Gallirea - Příspěvky uživatele

Soustředila jsem se spíše na sebe. Chtěla jsem se trochu odreagovat a objevovat nová zákoutí kolem smečky, to bylo jistě v popisu práce každé dobré alfy. Jenomže ti dva mě tak trochu znepokojovali. Nemohla jsem vědět, co tu dělají a jak se chovají, co plánují, jaké mají vztahy apod. ale tak nějak jsem z nich necítila nic dobrého. Tedy z toho zrzavého vlka. Znepokojeně vypadala i vlčice, která na můj vkus byla normální.
Toren se mi vyšplhal mezi uši na hlavu a sledoval situaci neviditelně se mnou. Vlčice byla pokorná, tedy, ihned, co jsem přišla, dala najevo respekt z alfy. Cítila jsem se opravdu hodnotně, trochu povýšeně, ale rozhodně jsem se tak nechtěla chovat. Ačkoli by to má povaha uvedla jako jediné možné jednání.
Přistoupila jsem k rozkvetlému stromu a zasnila se. V tu chvíli jsem ucítila vrčení od vlka. Pravděpodobně směrované k mé maličkosti. Jak se opovažuje, pomyslela jsem si. Nicotný vlk vrčí na tak všemocnou alfu. Nechtěla jsem se hned povyšovat, ale věděla jsem, jaké schopnosti nejen v magiích mám a on byl oproti tomu mrtvý, ať už byl sebevíc vybavený.
Přistoupila jsem pár metrů blíže k nim. "Zdravím," řekla jsem jen obyčejně a pohlédla spíše na vlčici. Tak trochu se mi zamlouvala, možná tím, jak normální byla. V mé smečce to už byla výjimka. Zatím jsem nic jiného než pozdrav nevyřkla. A ani v plánu neměla, jen jsem tak trochu chtěla vědět, o co tady jde.

//Naházíme sem ty příspěvky, které jsou na starém webu?

<<< Maharské močály

Nemusela jsem jít ani nikam daleko a byla jsem na místě. A jelikož bylo jaro, usoudila jsem, že tato volba byla velmi dobrá. Rozhlížela jsem se kolem. Měla jsem možnost si všechno v klidu prohlédnout a nikým se nenechat vyrušit.
Tedy až na dva jedince, kteří se zde taktéž nacházeli. Netušila jsem, jestli plánují třeba napadení mé nedaleké smečky, nebo si tu jen dávají dýchánek pod rozkvetlou třešní. Tak či onak jsem neměla v plánu je rušit.
Odebrala jsem se o kus dál od nich a sledovala je koutkem oka. Nijak jsem nereagovala, ačkoli jsem přemýšlela, zda-li mám pozdravit, nebo jen mlčky bloudit mezi stromy. Vybrala jsem si druhou možnost. Tiše jsem procházela mezi stromy a bílými květy, užívala si krásu dne a vlastně krásu života. Ačkoli jsem nikdy nebyla mírumilovným tvorem, místo zlomyslného zarmoucení bych kdejakému tvorečku zachránila život. Splnil se mi můj sen, vlastně moje poslání, které jsem měla... co víc si přát? Spokojeně jsem zamlaskala a usadila se nedaleko od dvou vlků, možná jedno z nich byla vlčice, nijak zvlášť jsem to nezkoumala.

Stála jsem s Astonem a Amayou a poslouchala, jak si ti dva povídají. Nemluvila jsem jim do toho, jen jsem byla ticho a jelikož se mě nikdo na nic neptal, trochu jsem se zamyslela. Nedaleko je hvozd, nebo lesík nebo co, kam bych se měla jít podívat. Jen jsem ním jednou proběhla a víc nic. A prakticky navazuje na Močály, napadlo mě a podívala jsem se směrem, kde pro mě ne až tak známý třešňový hvozd ležel.
A jak to bylo u Smrkové smečky? Tam byl vlastně další kus území jejich, jakože smečkový, jak se tohle dělá? Zamyslela jsem se. "No, to mě se neptej, já jsem ještěrka," odvětil mi Toren. Pokývla jsem jen hlavou.
Amaya zareagovala na jezírka a jejich vzplanutí. Jen jsem přikývla a očekávala, že se Aston zeptá. Ale byla jsem zatím ticho s tím, že mu to delta smečky ráda vysvětlí. "Omluvte mě, porozhlédnu se po okolí," řekla jsem jen s klidem a otočila se směrem k třešňové vůni.
"Taky by si mohla navštívit jiné smečky, seznámit se nebo tak, jak to udělala ta... šedá no... Elisa, z Asgaarského hvozdu," dodal ke mně Toren. Máš pravdu, to vůbec není špatný nápad. Ale teď? Až potom, až se kouknu k třešním, uzavřela jsem, oba jsme souhlasně přikývli a já se vydala do háje. (//:D)

>>> Třešňový háj

//Post hodím (i za Derian) zítra O:)

Se skupinkou vlků jsem stála a čekala, co se bude dít. Pomalu slunce zapadlo za obzor a nastala noc. Cítila jsem se spokojeně, teploty byly poměrně vysoké a tak už jsem nemusela klepat kosu někde v jeskyni. Ačkoli teď mi to tolik nevadilo, vzhledem k mému magickému umu. Dokázala jsem si vytvořit pěknou tepelnou pohodu.
Aston odsouhlasil to, na čem jsme se domluvili ohledně lovu. Bylo na něm poznat, že z nějakého důvodu ze smečkového lovu nemá největší radost. Ale když mi to sám neřekl, vyptávat se nebudu. Proč je potom ve smečce? Nechápala jsem hodně rozhodnutí, nicméně byla jsem ráda, že byl aspoň trochu normální. Ne, že by členi smečky nebyli normální, ale sem tam...
"Taky by mě zajímalo, co dělají nebo co se děje, že nejsou na blízku," zamračila jsem se a nechala ty dva, ať se seznamují. Amaya se představila Astonovi a i on jí, já jen mlčela a chtěla se představit taky, ale žertování jsem nyní nechala uzavřené v šuplíku.
Přemýšlela jsem, na jaké téma navázat konverzaci, ale byla jsem ticho. Nebylo to trapné ticho, spíše jsem se zaposlouchala do okolní přírody a všech těch nočních zvuků, které byly tak tajemné a zajímavé. "Brzy naše jezírka vzplanou," dodala jsem jen a spokojeně zamlaskala. Už jsem se na to těšila, úplňkové období a hořící jezírka, cítila jsem se tu opravdu velmi spokojeně.

Aston přitakal, že Survaki je opravdu zvláštní osobnost. Samozřejmě jsem to myslela v dobrém, neměla jsem na ni ani půl špatného slova, to v žádném případě. Dokonce se jí povedl i smečkový lov. Nicméně nikdy jsem se nesetkala s povahou, jakou měla právě ona.
"Samozřejmě, je velmi zvláštní a zajímavá, v tom dobrém slova smyslu," uzavřela jsem tohle téma. Nerada jsem se bavila o ostatních bez jejich přítomnosti.
Jak jsem vydedukovala, Šedý moc do lovu zapálený nebyl. Kdo ví, co ho k tomu vedlo, třeba měl špatné zkušenosti, nebo jen nevydařené úlovky... Každopádně lovit se mu dvakrát nechtělo. Ostatně, sám to později přiznal.
"To chápu, někdo na to prostě není, ačkoli... ve smečce jsi i z části kvůli lovení," zazubila jsem se. Ale tolerovala jsem to, každý potřeboval individuální přístup a pokud se někomu něco nelíbilo, neměla jsem nutnost ho do toho nutit. "Pokud nejsi nadšenec smečkových lovů, můžeš se akorát účastnit při odnášení potravy, nemusíš přímo lovit." Usmála jsem se na něj a vyslechla si ohledně magií. "To taky není špatné, hihi," dodala jsem jen skromně a svůj výčet magií ani nevyřkla. Nechala jsem ho v záloze.
Po chvilce přišla Amaya. "Nerušíš, zdravím," opětovala jsem pozdrav. Zeptala se, kde jsou ostatní. "Taky by mě to zajímalo, no, spoléhám na to, že jsou po okolí," zamračila jsem se. Aspoň čtyři mohli být tu. "A dlouho jsem nepotkala Razzakiho, Sheu...
O Kohakovi nemluvě, toho jsem neviděla ani nepamatuji a kdyby se zjevil, zřejmě by dostal přes kožich, pokud by neměl nějaké život-ohrožující vysvětlení," zavrčela jsem naštvaně. Neměla jsem ráda tyhle neohlášené odchody. Preferovala jsem jednání na rovinu - nelíbí se ti ve smečce? Stačí říct, a jdi. Nesedl sis s někým z kolektivu? Stačí říct a jdi! Co je na tom tak složitého? Pouhá komunikace.

Po chvilce si Aston sedl, což jsem považovala za dobrý nápad a sedla si taky. Prakticky stejně jako on, ačkoli jsem byla o něco vyšší. Zajímavé.
"Survaki," zazubila jsem se. Seznámil se s jedinou a ještě s ní, tu bych tipla jako poslední, ušklíbla jsem se a koukla se zpět na šedého. "Zajímavá osobnost," řekla jsem jen krátce a pozdvihla obočí. Byla jsem ráda, že se s ní Aston znal již dříve.
"Ano, to je on," ten černý s řetězem, "a rudýma očima," dodala jsem jen na potvrzení. "Je poměrně... jak to říct, možná trochu agresivní?, ale ne, už se uklidnil, za tu dobu co ho znám," usmála jsem se a rádoby mávla tlapou.
"Smečkový lov není vůbec špatný nápad, ale to by chtělo, až tady bude zbytek smečky. I když mně samotné by to problém nedělalo, ale víš jak, to pak není smečkový lov," s vtipným podtextem jsem se ušklíbla a koukla mu do fialových očí. "Teď jsem měla na mysli singl lov, ano, přesně tak."
Aston přikývl jen na mou opožděnou poznámku. "A co ty, rád lovíš? A jak dobře ovládáš svou vrozenou magii?" Zajímalo mě všechno o vlcích, kteří byli v mé smečce. Chtěla jsem, aby ve smečce měli jen ty nejbližší přátele a to zpevňovalo celou tu smečku. Neměla jsem ráda, když měl někdo nějaké větší tajemství a když, tak alespoň ve smečce mělo být odkryto. Od toho tu přeci jsme a pokud by se někdo jakkoli vysmíval, nebo druhého ponižoval, byl by též ponížen. Je asi jasné, jak to myslím... Omega postavení by ho přivítalo s otevřenou náručí.

Šedý vlk neváhal a přišel ke mně. Bylo z něho cítit, že již v nějaké smečce byl, protože ku příkladu oproti Shee si ode mě držel určitý osobní prostor. Bylo to zajímavé, měl již asi nějaké zkušenosti s hierarchií, anebo měl jen lepší pud sebezáchovy.
Nicméně, pozdravil a přidal se ke konverzaci. Ještě aby ne. "Prohluboval vztahy? To je super,
a co, daří se? Všichni jsou tu milí a přátelští, možná trochu Juday je oříšek, ale jistě taky jeho pevné ledy povolí, nicméně... kolektiv dobrý, ne?" Zeptala jsem se, abych se ujistila, že se tu cítí dobře. To bylo pro mě nejdůležitější vědět, jakožto pro alfu. Neboť necítí-li se vlk ve smečce dobře, dlouho v ní nevydrží. A já chci, aby všichni v mé smečce vydrželi... opravdu dlouho.
"Mně... už nějakou tu dobu výborně, mám se pohodově, konečně je i parádní počasí. Užívám života, povaluju se, lenoším a tak, ty alfovské věci, víš jak," zazubila jsem se. Ano, říká se, že být alfou není vůbec jednoduché,... ale pro mě to bylo jednoduché. Nevím, čím to je. "Přemýšlím o lovu nebo nějaké procházce po okolí, jakože po okolních území," koukla jsem se směrem na nebe a poté zpět na Astona. Byla jsem ráda, že již prohluboval vztahy. Vzpomněla jsem si na poznámku, že se mu nedaří najít ostatní. To stáří... "Vím, že se někteří taktéž vydali mimo smečku, objevovat a zkoumat, většina je nedaleko a tak podobně... ale jistě se brzy vrátí a budeme zde opět všichni," zamlaskala jsem a olízla si čenich. Měla jsem už docela hlad.

Užívala jsem si každé chvilky, kterou jsem mohla strávit tady, na tomhle území a celkově, na téhle zemi. Byla jsem tak spokojená a věděla jsem, že k tomuhle všemu mi pomohl můj otec. Ačkoli jsem již byla starší, ehm, o dost, a moudřejší, to až tolik ne, na otce jsem stále myslela. Snášela jsem jeho odchod již klidněji, ale chyběl mi.
Podívala jsem se směrem do močálů. Jezírka byla už poměrně teplá od slunečních paprsků a já spokojeně zamlaskala. Byla jsem ráda, že tohle území vůbec vzniklo a zároveň i moje smečka, na kterou jsem byla tak hrdá a vážila si jí.
Schylovalo se k večeru a stále se teploty držely vysoko. Konečně teplo, to je supr... že jo,
Torene? Usmála jsem se a zdvihla z kamene hlavu směrem k ještěrce, zamotané v mém ocase. Vylezl a lehl si vedle mě. "Paráda, konečně teplo. Ta zima mi lezla pod kůži. Ale za chvíli tu svou kůži shodím," dodal s vtipným podtextem Toren a já se jen ušklíbla.
V dáli jsem cítila Astona, který se přibližoval. Nevěděla jsem, jestli jde přímo za mnou, nebo se jenom projít, ale určitě se cítil zvláštně. Byl nový a moc možností na seznámení s ostatními zatím neměl. Co už, bůh ví, kde všichni slídí, zamračila jsem se a koukla k šedivému vlku. "Ahoj!" křikla jsem jen k němu a zvedla se z kamene. Slezla jsem a oklepala se, aby se má srst narovnala a nevypadala jak u bezd... heh, tuláka. "Tak jak se daří?" Jak typická snaha o navázání konverzace... na nic lepšího nemáš, Skylieth?

//Neviditelná poznámka - Newlin by se mohl odebrat už za Derian O:) :D

Nejistota se trochu změnila na klidnost, když jsem uviděla Amayu. Byla taky v klidu, takže bylo zřejmě všechno v pohodě. Cítila jsem z ní pevnost a jistotu, za což jsem byla ráda a v duchu jsem se chválila, že jsem to s tou deltou odhadla správně.
Mrskla jsem ocasem a pousmála se. "Dobrá práce, dobře. Kdyby bylo kdykoli jakékoli ohrožení, stačí zavýt a jsem v sekundě tady," ujistila jsem jí a ušklíbla se. "Dobře. Určitě to zvládne," řekla jsem sarkasticky a rozhlédla se. Neviděla jsem nic nového, ani nikoho, takže jsem jen poklidně zamlaskala a pomalu se odebírala pryč. "Kdyby cokoli, jsem hned tady u jezírka," klidně jsem pronesla a odebrala se na kámen k jezírku.
Začínala noc, schylovalo se k poměrně teplému večeru a tak jsem se rozvalila na kámen. Radostně jsem se rozplácla a z plných plic vydechla. Toren vylezl a zamotal se mi do srsti u ocasu. Usmála jsem se a položila i hlavu. Jaká paráda, pomyslela jsem si spokojeně a užívala si každé sekundy.

<<< Ježčí nížina

Vydala jsem se lehkým klusem za již velmi dobře známým pachem. Cítila jsem se zde opravdu skvěle a vůně nedalekého, právě rozkvétajícího třešňového háje, utvrzovala, že močály nemusí být nutně místem zapáchajícím. Naopak, voda se díky dešťům měnila a tak nezapáchala, bylo zde příjemně a po slunečních dnech i zemina proschla, takže byla pevná a dalo se krásně chodit.
Mezi stromy ale bylo stejně nejlépe.
Nicméně již od hranic jsem cítila cizí pach. Zamračila jsem se a ihned trochu zvážněla. Co když smečku napadla jiná? A já jsem tu nebyla... mizerná alfa. Anebo tu byl nějaký zvěd? Rozeběhla jsem se opravdu rychle směrem k nejbližšímu pachu prvního člena smečky, kterým byla Amaya. Cítila jsem, že je zde a že se nic většího neděje, přeci bych slyšela i vytí. A cizí pach již zde neokupoval.
Doklusala jsem už volněji k ní a zastavila se. "Zdravím. Jsem zpátky, něco nového? Nestalo se nic?" Byla jsem lehce ustaraná, ale to se dalo čekat, no ne? Nicméně po chvíli jsem se vydýchala a rozhodla se najít si nějaký super plácek na polehávání.