Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvilku jsem se zamyslela i nad sebou. Bylo zajímavé, jak každá vlčice prahla po partnerovi, aby mohla si založit rodinu a vést šťastný život... ale já jsem to tak neměla. Byla jsem vychována k tomu, abych štěstí pocítila při respektu. Kdo ví, proč to tak otec udělal, ale měla jsem smečku a tak jsem měla podle sebe i všechno, co jsem mohla pro štěstí chtít. Nenapadlo mě, že je základ mít taky přátele, nebo rodinu... ale nedokázala jsem pochopit, jak někdo dokáže najít někoho, koho tak moc miluje, že by se pro něj obětoval a tak všechno možné... asi možná proto, že se mi to ještě nestalo.
Netušila jsem, čím je to způsobené. Jestli tím, že jsem nikoho takového nevyhledávala, nebo mojí povahou, mým vzhledem... kdo ví.
Vrátila jsem se zpátky do reality. Nechala jsem to být, zřejmě jsem prostě nebyla jako ostatní a ke šťastnému životu nepotřebovala ostatní.
Najednou se Takki zaměřil na mojí jizvu na stehně. Ušklíbla jsem se. "Jasně že o tom vím," zazubila jsem se. Ne, nevšimla jsem si, když mě napadl medvěd... sarkasticky jsem si pro sebe neodpustila poznámku. "Napadl mě medvěd..." objasnila jsem a dále to nerozvíjela. Jestli to Takkiho zajímalo, určitě se zeptá. Nebudu někomu cpát něco, co ho ani nezajímá...
"Je mi to jasné," ušklíbla jsem se, když mi objasnil, že mě neočumuje. Nejdřív náramek, teď jizva... co když se mu fakt líbím? Zatřásla jsem hlavou. Zpět do reality, zazubila jsem se pro sebe.
"A jak ty ses sem vůbec dostal?"

Takki vypadal poměrně neobvykle, když se zamýšlel nad jeho vztahem s Weriosasou. Začal mi vyprávět, že jejich vztah byl jiný. Což jsme si asi každý všiml, jen jsem nedokázala pochopit, jak se Takki dokázal tak ponížit a dělat sluhu té krůtě. Nevěděla jsem, proč to dělal, já bych se tím akorát ponižovala. Partnerství je přeci o tom, mít druhého rád a brát ho jako svoji drahou polovičku, jako svoji oporu, ne rohožku.
Pak z něho vylezlo, že vedle ní byl menší zlo. "Nemyslím si, že by tě někdo bral někdy jako zlo. Každý jsme nějaký a není nikoho povinnost se s tebou bavit, když mu tvoje povaha nesedne." Poznámku jsem k tomu samozřejmě musela taky říct, jak jinak.
Cítila jsem, že Takkiho nepřítomnost vlčat mrzí. To se dalo i pochopit, byly z části jeho, teda, z velké části, hlavně Fiér, což později potvrdil. S úsměvem jsem kývla a podívala se do dálky. "Kdo ví, kde se ten uličník courá," zazubila jsem se. Byl mladý a měl všechno před sebou, dalo se to pochopit...
Usedla jsem kousek od Takkiho a pozorovala východ slunce. Tiše jsem se nadechovala a zhluboka vydechovala. Užívala jsem si každého doušku. Nic jsem ale neříkala. Nevěděla jsem moc o čem mluvit, proto jsem to teď nechala na Takkim.

Takki byl pořád stejný. Hned, jakmile jsme přišli na území, si sedl a začal se čistit jak primadona. No dobře, čistý vzhled je základ, ale u vlčic... ačkoli on žil s Weriosasou, takže se lecco dá pochopit.
Jakmile jsem se na ní zeptala, vypadal překvapeně. A ono aby ne, kdo by se na ní ptal? Nikdo jí neměl rád. Třeba odešla někam za hory, aby tam založila jejich Assasínskou smečku nejlepších nebo něco takového.
On mi však řekl, že neví. Neviděl ji už dlouhou dobu. Divné. "A to tě to... nezajímá? Nevadí ti to? Dobře, byla to Weriosasa, ale... já nevím, jak to funguje tohle, ale přeci když máš partnera tak ho máš rád a proto jsi s ním ne? Nebo... no nevím, ale tohle je divný," mumlala jsem si konec spíš pro sebe. Jelikož jsem partnera nikdy neměla, netušila jsem, jak tohle chodí, ale i tak tohle bylo divný. Zajímavě divný vztah.
Nechala jsem to raději být. "No to je jedno," dodala jsem pak, abych ho tím moc netrápila. Pohlédla jsem do dálky. "Ale mrzí mě, že se tu Fiér dlouho neukázal... toho jsem měla ráda, byl fajn," řekla jsem upřímně a podívala se do země. "Hold ne každý se tady udrží, no," poznámka spíše pro mě, ale určitě to taky slyšel. Sedla jsem si taky, vyhřála si místo ohněm a nechala už plápolat jen malý plamínek kvůli světlu a vedle Takkiho pro teplo. Zamyslela jsem se. Stejně je to celé... zajímavé.

<<< Kaskády

Takki to bral docela dobře, čekala jsem, že se naštve, otočí a už ho nikdy neuvidím. Ale jen něco vykřikl a nehledě na sněhovou kouli, kterou jsem dostala na čenich, se víc moc nebránil. Tiše jsem se zašklebila a vydala se tedy do Maharu.
Když jsem přecházeli přes území, cítila jsem Amayu, která se tu mihla. Oproti Scrootymu je aspoň v okolí, prolétlo mi hlavou. Jak jsme na tom vůbec s povyšováním? Asi to ještě nechám, uvidím, kdo a kdy se vrátí... Přišli jsme do Maharu a já se zastavila. Hluboce jsem se nadechla, abych si připomněla opět tu vůni močálů. Survaki tu stále nedaleko ležela, Dani v jeskyni... asi se dala na zimní spánek nebo co. "Tak vítej... opět... doma," řekla jsem směrem k Takkimu a zastavila se. Měla jsem trochu hlad, ale nic jsem zatím nezahlédla. Dlouho ani nebyl žádný lov, pomyslela jsem si. Ono se těžko loví ve dvou vlcích no. Ale vlastně byl! Vzpomněla jsem si. Jsem už trochu starší no. Co už.
Zastavila jsem se tak nějak uprostřed a rozhlédla se. Jezírka byla namrzlá a všude napůl bílo. Oklepala jsem se. Fuj. Co teď? Ohlédla jsem se po Takkim a čekala, co vymyslí. Plamínky nás samozřejmě doprovázely a roztávaly vločky kolem nás. Takki už byl zcela suchý, takže jsem vítr opět nechala být. Plamínky stačily. Podívala jsem se na Takkiho a pozdvihla obočí. "A kde je vůbec Weriosasa?" Napadlo mě tak...

Takki poslouchal, co jsem mu řekla a bylo vidět, že oheň mu bodl. Mohl si říct dřív, věděl moc dobře, že ovládám hodně magií a spoustu toho dokážu... jen na to prostě zapomínám, no.
Myšlenky jsem nechala myšlenkami, ty jeho samozřejmě, a soustředila se na okolí. Tiše jsem se zhluboka nadechla a vydechla z plic všechen vzduch. Lépe se mi pak dýchalo.
Ohledně jeho poznámky, ať mu táhnu z hlavy, jsem nereagovala raději nijak. Ale pro sebe jsem se ušklíbla. Taky mu to ale trvalo.
Když jsem se ho zeptala, řekl, že se vrátíme do... Mahahulu? "Já ti dám do Mahahulu!" Ušklíbla jsem se a hned na to zmizel oheň a ze země se vycucla veškerá voda, která se přeměnila na sníh a zavalila celého Takkiho tak, že mu koukaly jen špičky uší. Rozeběhla jsem se a skočila do té hromady, čímž jsem ho svalila na zem. Samozřejmě byl sníh i na mě, takže jsem se oklepala a ještě na něj trochu nahrabala, aby si to zapamatoval. Voda se opět rozpustila do země, kam se vsákla a opět se objevily plamínky ohně, které Takkiho vysušily. Stejně jako teplý, proudící vzduch. "Mahar, pamatuj si to ty sněhuláku," ušklíbla jsem se a pomalu se rozešla směrem do Močálů. Plamínky a teplý vzduch se ovinuly kolem Takkiho a cestovaly s ním,
se mnou pouze plamínky. Teplo mi bylo dost.

>>> Maharské močály ♥

//Jdu si dát jedno csko :D Pak odvezu přítele do práce a když neusnu, hodím potom post :D

Díky povídání si s Takkim mi den docela rychle utekl, protože už začínala být noc a já tušila, že bych se měla vrátit do Maharu a být stále ve střehu.
Podívala jsem se zase na oblohu a zpátky na Takkiho. Ozval se ohledně toho, jak se má. Kývla jsem a ušklíbla se. Oheň? Dobrý nápad, problesklo mi hlavou. Uměla jsem toho tolik, že jsem na to stále zapomínala a nic z toho prakticky nepoužívala. Hned na to se vedle objevilo pár levitujících ohýnků, které nejen zahřívaly a odstraňovaly padající vločky z nebe, ale i rozjasňovaly tmu. Spokojeně jsem zamlaskala, když jsem se pyšně rozhlédla.
"Super. Doufám, že už to bude lepší. Jinak co se smečky týče, nic moc nového se tam nestalo, teď se hodně vlků odebralo někam... někam, a nevím, co a jak bude dál. Doufám, že se brzy vrátí. A přibyla jedna vlčice, ale s tou taky nevím, jak to půjde," oznámila jsem a podívala se na něj.
Myšlenku ohledně Weriosasy jsem nechala být a tiše si odkašlala. "A co máš teď v plánu?" Vrátíme se tedy do Maharu? Nevím proč, ale měla jsem zafixováno, že Takki umí číst myšlenky, a taky jsem si to pořád myslela.

Po chvilce mučení se Takki... omluvil? Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli jsem slyšela dobře. A slyšela. Nastražila jsem uši a pak je volně pustila dolů. Usmála jsem se. "Odpuštěno, ale příště stačí dát po někom vědět, když budu někde nedostupná," kývla jsem na něj a podívala se mu do očí. Byla jsem ráda, že neprotestoval a omluvil se, mohla jsem aspoň vědět, že je to dobrý vlk.
"Skylieth se daří stále stejně. Je spokojená, že má smečku, jen je to trochu záhul, no. Ale sranda, aspoň se nenudí. Nemá ráda zimu, takže teď se asi někam na pár měsíců zakope, dokud nevyleze zase sluníčko," ušklíbla jsem se a podívala se na nebe. "A Takki?"
Poté jsem se ho, bez jakéhokoli obcházení kolem horké kaše, zeptala, jak si to dál představuje. Čekala jsem, že mi řekne, že už ve smečce být nechce, že si to nechal uležet v hlavě a tak... ale on se mě zeptal, jestli ho chci zpátky. Ušklíbla jsem se a souhlasně kývla. Byla bych ráda, kdyby v mé smečce zůstal, sice byl trochu ignorant, ale i tací udržovali smečku při správném chodu. A věděla jsem, že je na něj tak nějak spolehnutí, i když občas, no... "To musíš vědět ty, jestli chceš,..." podívala jsem se do země. "Ale já bych ráda." Zpětně jsem se mu podívala do očí a mrskla ocasem.

// Přiděleno 6 opálů :)

// Hezké, přiděleno 7 ametystů :)

//Přiděleno 7 ametystů :*

//Přiděleno 7 opálů :)

//Hezké, přiděleno 7 safírů :)

//Přiděleno 7 ametystů :)
Nevadí :) :D

//Přiděleno 7 opálů :)

Takki byl pořád stejný a za ten rok se vůbec nezměnil. Vypadalo to jen jako pauza, asi od všeho, nebo nevím, proč to takhle debilně udělal. Ale ona spousta věcí spojená s Takkim neměla vysvětlení, takže se nebylo čemu divit. Podívala jsem se na vlčici, která se rozhodla odebrat k odchodu. Jen jsem kývla, neměla jsem moc slov zrovna k její maličkosti, ani jsem nevěděla, proč... ale to je jedno. Z přemýšlení mne vyrušila Takkiho slova.
"Jeden rok ti přijde málo?" Protočila jsem panenky a zabručela. "Právě že jo, ale ty si ani po smečce nevzdechl, mohl si mi dát aspoň vědět, že jdeš někam do Tramtárie nebo co," otočila jsem se pohledem směrem k Maharu.
Cítila jsem, že se kolem mihla Amaya a zřejmě i s Clawdií. Zároveň se mi v hlavě ozval vzkaz od ní. Pousmála jsem se. Těšilo mě, že aspoň u ní to fungovalo, dala mi vědět, kde se bude pohybovat a kam jde. Podívala jsem se na Takkiho. Ale pro někoho je to prostě těžké, protočila jsem si v duchu pro sebe panenky a vrátila se zpět k němu.
Zeptal se, jak se daří smečce. "Dobře... Smečce se daří dobře," kývla jsem a podívala se mu do očí. "A jak si to dál představuješ?"