Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Maharské močály

Vydala jsem se tedy na lov sama, Survaki nijak nereagovala na mou výzvu ke spolupráci. Její věc, až bude chtít, může se připojit a přijít, není problém. Já její život organizovat nemůžu. Z části, hihi.
Rozklusala jsem se mezi stromy. Byl to nejbližší les, který se nenacházel na mém území, a ve kterém se objevovala velká zvířata. No, nebylo by na škodu uspořádat i smečkový lov, napadlo mě hrdě. Jenomže jsem smečku dlouho neviděla pohromadě. No co už. Sice mají své životy a dělají si co chtějí, ale občas by na smečkové území mohli přijít se podívat a zjistit, že či je něco nového nebo se něco neděje. Co kdybychom byli napadeni? V hlavě se mi honila spousta myšlenek, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Ale udělám.
Proplétala jsem se mezi stromy. Na území jsem cítila přítomnost několika dalších vlků, což jsem ignorovala a hodlala se věnovat jen své maličkosti a potravě, kterou si vyberu. Vydala jsem se tedy opačným směrem, než odkud přicházel jejich pach, aby můj lov byl ničím nerušený a nijak neovlivněný. Nepokažený hlavně. A asi si zalovím bez magií. Jako za starých časů, zazubila jsem se nad myšlenkou a zpomalila. Přišel čas na to vyhlédnout si oběť.

Po chvíli jsem se otočila na Survaki. Snažila jsem se s ní dát trochu do řeči, no bylo to o dost těžší, než jsem si myslela. Ty prostě nemůžeš mít ve smečce normální vlky, co? Zazubila jsem se nad touto myšlenkou. Najednou se Survaki ozvala, že jí ve smečce nikdo nezlobí, moc. Jen jsem cukla koutky v myšlence přátelského úsměvu, no ona najednou dodala, že si s nikým nerozumí. "Hehe, to ani já ne. Nemít To.. chci říct," zasekla jsem se. Toren se opět zavrtěl. Nemohla jsem o něm říct, byl v utajení a já chtěla být taky. S touto magií jsem si nechtěla nijak zahrávat. "Všechny ty magie, tak se asi unudím k smrti, hehe, k Smrti," ušklíbla jsem se a lehla si.

"Cítím nějakou novou kožešinu na našem území. Myslíš, že to Clawdia zvládne? No, uvidím, hmm," zamručela jsem a unaveně s sebou švihla na zem a rozvalila se. Podívala jsem se na nebe a snažila se na nic nemyslet. A kupodivu... dařilo se.

Po chvilce polehávání se najednou ozvalo mé bříško. Ano, delší dobu o něj nebylo pečováno a to se odrazilo i na žaludku, protože zakručel tak nahlas, že se zvuk musel donést až k Survaki. "Hmm, mám docela hlad. Co říkáš na malou sváču?" Pobídla jsem jí pošťouchnutím čenichem a vyskočila na všechny čtyři. Ušklíbla jsem se, zamrskala oušky a koukla do jejích studánkových modrých očí: "Jdeš?"

>>> Východní hvozd

//Tak jo, dobrá zpráva, poslední den pilného učení se do školy... zítra snad hodím nějakej ten post :P Nooo tak uvidíme, nic neslibuju, ale snad se opět trochu vrátím, aspoň kvůli smečce :)

// Dastray tento rok už nenapíše anebo... na koho se čeká? :D

Bavila jsem se se Survaki ohledně vztahu s Astonem. Neměla jsem tušení, co mezi nimi proběhlo, ale poznala jsem, že Survaki to trápí. Na druhou stranu jsem byla ráda, že mi to řekla, i tak se vlku uleví, ani o tom neví. Aspoň trošku.
Podívala jsem se jí do očí.
Neříkala mi nic, nereagovala ani na to, jak chce pomoci se zahojením tlapy. Zřejmě opět nevěděla, což mě mohlo napadnout. Nenapadlo.
Začala jsem se tedy soustředit a kolem její tlapy vytvořila vodní protézu. Ta následně trochu zamrzala, tudíž měla kolem nohy led jako nohavici. Muselo jí to pomoci, určitě. Sice se nemohla teď zrovna dvakrát hýbat, ale co už. Kdyby něco chtěla, mohla jsem jí tam dojít, že?
Ucítila jsem najednou cizí pach vlka. Vzápětí i Clawdii, která to zřejmě vzala pod kontrolu. Vstala jsem a zavětřila. Byla asi u něho, slyšela jsem chvílemi i nějaké zvuky. Toren se mi v srsti zavrněl, z čehož jsem vycítila zvláštní pocit nejistoty z nově příchozího vlka. Vetřelec? Možná, kdo ví. No jestli se přišel podívat a obhlédnout smečku za negativním účelem, vybral si špatně, odejde přinejmenším plešatý, pomyslela jsem si a podívala se zpět na Survaki. Bylo to tak pohodlné, když jsem i na ochranu území měla vlky a nemusela se do toho nijak zapájet. Stačilo jen, aby mi ho přivedla a já ho prohlédla, a následně schválila / zamítla jeho přítomnost na tomhle území. Jednoduché, pohodlné. Takový život jsem si přála... od mala, co jsem ho ztratila.
"A co jinak, všechno v pohodě? Ve smečce tě nikdo nezlobí?" Zazubila jsem se. Kdepak je asi Fiéro se Scrootyštajnem? Napadlo mě a ušklíbla jsem se. Třeba jsou někde spolu a kdo ví, co vyvádí.

Cítila jsem ze Survaki pocity, které jsem já nikdy nezažila. No i přesto jsem byla ochotna ji jakkoli utěšit a poradit, aby se cítila lépe. Nicméně po zjištění, že odmítla přítomnost jakéhosi vlka Astona, i když ji vlastně chtěla, no na druhou stranu co by on dělal s ní, jsem se nad tím musela zamyslet. "V tom případě nevíš, co chceš. Břemenem bys pro něj nebyla i v případě, kdyby si byla zraněná, no on tě měl rád," usmála jsem se a vnukla do ní kus naděje. Avšak on opravdu odešel, možná taky nechtěl.
"Zkus počkat, až ti bude lépe a opět se za ním vydat a ujasnit si to. Řekni mu, jak si to doopravdy cítila a že si jeho přítomnost chtěla, no zároveň by si ty, tou svou, stěžovala jeho cestu," mrkla jsem na ní a sedla si. Měla jsem přeležené břicho a začalo mi v něm kručet. Hmm, mohla bych si něco malého ulovit, pomyslela jsem si a zamlaskala.
Survaki mi pověděla, co se jí vlastně stalo. "Tak to buď ráda, že si dopadla špatně jen na nohu... chceš na to třeba... nějakou studenou ortézu z vody, nebo naopak cosi teplého? Ovládám všehochuť magií, výběr je na tobě," zazubila jsem se a zastřihala ušisky. Mohla si říct, jestli to chce dát do studeného obkladu, načež bych využila magie vody a tlapu ji "obmotala" chladivou vodou. Nebo naopak kolem zapálila oheň... stačilo říct. Proto ty magie mám, abych (si) s nimi mohla pomáhat.

Cítila jsem ze Survaki pocit zklamání a pocit nejistoty. Chtěla jsem jí dokázat, že mi může věřit a že ve mně má oporu. No místo toho jsem akorát ležela a doufala, že se mi svěří s jejími problémy a já jí dokážu pomoct.
Najednou to z ní začalo pomalu lézt. Zjistila jsem, že jí údajný Aston podrazil tlapy, měl jí pomoci no místo toho odešel. Takže v tom hrál roli vlk. Jakožto vlčice, která ještě neměla žádného partnera s myšlenkou, že ho ani nepotřebuje, jsem jí prakticky nevěděla, jak poradit. Jen jsem přikývla a podívala se jí do očí. Dodala, že má ještě něco s nohou, což jsem slyšela moc dobře, no přemýšlela jsem, jak jí poradit ohledně vlka Astona. "S vlky to není jednoduché... mají myšlení na jiné úrovni než my, vlčice. A i když jim řekneme, aby odešli a nechceme, oni prostě odejdou. Nevědí, že pod tím vyjadřujeme skrytou touhu po jeho přítomnosti, nebo že právě chceme, aby tu byl. Poslechne, protože nemyslí hloubkově, ale jen povrchově," vysvětlila jsem jí. Byly to trochu zkušenosti ze života, no já jsem ale vždycky byla spíše záporný vlk, než ten, který by se dožadoval něčí společnosti. Raději jsem byla sama a vždy jsem spoléhala jen na sebe.
Podívala jsem se jí do očí. "Noha? Co se stalo?" Netušila jsem, jak jí pomoci, dříve jsem pomáhala způsobem použití rostlin a obmotání na stažení svalu, aby to tak nebolelo, no nevěděla jsem, co se stalo a co udělat. Snad jí psychická podpora pomůže...

//Psáno ve škole, kdyby nedávalo smysl, tak se omlouvám, učitelka je nepřekonatelný hlídací systém, který vidí i za roh -.- :D

Survaki vypadala na můj vkus opravdu unaveně. Nevěděla jsem, jestli se jí náhodou něco nestalo - kdo ví, mohla potkat někoho z jiné smečky a ten jí mohl vysvětlit, že se přimotala na špatné území. Fyzicky. Nicméně zajímalo mě to a proto jsem se jí došla zeptat.
Opětovala mi pozdrav, za což jsem byla ráda. Ani nebyla schopna se více pohnout, natož aby se mi ukrývala. Na jednu stranu dobře, nemusela jsem jí tu hledat a bavit se s keřem, za který by se schovala, než s ní, na druhou... byla jsem i já z toho nesvá.
Podívala jsem se jí do očí, když řekla, že všechno v pořádku není. Zamračila jsem se. "Někdo ti něco udělal? Mám někomu prokousnout krk?" Mírně jsem zavrčela na znamení, že to myslím vážně a zároveň mrskla ocasem. Nevěděla jsem, jestli to zapříčinil někdo jiný, anebo ona sama. "Povídej, mně to můžeš říct. A jestli bude potřeba, někomu dám lekci, jak se má chovat k členům mé smečky," zamrskala jsem ušima a koukla se i po okolí. Cizí pach z ní však cítit nebyl, proto jsem usuzovala, že má reakce je lehce přehnaná a Survaki bude spíše utahaná anebo poraněná z nějaké túry, ale co už. Chtěla jsem jí ukázat, že mi může věřit a že se jí vždy zastanu.

Seděla jsem poklidně nedaleko ulovené kořisti. Cítila jsem se velmi příjemně, ač počasí bylo poslední dny proměnlivé, já jsem se cítila pořád stejně. Spokojeně jsem si zamlaskala a poohlédla se po okolí. Chtěla jsem se ještě projít, obejít Močály a zjistit, jestli tu není něco nového, no vlci se tu střídali jak roční období a tak jsem chvilku počkala, až se to tu uklidní.
Poté jsem vstala a vyrazila do přírody. Vzala jsem to od lesa, který okupoval po hranicích Močálů, až k východu, a obešla jsem močály po všech světových stranách. Bylo to příjemné, spatřila jsem několik druhů zvěře a cítila čerstvý vzduch, který se sem tam prolnul s deštěm. Promočenost mi však nevadila, ba naopak to bylo s větrem příjemné.
Vrátila jsem se zpět a spatřila Survaki. Ležela poměrně utahaně, tak jsem jí nechtěla rušit. No cítila jsem, že je nějaká nesvá a pravděpodobně ji něco trápí. Samozřejmě to mohl být omyl, mohla být jen utahaná z nějaké cesty, nebo z nějakého dobrodružství, ale jakožto správná alfa jsem ji měla na svědomí a proto jsem si lehla pár metrů od ní. Dělala jsem, jakoby nic, no chvilkami jsem pohledem zabrouzdala k ní. "Zdravím," řekla jsem po chvilce a stále se kochala prostředím. Zavrtěla jsem oušky.
"Je všechno v pořádku?" Pro jistotu jsem se po chvilce ticha zeptala. Nevěděla jsem, jestli jí něco netrápí, no chtěla jsem jí ukázat, že ač jsem alfa, může se mi s jejími problémy svěřit a já nebudu mít problém jí jakkoli pomoci.

To byl boj... :D

//Nesleduji to, pokud jsem na řadě, tak mě prosím přeskočte, vážné zdravotní problémy. Vlastní. Clawdia má 80% moc se mnou manipulovat - že jsem třeba povolila odtáhnout zbytek do úkrytu atd.
Děkuju za pochopení.

<<< Východní hvozd

Na hranicích kamzíci spadli a mé oči se zbarvily zpět do šedobílé barvy. Postupně jsem je ještě poodtáhla, aby nebyli tak daleko od všech, co tu byli, a hrdě se na to podívala. Bylo to jednoduché, nedalo mi to moc práce a cítila jsem se pyšná. Mrskla jsem si ještě jednou ocasem a hrdě se postavila.
Krk jsem vytáhla a hlavu dala důstojně do vzduchu. Zavyla jsem. Tak, aby to slyšeli všichni. A ještě jsem, pomocí magie vzduchu, rozšířila pach kamzíků po celém území Močálů, takže to musel každý cítit. A ten, kdo měl hlad, si mohl přijít.
Sedla jsem si nedaleko, když jsem spořádala sama necelou půlku kamzíka. Zbytek byl pro ně, proto jsem si jen pro odpočinek lehla a doufala, že jsem nelovila zbytečně a někdo si přijde dát kus žvance.