Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Stavím a makám na baráku, tak až se dostanu domů, házím post a přesouvám se za Scrootym a Zakkim :P

Vlčice nevypadaly nijak útočně, byly klidné a poměrně usměvavé.
Jedna z nich byla trochu nervózní, ale to je asi jasné. Taky bych byla nervózní, kdybych se přidávala do nové a neznámé smečky. Podívala jsem se jí do očí. Představila se. No hurá, radostně jsem si pomyslela. Představily se, obě, omluvily... konečně někdo vychovaný, zazubila jsem se. "Hmmm," pozdvihla jsem jedno obočí. Přijmout dvě vlčice naráz? Chyběl mi Toren. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Přece tvoje rozhodování nezávisí na ještěrce, musím se rozhodovat sama, jednou jsem alfa, tak musím, zazubila jsem se. Clawdii jsem cítila nedaleko a Scrootyho stejně tak, o Fiérovi a Allovi jsem nějak nevěděla, kde jsou. Survaki byla taky nablízku, ale pořád nás bylo málo. "Dobrá," řekla jsem klidně. "Přijmu vás, s radostí, seznámím vás se smečkou a členy a územím... a i úkrytem," dodala jsem po chvilce.
Asi bych neměla vlky přijímat hned na potkání, ale vypadaly mile a neškodně, líbily se mi a neviděla jsem problém v tom mít je ve smečce.
"Takže... doufám, že se vám zde bude líbit, jestli chcete, můžete se tu samy podívat a porozhlédnout a já vám později ukáži úkryt a členy..." Tuto variantu bych brala teď nejvíce, protože by mi vyhovovala, šla bych za Zakkim. Ale výběr byl na nich. Dám jim prostor a poté je seznámím s členy a se mnou... musím svolat smečku."Mimochodem, mé jméno je Skylieth," ušklíbla jsem se a pozdvihla obočí, abych jim dala prostor se vyjádřit.

Konverzace s černým vlkem, který se dosud ještě nepředstavil, se vyvíjela opravdu těžko a byla velmi obsáhlá. Ne, neřekl mi skoro ani slovo, jen že se omlouvá a brzy odtud zmizí. To je všechno? Dobře, a co teď? Nemůžu ho tady nechat a jít za Zakkim, co kdyby náhodou měl nějaké špatné úmysly? To nejde! Musím ho hlídat... Zavrčela jsem v duchu. Podívala jsem se mu do očí.
"Pokud tedy nemáš zájem stát se jedním z členů Maharské smečky, odejdi," dodala jsem už trochu důrazně. Dávala jsem mu poslední, úplně poslední šanci, přičemž jsem se zhluboka nadechla a nechala spadnout naježené chlupy a vše okolo.
Cítila jsem, že Zakki je v pohodě a snad se nikde netopí. Toren by mi to dal jistě ihned vědět, proto jsem v klidu sledovala černého. Nic nedělal, nevěděla jsem, co má za lubem, mohl zaútočit, mohl říct, že brzy území opustí, ale mohl se vydat do jeskyně a tam šmátrat... co já vím. Nelíbilo se mi to, zamračila jsem se a doufala, že už se konečně vyjádří, jestli teda odchází úplně anebo by se chtěl stát členem.

Po chvíli čekání se na území začaly objevovat další cizí, nové pachy. Zamračila jsem se, protože jsem tu měla rozpracovaného jednoho a do toho další? Tedy, nyní jsem jich cítila více. Jeden, dva, možná tři... uvidíme. "Hmmm, dobře se rozmysli, co mi odpovíš a nepokoušej se tu něco vykonat, jasné? Hned jsem tu," dodala jsem. Zasekla jsem se, protože tohle jsem před chvílí říkala Zakkimu. Chudák, pozvu ho na území a odejdu... no co, smečkové záležitosti jsou důležitější a když tu nikdo jiný ze smečky není, naštvaně jsem zabručela a vydala se po novém pachu.
Byly to vlčice. Dvě. Obě měly zajímavé zbarvení, líbilo se mi to, nicméně tiše jsem se vydala za jejich kožichy. Když jsem byla u nich, jen jsem si odkašlala a "vyšla ze tmy". Výhoda černého kožichu, hihi, zazubila jsem se pro sebe.
Přišla jsem až k nim. "No zdravím," řekla jsem klidně. Zajímalo mě, co sem teď všechny láká, ale alespoň tu nebylo mrtvo. "Nacházíte se na území Maharské smečky, já jsem alfa a zajímalo by mě, co tu pohledáváte," zamračila jsem se na ně, ale nechtěla jsem hned vypadat útočně. Trochu jsem se uklidnila a prohlédla si obě dvě. Noví členi, možná. Hodili by se, není tu s kým být pomalu... Podívala jsem se přesně té více hnědé do očí a lehce sklopila uši ke krku. Neježila jsem se, alespoň se tu neprocházely jako ten černý. "Hmmm?"

Vlk nepůsobil nijak útočně. Zprvu se lehce naježil a sklopil uši, nicméně má pravomoc ho donutila lehce vyjádřit respekt a úctu. Byl na mém území a kdyby jen zdaleka věděl, jakou moc mám, zřejmě by asi takhle důstojně nestál.
Asi nebyl jedním z těch, co by se hned sklopili a utekli, nebo by se pomalu rozbrečeli, rozklepali a omlouvali se. Líbilo se mi, že si zachoval klidnou hlavu, nicméně já jsem stále vrčela a byla naježená. Počítala jsem s každou reakcí.
Podíval se mi do očí až když začal mluvit. Přestala jsem vrčet, nicméně sklopené uši a naježená srst byla stále na místě. Pověděl mi, že nechce dráždit smečku, nechal se jen strhnout lovem. Hmm... Kdyby byl okázalým lovcem, nebyl by takový vlk na škodu, sice máme Scrootyho, ale jak ho lehce znám, je to spíše toulavý vlk a proto lovím stejně já... zamyslela jsem se. Přítomností jsem se vrátila zpět k vlkovi.
První chyba. Nepředstavil se. Druhá chyba. Neomluvil se.
Zaměřila jsem se na jeho pohled, který stále upíral jinam, jen ne mně do očí. Zazubila jsem se, lehce, ale hned jsem nasadila zpátky vážný pohled. "Toť vše?"
Moc jsem zrovna aktivně nezareagovala, ale přešlápla jsem si z packy na packu a pohlédla na okolí. Byla noc, bylo krásně, cítila jsem se báječně. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, nasáklého okolními jezírky, který vlhce obohacoval můj čenich. Upřela jsem pohled opět na vlka. Jen lovil, překročil hranice a to je všechno? Tak potom, co tu ještě dělá?

<<< Východní hvozd

Cítila jsem se jako někdo, kdo má celý svět na dlani. Měla jsem u sebe svého malého přítele, který se právě nějak nervózně vrtěl, ovládala jsem nespočet magií, se kterými jsem dokázala nemožné, mé vlastnosti se vyšplhaly k dokonalosti a dokonce i pouze mnou ovladatelné magie se nasčítávaly a dodávaly tak moc předtím tak zranitelnému tělu. Nyní jsem byla někdo, koho by jen tak někdo nepokořil.
Kamzíci se vznášeli vedle mě a já jsem poklidně šla na mé území. Razzaki vypadal, jako by ho to nadchlo a dokonce na dva z nich vyskočil. Díky jeho lehkému tělu, které bylo nyní plno masa, kamzíci ani neklesli. "Stačilo říct, že se chceš taky proletět," zazubila jsem se a zčernaly mi opět oči. Hned na to jsem se začala soustředit na Zakkiho a jeho lehkost molekul. Dotknutím tlapy jsem to jenom utvrdila a nyní se Zakki vznášel ještě nad kamzíky. "Stačí tak?" Zazubila jsem se. Pomocí větru jsem ho ale ještě jistila, kdyby náhodou, aby se mu něco nestalo.
Dorazila jsem na mé území. Cítila jsem zde stále Survaki, která tu byla asi jako jediná. Cizí vlk, kterého jsem ani nezaregistrovala, se tu už moc neobjevoval, nicméně byl tu cítit úplně nový pach. Naježily se mi chlupy, nebyl mi moc příjemný, ale snažila jsem se to nedávat najevo. A jakožto zatím jediný člen smečky na území bylo na mě tento nový objekt ehm... zpracovat.
Došla jsem na menší loučku, kam jsem mohla kamzíky v klidu nechat spadnout. Silně a mohutně, aby to bylo slyšet i na dalších územích, jsem zavyla. Doufala jsem, že si toho smečka všimne a že nejsou vzdáleni, aby se mohli jít v klidu nažrat. Podívala jsem se na Zakkiho. Pomocí větru jsem ho nechala slétnout níže. "Poslyš, tady... ti půjčím na chvíli svého malého přítele, ne že mu něco provedeš! Je velmi chytrý a jelikož máš magii myšlenek, dokonce ti bude i rozumět. Ale odpovídat ti asi nebude... Jmenuje se Toren. Já si ještě něco vyřídím, tak tu nezlob a hlídej kořist, tak nějak, dobře? I Torena, samozřejmě," zazubila jsem se a podívala se mu do očí. "Tak utíkej, a ohlídej ho," řekla jsem pouze Torenovi, i když jsem Zakkimu tvrdila, že on hlídá Torena. Vlastně to bylo naopak, no co už. Toren mi přeběhl po natažené pacce a vydal se do Zakkiho vypelichaného kožichu. "Hned jsem zpátky," dodala jsem ještě a rozklusala se na místo, kde se nacházel cizí vlk.

Doběhla jsem nedaleko něho. Vlk klusal nějakým směrem po mém území. Zavrčela jsem - o tom, že je tu smečka, musí přeci vědět. Musel by být totálně blbý, ale ani to ne, i Zakki s jeho poruchami by věděl, že je tu smečka a dával by si jistě pozor. Tento si tu prostě pobíhal.
Zavrčela jsem a stoupla si rázně před něho. Byl celý černý, oči měl jantarové a proto jsem nedokázala odhadnout jeho magii. Mohl být nebezpečný, zároveň i neškodný. Nevypadal nijak mohutně, zřejmě to bylo nedávno, co se ocitl na území Gallirei. Stále jsem hrdelně vrčela a s naježeným krkem se mu dívala do očí. Když jsem se narovnala, byla jsem o trochu vyšší než on. Zvrásněná kůže nad čenichem, přimhouřené oči a hrdelní vrčení značily nebezpečí. "Ocitáš se na území smečky, nevadí ti to?" Stále jsem se mu důstojně dívala do očí. "Pokud něco potřebuješ, máš možnost to říct, pokud ne, být tebou, z toho klusu bych udělala rychlý sprint daleko odtud!" Samozřejmě, že jsem musela budit strach. Byla jsem v hloubi duše někde i ráda, že se tu ocitl nový vlk, který by mohl být součástí smečky a být zde věrný, nicméně prachsprostě se procházel po mém území bez jakéhokoli náznaku respektu a uznání vůči smečce. Proto jsem si ten respekt a uznání musela vybudovat právě teď sama.

Nikdy předtím jsem nikoho ani zdaleka podobného neviděla. Jedl, přímo se cpal masem, ale nic nebylo na jeho postavě znát! Vlčice si pak dá jeden kousek šťavnatého masa a musí si jít zaběhat, aby měla fit postavu. A on jí jak prokoplej, no nepřibere ani deka. Nepochopitelné.
Zaujatě jsem ho sledovala, když najednou zareagoval na mou větu, či otázku. Či co.
Vstal, došel ke mně a zeptal se, jestli mne má doprovodit. Mně to bylo vcelku jedno, mohl se podívat na mé smečkové území, takový vlk byl neškodný a já poslední dobou měla chuť konat a činit dobro. A jelikož jsem na něm viděla, že zřejmě mnohdy nemá ani kde spát, byl to takový vlčí bezdomovec, dalo by se říct, nedělalo mi problémy vzít ho na území Močálů.
"Pokud chceš, můžeš jít se mnou... a doprovodit mě," ušklíbla jsem se. Popravdě kdyby samou náhodou na nás kdekoli kdokoli zaútočil, stejně by se ukryl někde v houští a já bych musela zachránit situaci. Ale co už, alespoň budu mít nějaké zpestření, stereotyp na mě moc není.
Opatrně jsem vstala, načež jsem zamlaskala a podívala se na Zakiho. Konečně jsem si to jméno vybavila. Šikovná, napadlo mě. Koukla jsem mu do očí, ale neměla jsem tušení do kterého, neboť každé koukalo jinam. Bylo to poměrně děsivé, proto jsem se rozhodla očnímu kontaktu bez jeho vědomí se vyhýbat. Pro svůj pocit bezpečí a nervozity.
Začala jsem se soustředit na lehké molekuly v tělech kamzíků - zčernaly mi oči a já se jen dotkla mrtvých obětí. Vzlétly půl metr nad zem a pomocí magie jsem je ovládala tak, aby "levitovaly" za mnou a já neměla žádnou námahu s jejich přenosem. Koukla jsem na Zakiho. "Tak pojď, ukáži ti takové tajemné a zajímavé místo, tam se ti bude líbit," ušklíbla jsem se. "A možná tě i se smečkou seznámím, když se všichni sesbírají a sejdou," za což bych byla moc ráda.

>>> Močály

Lovení probíhalo prakticky bez problémů. Jako vždycky. Ani lovení mi nedělá problémy... konečně jsem se usadila trochu a začala žít vysněný život. Mám smečku, mám super magie, mám vše, co jsem měla v dětství. Až na to, že teď jsem si to všechno vybudovala sama, bez otce. Jen s vírou a vlastním rozumem...
Zamyšleně jsem došla k vlkovi a lehla si opodál. Dva kamzíky jsem měla vedle sebe, hlad jsem měla zatím malý, proto jsem v klidu mohla vydržet do chvíle, než se nají Razzaki - připomněl mi své jméno, asi fakt stárnu? - a než odnesu kamzíky do smečky. A doufám, že až silně zavyji, všechny mé smečkovlky svolám. Bylo by to fajn se zase sejít, všichni... třeba má někdo něco nového, určitě někdo něco zažil a mě by to docela zajímalo, napadlo mě. Přemýšlela jsem asi až moc, že jsem se nesoustředila absolutně na okolí.
Kolem procházeli vlci, přicházeli a odcházeli, a já je, prakticky jako vždy, ignorovala. Zakkimu zřejmě chutnalo, jedl jako kdyby předtím neměl žvanec minimálně rok. Zajímavý pohled. No co, alespoň jsem zlepšila den někomu jinému, mé dny už jsou dobré, zašklebila jsem se. Chtěla jsem počkat, až se vlk nají a rozloučíme se, abych odnesla kamzíky na smečkové území. Anebo se nebudeme loučit?
"No... potřebuji kamzíky dopravit na vedlejší, mé, smečkové území, aby se najedli i vlci v mé smečce. Takže..." konec věty jsem nechala volně doznít. Třeba bude chtít jít se mnou, což by mi nevadilo, anebo půjde opět po svých. Je to jeho věc, mně to bylo vcelku jedno. Společnost mi nevadila, ale zase jsem dokázala být i bez ní.

Ačkoli jsem tomu sama nevěřila, že by vlk, kterého jsem prakticky neznala, ale odhadla jsem ho na trochu zvláštního jedince, uposlechl má slova, zjistila jsem podmíněnou sílu hladu. Vypadal vyhuble a bylo vidět, že by pro jídlo udělal cokoli. A pro mě to byla maličkost, mávnutí drápem a kamzík byl dole. Nebo srnka nebo co to jdu vlastně lovit.
Kamzík. Dělám si srandu.
Vlk se poslušně uložil na místo, kde jsem mu řekla, ať hlídá. I když měl trochu problémy asi s psychikou, vyjadřováním a tak, vypadal, že kompromis se s ním dá udělat. Zaujala jsem tedy využitelnou pozici pro lov a obhlídla si stádo. Potichu jsem doufala, že je seznámen se sílami magií, aby až teď náhodou nějakou nepoužiji, nezačal vyjeveně jásat, že to vidí poprvé a nevyplašil oběti.
Proto jsem se ještě raději vzdálila a začala si v hlavě vymýšlet taktiku.
Popošla jsem ještě o kus dál. Stádo o 5ti kamzících by mělo být hračkou. Zneviditelnila jsem se. Popošla jsem ještě o kus blíž a opatrně začala stádo shromažďovat co nejblíže k sobě. Když kamzíci stáli při sobě, utvořila jsem kolem nich ohnivý okruh, aby nebyli vidět a nemohli utéci. Už byli v pasti. Do země jsem pustila pomocí magie elektřiny nějaký ten proud, aby jim ochrněly svaly a spadli k zemi. To se ukázala magie země, která pomocí kořenů stromů připoutala jejich všechny nohy a krky k zemi. Oheň zmizel a já postupně, stále neviditelná, jsem začala prokousávat kamzíkům tepny na krku. Jak snadné. Když bylo vše hotové, zviditelnila jsem se.
Zadívala jsem se na vlka. Ležel poměrně daleko, ale vzpomněla jsem si na novou magii od Smrti. Zajímavé, jak se to teď hodilo. Vlk poměrně nemusel se ani namáhat a měl pět kamzíků ulovených.
Začaly mi černat oči a já se soustředila myšlenkami na velmi lehkou váhu jednoho z kamzíků. Když jsem se ho dotkla, začal se vznášet. Magie vzduchu mi napomohla dostat tohoto kamzíka k vlkovi. Ani nevím, jak se jmenoval, nevadí. Kamzík spadl vlkovi přímo pod čenich. Měl opět normální váhu, oči se navrátily do původní barvy.
Tohle jsem zopakovala i se všemi čtyřmi zbylými a dala se je nedaleko sebe. Sedla jsem si, abych nabrala trochu energie a pozorovala vlka. "No, je tvůj. Nech si chutnat... a jak že se vlastně jmenuješ?" Buď jsem to zapomněla, nebo mi to vypadlo, nicméně nemohla jsem si za boha vzpomenout. Snad si to nevezme osobně a bude i s kamzíkem spokojený.

// Odpověď nevím kdy bude, zítra mám den úplně přecpanej, pozítří zkoušky na auto, potom ještě musím 2 auta opravit hehe :D Takže... pokud ještě dám ty zkoušky tak bude asi i nějaká oslava, tudíž... snad tak do pátku to tu je, si myslím že to zmáknu :)
Díky za trpělivost O:D

Vlk byl velmi zajímavý. Nikdy jsem nepotkala nikoho podobného, což jsem byla ráda, protože jsem neměla ráda vlky, kteří byli nějakým způsobem stejní jako ti ostatní. Tento se mi docela líbil. Byl zajímavý, asi trochu psychicky nemocný, ale co už. Nevadí. Jako takové malé vlčátko choré. Hehe.
Podívala jsem se mu do očí. Podivuhodně zkomolil mé jméno, ale brala jsem ho s rezervou a nereagovala na to nijak. Když jsem mu řekla, že jsem alfa, dodal, že každá alfa ho vyhodila a proto jsou všechny alfy zlé. "Tomu tak není, že by všechny byly zlé. Jen si potkal ty špatné, ale věř, že jsou i ty dobré, noo," pobídla jsem ho trochu k naději v znovunalezení dobrého slova u alf.
Nabídla jsem mu, že mu ulovím kamzíka. Můj záměr za tím žádný nebyl, jen jsem chtěla udělat vlkovi o trochu lepší den. A pro mě to takový problém nebyl jednu malou čtyřnohou potvůrku ulovit. Tak proč ne? "Nepožaduji po tobě zcela nic, prostě jen ti ulovím kamzíka. Jdu lovit pro smečku a jeden navíc mi už problémy dělat nebude," objasnila jsem mu. "Navíc se mi tak trochu líbíš, jsi zajímavý," upřímně jsem mrskla ocasem a popošla o kus dál.
"Takže poslyš. Já mám spoustu magií, které teď využiji a díky kterým támhleto čtyřčlenné stádo skolím. Na tobě bude jen aby si tu seděl a hlídal, kdyby náhodou se někdo kolem pokusil to ulovit za mě. Ale musíš být přesně tu, nesmíš se ani pohnout a promluvit. To vážně jen v krajní nouzi. Zvládneš to?" To zvládne. Hlavou jsem mu důvěřovala, každý vlk by pro jídlo udělal cokoli. Navíc, když se mu to zadarmo uloví a donese přímo pod nos. Bude se muset trošku snažit, ale on to určitě zvládne.

// Chorvatsko, vracim se za 10 dni... hihi, pak hodim post :)

Jakmile vlk zareagoval na mé myšlenky, hned jsem se trochu zarazila a v hlavě rozsvítila varovný majáček, který měl zablikat pokaždé, když jsem si chtěla myslet něco, co by ten druhý slyšet neměl. Nicméně z vlka se dalo poznat, že nebude až tak škodný. Možná, že celou tu poruchu mluvení a chůze a všeho možného jen hraje, třeba je úplně v pořádku a jen to zkouší, či mu to uvěřím a neublížím, aby pak ulovenou kořist snědl anebo dokonce na mě zaútočil. I přes všechny tyto možné taktiky jsem byla v klidu, věřila jsem si a tak nějak jsem věděla, že proti mně by neměl šanci. Anebo by to měl brutálně těžké.
"No... někdy ti to vysvětlím," řekla jsem mu s úsměvem a koukla mu do očí. Z jeho projevování šel trochu strach, tedy, já měla naježené chlupy na zádech. Trochu z husí kůže, trochu proto, že Toren byl nesvůj a cestoval po krku až na záda. Tak či tak, vlka jsem poslouchala.
Po všem, co ze sebe vymáčkl, jsem jen naklonila hlavu na stranu. "Razzaki... hmm, nepotřebuji pomoc. Jmenuji se Skylieth a jsem alfou vedlejší smečky. Pokud budu chtít, nalovím si dvě hromady kamzíků bez pohnutí drápu. Ale co už, staré dobré lovení bez magií jsem chtěla na chvíli opustit, no po vyplašení se k tomu asi vrátím," zazubila jsem se. Nevyčítala jsem mu to, po době strávené mezi vlky jsem se trochu uklidnila a bez povšimnutí jsem nad tím mávla packou.
Zamrskala jsem ocasem. "Poslyš," napadlo mě. Nevypadal jako zrovna silný vlk a já jsem byla ráda, když jsem dělala druhým radost. Tedy, nikdy se to ve mně nebralo, ale nyní jsem měla chuť lovit a tak nějak jsem tušila, že on, tak pohublý, by kus dobrého žvance neodmítl. "Co by si řekl, kdyby si měl celého kamzíka k snědku sám pro sebe?" Neměla jsem v plánu ho nějak poté vydírat, jako za starých časů. Prostě bych jen pomocí magie iluzí ho tak nějak uklidnila a nechala na místě, nalovila bych pár kamzíků pro smečku a jednoho bych ulovila i pro něj. Měla bych klid, on plný žaludek, všichni by byli šťastni a smázly by se tím dvě mouchy jednou ranou.

Měl to být příjemný lov po dlouhé době. Představovala jsem si to tak, že se ukryji někde za keřem, vyhlédnu oběť a po odlákání pozornosti se jí zmocním. Nicméně mé plány byly překaženy.
Ze začátku šlo vše podle plánu. Vyhlédla jsem si oběť, kterou byl kamzík. Nebyl sám, nicméně byl o trochu menší než ostatní. Troufla bych si i na většího, ale tak raději dva menší, že. Ukryla jsem se tedy za keřem, bez magie neviditelnosti. Už z dálky jsem však slyšela nějaký řev. Netolerantní vlk, který si tady huláká. To snad není možné, prolétlo mi hlavou. Toren jen souhlasil. To jsem však ale nevěděla, že se křik bude přibližovat. Zbystřila jsem, kamzíci též. Ty se hned dali na úprk, protože hrozba se přibližovala velmi rychle.
Hrozba najednou ležela přímo přede mnou. Protočila jsem panenky. Nějaký vlk, který vypadal, že je trochu retardovaný. Byl vychrtlý a jeho oči tikaly ve všech rytmech a různých směrech. Trochu děsivé, no já jsem se jen hrdě postavila a lehce vycenila tesáky. Ušáka? On hledá zajíce? A jak? Třeba si myslí, že je jak ta ryba s echo sonarem. Kdo ví, napadlo mě. "No tak toho jsem teda vážně neviděla," řekla jsem klidně, na svou povahu až příliš. "Zřejmě si ho svým křikem a hlučným během tak nějak... vyplašil." A ten chudák malej už ani neusne, promítlo se mi hned hlavou. "A ještě k tomu si mne vyrušil z lovu." Neměla jsem v povaze vlastnost vyčítání, ale naštval mě. Stále jsem měla tesáky lehce vyceněné a neměla jsem tušení, co takový vlk, ještě k tomu aj s poruchou vyjadřování, může a nemůže udělat.
Teď už to lovení bez magií asi nepůjde, hihi.