Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Narrské kopce

Opětovně jsem se radovala, že jsem se vydala na tento výlet. Dobře, možná jsem k Životu a i k tetičce Smrti chodila poměrně často, ale já jsem se snažila něco pro sebe dělat a být lepší než ostatní. A dařilo se mi. Když vezmeme v potaz moje schopnosti ať už ve vlastnostech, nebo i v magiích, dalo by se říct, že jsem spokojená. Ale pořád ne nad míru, a proto jsem prakticky tady. Vyšlapávám tu velký, písčitý kopec, abych mohla vylepšit svůj magický um a naučit se dalším magiím, které ještě neovládám a díky kterým bych mohla mít jednodušší život. A dá se to ještě? Mít jednodušší život... jsem alfa, plná zkušeností a moci... ale jo, zazubila jsem se a udělala opět další sérii kroků.
Můj věk se na mě pomalu podepisoval, neboť i když bylo takovéhle počasí, vzduch tu byl příjemný a čistý, stejně jsem měla plné plíce a nešlo mi sladit tep s okysličováním. Proto jsem se postupně čím dál, tím víc zadýchávala a snažila se vydechovat i čenichem, abych tak moc nefuněla. No nešlo to, moc mi to nepomohlo.
Jemný písek se mi zarýval do polštářků na tlapkách a já nasávala do plic vůni okolí. Byly tu všude rostlinky, nějaké květiny a mně ta atmosféra nesmírně uklidňovala. Měla jsem chuť se zastavit, lehnout si a prostě relaxovat. Bylo to tu celkově takové příjemné, osobní až dalo by se říci teplé, hřálo mě to u srdce. Zastavila jsem se na vyšlapané cestičce a rozhlédla se. Nádhera. První myšlenka, která mi projela hlavou. Až někdy zemřu, chtěla bych se převtělit do podobného vlka. Jako je Smrt anebo Život. Život to tady má lepší, má výhled a vlci k němu chodí rádi, Smrt je zahořklá ale zase je tak moc silná, že by ji ani všichni vlci dohromady se Životem nepřemohli. Zajímavé.
Pokračovala jsem dál. Cítila jsem vůni všeho možného, od jemného písku až po květiny, rozseté po okolí. Tak moc jsem se zaměřila na okolí, že jsem si ani nevšimla toho, kde se nacházím. Stála jsem před malou jeskyní, ve které sídlil Život.
Zívla jsem a snažila se vyrovnat si tep. Tu se vynořil z jeskyně vlk. Život. "Zdravím Tě, už jsem na Tebe čekal," dodal klidně a přistoupil až ke mně. Měla jsem ráda osobní prostor, proto jsem nenápadně o kousek popošla, nicméně vypadalo to spíše jako přešlápnutí. "Zdravím, Živote," potichu jsem mu odpověděla a usmála se. Vše tu bylo tak příjemné, nutilo mě to jen přemýšlet nad krásnými věcmi. "Já... přišla jsem za tebou... chtěla bych.." začala jsem opatrně mluvit, ale nepromyslela jsem si to a proto jsem nevěděla, jak to říct. "Psss," ozval se bílo fialový vlk. Zpozorněla jsem, nicméně on se najednou otočil a popošel pryč. Po chvilce se vrátil a v tlamě cosi nesl. "Poslyš... už delší dobu Tě sleduji a všímám si, jak si se změnila. Máš smečku, žiješ si přesně takový život, jaký si chtěla," odhadl mne. Zařídil to snad on? Má v tom drápy? Kdo ví, čeho byl tento podivín schopný, nicméně byla jsem potichu a jen jsem přikyvovala. "Věříš mi?" Zeptal se najednou. Nechápala jsem, co tím myslí a nevěděla jsem v tu chvíli, jak reagovat. Co když řeknu ano a on to na mě vyzkouší? Anebo řeknu ne a tím pokazím příležitost? Ale přeci jen, je to Život a tomu musí věřit každý. "Samozřejmě."
Přistoupil ke mně a foukl. Donutilo mě to zavřít oči. "Nekoukej," rozkázal šikovně, načež já jen držela. Uchopil jemně mou packu a cosi na ni navlékl. Cukla jsem s sebou, on jen zašeptal a tím mě uklidnil. "C-co?" Měla jsem trochu strach, ale na druhou stranu jsem věděla, že by nebyl schopen vykonat něco, co by se mi nelíbilo. "Otevři oči a podívej se." Hned na to jsem párkrát zamrkala a natáhla před sebe svou tlapu. Byl na ní nějaký amulet na náramku, což vypadalo zvláštně, ale moc se mi to líbilo. "To je pro mě?" Nechápala jsem. Nevěděla jsem, čím si to zasloužím. Že jsem založila smečku? Za to bych měla dávat já náramky ostatním. "Ano. Zasloužíš si ho a dlouho jsem ho tu pro tebe uchovával," odpověděl mi a jen se usmál. "Mockrát děkuji." Neměla jsem slov. "Je to úžasné. Díky," otáčejíc svou packu jako kýtu na rožni jsem stále prohlížela dar od Života.
"Abych to urychlila, ač se mi od tebe nechce, ale nemohu nechat smečku bez dozoru... ráda bych se naučila novým magiím a vylepšila se ještě o něco více ve svých vlastnostech," shrnula jsem mu a zamrkala. Stále jsem packou přehazovala náramek, ale držel na horní části. Zvláštní. "Není problém, ale víš, že..." "Vím vím, kytek mám hafo, neměj strach. Dokonce i nějakých ceností," pobídla jsem ho a ukázala celou svou sbírku věcí. "Páni... nemám s tím problém. A opravdu se tu ještě nechceš zdržet?" Zeptal se mě. "Je mi líto, moc ráda bych tu ještě byla a povídala si, ale... jsem alfa jako jediná a není tam nikdo, kdo by smečku v nouzi ochránil. A přeci jen, je čerstvá a na ty..." "Dobře, v pořádku, tak běž a hodně štěstí!" Zazubil se na mě, posbíral mnou našetřené květiny a všechny ostatní věci a vydal se opět do hloubi své jeskyně.
Nadšeně jsem se kolíbala směrem do Močálů. To je stejně borec tenhle vlk... ještě mi dá náramek. Je nádherný, prohlížela jsem si cosi na mé tlapě při sestupování dolů a proto jsem málem narazila do keře. Heh, promítla se mi představa, jak se sbírám a sápu pryč v hlavě. Pak už jenom navštívit kamarádku Smrt a mám zas na dlooouhou dobu klid.
Máchla jsem si do chůze ocasem a i když jsem měla tlapy plné písku, stejně jsem se dala do poklusu. Těšila jsem se zpět do Močálů, ač jsem tam nebyla jen chvilku, poznala jsem, že tam je můj domov a že toho místa se už nikdy nevzdám. Položila bych za něj svůj život a to jsem například o Smrkové smečce říci nemohla. A třeba proto jsem si konečně byla jistá, že jsem v životě dokázala to, co jsem chtěla. Díky tati.

>>> Narrské kopce

<<< Maharské močály (přes Ohnivé jezero)

Udýchaná jsem zpomalila. Nacházela jsem se na kopcích, které byly posypané pískem, jenž se nepříjemně zapíral do polštářků na tlapkách. Měla jsem ho plné zuby, ale nechala jsem to být. Přeci jen, při běhu alespoň vypadával a i když se opět nabral při dopadu tlapky na zem, stejně jsem měla lepší pocit.
Zastřihala jsem ouškama a podívala se na vrcholky kopců. Už z dálky jsem cítila pachy vlků - doufala jsem, že se u Života s někým nepotkám. To by bylo zvláštní, vlastně... je trochu divné, že jsem se třeba ještě nikdy u Smrti nebo u Života s nikým nesetkala... vždy vystihnu čas, kdy tam zrovna jsem sama, napadlo mě. Zajímavé.
A tak jsem se odhodlaně vydala na vrcholek za Životem. Pamatuj, v rychlosti, ať smečka není dlouho v ohrožení!

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Úkryt

Vyklusala jsem z úkrytu a přemýšlela, jestli je dobrý nápad jako jediná alfa, bez bet a podobných vlků, kteří by smečku ochránili, opouštět území. Nebyl to zrovna dobrý nápad, ale já jsem věděla, že to zvládnu rychle a budu hned zpět. Protože bych nevydržela se někde loudat. Tohle bude vlastně první opuštění tohoto území od založení smečky! Napadlo mě. Lov, který se nedávno konal ve vedlejším lese jsem vynechala, neboť má hlava děravá na to zapomněla. Psst, nechte mě žít s radostí v domnění, že tohle je první výlet odtud.
Ještě naposledy jsem nasála vzduch do plic a všimla si Clawdie se Scrootym. "Jdu na skok za Životem, máš to tu na starost. Hned jsem zpět," poslala jsem Clawdii vzkaz do hlavy pomocí magie myšlenek a vydala se směrem za Životem.

>>> Narrské kopce (přes Ohnivé jezero)

Vysvětlila jsem velmi v krátkosti a stručnosti Fiérovi místnosti, do kterých nesmí a kde bude spát. Nicméně i přesto jsem nějak tušila, že mu to bude prakticky jedno a časem se i občas nachomýtne u mě. I tak bych ho vypucovala a vyhodila, ale... furt to je a bude Fiér.
Po chvilce se mě zeptal, jestli on je kappa. Přikývla jsem, nijak jsem na to nereagovala. Bylo mi jasné, že bude mít nějaké mezery, vzhledem k tomu, že je vlče a ta jsou potřeba vzdělávat. A díky jeho matce on moc praktickému naučený není. Ale to se všechno ještě může změnit.
Podívala jsem se před sebe. Na magie reagoval zaujatě, po chvilce mi i odpověděl, že on má magii země. "Tak až se vrátím, ukážeš mi, co umíš. Tak na to naber síly a buď ready," zazubila jsem se a máchla ocasem. Ocas se uklidnil a vrátil se do středového bodu, načež Fiér zaplul do jedné z místností - té správné! - a dal mi tím najevo, že můžu odejít. Ještě abych se ho ptala.
Cestou ven jsem však zachytila jeho myšlenku. Lumpárny? Hehe, musím na něj něco vymyslet, když chce lumpačit, ďábelsky se mi zableštila jiskřička v oku a já pokračovala vpřed.

>>> Maharské močály

<<< Maharské močály

Cítila jsem, jak se kolem nás hromadí pachy. Byla jsem ráda za to, že tu vlci jsou a že se baví, lepší než aby leželi a nudili se. Zabavit ostatní mi vždycky dělalo problémy, já jsem se spíše jen opodál povalovala a dělala, že je mi všechno jedno. Vlastně... mi bylo všechno jedno.
Fiér šel jako první. Čekala jsem na jeho reakci ohledně úkrytu, musel se mu určitě líbit, anebo mu to bylo taky jedno - hlavně, že se tu vyspí a neprší na něj. Podívala jsem se před sebe na místnosti. "Tam nelez, tam taky ne, taky ne a támhleta je pro tebe," ušklíbla jsem se. "Alfa, beta, gamma a delta a pak kappy," zazubila jsem se, aby to pochopil a sedla si u jezírka.
Něco jsem chtěla sakra... přemýšlela jsem. Měla jsem něco udělat, ale neměla jsem teď tušení co. Nicméně po chvilce se mi rozsvítilo nad blaníkem - magie!
"Tákže... já ovládám spoustu magií," uchechtla jsem se. A chci si jít ještě pro nějaké další! v duchu jsem vygradovala větu na vyšší úroveň a zastřihala ušima. Posadila jsem se. "No. Jako vrozenou magii mám magii myšlenek. Podle očí, logicky. Potom ovládám i magii ohně," a jakmile jsem zmínila nějakou magii, začala jsem za sebou vytvářet pomocí ní cosi. Díky magii ohně se za mnou objevila velká silueta vlka, který hořel, a plameny z ocasu švihaly pomalu až ke stropu. "Poté magie... iluzí," dodala jsem. Ohnivý vlk zmizel a místo toho jsme se najednou ocitli u moře. Pod námi byl písek, který pálil do tlapek a slunce hřálo o sto šest. Moře vedle nás příjemně šumělo a já se konečně cítila spokojeně. Ale byla to jenom názorná ukázka, proto po chvilce zmizela a opět jsme byli v jeskyni. "Dále," řekla jsem, načež jsem se zneviditelnila. Sice jsem byla pořád na místě, ale neviditelná a zcela neobjevitelná. "Neviditelnost." Zazubila jsem se. S touhle magií se dalo dělat spoustu dobrých věcí a teď jsem ji mohla i trochu zneužít. Například se jít podívat do nějaké jiné smečky a prozkoumat to tam - nikdo by o mně nevěděl! Zviditelnila jsem se. "Magie vzduchu, elektřiny a počasí," načež začal foukat silný, ale teplý vítr. Jen na Fiéra. Ten ustal a já do něj pustila lehkou elektřinu - jen aby mu jemně brněly tlapy. Hned na to se nad ním utvořil mráček a z něho začalo pršet. Byl sice úplně mokrý, protože mráček se pohyboval stejně jako Fiér, ale hned na to jsem kolem něho skombinovala oheň a teplý vzduch - rázem byl suchý. Vše ustalo a zmizelo. Snad jsem na nic nezapomněla.
"No a to je vše, poté mám ještě dvě speciální, jednu že dokážu celá vzplanout a druhou, že se dorozumívám s ještěrkami a i se v ně můžu proměnit," objasnila jsem a poté se zvedla. Spát se mi nechtělo, naspáno jsem ještě měla dost, ale o Torenovi jsem se nezmínila. Snad je ten můj rádce v pořádku.
To bylo opravdu všechno. Potřebovala jsem ještě odejít na chvíli a zajít si za Životem, ale nevěděla jsem, jestli Fiér má nějaké otázky anebo jestli nepotřebuje s něčím poradit. "No... hele, potřebovala bych na chvilku odeběhnout... takže jestli se jdeš prospat, tak jdi, za chvíli budu opět v Močálech," ujasnila jsem mu situaci, zvedla se, oklepala a čekala, jestli ještě něco potřebuje, anebo můžu vyrazit za Životem.

Pomocí magie ohně jsem nechala okolní sníh, který už mi pěkně lezl na nervy, roztát a radostně jsem pokračovala v konverzaci s Fiérem. Tedy, samozřejmě radostně do takové míry, do jaké to při mé povaze jde.
Fiér mi oznámil, že se tedy moc rád stane součástí mého smečkového gangu, tedy, členem smečky, a já jen přikývla. "Tak Tě tedy vítám mezi Maharskými," zazubila jsem se. Žádné testy? Žádné mučení, týrání a nucení dělání nějakých úplně nesmyslně nepotřebných věcí? Skylieth, horšíš se, protočila jsem si v duchu panenky, ale přeci jen. Brala jsem v potaz jeho věk - tedy, že je ještě poměrně malé štěně, ehm, vlče, prakticky bez zkušeností a nějakého tréninku. A výcviku. Ten dostane teprve tady...
Nabídla jsem mu, ať jde do úkrytu jako první. Mezitím se kolem prohnala Survaki, která mne hypnotizovala pohledem a s myšlenkou, že se jde projít, odešla kamsi pryč. Jen jsem přikývla, abych jí potvrdila mou znalost o jejím odchodu, za což jsem byla ráda. Supr, pomyslela jsem si radostně a s pocitem vší moci nad ostatními jsem pokračovala dál.
Fiér nevyhnutelně podotkl, že je to tu pěkné. "Proto jsem tu založila smečku... každý si myslí, že to tu smrdí a je tu bahno, ale opak je pravdou. Půda je převážně tvrdá, jen u hlubších a rozlehlejších jezírek je měkčí. Jezírka jsou průzračná a jsou tu cítit rostlinky, uhlí a trochu zatuchlina, ale na to si zvykneš. Jinak mně to tu třeba příjemně voní," ušklíbla jsem se. Začala být noc a nebe se zatáhlo, což způsobilo, že byla ještě větší tma jak předtím.
Došla jsem tedy s Fiérem až k úkrytu. "Hehe, jdi první. O magiích ti povím uvnitř," pobídla jsem ho a následovala jeho velké, tučné... hehe, jeho barevné pozadí.

>>> Úkryt

Gratuluji Lauře, Stormovi a Failonovi (tímto mám druhého parťáka :D) a děkuji za příležitost mít pod křídlem právě Smrt :) Scarita odváděla super práci, za kterou bych ji ráda poděkovala a doufám, že v jejích kolejích budu pokračovat alespoň z části tak dobře, jako to dělala ona doposud :)
Jinak moc děkuji, tohle mě bude nesmírně bavit a zároveň doufám, že Storm a Laura budou mít velkou trpělivost :D
K poznámce o slevách pro smečku: Achjo! :(

Fiér evidentně o místo ve smečce zájem měl. Byla jsem jenom ráda, protože byl poměrně normální - vzhledem k jeho rodině - a celkově měl povahu spíše po Takkim, tudíž... s Takkim jsme byli přátelé, proto jsem doufala, že i s ním bude přístup jednoduchý a nekomplikovaný.
Podívala jsem se mu do očí. "Bez povolení vodit cizí vlky na naše území, lovit a navštěvovat cizí smečky - bez nahlášení, tedy v případě, že by ses chtěl podívat za rodinou a tak, potom... pokud se budeš chtít vydat na delší dobu pryč, třeba jít ke Smrti a tak, musíš to předem ohlásit. Jinak je to asi vše, jen bych jednoduše byla ráda, kdybych měla o členech přehled. Nemusíte mi popisovat každé vaše kroky, ale stručné ohlášení by neuškodilo," zazubila jsem se.
"Pokud tedy souhlasíš, vítám Tě v Maharské smečce." Přešlápla jsem z packy na packu a změnila tak svůj důstojný postoj na klidný. Máchla jsem ocasem ze strany na stranu a podívala se. "Ve smečce je vlčice Clawdia a Survaki, a pak tu je Scrooty." To by mělo být vše... pomyslela jsem si. "Jo a úkryt tu je taky, do toho zanedlouho zavítáme," zazubila jsem se a rozhlédla se. Kde je ten Juday? Snad nevyvádí nic nekalého... chudák Toren, smutně jsem sklopila zrak a doufala, že bude v pořádku. Toren. Juday mě ani tak nezajímal. I když mě znervózňoval fakt, že je na mém území.
"Tohle území se skládá z malých, ale i větších jezírek, převážně ze severu. Kolem dokola je les. Jezírka jsou teplá, některá hluboká a některá mělká, zrádná, musíš být opatrný. Časem si tu zvykneš," dodala jsem. "Půda je převážně pevná, takže dobrý," zazubila jsem se. Nevím, co každý proti močálům měl, neboť to je zajímavé místo. A nesmrdí to tu, protočila jsem panenky v mysli a upřela se opět na okolí. Byla zima, proto se onedlouho vedle mě vytvořil levitující plamínek, který mne ohříval a nechával roztát všechen sníh. "Fuj. Nemám ráda sníh," zamračila jsem se a vytvořila ještě větší oheň, který vypálil cestu až k úkrytu. Čekala jsem ještě na případné otázky, nicméně měla jsem v úmyslu Fiéra do úkrytu následovat. Cesta mu byla odkryta a alespoň si ji tímto způsobem lépe zapamatuje.

Vlk asi nepředpokládal, že by tu byla smečka. Jen jsem naklonila hlavu na stranu, neboť i přes to měl již odmala čich a ten mu musel v hlavě rozsvítit jasný maják s nápisem smečka! Ale u něho to asi nefungovalo. Škoda.
Fiér ze sebe vyklopil, že by se rád přidal, protože v té jeho sídlí jeho matka. To slovo neříkal zrovna s takovou chutí, s jakou by to říkal kdejaký vlček. Matka... To slovo... Moje matka... no, nic, nechci se hlouběji zamýšlet, ne, zastavila jsem se, i když mi to hlava stále nutila. "Noo," zamumlala jsem si pod vousy a zamyslela se. Jsem tu já, Clawdia, Scrooty a Survaki... čtyři vlci. A mít mezi sebou pátý hladový krk? Na zimu? Noo... teď jsme lovili... snad bychom to mohli utahat, pomyslela jsem si. "Pokud máš zájem se přidat, nebráním ti, jen tu jsou malé podmínky," aneb jako vždycky. U všeho jsou podmínky anebo pravidla, to tak v životě prostě je.
Fiér se zeptal, jak dlouho už nejsem ve Smrkové smečce. "Už to nějaká doba bude... jednoduše, nechtěla jsem tam být jen jako nějaká delta, které si vlk ani neváží. Mám na víc než jen lovit a poslouchat vlčata alfy, vlastně to byl jeden z důvodů, proč mi ta smečka lehce nebyla hlavní. Atraye jsem jako alfu plně brala, ale bety jeho vlčata, to už se dalo těžko skousnout a poslouchat je," zamračila jsem se. Nějaká nafrněná ledová princeznička, to jo. "Tak jsem se vydala do světa a jsem tady. Je to tu pěkné," ušklíbla jsem se a rozhlédla se. I když teď ve sněhu toho moc vidět nebylo, ale co už.

Pokoušela jsem se projít močály a najít černého vlka. Ale nepříznivé počasí mi do karet zrovna dvakrát nehrálo, neměla jsem tušení, kde by se mohl nacházet a na místě, kde byl naposledy, nyní nebyl. Popocházela jsem po kouskách a snažila se nabrat stopu.
Ale nic.
Matně jsem zamžourala do dálky a dívala se po okolí. Bylo to strašně zvláštní. Ještě před chvílí jsem byla členkou Smrkové smečky, kde jsem byla deltou a dokonce jsem mohla být i gammou, označena za lovkyni. A nyní, jako alfa, si tu procházím vlastní území. Docela jsem se za tu dobu změnila, bodejť by ne, když jsem taky prožila další kus života a zkušenosti z něho mi pomohly trochu otevřít oči a být vlkem, jakým bych měla být.
Ucítila jsem nedaleký pach. Připomínal mi jakousi dětskost, ale nedokázala jsem si ho přes vlhkost ve vzduchu přiřadit. Nikam. Po chvilce přemýšlení jsem však mohla své mozkové závity opět vypnout, neboť se přede mnou nacházela silueta vlka.
Trikolorový vlček, který stál přede mnou, už byl poměrně velký a já hned věděla, odkud je. Byl to syn Weriosasy a Takkiho. Kde ti se asi potulují... tedy, Takki, Weriosasu bych zakousla, prolétlo mi hlavou. Fiér přiběhl ke mně a pozdravil. První myšlenkou zabrouzdal ke čmáranicím po mém těle.
Lehce jsem se přikrčila, ale poté jsem opět mohutně zvedla krk a dávala mu tím najevo, že už nejsem jen nějaká členka. Poté jsem povytáhla pysky. Mohl si všimnout, že je na území smečky. "Zdravím," dodala jsem tiše, ale zároveň důrazně. "Co tě sem přivádí?" Této otázce by se nevyhnul snad žádný vlk, nicméně kdo ví, co tu chtěl. Třeba se sem jen zatoulal - a taky rychle se odtoulá, protože tu nesnesu mít nějaký holubník. Anebo si jde jen stěžovat. Taky rychle půjde. Anebo ví o smečce a chce se přidat... hmm, pomyslela jsem si. "Jsi na území smečky, což je ti doufám jasné," popíchla jsem ho trochu k tomu, aby konečně z něho vypadlo, co tu chce anebo proč sem zavítal. Nicméně byla jsem trochu ráda, on byl jediný, který se mi z vlčat těch dvou zamlouval, byl poměrně zvláštní povahy a o vzhledu nemluvě, ale prakticky nic nedokázal. I když teď už je dospělý a kdo ví... třeba se to změnilo.

Doufala jsem, že se Survaki hodí opět do dobré kondice a bude v pořádku, neboť lov ji zřejmě dost vyčerpal. Ne každý od mala uměl lovit stejně dobře, jako já, a já na to trochu zapomněla. Nicméně zvládla to dobře, ač byla velmi vyčerpaná a unavená. Pobídla jsem jí proto, aby se vydala do úkrytu.
Po chvilce jsem ucítila nedaleký pach Clawdie, která měla namířeno asi taky do úkrytu. Doufala jsem, že ulovenou kořist tam odtáhnou, přeci jen Scrooty je vlk a tak i kdyby s přestávkami to musí zvládnout. Já jsem šla nyní pomoct Survaki.
Zeptala se, kdo ji tam odtáhne. "Počkeej prosím tě," křikla jsem na ní, když se zvedla a kořist začala tahat sama. Území močálů je velmi velké, nicméně i když jsme byli v půlce, vzhledem k jejímu energetickému stavu jsem k ní přiběhla a zastavila jí. "Co děláš prosím těě," zazubila jsem se, "já to tam odtáhnu, ty jdi rovnou si lehnout a nabrat energii," zastřihala jsem ušima a kořist čapla na krku. Ulehčilo mi to tahání a mohla jsem dokonce jít i rychleji.
Dotáhla jsem ji však jen ke vstupu u úkrytu. "Poslyš," řekla jsem ještě před tím, než tam Survaki vlezla, "já tu ještě chvilku pobudu, odtáhněte potravu do skladní místnosti... to snad najdete," ušklíbla jsem se a ještě jednou se na ní podívala. "Jo a Survaki... dobrá práce."
Otočila jsem se a vydala se zpět do močálů. Sníh padal jako nikdy, já tohle počasí moc ráda neměla, ale zatím jsem v plánu nějakou změnu taky neměla. Nechala jsem to být. Někde tu musí být Juday s mým Torenem, řekla jsem si pro sebe. Měla jsem o něj poměrně strach. A cítím další blízký pach, jenomže přes ten sníh nic nevidím a je to moc složitýý, zamračila jsem se a rozhodla se projít si ještě území a porozhlédnout se po Judayovi.

Měla jsem o ni poměrně strach. Ležela sama ve sněhu, tedy, spolu se zavražděnou potravou, která už nedýchala a zřejmě byly obě dvě vyděšené. Naklonila jsem hlavu na stranu když se bílá pohla. Dobrý, je naživu, vydechla jsem poklidně a podívala se na ní.
Opatrně otevřela oči a převalila se na břicho. Oheň jí pomohl nabrat opět teplotu a sníh byl pryč, takže měla chvilku čas na to se vzpamatovat. Nicméně i přes to se na mě dívala jako kdyby mě nemohla poznat. A po chvilce si položila hlavu na packy.
Přistoupila jsem ještě o něco blíže, ač ona se mě už prakticky dotýkala. "To jsem já, Skyl," řekla jsem klidně, když se opět na mě podívala. Musela to vědět, ale pro jistotu...
"Jsi v pohodě? Zvládla si ulovit kamzíka na výbornou," utěšila jsem jí a zároveň pochválila. Doufala jsem, že nebude nijak smutná, i když bych neměla tušení z čeho.
Ale znala jsem ten pocit. Toho, že jsem něco pokazila, že jsem udělala cosi špatně a že budu mít opět nějaký problém. Zejména tady, v minulosti ani tak ne. "Raději si jdi odpočinout do úkrytu... tam si lehni a odpočívej, odvedla si velký kus práce."

<<< Východní hvozd

Představovala jsem si, že Survaki akorát potravu naháněla a měla problém ji chytit. Nicméně to, co následovalo, jsem neočekávala.
Postupovala jsem jako správný stopař, přesně podle pachu a stop v čerstvém sněhu, který štípal do pacek. Naštvaně jsem zamručela, když jsem stopu ztratila, ale po chvilce jsem opět byla ve hře.
Pach byl čím dál, tím bližší, ať už loveného kamzíka, tak i Survaki. Zvláštní. Mohla ho třeba držet, protože je velmi těžký a sama ho neutáhne. Nicméně po chvilce jsem narazila na krev. Čichla jsem k ní blíže. Díky bohu byla kamzíka, ale bylo to zvláštní. Jeho tělo se tu nenacházelo. Musel se odehrát těžký boj, tedy, pro Survaki těžký. V tu chvíli jsem spatřila hnědé tělo zabořené ve sněhu. Vedle něho i černé znaky Survaki, bílá splývala s pozadím.
Tryskem jsem k nim doběhla. Kamzík byl na místě mrtvý, už se ani nehýbal, ale Survaki ležela ve sněhu stejně tak a dokonce to vypadalo, že má taky co dělat. Doufala jsem, že je jen vyčerpaná, ale můj úkol byl jasný. Musela jsem jí dostat někam pryč... někam do tepla. Teplo! Hned mi to v hlavě scvaklo. Dloubla jsem do ní čenichem a kamzíka odtáhla o pár metrů dál. Musela jsem jednat rychle. V tu chvíli jsem použila svůj um v magii ohně a kolem nás - sedla jsem si k ní - jsem vytvořila ohnivou kouli. Zahřívala mě i Survaki, sníh ihned roztál a já doufala, že vlčice se trochu probere. Kouli jsem zvětšovala, protože teplota byla čím dál, tím vyšší.
"SURVAKI prober se!" Křikla jsem opětovně a dloubla do ni čenichem, nyní i packou. Zatím nijak nereagovala, ale pomocí ohně jsem cítila, že se alespoň zahřála a přírodní podmínky jí neztěžují tuto situaci. "Jsem tu s tebou, už je to dobrý..." snažila jsem se jí povzbudit, no moc mi to nešlo. Oheň jsem stále nechala hořet kolem nás, nyní však jako kruh, ne kouli kolem dokola. Survaki... notáák... prober se!

Úkoly byly rozděleny a já jen pečlivě doufala, že vše půjde podle plánu.
Scrooty uvěznil kamzíky do iluze a Survaki byla tak trochu mimo. Čekala na kořist, ale než stihla všechno promyslet, Clawdia už aktivně vytvořila ohnivý půlkruh a Survaki musela kořist napadnout. Viděla jsem jen, jak za ní uhání. Chtěla jsem se za ní vydat a jít jí pomoct, ale nemohla jsem. Scrooty vypustil další oběť.
Vyčkávala jsem poctivě za stromem, zatím zneviditelněna. Kamzík neměl tušení, do čeho se právě namočil, ale já už jeho osud předem znala. Vytvořila jsem nad ním pomocí magie počasí malý mráček, který způsobil, že pouze nad kamzíkem pršelo. Přiblížila jsem se a pomocí elektřiny propojila vodu s proudem, takže dostával každou sekundou brnící elektrickou ránu. Tím byl lehce ochromen, tedy do chvíle, kdy jsem na něj nezačala, pomocí magie vzduchu, tlačit ze všech stran. Nemohl se prakticky ani pohnout. A to mohl být rád, že jsem nevytvořila tornádo a ještě dopadl takhle dobře.
Hrdě jsem se zviditelnila a došla až k němu. Vzduch v tu chvíli ustal a byl zase v pořádku, kamzík však nestačil nikam utéci. V tu ránu zmizela i voda s elektřinou a kamzík ležel na zemi, v kaluži krve, kterou mu způsobilo kousnutí v částech krční tepny. Lehké.
Podívala jsem se i na ostatní. Scrooty pomáhal prakticky Clawdii, která už měla svou kořist taktéž skolenou, ale byl tu jeden problém. Survaki.
Doklusala jsem za Clawdií a Scrootym a podívala se na ně. "Dotáhnu ho na kraj území Močálů a porozhlédnu se po Survaki," pronesla jsem poměrně dost vážně a ihned na to klusem pokračovala ke kamzíkovi, kterého jsem chytla za kůži na krku a táhla ho k Močálům.
Byl těžký, ale za pomocí magie vzduchu a dalších malých vymožeností jsem ho úspěšně odtáhla až na okraj mého území.

>>> Maharské močály

Tak jo tedy, nebudu to více okecávat, už takhle jsem vás napínala dost dlouho. Vysvětlení, proč jsou výsledky tak moc opožděné, za což se tedy ještě jednou omlouvám, je u příspěvku z lovu. Snad mě chápete :D :)
No... a teď k těm číslům. Hodím vám sem obrázek, kde to máte popsané. Každý jste si vybral něco zajímavého, rovnou tím pošlu vzkaz Meinerovi, aby vám to hodila do úkrytů, ale... ještě jste si asi dva vybrali buď úkol, anebo odměnu. Je to na vás, odměna kterou můžete rovnou získat, tam je napsaná, anebo můžete splnit lehký úkol a zdvojnásobit si ji.

Tímto bych chtěla poprosit Clawdii, aby mi napsala, do jaké vlastnosti chce hvězdičku plus jestli splní úkol, anebo chce rovnou odměnu.
A poté Survaki, jestli tedy splní úkol anebo si vezme rovnou odměnu.
To samé u Scrootyho - do jaké vlastnosti by rád hvězdičku :)

Všem tedy gratuluji, pište to do vzkazu.
Ještě poznámka... úkol si poté můžete vybrat, jelikož jsem dobrá duše, jestli byste raději obrázek anebo nějakou básničku. A pokud jste trefili něčí jméno, bude obdarován malým příspěvkem do úkrytu.