Gallirea - Příspěvky uživatele

Černý hned po mém oslovení vylezl zpoza stromu a stoupl si na déšť vedle mě. Teď, když jsem chtěla smečku svolat, seznámit se vším a trochu v tom udělat pořádek, všichni zdrhají... no snad jim to nebude trvat dlouho, zamručela jsem si pro sebe, koukajíc, jak Zakki utíká za ostatními. Aspoň bude mít o trochu lepší náladu, to, co se stalo, nebylo pro ani jednoho z nás příjemné, sklonila jsem hlavu, ale hned na to jsem věnovala pohled Judayovi.
Řekl, že už to je pomalu rok, co jsme se neviděli. "Pravda," dodala jsem. Bylo to ještě před zimou. Rozhlédla jsem se po okolí. Tohle území bylo pro mě něčím stále tak zvláštní a zajímavé, a i když to byly močály, kde to občas nevonělo po fialkách, bylo to tu aspoň obohacené jezírky. Zajímavými jezírky, do kterých mohl kde kdo kdykoli spadnout. Nechtěně, omylem, nebo taky něčí vinou, ušklíbla jsem se pro sebe, když jsem přemýšlela, co za lumpárnu vyvedu. Ale zatím jsem musela vypadat důstojně, byla jsem alfa přeci!
"Bez žádosti, hmm," zamručela jsem, když kolem mě obešel kolečko jako nějaký bojovník v ringu. Zamračila jsem se, nelíbilo se mi to, ale vydržela jsem to. I když byl vlk a tím pádem o trochu urostlejší, já sice byla štíhlejší postavy, no síly jsem měla až až. Magií jsem ovládala nespočet a svou výškou jsem ho předehnala. Nicméně nepředpokládala jsem, že by nějak zaútočil. Neměl sebemenší důvod. "Změnilo se vůbec od té doby něco?" Pohlédla jsem na nebe. Byla to taková všeobecná otázka, možná řečnická, no počítala jsem s tím, že mi na ni Juday odpoví. Vlastně jsem ani moc nevěděla, co říct. Jestli se ho zeptat, jak se měl, co dělal, nebo mu naznačit, že už je smečka trochu plnější a že se tu nemůže jen tak promenádovat... nevěděla jsem, byla jsem ráda, docela, že ho vidím po takové době. A nevadilo mi, že tu je, ale pokud by neměl zájem přidat se do smečky, budu nucena ho odtud vyprovodit.

//Shea, Amaya a Razzaki, prosím o post, máte čas do konce víkendu, já jsem pryč do pondělí... tak ať to tu je :P :D

Elisa s Meadow odklusaly, Scrooty se trochu uklidnil a odklidil se i s Clawdiou. Ta při běhu pryč ještě něco vykřikovala. Sotva tu jsou a hned mizí. No co, určo se brzy vrátí a já konečně můžu svolat smečku, pomyslela jsem si. Hned na to se sebrala i Shea a Amaya a utekly, i s Razzakim (//pardon za "manipulaci", jen to píšu trochu dopředu)... aspoň tu bude klid na chvíli a já si můžu vše promyslet a urovnat v hlavě, optimisticky jsem si pomyslela a pozdvihla obočí. Zůstal tu se mnou jen Kohaku a Survaki.
A Juday?
Chmm, zamručela jsem si pro sebe. Ohrnula jsem čenich a zavětřila jeho pach. Juday? Co ten tu chce? Neviděla jsem ho po staletí. Byla to dlouhá doba, co jsme se neviděli a dost se toho změnilo. Ale o tom, že tu je smečka, myslím ví. Zamračila jsem se. Neměla jsem tušení, co potřebuje. Smečka, proběhlo mi hlavou. Vykrást ani nic podobného jistě neměl v úmyslu, byl to vlk sice silný, ale tohle by si nedovolil. Byl by v zápětí mrtev. Hehe. Ale byla tu smečka. Že by se chtěl přidat do smečky?
Myslí jsem zabrouzdala i do tohoto kouta myšlenek a pomalu se přemisťovala za ním. Byl u hranic, tudíž měl něco na srdci. A do toho ten déšť, k sakru. Magie jsem však nevyužila, abych si počasí zlepšila a byla v pohodě. Byla jsem už trochu vyčerpaná.
Došla jsem až k němu. Tedy, byla jsem ještě kus od něj, ale furt jsem přemýšlela. Chce se přidat do smečky? Hmm, členů je dost... ale o takového vlka by (ne?)byla nouze, zamyslela jsem se (//nevím, jestli se říká byla nebo nebyla O:D). Přijala bych ho? "Kuš, Skyl, děláš jen ukvapené závěry. Třeba tě přišel jenom navštívit," dodal Toren. Máš pravdu, jdu to zjistit.
"Hmmm," zamručela jsem v dálce. "Zdravím, Judayi," dodala jsem poté nesměle a tiše jsem přišla k němu. Bouře byla tak nějak v pozadí, musel to být dramatický nástup. Stála jsem na dešti, kdežto on se skrýval pod stromem. Mně to nijak nevadilo. "Dlouhá doba," dodala jsem si spíše pro sebe a prohlédla si ho. Byl stále stejný - co bych čekala, že mu vybledne černá od sluníčka? - akorát měl lehce pohublé břicho. Asi hlad nebo co. "Co žádáš?"

//Pro (můj) pořádek: Až odejde Elisa a Meadow, na území zůstává Kohaku a Survaki. (Pokud by se chtěla Survaki zapojit do akce, vzkaz, máš na to čas do zítra...)

"Scrooty," dodala jsem po chvilce, když nás navštívil i další člen smečky. Všichni se tu můžeme sejít, že jo, pomyslela jsem si ironicky. Takovéhle situace bych nejraději řešila sama.
Scrooty se zmínil o tom, že šedá vlčice je alfou vedlejší, nedaleké smečky. Poznala bych to, čenich jsem měla taky, nedokázala jsem konkretizovat smečku ale to, že je alfou, jsem poznala. Zamračila jsem se, když do ni tak trochu ryl. Věděla jsem, že je teď tak nějak v klidu, je na "svém" území a kdyby vlčice vystartovala, bylo by po ní. Hned. I když já bych se do tojo nezapojila a jen se koukala, pomyslela jsem si zlomyslně.
Myšlenkami jsem se vrátila hned zpátky. Vlčice se představila jako Elisa a druhou nazvala Meadow. "Skylieth, jak již Scrooty zmínil," zabručela jsem na jeho účet a podívala se šedé do očí. Byla jsem opět o trošičku vyšší a i když to nebylo na první pohled zdaleka znatelné, já jsem to viděla a dodávalo mi to na sebevědomí. Hihi.
Elisa se rozpovídala o tom, kde leží její smečka. Tak nějak jsem tušila, pravděpodobně níže pod Smrkovou o pár území, což jsem si i blíže představila. A nabídla mi, že je tu proto, kdyby náhodou členi její smečky vkročili na mé území a členi mé smečky na jejich. Že při pohybu po hranicích se nevysvlečou vzájemně z kůže. Pozdvihla jsem obočí. "Hmm, to zní zajímavě. Určitě to není k zahození taková nabídka, nejsem proti, ale v případě, že vlci z vaší smečky budou opravdu míjet toto území po hranicích, ne že si budou šmajdat někde mezi jezírky Močálů. To samé platí i o členech naší smečky, obeznámím je tedy s tím, že mohou projít přes Asgaarský hvozd, nýbrž přes hranice. Hlouběji do území ani jedna smečka nezasáhne. V tom případě pak tedy souhlasím, a jsem ráda, že jste se zastavily. Ani já o vaší smečce blíže nevím," přiznala jsem se a lehce imitovala úsměv.
Druhá vlčice byla spíše jako doprovod, byla ticho a občas měla nějakou poznámku. To, že přišla Clawdia, jsem samozřejmě zaregistrovala a byla jsem ráda, mohla se konečně svolat smečka v nejbližší době. Amaya se oddálila, pravděpodobně i se Sheou. Byla jsem ráda, že se smečky zastaly, no jejich přístup se časem zmírní. Zřejmě jsou ve smečce - celkově - nové, neodpustila jsem si štiplavou poznámku, samozřejmě v dobrém slova smyslu.
"Dobrá tedy, s návrhem souhlasím. Pokud je to vše, děkuji za vaši návštěvu," řekla jsem tak trochu na rozloučenou. Určitě jsem je nechtěla vyhazovat, ale smečkové povinnosti byly smečkové povinnosti a pokud vlčice opravdu nic jiného nepotřebovaly, tak nač tu stále vykecávat? "Těšilo mě, Eliso, Meadow," podívala jsem se i na béžovou, která moc do konverzace zahrnuta nebyla. Mrskla jsem ocasem a doufala, že i s jinými smečkami budeme mít kladný vztah. Ale taková nepřátelská smečka, to by nebylo na škodu, byla by to celkem sranda a vzrůšo...! "Ani na to nemysli."

Z černého vlka nakonec vypadlo, že by se chtěl přidat do smečky. Pokud by smečka měla zájem. "Hmmm," zamručela jsem. Podívala jsem se mu do očí. Konečně se představil.
Když řekl, že se jmenuje Kohaku, chtěla jsem mu podat packu a pogratulovat, že ho to konečně napadlo. Ale ne, byla jsem v klidu, koukla jsem mu do očí a trochu přestala dělat ty srandičky - to až dýl.
"Dobrá tedy, Kohaku," dodala jsem po chvilce. "Budiž buď vítán v naší, Maharské smečce, uvidíme, co v tobě je a jestli budeš členem, se kterým se Maharská smečka bude moct chlubit," řekla jsem lehce nesmyslně, ale musel si domyslet, jak to myslím. Určitě jo. Trochu jsem byla myšlenkami jinde.
Všimla jsem si nedaleko i Survaki. Probrala se z mrtvých? Zavtipkovala jsem si pro sebe, ale byla jsem ráda, že o sobě opět dává vědět. Stačila tu jen přítomnost Scrootyho a Clawdie a mohla jsem konečně svolat smečku. Tak nějak jsem tušila, že Fiéra neuvidím, a Allassëona už tuplem ne, bůh ví, kde se ti dva flákají. Avšak smečka musí fungovat a pokud tu nejsou, mají smůlu. Takhle to nechodí. Kdyby o smečku měli zájem, jsou tady. Nemají, tak ani smečka o ně. Bylo to jasné, o tihle dva smečka přijde. A zrovna Fiér mě mrzel, byl to malý hajzlík, ale měla jsem ho ráda, trochu, s ním by se dalo podniknout spousta srandy...
Ucítila jsem cizí pachy. Ach jo, vlk nemá ani trochu klidu pro sebe, zabručela jsem neochotně a podívala se na Kohaka. "Omluv mě, alfovské povinnosti," zazubila jsem se, mrskla ocasem a vydala se k novým návštěvníkům močálů.
Byly to dvě vlčice, jedna šedá a druhá béžová, s modrými cosi na sobě. Přimhouřila jsem oči a spatřila Amayu a Sheu (jo! Pamatuji si to!), jak u vlčic aktivně stojí a brání smečku. Hihihi, zasmála jsem se pro sebe, ale zároveň i nahlas, no byla jsem ještě daleko na to, aby to někdo z nich slyšel. Amaya a Shea byly naježené, Shea vrčela a Amaya na ně rázně tlačila, aby vyklopily důvod, proč jsou tu. Ušklíbla jsem se, bylo to vtipné, pohled, který potěší u srdce každou alfu. Z vlčic byl cítit cizí pach, jiné smečky. Že by nějací zvědi? Co asi tak mohou chtít? Ta šedá má dominantní pach, je cítit víc jak ta béžová... že by alfa? Zamračila jsem se. Neměla jsem nejmenší tušení, co tu mohou chtít. Zavrčela jsem. Amaya říkala něco o sundání z kůže. Vzhledem k jejich postavení a mohutnosti, a šedé vlčici, by to asi bylo jasné. No já jsem mohla být úplně v klidu, ovládala jsem magií nespočet. Nevěděla jsem, jak na tom obě vlčice jsou, no věděla jsem, že bych se s klidem ubránila. A byly obě na území mé smečky, tudíž... "klid." Tiše jsem vyslovila a podívala se na Sheu a Amayu. "Nebojte, vezmu si to do tlapek, díky," řekla jsem jim. Jakožto alfa jistě přišly za mnou. "Můžete v poklidu pokračovat prohlídkou území, já to zmáknu."
Podívala jsem se jim do očí a naježily se mi - asi z principu - chlupy na krku. Toren se zachvěl a já cítila jeho nejistotu. "Chmmm," zavrčela jsem, ale snažila jsem se být v klidu. Třeba nepřišly nijak konat zlo, jen něco chtějí. Co já vím. "Tak povídejte, co tu chcete?"

//Pokecat si s tebou pujde jenom Skyl, neboj :D Aaaa Survaki asi psat ted nebude, nema na co reagovat... :D Uz ale ted nikdo nepiste, chci hodit taky poooost bbboooohhhhaaaa :D :D

//Hned jak dojdu domu hazim post, kolem 8. to tu mate :) Pockajte na mnaaa :D

//Jojo, v pohode... dala bych to vedet no pres vikendy jsem mimo :D Ale potravy neni nikdy dost :P :D

//Ano, ano, svolavacka bude :) Jenom mimo, pro info... Skyl ulovila nedavno 3 kamziky, ktere ma vedle sebe a bude svolavacka, aby se odnesli do jeskyne a zaroven se novym clenum ukazal ukryt :D Ale dobry, to jen mimo, to je jedno, dobre ze hrajete :DDDD

Překrásný spešl, zasloužený a neskutečný, moc se povedl ♥_♥
...
Středočeský kraj, okres Kutná Hora, Čáslav
Sraz nooooooo možná, spíše ne, to ještě promyslím :) :D

Nikdo mě z ostatních, zde přítomných vlků, ani zdaleka nezná. Nikdo neví, jakou jsem si prožila budoucnost a jak jsem se chovala ještě nedávno. Jak jsem brala ostatní a jak moc, sakramentsky moc, jsem se za tu dobu, co jsem obývala Gallireu, změnila. Nikdo.
Bohužel ani Zaki. Popravdě, nechtěla jsem mu ublížit a moje reakce byla možná lehce přehnanější, ale mé ohnivé zapálení těla bylo tak nějak automatické, protože to tak prostě bylo. Popáleniny žádné neměl, oheň ho nijak nezranil, jen ho měl zastrašit. A povedlo se... ale až moc.
Vlk se začal nadměrně klepat, začal drkotat zuby a začal něco vydávat. Zřejmě choval k ohni panický strach, nicméně to já jsem nemohla vědět. Jeho chování nebylo možné normálně a klidně přijmout, jen se nad tím zasmát a mávnout tlapu by ovlivnilo můj budoucí respekt. A jak mě učil otec, respektu bylo vždycky málo. A vždy byl třeba.
Najednou však Zaki začal říkat něco o vráně. Neměla jsem tušení, co to povídá, no co se stalo potom mě poměrně dost vyděsilo.
Zakiho magie se přetransformovala na jeho prožitou vzpomínku, která se mi vštípila do hlavy. Bylo to šílené, ocitala jsem se sama v uzavřeném prostoru, kde nikdo a nic nebylo. Nikde. Hladová jsem požírala pomalu sama sebe a bolest jsem už brala jako něco samozřejmého, na lehkou váhu. Zamračila jsem se a zavřela silně oči. Bylo to neskutečně depresivní a zřejmě by mi z toho přeskočilo, opravdu to prožít...
... přeskočilo by mi z toho, tohle prožít. Co to sakra bylo? Tak proto je ten vlk šílený. Tak proto se takhle chová... ale co ten dráp v čenichu? To nemělo žádný smysl, proč to u svaté Smrti udělal? Kdyby do mě dloubl nebo mě olízl, bylo by mi to jedno, ale strčit mi dráp do čenichu bylo dost nepříjemné a co by mi udělal potom? Strčil ho do mého .... no, nic radši. Podívala jsem se na vlka, který se klepal opodál a poraněné tlapy si ani nevšiml. Nic vážného to nebylo, jen škrábnutí tesáky, krev mu z toho netekla nijak moc, jako kdyby se škrábl o větev. Neublížila jsem mu, vše to bylo hrané na upozornění a seznámení s hranicí jeho chování.
Nijak nekulhal. Chápala jsem to vzhledem k jeho vzpomínce a celkově jsem na to, co se teď stalo, neměla slova a činy na reagování. Zato Scrooty reagoval ihned. "O jeho strachu chovaném k ohni jsem nemohla ani v sebemenším vědět. To, co udělal, si takovou situaci vyžádalo a nereagovala jsem přehnaně. Je snad běžné dojít k cizí alfě a strčit jí dráp do čenichu? Nechám si toho dost líbit, tohle však přehnal. Sice je trochu nemocný, ani se nedivím, no nemohla jsem to vědět, to zaprvé, a zadruhé dostal za nic kamzíka a jako odměnu mi strčí dráp do čenichu? Mohla jsem ho tam zabít, kdybych chtěla, jelikož mi překazil lov. A místo toho jsem mu věnovala celého kamzíka. Hmm, to už nikdo neocení, ale kritizovat na základě jeho mentální poruše, o které si ani ty předtím nevěděl, to jde každému... ...a snadno," zabručela jsem a otočila se. Uši jsem sklopila ke krku a pomalu šla směrem k Zakimu. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Jestli se omluvit - ale za co? To, co udělal, mělo následky, se kterými bude v budoucnu počítat.
Oheň si pro příště nechám stranou...
Došla jsem až k černobílému. Nereagovala jsem nijak, jen jsem si sedla vedle něj a tiše vzdychla. "Neměl si to lehké a nedivím se ti, že pak je z tebe to, co z tebe je. Nicméně poslyš... myslím to s tebou dobře, dostal si za nic celého kamzíka, za to mi nemusíš strkat dráp do čenichu, jasné? Popichování pochopím, ale tohle bylo moc. Klidně s tebou budu tak trochu blbnout, i když na to moc nejsem, ale "vocať pocať", (//jelikož nevím, jak se to píše :D) podívala jsem se mu do očí a zvedla se. I Kohaku stál nedaleko. "A s ohněm tu už manipulovat, tedy alespoň před tebou, nebudu, dobrá?" Dloubla jsem do něj packou a pomocí magie vody jsem z nedalekého jezírka jsem mu očistila ránu na tlapě. Koukla jsem mu do očí. "Hmmm," dodala jsem pak a usoudila, že mu asi bude nejlépe, když ho nechám v klidu a samotného. Tak nějak. Raději. Zatím. Určitě se k někomu přidá.

Kohaku stál nedaleko a na mě bylo ještě vyřídit to s ním. Cizinec na mém území přeci jen tak neměl právo co chodit. Třeba se rozmyslel a přidá se do smečky... uvidíme.
"No, povídej," dodala jsem, když jsem došla až k němu. Zastavila jsem se, přenesla váhu z přední packy na druhou a hleděla mu do očí. Zajímalo mě, jestli se i vyjádří ke smečce anebo jenom k tomu, co se tu teď stalo. Doufala jsem, že to nebude řešit, bylo by to lepší, už by mi to asi bylo proti srsti. "Máš snad zájem o místo ve smečce?" Lehce jsem mu pomohla...

Sledovala jsem z povzdálí, takzvané bezpečné vzdálenosti, co to ti dva proboha dělají. Neměla jsem nejmenší tušení a ani jsem to raději vědět nechtěla. Jenom ten pohled, jak Zaki pojídá Scrootyho ucho. Doufám, že se předem znali, anebo jestli se vidí poprvé, tak si to vyslechnu, ušklíbla jsem se.
Zaki se začal šíleně smát, až z toho spadl na zem a odkutálel se... až ke mně. Zaměřila jsem na něj nevěřícně svůj pohled, pořád to byl pro mě cizí vlk, no on se postavil a podíval se mi, příliš z blízka, do očí.
To, co následovalo potom, mě vrátilo zpět k mé bývalé, sakra výbušné a zlé povaze. On mi strčil dráp do čenichu. Ohnala jsem se ihned po něm, načež jsem mu tesáky sekla po noze. Hned, jakmile se tlapa oddálila od mé srsti, skočila jsem po něm, přičemž se celé mé tělo ocitalo v plamenech, což ho nehezky muselo pálit, a uzemnila ho na zem. Byl lehký, věděla jsem, že je bezmocný a lehce zranitelný, ale respekt si musel vytvořit. Zaryla jsem mu lehce drápy do kůže, aby jen pocítil, jak to bolí a že to myslím vážně. Přičemž jsem vrčela a měla své vyceněné tesáky tak blízko jeho krku, že by stačilo jenom pohnout a bylo by po něm. "Uvědom si, s kým jednáš!" Vyštěkla jsem. Nemínila jsem z něho slézt a uzemněného na zemi jsem ho držela ještě nějakou dobu. Kolem mě se začaly dělat plameny, které šlehaly víc a víc. Měla jsem vztek, ale musela jsem se držet a brát v potaz jeho demenci. Tedy, mozkovou nepřítomnost, nebo jak to nazvat.
Když jsem z něho slezla, plameny uhasly, stejně tak i já, načež jsem jen vrčela a stále se mu dívala do očí. Bylo mi jasné, že autoritu uznávat moc nebude, ale tohle už vážně přehnal. Z čenichu mi tekla trocha krve, což jsem následně olízla a podívala se mu zpříma do očí. "Ještě jednou se mě dotkneš, a je po tobě," dodala jsem vážně. Hodně vážně. Dlouho se nestalo, aby mě někdo takhle naštval. Musela jsem se zase uklidnit. K tomu přišla i Clawdia... chmmm.
Scrooty na mě kladl otázky a i samotná Claw tomu nevěřila. "Náhodně jsem ho potkala, když jsem byla lovit, vypadal pohuble, tak jsem mu obětovala kamzíka, ale nějak si toho neváží, ani toho, že je na území a v bezpečí. Sám si to nebezpečí způsobuje a ještě chvíli, nepoteče mu krev jenom z tlapy, ale bude tu sám v té krvi ležet," řekla jsem s přísným pohledem na něj a poodstoupila. Oklepala jsem se. Zase se v tobě probouzí ta šílená vražedkyně? To snad neee, říkala jsem si pro sebe. Chmm, čeho je moc, toho je příliš a on to nemálo přehnal, ujasňovala jsem si. Má reakce nebyla nijak přehnaná a vlastně jsem ani nevěděla, proč stále toleruji jeho přítomnost na tomhle území, když si toho ani trochu neváží.
"Zdravím, Claw, je dobře, že jsi tady," dodala jsem a prohlédla si ji. Měla na čele cosi zajímavého, ještě jsem to neviděla. "Hmmm," zabručela jsem už klidně a posadila se opodál. Olízla jsem si ještě jednou čenich a pohledem už k Zakimu nebrouzdala. Scrooty měl pravdu, že byl na kategorii vlčete, ale co s ním? Dala bych ho sežrat supům, napadlo mě. Nemohla jsem však být opět tak zlomyslná, byla jsem alfa a měla jsem jít příkladem. Musela jsem se uklidnit. Uvidíme, jak zareaguje a podle toho ho buď ještě nějakou chvíli nechám na území, anebo poletí jak prašivá myš.

Stála jsem před vlčicemi a v duchu doufala, že jsem neudělala chybu a že nebudu tohoto unáhleného kroku litovat. Uvidíme, nevypadají ale, že by byly nějak neužitečné, zamyslela jsem se a podívala se jim do očí. Jedna měla magii skrytou pod jantarovýma očkama a druhá měla magii země.
Musela jsem si jména zopakovat, než jsem je stihla zapomenout. Shea, Amaya. Ta hnědější je Shea, ta s tím zajímavým uchem Amaya. Dobře, to snad nezapomenu, doufám... zazubila jsem se pro sebe a podívala se na ně.
Shea měla zajímavé myšlenky, avšak nedávala jsem nijak najevo, že je vnímám. Popravdě byly nezajímavé a tak jsem to nechala být. Byla šťastná, že konečně patří do smečky - z čehož jsem odvodila, že pravděpodobně neuspěla. Hmm, to se dozvíme časem. Hihi.
Druhá byla už trochu klidnější, což jsem oceňovala více, ale stále jsem měla nic nevyjadřující obličej.
Z ničeho nic najednou od hranic přifrčel Scrooty. Nene, on žije! Zaradovala jsem se ironicky a otočila se na něj. "Zdravím, ty si taky našel území smečky, jo?" Rýpla jsem si s humorem, načež jsem mu ukázala své bílé tesáky při úšklebku. On jen něco pronesl o vlčicích - jak typické na vlka - a zaregistroval Zakkiho. Zakki! Vydal se za ním. Já budu muset taky, hehe, napadlo mě. Vlčice se rozhodly, že se tedy spolu obě vydají a prozkoumají Močály. "Dobrá. Zatím vás tedy nechám prozkoumat toto území, buďte opatrné. Později, až se tu trochu sejdeme jako smečka, vás zavytím - to jistě uslyšíte - svolám a seznámím se členy... a půjdeme si prohlédnout i úkryt," dodala jsem organizačně a otočila se. Vydala jsem se k Zakkimu a Scrootymu.
Ani jsem nedošla až k těm dvěma, jen jsem je z dálky pozorovala. Toren! Všimla jsem si nebohého, oslintaného tvora, který se plazil za mnou. "Chmmm," zamručela jsem na Zakkiho. "Nějaký rozumný důvod, proč je Toren oslintaný? Hmm?" Zavrčela jsem, aby věděl, že to myslím vážně, no zároveň jsem se ušklíbla a prohlédla si Torena, jestli je v pořádku. Byl. "Máš štěstí," dodala jsem s úšklebkem.
"Zdravím Scrooty, ještě jednou. Co nového?" I když ti dva něco sehrávali, asi nějakou taneční akci nebo co, nevím, stála jsem klidně opodál a doufala, že mě alespoň trochu zaregistrují a budou vnímat.
Postavila jsem se vedle kamzíků a z nedalekého jezírka, pomocí magie vody, vytvořila takovou malou spršku pro Torena. Přeci mi do srsti nepoleze od cizích slin, blah. Vítr napomohl rychlejšímu usušení. Toren byl jako nový, tedy, vypraný v Perwollu. Hned na to mi vlezl do srsti na krku a celý se třásl. "Chtěl mě sežrat! Ošklivec jeden, žužlá ještěrky!" Práskl mi ihned přes myšlenky. Ušklíbla jsem se a posadila se, načež jsem sledovala, co to u svaté Smrti ti dva dělají. "To je v pořádku, nemyslel to zle, nijak by ti neublížil a kdyby, zabila bych ho, neboj," dodala jsem. "To už by mi mohlo být jedno, kdybych byl na šupinky!" Opět jsem vycenila tesáky v širokém úšklebku a zavrtěla se. Ocas jsem svinula k tělu a čekala, co ti dva nakonec zatančí na vystoupení.