Gallirea - Příspěvky uživatele

Seděla jsem poklidně nedaleko ulovené kořisti. Cítila jsem se velmi příjemně, ač počasí bylo poslední dny proměnlivé, já jsem se cítila pořád stejně. Spokojeně jsem si zamlaskala a poohlédla se po okolí. Chtěla jsem se ještě projít, obejít Močály a zjistit, jestli tu není něco nového, no vlci se tu střídali jak roční období a tak jsem chvilku počkala, až se to tu uklidní.
Poté jsem vstala a vyrazila do přírody. Vzala jsem to od lesa, který okupoval po hranicích Močálů, až k východu, a obešla jsem močály po všech světových stranách. Bylo to příjemné, spatřila jsem několik druhů zvěře a cítila čerstvý vzduch, který se sem tam prolnul s deštěm. Promočenost mi však nevadila, ba naopak to bylo s větrem příjemné.
Vrátila jsem se zpět a spatřila Survaki. Ležela poměrně utahaně, tak jsem jí nechtěla rušit. No cítila jsem, že je nějaká nesvá a pravděpodobně ji něco trápí. Samozřejmě to mohl být omyl, mohla být jen utahaná z nějaké cesty, nebo z nějakého dobrodružství, ale jakožto správná alfa jsem ji měla na svědomí a proto jsem si lehla pár metrů od ní. Dělala jsem, jakoby nic, no chvilkami jsem pohledem zabrouzdala k ní. "Zdravím," řekla jsem po chvilce a stále se kochala prostředím. Zavrtěla jsem oušky.
"Je všechno v pořádku?" Pro jistotu jsem se po chvilce ticha zeptala. Nevěděla jsem, jestli jí něco netrápí, no chtěla jsem jí ukázat, že ač jsem alfa, může se mi s jejími problémy svěřit a já nebudu mít problém jí jakkoli pomoci.

//Nesleduji to, pokud jsem na řadě, tak mě prosím přeskočte, vážné zdravotní problémy. Vlastní. Clawdia má 80% moc se mnou manipulovat - že jsem třeba povolila odtáhnout zbytek do úkrytu atd.
Děkuju za pochopení.

<<< Východní hvozd

Na hranicích kamzíci spadli a mé oči se zbarvily zpět do šedobílé barvy. Postupně jsem je ještě poodtáhla, aby nebyli tak daleko od všech, co tu byli, a hrdě se na to podívala. Bylo to jednoduché, nedalo mi to moc práce a cítila jsem se pyšná. Mrskla jsem si ještě jednou ocasem a hrdě se postavila.
Krk jsem vytáhla a hlavu dala důstojně do vzduchu. Zavyla jsem. Tak, aby to slyšeli všichni. A ještě jsem, pomocí magie vzduchu, rozšířila pach kamzíků po celém území Močálů, takže to musel každý cítit. A ten, kdo měl hlad, si mohl přijít.
Sedla jsem si nedaleko, když jsem spořádala sama necelou půlku kamzíka. Zbytek byl pro ně, proto jsem si jen pro odpočinek lehla a doufala, že jsem nelovila zbytečně a někdo si přijde dát kus žvance.

<<< přes Východní Galtavar Velké Vlčí jezero

Můj běh se rozšířil na sprint, kterým jsem se dostala do lesa vedle území mé smečky. Napadlo mě, že bych mohla toho nalovit víc, ale neměla jsem tušení, jak to dotáhnout do Močálů. Ale nechala jsem to zatím být, kdo ví, třeba mě ještě něco napadne později.
Cítila jsem tu přítomnost dvou vlků, no nevěnovala jsem jim nijakou pozornost. Soustředila jsem se na pach potravy, který bych mohla zajistit pro smečku, aby nebyla po zimě hladová. Přeci jen zásoby v jeskyni nebyly až tak nacpané, a přidali se k nám dva noví členi. Smečka jednoduše potřebovala potravu.
Vyhlídla jsem si několik kamzíků. Vzpomněla jsem si, jak jsme tu lovili se smečkou, no teď jsem na to byla sama. Ale nedělalo mi to žádný problém, za pomocí magií jsem mohla ulovit celé pětičlenné stádo sama. Jednoduše. No rozhodla jsem se zatím jen pro tři. Ti by mohli stačit, dejme tomu, že každému připadne od oka půlka kamzíka. Akorát.
Vydala jsem se ke stádu. Zrekapitulovala jsem si, jaké magie jsem vlastnila. Bez jejich pomoci bych to asi sama neskolila, nebo možná ano, ale dalo by mi to rozhodně víc práce a vyšší výdaj energie. Zneviditelnila jsem se. Došla jsem až ke stádu a zaměřila se jen na tři z pěti. Pomocí magie ohně jsem ty tři, kteří už byli trochu odděleni, uzavřela do ohnivého kruhu. Nemohli nikam jít, nemohli utéci. Měli po. Pomocí elektřiny a magie země, kterou jsem nyní měla na úrovni, jsem vyslala přes zemi pár elektrických nábojů do jejich těl. Oni padli na zem a byli prakticky paralyzovaní. Oheň tedy zmizel a já jsem se k nim, stále neviditelná, přiblížila. Pro jistotu jsem jim, pomocí magie země, kořínky a většími kořeny smotala kopyta k sobě. Nemohli se nyní ani pohnout. Elektřina ustala a oni neměli jak utéci. Zviditelnila jsem se. A nechala působit jen magii země.
Přišla jsem k nim a každému jsem pečlivě prokousla krční tepnu. Neměla jsem ani tušení, že to bude tak jednoduché, a i když jsem o trošku energie přišla, furt to bylo o hodně méně, než kdybych lovila bez magií.
Tři mrtvá těla jsem nyní musela odnést. No nevěděla jsem jak. Odtáhnout to by bylo náročné. Došla jsem tedy k nim a položila na jednoho z nich přední packu. Moje oči najednou zčernaly a tím pádem jsem se začala soustředit na svou novou, speciální magii. Kamzíci nebyli těžcí, takže nebyl problém tento rituál provést se všemi. Soustředění na molekuly a jejich lehkou váhu způsobilo, že se najednou onen kamzík začal vznášet ve vzduchu. Proto jsem zapojila i magii vzduchu a radostně s ním manipulovala. Taktéž i s ostatními. To už mi trochu energie vzalo, ale bylo to stále výhodnější, než se s nimi táhnout. A tímto způsobem jsem levitující kamzíky dopravila až k Močálům.

>>> Močály

<<< Stará zřícenina přes Západní Galtavar a Jedlový pás

Od Smrti jsem odcházela s dobrým pocitem. Cítila jsem na sobě, že jsem čím dál, tím víc mocnější. Kdo ví, jestli by se tu našel mocnější vlk, než jakým jsem byla právě já. Cítila jsem se hrdě. Kdyby mne teď viděl otec, byl by jistě taky hrdý na to, kým jsem byla. A jak jsem se dokázala zlepšit a stát se tím, kým jsem teď.
Mrskla jsem si do běhu ocasem a vzpomněla si, že jsem chtěla jít lovit. Radostně jsem přidala do rychlosti. Kdo ví, třeba toho nalovím víc a nebudu muset čekat, jestli se Lovec uráčí jít taky lovit. Zatím tak nevypadal, popravdě.

>>> přes Východní Galtavar Východní hvozd

<<< Velké Vlčí jezero přes Západní Galtavar a Jedlový pás

Po dlouhé době jsem se rozhodla jít zase ke Smrti. Ale co to povídám, není to ani jedna zima, co jsem tu byla prakticky dvakrát za sebou. Ale co už. Radostně jsem se vydala na území, na kterém pobývala zvláštní vlčice, která uměla to, co jsem chtěla umět já. Bylo mi jasné, že nikdy nebudu tak dobře neporazitelná jako ona, ale chtěla jsem být alespoň jedna z těch lepších smrtelníků. A nevím jak z vašeho pohledu, ale z toho mého se mi docela dařilo.
Prošla jsem Jedlovým pásem a dostala se až do lesa. Kličkovala jsem mezi stromy. Na jednu stranu jsem už takový strach neměla, když jsem věděla, co mě čeká. Ale na druhou stranu, setkat se zase s tou zelenou potvorou s černou srstí, která vždycky rozzářila okolí, to jsem moc radosti neměla. No ale co, byla tu od toho, aby nám pomáhala ve vylepšování našich magií. I když vlastně, počkat... od čeho tu je? Ještě více by mě však zajímalo, kde se vzala. Nemohla prostě jen tak přiletět z nebe a ani se nemohla narodit nějaké obyčejné vlčici. Museli to mít v rodě, stále mi to nešlo do hlavy.
Nadechla jsem se zhluboka a zastavila se. Vydechla jsem celý obsah plic a rozhlédla se. Smrt ještě odnikud nevylézala, za což jsem prozatím děkovala Bohu. Ale byla jsem připravená na chvíli, až na mě zase odněkud vyskočí. Už jsem se ale poučila - nebudu jí do té její zříceniny lézt. Počkám si jednoduše někde dole.
Rozklusala jsem se za světlem. Působilo to tu na mě poněkud děsivě a mírně nedůvěřivě. Ne že bych z tohoto místa měla strach, abych se dala hned na útěk, to opravdu ne. Ale raději bych se tomuto místu vyhýbala. Ovšem, jak jinak si vylepšit magie, než u téhle bestie?
V duchu jsem si stále říkala, že to budu mít hned za sebou.
Zastavila jsem se pro případ, že by tu Smrt mohla být někde nedaleko. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem jdu. A tak jsem se pustila do myšlenkového plánování si toho, co jí vlastně řeknu, že chci. Protože vykoktat to před ní by působilo nedůstojně. A to jsem já v žádném případě nechtěla. Začala jsem od vylepšování magií až po nové, které budou náležet jen mně. A které budu moci ovládat jen já. Jenže nebylo tak jednoduché něco takového vymyslet a ještě jednodušší to zrealizovat.
Takže. Mám nové magie od Života, které bych se ráda naučila ovládat perfektně. S tím by mi mohla pomoci, pomůže. Určitě jo. Potom se tam najde tedy jedna nová magie, taky by se mi hodila, abych už byla kompletně neporazitelná. U této myšlenky jsem se nahlas ďábelsky zasmála. Došlo mi, že jsem tím mohla na sebe upozornit, ale v okolí se zatím nic nepohybovalo ani nezměnilo, zelené světlo bylo pořád na stejném místě a tak jsem pokračovala s vymýšlením. Možná bych mohla tedy využít i té nové magie, která by byla jenom pro mě. Jo, to by se dalo. Takže to máme vylepšení magií, naučení nové a potom jedné speciální, jen pro mou maličkost. To je asi vše. Jo, je to vše, popořádku jí to řeknu, v klidu se s ní domluvím a půjdu dál. Jednoduché.
Mezitím, co jsem si to všechno plánovala, se zelené světlo kamsi přesunulo. Věděla jsem to, tušila jsem to, cítila jsem přímo cizí dech na krku. Ale zatím se nic nového nestalo. Snad není někde poblíž, projelo mi hlavou. Ale to bylo jako pozvánka k tomu, abych jí přivolala.
Její příchod byl opět velmi dramatický. Nemohla jednoduše přijít a něco vyštěknout, vždy musí vyskočit a vyděsit vlka k smrti. K smrti. Doslova. Po mém cuknutí jsem se jí podívala do očí. Její hrubý hlas se prorýval do mého klidného tepu, který se rázem rozběhl na plné obrátky a divila jsem se, že srdce stíhá tu krev takto rychle zpracovávat. "Hehe, zdravím," snažila jsem se působit klidně, ale její vyceněné tesáky mě přímo probodávaly. "Tyyy, hříšnice. Jsi tu pomalu častejc jak já, nechceš se sem nastěhovat?" Ironicky se ušklíbla a zavrčela. Brala jsem to však s humorem. "To by šlo? Bylo by to hustý, ale musela by si bydlet dole a já nahoř..." "Sklapni, to byl sarkazmus ty hloupý smrtelníku. Uvědom si, s kým jednáš. Co zase otravuješ? Co furt po mně chceš?!" Vyštěkla poslední dvě otázky a hlavou se mi přiblížila k mému krku tak blízko, že se mi od jejího dechu hýbaly chlupy.
Dobře, teď už jsem strach měla. A můj plán věcí, co chci, se rozplynul, projelo mi hlavou. "J-já," vykoktala jsem. "Nechci tě rušit," "ale rušíš!!" skočila mi do řeči. Stejně nemá určitě nic na práci, nic nedělá a jen si tu pohrává s jejími schopnostmi, pomyslela jsem si. Došlo mi však, že by mohla umět číst i myšlenky, tak jsem se trochu krotila. "Dobrá, vezmu to rychle. Chtěla bych naučit novou magii, pak nějaké vylepšit a naučit se nové, takové, kterou budu umět ovládat jen já. Mám to vymyšlený, zní to takhle, posl..." "Buď už zticha! Kdo to má furt poslouchat?!" Zavrčela tak hluboce, že jsem poslední slova spolkla a raději stáhla i ocas. Důstojnost v tuhle chvíli zůstala na území před její zříceninou. "Splním ti to. Pod podmínkou, že vypadneš, navalíš šutry a už se tu neukážeš! Nikdy, anebo na hodně dlouhou dobu!" "Noo, dobrá. Já za to nemůžu, těch kamenů mám spoustu a ráda ti je dám, když mě posilníš," obětovala jsem jí pobídnutí, ale ona mě už nechtěla ani vidět. Ještě jednou zavrčela a otočila se s tím, že odchází. "Těšilo měě," dodala jsem už s klidem, když byla dostatečně daleko. Myslím, že kdyby se otočila a vracela se zpět, asi bych nabrala do tlapek takovou rychlost, že bych běžela i pomocí ocasu a měla tak pátou tlapu.
Chvíli jsem šla raději bokem - no kdo by jí věřil? - a po několika desítkách metrů jsem se otočila a klusala pryč. Nejdříve cval, po chvilce klus.
Nabrala jsem rychlost až za částí pokrytou tolika stromy. Snad je to všechno, co jsem jí chtěla. Jo, mělo by být. Určitě. Doufám, že se na mě nevykašle... počkat, neslibovala jsem í naposledy, že už se tu neukážu? Zasmála jsem se. Pokud si dobře vzpomínám, už při poslední návštěvě jsem jí říkala, že se tu dlouho neukážu, a neuběhla ani zima a já jsem zpět. Třeba proto byla zase příjemná jak osina v ... protočila jsem panenky. Ale mohla být za mou přítomnost jenom ráda! Sice jsem jí dávala práci, neměla volno pro sebe a pro své volnočasové zájmy, nicméně naoplátku jsem jí podstrkovala haldu blyštících se kamenů, které měla tak ráda. Tak ať si furt nestěžuje. To ona by mě měla prosit, to ona by se se mnou měla loučit dlouho a přemlouvat, abych přišla co nejdříve znovu a přinesla jí její oblíbené drahokamy. Je prostě bokem.

>>> Velké Vlčí jezero přes Jedlový pás a Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA

Nová magie z výběru
PŘÍKAZ (10 křišťálů + 100 oblázků)

Koupit hvězdičku do magie
VODA - 9* - 180 ametystů
ZEMĚ - 9* - 155 safírů a 25 ametystů
PŘÍKAZ - 9* - 180 opálů
POČASÍ - 2* - 40 opálů

Nová specifická magie
Molecules
Tato jednoduchá, přesto velmi zajímavá magie je založená na přeměně váhy molekul. Spočívá na primitivním principu, ale zato prakticky využitelném. A funguje nějak takto: V první řadě se Skylieth začne soustředit na právě tuto magii - řekne si, jestli chce, aby molekuly byly velmi lehké, nebo naopak těžké. V tu chvíli jí zčernají oči, a poté stačí už jen jeden dotyk packou a molekuly se v živém tvorovi přemění. Díky tomu může Skylieth dotyčnému způsobit váhu jako pírko, anebo ho naopak připevnit k zemi s neskutečně velkou váhou. A pokud se, v případě nízké váhy, skloubí Molecules s magií vzduchu, dají se pomocí toho dělat různé věci. Nic však netrvá věčně, tak je tomu i u této speciální magie. Magie trvá po dobu začernění Skyliethiných očí, tzn. přibližně pár hodin. Skylieth může vaše molekuly už jen pouhou myšlenkou vrátit do původního stavu, nicméně pokud budete poletovat někde ve vzduchu a nevšimnete si, že se Skyliethiny oči zbarvují do původního stavu, čeká vás nepěkný pád.

Schváleno Cernunem :3 (20 křišťálů a 200 oblázků)

CELKEM
30 křišťálů
300 oblázků
205 ametystů
155 safírů
220 opálů

A jsem na nule :(

<<< Maharské močály přes Východní hvozd a Východní Galtavar

Klusala jsem poměrně ladně. V hlavě jsem si opět snažila srovnat a opakovat, co po Smrti chci, abych tam nenaklusala a opět se nezalkla jako minule. Chtěla jsem působit důstojně.
Proběhla jsem lesem, přes louku, až k jezeru, kde jsem využila příležitosti a dala si lehkou přestávku. Napila jsem se a ohlédla se po krajině. Dlouho jsem tady nebyla, nicméně i tak jsem se tu cítila jako doma. U jezera jsem se cítila příjemně.
Rozklusala jsem se zase dál. V hlavě jsem měla vše srovnané a doufala jsem, že Smrt mě zase neshodí z její zříceniny, jako minule. Bolest zad se ozývala dodnes...

>>> přes Západní Galtavar a Jedlový pás Stará zřícenina

//Měla bych čekat ještě na Clawdii a Survaki, no chci si dojít rychle ke Smrti, takže... :D Stíhám všechno, stejně teď jsem mimo dění :)

Takki pomalu odešel, Allassëon něco říkal a poté se dal do řeči s Clawdií. Bylo to celkem rychlé, na jednu stranu, na druhou jsem byla ráda, že už se tu seznamuje s dalšími členy. Radostně jsem mrskla ocasem a podívala se před sebe. Chtěla jsem ke Smrti... dobrá, ještě něco? U Života jsem byla... možná by to chtělo něco nalovit pro smečku. Lovec je teď někde... ani nevím kde, no nevadí, po cestě zpět to vezmu i se srnou, snad to bude stačit, napadlo mě. Podívala jsem se na ostatní. Chtěla jsem křiknout na ně, že jsem za chvilku zpátky, ale jakožto alfa jsem neměla povinnost jim něco oznamovat a říkat, kde a kam jdu. A kdy se vrátím. Ba naopak, toho by se dalo využívat, abych zjistila, jestli to tu hlídají. Ale byla jsem si jistá, že na mou smečku se dá spolehnout... vlastně jsem začala mít suprovej život.

>>> přes Východní hvozd a Východní Galtavar Velké Vlčí jezero

O tom, co provedl právě Takki, jsem dělala, že nic nevím. Netušila jsem, že to provede tak rychle, prakticky že to udělá, aby ho hned sejmul do jezírka. Ale on se v tom vyžíval, proto jsem nasadila překvapený pohled a šla hnědému pomoci vylézt ven z bahna, ale pomohl si sám. Dobrý, žije, zazubila jsem se.
Došlo mi, že jsem se mu ještě nepředstavila. "Nom, mé jméno je Skylieth," dodala jsem poměrně pozdě, ale co už. Mám na to věk!
Před vlkem se vytvořil malý, levitující ohýnek, který kolem něho poletoval a sušil ho jako kuře na rožni. Akorát že se točil ohýnek, ne to kuře. Po chvilce byl All zcela suchý a bahno na něm se dalo krásně dostat dolů. Ohýnek uhasl a v tu chvíli se zvedl teplý vítr, který proudil jen na Alla. Tím pádem se všechno suché bahno z jeho srsti rozprostřelo do vzdušného prostoru a on byl načechraný jako mráček, jelikož mu to od sebe dostatečně oddělilo chlupy k tomu, aby vypadal jako beránek. Podívala jsem se mu do očí a s úšklebkem řekla: "jo a zapomněla jsem zmínit, že tu máme i klimatizaci," načež jsem se otočila na přicházející Clawdii. Nevěděla jsem, co sledovat dříve, ukrývající se Survaki, odcházejícího Takkiho nebo přicházející Claw. Proto jsem to vzala postupně.
"Domů," zopakovala jsem po něm velmi tiše. "Dobrá tedy," řekla jsem už normálně nahlas, "vyraž směrem k domovu, zase se někdy stav! Nebo se stavím já, uvidíme, mám namířeno ke Smrti, jestli se tam dostanu..." zazubila jsem se. "Zatím, Takki," vyplázla jsem na něj jazyk a otočila se zpět na Clawdii.
"Tě pé.. chci říct, ahoj, Clawdio," mrskla jsem ocasem a nechala ty dva o samotě. "Jdu si jen něco zařídit," zazubila jsem se.
V tu chvíli jsem odešla k jezírku s bahnem a namatlala si ním packy. Přední. Došla jsem za keř a zneviditelnila jsem se. Nebyla jsem ani vidět, ani cítit, ani slyšet. 100% invisibru. Došla jsem tímto stylem až k Survaki, kde jsem se zviditelnila. Byla vidět, cítit, ale slyšet nebyla. Docela jí to špehování a ukrývání šlo. Když jsem se zviditelnila, udělala jsem jen: "he ehm," tak potichu, aby se nelekla a zároveň to slyšela jen ona. "Na, tohle ti pomůže," pobídla jsem jí a packou jí omatlala bahnem. Neměla ho úplně všude, protože po cestě jsem nějaké vytratila, ale aspoň měla tu bílou srst zamaskovanou. "Není zač." Na to jsem se zneviditelnila a doklusala k místu, kde jsem nabírala bahno. Tam jsem se opět zviditelnila a dělala, jakoby nic.
Vlk by tomu nevěřil, jak někteří jedinci jsou zvláštní, ale zároveň zajímaví. "No že jo?"

//Hošiii to yak yste rychlí? :D Fuuu, odpověď dnes večer, ehehe :D Eště Surfaki :P :D

Po chvilce mi došlo, že jsem vlka oslovila zkráceně. Dělala jsem to automaticky, proto jsem sebou cukla a podívala se na něj. "Promiň, máš dlouhé jméno, snad nevadí, když ti budu říkat Alle, Allassëon se strašně dere přes jazyk," slušně jsem mu to oznámila a doufala, že s tím nebude mít problém. Nezkracovala jsem většinou vlkům jména, říkala jsem jim tak, jak se jmenují, protože se tak prostě jmenují, ale Allassëon mi přišlo opravdu krkolomně se vyslovující.
Z Alla po chvilce vypadlo, že dobře loví, ať už malá, nebo velká zvířata (dejme tomu) a je dobrý v orientaci v krajině. Nemyslím si, že by byl na škodu. Furt je možné ho vyhodit, ale on by mohl být užitečný. Ač lovce máme, mohl by klidně chodit se Scrootym a pomáhat mu. To se vždycky hodí. Prakticky každý už tu má svou práci, teda, až na špeha Survaki, ta by měla chodit po ostatních smečkách a tam špehovat, pomyslela jsem si ďábelsky a ušklíbla se.
"Zní to zajímavě, myslím si, že by si mohl být užitečný," dodala jsem. "Uvidíme." Nechtěla jsem to tímhle zakončit a tím ho odpálkovat, proto jsem se nadechla a do očí mu řekla: "tak tě tedy vítám mezi nás, Maharské. Pokud vydržíš, klidně ti později ukážu úkryt, anebo se tu projdi a kdo ví, třeba naň narazíš," zazubila jsem se.
Ano, o Survaki jsem věděla.
Byla cítit a celkově, byla bílá a okolní krajina ji tak dobře nemaskovala. Ale musela jsem uznat, že nebyla prakticky vidět, sem tam něco šustlo, ale já o ní prostě věděla. Ten, kdo ji nezná, by nikdy neodhadl, že se někde takhle někdo schovává. Zajímavé.
"S našimi členy smečky se jistě dobře seznámíš. Máme tu trikolórového s černobarevným lovcem, Scrootym, ti jsou ale někde mimo smečku. A Clawdia... o ní teď nevím, kde je. To je náš ochranář. A potom tu je Survaki, ale ta už o tobě ví, akorát ty o ní ne," dodala jsem a ušklíbla se. Nechtěla jsem hned zmiňovat, že Fiér je členem smečky, když tu stál jeho otec. Ale co už, nechtěla jsem to prostě říkat, byla bych radši, kdyby si to řekli sami.
No co už.
Otočila jsem se na Takkiho. "No," vrátila jsem se pohledem zpět na Alla. "Tak se tu můžeš projít a podívat, kdyby si cokoli potřeboval, stačí říct," ušklíbla se a vrátila se k Takkimu. "Tak co si vymyslel? Chceš tu provést, anebo...?"

// Odpovím asi až zítra, jsem totálně bez energie... každodenní posilovna dělá svý -.- :D :D