Gallirea - Příspěvky uživatele

Takki byl celý překvapený z toho, že jsem si založila smečku. Měl z toho snad větší radost než já. Ne, to nejde. Měla jsem teď moc, měla jsem respekt a uznání, museli mě poslouchat a co jsem řekla, to byla pravda. Mohla jsem toho tak zneužít! No po těch zkušenostech a za ta léta jsem už asi získala trochu rozumu, a tak jsem to brala vážně.
"Mám to vymyšlený," zazubila jsem se, "a dokonce je můžu strašit iluzemi a podobnými magiemi, celkově jsem teď poměrně mocná, takže stačí jen ukázat a ostatní musí jít a udělat to. Hustý, co?" Byl to fakt super pocit a Takki mi opět připomněl, že bych si to měla uvědomovat častěji a víc si toho vážit. I když já si toho vážila opravdu moc.
"No, ve smečce mám vlky, kteří jsou poměrně klidní a když jim řekneš, ať tam skočí, tak to prostě udělají, ti by si to nezasloužiliii," začala jsem je bránit, no uměla jsem si to představit, jak třeba taková Clawdia nebo Scrooty letí do vody. "Ale uvidíme, třeba tam někoho potkáme, koho vykoupeš, ale já jsem ti nic neřekla!" Ďábelsky jsem zašvihala pohledem ze strany na stranu a opět se zastavila u něj.
Pověděl mi o novinkách a tak různě. Přikývla jsem. "Moc pěkný," řekla jsem ironicky a oklepala se. "No tak pojď, provedu tě mým královstvím. Ale žádný blbiny!" dodala jsem důrazně, ač mohl vycítit, že to myslím ze srandy a stejně kdyby začal nějaké blbosti vymýšlet, asi bych se k němu přidala.

>>> Maharské močály

Takki mi pověděl, že se mu daří dost bídně. Jen jsem se na něj trochu zamračila. "Jak to myslíš? Smečka už nefunguje tak, jak fungovala, anebo...?" Nechápala jsem trochu jak se může někomu dařit dost bídně. Prakticky je vše založené na tom, jaký život chcete mít. Pokud jste smířeni s tím, že máte špatný život a potkávají vás jen špatné a negativní myšlenky, tak to tak i bude. No já jsem se s tím nesmířila a mířila jsem výš, toužila jsem po smečce no a kde jsem teď?
"Dalo by se to tak říct, no," zazubila jsem se na jeho poznámku. Netušil, že jsem si založila smečku, natož, že v ní je i jeho syn. Zastřihala jsem ušisky a pohlédla mu zpříma do očí. "Založila jsem si vlastní smečku a snažím se mít lepší život, než jaký jsem měla. A daří se," ušklíbla jsem se. Myslela jsem tím život od chvíle, co mě potkala Skyla.
Najednou mi řekl něco, co mě docela překvapilo. Zeptal se, jestli jsem opustila Smrkovou smečku a jak to tam má vydržet. Potěšilo mě to, bylo to milé, jako kdyby to tam zvládal jen díky mně. "Mám vlastní, Maharskou, nedaleko... v Močálech," zazubila jsem se. "Je to tam hustý, všude jezírka, kam můžu ostatní házet a dělat si z nich srandu, okolo je les... přijď se tam určitě podívat! Anebo víš co? Můžeš se i přidat, je tam sranda," vycenila jsem tesáky do širokého úsměvu a otočila se. Zajímalo mě, jak je na tom s Weri. "A co lady Weriosasa, nic se nezměnilo? Atray to vede stále stejně, s pomocí Freyi a Radona?" Novinky jsem prostě musela vědět.

<<< Maharské močály

Pokračovala jsem k vodě, abych se trochu uklidnila a vyprázdnila si hlavu. Potřebovala jsem čistý vzduch a i když les mi to nabízel poměrně lépe, stále jsem měla žízeň a sucho v krku. Podívala jsem se před sebe. Viděla jsem siluetu nějakého vlka, no na rozpoznávání jsem moc nebyla, tudíž jsem jen zamrkala a pokračovala k vodě.
Zabrouzdala jsem až ke břehu, kde jsem sklonila hlavu a napila se. Viděla jsem dokonce i svůj odraz, poměrně dlouho jsem u vody nebyla. Když jsem se podívala na vlka, začala jsem ho rozpoznávat. Takki, hned mi projelo hlavou.
Došla jsem k němu a podívala se na něj. "Zdravím," pozdravila jsem typicky a zastavila se. Jen jsem si ho prohlížela a přemítala, jestli se nějak změnil. Ne, vše bylo stejné. "Fuu, je to dlouho, co jsme se neviděli.. jak se daří? A co ve Smrkovém lese?" Zeptala jsem se, aby nestála řeč a párkrát zamrkala.

Každý na mou informaci reagoval odlišně. Fiéra jsem představila, takže jsem doufala, že ho vezmou spokojeně mezi sebe, stejně jako vzali Survaki. Sice byla trochu jiná, ale na mě působila zvláštním dojmem a věděla jsem, že jsem ráda za její přítomnost v mé smečce.
Scrooty byl asi nejvíce nadšený, ale zároveň po chvilce působil zklamaně. Co já vím, co to zapříčinilo, nechala jsem to být. Stejně jako reakci všech ostatních, cítila jsem se najednou poněkud zvláštně. Udělalo se mi mírně nevolno.
Hlava se mi točila a já doufala, že nehodím šavli. To by asi nebylo pěkné, jakožto alfa před smečkou... Oba povýšení ke mně dodali, že mě nezklamou, čehož jsem si byla vědoma. Proto jsem jim taky dala funkce a povýšení, kdyby tomu tak nebylo, asi bych to neudělala, že. Ale byla jsem ráda za to, že si to i oni uvědomují.
Mrskla jsem ocasem a řekla: "nechávám vás tu, soudruzi, jdu si provětrat hlavu. Ale jsem na blízku, nemějte strach," dodala jsem a zvedla své těžké tělo. Rozešla jsem se směrem k řece - potřebovala jsem se trochu napít a nabrat energii u vody. Nejlépe.

>>> řeka Midiam

// Škola mě teď totálně vysiluje, nemám chuť ani na Countra a to je už co říct (5 dní jsem to vydržela! O.o) Takže post můžete čekat až někdy o víkendu, anebo mě prostě přeskočte, stejně bych hodila jen takovej v pozadí, nic, co by vám ovlivnilo děj...

Zastavila jsem se na poměrně dobrém místě. Doufala jsem, že přijde co největší část smečky, no stoprocentní účast jsem nečekala. Upřímně.
Radostně jsem se doblahočila až k jednomu většímu kameni, který díky bohu nebyl namrzlý. Asi díky tomu, že jsem kolem něho udělala ohnivý kruh, abych po něm mohla bezpečně lézt. Vyskákala jsem až nahoru a poté jsem zavyla. Silně, tak, jak mě to učil otec.
A zabralo to.
Netrvalo ani kus slunce a objevil se tu Scrooty s Clawdií. Hned na to přihopsala Survaki, která se však ukrývala za stromem. Nebo keřem. No viděla jsem ji, věděla jsem o ni a i o tom, že tu je. To je hlavní. A nakonec přiběhl Fiér. Mezitím, co na Survaki shodil sníh ze stromu, se mě Scrooty zeptal, co potřebuji, anebo proč jsem je volala. Tak něco.
Podívala jsem se na ně. Bylo zvláštní stát tak vysoko, jako kdyby oni byli podřadní a já velmi silná, mocná vlčice. No bylo tomu tak, a i když jsem to dříve měla moc ráda, teď už bych raději stála dole na jejich úrovni a raději k nim mluvila z očí do očí. Ale tohle bylo důležité a proto jsem chtěla, aby mě slyšeli. Tohle místo bylo na to perfektní.
Všichni čekali, co se bude dít. "Smečko," dodala jsem velmi pyšně, že se tu sešli všichni. "Mám pro vás... pár novinek," začala jsem. Těšila jsem se na výraz těch dvou, až zjistí, že jsou povýšeni a s funkcí. A měla jsem i něco v rukávu pro Survaki.
"Rozhodla jsem se, že by nebylo špatné... trochu to tu uspořádat. Jakože hierarchií. Tákže," začala jsem a sklonila hlavu ke Clawdii. "Gratuluji," špitla jsem a opět promlouvala ke všem. "Clawdia je nyní deltou a dokonce získává funkci ochranáře. Má právo vyhodit někoho z území a v případě mé nepřítomnosti je tu jako hlídač, přesněji ochranář." Podívala jsem se na ní velmi upřeně a doufala jsem, že to vezme optimisticky. "A bude pravidelně značkovat území!" Švihla jsem ocasem, abych to trochu ulehčila. "A dále..."
Podívala jsem se na Scrootyho. Jeho znaky po těle mě zaujaly, stejně jako Clawdiin kámen na čele - který jsem chtěla mimochodem olíznout, protože mi hrozně připomínal pomerančový bonbón. "Scrooty je odteď sice na kappě, ale jako lovec. Snad se ukáže, že to zvládá a kdo ví, pokud se naše smečka ještě trochu rozroste, třeba zaujme vyšší postavení," nechala jsem konec věty doznít ve vzduchu. "Gratuluji. A Survaki je nyní jmenována na špeha - jelikož je nenápadná," zazubila jsem se. Sice tahle funkce prakticky ani neexistovala, no měla jsem soucitný pocit z toho, že nebyla povýšena.
"A abych nezapomněla," pokračovala jsem, "tento vlk je tu nový člen. Doufám, že ho vezmete mezi sebe. Jmenuje se Los Fiéritos, zkráceně Fiér, a bude nám tu znepříjemňovat, tedy, chci říct zpříjemňovat, naše společné, smečkové dny," zasmála jsem se a máchla ocasem. Věděla jsem, že bude dělat lumpárny, ale bylo mi jasné, že si ho tu vlci trochu zkrotí a ukážou mu, kde jsou hranice chování. Krom Survaki, ta uteče.
"Ode mě je to vše," zakončila jsem hlášení a seskákala po kameni. Doufala jsem, že se s Fiérem všichni seznámí. A potřebovala jsem si trochu procvičit magie, jestli na mě Život už chvilku měl, abych až půjdu ke Smrti nešla jako totálně nezkušený tvor. Což by, vzhledem k mé magické moci, bylo dosti ponižující.

<<< Narrské kopce

Cestu jsem zdolala poměrně rychle. Všude kolem mě byl sníh a já jen nadávala v duchu do všeho možného, proč jen taková věc z toho nebe padá. Kdybych tak mohla ovlivnit počasí a změnit ho - pro celou Gallireu, napadlo mě (//:DD néé, vůbec nejsem rosnička :D). Má magie počasí na to však byla krátká, nu což.
Zamrskala jsem si ocasem do cesty a zastavila se. Ve smečce se nic nezměnilo - zvládla jsem to opravdu rychle. Ale... pořád jsem v hlavě měla myšlenku o povyšování. Na betu bych raději pár. Jenomže tu žádný není. Nemůžu dát na betu jednotlivce, když jsem jednotlivec na alfě. Logicky. Ale ta Clawdia není špatný nápad, dát ji na deltu. A Scrooty... po cestě do úkrytu jsem začala přemýšlet docela vážně. Měla jsem co dělat, kdo ví, jestli povyšování je zapotřebí, protože mi přijde, že takhle se to dá taky zvládnout, ale přeci jen... kdo by nebyl za vyšší post rád, že.
Nakonec jsem zůstala v močálech.
Necítila jsem zde přítomnost Fiéra. Tak můžu být v klidu, nešel ještě dělat žádné blbiny.. zvládla jsem to opravdu rychle! Napadlo mě. Zaplula jsem za nejbližší kámen, díky kterému jsem nebyla na přímém větru a nesněžilo na mě. K tomu jsem si však pro jistotu vytvořila malý ohýnek. Hřálo to do zad a ještě k tomu, když už mi bylo velké teplo, se ohýnek přemístil a tak jsem si připadala pomalu jako prase na rožni. Akorát že jsem se netočila já, ale oheň.
Příjemné.
Zamlaskala jsem si a lehla si. Natáhla jsem přední packy před sebe a položila na ně hlavu, načež jsem ocas přivinula k tělu. Zamručela jsem a trochu si udělala pohodlí. A mohla jsem se pustit do přemýšlení ohledně smečky. A není tu ani Toren, aby mi pomohl, smutně jsem se zamračila. Musela jsem to hold vymyslet i bez něho, i když on mi byl opravdu velkou pomocí. A psychickou podporou. Borec.
Tákže... když povýším Clawdii, tak bude na kappě... Scrooty, Survaki a Fiér. To je strašně málo, chtělo by to ještě tak dva členy, kteří by mohli zastupovat odhodlaně smečku. Nerssie už se asi nevrátí, ta se z procházky zřejmě zabydlela někde jinde. Anebo ještě přijde, kdo ví, ale já na ni už čekat nebudu. A Juday? Ten na nějakou smečku zrovna nevypadá, aktivní je jen když potřebuje a teď někde pochrupuje, takovou dobu, místo toho, aby se ohlásil, hrdelně jsem zavrčela. Ale musela jsem se uklidnit. Nemůžu povýšit Scrootyho, ten je tu krátce. Ale proč... ne? No můžu, jenomže pak by byly dvě kappy a dvě delty. To by bylo divné. No ale můžu mu dát funkci! Clawdie bych nechala určitě funkci ochranáře. To si myslím, že na ní sedí a je schopna někoho odtud vypakovat. A Scrooty by mohl zůstat na kappě, ale být lovec. To není vůbec špatný! Oheň se opět přemístil a já se položila na bok. Cítila jsem se v bezpečí a doufala jsem, že táta se na mě určitě stále dívá a myslí na mě tak, jako já na něho. Třeba je ta věc na tlapce od něho! Dobrá tedy. Svolám později smečku a povýším Clawdii. Je potřeba mít nějakého ochránce. Právě proto, že je nás ve smečce tak málo. Tudíž až se vyspím, dám se do toho, zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá na tu reakci, co na to Clawdia a Scrooty řeknou. A v duchu jsem doufala, že to třeba Survaki nebude líto. Jenomže pro ní by funkce žádná nebyla. Ona se spíše schovává než aby někoho vypakovala, a lovec z ní určitě taky nebude. Musí to pochopit.
Převalila jsem se na druhý bok a ocas natáhla. Vypadala jsem jako mrtvola, no leželo se mi opravdu pohodlně a proto jsem doufala, že se sem teď nikdo nepůjde podívat. To bych ho asi určitě stáhla z kůže. Doslova. A díky teplu, klidu a pocitu jistoty, jsem pomalu usnula.

Po nějaké době spánku jsem se probrala. Opatrně jsem rozlepila oči. Byl den, trochu sněžilo, proto jsem se jen zamračila, ale viditelnost byla dobrá. Aspoň že tak. I když Survaki nebyla na našem území, chtěla jsem všechny svolat. Doufala jsem, že buď rychle přijde, anebo jí to pak povím. Přeci jen, vlastně k tomu všemu potřebuji jen Scrootyho, Clawdii a Fiéra.
Postavila jsem se proto tedy na kámen, zhruba mezi úkrytem a Clawdií se Scrootym, načež jsem využila mého silného, důstojného hlasu a velmi hlasitě zavyla. Doufala jsem, že se všichni tři dostaví v co nejkratší době, abych mohla konečně oznámit to, na co jsem přišla. A představit jim toho trikolórového nezbedu.

<<< Vrchol Narrských kopců

Zaujatě jsem stále sledovala cosi, co se mi pohupovalo na tlapě. Bylo to pěkné, spojení kovu a kůže. Černo stříbrné. Radostně jsem si poposkočila a podívala se před sebe. Úplně jsem vybočila z cesty, pomalu jsem byla na stráni, ale co už. Prohlížela jsem si náramek na pacce a proto jsem měla důvod nevnímat cestu.
Pokračovala jsem směrem k Maharu. Ani mi to tak dlouho netrvalo... ale myslím, že Clawdia by mohla být o trochu vyššího postavení, aby to tam měla případně na starost, proběhlo mi hlavou. Jenomže je tam ještě málo členů na povyšování... pff, nějak to ještě vymyslím. Nejlepší na tom bylo, že jsem se neměla s kým o tom dohadovat. Kdybych byla jako alfa ještě s někým, nevím, co bych dělala. Většinou jsem si vše dělala podle sebe a neřídila se názorem ostatních, proto jsem taky tam, kde jsem. Nicméně tohle bylo poměrně důležité rozhodnutí a já jsem se mohla spoléhat jen na sebe.

>>> Maharské močály (přes Ohnivé jezero)

<<< Narrské kopce

Opětovně jsem se radovala, že jsem se vydala na tento výlet. Dobře, možná jsem k Životu a i k tetičce Smrti chodila poměrně často, ale já jsem se snažila něco pro sebe dělat a být lepší než ostatní. A dařilo se mi. Když vezmeme v potaz moje schopnosti ať už ve vlastnostech, nebo i v magiích, dalo by se říct, že jsem spokojená. Ale pořád ne nad míru, a proto jsem prakticky tady. Vyšlapávám tu velký, písčitý kopec, abych mohla vylepšit svůj magický um a naučit se dalším magiím, které ještě neovládám a díky kterým bych mohla mít jednodušší život. A dá se to ještě? Mít jednodušší život... jsem alfa, plná zkušeností a moci... ale jo, zazubila jsem se a udělala opět další sérii kroků.
Můj věk se na mě pomalu podepisoval, neboť i když bylo takovéhle počasí, vzduch tu byl příjemný a čistý, stejně jsem měla plné plíce a nešlo mi sladit tep s okysličováním. Proto jsem se postupně čím dál, tím víc zadýchávala a snažila se vydechovat i čenichem, abych tak moc nefuněla. No nešlo to, moc mi to nepomohlo.
Jemný písek se mi zarýval do polštářků na tlapkách a já nasávala do plic vůni okolí. Byly tu všude rostlinky, nějaké květiny a mně ta atmosféra nesmírně uklidňovala. Měla jsem chuť se zastavit, lehnout si a prostě relaxovat. Bylo to tu celkově takové příjemné, osobní až dalo by se říci teplé, hřálo mě to u srdce. Zastavila jsem se na vyšlapané cestičce a rozhlédla se. Nádhera. První myšlenka, která mi projela hlavou. Až někdy zemřu, chtěla bych se převtělit do podobného vlka. Jako je Smrt anebo Život. Život to tady má lepší, má výhled a vlci k němu chodí rádi, Smrt je zahořklá ale zase je tak moc silná, že by ji ani všichni vlci dohromady se Životem nepřemohli. Zajímavé.
Pokračovala jsem dál. Cítila jsem vůni všeho možného, od jemného písku až po květiny, rozseté po okolí. Tak moc jsem se zaměřila na okolí, že jsem si ani nevšimla toho, kde se nacházím. Stála jsem před malou jeskyní, ve které sídlil Život.
Zívla jsem a snažila se vyrovnat si tep. Tu se vynořil z jeskyně vlk. Život. "Zdravím Tě, už jsem na Tebe čekal," dodal klidně a přistoupil až ke mně. Měla jsem ráda osobní prostor, proto jsem nenápadně o kousek popošla, nicméně vypadalo to spíše jako přešlápnutí. "Zdravím, Živote," potichu jsem mu odpověděla a usmála se. Vše tu bylo tak příjemné, nutilo mě to jen přemýšlet nad krásnými věcmi. "Já... přišla jsem za tebou... chtěla bych.." začala jsem opatrně mluvit, ale nepromyslela jsem si to a proto jsem nevěděla, jak to říct. "Psss," ozval se bílo fialový vlk. Zpozorněla jsem, nicméně on se najednou otočil a popošel pryč. Po chvilce se vrátil a v tlamě cosi nesl. "Poslyš... už delší dobu Tě sleduji a všímám si, jak si se změnila. Máš smečku, žiješ si přesně takový život, jaký si chtěla," odhadl mne. Zařídil to snad on? Má v tom drápy? Kdo ví, čeho byl tento podivín schopný, nicméně byla jsem potichu a jen jsem přikyvovala. "Věříš mi?" Zeptal se najednou. Nechápala jsem, co tím myslí a nevěděla jsem v tu chvíli, jak reagovat. Co když řeknu ano a on to na mě vyzkouší? Anebo řeknu ne a tím pokazím příležitost? Ale přeci jen, je to Život a tomu musí věřit každý. "Samozřejmě."
Přistoupil ke mně a foukl. Donutilo mě to zavřít oči. "Nekoukej," rozkázal šikovně, načež já jen držela. Uchopil jemně mou packu a cosi na ni navlékl. Cukla jsem s sebou, on jen zašeptal a tím mě uklidnil. "C-co?" Měla jsem trochu strach, ale na druhou stranu jsem věděla, že by nebyl schopen vykonat něco, co by se mi nelíbilo. "Otevři oči a podívej se." Hned na to jsem párkrát zamrkala a natáhla před sebe svou tlapu. Byl na ní nějaký amulet na náramku, což vypadalo zvláštně, ale moc se mi to líbilo. "To je pro mě?" Nechápala jsem. Nevěděla jsem, čím si to zasloužím. Že jsem založila smečku? Za to bych měla dávat já náramky ostatním. "Ano. Zasloužíš si ho a dlouho jsem ho tu pro tebe uchovával," odpověděl mi a jen se usmál. "Mockrát děkuji." Neměla jsem slov. "Je to úžasné. Díky," otáčejíc svou packu jako kýtu na rožni jsem stále prohlížela dar od Života.
"Abych to urychlila, ač se mi od tebe nechce, ale nemohu nechat smečku bez dozoru... ráda bych se naučila novým magiím a vylepšila se ještě o něco více ve svých vlastnostech," shrnula jsem mu a zamrkala. Stále jsem packou přehazovala náramek, ale držel na horní části. Zvláštní. "Není problém, ale víš, že..." "Vím vím, kytek mám hafo, neměj strach. Dokonce i nějakých ceností," pobídla jsem ho a ukázala celou svou sbírku věcí. "Páni... nemám s tím problém. A opravdu se tu ještě nechceš zdržet?" Zeptal se mě. "Je mi líto, moc ráda bych tu ještě byla a povídala si, ale... jsem alfa jako jediná a není tam nikdo, kdo by smečku v nouzi ochránil. A přeci jen, je čerstvá a na ty..." "Dobře, v pořádku, tak běž a hodně štěstí!" Zazubil se na mě, posbíral mnou našetřené květiny a všechny ostatní věci a vydal se opět do hloubi své jeskyně.
Nadšeně jsem se kolíbala směrem do Močálů. To je stejně borec tenhle vlk... ještě mi dá náramek. Je nádherný, prohlížela jsem si cosi na mé tlapě při sestupování dolů a proto jsem málem narazila do keře. Heh, promítla se mi představa, jak se sbírám a sápu pryč v hlavě. Pak už jenom navštívit kamarádku Smrt a mám zas na dlooouhou dobu klid.
Máchla jsem si do chůze ocasem a i když jsem měla tlapy plné písku, stejně jsem se dala do poklusu. Těšila jsem se zpět do Močálů, ač jsem tam nebyla jen chvilku, poznala jsem, že tam je můj domov a že toho místa se už nikdy nevzdám. Položila bych za něj svůj život a to jsem například o Smrkové smečce říci nemohla. A třeba proto jsem si konečně byla jistá, že jsem v životě dokázala to, co jsem chtěla. Díky tati.

>>> Narrské kopce

<<< Maharské močály (přes Ohnivé jezero)

Udýchaná jsem zpomalila. Nacházela jsem se na kopcích, které byly posypané pískem, jenž se nepříjemně zapíral do polštářků na tlapkách. Měla jsem ho plné zuby, ale nechala jsem to být. Přeci jen, při běhu alespoň vypadával a i když se opět nabral při dopadu tlapky na zem, stejně jsem měla lepší pocit.
Zastřihala jsem ouškama a podívala se na vrcholky kopců. Už z dálky jsem cítila pachy vlků - doufala jsem, že se u Života s někým nepotkám. To by bylo zvláštní, vlastně... je trochu divné, že jsem se třeba ještě nikdy u Smrti nebo u Života s nikým nesetkala... vždy vystihnu čas, kdy tam zrovna jsem sama, napadlo mě. Zajímavé.
A tak jsem se odhodlaně vydala na vrcholek za Životem. Pamatuj, v rychlosti, ať smečka není dlouho v ohrožení!

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Úkryt

Vyklusala jsem z úkrytu a přemýšlela, jestli je dobrý nápad jako jediná alfa, bez bet a podobných vlků, kteří by smečku ochránili, opouštět území. Nebyl to zrovna dobrý nápad, ale já jsem věděla, že to zvládnu rychle a budu hned zpět. Protože bych nevydržela se někde loudat. Tohle bude vlastně první opuštění tohoto území od založení smečky! Napadlo mě. Lov, který se nedávno konal ve vedlejším lese jsem vynechala, neboť má hlava děravá na to zapomněla. Psst, nechte mě žít s radostí v domnění, že tohle je první výlet odtud.
Ještě naposledy jsem nasála vzduch do plic a všimla si Clawdie se Scrootym. "Jdu na skok za Životem, máš to tu na starost. Hned jsem zpět," poslala jsem Clawdii vzkaz do hlavy pomocí magie myšlenek a vydala se směrem za Životem.

>>> Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

Vysvětlila jsem velmi v krátkosti a stručnosti Fiérovi místnosti, do kterých nesmí a kde bude spát. Nicméně i přesto jsem nějak tušila, že mu to bude prakticky jedno a časem se i občas nachomýtne u mě. I tak bych ho vypucovala a vyhodila, ale... furt to je a bude Fiér.
Po chvilce se mě zeptal, jestli on je kappa. Přikývla jsem, nijak jsem na to nereagovala. Bylo mi jasné, že bude mít nějaké mezery, vzhledem k tomu, že je vlče a ta jsou potřeba vzdělávat. A díky jeho matce on moc praktickému naučený není. Ale to se všechno ještě může změnit.
Podívala jsem se před sebe. Na magie reagoval zaujatě, po chvilce mi i odpověděl, že on má magii země. "Tak až se vrátím, ukážeš mi, co umíš. Tak na to naber síly a buď ready," zazubila jsem se a máchla ocasem. Ocas se uklidnil a vrátil se do středového bodu, načež Fiér zaplul do jedné z místností - té správné! - a dal mi tím najevo, že můžu odejít. Ještě abych se ho ptala.
Cestou ven jsem však zachytila jeho myšlenku. Lumpárny? Hehe, musím na něj něco vymyslet, když chce lumpačit, ďábelsky se mi zableštila jiskřička v oku a já pokračovala vpřed.

>>> Maharské močály

<<< Maharské močály

Cítila jsem, jak se kolem nás hromadí pachy. Byla jsem ráda za to, že tu vlci jsou a že se baví, lepší než aby leželi a nudili se. Zabavit ostatní mi vždycky dělalo problémy, já jsem se spíše jen opodál povalovala a dělala, že je mi všechno jedno. Vlastně... mi bylo všechno jedno.
Fiér šel jako první. Čekala jsem na jeho reakci ohledně úkrytu, musel se mu určitě líbit, anebo mu to bylo taky jedno - hlavně, že se tu vyspí a neprší na něj. Podívala jsem se před sebe na místnosti. "Tam nelez, tam taky ne, taky ne a támhleta je pro tebe," ušklíbla jsem se. "Alfa, beta, gamma a delta a pak kappy," zazubila jsem se, aby to pochopil a sedla si u jezírka.
Něco jsem chtěla sakra... přemýšlela jsem. Měla jsem něco udělat, ale neměla jsem teď tušení co. Nicméně po chvilce se mi rozsvítilo nad blaníkem - magie!
"Tákže... já ovládám spoustu magií," uchechtla jsem se. A chci si jít ještě pro nějaké další! v duchu jsem vygradovala větu na vyšší úroveň a zastřihala ušima. Posadila jsem se. "No. Jako vrozenou magii mám magii myšlenek. Podle očí, logicky. Potom ovládám i magii ohně," a jakmile jsem zmínila nějakou magii, začala jsem za sebou vytvářet pomocí ní cosi. Díky magii ohně se za mnou objevila velká silueta vlka, který hořel, a plameny z ocasu švihaly pomalu až ke stropu. "Poté magie... iluzí," dodala jsem. Ohnivý vlk zmizel a místo toho jsme se najednou ocitli u moře. Pod námi byl písek, který pálil do tlapek a slunce hřálo o sto šest. Moře vedle nás příjemně šumělo a já se konečně cítila spokojeně. Ale byla to jenom názorná ukázka, proto po chvilce zmizela a opět jsme byli v jeskyni. "Dále," řekla jsem, načež jsem se zneviditelnila. Sice jsem byla pořád na místě, ale neviditelná a zcela neobjevitelná. "Neviditelnost." Zazubila jsem se. S touhle magií se dalo dělat spoustu dobrých věcí a teď jsem ji mohla i trochu zneužít. Například se jít podívat do nějaké jiné smečky a prozkoumat to tam - nikdo by o mně nevěděl! Zviditelnila jsem se. "Magie vzduchu, elektřiny a počasí," načež začal foukat silný, ale teplý vítr. Jen na Fiéra. Ten ustal a já do něj pustila lehkou elektřinu - jen aby mu jemně brněly tlapy. Hned na to se nad ním utvořil mráček a z něho začalo pršet. Byl sice úplně mokrý, protože mráček se pohyboval stejně jako Fiér, ale hned na to jsem kolem něho skombinovala oheň a teplý vzduch - rázem byl suchý. Vše ustalo a zmizelo. Snad jsem na nic nezapomněla.
"No a to je vše, poté mám ještě dvě speciální, jednu že dokážu celá vzplanout a druhou, že se dorozumívám s ještěrkami a i se v ně můžu proměnit," objasnila jsem a poté se zvedla. Spát se mi nechtělo, naspáno jsem ještě měla dost, ale o Torenovi jsem se nezmínila. Snad je ten můj rádce v pořádku.
To bylo opravdu všechno. Potřebovala jsem ještě odejít na chvíli a zajít si za Životem, ale nevěděla jsem, jestli Fiér má nějaké otázky anebo jestli nepotřebuje s něčím poradit. "No... hele, potřebovala bych na chvilku odeběhnout... takže jestli se jdeš prospat, tak jdi, za chvíli budu opět v Močálech," ujasnila jsem mu situaci, zvedla se, oklepala a čekala, jestli ještě něco potřebuje, anebo můžu vyrazit za Životem.