Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastavila jsem hrdě na jakémsi ostrůvku, který byl do půlkruhu obehnaný vodou. Radostně jsem mrskla ocasem a podívala se na Takkiho. Nechápala jsem, proč zrovna on je s Weriosasou, byl to normální, rozumný vlk, který by si s přehledem a klidem našel nějakou normální vlčici, se kterou by měl lepší život. Mohl by s ní dělat blbosti, ostatním naschvály a ne jen poslouchat její namyšlené kecy a držet se po jejím boku. Mávla jsem nad tím packou a podívala se na něj.
Popošla jsem na větší plac, kde se dalo pohybovat. Když se ke mně přiřítil Toren, Takki ho přivítal jako jednohubku. "Ať si nedovoluje, nebo dostane nakládačku, že se nepozná," řekl mi Toren v hlavě. "Můžu mu to říct?" "Klidně, respekt je důležitej," zavelebil se mi Toren do delší srsti na krku a já cítila, jak položil své tělo na mou kožešinu. Bylo to příjemné ho mít zase po svém boku. "Prej mu nemáš říkat jednohubko, nebo ti dá takovou nakládačku, že se nepoznáš... dávej si bacha," zazubila jsem se do širokého úsměvu a otočila se. Cítila jsem přítomnost cizího vlka. Zavrčela jsem směrem, kterým přicházely zvuky a jeho pach. Takki se však ozval s tím, že když je ve Smrkové, je něco jako nepřítel. "Ne-e, to jsem tak nemyslela. Jednoduše z důvodu bezpečnosti. Nepřítel nejsi, ba naopak. Neberu sem jen tak někoho, jakože na kukandu," dodala jsem pro jeho lepší pocit. Nemyslela jsem to nijak zle, upřímně, kdo by bral vlka z jiné smečky do své jeskyně? Byly tam smečkové úspory a celková smečková potrava, o kterou bych nerada nějakým způsobem přišla. Takkimu jsem věřila, ale pořád byl z cizí smečky a kdo ví.
A můj senzor na cizí neselhal. Po chvilce se vyřítil vlk, který slušně pozdravil a postavil se před nás. Spíše se soustředil na mě, což bylo jasné, vzhledem k tomu, že je na území smečky, dopochoduje si až do jejího středu a ještě aby nekomunikoval s alfou, ale s druhými. "Buď vítán," řekla jsem tiše, neboť mě zajímalo, co pohledává. Vypadal zajímavě, vskutku, ale nikoho mi nepřipomínal. Cizí smečka z něho nebyla cítit, a tak jsem v klidu poslouchala jeho slovům. Zájemce o místo ve smečce? Hehe, pomyslela jsem si a podívala se na Takkiho, který mi nabídl, že ho může klidně vykoupat v jezírku. "Pokud ho přijmu, klidně ho pak vykoupej," dodala jsem pro vtip. Ráda bych to taky viděla, ale jako alfa jsem musela dělat, že o tom nic nevím.
"Alle," oslovila jsem ho v krátkosti. "Máš zájem o místo v mé smečce... hmm," začala jsem ho obcházet jako potravu v ringu. "A co by si mi mohl nabídnout? Je tu spousta vlků, tak proč bych měla přijmout právě tebe?" "Že by proto, že je jediný, kdo sem přišel?" "Pomlč, Torene, tohle si chci vychutnat, ani nevíš, jak mě to baví. Ale nevypadá nějak zákeřně a zle, zřejmě to bude milý vlk, možná že by se pro něj místo dalo... uvidíme, co nabízí."

//Vzhledem k tomu, že jsem na škole psychologie, ani tu tvůj vlk fyzicky být nemusí :P :D

// Klídek, nebo vás srovnám :D :D (napíšu po Takkim)

<<< řeka Midiam

Doufala jsem, že mě smečka nezakousne za to, že sem zvu člena jiné smečky. Jsem alfa, hehe, můžu si dělat, co chci, hned mi projelo hlavou. Ale i přes to jsem měla prazvláštní pocit. Tiše jsem se modlila, aby se tu Takki dlouho nezdržoval, ale zase na druhou stranu jsem byla ráda, že se alespoň někdo ukázal. Aspoň někdo...
Vpochodovala jsem mezi stromy na mé území. Vzduchem se nesla vůně jehličí a mechu, no po vkročení dál na území už se trochu rozléhala chuť mokrého dřeva a bahna. Ale všude bylo sucho, půda byla pevná a tak jsem hrdě vyšla na své území.
"No..." nechala jsem výdech doznít do větru. Poté jsem se nadechla a zastavila se na pomezí jezírek a nedaleko středu Močálů. "Vítám Tě na mém území," zazubila jsem se hrdě a podívala se před sebe. Všimla jsem si malého tvorečka, který se hnal ke mně. Toren, který byl delší dobu u Judaye a měl ho hlídat, už to nevydržel a zaplul mi do srsti. "Torene! Nazdar kámo! Že ti to trvalo... Juday už odešel?" "Pořád tu je, ale nic nedělá. Je s ním nuda," odpověděl mi Toren. Ušklíbla jsem se. "Nedělej tu nějak moc velkou neplechu, můžeš se tu podívat. Skálu ti ale neukážu, což musíš pochopit, přeci jen... jsi ve Smrkové smečce a tak... pro bezpečnost a abych šla příkladem... a tak," dodala jsem trochu nervózně, ale musel to pochopit. Přece ho hned nezavedu do jeskyně, logicky. "Takže tak. Nějaké otázky?"

//Okay, další odpověď tak za měsíc... :D Dělám si srandu, odpovím někdy zítra, teď jedu pryč :D Pááártýýýý ~

Takki byl celý překvapený z toho, že jsem si založila smečku. Měl z toho snad větší radost než já. Ne, to nejde. Měla jsem teď moc, měla jsem respekt a uznání, museli mě poslouchat a co jsem řekla, to byla pravda. Mohla jsem toho tak zneužít! No po těch zkušenostech a za ta léta jsem už asi získala trochu rozumu, a tak jsem to brala vážně.
"Mám to vymyšlený," zazubila jsem se, "a dokonce je můžu strašit iluzemi a podobnými magiemi, celkově jsem teď poměrně mocná, takže stačí jen ukázat a ostatní musí jít a udělat to. Hustý, co?" Byl to fakt super pocit a Takki mi opět připomněl, že bych si to měla uvědomovat častěji a víc si toho vážit. I když já si toho vážila opravdu moc.
"No, ve smečce mám vlky, kteří jsou poměrně klidní a když jim řekneš, ať tam skočí, tak to prostě udělají, ti by si to nezasloužiliii," začala jsem je bránit, no uměla jsem si to představit, jak třeba taková Clawdia nebo Scrooty letí do vody. "Ale uvidíme, třeba tam někoho potkáme, koho vykoupeš, ale já jsem ti nic neřekla!" Ďábelsky jsem zašvihala pohledem ze strany na stranu a opět se zastavila u něj.
Pověděl mi o novinkách a tak různě. Přikývla jsem. "Moc pěkný," řekla jsem ironicky a oklepala se. "No tak pojď, provedu tě mým královstvím. Ale žádný blbiny!" dodala jsem důrazně, ač mohl vycítit, že to myslím ze srandy a stejně kdyby začal nějaké blbosti vymýšlet, asi bych se k němu přidala.

>>> Maharské močály

Takki mi pověděl, že se mu daří dost bídně. Jen jsem se na něj trochu zamračila. "Jak to myslíš? Smečka už nefunguje tak, jak fungovala, anebo...?" Nechápala jsem trochu jak se může někomu dařit dost bídně. Prakticky je vše založené na tom, jaký život chcete mít. Pokud jste smířeni s tím, že máte špatný život a potkávají vás jen špatné a negativní myšlenky, tak to tak i bude. No já jsem se s tím nesmířila a mířila jsem výš, toužila jsem po smečce no a kde jsem teď?
"Dalo by se to tak říct, no," zazubila jsem se na jeho poznámku. Netušil, že jsem si založila smečku, natož, že v ní je i jeho syn. Zastřihala jsem ušisky a pohlédla mu zpříma do očí. "Založila jsem si vlastní smečku a snažím se mít lepší život, než jaký jsem měla. A daří se," ušklíbla jsem se. Myslela jsem tím život od chvíle, co mě potkala Skyla.
Najednou mi řekl něco, co mě docela překvapilo. Zeptal se, jestli jsem opustila Smrkovou smečku a jak to tam má vydržet. Potěšilo mě to, bylo to milé, jako kdyby to tam zvládal jen díky mně. "Mám vlastní, Maharskou, nedaleko... v Močálech," zazubila jsem se. "Je to tam hustý, všude jezírka, kam můžu ostatní házet a dělat si z nich srandu, okolo je les... přijď se tam určitě podívat! Anebo víš co? Můžeš se i přidat, je tam sranda," vycenila jsem tesáky do širokého úsměvu a otočila se. Zajímalo mě, jak je na tom s Weri. "A co lady Weriosasa, nic se nezměnilo? Atray to vede stále stejně, s pomocí Freyi a Radona?" Novinky jsem prostě musela vědět.

<<< Maharské močály

Pokračovala jsem k vodě, abych se trochu uklidnila a vyprázdnila si hlavu. Potřebovala jsem čistý vzduch a i když les mi to nabízel poměrně lépe, stále jsem měla žízeň a sucho v krku. Podívala jsem se před sebe. Viděla jsem siluetu nějakého vlka, no na rozpoznávání jsem moc nebyla, tudíž jsem jen zamrkala a pokračovala k vodě.
Zabrouzdala jsem až ke břehu, kde jsem sklonila hlavu a napila se. Viděla jsem dokonce i svůj odraz, poměrně dlouho jsem u vody nebyla. Když jsem se podívala na vlka, začala jsem ho rozpoznávat. Takki, hned mi projelo hlavou.
Došla jsem k němu a podívala se na něj. "Zdravím," pozdravila jsem typicky a zastavila se. Jen jsem si ho prohlížela a přemítala, jestli se nějak změnil. Ne, vše bylo stejné. "Fuu, je to dlouho, co jsme se neviděli.. jak se daří? A co ve Smrkovém lese?" Zeptala jsem se, aby nestála řeč a párkrát zamrkala.

Každý na mou informaci reagoval odlišně. Fiéra jsem představila, takže jsem doufala, že ho vezmou spokojeně mezi sebe, stejně jako vzali Survaki. Sice byla trochu jiná, ale na mě působila zvláštním dojmem a věděla jsem, že jsem ráda za její přítomnost v mé smečce.
Scrooty byl asi nejvíce nadšený, ale zároveň po chvilce působil zklamaně. Co já vím, co to zapříčinilo, nechala jsem to být. Stejně jako reakci všech ostatních, cítila jsem se najednou poněkud zvláštně. Udělalo se mi mírně nevolno.
Hlava se mi točila a já doufala, že nehodím šavli. To by asi nebylo pěkné, jakožto alfa před smečkou... Oba povýšení ke mně dodali, že mě nezklamou, čehož jsem si byla vědoma. Proto jsem jim taky dala funkce a povýšení, kdyby tomu tak nebylo, asi bych to neudělala, že. Ale byla jsem ráda za to, že si to i oni uvědomují.
Mrskla jsem ocasem a řekla: "nechávám vás tu, soudruzi, jdu si provětrat hlavu. Ale jsem na blízku, nemějte strach," dodala jsem a zvedla své těžké tělo. Rozešla jsem se směrem k řece - potřebovala jsem se trochu napít a nabrat energii u vody. Nejlépe.

>>> řeka Midiam

// Škola mě teď totálně vysiluje, nemám chuť ani na Countra a to je už co říct (5 dní jsem to vydržela! O.o) Takže post můžete čekat až někdy o víkendu, anebo mě prostě přeskočte, stejně bych hodila jen takovej v pozadí, nic, co by vám ovlivnilo děj...

Zastavila jsem se na poměrně dobrém místě. Doufala jsem, že přijde co největší část smečky, no stoprocentní účast jsem nečekala. Upřímně.
Radostně jsem se doblahočila až k jednomu většímu kameni, který díky bohu nebyl namrzlý. Asi díky tomu, že jsem kolem něho udělala ohnivý kruh, abych po něm mohla bezpečně lézt. Vyskákala jsem až nahoru a poté jsem zavyla. Silně, tak, jak mě to učil otec.
A zabralo to.
Netrvalo ani kus slunce a objevil se tu Scrooty s Clawdií. Hned na to přihopsala Survaki, která se však ukrývala za stromem. Nebo keřem. No viděla jsem ji, věděla jsem o ni a i o tom, že tu je. To je hlavní. A nakonec přiběhl Fiér. Mezitím, co na Survaki shodil sníh ze stromu, se mě Scrooty zeptal, co potřebuji, anebo proč jsem je volala. Tak něco.
Podívala jsem se na ně. Bylo zvláštní stát tak vysoko, jako kdyby oni byli podřadní a já velmi silná, mocná vlčice. No bylo tomu tak, a i když jsem to dříve měla moc ráda, teď už bych raději stála dole na jejich úrovni a raději k nim mluvila z očí do očí. Ale tohle bylo důležité a proto jsem chtěla, aby mě slyšeli. Tohle místo bylo na to perfektní.
Všichni čekali, co se bude dít. "Smečko," dodala jsem velmi pyšně, že se tu sešli všichni. "Mám pro vás... pár novinek," začala jsem. Těšila jsem se na výraz těch dvou, až zjistí, že jsou povýšeni a s funkcí. A měla jsem i něco v rukávu pro Survaki.
"Rozhodla jsem se, že by nebylo špatné... trochu to tu uspořádat. Jakože hierarchií. Tákže," začala jsem a sklonila hlavu ke Clawdii. "Gratuluji," špitla jsem a opět promlouvala ke všem. "Clawdia je nyní deltou a dokonce získává funkci ochranáře. Má právo vyhodit někoho z území a v případě mé nepřítomnosti je tu jako hlídač, přesněji ochranář." Podívala jsem se na ní velmi upřeně a doufala jsem, že to vezme optimisticky. "A bude pravidelně značkovat území!" Švihla jsem ocasem, abych to trochu ulehčila. "A dále..."
Podívala jsem se na Scrootyho. Jeho znaky po těle mě zaujaly, stejně jako Clawdiin kámen na čele - který jsem chtěla mimochodem olíznout, protože mi hrozně připomínal pomerančový bonbón. "Scrooty je odteď sice na kappě, ale jako lovec. Snad se ukáže, že to zvládá a kdo ví, pokud se naše smečka ještě trochu rozroste, třeba zaujme vyšší postavení," nechala jsem konec věty doznít ve vzduchu. "Gratuluji. A Survaki je nyní jmenována na špeha - jelikož je nenápadná," zazubila jsem se. Sice tahle funkce prakticky ani neexistovala, no měla jsem soucitný pocit z toho, že nebyla povýšena.
"A abych nezapomněla," pokračovala jsem, "tento vlk je tu nový člen. Doufám, že ho vezmete mezi sebe. Jmenuje se Los Fiéritos, zkráceně Fiér, a bude nám tu znepříjemňovat, tedy, chci říct zpříjemňovat, naše společné, smečkové dny," zasmála jsem se a máchla ocasem. Věděla jsem, že bude dělat lumpárny, ale bylo mi jasné, že si ho tu vlci trochu zkrotí a ukážou mu, kde jsou hranice chování. Krom Survaki, ta uteče.
"Ode mě je to vše," zakončila jsem hlášení a seskákala po kameni. Doufala jsem, že se s Fiérem všichni seznámí. A potřebovala jsem si trochu procvičit magie, jestli na mě Život už chvilku měl, abych až půjdu ke Smrti nešla jako totálně nezkušený tvor. Což by, vzhledem k mé magické moci, bylo dosti ponižující.

<<< Narrské kopce

Cestu jsem zdolala poměrně rychle. Všude kolem mě byl sníh a já jen nadávala v duchu do všeho možného, proč jen taková věc z toho nebe padá. Kdybych tak mohla ovlivnit počasí a změnit ho - pro celou Gallireu, napadlo mě (//:DD néé, vůbec nejsem rosnička :D). Má magie počasí na to však byla krátká, nu což.
Zamrskala jsem si ocasem do cesty a zastavila se. Ve smečce se nic nezměnilo - zvládla jsem to opravdu rychle. Ale... pořád jsem v hlavě měla myšlenku o povyšování. Na betu bych raději pár. Jenomže tu žádný není. Nemůžu dát na betu jednotlivce, když jsem jednotlivec na alfě. Logicky. Ale ta Clawdia není špatný nápad, dát ji na deltu. A Scrooty... po cestě do úkrytu jsem začala přemýšlet docela vážně. Měla jsem co dělat, kdo ví, jestli povyšování je zapotřebí, protože mi přijde, že takhle se to dá taky zvládnout, ale přeci jen... kdo by nebyl za vyšší post rád, že.
Nakonec jsem zůstala v močálech.
Necítila jsem zde přítomnost Fiéra. Tak můžu být v klidu, nešel ještě dělat žádné blbiny.. zvládla jsem to opravdu rychle! Napadlo mě. Zaplula jsem za nejbližší kámen, díky kterému jsem nebyla na přímém větru a nesněžilo na mě. K tomu jsem si však pro jistotu vytvořila malý ohýnek. Hřálo to do zad a ještě k tomu, když už mi bylo velké teplo, se ohýnek přemístil a tak jsem si připadala pomalu jako prase na rožni. Akorát že jsem se netočila já, ale oheň.
Příjemné.
Zamlaskala jsem si a lehla si. Natáhla jsem přední packy před sebe a položila na ně hlavu, načež jsem ocas přivinula k tělu. Zamručela jsem a trochu si udělala pohodlí. A mohla jsem se pustit do přemýšlení ohledně smečky. A není tu ani Toren, aby mi pomohl, smutně jsem se zamračila. Musela jsem to hold vymyslet i bez něho, i když on mi byl opravdu velkou pomocí. A psychickou podporou. Borec.
Tákže... když povýším Clawdii, tak bude na kappě... Scrooty, Survaki a Fiér. To je strašně málo, chtělo by to ještě tak dva členy, kteří by mohli zastupovat odhodlaně smečku. Nerssie už se asi nevrátí, ta se z procházky zřejmě zabydlela někde jinde. Anebo ještě přijde, kdo ví, ale já na ni už čekat nebudu. A Juday? Ten na nějakou smečku zrovna nevypadá, aktivní je jen když potřebuje a teď někde pochrupuje, takovou dobu, místo toho, aby se ohlásil, hrdelně jsem zavrčela. Ale musela jsem se uklidnit. Nemůžu povýšit Scrootyho, ten je tu krátce. Ale proč... ne? No můžu, jenomže pak by byly dvě kappy a dvě delty. To by bylo divné. No ale můžu mu dát funkci! Clawdie bych nechala určitě funkci ochranáře. To si myslím, že na ní sedí a je schopna někoho odtud vypakovat. A Scrooty by mohl zůstat na kappě, ale být lovec. To není vůbec špatný! Oheň se opět přemístil a já se položila na bok. Cítila jsem se v bezpečí a doufala jsem, že táta se na mě určitě stále dívá a myslí na mě tak, jako já na něho. Třeba je ta věc na tlapce od něho! Dobrá tedy. Svolám později smečku a povýším Clawdii. Je potřeba mít nějakého ochránce. Právě proto, že je nás ve smečce tak málo. Tudíž až se vyspím, dám se do toho, zazubila jsem se. Byla jsem zvědavá na tu reakci, co na to Clawdia a Scrooty řeknou. A v duchu jsem doufala, že to třeba Survaki nebude líto. Jenomže pro ní by funkce žádná nebyla. Ona se spíše schovává než aby někoho vypakovala, a lovec z ní určitě taky nebude. Musí to pochopit.
Převalila jsem se na druhý bok a ocas natáhla. Vypadala jsem jako mrtvola, no leželo se mi opravdu pohodlně a proto jsem doufala, že se sem teď nikdo nepůjde podívat. To bych ho asi určitě stáhla z kůže. Doslova. A díky teplu, klidu a pocitu jistoty, jsem pomalu usnula.

Po nějaké době spánku jsem se probrala. Opatrně jsem rozlepila oči. Byl den, trochu sněžilo, proto jsem se jen zamračila, ale viditelnost byla dobrá. Aspoň že tak. I když Survaki nebyla na našem území, chtěla jsem všechny svolat. Doufala jsem, že buď rychle přijde, anebo jí to pak povím. Přeci jen, vlastně k tomu všemu potřebuji jen Scrootyho, Clawdii a Fiéra.
Postavila jsem se proto tedy na kámen, zhruba mezi úkrytem a Clawdií se Scrootym, načež jsem využila mého silného, důstojného hlasu a velmi hlasitě zavyla. Doufala jsem, že se všichni tři dostaví v co nejkratší době, abych mohla konečně oznámit to, na co jsem přišla. A představit jim toho trikolórového nezbedu.

<<< Vrchol Narrských kopců

Zaujatě jsem stále sledovala cosi, co se mi pohupovalo na tlapě. Bylo to pěkné, spojení kovu a kůže. Černo stříbrné. Radostně jsem si poposkočila a podívala se před sebe. Úplně jsem vybočila z cesty, pomalu jsem byla na stráni, ale co už. Prohlížela jsem si náramek na pacce a proto jsem měla důvod nevnímat cestu.
Pokračovala jsem směrem k Maharu. Ani mi to tak dlouho netrvalo... ale myslím, že Clawdia by mohla být o trochu vyššího postavení, aby to tam měla případně na starost, proběhlo mi hlavou. Jenomže je tam ještě málo členů na povyšování... pff, nějak to ještě vymyslím. Nejlepší na tom bylo, že jsem se neměla s kým o tom dohadovat. Kdybych byla jako alfa ještě s někým, nevím, co bych dělala. Většinou jsem si vše dělala podle sebe a neřídila se názorem ostatních, proto jsem taky tam, kde jsem. Nicméně tohle bylo poměrně důležité rozhodnutí a já jsem se mohla spoléhat jen na sebe.

>>> Maharské močály (přes Ohnivé jezero)