Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mne svou jednoduchostí poměrně zaujala a proto jsme spolu strávily na mýtině nějakou tu dobu. Já jsem jen spokojeně předváděla lehké, magické kousky, ale nechtěla jsem se moc vytahovat. Poté jsme se tak nějak rozloučily a vlčice se vydala směrem ke své smečce. "Ahoj," řekla jsem jen prostě a usmála se. Tak nějak... usmála.
Podívala jsem se ještě za ní a přemýšlela, co budu dělat. Samozřejmě jsem měla v plánu vrátit se do smečky. Nicméně přemýšlela jsem o další procházce. Ne. Nebudeš jen tak někde mizet a cestovat, máš smečku, tak se tak chovej! Musela jsem se trochu vycepovat.
Sama jsem si přikývla a rozešla se směrem k domovině. Dobře, tak nějakou dobu pobudu ještě tam. Zkusím ještě něco ulovit, nevím, jak je na tom Scrooty a myslím, že smečka by mohla mít hlad. A pak bych si mohla prostě v klidu... relaxovat. Super nápad.

>>> Maharské močály

Ňuuuu ❤❤❤❤❤♥♥♥

Při povídání o magii myšlenek vlčice znejistěla. Toho jsem chtěla dosáhnout a měla jsem i očividně radost, ale nechtěla jsem ji hned děsit. Proto jsem se jen na odlehčení usmála a lehce ji provedla zákoutím mocí magií. Iluze ji zaujaly, jak bylo vidět, ono, koho by to nezaujalo, ocitnout se někde neznámo kde. Ale těšilo mě to, asi jsem v sobě měla ještě to malé, hravé já, nicméně trochu vyrostlejší a zaměřenější místo hry na honěnou, na magie. Co už.
"To máš pravdu." Chtěla jsem jí toho říct jako reakci více, ale nic jiného mě nenapadlo. Měla pravdu.
"Talent? To jo," ušklíbla jsem se, upřímně. Já a talent? Pocítila jsem i záchvěv Torena v srsti, zřejmě mu to taky přišlo vtipné. Vlastně to byla i první lichotka, kterou jsem obdržela na tomto světě. Asi. Vlastně si to ani nepamatuji. Ale možné to je. "Ale díky, jistě se jich pár taky jednou naučíš a věř, nudit se nebudeš," dodala jsem jen s klidem a podívala se před sebe. Na Wolfganii bylo cítit, že už by nejraději šla za smečkou. "Jistě se ještě někdy setkáme, naše smečky přeci nejsou tak daleko," opětovaně jsem se podívala směrem i ke své smečce. Jestlipak se tam něco změnilo? Pravděpodobně nic.
Najednou z vlčice vypadla otázka ohledně počasí. "Noooo," zamyslela jsem se a pohled opět věnovala jí. "Počasí taky dokážu ovládat," zazubila jsem se. Ze zatažených mraků se najednou udělalo kolem jasno a slunce hřálo. Na obloze nebyl ani mráček, ale nad Wolfganií se jeden malý vytvořil a pěkně temný. Zasmála jsem se. Tuhle část jsem měla nejraději. Pouze nad vlčicí byl malý mráček, ze kterého začalo pršet. "Promiň, já musela," ušklíbla jsem se nevinně a sledovala její chlupy padající pod tíhou vody. Pršet přestalo, veškerá voda z její srsti se vznesla a utvořila kouli. Na Wolfganii foukal hřejivý vítr, aby ji lehce vysušil a počasí se vrátilo do normálu.
Vodní koule se rozlétla a postupně nad květinami se rozpouštěla. V odlesku slunce házela i malou, ale viditelnou duhu. "Hehe," dodala jsem jen nevinně a oklepala se. Těšila jsem se na její reakci.

Wolfganie se mi přiznala, že magii trénovala, ale je na samém pokraji. Vytvořila malé vlnky. Plně jsem si vzpomněla na dobu, když jsem ještě moc magií neovládala a když, tak většina byla na počátku. Ušklíbla jsem se, protože jsem věděla, jak jsou začátky náročné, kolik to chce trpělivosti a jak moc vyčerpávající to je. Někdy i pěkně o nervy.
"S magií vody je hodně srandy, tu mám moc ráda," dodala jsem. "Je to ale hodně na trpělivost. A pak si s ní užiješ," přesvědčovala jsem jí v klidu a důstojnosti.
Při zmínění mé vrozené magie, myšlenky, se vlčice trochu zarazila a hlavou jí prolétla otázka. Letmo jsem se ušklíbla a opět nasadila klidný pohled. "V takových vlcích se většinou ostatní nevyznají, nevědí, na co myslí nebo co dělají. Je to kouzelné," řekla jsem hrdě a cítila se úžasně. Milovala jsem tuhle magii ze všech nejvíc. "No, útržky chytáš, zpočátku je to nepříjemné a bolí tě z toho hlava, ale když si to zažiješ a začneš umět ovládat, je to super a nikdo nikdy neví, co ty víš," dodala jsem s kamenným výrazem, možná s trochu ironickým podtónem, aby lehce znejistěla. Jen tak, ze srandy.
"Iluze a příkaz... příkaz jsem ještě moc netrénovala, tedy, už je to dlouho, ale iluze je super," řekla jsem s úšklebkem a natěšeně se oklepala. Vedle Wolfganie najednou stál škvor. Měla ho u tlapy. Samozřejmě to byla jenom iluze, ale byl tak reálný, že když jsem ho nechala lézt ji po tlapě, musela to jistě cítit. Stejně jako to, když se na něj přestala soustředit, že pálí slunce. Přes iluzi jsem ji přenesla na poušť, kde byl rozpálený písek a silné, polední slunce. Chvilku jsem jí v tomhle nechala. "No, tak tohle je iluze. Právě si na poušti a po noze se ti prochází velmi nebezpečné a jedovaté zvíře," ušklíbla jsem se. Po pár minutách jsem vše vrátila do normálu. Opět jsme byly na louce. Rozhlédla jsem se. "A teď koukej. Třeba, hmmm," koukala jsem po okolí, až jsem spatřila jednu květinu. "Dívej," řekla jsem jen s ďábelskými úmysly a začala se soustředit. Pomocí magie příkazu jsem ovládla na nějakou dobu Wolfganii, aby došla pro květinu, utrhla jí a vrátila se ke mně. Sedla si a květinu mi položila před tlapy se slovy: "Miluji tě." Hned na to jsem ji vysvobodila z mých pout. Bylo to poměrně obtížné a cítila jsem lehkou únavu, ale byla jsem ráda, že jsem nevyšla ze cviku. "Dobrý ne?" Zaradovala jsem se. "Jo a mimochodem, díky za kytku," vyplázla jsem jazyk a zastřihala ušisky. "Ještě nějaká magie tě zajímá?" Začalo mě to nějak bavit, ehm.

Vlčice měla v hlavě poměrně dost myšlenek ohledně Smrti a Životu, které jsem jí mírně osvětlila. Lehce jsem se usmála a opět vrátila veškerou mimiku obličeje do původního stavu.
Podívala jsem se na nebe. Zjistila jsem, že by nebylo špatné počasí na to, jít se někam projít k vodě anebo se i vykoupat. Ale ještě to mělo čas, nebylo teplo takovou dobu, aby se voda patřičně ohřála a nebyla mrazivě ledová.
"Aha, taky zajímavé. A už si ji zkoušela trochu trénovat?" Bylo až podivně náhodné, jak jsem přemýšlela nad vodou a vlčice se mi přiznala, že vlastní jen magii vrozenou - právě vody. Pozdvihla jsem "obočí" a zaujatě ji sledovala.
Zeptala se mě, jaké magie ovládám já. Vlastně jsem dlouho s magiemi nedováděla a došlo mi, že bych si to mohla opět oživit. "Fuuu, narazila si na vlčici, která má nespočet magií. Mohu ti je vyjmenovat a třeba ti nějakou i ukázat, kdyby si chtěla... snad si vzpomenu na všechny," ušklíbla jsem se a přenesla váhu z přední tlapy na zadní. "Vrozenou magii mám myšlenky, hihi," zazubila jsem se a tak nějak se i smířila s tím, že odteď jí hlavou nic zajímavého neproběhne. Smutné. "Dále ovládám iluzi, neviditelnost, oheň, vítr,
elektřinu, počasí, ehmm," v několika sekundové přestávce jsem se zamyslela a pokračovala, "vodu, zemi a příkaz." Snad jsem na nic nezapomněla, prolétlo mi hlavou. "A magie, které vlastním jenom já, těch je sice jen pár, ale jsou. A jedna z nich byla právě ta, že jsem vzplanula, když si mne přehlídla. Taková obranná, no," přiznala jsem a podívala se jí do očí. Čekala jsem zaujetí, možná trochu překvapení, a zkoušela jsem v hlavě odhadovat, která magie jí nejvíce zaujme a kterou bude chtít předvést. Sázím na elektřinu.

//Totálně utahaná, odpovím zítra :)

Vlčice byla poměrně klidná a líbilo se mi, že s lehkostí brala i můj zvláštní smysl pro humor. "Není problém," ušklíbla jsem se.
Zaujalo mne, že měla dokonce zájem i o Života a Smrt, o kterých jsem už tak nějak něco věděla. Nicméně usoudila jsem, že pokud o nich ještě moc neví, zřejmě se v tomto kraji netoulá dlouho. Pozdvihla jsem obočí. "O Životu i Smrti toho vím hodně," trochu jsem se natřásla, jako bych byla vševědoucí, na druhou stranu bylo ve vzduchu velmi mnoho otázek, které nedokázal nikdo zodpovědět. Například to, jak dlouho tu jsou? A kde berou tu moc vylepšovat ostatní v magiích a vlastnostech? Přitom je to nemožné!
"Život sídlí nedaleko, na jihu. Za různé druhy květin ti pomůže a zdokonalí tě ve vlastnostech, a Smrt, která je zlá, přísná a škaredá, ta žije na severu, ve Zřícenině. Za drahé blyštivé kameny u ní pořídíš nové magie, anebo se v nich zlepšíš." Snad jsem to vysvětlila jasně. Ještě se ptala na to, jestli to jde tréninkem zlepšit, vrátila se mi otázka do hlavy. Stáří, hold. Co už. "Tréninkem magie moc nevylepšíš, samozřejmě že se ti to trochu vžije a nabíráš více jistoty, ale aby si dokázala lepší a lepší, to se málokdy poštěstí.
Od toho tu je prostě ta Smrt no," zazubila jsem se.
"Takže ty nevlastníš žádné magie?" Očekávala jsem, že na otázku odpoví záporně a zároveň se zeptá mě. To pak začne ta show.

//Dneska už snad odpovím :D O:)

Krásné počasí, prolétlo mi hlavou, když jsem se během rozhovoru s Wolfganií rozhlížela. Nedaleká krtina mě donutila se pousmát, neboť jsem si představila krtka, jak hrabe hlínu na povrch. Bylo to zajímavé, jak každé zvíře mělo nějakou svou funkci a přednost, kterou vynikalo. Nechápala jsem, jak tohle všechno dokázala matka příroda stvořit - jedni uměli létat, jedni plavat, další zase hrabat hlínu... další byli krásně barevní, třeba motýli, kteří zrovna letěli kolem... bylo to neskutečně zajímavé a obdivuhodné, co země skrývala za krásy.
"Je to tak," řekla jsem jen stroze, protože jsem vlastně neměla co na to víc říct.
Vlčice mi objasnila situaci, jak to ve smečce mají, že alfy jsou spravedlivé a že se jí tudíž ve smečce líbí. I když je tam prý jedna vlčice, která jí nemá ráda. "Jakto? Nemůže tě nemít ráda přeci od prvního pohledu," ironicky jsem řekla, ačkoli normálně, protože já jsem to tak měla donedávna. Hned, jak jsem se na někoho podívala, nelíbil se mi. Všichni jsou přeci stejní... no už začínám na ostatní pohlížet i z jiné perspektivy.
"Řekni mi, jak vypadá a jak se jmenuje, a dojdu jí to vysvětlit," ušklíbla jsem se s vtipným kontextem ve větě a podívala se opět na vlčici. Kdyby jen měla tušení, čeho jsem schopna...

Zřejmě bylo moje jméno napoprvé trochu náročnější na zapamatování, protože si ho vlčice musela říct znovu, nicméně alespoň se jí vryje do paměti. Zamlaskala jsem a potěšeně se usmála, když řekla, že jako ozdoba to plní svou funkci dobře. Ještě jednou jsem směřovala pohledem na náramek a poté se opět věnovala vlčici.
Dodala, že je nedávnou členkou Sarumenského hvozdu. Tu smečku vůbec neznám, ale zřejmě nebude daleko, když taktéž zkoumá po okolí. Stejně je to zvláštní, jak se vlk dokáže změnit... Narážela jsem tím na mou dřívější povahu, kdy jsem ještě zastávala podivné a zlé názory a v tuto chvíli s tehdejší povahou bych vlčici asi jasně ukázala, že smečky se mezi sebou nemají přátelit. Nicméně nyní jsem to brala jako docela dobrý byznys.
"Sarumenská smečka... o té jsem ještě neslyšela," přiznala jsem se, ale muselo to být opětovné - Wolfganie určitě též o Maharské smečce neslyšela, proto jsem jen sklopila zrak na okvětní lísky pampelišky a dále poslouchala. "To jsme na tom prakticky stejně," shrnula jsem a podívala se jí do očí.
"Těžké? Ani tolik ne, spíše jde o určení pravidel a... hlavně musíš mít ve smečce správné vlky, aby fungovala. Já jsem měla štěstí a mezi sebou se všichni u mě přátelí a pomáhají si, máme tam prostě i pravidla, že pokud někdo někam jde, musí to ohlásit, abych měla přehled a všechno krásně funguje... Jsem nadmíru spokojená," zamlaskala jsem opět a olízla si čenich. "A nikdy bych to už neměnila. Být alfou je super, občas máš hodně povinností a musíš rozhodovat a vybírat, ne vždy jsou tvá rozhodnutí akceptovatelná všemi členy, ale hold... nikdy se nezavděčíš všem. To pamatuj, ale v mé smečce nikdo nežárlí a všichni mají to, co si zaslouží," zazubila jsem se. Zvedla jsem se a oklepala se. Měla jsem na srsti poletující babí léto - malé pavučinky. Neměla jsem to ráda.
Oklepala jsem se ještě jednou, když mi jedna přistála na hlavě. "A co ty, jsi ve smečce spokojená?"

Vlčice vypadala překvapeně a vyděšeně. Ehm, taky že byla. Kdo by čekal hořící reakci? Nikdo. O tom to je.
Následovně mě pozdravila a představila se. Její jméno bylo zajímavé, nebylo obyčejné, zároveň ne tak složité. "Mé jméno je Skylieth," opětovala jsem představení se a už se trochu uvolnila. Nechtěla jsem působit nějak děsivě, nebo aby ze mě měla strach. Vycítila jsem, že je v pohodě a že není problematická, takže jsem neměla zapotřebí jí nahánět hrůzu.
V jejích myšlenkách proběhlo několik otázek, zřejmě o tématu konverzace. Nechtěla jsem hned na to reagovat, aby poznala, že vlastním magii, pomocí které tyto myšlenky čtu, ale muselo jí to hned dojít, když jsem tu před ní vzplanula.
"Děkuji, stejně netuším, k čemu je dobrý. Asi jen jako ozdoba," zazubila jsem se a zamávala packou, aby se trochu pohnul. Cítila jsem se trochu divně, protože mluvila jenom vlčice. Chtěla jsem se jí taky na něco zeptat, no ona hned položila další otázku. To je dobře, stejně jsem nevěděla, na co se ptát, ušklíbla jsem se pro sebe a podívala se na ní. Na tváři jsem měla normální, ne až tak kamenný pohled, sem tam se mi pohnuly koutky do úsměvu. "Momentálně necestuji, ačkoli jsem chtěla, ale tady se mi líbí. Hned vedle mám smečku a tak jsem se chtěla porozhlédnout i po okolí a trochu si vyčistit hlavu. Tohle místo mi padlo do oka a je to tu přesně takové, jaké jsem si představovala. A co ty? Jsi někde na toulkách?" Usmála jsem se a zavrtěla dokonce i ocasem. Udělala jsem krok dozadu a sedla si. Nechtěla jsem nad ní stát, vzhledem k tomu, že jsem byla o něco vyšší, aby si nepřipadala nervózně.

Poklidně jsem si odpočívala v trávě a užívala slunného dne. Zaposlouchala jsem se do zvuku zpěvu ptáků, což byla možná chyba, protože jsem přeslechla příchozí kroky.
Taky jsem se pěkně vyděsila.
Přišel ke mně někdo zezadu a málem na mne šlápl. Vyskočila jsem a ihned se mi aktivovala magie vzplanutí, tudíž jsem celá začala hořet. Když jsem si však všimla vlčice, která se mi opatrně omluvila a sklopila hlavu, ihned jsem uhasla. Zadívala jsem se jí do očí a povšimla si opatrnosti, se kterou ke mně promlouvá. "Zdravím, trochu si mě vyděsila," ušklíbla jsem se a vycenila tesáky do poměrně širokého úsměvu, načež ihned veškerá mimika spadla do kamenného výrazu. Ocasem jsem hodila jako nespokojená kočka ze strany na stranu a cítila, jak se Toren zahrabal hlouběji do srsti. "To není hrozba, buď v klidu," pronesla jsem k němu a podívala se opět vlčici do očí. "To je v pohodě," dodala jsem jen a rozhlédla se. Byla sama, aspoň že tak.

<<< Maharské močály

Přiklusala jsem na rozlehlou louku. Rozzářily se mi oči, když jsem spatřila zeleň a v ní barevné květiny. Zamrskala jsem ocasem a potěšeně se zavrtěla. "Vidíš to, Torene, jaké krásné místo," zamlaskala jsem a nechala Torena slézt po mé srsti. Rozpustile se zabořil do traviny a užíval si místo i se slunečními paprsky stejně tak, jako já.
Svalila jsem se na záda a v síle slunečních paprsků zavřela oči. Toren se mi zavrtal do srsti na břiše a já se rozvalila. Byla to taková pohodička a neumíte si představit, jak příjemně mi bylo. Ještě by tu se mnou mohl být táta... určitě je na mě hrdej, podívala jsem se do nebe a usmála se. Tušila jsem, že je tu někde se mnou a že mě hlídá a kontroluje, a na sto procent je na mě pyšný, že mám smečku a že se mi tak daří. A to všechno díky němu.
Převalila jsem se na břicho a nazdvihla hlavu. Nebyla jsem prakticky vidět, až na nastražené uši a Torena číhajícího mezi nimi. Zavrtěla jsem ocasem a sledovala v dálce nějaké stádo, které opatrně přicházelo na mýtinu.

Spokojeně jsem si zamlaskala a rozhlédla se po okolí. Přemýšlela jsem, co budu dělat. Měla jsem mnoho možností, ale vybírala jsem mezi třemi - jít si odpočinout, projít se po okolí, dát se do konverzace s ostatními.
Vylučovací metodou jsem skončila u prvních dvou možností a tak jsem se tedy vydala na obchůzku. "Je to tady opravdu zvláštní, že? Vybrala si zajímavé místo," ozvalo se mi v hlavě hlasem Torena a já jen přikývla. "Je, hrozně mě to tu zaujalo. A nevěřím, že já mám smečku, a už tak dlouho... a k tomu se tu vlkům daří a jsou spokojení! Dokázala jsem to," pyšně jsem zamrkala a zastavila se. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu. "Já jsem ti věřil, že to dokážeš."
Rozešla jsem se trochu severněji do lesa. Rozhodla jsem se, že si ulovím nějakou malou chuťovku, protože mi zakručelo v břiše. Ale hlad jako takový jsem neměla.

Netrvalo dlouho a já jsem svírala v tlapách zajíce. Chudák, zatoulal se, a tak to schytal. Pochutnávala jsem si na čerstvé dobrotě. S tlamou od krve jsem se rozhlédla po okolí a zaregistrovala nedaleko Amayu a Samura. Co je navštívit a zjistit, co je nového? Nechtěla jsem je otravovat, ale letmo jsem se vydala jejich směrem. V hlavě jsem si to stále rozmýšlela, jestli se jim připlést do rozhovoru, anebo je nechat být.
Po chvilce jsem usoudila, že je nechám, ať si povídají a zpevňují smečkové vztahy. Byla jsem spokojená, že si všichni rozumí.
V hlavě se mi opět o slovo ozval Torenův hlas. "Dlouho si nebyla za hranicemi smečky, nechceš se projít? Survaki a Aston jsou na území s dalšími členy, určitě, kdyby se něco dělo, dají vědět. Ale jsi tu už kdoví jak dlouhou dobu, a nic se nestalo. Hm?" "Znáš to, náhoda je blbec, opustím hranice a přijde sem někdo nový nebo co já vím, Scrooty tu není, ale zase je tu Amaya... no, asi máš pravdu. Nebude naškodu se trochu porozhlédnout po okolí, obecně," usoudila jsem a vydala se tedy blíže k Amaye. "Jdu si provětrat hlavu po okolí, zanedlouho budu zpět. Jsi tu jako jediná Delta, tudíž to tu máš zhruba na starosti. Kdyby se cokoli dělo, zavyj, hned jsem tu."
Vzkaz odeslán a já mohla jít cestovat... ale jenom trochu.

>>> Ježčí mýtina