Gallirea - Příspěvky uživatele

//Přiděleno 6 opálů :)

//Přiděleno 6 safírů :)

//Přiděleno 6 ametystů :)

Pomalu jsme přicházely s Dani až do středu lesa, což se mi moc nelíbilo. Nebylo to moc dobré na zmapování terénu, ale Dani se toho ujala dřív, než jsem stihla něco vymyslet. Za což jsem byla ráda, ačkoli zpočátku jsem si hadů nevšimla.
Jakmile jsem se zmínila o mé speciální magii, zajímala se o ní. Zazubila jsem se. "Neboj, pak ti to ukážu," zazubila jsem se a nechala ji tak ještě chvilku ve zvědavém napětí. O poznámce ohledně vylovení celého lesa jsem se jen ušklíbla. "To by nezbylo na ostatní, bude stačit pár srn," řekla jsem s lehkým zbytkem úsměvu a rozhlédla se. V tu chvíli mi Dani řekla, ať se zastavím, ihned jsem tak učinila. Vyvolala totiž hady, kteří zmapovali území za nás a zjistili dobré informace.
Podívala jsem se na ní a kývla. "Super, to nezní špatně, jdeme tam," dodala jsem a vyrazila směrem, kterým se mělo nacházet stádo. Samozřejmě jsem souhlasila s lovem srnců, budou bohatě stačit dva, lepší jak tři srny. "Dva srnci budou bohatě stačit," ujistila jsem jí a kývla. Dostávaly jsme se k nim. Pomalu, ale jistě.
Cítila jsem je, že už jsme blízko. Proto jsem zpomalila a snažila se minimalizovat hluk. "Srny nech být, vezmeme tamty dva srnce." Tlapou jsem je označila, každopádně muselo to chtít trochu taktiky. "Zneviditelním se a jednoho ti sem naženu, druhého si vezmu já, dobře?" Znělo to tak jednoduše, ale tušila jsem, že to tak snadné nebude. Možná...
Použila jsem magii neviditelnosti a vydala se do stáda. Ještě jednou jsem se raději ujistila, kde Dani stojí, aby jelen běžel správným směrem. Došla jsem k tomu menšímu a drkla do něj čenichem. On zvedl hlavu a nechápavě se rozhlížel, proto jsem pro jistotu použila i magii příkazu a donutila ho dojít směrem k Dani, která byla určitě připravená. Věděla jsem, že si to ošéfuje. Magie příkazu tedy přestala v momentě, kdy byl srnec na dosah u Dani.
Já jsem měla v plánu vzít si toho druhého. Stále jsem byla neviditelná. Ze země se najednou vynořily kořeny a nenápadně objaly kopýtka (//asi :D) jelena,
který o tom zřejmě asi nevěděl, i když to začínal cítit - kořeny se utahovaly, aby se nemohl pohnout, proto stál na místě. Najednou hodil hlavou a stádo tím rozehnal, všichni splašeně utíkali pryč, no já jsem se mezitím zviditelnila a skočila po něm. Když ležel na zemi, v kaluži krve, kořeny zmizely. Radostně jsem mrskla ocasem a ještě jednou ho raději kousla, abych si byla jistá, že je mrtvý.
Podívala jsem se na Dani, jestli si taky stihla svého jedince zakousnout, ale byla jsem si jistá, že to zvládla. Došla jsem k ní. "Dobrý, ne?" Zeptala jsem se. Jestli náhodou neměla nějaké komplikace a tak... Jelen, kterého jsem přitáhla k nám, protože nebyl tak daleko, ležel na zemi nehybně. Byla jsem s lovem spokojená, každopádně chtěla jsem ještě Dani ukázat mojí magii. Začala jsem se soustředit, načež mi zčernaly oči. Magie začala působit, proto jsem se dotkla jelena a řekla si v duchu lehký jako pírko, když tu najednou jelen začal levitovat ve vzduchu. Za pomocí magie vzduchu jsem korigovala jeho pohyby, aby nám "neuletěl". "Tahle magie je skvělá, můžu přeměnit váhu molekul," vysvětlila jsem. "Buď na hrozně těžké, nebo na super lehké, jak můžeš vidět," zazubila jsem se. Černé oči stále působily, s čímž jsem počítala. Obrátila jsem se na Dani, připravená k odchodu.

>>> Mahaaar ♥

<<< Mahar
//Je fajn odpovídat na můj příspěvek :D

Pomalu jsme přicházely do hvozdu. Na chvilku jsem se zastavila a nasála z plných plic vzduch do čenichu, abych se ujistila, že tu nebudeme rušeni. Ale cítila jsem tu přítomnost dvou vlků, spíše vlčice a vlka. Pomocí magie vzduchu jsem si nechala z jejich místa, kde se nacházeli, mým směrem dovát pach. Byla to Lucy a... sakra, jak jen se jmenuje? Na jméno jsem si nevzpomněla, ale znala jsem ho. Vybavily se mi jen obvazy na tlapách a ořechová srst. A Smrkový les? Bratr Frey a Radnyho? Byl tak cítit, i když jejich pach jsem nedostala do čenichu nějaký ten pátek. Zmateně jsem zabručela a podívala se na Dani.
"Určitě tu něco bude, čerstvého. Možná bychom mohly zvládnout i nějakou tu srnu, dvě," napadlo mě. Scrooty se tu delší dobu neobjevil a tak smečkový lov byl asi jen pouhou myšlenkou, která se ani neuskuteční. Bylo by dobré tedy pro smečku obstarat alespoň nějaké základní potřeby, minimálně čerstvé maso.
Opět jsem se ohlédla na Dani. "Mám na to super magii, že to nebudeme muset tahat. Takže když ulovíme pět srn, odneseme to bez jakéhokoli použití sil," zazubila jsem se. Měla jsem už ale docela hlad. Rozhlédla jsem se ještě jednou po území. "Takže, kde začneme? Srna, zajíc... cítíš něco?" Chtěla jsem nechat i trochu prostoru jí, třeba se jednou stane lovcem a nechci to takhle zazdít.

//Přiděleno 6 ametystů :)

Na Dani bylo vidět, že jí něco chybí a možná i o něčem přemýšlí. Nechtěla jsem to ale konkrétněji řešit, kdyby cokoli potřebovala, věděla, že se na mě může obrátit. Tudíž by mi to řekla. Rozhlédla jsem se a spatřila ptáky, kteří přiletěli a usedli nedaleko nás, na břehu jezírka. Začali do něho sahat packami a pít, mile jsem se ušklíbla a podívala se zpět na Dani. Nadechla jsem se, že to nějak okomentuji, ale jen jsem to zahrála do autu hlubokým výdechem.
Na mojí otázku ohledně jídla zareagovala, že má. Mrskla jsem ocasem. Řekla, že přes zimu je líná a tak, proto jsem se jen ušklíbla, protože jsem tak nějak věděla, o čem mluví. Lov mě sice bavil a nikdy jsem to neodkládala nebo tak něco, ale občas prostě byly dny, kdy se mi nechtělo se magořit za nějakým zajícem.
"Super, šla bych do Východního hvozdu, co ty na to?" Byl to nejbližší les, ve kterém se vždycky nacházela nějaká ta potrava. Mohutně jsem se zvedla a než jsem se postavila, natáhla jsem přední packy, abych se protáhla. Nějaké to křupnutí jsem brala na lehkou váhu, jsem přeci ještě mladá kost. Rozešla jsem se tedy na sever a přemýšlela, jestli to vzít přes ten fialový palouk, anebo se tomu nějak zkusit vyhnout a dorazit rovnou do hvozdu. Asi druhá varianta bude nejlepší, pomyslela jsem si pro sebe a zaregistrovala otázku Dani. Mrskla jsem ocasem a pomalu se rozešla, abychom se mohly bavit po cestě. "Je to sice už dávno, ale vzpomínám si na to, jakoby to bylo včera... hlavní příčinou byl útok na naší smečku, hned poté, co nás tam skoro všechny vyvraždili, jsem utekla, i když za účelem dopadení toho parchanta, který to způsobil. A taky jsem ji dopadla, no, to je jedno,
ale po cestě mě ještě doprovodil medvěd, hehe," řekla jsem s úšklebkem a natáhla při chůzi zadní nohu tak, aby si stihla všimnout jizvy. Možná si jí už všimla a teď dostala jen vysvětlení. "A co ty, žila si taky někde mimo a sem se dostala na nějakém základě z onoho místa?" Zazubila jsem se a zjistila, že to poměrně rychle uteklo, protože jsme prošly už celé močály a došly až skoro do hvozdu.

>>> Východní hvozd

I když jsem na to nebyla moc stavěná a popravdě jsem ani nevěděla, jak se to dělá, trochu jsem vyzvídala. Zajímalo mě, co všechno vlčice dokáže, i když jsem si byla jistá, že málo toho nebude. Jakožto bývalá alfa musí být opravdu zdatná a dosti schopná.
Podívala jsem se na ní a pečlivě poslouchala.
Vyprávěla o hadech. Zřejmě na to byla nejvíce pyšná, protože tak i vypadala. A chápala jsem jí. Představovala jsem si různé hady, které popisovala, ale věděla jsem, že možností určitě existuje víc.
Toren se ihned při zmínce o hadech zachumlal hlouběji do srsti, možná i proto, že kámen trochu chladl. Zvedla jsem se a oklepala se. Cítila jsem, že se ještě Toren tolik nedržel a trochu sem s ním zamlela, takže jsem hned počkala, až se uvelebí, a poté se ještě jednou naplno oklepala. Sedla jsem si nedaleko vlčice, ona byla v klubíčku, což mě se moc nechtělo. "Tak to je zajímavé, musí to být sranda... asi bych toho využívala hodně často," zazubila jsem se. "A s tím lovením... docela pohodlnost, když ti had přinese nějakou lišku, ještě čerstvou," zasnila jsem se. Ale stále to nebylo ono, vlk měl takhle alespoň proč ráno vylézt z úkrytu, v jejím případě bych vůbec nevylézala. Ušklíbla jsem se.
Vyprávěla dál o magii, která obracela útok proti útočníkovi. Bylo to taky velmi zajímavé, ještě jsem o tom neslyšela, takže jsem poslouchala a opět si to představovala. "Hmm, to teda, pak jsi úplně v klidu. Já mám na tohle jednu magii, co se týče těch útoků, ale platí spíše na ty fyzické - když na mě někdo nečekaně zaútočí, celá vzplanu," dodala jsem. Dlouho jsem magii taky nezkoušela, proto jsem se soustředila a celá vzplanula v ohnivou kouli, čímž jsem i nechala roztát kolem sebe sníh a zároveň si to trochu připomenula. Po chvilce jsem se vrátila do normálu. "Vlk se pak nehezky popálí," vysvětlila jsem. Konečně jsem si mohla lehnout i na zem, když už na ní nebyl ten otravný a studený sníh.
Dani mi pak zmínila ještě ostatní magie, které vlastní i jiní, na což jsem přikývla. Taky jsem z nich spoustu ovládala, i když některé jsem tolik nevyužívala, ale kdyby bylo potřeba, dokázala jsem si s tím poradit. Po jejím vytvoření ohnivého kruhu jsem jen souhlasně kývla. Věřila bych jí i bez důkazů, neměla důvod mi lhát a já neměla důvod jí nevěřit. Ale aspoň roztál ještě zbytek sněhu, levandule zůstaly celé, takže jsem pomocí magie vzduchu nechala jejích vůni trochu více působit v našem okolí. Cítila jsem je mnohem více a tím více jsem se i já cítila uvolněně. Lehla jsem si na břicho a opětovně natáhla přední packy. Zívla jsem, začínal být večer. "Hmm, nemáš hlad?" Zeptala jsem se. Nejedla jsem už nějakou chvilku a docela jsem se cítila poloprázdná. Věděla jsem ale, že pokud budeme chtít něco malého ulovit, budeme muset více do Močálů, u tohoto jezírka panuje klid a mír a proto se tu zvěř neloví. Třeba hlad mít nebude a bude si chtít jen dál povídat, nevadilo by mi to, řekla jsem si pro sebe. Napadlo mě, že bych jí mohla říct o některé z mých magií, dalších, ale dokud se nezeptá, cpát jí to nebudu. Proč jí nutit něco, co jí třeba vůbec nezajímá - to nepoznám do chvíle, dokud se nezeptá.

Šedá vlčice vypadala opravdu klidně a usmířeně, i když možná nebyla. Ty levandule dělají opravdu divy, jen mě zajímá, odkdy to tu takhle narostlo. Vždy jich tu bylo jen pár... Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou a zdvihla hlavu z předních pacek, které byly převislé přes kámen, na kterém jsem ležela. Rozhlédla jsem se. A všimla jsem si nedalekého tvora, který o levanduli zavadil a zřejmě tím se rozmnožily i po okolí.
Zajímavé bylo, že i když byl sníh, kolem jezírka byla sice zamrzlá, ale tráva bez sněhu. Dani mě pozdravila a mrskla ocasem, čímž vytvořila ve sněhu takové vyhrabané místečko. Pozorovala jsem to, kdyby to mělo nějaký hlubší význam. "Že ano?" Přikývla jsem, když toto místo zhodnotila jako velmi uklidňující. Bylo to vážně zajímavé. Nasála jsem do nozder vůni levandulí a jako omámená přivřela oči a zhluboka dýchala.
"V létě, když svítí sluníčko, je to lepší. Teď jak je sníh a občas to roztaje, mokro tu je, ale dají se najít suchá místa. Je to o zvyk, neboj, to bude lepší," uklidnila jsem jí a sledovala její dva bílé pruhy a zároveň proužkatou nohu. Jak je tohle geneticky možné? Že to tak prostě vyrostlo? Zaměřila jsem se zpátky na slova. "Někdy je to těžké, to věřím a znám to. Jen je prostě důležité to nechat být a žít dál," řekla jsem k tomu i své, i když přesně její situaci jsem si konkrétně představit neuměla. Možná trošku.
Po její řečnické otázce jsem jen přikývla a vzdychla. Vstala jsem a došla jsem k jezírku se napít. Bylo trochu zamrzlé, ale dala se najít místa, kde voda byla dostupná.
Naplnila jsem si hrdlo a zdvihla hlavu. S hlasitým polknutím jsem se zároveň nadechla, což způsobilo to, že jsem to vyplivla a trochu se začala dusit, kašlala jsem a plivala vodu, každopádně vybrala jsem to a zatřepala hlavou. "Nesnáším tohle zimní období," zabručela jsem, i když v hloubi duše jsem teď byla spokojená, i když byla zima. Mohlo za to ale určitě to jezírko. "Víš, jako alfa bych ráda měla přehled a tak se tě zeptám na rovinu...
jak jsi na tom s magiemi? Ovládáš i nějaké speciální? Počítám, že ano, tak jsem zvědavá,
každý má nějakou svou originální a je to velmi zajímavé..." dala jsem jí prostor se k tomu vyjádřit. Samozřejmě, pokud měla nějaké, o kterých se nechtěla zmiňovat, chápala jsem to, sama jsem nechala Torena přilehnutého na kameni - Toren! Došlo mi, když jsem dvěma skoky ulehla zpátky na kámen a našpicovala uši. Poslouchala jsem každé její slovo a zároveň pozorovala huňatost jejího ocasu... ten mít jako polštář,
na tom by se spalo...

<<< Třešňový háj

Z klusu jsem přešla do chůze. Byla jsem konečně na svém vlastním území, kde jsem si mohla v klidu dělat co chci a jak chci. Spokojeně jsem se ušklíbla, když jsem si všimla v dálce čtyř vlků. Zřejmě to byli ti, kteří přišli, když jsem odešla. Nečekaně.
Nechtěla jsem je ale rušit od jejich debat a seznamování, byla jsem ráda, že se začali tak trochu bavit. Vydala jsem se k již známému jezírku, kam jsem chodívala tak ráda a často. Už z dálky jsem cítila vůni levandulí a viděla filkové pozadí na sněhu. Mrskla jsem si ocasem do chůze, načež jsem zde ucítila pach. Dani? Nezmizela. Byla jsem ráda, zároveň trochu překvapená, no zřejmě byla dost vyčerpaná a tak se zašila v jeskyni, každý potřebuje i chvilku pro sebe.
"Zdravím," dodala jsem s klidem ve tváři a přišla nedaleko ní. Díky magii ohně jsem roztála kolem sebe veškerý sníh a rozpálila velký, placatý kámen, kam jsem ihned na to ulehla. Rozplácla jsem se jako mrtvola a s hlavou dolů se podívala na šedivou vlčici. Byla vzhůru nohama, ale těšilo mě, že je naživu. Ne že by byla tak stará, že jsem odpočítávala každý její den, ale... no, už jsem raději ticho.
Po chvilce jsem se jen ušklíbla. "Je tu krásně, ticho, klid..." ticho už moc ne, když jsem začala mluvit. "Jak se ti tu líbí? Myslím celkově, ve smečce..." Otočila jsem se tak, abych ležela na kameni břichem a plamínky si ho ještě více nahřála. Cítila jsem se spokojeně, dokonce jsem cítila Torena, který se přemístil ze srsti na krku až na tlapu, ze které měl zřejmě v úmyslu rozplácnout se na kámen též. "Pročbyne, pojď," řekla jsem k němu a uvolnila tlapu. Prakticky neviditelně se dostal do mé srsti na břiše, kde byl jak ukrytý, tak i na kameni. "Proč si to neudělala už dřív?" "Proč si mi to neřekl?" Jak děti...

*nahoru si chtěla napsat :D

//Surri, to jsem si nevšimla :( :D
*se slzami v očích* už můžeš zdrhnout...

Hnědý vlk, který ihned začal ignorovat prašivce se mnou, mi celkem padl do oka, nebyl takový bručoun, jak zpočátku vypadal. Docela se s ním dalo dobře bavit, tak jsem v tom pokračovala. "Jo, přesně! Ti jsou nejhorší," dodala jsem s úšklebkem a podívala se mu na tlapy. Na to, že měl křídla, tlapy byly celkem bez škrábanců a ani nebyly tak mohutné, jak jsem čekala.
Vrátila jsem se zpět do konverzace. "U mě taky, jsem tu poměrně... no, dost dlouho. Zajímavé, jak ten čas letí," řekla jsem a rozhlédla se. Vlka jsem úmyslně přehlížela a fungovalo to. Byla jsem šikovná a všichni jsme to věděli. Hihi.
"Ano, místo je to vskutku zvláštní, každopádně... je to skvělé na smečku, nechápu, že to nikoho nenapadlo. Na území je jak louka, tak les, ale i jezírka zároveň... vše máš po tlapě," ušklíbla jsem se a udělala pomyslné gesto tlapou - jakože mám všechno na dosah. Vlk se po chvíli přiblížil a posadil, načež se zeptal ohledně nějaké mrtvoly. "Ne. Něco určitě najdeš," dodala jsem k němu ve snaze nebýt až tak krutá, každopádně... hnědý asi takový byl, což mě těšilo. Snad poprvé v životě jsem byla teď já ta hodnější. Zazubila jsem se. Chudák. Proč se takový muzejní kousek nepřidá do smečky? Měl by místo, kam se vracet, žrádlo, úkryt... když na to nemá, nechápu, proč si hraje na tuláka, zavrtěla jsem nad tím hlavou. Podívala jsem se směrem k Maharu a uvědomila si, že jsem tu zabila celkem dlouhou dobu vykecáváním se, mezitím co se tam něco určitě zajímavého odehrává.
Mrkla jsem po Falionovi a zastřihala ušima. Nenapadalo mě moc co říct, proto jsem jen mlčky sledovala Mahar a okolí, jak se stromy vlní ve větru a jak zajímavě to místo působí i z tohoto pohledu. Cítila jsem se ještě víc hrdá, ale nedávala jsem to nijak najevo.

Přemýšlela jsem, jak se zdvihnout a naznačit, že mám v úmyslu odejít. Ale vlastně jsem ani nemusela, protože Falion to udělal za mě. Překvapeně jsem se na něj podívala a jen kývla. "Mě taky," dodala jsem. "Zas-" nestihla jsem doříct, načež se mu na zádech objevil pár křídel a zmizel. Zmateně jsem zamžourala k Maharu a uvědomila si, že i když jsem na odchodu, nejsem tu sama. "Čau, podivíne. Trochu se uklidni a vzpamatuj, pak se ti třeba život zlepší. A moc se nepotuluj kolem mé smečky, nedopadlo by to s tebou nejlíp," dodala jsem k němu a rozešla se svým směrem. Měla jsem namířeno úplně přesně do jednoho místa. Už abych tam byla.

>>> Maharské močály jezírko Lavender

Launee mě na discordu má :D ale jinak weju mám nick :D