Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ano, ano, svolavacka bude :) Jenom mimo, pro info... Skyl ulovila nedavno 3 kamziky, ktere ma vedle sebe a bude svolavacka, aby se odnesli do jeskyne a zaroven se novym clenum ukazal ukryt :D Ale dobry, to jen mimo, to je jedno, dobre ze hrajete :DDDD

Překrásný spešl, zasloužený a neskutečný, moc se povedl ♥_♥
...
Středočeský kraj, okres Kutná Hora, Čáslav
Sraz nooooooo možná, spíše ne, to ještě promyslím :) :D

Nikdo mě z ostatních, zde přítomných vlků, ani zdaleka nezná. Nikdo neví, jakou jsem si prožila budoucnost a jak jsem se chovala ještě nedávno. Jak jsem brala ostatní a jak moc, sakramentsky moc, jsem se za tu dobu, co jsem obývala Gallireu, změnila. Nikdo.
Bohužel ani Zaki. Popravdě, nechtěla jsem mu ublížit a moje reakce byla možná lehce přehnanější, ale mé ohnivé zapálení těla bylo tak nějak automatické, protože to tak prostě bylo. Popáleniny žádné neměl, oheň ho nijak nezranil, jen ho měl zastrašit. A povedlo se... ale až moc.
Vlk se začal nadměrně klepat, začal drkotat zuby a začal něco vydávat. Zřejmě choval k ohni panický strach, nicméně to já jsem nemohla vědět. Jeho chování nebylo možné normálně a klidně přijmout, jen se nad tím zasmát a mávnout tlapu by ovlivnilo můj budoucí respekt. A jak mě učil otec, respektu bylo vždycky málo. A vždy byl třeba.
Najednou však Zaki začal říkat něco o vráně. Neměla jsem tušení, co to povídá, no co se stalo potom mě poměrně dost vyděsilo.
Zakiho magie se přetransformovala na jeho prožitou vzpomínku, která se mi vštípila do hlavy. Bylo to šílené, ocitala jsem se sama v uzavřeném prostoru, kde nikdo a nic nebylo. Nikde. Hladová jsem požírala pomalu sama sebe a bolest jsem už brala jako něco samozřejmého, na lehkou váhu. Zamračila jsem se a zavřela silně oči. Bylo to neskutečně depresivní a zřejmě by mi z toho přeskočilo, opravdu to prožít...
... přeskočilo by mi z toho, tohle prožít. Co to sakra bylo? Tak proto je ten vlk šílený. Tak proto se takhle chová... ale co ten dráp v čenichu? To nemělo žádný smysl, proč to u svaté Smrti udělal? Kdyby do mě dloubl nebo mě olízl, bylo by mi to jedno, ale strčit mi dráp do čenichu bylo dost nepříjemné a co by mi udělal potom? Strčil ho do mého .... no, nic radši. Podívala jsem se na vlka, který se klepal opodál a poraněné tlapy si ani nevšiml. Nic vážného to nebylo, jen škrábnutí tesáky, krev mu z toho netekla nijak moc, jako kdyby se škrábl o větev. Neublížila jsem mu, vše to bylo hrané na upozornění a seznámení s hranicí jeho chování.
Nijak nekulhal. Chápala jsem to vzhledem k jeho vzpomínce a celkově jsem na to, co se teď stalo, neměla slova a činy na reagování. Zato Scrooty reagoval ihned. "O jeho strachu chovaném k ohni jsem nemohla ani v sebemenším vědět. To, co udělal, si takovou situaci vyžádalo a nereagovala jsem přehnaně. Je snad běžné dojít k cizí alfě a strčit jí dráp do čenichu? Nechám si toho dost líbit, tohle však přehnal. Sice je trochu nemocný, ani se nedivím, no nemohla jsem to vědět, to zaprvé, a zadruhé dostal za nic kamzíka a jako odměnu mi strčí dráp do čenichu? Mohla jsem ho tam zabít, kdybych chtěla, jelikož mi překazil lov. A místo toho jsem mu věnovala celého kamzíka. Hmm, to už nikdo neocení, ale kritizovat na základě jeho mentální poruše, o které si ani ty předtím nevěděl, to jde každému... ...a snadno," zabručela jsem a otočila se. Uši jsem sklopila ke krku a pomalu šla směrem k Zakimu. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Jestli se omluvit - ale za co? To, co udělal, mělo následky, se kterými bude v budoucnu počítat.
Oheň si pro příště nechám stranou...
Došla jsem až k černobílému. Nereagovala jsem nijak, jen jsem si sedla vedle něj a tiše vzdychla. "Neměl si to lehké a nedivím se ti, že pak je z tebe to, co z tebe je. Nicméně poslyš... myslím to s tebou dobře, dostal si za nic celého kamzíka, za to mi nemusíš strkat dráp do čenichu, jasné? Popichování pochopím, ale tohle bylo moc. Klidně s tebou budu tak trochu blbnout, i když na to moc nejsem, ale "vocať pocať", (//jelikož nevím, jak se to píše :D) podívala jsem se mu do očí a zvedla se. I Kohaku stál nedaleko. "A s ohněm tu už manipulovat, tedy alespoň před tebou, nebudu, dobrá?" Dloubla jsem do něj packou a pomocí magie vody jsem z nedalekého jezírka jsem mu očistila ránu na tlapě. Koukla jsem mu do očí. "Hmmm," dodala jsem pak a usoudila, že mu asi bude nejlépe, když ho nechám v klidu a samotného. Tak nějak. Raději. Zatím. Určitě se k někomu přidá.

Kohaku stál nedaleko a na mě bylo ještě vyřídit to s ním. Cizinec na mém území přeci jen tak neměl právo co chodit. Třeba se rozmyslel a přidá se do smečky... uvidíme.
"No, povídej," dodala jsem, když jsem došla až k němu. Zastavila jsem se, přenesla váhu z přední packy na druhou a hleděla mu do očí. Zajímalo mě, jestli se i vyjádří ke smečce anebo jenom k tomu, co se tu teď stalo. Doufala jsem, že to nebude řešit, bylo by to lepší, už by mi to asi bylo proti srsti. "Máš snad zájem o místo ve smečce?" Lehce jsem mu pomohla...

Sledovala jsem z povzdálí, takzvané bezpečné vzdálenosti, co to ti dva proboha dělají. Neměla jsem nejmenší tušení a ani jsem to raději vědět nechtěla. Jenom ten pohled, jak Zaki pojídá Scrootyho ucho. Doufám, že se předem znali, anebo jestli se vidí poprvé, tak si to vyslechnu, ušklíbla jsem se.
Zaki se začal šíleně smát, až z toho spadl na zem a odkutálel se... až ke mně. Zaměřila jsem na něj nevěřícně svůj pohled, pořád to byl pro mě cizí vlk, no on se postavil a podíval se mi, příliš z blízka, do očí.
To, co následovalo potom, mě vrátilo zpět k mé bývalé, sakra výbušné a zlé povaze. On mi strčil dráp do čenichu. Ohnala jsem se ihned po něm, načež jsem mu tesáky sekla po noze. Hned, jakmile se tlapa oddálila od mé srsti, skočila jsem po něm, přičemž se celé mé tělo ocitalo v plamenech, což ho nehezky muselo pálit, a uzemnila ho na zem. Byl lehký, věděla jsem, že je bezmocný a lehce zranitelný, ale respekt si musel vytvořit. Zaryla jsem mu lehce drápy do kůže, aby jen pocítil, jak to bolí a že to myslím vážně. Přičemž jsem vrčela a měla své vyceněné tesáky tak blízko jeho krku, že by stačilo jenom pohnout a bylo by po něm. "Uvědom si, s kým jednáš!" Vyštěkla jsem. Nemínila jsem z něho slézt a uzemněného na zemi jsem ho držela ještě nějakou dobu. Kolem mě se začaly dělat plameny, které šlehaly víc a víc. Měla jsem vztek, ale musela jsem se držet a brát v potaz jeho demenci. Tedy, mozkovou nepřítomnost, nebo jak to nazvat.
Když jsem z něho slezla, plameny uhasly, stejně tak i já, načež jsem jen vrčela a stále se mu dívala do očí. Bylo mi jasné, že autoritu uznávat moc nebude, ale tohle už vážně přehnal. Z čenichu mi tekla trocha krve, což jsem následně olízla a podívala se mu zpříma do očí. "Ještě jednou se mě dotkneš, a je po tobě," dodala jsem vážně. Hodně vážně. Dlouho se nestalo, aby mě někdo takhle naštval. Musela jsem se zase uklidnit. K tomu přišla i Clawdia... chmmm.
Scrooty na mě kladl otázky a i samotná Claw tomu nevěřila. "Náhodně jsem ho potkala, když jsem byla lovit, vypadal pohuble, tak jsem mu obětovala kamzíka, ale nějak si toho neváží, ani toho, že je na území a v bezpečí. Sám si to nebezpečí způsobuje a ještě chvíli, nepoteče mu krev jenom z tlapy, ale bude tu sám v té krvi ležet," řekla jsem s přísným pohledem na něj a poodstoupila. Oklepala jsem se. Zase se v tobě probouzí ta šílená vražedkyně? To snad neee, říkala jsem si pro sebe. Chmm, čeho je moc, toho je příliš a on to nemálo přehnal, ujasňovala jsem si. Má reakce nebyla nijak přehnaná a vlastně jsem ani nevěděla, proč stále toleruji jeho přítomnost na tomhle území, když si toho ani trochu neváží.
"Zdravím, Claw, je dobře, že jsi tady," dodala jsem a prohlédla si ji. Měla na čele cosi zajímavého, ještě jsem to neviděla. "Hmmm," zabručela jsem už klidně a posadila se opodál. Olízla jsem si ještě jednou čenich a pohledem už k Zakimu nebrouzdala. Scrooty měl pravdu, že byl na kategorii vlčete, ale co s ním? Dala bych ho sežrat supům, napadlo mě. Nemohla jsem však být opět tak zlomyslná, byla jsem alfa a měla jsem jít příkladem. Musela jsem se uklidnit. Uvidíme, jak zareaguje a podle toho ho buď ještě nějakou chvíli nechám na území, anebo poletí jak prašivá myš.

Stála jsem před vlčicemi a v duchu doufala, že jsem neudělala chybu a že nebudu tohoto unáhleného kroku litovat. Uvidíme, nevypadají ale, že by byly nějak neužitečné, zamyslela jsem se a podívala se jim do očí. Jedna měla magii skrytou pod jantarovýma očkama a druhá měla magii země.
Musela jsem si jména zopakovat, než jsem je stihla zapomenout. Shea, Amaya. Ta hnědější je Shea, ta s tím zajímavým uchem Amaya. Dobře, to snad nezapomenu, doufám... zazubila jsem se pro sebe a podívala se na ně.
Shea měla zajímavé myšlenky, avšak nedávala jsem nijak najevo, že je vnímám. Popravdě byly nezajímavé a tak jsem to nechala být. Byla šťastná, že konečně patří do smečky - z čehož jsem odvodila, že pravděpodobně neuspěla. Hmm, to se dozvíme časem. Hihi.
Druhá byla už trochu klidnější, což jsem oceňovala více, ale stále jsem měla nic nevyjadřující obličej.
Z ničeho nic najednou od hranic přifrčel Scrooty. Nene, on žije! Zaradovala jsem se ironicky a otočila se na něj. "Zdravím, ty si taky našel území smečky, jo?" Rýpla jsem si s humorem, načež jsem mu ukázala své bílé tesáky při úšklebku. On jen něco pronesl o vlčicích - jak typické na vlka - a zaregistroval Zakkiho. Zakki! Vydal se za ním. Já budu muset taky, hehe, napadlo mě. Vlčice se rozhodly, že se tedy spolu obě vydají a prozkoumají Močály. "Dobrá. Zatím vás tedy nechám prozkoumat toto území, buďte opatrné. Později, až se tu trochu sejdeme jako smečka, vás zavytím - to jistě uslyšíte - svolám a seznámím se členy... a půjdeme si prohlédnout i úkryt," dodala jsem organizačně a otočila se. Vydala jsem se k Zakkimu a Scrootymu.
Ani jsem nedošla až k těm dvěma, jen jsem je z dálky pozorovala. Toren! Všimla jsem si nebohého, oslintaného tvora, který se plazil za mnou. "Chmmm," zamručela jsem na Zakkiho. "Nějaký rozumný důvod, proč je Toren oslintaný? Hmm?" Zavrčela jsem, aby věděl, že to myslím vážně, no zároveň jsem se ušklíbla a prohlédla si Torena, jestli je v pořádku. Byl. "Máš štěstí," dodala jsem s úšklebkem.
"Zdravím Scrooty, ještě jednou. Co nového?" I když ti dva něco sehrávali, asi nějakou taneční akci nebo co, nevím, stála jsem klidně opodál a doufala, že mě alespoň trochu zaregistrují a budou vnímat.
Postavila jsem se vedle kamzíků a z nedalekého jezírka, pomocí magie vody, vytvořila takovou malou spršku pro Torena. Přeci mi do srsti nepoleze od cizích slin, blah. Vítr napomohl rychlejšímu usušení. Toren byl jako nový, tedy, vypraný v Perwollu. Hned na to mi vlezl do srsti na krku a celý se třásl. "Chtěl mě sežrat! Ošklivec jeden, žužlá ještěrky!" Práskl mi ihned přes myšlenky. Ušklíbla jsem se a posadila se, načež jsem sledovala, co to u svaté Smrti ti dva dělají. "To je v pořádku, nemyslel to zle, nijak by ti neublížil a kdyby, zabila bych ho, neboj," dodala jsem. "To už by mi mohlo být jedno, kdybych byl na šupinky!" Opět jsem vycenila tesáky v širokém úšklebku a zavrtěla se. Ocas jsem svinula k tělu a čekala, co ti dva nakonec zatančí na vystoupení.

// Stavím a makám na baráku, tak až se dostanu domů, házím post a přesouvám se za Scrootym a Zakkim :P

Vlčice nevypadaly nijak útočně, byly klidné a poměrně usměvavé.
Jedna z nich byla trochu nervózní, ale to je asi jasné. Taky bych byla nervózní, kdybych se přidávala do nové a neznámé smečky. Podívala jsem se jí do očí. Představila se. No hurá, radostně jsem si pomyslela. Představily se, obě, omluvily... konečně někdo vychovaný, zazubila jsem se. "Hmmm," pozdvihla jsem jedno obočí. Přijmout dvě vlčice naráz? Chyběl mi Toren. Nevěděla jsem, jak se rozhodnout. Přece tvoje rozhodování nezávisí na ještěrce, musím se rozhodovat sama, jednou jsem alfa, tak musím, zazubila jsem se. Clawdii jsem cítila nedaleko a Scrootyho stejně tak, o Fiérovi a Allovi jsem nějak nevěděla, kde jsou. Survaki byla taky nablízku, ale pořád nás bylo málo. "Dobrá," řekla jsem klidně. "Přijmu vás, s radostí, seznámím vás se smečkou a členy a územím... a i úkrytem," dodala jsem po chvilce.
Asi bych neměla vlky přijímat hned na potkání, ale vypadaly mile a neškodně, líbily se mi a neviděla jsem problém v tom mít je ve smečce.
"Takže... doufám, že se vám zde bude líbit, jestli chcete, můžete se tu samy podívat a porozhlédnout a já vám později ukáži úkryt a členy..." Tuto variantu bych brala teď nejvíce, protože by mi vyhovovala, šla bych za Zakkim. Ale výběr byl na nich. Dám jim prostor a poté je seznámím s členy a se mnou... musím svolat smečku."Mimochodem, mé jméno je Skylieth," ušklíbla jsem se a pozdvihla obočí, abych jim dala prostor se vyjádřit.

Konverzace s černým vlkem, který se dosud ještě nepředstavil, se vyvíjela opravdu těžko a byla velmi obsáhlá. Ne, neřekl mi skoro ani slovo, jen že se omlouvá a brzy odtud zmizí. To je všechno? Dobře, a co teď? Nemůžu ho tady nechat a jít za Zakkim, co kdyby náhodou měl nějaké špatné úmysly? To nejde! Musím ho hlídat... Zavrčela jsem v duchu. Podívala jsem se mu do očí.
"Pokud tedy nemáš zájem stát se jedním z členů Maharské smečky, odejdi," dodala jsem už trochu důrazně. Dávala jsem mu poslední, úplně poslední šanci, přičemž jsem se zhluboka nadechla a nechala spadnout naježené chlupy a vše okolo.
Cítila jsem, že Zakki je v pohodě a snad se nikde netopí. Toren by mi to dal jistě ihned vědět, proto jsem v klidu sledovala černého. Nic nedělal, nevěděla jsem, co má za lubem, mohl zaútočit, mohl říct, že brzy území opustí, ale mohl se vydat do jeskyně a tam šmátrat... co já vím. Nelíbilo se mi to, zamračila jsem se a doufala, že už se konečně vyjádří, jestli teda odchází úplně anebo by se chtěl stát členem.

Po chvíli čekání se na území začaly objevovat další cizí, nové pachy. Zamračila jsem se, protože jsem tu měla rozpracovaného jednoho a do toho další? Tedy, nyní jsem jich cítila více. Jeden, dva, možná tři... uvidíme. "Hmmm, dobře se rozmysli, co mi odpovíš a nepokoušej se tu něco vykonat, jasné? Hned jsem tu," dodala jsem. Zasekla jsem se, protože tohle jsem před chvílí říkala Zakkimu. Chudák, pozvu ho na území a odejdu... no co, smečkové záležitosti jsou důležitější a když tu nikdo jiný ze smečky není, naštvaně jsem zabručela a vydala se po novém pachu.
Byly to vlčice. Dvě. Obě měly zajímavé zbarvení, líbilo se mi to, nicméně tiše jsem se vydala za jejich kožichy. Když jsem byla u nich, jen jsem si odkašlala a "vyšla ze tmy". Výhoda černého kožichu, hihi, zazubila jsem se pro sebe.
Přišla jsem až k nim. "No zdravím," řekla jsem klidně. Zajímalo mě, co sem teď všechny láká, ale alespoň tu nebylo mrtvo. "Nacházíte se na území Maharské smečky, já jsem alfa a zajímalo by mě, co tu pohledáváte," zamračila jsem se na ně, ale nechtěla jsem hned vypadat útočně. Trochu jsem se uklidnila a prohlédla si obě dvě. Noví členi, možná. Hodili by se, není tu s kým být pomalu... Podívala jsem se přesně té více hnědé do očí a lehce sklopila uši ke krku. Neježila jsem se, alespoň se tu neprocházely jako ten černý. "Hmmm?"

Vlk nepůsobil nijak útočně. Zprvu se lehce naježil a sklopil uši, nicméně má pravomoc ho donutila lehce vyjádřit respekt a úctu. Byl na mém území a kdyby jen zdaleka věděl, jakou moc mám, zřejmě by asi takhle důstojně nestál.
Asi nebyl jedním z těch, co by se hned sklopili a utekli, nebo by se pomalu rozbrečeli, rozklepali a omlouvali se. Líbilo se mi, že si zachoval klidnou hlavu, nicméně já jsem stále vrčela a byla naježená. Počítala jsem s každou reakcí.
Podíval se mi do očí až když začal mluvit. Přestala jsem vrčet, nicméně sklopené uši a naježená srst byla stále na místě. Pověděl mi, že nechce dráždit smečku, nechal se jen strhnout lovem. Hmm... Kdyby byl okázalým lovcem, nebyl by takový vlk na škodu, sice máme Scrootyho, ale jak ho lehce znám, je to spíše toulavý vlk a proto lovím stejně já... zamyslela jsem se. Přítomností jsem se vrátila zpět k vlkovi.
První chyba. Nepředstavil se. Druhá chyba. Neomluvil se.
Zaměřila jsem se na jeho pohled, který stále upíral jinam, jen ne mně do očí. Zazubila jsem se, lehce, ale hned jsem nasadila zpátky vážný pohled. "Toť vše?"
Moc jsem zrovna aktivně nezareagovala, ale přešlápla jsem si z packy na packu a pohlédla na okolí. Byla noc, bylo krásně, cítila jsem se báječně. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, nasáklého okolními jezírky, který vlhce obohacoval můj čenich. Upřela jsem pohled opět na vlka. Jen lovil, překročil hranice a to je všechno? Tak potom, co tu ještě dělá?

<<< Východní hvozd

Cítila jsem se jako někdo, kdo má celý svět na dlani. Měla jsem u sebe svého malého přítele, který se právě nějak nervózně vrtěl, ovládala jsem nespočet magií, se kterými jsem dokázala nemožné, mé vlastnosti se vyšplhaly k dokonalosti a dokonce i pouze mnou ovladatelné magie se nasčítávaly a dodávaly tak moc předtím tak zranitelnému tělu. Nyní jsem byla někdo, koho by jen tak někdo nepokořil.
Kamzíci se vznášeli vedle mě a já jsem poklidně šla na mé území. Razzaki vypadal, jako by ho to nadchlo a dokonce na dva z nich vyskočil. Díky jeho lehkému tělu, které bylo nyní plno masa, kamzíci ani neklesli. "Stačilo říct, že se chceš taky proletět," zazubila jsem se a zčernaly mi opět oči. Hned na to jsem se začala soustředit na Zakkiho a jeho lehkost molekul. Dotknutím tlapy jsem to jenom utvrdila a nyní se Zakki vznášel ještě nad kamzíky. "Stačí tak?" Zazubila jsem se. Pomocí větru jsem ho ale ještě jistila, kdyby náhodou, aby se mu něco nestalo.
Dorazila jsem na mé území. Cítila jsem zde stále Survaki, která tu byla asi jako jediná. Cizí vlk, kterého jsem ani nezaregistrovala, se tu už moc neobjevoval, nicméně byl tu cítit úplně nový pach. Naježily se mi chlupy, nebyl mi moc příjemný, ale snažila jsem se to nedávat najevo. A jakožto zatím jediný člen smečky na území bylo na mě tento nový objekt ehm... zpracovat.
Došla jsem na menší loučku, kam jsem mohla kamzíky v klidu nechat spadnout. Silně a mohutně, aby to bylo slyšet i na dalších územích, jsem zavyla. Doufala jsem, že si toho smečka všimne a že nejsou vzdáleni, aby se mohli jít v klidu nažrat. Podívala jsem se na Zakkiho. Pomocí větru jsem ho nechala slétnout níže. "Poslyš, tady... ti půjčím na chvíli svého malého přítele, ne že mu něco provedeš! Je velmi chytrý a jelikož máš magii myšlenek, dokonce ti bude i rozumět. Ale odpovídat ti asi nebude... Jmenuje se Toren. Já si ještě něco vyřídím, tak tu nezlob a hlídej kořist, tak nějak, dobře? I Torena, samozřejmě," zazubila jsem se a podívala se mu do očí. "Tak utíkej, a ohlídej ho," řekla jsem pouze Torenovi, i když jsem Zakkimu tvrdila, že on hlídá Torena. Vlastně to bylo naopak, no co už. Toren mi přeběhl po natažené pacce a vydal se do Zakkiho vypelichaného kožichu. "Hned jsem zpátky," dodala jsem ještě a rozklusala se na místo, kde se nacházel cizí vlk.

Doběhla jsem nedaleko něho. Vlk klusal nějakým směrem po mém území. Zavrčela jsem - o tom, že je tu smečka, musí přeci vědět. Musel by být totálně blbý, ale ani to ne, i Zakki s jeho poruchami by věděl, že je tu smečka a dával by si jistě pozor. Tento si tu prostě pobíhal.
Zavrčela jsem a stoupla si rázně před něho. Byl celý černý, oči měl jantarové a proto jsem nedokázala odhadnout jeho magii. Mohl být nebezpečný, zároveň i neškodný. Nevypadal nijak mohutně, zřejmě to bylo nedávno, co se ocitl na území Gallirei. Stále jsem hrdelně vrčela a s naježeným krkem se mu dívala do očí. Když jsem se narovnala, byla jsem o trochu vyšší než on. Zvrásněná kůže nad čenichem, přimhouřené oči a hrdelní vrčení značily nebezpečí. "Ocitáš se na území smečky, nevadí ti to?" Stále jsem se mu důstojně dívala do očí. "Pokud něco potřebuješ, máš možnost to říct, pokud ne, být tebou, z toho klusu bych udělala rychlý sprint daleko odtud!" Samozřejmě, že jsem musela budit strach. Byla jsem v hloubi duše někde i ráda, že se tu ocitl nový vlk, který by mohl být součástí smečky a být zde věrný, nicméně prachsprostě se procházel po mém území bez jakéhokoli náznaku respektu a uznání vůči smečce. Proto jsem si ten respekt a uznání musela vybudovat právě teď sama.

Nikdy předtím jsem nikoho ani zdaleka podobného neviděla. Jedl, přímo se cpal masem, ale nic nebylo na jeho postavě znát! Vlčice si pak dá jeden kousek šťavnatého masa a musí si jít zaběhat, aby měla fit postavu. A on jí jak prokoplej, no nepřibere ani deka. Nepochopitelné.
Zaujatě jsem ho sledovala, když najednou zareagoval na mou větu, či otázku. Či co.
Vstal, došel ke mně a zeptal se, jestli mne má doprovodit. Mně to bylo vcelku jedno, mohl se podívat na mé smečkové území, takový vlk byl neškodný a já poslední dobou měla chuť konat a činit dobro. A jelikož jsem na něm viděla, že zřejmě mnohdy nemá ani kde spát, byl to takový vlčí bezdomovec, dalo by se říct, nedělalo mi problémy vzít ho na území Močálů.
"Pokud chceš, můžeš jít se mnou... a doprovodit mě," ušklíbla jsem se. Popravdě kdyby samou náhodou na nás kdekoli kdokoli zaútočil, stejně by se ukryl někde v houští a já bych musela zachránit situaci. Ale co už, alespoň budu mít nějaké zpestření, stereotyp na mě moc není.
Opatrně jsem vstala, načež jsem zamlaskala a podívala se na Zakiho. Konečně jsem si to jméno vybavila. Šikovná, napadlo mě. Koukla jsem mu do očí, ale neměla jsem tušení do kterého, neboť každé koukalo jinam. Bylo to poměrně děsivé, proto jsem se rozhodla očnímu kontaktu bez jeho vědomí se vyhýbat. Pro svůj pocit bezpečí a nervozity.
Začala jsem se soustředit na lehké molekuly v tělech kamzíků - zčernaly mi oči a já se jen dotkla mrtvých obětí. Vzlétly půl metr nad zem a pomocí magie jsem je ovládala tak, aby "levitovaly" za mnou a já neměla žádnou námahu s jejich přenosem. Koukla jsem na Zakiho. "Tak pojď, ukáži ti takové tajemné a zajímavé místo, tam se ti bude líbit," ušklíbla jsem se. "A možná tě i se smečkou seznámím, když se všichni sesbírají a sejdou," za což bych byla moc ráda.

>>> Močály

Lovení probíhalo prakticky bez problémů. Jako vždycky. Ani lovení mi nedělá problémy... konečně jsem se usadila trochu a začala žít vysněný život. Mám smečku, mám super magie, mám vše, co jsem měla v dětství. Až na to, že teď jsem si to všechno vybudovala sama, bez otce. Jen s vírou a vlastním rozumem...
Zamyšleně jsem došla k vlkovi a lehla si opodál. Dva kamzíky jsem měla vedle sebe, hlad jsem měla zatím malý, proto jsem v klidu mohla vydržet do chvíle, než se nají Razzaki - připomněl mi své jméno, asi fakt stárnu? - a než odnesu kamzíky do smečky. A doufám, že až silně zavyji, všechny mé smečkovlky svolám. Bylo by to fajn se zase sejít, všichni... třeba má někdo něco nového, určitě někdo něco zažil a mě by to docela zajímalo, napadlo mě. Přemýšlela jsem asi až moc, že jsem se nesoustředila absolutně na okolí.
Kolem procházeli vlci, přicházeli a odcházeli, a já je, prakticky jako vždy, ignorovala. Zakkimu zřejmě chutnalo, jedl jako kdyby předtím neměl žvanec minimálně rok. Zajímavý pohled. No co, alespoň jsem zlepšila den někomu jinému, mé dny už jsou dobré, zašklebila jsem se. Chtěla jsem počkat, až se vlk nají a rozloučíme se, abych odnesla kamzíky na smečkové území. Anebo se nebudeme loučit?
"No... potřebuji kamzíky dopravit na vedlejší, mé, smečkové území, aby se najedli i vlci v mé smečce. Takže..." konec věty jsem nechala volně doznít. Třeba bude chtít jít se mnou, což by mi nevadilo, anebo půjde opět po svých. Je to jeho věc, mně to bylo vcelku jedno. Společnost mi nevadila, ale zase jsem dokázala být i bez ní.

Ačkoli jsem tomu sama nevěřila, že by vlk, kterého jsem prakticky neznala, ale odhadla jsem ho na trochu zvláštního jedince, uposlechl má slova, zjistila jsem podmíněnou sílu hladu. Vypadal vyhuble a bylo vidět, že by pro jídlo udělal cokoli. A pro mě to byla maličkost, mávnutí drápem a kamzík byl dole. Nebo srnka nebo co to jdu vlastně lovit.
Kamzík. Dělám si srandu.
Vlk se poslušně uložil na místo, kde jsem mu řekla, ať hlídá. I když měl trochu problémy asi s psychikou, vyjadřováním a tak, vypadal, že kompromis se s ním dá udělat. Zaujala jsem tedy využitelnou pozici pro lov a obhlídla si stádo. Potichu jsem doufala, že je seznámen se sílami magií, aby až teď náhodou nějakou nepoužiji, nezačal vyjeveně jásat, že to vidí poprvé a nevyplašil oběti.
Proto jsem se ještě raději vzdálila a začala si v hlavě vymýšlet taktiku.
Popošla jsem ještě o kus dál. Stádo o 5ti kamzících by mělo být hračkou. Zneviditelnila jsem se. Popošla jsem ještě o kus blíž a opatrně začala stádo shromažďovat co nejblíže k sobě. Když kamzíci stáli při sobě, utvořila jsem kolem nich ohnivý okruh, aby nebyli vidět a nemohli utéci. Už byli v pasti. Do země jsem pustila pomocí magie elektřiny nějaký ten proud, aby jim ochrněly svaly a spadli k zemi. To se ukázala magie země, která pomocí kořenů stromů připoutala jejich všechny nohy a krky k zemi. Oheň zmizel a já postupně, stále neviditelná, jsem začala prokousávat kamzíkům tepny na krku. Jak snadné. Když bylo vše hotové, zviditelnila jsem se.
Zadívala jsem se na vlka. Ležel poměrně daleko, ale vzpomněla jsem si na novou magii od Smrti. Zajímavé, jak se to teď hodilo. Vlk poměrně nemusel se ani namáhat a měl pět kamzíků ulovených.
Začaly mi černat oči a já se soustředila myšlenkami na velmi lehkou váhu jednoho z kamzíků. Když jsem se ho dotkla, začal se vznášet. Magie vzduchu mi napomohla dostat tohoto kamzíka k vlkovi. Ani nevím, jak se jmenoval, nevadí. Kamzík spadl vlkovi přímo pod čenich. Měl opět normální váhu, oči se navrátily do původní barvy.
Tohle jsem zopakovala i se všemi čtyřmi zbylými a dala se je nedaleko sebe. Sedla jsem si, abych nabrala trochu energie a pozorovala vlka. "No, je tvůj. Nech si chutnat... a jak že se vlastně jmenuješ?" Buď jsem to zapomněla, nebo mi to vypadlo, nicméně nemohla jsem si za boha vzpomenout. Snad si to nevezme osobně a bude i s kamzíkem spokojený.