Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V konverzaci s Falkem jsem se asi trochu ztratila, jelikož jsem byla i mírně zamyšlená a ačkoli jsem byla vlčice, která by měla stíhat dělat více věcí najednou, nějak mi to nevyšlo. Proto jsem naklonila hlavu na stranu, když mě opravil, vlastně, řekl, jak otázka byla původně myšlena. "Jo tak," řekla jsem s trapným úsměvem, protože se mi to ještě nestalo. Mrskla jsem ocasem. "Je to fajn, ale stejně pořád jsi myšlenkami u smečky, jestli se tam něco neděje a tak," kývla jsem hlavou a ušklíbla se.
Jakmile jsem narazila na téma "partnerka", vycítila jsem z Faliona, že je to pro něj zřejmě nějak citlivé. Možná nějakou měl, opustila ho. Nebo on opustil ji, ale to by to nebylo citlivé pro něho. Kdo ví, co se mu stalo, nebo co provedl, každopádně, odpověď na toto byla nucená a proto jsem jen kývla, že tomu rozumím. Řekl, že tak bývávalo, ale už to není. Pochopila jsem z toho, že zřejmě nějakou měl, ale bolí ho to, takže ho s největší pravděpodobností opustila. Podívala jsem se k zemi a dala najevo to, že jsem se nechtěla dotknout jeho citů, nebo bavit o něčem pro něj nepříjemném.
Na otázku ohledně smečky mi došlo, že to mohlo vyznít jako pozvánka do té mé. Ale nemyslela jsem to tak, kdyby chtěl, neměla bych problém mu to tam ukázat a nabídnout mu místo, ale bylo na něm vidět, že je smutný a jako kdyby byl na pokraji zhroucení. "Aha. Tak pokud ti život tuláka není přítěží... ani samota, potom chápu.
A věř mi, přítěží by si nebyl, najdou se jiní, kteří opravdu jsou, a stejně jim dáváme šanci," řekla jsem. "Kdyby si znal Razzakiho a Moja, pochopil by si. Neumí nic,
jsou jiní... ale kdyby nebyly ve smečce, dlouho by nepřežili. Proto jsou v mé, nikdo je asi nikde nechtěl, nemají žádnou úctu..." rozvádět jsem to nechtěla, třeba ho to ani nezajímalo, ale chtěla jsem ho jen ujistit, že přítěž je pravděpodobná u jiných. Maximálně by byl jen prostý, tichý člen. A vazby? To říkala Dani taky, problesklo mi hlavou s úšklebkem.
Najednou se zeptal, kde mám já svého alfáka. S úsměvem jsem se mu podívala do očí. "Nebyl, není a asi ani nebude," s klidem jsem odpověděla a ušklíbla se. "Smečku vedu sama a je mi tak i líp. Nevím, jak bych zvládla, kdyby mi do toho ještě někdo krafal," zazubila jsem se. To, že jsem vlastně nikdy žádného partnera neměla, jsem nezmiňovala. Přeci jen, byl ještě tak trochu cizí... "asi nejsem typ vlčice na rande," odlehčila jsem situaci a ušklíbla se.

//V pohodě, řeším teď vážné osobní problémy, možná odpověď dneska, spíše zítra. :)

Cítila jsem na Falionovi, že se nad něčím zamyslel. Nechala jsem ho být, je dobré se občas pořádně ponořit do myšlenek, i když ne zrovna v konverzaci, ale nevadí. Každý jsme byl nějaký a navíc, netrvalo dlouho a už mi vrátil odpověď. Zeptal se mě, jak se mi tam líbí, myšleno na smečku.
Pozdvihla jsem obočí. "Líbí, moc. Je to skvělé místo, je tam zároveň les, zároveň louka a zároveň jezera. Tak jako všechno v jednom, prostě originální. A docela strategické, jen tak někdo tě nenapadne, protože je to území velmi náročné a pro neznalé nebezpečné," řekla jsem mu s úšklebkem a podívala se na nebe.
Mraky zcela zmizely a foukal lehký vítr, bylo to docela příjemné a zima, která nastala, byla poměrně příjemná taky, vzhledem k mé husté srsti. "Myslela jsem nějakou společnici," řekla jsem tiše a rozhlédla se kolem sebe. Sjela jsem pohledem hladinu jezera a jen se zamyšleně podívala na břeh. Zamrzá? Světle matné fleky, které se na jezeře tvořily, zřejmě značily, že voda je opravdu ledová. To ještě potrvá...
"Jo tak, dříve jsem to měla stejně," opětovala jsem mu odpověď ohledně samotářství a vzpomněla si na ty časy, ještě před Smrkovou smečkou. "Rušnější,
no jak se to vezme. Ale furt se tam něco děje, to máš pravdu. A ty si nepřemýšlel o nějaké smečce? Nebo tě to baví být stále tulákem? Každý to má jinak, to chápu, ale...
i tak," zazubila jsem se a mrskla ocasem. A kde má přítele, který krade podoby? Zloděje? Hmm, třeba se zase brzy ukáže, pomyslela jsem si a vrátila se pohledem k Falkovi.

//Přiděleno 6 safírů :)

//Přiděleno 6 ametystů :)

//Jak číst nějakou telenovelu, nebo detektivku :D Přiděleno 7 opálů :)

Popravdě, trochu jsem se těšila, že hladina vody bude zamrznutá. Ne, že bych měla v plánu jít blbnout na ledě, ale určitě bych se po něm aspoň prošla. Vzpomněla jsem si na Storma a jeho snahu si se mnou... hrát. Usmála jsem se pro sebe v duchu a vybavila si, jak mě učil stát, aby to vypadalo jako herní postoj. Hravý, ehm.
Zatřásla jsem hlavou a vrátila se zpět myšlenkami do přítomnosti. Falion sice nebyl tak akční jako Storm, ale určitě se s ním dalo dobře si povídat. Podívala jsem se před sebe a zastavila se. Opětoval mi pozdrav. Jen jsem máchla prázdně ocasem a zahleděla se na nedaleký kámen, na kterém jsem poměrně často lehávala a slunila se. Vrátila jsem se do konverzace s Falkem. "Jo tak. Já se zase většinou moc neprocházím," zazubila jsem se a nakrčila čenich.
Zeptal se mě na smečku a toho starýho otravu, který nás minule vyrušil z konverzace. Ušklíbla jsem se. "Kdyby se potuloval, tak by už teď jeho kožich visel u mě v jeskyni," zazubila jsem se a vycenila zuby. Ten oprsklý bručoun mi byl jen od pohledu nepříjemný. "Smečka dobrý, jelikož jsou teď skoro všichni na území, rozhodla jsem se trochu provětrat. Co se bývalé smečky týče a tak," řekla jsem jen s úsměvem a podívala se na něj. "A co to, že se procházíš sám?" Jelikož minule zmiňoval, že tu již nějakou dobu je, ačkoli bych se mohla dohadovat, že jsem tu určitě déle, ale raději jsem nic nenamítala, musel si tu vytvořit pár přátel, nebo alespoň společníků. A vždycky se dá s někým cestovat, no ne? I když třeba já byla samotář, možná on to měl stejně. "Neříkej, že jsi samotář," dloubla jsem do něj packou. Cítila jsem z něj potlačovanou radost, jako kdyby uvnitř něho zvadla ta radost a chuť pro co žít. Určitě dříve býval hravý a energický, ale co ho tak změnilo? Čas?

<<< Západní galtavar

Přišla jsem pomalu z louky k jezeru. Cítila jsem, jak je zem promáčená a chladná. Plamínky zmizely. Šla jsem jen já a ukrytý Toren, který zřejmě už začínal odpočívat beze mě. Tiše jsem se usmála a pokračovala dál.
Ačkoli byla tma, viděla jsem u jezera siluetu vlka. Byl to klasický vlk, zřejmě tmavšího zbarvení, hnědý nebo černý. Mávla jsem nad tím packou, nechtěla jsem se jít teď vybavovat, ale chtěla jsem se dojít napít. Proto jsem šla o kus dál, než byl onen vlk. Dříve tu bývávalo více vlků, pomyslela jsem si. U tohoto jezera vždycky někdo byl.
Přišla jsem až ke břehu, sklonila hlavu dolů a napila se. Tiše jsem kolem sebe vířila vodu, bylo dobré, že ačkoli byla obleva, jezero neudělalo žádnou spoušť.
Po chvilce jsem si všimla, že onen vlk nedaleko je někdo, koho znám. Asi by bylo neslušné nepozdravit, pomyslela jsem si.
Došla jsem tedy k němu a kousek od něho se zastavila. "Zdravím," řekla jsem tiše. "Večerní procházka?" Zazubila jsem se. Jen mi u toho chyběla jeho partnerka, proč by se vlk procházel sám? Třeba nemá... nebo se pohádali... nebo je jen rád sám, snažila jsem se to odůvodnit a podívala se mu na záda. Křídla, která mi ukazoval, nebyla, měl je asi někde pod svými neviditelnými krovkami, každopádně bylo to zajímavé, že tak z ničeho dokázaly vyrůst.

<<< Erynijský les

Bylo to zajímavé, s Torenem jsme spolu byli už jako parťáci opravdu dlouho, ale i tak jsem se o něm dozvěděla až teď poměrně dost. "A dáváte si jména, když se narodíte? Ajo vlastně, promiň," omluvila jsem se mu, když mi došlo, že mu asi neměl kdo dát jméno. Ale třeba si dali vzájemně s bratrem. "Říkal mi Tory, já jemu Boro," dodal jen stroze a zavrtal se do srsti na krku. Zřejmě ho to buď vyčerpalo, anebo se mu prostě tahle konverzace nelíbila a způsobila mu nehezké pocity a náladu. Ne každý dokázal o jeho minulosti mluvit, já bych to asi taky nedokázala, co se týkalo toho vyhoření lesa a tak... chápala jsem, že je to pro něj nepříjemné.
"Už budeme skoro u jezera, tam se podíváme a vrátíme se domů, jo?" Těšila jsem se docela dost na spánek. Nebyla jsem unavená, ale těšila jsem se na ten klid a odpočinek... "dobře."

>>> Velké vlčí jezero

Položená na břiše jsem sledovala malého gekona. Vlastně byl zase o něco větší, než býval předtím. Vyrostl. "Vylíhl jsem se. Ale moc rád o tom nemluvím, sice to bylo v létě, ale matka... ani nevím, kam se poděla. A otce jsem nenašel, nepotkal, nikdy jsem ho neviděl. Vlastně jsem odmala byl sám, znal jsem jen svého bratra, se kterým jsme se vylíhli spolu. A vyrůstali, pomáhali jsme si navzájem a tak," řekl mi a zavrtěl se. Rozhlédl se taky po okolí. "Pak jsem se rozhodl, že to chce změnu, nebavilo mě tak žít.
Teď už je to tak, jak jsem chtěl," usmál se široce. Kývla jsem hlavou. "To jsem ani nevěděla, že si to měl tak těžké.. ale já to měla podobně, matku jsem taky nepoznala, žila jsem jen s otcem. Ale ten byl v pohodě, měl mě rád a já jeho taky, moc," řekla jsem mu na vysvětlenou a pomalu se zvedala. U toho jsem se oklepala a natáhla packu, aby si zase nastoupil a mohli jsme pokračovat.
Chtěla jsem se ještě podívat ke skále a tak různě, kde jsem ráda trávila čas. Pár stromů mi bylo velmi známých, ale stejně se to tu trochu změnilo. Co se asi stalo s Atrayem... pomyslela jsem si. Věděla jsem ale, že teď se má líp, smečka mu zřejmě tolik nesvědčila.
Dostali jsme se ke skále. Prošla jsem si veškerá zákoutí a místa a připomenula si staré časy. Zívla jsem si a podívala se kupředu. "Pokračujeme?" Zeptala jsem se Torena. Třeba se chtěl ještě někde podíval, ale on mi to jen odkýval a proto jsem se vydala dál, přímo za čenichem - k velkému vlčímu jezeru.

>>> Západní Galtavar

<<< řeka Mathaë

Šla jsem pomalu dopředu. Dostávala jsem se ke hranicím lesa, najednou jsem místo na prázdné louce kráčela mezi stromy. Nasála jsem do čenichu známý pach a rozhlédla se. Pach smečky naprosto zmizel. Smutně jsem se rozhlédla. "Smečka tu není," řekla jsem Torenovi. Ten mi jen přikývl a vylezl zase mezi moje uši, aby viděl.
Pomalu jsem se dostávala k místu, kde jsem byla nejčastěji. Pamatovala jsem si každý strom, každou uličku mezi nimi. Chtěla jsem se na chvilku zastavit a zavzpomínat. Připadala jsem si celkem staře, jako kdybych už toho hodně zažila, ale... vlastně jsem toho dost zažila. "Je strašidelné, jak rychle stárneme, viď...," řekla jsem tiše k Torenovi a zastavila se. Sedla jsem si a natáhla packu, aby mi na ni vylezl a mohla jsem na něj vidět, když už jsem si s ním povídala. Zavrtěl se. "To mi povídej. Je to jako včera, kdy jsem se tu objevil," dodal. Zajímalo mě, jak se sem vlastně dostal a tak všechno. "A ty si jen tak utekl od rodičů? A to všechny ještěrky umí mluvit?" Podívala jsem se na něj a natáhla se na zem. Sníh pomalu roztával, plamínky způsobily, že zem byla suchá a teplá, takže jsem se na něj dívala z příma.
Věděla jsem, že se tu trochu zdržím, proto jsem natáhla ocas a čekala, až mi to vysvětlí, poměrně mě zajímalo, jak se ještěrky jako on dostávají na svět. A jak vlastně mezi sebou tito tvorové komunikují, jestli to záleží jen na pohybech těla, anebo to je i jako u nás dvou, slovně.

<<< Západní galtavar

Pomalu jsem se přemisťovala i s levitujícími plamínky po mém boku. A s gekonem na čele. Ušklíbla jsem se, má spokojenost nemohla být vyšší. Došla jsem až k řece. Zadívala jsem se proti proudu, takže k velkému jezeru, které bylo nedaleko a mám i na něj velké vzpomínky. Ale chtěla jsem tam jít až pak, napít jsem se mohla jen u řeky, jelikož byla zima a jezero s největší pravděpodobností bude zamrzlé.
Došla jsem až ke břehu a opatrně sklonila hlavu. Protáhla jsem krk jak žirafa a poměrně podobně roztáhla i nohy. Vyplázla jsem jazyk a opatrně ho ponořila do ledové vody. Doufala jsem, že bude trochu teplejší, takže jsem musela pít pomaleji a ne tolik množství najednou. Trochu mi z toho trnuly tesáky.
Když jsem smočila své hrdlo, byla jsem připravená vyrazit do Smrkového lesa. Přeskočila jsem nejužší část řeky a vydala se po paměti mezi smrky. Cítila jsem tu vůni, ale pach smečky v ní moc nebyl...

>>> Erynijský les

//Až teď jsem si přečetla počasí... achjo :D

<<< Východní hvozd

Cupkala jsem kupředu. Začalo mi být trochu chladno, i Toren se ukryl a tak jsem se rozhodla vytvořit plamínky, které levitovaly kolem. Už to bylo lepší. Toren se zase nasoukal mezi mé uši a sledoval okolí. "Je to tady furt stejné...
ty si to asi moc nepamatuješ, co?" Pokračovala jsem. "I ve Smrkovém jsem byl, mám za to. Už si to nepamatuji, jsme spolu dlouho, jakože já jsem s tebou, jakože chápeš," ušklíbla jsem se, i jsem cítila protažení svalů na jeho hlavě. Nevěděla jsem, jestli se ještěrky smějí. "Chápu, neboj. Ani by to asi nešlo, být partner s ješterkou," ušklíbla jsem se nahlas a podívala se před sebe. "Za chvilku jsme u Mathaë. Jsem zvědavá, ale zároveň jsem si jistá, že moje smečka funguje minimálně líp, jak Atrayovi." Toren kývl hlavou a nic nenamítal.

>>> Mathaë

//Přiděleno 6 safírů :)

<<< Mahar ♥

S gekonem na čele jsem sledovala okolí. Byla dost zima, pociťovala jsem to i přes mé husté chlupy, ale nevadilo mi to. Kdykoli jsem mohla rozdělat oheň a ohřát se, to bylo to nejmenší.
Pokračovala jsem mezi stromy. Tiše jsem se rozhlížela a opatrně našlapovala, tušila jsem, že tu je poblíž smečka. Nikdy jsem tam nebyla, ale taky by nebylo na škodu se tam zastavit a zeptat se, jako to udělala minule ta šedá s tou béžovou. Teď jsem se tam ale zastavovat nechtěla, možná po cestě zpátky. Sledovala jsem, jak je veškerá zvěř pryč, ukrytá asi. Věděla jsem proč, zima byla opravdu pěkná a komu by se chtělo být venku.
Po cestě jsem narazila na pár zvláštností, bylo ale hezké se po dlouhé době procházet i jinde, než jen v Močálech. Ne, že by se mi tam nelíbilo, to vůbec ne, ale změna je taky fajn. Les jsem měla taky moc ráda a proto jsem byla vděčná, že Močály byly obojího. Kus lesa, kus močálů. A dobré bylo i to, že půda byla pevná a nebořily se tlapy. Celkově jsem za to území byla vděčná.

>>> Východní Galtavar