Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Přiděleno 6 ametystů :)

//Zajímavé, 6 opálů :)

//Přiděleno 6 safírů :)

Nene, pravidla u Života/Smrti platí stejná - loterie žádné výjimky nemá - každá sleva smí být použita jednotlivě, ne je spojit :D Ale fígl by to byl dobrej :D

//Kde to vázne?

//Je to vážně vtipné, ale moc hezky to máš sepsané :D :) Po 1 křišťálu :)

Potichu jsem zachytávala myšlenky vlčice, která tak neohrabaně vstoupila na moje území. Dobře, to, že by se chtěla přidat do smečky jsem brala, kvůli tomu bych samozřejmě nevyjížděla, ale fakt, že si nakráčela až do prostředku území, mě vytočil natolik, že jsem ji musela srazit k zemi a ukázat, že takhle se to nedělá.
Ona byla poměrně zaskočená, takže jsem předpokládala, že výchova byla zanedbaná a fakt, že stojí uprostřed smečkového území ji nijak nepřišel na vědomí, že je to vážné. Než začala mluvit, trochu jsem ještě zatlačila, ale mírnila drápy, aby jí netekla tolik krev. Škrábance ale možná měla. "Tak proto sis nakráčela doprostřed území, jen tak?!" Vyštěkla jsem naštvaně a stále cenila zuby.
"Kdyby si se bála, nenapochoduješ si až sem," řekla jsem jí ostře a povolila, ale stále stála nad ní. Měla jsem sto chutí jí ukázat, že takhle se to prostě nedělá, ale zároveň jsem jí nechtěla až tolik zmrzačit. Pomocí magie příkazu jsem jí donutila si sednout a ani se nehnout. Prostě si jen sedla a neměla možnost si pohnout ani tlapou. Postavila jsem se už klidněji vedle ní a neustále měla pokrčené pysky a vyceněné tesáky. Najednou začala mluvit. Moc mluvit. Musela jsem se nadechnout a polknout sliny, měla jsem v tlamě sucho. "Dost už," řekla jsem, když mi odvyprávěla snad celou její minulost. "Ne každý to měl lehké. To nás ale neopravňuje přijít DO STŘEDU smečkového území. Kdyby si počkala na hranicích, mohly bychom se o tvé přítomnosti ve smečce bavit." Asi stále nechápala, že mi nevadí to, že se chce přidat jako to, kam až došla. Prostě to nebylo v pořádku. Ani pro ní. Kdybych nebyla tak mírná poslední dobou, určitě by dopadla hůř. Mohla bych si myslet, že je to útočník a pak by to nepřežila.
Najednou to zkusila tak, že půjde a že mě asi nepřesvědčila. Zároveň mohla jsem to brát tak, že má kuráž a to by se nám hodilo, no ne? Jsme tu samí blázni. Ale zase na druhou stranu, musela jsem jí ukázat, že takhle to prostě nefunguje. "Zle děláš sama sobě. Možná s omluvou, důkazy, proč bych tě měla přijmout a přijímací zkouškou bych nad tím mohla zauvažovat. Co myslíš, Judayi?" Podívala jsem se na černého vlka opodál a vlčici uvolnila ze sevření magie příkazu. Muselo být Judayovi jasné, na co myslím. Malý testík? Snad nikdy se to nedělalo, možná jednou, ale když si mohla ona dělat srandu z nás a takhle si zahrávat, proč ne my? Co ty na to, Judayi? Proč ji trochu nezkusit? Podívala jsem se jeho směrem a ušklíbla se. "Hm?" Vrátila jsem se pohledem k vlčici a stáhla uši. "Nějak mi uniklo tvoje jméno v tom proslovu."

Bylo to zvláštní. Znala jsem tohohle černouška už docela dlouho na to, abych odhadla, jaký asi je. Jenomže on mě prostě překvapoval, už jen tím, že se oddaně vrátil do smečky a teď tím, jak se rozmluvil. Ale bylo to fajn. Docela se mi s ním dobře povídalo, hlavně proto, že neřekl větu a nebyl ticho.
"Ono někdy je to těžký, nejen, že není s kým, ale hlavně mnohdy není o čem," kývla jsem souhlasně, protože jsem to kolikrát měla stejně. "A počasí... hmpf," zafuněla jsem, protože to bylo ohrané jak sto let stará deska.
Juday mi popsal, jaká byla. Neyteri, prolétlo mi hlavou. Jako bych to už někde slyšela, možná. Kdo ví. Ale bylo od něho hezké, že to takhle vnímal. Nechápu, proč kolem malé vlčice všichni skáčou, abych si jich všimla, a kolem velké, vysoké, mocné alfy nikdo nic, pomyslela jsem si trochu uraženě, ale samozřejmě jsem si to nebrala osobně. Měla jsem hold takovou povahu, že jsem každého ihned odradila a vlastně... nic mi nechybělo.
Když mi Juday pověděl, jaké to asi je mít někoho rád jinak, než rodinu, zamyslela jsem se. "Ale ne, nezní to přeslazeně, naopak. Je to zajímavé... docela, ale neumím si to představit. Asi proto, že jsem to ještě nikdy nezažila no," zazubila jsem se stejně cynicky, jako on. Ale stejně, můj život nabral jiný směr hned po založení smečky. Třeba byl můj partner smečka? Kdo ví. Hned na to mi řekl ještě vtipnou poznámku, na kterou jsem kývla a ušklíbla se.
Pak se mě ale najednou na něco zeptal. Nikdy se mě nikdo na nic podobného nezeptal, proto jsem byla chvilku překvapená, ale nedávala jsem to zaskočení nijak extra najevo. "Noo," zamyslela jsem se. Asi měl pravdu, občas mi chyběl někdo, ke komu bych si lehla a všechno, co se mi za celý den stalo, mu převyprávěla... a pak se s ním smála. Ale notak, co to je? Zatřepala jsem hlavou. "Asi to musí být něco jiného, mít někoho, kdo by ti byl opravdu nablízku... ale víš jak, já jsem nikdy nezažila ten pocit, mít někoho takového vedle sebe. Někoho, na koho se můžeš spolehnout a o koho se můžeš kdykoli opřít. Vždy jsem spoléhala jen sama na sebe, nikdy se mě nikdo nezastal a nikdo mi s ničím nepomohl. Vše jsem si musela vybudovat sama. Ano, jediný, kdo mi kdy pomohl, byl Bílý - Bloody, u jezera, když jsem sem přišla. Ale zvládla bych to. Prostě... když nikdy nezažiješ to, že svět může být i jiný, asi si to nepřipouštíš a neumíš si to představit, že by byl jiný," nadechla jsem se a zhluboka vydechla. Taky jsem to nedokázala popsat, navíc, takhle jsem se už dlouho nerozmluvila. Mělo to něco do sebe. "Prostě když si něco někdy neměl, tak ti to nemůže chybět." Tak jsem to vnímala, každopádně kdo ví, třeba proto jsem vždycky byla taková, jaká jsem byla. Ale nikdy se nenašel nikdo, kdo by se snažil o mou přízeň, o to, abych se usmála. Stačilo jedno varovné zavrčení a všichni byli pryč. Možná jsem to tak chtěla, ale kdyby prostě existoval někdo, kdo by byl má spřízněná duše, přeci by se hned po prvním vycenění tesáků nespakoval pryč, ne?
"To věřím," řekla jsem mu, když jsem najednou ucítila cizí pach. Nejen, že mě trochu naštvalo to, že onen cizí pach ruší naši poměrně skvělou konverzaci, díky které jsem se rozmluvila o něčem, o čem jsem se ještě s nikým nebavila, ale dokonce se ten pach přibližoval. Nechápavě jsem se ještě jednou nadechla. Ano, byl stále blíž a blíž. Zmateně jsem zamrkala, když jsem slyšela Judayovo vrčení. A viděla jsem vlčici. Vlčici? Jsme uprostřed území!! Proč se nezastavila na hranicích?! Nemá vychování?! Jedna lekce jí neuškodí, začala jsem taky hrdelně vrčet a najednou se mi začaly stahovat svaly na tlapách. Tím pádem jsem vytasila drápy a vycenila ještě víc tesáky. Judayovi muselo být jasné, že tohle musím vyřešit. Docela mě ta vlčice naštvala.
A ještě si tam jen tak stála! Vrčela jsem ještě víc a když jsem se o něco přiblížila, skočila jsem po ní a srazila ji k zemi. Na hrudi, kde jsem měla opřené přední tlapy a vší silou ji tlačila k zemi, jsem zaryla své drápy a chňapla vedle její tlamy. "Co tu děláš?! Uprostřed území?! Chceš spáchat sebevraždu?!" Naštvaně jsem vrčela a nehodlala vlčici pustit. Možná jsem ji tím tlačením trochu dusila, ale co už. Ta milá Skylieth, která byla přívětivá, najednou opět vysvitla v těch pravých světlech. Konečně. Protože teď by ta přívětivost udělala jen škody. Kdo jsi a co si o sobě myslíš, že si sem jen tak nakráčíš?! Pomyslela jsem si. Vrčení nabíralo na síle a stejně tak jako intenzita síly, kterou jsem se do ní opírala. "Okamžitě mluv, jestli nechceš, abych si tvou strakatou kožešinu vystavila v jeskyni."

//Nechcete to pořadí napsat pod Smrčkovou hierarchii do toho minichatu? :D než tam scrolluji abych zjistila, kdy píšu, trvá to už :D

//A do třetice všeho dobrého... super aktivita! Přibyly 3 safíry každému :)

// :D Achjo, musíš se připomenout, já jsem věděla, že jsem něco chtěla! :D :(
Přijď ;* S Judayískem tě rádi pomuchláme :P

Nechtěla jsem narazit na žádné citlivé téma, které by Judaye trošku... zesmutnělo. Ale bohužel, každý máme maličkou škvírku v našem myšlení, díky které se z nás stává někdo jiný. A myslíme na věci, které byly pro nás důležité a dali bychom všechno za to, aby jsme to mohli vrátit. Já bych dala všechno za to, abych se mohla teď vrátit na místo, kde byl můj otec ještě živí a zdatná alfa. Dala bych za to všechno, mít takovou sílu a moc, jako mám teď, a vrátit se tam, asi bych mojí sestru zavraždila hned na místě. A hlavně ten oheň zastavila...
"Tak to jo, to je zajímavé. O jejím partnerovi mi nikdy neříkala, to je pravda. Ale každý tak nějak s těžkostí mluví o partnerech," dodala jsem, co jsem si už všimla. Počínaje Falionem, končíc Nerssie. Ačkoli Juday se snažil být silnější.
Když mi řekl, že za ní běhal dlouho a snesl by jí modré z nebe, trochu mi došlo, že mi asi podstatná část v životě, kdy jsem si nechtěla k sobě nikoho pustit, zabránila něco podobného zažít. Netušila jsem, jaké to je, když by za mnou někdo běhal, nosil mi hezké věci a říkal hezké lichotky. Netušila jsem, jaký je to pocit a zřejmě to už asi ani nezažiju, z větší části je to moje vina. Ale i kdybych se snažila, stejně jsem nepotkala nikoho, kdo by mohl být takovým. Musel by přijít sám, no ne? A i kdybych ho chtěla jakkoli odradit, být to ten pravý, přeci se nevzdá! Za tím jsem si stála.
"Je dobré, že sis to tak uvědomil. Určitě si nenašla nikoho lepšího. Beztak je teď sama a má se špatně a myslí na to, jaká byla blbá, když si tě nevážila," snažila jsem se ho podpořit, když jsem viděla, jak ho to vzalo. Ale nedivila jsem se. Asi. Vlastně jsem nevěděla, jak bych se zachovala na jeho místě. Asi stejně? Možná bych byla žárlivá a furt ho pronásledovala a dělala mu naschvály? Nebo se uklidnila a nechala ho být? Asi by záleželo na tom, jak moc bych ho měla ráda. Ale ani jsem popravdě nevěděla, jaké to je mít někoho rád. Jediný, koho jsem měla kdy ráda a mám, byl můj otec a Toren. To je můj nejlepší kamarád a toho mám opravdu ráda. "Já jsem třeba nikdy nic podobného nezažila. Žádný pocity, které by byly jakožto mít někoho rád silnější než k otci nebo nejlepšímu příteli," přiznala jsem se a mrskla ocasem. Možná jsem se o něco ochudila, ale zatím mi to nijak srdce nedrásalo.
"Tak to díky," řekla jsem ironicky, ale se srandou v hlase, když mi řekl, že by se mi vysmál, kdybych mu na prvním setkání našem řekla, že chci být alfa. Ale hned na to mi řekl, že jsem dobrá alfa. Trošku mě to překvapilo a byla jsem za to ráda. Někdo, kdo mě za to pochválil? To se mi taky dlouho nestalo. "Děkuji. Snažím se, no. Možná jsem trochu tvrdší, ale někdy to jinak nejde," zazubila jsem se. Mířila jsem tím do toho, jak jsem na něj byla naštvaná za to, že se tak dlouho neukázal. Ale to už jsme vyřešili.
"No vidíš. Můj otec byl zase sám, alfa. A vedl smečku úžasně, byl nejlepší. Každý ho měl rád... a taky mě učil, jak být vůdčí typ. Věděl, že budu putovat světem taky sama, že zdědím jeho smečku a budu alfa taky sama. Byla jsem... a vlastně i trochu jsem, trochu nepřípustná, no," ušklíbla jsem se. Došlo mi, že o mé historii jsem moc dlouho nemluvila. Trochu mě to mrzelo, co se stalo, ale přenesla jsem se přes to a snažila se být taky silnější. "No... ale povedlo se mu to, naučil mne mnoho. Jsem mu hrozně vděčná. Toho jsem měla opravdu ráda a udělala bych pro něj první a poslední." Chtěla jsem to trochu srovnat s pocity, které vedl Juday ke své bývalé partnerce, ale samozřejmě to vyrovnat nešlo. Rodičovská láska a pravá, zamilovaná láska, to prostě bylo jako jablko a hruška a stejné to nebylo. Ale co už. Alespoň jsem mu to řekla a trochu se mi i ulevilo.

//Teď mi tak došlo, že nevím, proč ty příspěvky označuji, když do loterie Skylieth zapojovat nechci... -_- :D

Chladná voda byla po lasičce přesně to, co jsem potřebovala. Jako kdybych ji spláchla tam dolů, kde mohlo nyní moje tělo pracovat na rozložení na energii a tak možně. Lahodně jsem si vychutnávala vodu a doslova hltala, ale ne tak, jak by se na vlčici neslušelo. Poté jsem pustila k vodě i Judaye, který se napil taky.
Bylo docela fajn, že jsem se ho na to zeptala, protože se celkem rozpovídal. To mě těšilo, konečně jsme si mohli o něčem popovídat víc, než o jedné větě. "To přijde, až se trochu načicháš té levandulové vůně," zazubila jsem se. Na poznámku, že je to tu krásné, jsem jen souhlasně přikývla a olízla si čenich.
Když začal mluvit, poslouchala jsem. Ani mi nedošlo, jak hluboký a pevný hlas měl. "Alfa Nerssie?" Podivila jsem se. Ano, tu vlčici jsem znala, docela dobře řekla bych. Jen mě trochu zarazilo, že byla alfa a já to nevěděla. A vůbec, slíbila mi, že tu se mnou bude, ve smečce, a vybodla se na mě. Kdo ví, kde skončila, ale přátelské by naše setkání asi tolik nebylo. Kdo ví, jestli i ona se uklidnila, jako já. Já bych se jí asi jen zeptala, co dělala a tak možně. Ale kdybych zjistila, že je v jiné smečce, asi by to pro mě nebylo příjemné a určitě bych se s ní dál nebavila. Urazilo by mě to. Asi lepší nevědět, kde vůbec je.
"S partnerkou bety... to muselo být taky dobrý," kývla jsem hlavou a představila si to. Vlastně mi to moc nešlo si to představit, vzhledem k tomu, že jsem nikdy neměla partnera. Byla jsem taková stará panna, nebo jak se jim říká. A ani mě to popravdě moc netrápilo. Nikdo hold nebyl ten pravý, všichni jsou leví a na tom jsem si celkem dost trvala. "To je hezké, že si kvůli partnerce se takhle přizpůsobil. Až na to zakončení pěkné. A to tě ani netrápí, kde je tvoje partnerka bývalá teď?" Asi jsem to brala jinak, ale kdybych už někoho brala jako partnera, připustila si ho tak moc k tělu a tak to všechno... asi kdybychom se rozešli, nebo nevím, zajímalo by mě, co dělá a tak. Čistě ze zvědavosti. "O Zlatavé jsem jen letmo slyšela. Už není, rozpadla se," řekla jsem mu, ačkoli jsem věděla, že mu ta informace ani moc k ničemu není.
Pak se mě zeptal, co mě vedlo k založení smečky. "Asi má povaha. Ale změnila jsem se, což si mohl poznat," dodala jsem a zhluboka vydechla. "Močály mají pro mě své kouzlo, a jelikož jsem chtěla být ve smečce, ale třeba Smrková pro mě taky nebyla moc dobrá a alfa, vlastně ani bety tam prakticky nebyly... chtěla jsem někam, kde budu vědět, že jsem doma. A když jsem našla to území, kde smečka nebyla, tak proč ji nezaložit? Je to fajn být alfa, takové zpestření, je to něco jiného. Máš nějaké povinnosti, které tě ale zároveň baví," rozpovídala jsem se a hned po dokončení několikrát polkla, protože lasička skoro vyšla zpět na svět. Ušklíbla jsem se. Netušila jsem, jestli to pochopí. Ale nebyla jsem sice rozkazovací typ, jen jsem to vůdcovství měla v krvi. "Otec mě odmala vedl k tomu, abych byla vůdce. Tak jsem se ním stala." Bylo to prosté.

<<< Mahar

Chvilku jsme se bavili o Danique. Zajímalo mě, jestli od té doby, co jsem odešla, změnila nějakou činnost, nebo jestli stále okusuje ten paroh, nebo co to bylo. Ušklíbla jsem se a podívala se směrem, odkud šel pach Launee a Moja. Jen jsem se ušklíbla, byla jsem ráda, že Launee pozici pečovatelky přijala, každopádně určitě bych neměla problém dát ji postupem času i na deltu. Zasloužila by si to. A kdyby Juday nikam nezmizel a byl pořád tady, mohl být pomocný lovec... taky třeba delta, nebo tak, napadlo mě. Doufala jsem, že mi ten pacholek nečte myšlenky.
Když přiběhl a zpomalil na mé tempo, takže mi běžel po boku, zeptal se, jestli mám chuť na lasičku. Vyznělo to celkem hravě, takže jsem s sebou hodila a vykníkla něco ve stylu že jo. On jen dodal, že je zvědavý na to jezírko. Já jsem najednou spatřila lasičku a několika dlouhými skoky a nenápadným použitím magie země - svázáním kořeny její packy jsem ji chytila. Čapla jsem ji do tlapy a párkrát s ní hodila, aby smrt byla bezbolestná. Zastavila jsem se a pustila se do ní, načež jsem tím vyrovnala rychlostní rozdíl mezi mnou a Judayem.

Po chvilce jsme doběhli na kraj jezírka. Bylo čisté, průzračné a dokonce bych se dokázala hádat o tom, že nezamrzlo přes zimu. Kolem byly trochu zamrzlé, ale přesto jakoby rozkvetlé levandule. Vše tu překrásně vonělo a působilo opravdu klidně, tak nevinně. Sem tam se tu objevil pták, který doskákal k vodě a opatrně se napil. Zastavila jsem se kousek od jezírka a otočila se na Judaye. "Jsme tu. No není to krása? Takový relax," řekla jsem, když na nebe se vyšplhalo slunce. Udělala jsem pár krátkých kroků a napila se z hladiny vody. Bylo to příjemně chladné a přitom chutné. Mrskla jsem ocasem a sedla si nedaleko, kdyby se chtěl Juday taky napít. "Tak povídej, jaké to je být po tak dlouhé době ve smečce? Myslím celkově... nebo si byl předtím ve smečce?" Zazubila jsem se. Vypadal spíše jako tulácký typ.

// Přiděleno 6 ametystů :)
Jinak ano, tak, jak říkal Savo - každý charakter je samostatná jednotka :)