnou zkušenost nemá, anebo že mi poděkuje a vydá se po vlastních tlapách. V každém případě by se mohla už konečně představit.

Vlčice byla poměrně vyděšená a řekla bych, že se mě bála, nicméně zatím jsem jí nemohla nic špatného říct. Její myšlenky mě však donutily se ušklíbnout. Myslela si, že jí stáhnu z kůže a něco s kostmi a masem... protočila jsem si v duchu panenky a děkovala otci, že mě naučil se prakticky ničeho nebát. Vychoval mě s hrdostí a tak, abych byla plně odolná vůči ostatním. Snad nikdy jsem neměla z nikoho strach. Všichni byli stejní. A doposud jsou.
Nabídla jsem jí místo ve smečce, anebo rychlý odchod bez následků. Zřejmě přemýšlela, co by pro ni bylo nejlepší, ale i můj žaludek se přihlásil o slovo. Upřeně jsem se na ní podívala. Bude to...? Pomyslela jsem si hladově, když najednou ze sebe začala dolovat slova. Řekla mi, že nemůže... ale pokračovala. Opatrně se mě zeptala, jestli by nemohla lovit se mnou.
Naklonila jsem hlavu na stranu. Měla jsem výjimečně dobrou náladu, nicméně nad tímhle jsem se musela pozastavit. "Přijdeš na smečkové území, ignoruješ to, pak utíkáš a nakonec tu chceš se samotnou alfou lovit?" Pokrčila jsem čenich a lehce, lehce zavrčela. Ale poté jsem přestala a protočila panenky. Viděla jsem, že je vyhublá a zřejmě nemá na lov sílu. Normálně bych jí odtud vyhodila, ještě bych se dívala, jak nemůže lovit a pomocí iluzí bych před ní promítala nějakou chutnou zvěř. Ale měla tak obrovské štěstí, že jsem se dobře vyspala a měla jsem taky hlad, že jsem se na ní podívala a řekla jen: "pojď."
Otočila jsem se a svobodně nechala na ní, jestli půjde anebo uteče. Její boj.
Doklusala jsem do lesíka, který byl dokola močálů, a plný košatých stromů. Nasála jsem jejich čistou, mohutnou vůni, která se linula po okolí, a do čenichu mě udeřil pach kance. Cítila jsem dobře. Můj bílý skener byl k nezaplacení. Rozeběhla jsem se po pachu a spatřila jsem ho. Stál tam sám, trochu zraněný. Tím pádem jsem mu ještě pomohla - pomůžu - k rychlejší smrti. "Vidíš toho kance? Ten bude náš... mám obrovský hlad a na lov jako takový jsem moc vysílená, takže to udělám nenáročnou cestou," oznámila jsem jí a pomocí magie ohně jsem kolem dokola kance udělala ohnivý kruh. Vysoký, bez šance na únik. Doklusala jsem k němu a pomocí magie vzduchu jsem ho nazdvihla do výšky. Přes magii elektřiny jsem do něj pustila pár tisíc voltů a usmrtila jsem ho tak rychlostí blesku. Doslova. Nechala jsem ho spadnout na zem a podívala se na vlčici. Neznala jsem ani její jméno, ale nějak mi to bylo jedno. Zakousla jsem se do chutného masa, které bylo čerstvé a vynikající a mrkla na vlčici. "Dobré, ne?" Zeptala jsem se jí na lov a přikývla, že může si dát kus žvance taky.

Vlčice zjistila, jak na tom ve skutečnosti je a že už se prostě skrýš neoplatí. Pozdvihla jsem "obočí" a stála před ní, o něco vyšší, mohutnější, celkově jsem byla větší. Užívala jsem si ten pocit, ale nechtěla jsem se hned povyšovat. Samozřejmě, že jako alfa jsem musela budit respekt, ale to už jen z přirozeného instinktu musela poznat, že budím.
Když jsem se jí zeptala na to, co tu dělá, oklepala ze sebe přebytečnou vodu a rozhodla se, že bude mluvit. Já mezitím jsem pomocí magie vzduchu nechala kolem ní proudit teplý vánek, takže byla během chvilky suchá. Sdělila mi, že se chtěla dostat jen do vedlejšího lesa.
V tu ránu jí zakručel žaludek, který se přihlásil o slovo a zřejmě chtěl naplnit. Chápala jsem to, byla jsem taky hladová, nějakou dobu jsem nejedla. "Plně tě chápu, taky mám hlad jako vlk, ale... přecházíš přes smečkové území, bez ohlášení, bez respektu... taky bys mohla přijít o ocas," varovala jsem jí a podívala se za sebe na shromáždění košatých stromů. Cosi se tam mihlo. "Tudíž máš možnost se do smečky přidat, pod nějakými podmínkami, anebo se v rychlosti blesku přemístit ze smečkového území," řekla jsem jí buď a nebo. No co, tak to prostě chodilo a bylo to tak. Buď zažádá o místo do smečky, anebo odejde. A to jsem ještě milá! "Rozmýšlej rychle, mám taky hlad a tuším, že nedaleko v lese se potuluje šťavnatý kanec," zavětřila jsem a párkrát se zhluboka nadechla. Načež jsem zastřihala oušky a opět věnovala svou pozornost jí.

//No, psala jsem ti vzkaz, nějak jsem se v tvém příspěvku nevyznala a nepochopila z toho to, co jsem chtěla, takže snad to bude všechno v pohodě :) Kdyby něco, šťouchni do mě ve vzkazu ^^

Má past byla vcelku prostá a jednoduchá. Díky magii iluze vlčice před sebou viděla další bahnité jezírko a ne průzračně čisté, které tam doopravdy bylo. Zlomyslně jsem se na ní podívala s myšlenkou, že tenhle trik prostě nemůže odhalit a široce se ušklíbla.
Neodhalila a nachytala se.
Šlo to přesně tak, jak jsem chtěla. Něčeho se dokonce vyděsila, což ji přimělo do toho jezírka přeskočit a tím pádem ze sebe smyla veškeré bahno. Ďábelsky jsem se zakřenila, ale stále jsem byla potichu. Popošla jsem za keř a tam se zviditelnila. A dělala jsem, že o ničem nevím, takže jsem klidným krokem kráčela k ní. Voda jí sahala po břicho, takže byla čistě, krásně vidět. V tu ránu se najednou vypařila i iluze o bahnitém jezírku a ukázala se skutečnost. A já dělala, že o ničem nevím. "A, heleme se," řekla jsem klidně a zastavila se. Prohlídla jsem si jí a zastřihala ušima. "Madam, vylezte prosím z toho jezírka, neboť tu nemáte takové pravomoce ke koupání," řekla jsem jí s lehkou nadsázkou v hlase a couvla, aby měla prostor a nemusela zase se bát a utíkat. Teď, kdyby se chtěla rozeběhnout, byla jsem připravená nás uvěznit do ohnivého kruhu. Ízi pízy. "A račte mi povědět, co byste si přála na tomto území?" S ironickým podtónem jsem na ní stále mluvila jako nějaký šlechtic z rodu močálníků, každopádně dělat si z ostatních srandu mě vážně bavilo. Může být ráda, že jsem po ní neskočila, nepřišpendlila ji k zemi a tesáky ji nedonutila mluvit.