Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Calum a Launee s adoptivním zrzkem :D To by byla rodinka :D :D

Ps: Docela si mě dostala, protože jsem měla v plánu s Calumem trochu Launee obdivovat :D Tak uvidíme :D

//Super akce :)
1* do síly a 1* do rychlosti
42 oblázků
35 ametystů

Za Caluma děkuji :D
PS. až vypadnu z nemocnice, klidně si to přidám :D

//Prosím vás, až bude Derian na řadě, kopněte do mě přes vzkaz :) Reálně jsem trochu ve skluzu a tak to nestíhám ještě tady stíhat :D Tak prosím, někdo ochotný... děkuji :)
Případně Newlin přes fb, to by bylo nejlepší O:D

Byla jsem čím dál, tím víc hladová. S tímto jsem směřovala za Sheou, kterou jsem si vybrala, že by mohla jít se mnou lovit. Jak jsem zjistila, stejně nic moc nedělala a tak jsem v tom neviděla problém.
Její myšlenky jsem sice zachycovala, ale snažila jsem se je moc nevnímat. Až na to, že jí prolétlo hlavou něco o Judayovi. Ten vlk se vždycky zjeví, připraví druhé na lepší budoucnost a pak zase zmizí. Je to prevít, doufám, že až se ukáže, moc mu ten jeho kožich nenatrhnu, zazubila jsem se pro sebe. Ale vážně, s tímhle mě naštval. Přidá se do smečky a pak se nějaký ten pátek ani neukáže? A nějaký respekt, morálka, nic? Pravidla? Na co, šak on má řetěz a je nejvíc zlý, tak proč by měl dodržovat pravidla, že... protočila jsem panenky.
"To nevadí, tohle nebude jako lovení ve skupině. A magie také nepotřebujeme, na nějakou srnku nebo pár zajíců si myslím, že ne... Kdyby náhodou, něco použiji, ale chtěla jsem si zalovit starou dobrou, přírodní cestou, jestli mi rozumíš," ušklíbla jsem se.
Postavila jsem se opět na nohy, oklepala se a mrkla na ní. "To zvládnem, pojď," pobídla jsem jí, mrskla ocasem a vydala se do zarostlé části Maharských močálů stromy.
Po cestě se mi do hlavy vetřel vzkaz od Amayi. "Ano. Jdeme zkusit... lovit." Rozklusala jsem se mezi stromy. "Tak co myslíš, budeme tady nebo půjdeme do lesa jako takového, většího?" Tam je nález zvěře pravděpodobnější, ale i tak se tady mnoho zvěrstva vyskytuje. "Kdyby si na něco narazila, řekni, hlavně potichu." Přikrčila jsem se a rozhlížela se. Zatím jsem neviděla nic, co by stálo za to zakousnout.

Hladově jsem se koukla po Shee a vyslechla si, co tu vyrábí. Jen jsem přikývla. "Aha," dodala jsem jen tiše a olízla si čenich. Kručení žaludku zaznělo do ticha jako blesk při bouři. "Nene, byla to dávná známá," objasnila jsem, ale víc jsem o ni říct nemohla.
"A máš něco v plánu?" V hlavě jsem si zatím promítala to, jak já jdu lovit se Sheou. Nic jsem proti ní neměla, jen jsem si ji moc při lovu neuměla představit. Ale alespoň se o ní víc dozvím, pomyslela jsem si. Hladově jsem zamrkala. Měla jsem opravdu hlad jako vlk.
Ještě jsem počkala na její reakci. "Co říkáš na malý lov? Mám docela hlad a jdu se po něčem podívat, kdyby si chtěla jít se mnou..." nechala jsem větu volně doznít ve vzduchu a sedla si. Obmotala jsem si ocas kolem těla a čekala, co mi na to odpoví.

//Pokud nenapíšu dneska večer, přeskočit :D

Myšlenky, probíhající v Lucyiné hlavě, jsem chvílemi registrovala, ale nijak jsem na ně nereagovala. Ve své podstatě měla pravdu, ale na druhou stranu, proč by si smečku zakládal, kdyby mu na ni nezáleželo?
"Náš," opravila jsem ji. Nezahrnovala jsem ji do toho, to věděla, ale myslela jsem tím celou mou smečku. Přikývla jsem. "Hihi," jen jsem se ušklíbla a podívala se na nebe. Silný vítr hned z ranních hodin nevěstil nic dobrého.
"Dobře, dělej, jak myslíš," řekla jsem vlídně a podívala se na ní. Nevypadala zas tak špatně, byla trochu pohublá, ale pokud se Atray delší dobu neukázal, nebylo se čemu divit. Nicméně mou povinností nebylo se o všechny starat, jen o smečku. Proto jsem se jen usmála a mrskla ocasem. "Nemáš za co. Hodně štěstí i tobě, ahoj," odpověděla jsem už poměrně mile, čímž jsem si vyrovnala předtím tak rozhozenou náladu.

Když Lucy odešla, zapřemýšlela jsem, co bych mohla dělat. Měla jsem trochu hlad, ale netušila jsem, jestli... Shea. Problesklo mi hlavou. Samozřejmě mě napadl i smečkový lov, ale to byla Scrootyho věc. Doufám, že se ten holomek brzy vrátí, protočila jsem panenky. Odebrala jsem se proto klusem k nedaleko ukryté vlčici.
"Ahoj Sheo," pozdravila jsem a podívala se na ní. "Co vyrábíš?"

Ironicky jsem si musela do Lucy rýpnout, proč obchází smečky, když je jejich tak skvělá. Já jsem se tam prostě vůbec necítila, byla jsem velmi důležitým článkem, snažila jsem se být věrná a chtěla jsem být lovec, jenomže Atray neměl čas a bety, jeho vlčata, tam nikdo nikdy neviděl. Jednu jo, ale to byla výjimečná situace. Když z Lucy vypadlo, že tam už nikdo prakticky nezůstal, pach vyprchal a jen ona a Atimu byli stále věrní, sklonila jsem hlavu k zemi. Nebyla jsem nepřející, to ne, na druhou stranu ani mě to nepotěšilo. "Aha, no. Kdyby se Atray alespoň trochu snažil..." nechala jsem tiše doznít ve větru a ucítila blížící se pach. Shea. Až k nám se však nedostal, tušila jsem, že bude poblíž. Nechala jsem to být.
"Je to tu opravdu zajímavé a nebezpečné jen pro nováčky. Já to tady znám nazpaměť a bez jediného klopýtnutí to projdu poslepu," ušklíbla jsem se. A tušila jsem, že "starší" členi smečky stejně tak. "Děkuji." Přikývla jsem hlavou.
"Mámu," tiše jsem si zopakovala s trochu vyděšeným, zároveň úšklebným výrazem pro sebe. To jo, zazubila jsem se pro sebe. Ačkoli, i když už jsem byla starší, docela mě bavilo se o někoho starat, možná proto ta smečka, nečekaně. "No," zamyslela jsem se, co jí mám na to říct. "Nejdříve si upřesni, co vlastně chceš. A za tím si jdi. A hlavně, nesmíš opomenout na přátele," kývla jsem, čímž jsem myslela, aby párkrát se viděla s Atimem. Přátelé, zamrskala jsem hlavou a nechala to být. "Obhlédni území a uvidíš, která smečka ti bude nejvíce vyhovovat, kde se budeš cítit dobře a někam patřit. Kde se o tebe hlavně postarají," mrkla jsem na ní a přešlápla. "Hlavně to neuspěchej a vybírej rozumem." Neměla jsem nic víc, co jí k tomu dodat, asi. Prozatím. "Dveře do mé smečky jsou ti otevřené."

Lucy si mě začala prohlížet. Její myšlenky jsem nechala být, spíše jsem se zaměřila na to, co tu hledá. Nechápala jsem, proč když smečka funguje, toulá se po ostatních smečkách. Mohlo by to být pro ni nebezpečné.
"Betu jsem taky viděla jednou a tu druhou nikdy. Co je to potom za smečku? Všichni něke lítali... myslela jsem si, že tam jsem doma, ale nebylo tomu tak." Rozhlédla jsem se po Močálech. Můj domov jsem konečně našla. Radostně jsem švihla ocasem a zamlaskala. "Tak jsem si našla nový domov. A je mi tu skvěle," zazubila jsem se a střihla ušima. Dobře, pár jedinců taky někde lítá, ale mohu si být jistá, že se vždy vrátí. A většina mi to předem říká, kam jde a proč.
"Můžeš, jen mi to přijde nebezpečné, vzhledem k tomu, že do jedné patříš." Ačkoli pach z ní a Smrkového lesa nebyl tak výrazný. Atray měl asi důležitější věci na práci, než se starat o svou smečku. Protočila jsem panenky, ale co už. Bylo to už dávno za mnou. A vlastně díky Smrkáči jsem nabrala síly a odvahy založit si vlastní smečku.
Na její otázku jsem chvíli mlčela. Mrskla jsem ocasem a řekla: "vlků tu máme dost. Plno asi ne, azyl poskytuji jen těm... kterým mohu věřit a něco od nich očekávat. Ne že se jen tak vypaří a podobně, znáš to. Ve smečce fungují nějaká pravidla a tak není od věci je dodržovat." Striktnost byla na místě. Nehodilo se, aby někdo ve smečce nedodržoval pravidla, kort v té mé. Nedopadlo by to s ním dobře. "Někdy přijde někdo nový, vydrží tu jen chvilku a vytratí se. Nenajde si zalíbení v tak nevšedním, ale naopak originálním místě,
ale co, já jim to neberu. Ale stále jsou tu po mém boku ti, kteří tu navždy zůstanou, a tím jsem si jistá. Takových si cením," přikývla jsem hlavou. Dosti řečí, netušila jsem, na co tyhle informace sbírá. Co když poskytuje Atrayovi přehled o okolí, a on chce zaútočit, nebo nějaké území přebrat? To se k němu nehodí, problesklo mi hlavou. Ale kdo ví, jak ho ta samota poznamenala...

Stála jsem u vlčice a doufala, že se trochu srovná a dá se se mnou do rozumné konverzace. Nasála jsem opět pach močálů s třešněmi v pozadí do plic a zhluboka vydechla. Cítila jsem tu však něco povědomého.
Když se jako žížala vyplazila zpoza stromů, jen jsem si ji prohlédla. Samozřejmě, ten povědomý pach patřil jí, jenomže jsem si ho nemohla vybavit. Věděla jsem, že jsem... Lucy. Smrková smečka, problesklo mi ihned hlavou. A fakt že jo!
"Lucy," tiše jsem odpověděla, když řekla moje jméno. Jen jsem mrskla ocasem a nechala na tváři vážný výraz s lehce rozjetými koutky do úsměvu. Zajímavé, co tu asi hledá? Napadlo mě, že hledá akorát nějakou skrýš nebo pomoc.
"Ano, jsem... členkou této smečky. Nebudeš tomu věřit, ale i její alfou," zazubila jsem se a prohlédla si ji. Byla trochu hubenější než kdysi, nicméně stále stejná. Až na tu parádu na noze, nebo jestli se jí omotala řasa kolem nohy když šla sem, kdo ví. Zeptala se mě, proč jsem odešla z jejich smečky. "Protože mi nedávala žádné možnosti. Betami byli vlci, kteří se na území neukázali po století a alfa byl opravdu zaujatý do vedení smečky," řekla jsem hořce. No co, bylo to tak, co si tu budeme nalhávat? "A co tady děláš ty, když Smrková je tak skvělá?" Ironicky s nádechem sarkazmu jsem se ušklíbla a mrkla na ní.

Pokud jde Newlin, jde i Derian, i když jsem původně nechtěla, ale tak :D Aspoň bude větší sranda, s modrým (nenápadným) vlkem se toho víc uloví :D

<<< Louka vlčích máků

Byla jsem stále ještě trochu rozjetá od konfliktu s tím malým zajícem, nebo co to bylo. Taková malá lasička a myslí si, bůh ví co není, ironicky jsem švihla ocasem a procházela opatrně mezi stromy.
Ihned jsem zahlédla bludičky. Samozřejmě jsem cizí pach cítila ve vzduchu, takže mi bylo jasné, že je tu někdo... cizí. Bouře už mizela a mraky s ní, sem tam se obloha rozzářila od blesku. Já jsem takové počasí milovala, jen si sednout a sledovat tu krásu. To burácení, ten adrenalin. Zamlaskala jsem a podívala se mezi jezírka. Byla tma, no bludičky svítily ještě u hranic. Zavyla jsem, abych oznámila ostatním, že už jsem tady a cizince zpacifikuji.
Cítila jsem tu pár vlčích duší, jako třeba Amayu, Sheu, Razzakiho a Jinkse. O Survaki, Clawdii, Scrootym ani vlastně o Judaovi a Neilynn, jsem moc nevěděla. Natož o tom puntikatém vlkovi. Kdo ví, kde se toulali. Survaki se jistě vrátí, Clawdia totéž. Scrooty určitě taky, no kde je zbytek, kdo ví. Juday se vždycky vypaří... a přitom by byl smečce takovým přínosem. Protočila jsem si pro sebe panenky a vydala se směrem k cizinci.
Dorazila jsem. Vlčice byla v dosti zajímavé... poloze. Zastavila jsem se kus od ní a naklonila hlavu na stranu. Nastražila jsem uši a odkašlala si. Pomocí magie ohně jsem nechala vedle nás levitovat pár malých plamínků, jako osvětlení, abych cizinkyni viděla do očí a mohla s ní normálně konverzovat. Plamínky se sami zhasnou, až vyjde slunce.
"Zdravím," řekla jsem jen tiše. Doufala jsem, že ví, že je na území smečky a že asi nebudu jen kappa, nicméně přemýšlela jsem, jestli začít mluvit nebo ji nechat. Ale tak... "Nacházíš se na území Maharské smečky. Mohu Ti nějak pomoci?" Stejně bych ji asi nepomohla, kort z tohohle... lehosedu, který tu nacvičuje. Chudák strom, problesklo mi vtipně hlavou, když jsem se zaměřila na její zadek.

Vlk, na pohled zajímavý a neobyčejný, zas tak zajímavý v konverzaci nebyl, protože jen mlčel nebo se nevyjadřoval. Netušila jsem, čím to je. Jestli jde ze mě hrůza nebo jak... ale proč mi to neřekl rovnou? Nebo proč se prostě neotočil a neodešel? Tak jsem se rozhodla, že ho nebudu více zatěžovat.
"Promiň, už budu muset jít. Smečkové povinnosti," řekla jsem mu a zavrtěla ocasem ve znamení, že mi určitě nebude vadit, když si pokecáme příště. Jen by to chtělo... abychom mluvili. Anebo alespoň jeden z nás.
V tu chvíli, když jsem se otáčela a chtěla se odebrat směrem k mé smečce, jsem cítila příchozí vlky. Vlčici, která si to šinula přímo za námi. Nastražila jsem uši a pozorně ji sledovala. Trochu přišla blíž, takže jsem couvla, nicméně to, že byla drobnější než ostatní, bylo velmi viditelné. Proto jsem se ještě narovnala, aby zase to, že já jsem o něco vyšší, bylo taktéž značně viditelné. Ona začala něco mrmlat. Zastavila jsem se a podívala se na ní. Jen jsem se ironicky ušklíbla. Tohle malý štěně si na mě vyskakuje? Prolétlo mi lehkovážně hlavou a zakývala jsem nevěřícně.
Když mi rozkázala, ať prostě vypadnu, že jí nezajímá, že jsem alfa nebo co, tak jsem nazdvihla pysky. Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude! Naštvaně jsem vycenila tesáky. Pomocí magie příkazu jsem ji ovládla a nechala stát jako sochu. Nepohnul se jí ani chlup. Přišla jsem k ní tak těsně blízko, že na jejím krku musela cítit můj dech. Stále jsem hrdelně vrčela. "Tak poslyš, ty štěně, tady žádná smečka už není. Možná byla, ale jestli je, kde máte alfu? Nebo betu? Proč si to nepřijdou vyřešit oni?
Nikde je necítím," nasála jsem z plných plic vzduch z okolí a chňapla jí před čenichem. Otočila jsem se a popošla o nějaký kus. V klidu jsem se posadila a příkaz povolil. Mohla jsem jí svázat tlapy, nechat jí sežehnout ohněm nebo jí nechat poletovat ve vzduchu, ale nechtěla jsem se zabývat takovým skřetem. "Nejdřív se, moje milá, ujisti,
že vaše smečka ještě vůbec existuje, a pak teprve se navážej do ostatních. Ale dávej si pozor na tlamu, aby si brzy nepřišla o ocas," zavrčela jsem a postavila se. Oklepala jsem se a podívala se na hnědého. Toho s krvavými tlapami, který ji oslovil a přišel k ní, jsem ignorovala. "Jak jsem řekla, těšilo mě, jdu plnit smečkové povinnosti," dodala jsem k němu a otočila se směrem k Maharu. Vlk s krvavými tlapami stál proti mně. "Doufám,
že jsi rozumnější a tomu štěněti to vysvětlíš. Mohlo by se jí... něco stát." Prootže takovéhle si dávám k snídani, zavrčela jsem ještě jednou směrem k ní a podívala se jí do očí. "Kdybych nemusela zařizovat smečkový povinnosti, vysvětlila bych ti to," zasyčela jsem k ní. Musela si domyslet, že bych jí to vysvětlila tak, že by z toho asi moc dobře nevyvázla.

>>> přes Středozemní > Mahar

//Omluva Cerní, ale dneska večer hodím post :)

//Už jdu na to :D