Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ajajaj :D :D Zákon přišel :D

// Všem třem přidáno po 6ti šutrech :)

A já se těšila, jak si počtu... :D :(

Cítila jsem, že Takki byl mi v něčem podobný. Ať už to bylo v té lhostejnosti, anebo v tom vyjadřování pocitů. Kdo ví, třeba kdyby se tu objevil nějaký krasavec, který by se dokázal chovat slušně, a projevil o mě vysoký zájem, šanci bych mu dala. Ale je to opravdu nepravděpodobné, proto jsem si to ani nepředstavovala, a ani v to nedoufala. Ale kdyby jo, třeba bych pak byla jiná, měla bych větší chuť a radost do života, všechno bych viděla krásné... i teď jsem měla život ráda, ale kdo ví, jaké by to bylo...
Z mého zamýšlení mě vyrušil jeho hlas. Ono dobře, někdy pak přemýšlím nad věcmi, které mě jen rozladí a den je na ...
Takki se snažil ulehčit atmosféru a docela se mu to povedlo. Ušklíbla jsem se a podívala se na něj. "No jistě," zazubila jsem se a poslouchala, co zase vypotí. Jeho slova moc smysl nedávala, ale pochopila jsem, jak to myslel. "Díky," řekla jsem ironicky se špetkou dotčení, když řekl, že jsem podobná jeho ošklivé části. Brala jsem to s lehkou váhou, urážet by se nemělo cenu, proto jsem se jen ušklíbla. "Někdo musí tvořit tu ošklivou menšinu, že," dodala jsem později.
Ohledně Atrayovi dcery se ještě Takki vyjádřil, že vypadám o něco líp. Cítila jsem se v tu chvíli trochu divně, znělo to jako... lichotka? Nevím, nezažila jsem podobný pocit. Jen jsem se tak divně a nepřirozeně usmála a podívala se na něj. Slovo "díky" už znělo více reálněji jako poděkování, než to předtím.
Jeho další myšlenky jsem raději nečetla, protože mi bylo jasné, že to zase něčím zabije. Chtěla jsem skončit u té pochvaly, nebo co to bylo. Neměla bych to opětovat? Zamyslela jsem se. Ale ne, to vlčice nedělají, ujistila jsem se a podívala se na jeho šutr na krku. "No," snažila jsem se vymyslet, o čem mám teď mluvit, jen jsem byla trochu vedle z těch jeho slov. Nechtěla jsem to ale dát najevo. "Za chvilku se tu zřejmě ukáže ten nový, anebo co myslíš, měla bych tam jít?" Cítila jsem, že tam je Launee, proto jsem usoudila, že si zřejmě povídají a ta ho za mnou přivede.

//Zajímavé, líbí se mi to, přiděleno 7 ametystů :)

//Plyšákův kámoš má partnerku? :O ❤️

Posadila jsem se. A dobře jsem udělala, protože i když jsem to nevěděla, Takki se najednou rozmluvil. Popravdě, nikdy jsem ho neslyšela mluvit o věcech, na které jsem se ho zeptala, možná třeba proto, že se ho nikdo nezeptal. Nebo o tom nechtěl mluvit z nějakých důvodů, potom tedy ale proč o tom chtěl mluvit se mnou a nevadilo mu to? Třeba mu to už je jedno. Tomu jsem dávala největší příčinu.
Nastražila jsem uši a poslouchala každé slovo. Dodal, že nikdo nevydrží po jeho boku. Nechala jsem ho mluvit, ale trochu jsem gestikulovala tváří, protože jsem se zamračila a udělala nesouhlasný výraz.
Pokračoval a vysvětlil mi, proč byl s Weriosasou. Na jeho zmínku o lehkovážnosti jsem souhlasně kývla, to jsem si všimla. Ale nebylo mi to nijak proti srsti, proč taky všechno moc řešit? Brala jsem to poslední dobou stejně.
Když skončil, zhluboka jsem se nadechla a vše naráz vydechla. "Tak to mě mrzí, nebo asi ne, nevím, jak to mám brát. Ale takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela a docela mi to dává smysl. Teď tomu rozumím a začínám to chápat, já taky nejsem jedinec, který by projevoval nějak city a když, tak jedině ty negativní - proto jsem se taky nikdy s nikým nesblížila víc než jen, že se pozdravíme." Bylo to trochu smutné, ale každý jsme nějaký a když už máme povahu takovou, jakou máme, musíme se s tím vyrovnat a naučit žít. "Proto jsem si založila smečku. Jsou to prakticky jediní moji přátelé, které jsem neměla a nemám potřebu za něco sežrat... až na výjimky, teda, ale chápeš, beru je prostě už všechny jako rodinu a nedám na ně dopustit. Jediní vlci, za které bych dala tlapu do ohně," podívala jsem se směrem k močálům a ušklíbla jsem se. Bylo to tak zvláštní, ale těšilo mě to. Byla to jediná věc, která mě tady držela a přiměla mě nebýt už tak krvelačná.
"No jo," protočila jsem panenky, "to jediné tě zajímá," ušklíbla jsem se. "Smrkáč ale už není. Smečka. Atraye jsem tam nepotkala, nedávno jsem se tam šla podívat," dodala jsem a pohlédla zpět na jeho řetízek, který jsem mu potají tiše záviděla. Hned na to jsem se vrátila pohledem k jeho očím a jen se ušklíbla. Nečekala bych, že se mi někdo takhle otevře. Zajímavé, ale v hloubi mě to těšilo.

Řeč z mého planého těhotenství jsme převedli na Takkiho rodinu. Popravdě, docela mě to zajímalo, jak přistupoval k tomu všemu jako partner a vlastně i jako otec. Jenomže on byl celkem pro to všechno nezaujatý. Možná to bylo povahou, možná taky tím, že se do Weri nezamiloval - kdo by to taky dělal? Byla jako osina v zadku.
Posadila jsem se naproti a olízla si čenich. "No nevím, byla to tvoje druhá polovička, někdo, s kým si sdílel život a dokonce měl s ní vlčata... tak nevím, ale asi by si měl mít nějaký zájem, nebo tak něco," dodala jsem. Asi jsem se na to všechno dívala trochu jinak, než Takki. Ale když už bych si teda vybrala někoho, s kým bych sdílela život a měla s ním i vlčata, asi bych se o něj zajímala, no ne? Ale já byla vlčice, třeba to vlci berou jinak - jen jako povinnost rozmnožit svou krev a pak to neřeší? Akorát by to utvrdilo mé mínění o těchto nepochopitelných tvorech, pomyslela jsem si a protočila nad tím panenky. "Ale asi to máte, vy vlci, jinak," řekla jsem na závěr. Nijak jsem ho za to nesoudila, bůh ví, co se mezi těma dvěma odehrálo, že se Weri vypařila. "Takže Smrkáč... jak je na tom? Už není smečka? Atray... nevíš nic?" Plané naděje, že z někoho tak neinformovaného, jako je Takki, získám nějaké informace.
O tom, že neví nic o Fiérovi, jsem tušila. Asi to není jednoduché být rodičem, vlk nemá pořád přehled o svých dětech. Ale já bych to asi tak nechtěla, i kdyby se někdo z mých potomků rozhodl přidat do jiné smečky, občas bych ho tam šla pozdravit a udržovat s ním kontakt... ale jak říkám, každý to má prostě jinak. "Ale už máš docela klid, bez Weri, co?" Zažertovala jsem, abych odlehčila situaci, jen jsem doufala, že to není trochu "přes čáru", aby se to trikolóra tady nějak nedotklo, nebo tak něco.

Najednou jsem si začala všímat, že Takki taky hraje. Trochu jsem se zklamala, asi můj herecký výkon nebyl tak přesvědčivý, anebo jsem si prostě vybrala na začátek hodně velký oříšek. Co už, nechala jsem to být a raději poslouchala, jak mě v tom nechává se hrabat a topit samotnou.
"Joo, dobře," řekla jsem mu, když začal vyjmenovávat vlky ze smečky, ačkoli si jménem vzpomněl jen na Amayu. A co si budeme nalhávat, u vlka jako je Takki byl už i tohle úspěch. Zahrabala jsem přední packou do země a podívala se na něj. Ušklíbla jsem se a packou do něj dloubla. "Nejsem těhotná ty pako, ještě to tak," protočila jsem panenky. To by mi scházelo, měla jsem spokojený život, tak proč si ho kazit? Navíc, ani nebyl nikdo hoden toho, abych ho měla raději než někoho, koho... jsem měla ráda. Ale kdo takovým byl? Možná je otec a Toren. Nikdo víc se mi nevybavil.
Když Takki odpověděl ohledně Weri, bylo z jeho hlasu cítit trochu nezájmu, ale zároveň smutku. Taky s ní nějakou dobu strávil, dalo se čekat, že její odchod nebude oslavovat. Ale já byla ráda, že odešla a není možnost, aby se vrátila. Snad...
"Co když má někoho jiného? To ti nevadí?" Zeptala jsem se ho. Asi jsem byla hodně žárlivá, jen jsem to nemohla vědět, když jsem zatím nepotkala nikoho, na koho bych mohla žárlit. Nikdo mě nezajímal. "Škoda jen, že už se tu neukázal Fiér, byl z té celé vaší famílie nejnormálnější," dodala jsem. Samozřejmě jsem myslela co se týkalo jeho vlčat a Weri, Takki byl... prostě Takki, byl svůj a nemůžu říct, že nebyl normální, ale měl taky své mouchy, ostatně jako každý. "O něm nic nevíš?" Doufala jsem, že to nebude pro něj citlivé téma. I když vlk jako on asi žádné city nemá, že.

Docela mi to šlo. Na to, jakým jsem byla protivným tvorem, který hlavně ze všeho nejvíc nesnášel přetvářku a byl tak upřímný, že se to ani nedalo, tohle divadélko se mi celkem povedlo. Byla jsem na sebe zase na chviličku pyšná. Dokonce i Toren jakoby se uchechtl.
Jenomže Takki to zbaštil i s navijákem a byl z toho tak u vytržení, že se najednou chtěl o tu novinku podělit se všemi. Musela jsem něco vymyslet, tak, abych to nenápadně zahrála do autu.
"To nejde," řekla jsem potichu a zvedla se taky. Hned na to jsem se oklepala a podívala se na něj. "Je to zatím jen tajemství, nechci to nikde šířit. Nevím, jak by na to smečka reagovala, ale když to přijde, tak jim nic jiného zbývat nebude," dodala jsem. Geniálně jsem to vymyslela a mrskla jsem si u toho ještě ocasem, ale aby to nebylo poznat, přitiskla jsem ho k tělu. Jakože jsem teď "stydlivá" nebo tak něco. "Musí to zůstat v tajnosti, chápeš?" Podívala jsem se mu do očí a nasadila opravdu upřímný výraz, bez mrknutí a s trochou "příkazu" v očích jsem ho sledovala a jasně dala najevo, že to tak prostě bude. Teď jsem ale začala pomalu přemýšlet nad tím, jak mu řeknu, že to tak není a budu moct se přestat takhle chovat. Sice mi to šlo, ale nebyla jsem tak úplně ve své kůži.
Jedině dobře bylo to, že Juday zatím nijak nereagoval, protože jsem nevěděla, jak by to dokázal zahrát se mnou. Ušklíbla jsem se na něj a podívala se zpět, s vážným pohledem na Takkiho. "A kde že máš tu svojí milovanou polovičku?" Zeptala jsem se ho rýpavě, ale tak nějak i trochu zaujatě, protože mě to celkem zajímalo. Popravdě, doufala jsem, že se tu někdy nezjeví s tím, že když je v téhle smečce i Takki, chce tu být i ona. A jelikož se už známe, počítala by s nějakýma výhodama a podobnými věcmi... zatřepala jsem hlavou, tahle představa byla jako noční můra.

Seděla jsem před Judayem a čekala, až se mi k tomu nějak vyjádří. Ale co jsem mohla očekávat, vlk jako vlk. Nikdo nebyl pozorný z těch chlupáčů a nevěnoval mi tak dlouho pozornost, proto jsem se oklepala a vstala. Došla jsem se napít k jezírku, kde jsem zahlédla nedaleko mládě s rodičem, nějaký druh ptáka, který zrovna pil. Mrskla jsem ocasem a otočila se. Došla jsem zpátky k Judayovi a pololehla si.
Najednou, jako čirý blesk z nebe, se tu objevil Takki. Aspoň někdo, sice to byl taky vlk a zřejmě za chvíli bude stejně ignorovat, jako Juday, ale jeden si po chvíli zvykne.
"No nazdár," řekla jsem, když najednou začal mlít něco o mém břiše. Že prý jsem přibrala. He? Naklonila jsem hlavu na stranu a trochu vycenila tesáky, spíše lehce ze zvyku, ale napadlo mě, že bych to mohla pojmout i z jiné stránky, než mu trochu vyškubat kožich. "A já si myslela, že si toho nikdo nevšimne," řekla jsem s pohledem úplně někam jinam a tichým vzdychnutím. Otočila jsem se na Judaye. Trochu mi pomohlo, že byl teď duchem nepřítomen, netušila jsem, jestli i on by to zahrál tak dobře, jako já. Sedla jsem si. "Vždyť ty máš taky vlčata! Teda, Weri, a vypadala pořád stejně. Nevypadá to, že by jí zničilo postavu a když se jedná o malé prcky, tak si to nechám líbit," mrskla jsem ocasem a zastřihala ušima, jako bych se právě opravdicky rozplývala nad vlčaty. "Ano, jsem březí. A brzy se narodí, no. A budou černí, protože otcem je..." tiše jsem dodala konec věty a pohled do země zdvihla a zaměřila na Judaye. Poté zpět na Takkiho a kývla. Kdyby to nepochopil, že tím myslím Judaye. Sklopila jsem uši a ocas stáhla k tělu. "Smečka se musí trochu rozrůst a já nejsem nejmladší. Musí tu být někdo, kdo bude následovat moje postavení," vysvětlila jsem mu, vše s kamenným výrazem a myslíc to opravdu vážně. Tedy, tak jsem to hrála, uvnitř jsem se neskutečně smála, ale navenek jsem nedala poznat ani kapku toho, že by to bylo jinak.

Dobře, vezmeme to v krátkosti. To, co se tu odehrálo, by asi jen tak někdo nepochopil. Jednoduše... si prostě nějaká cizí vlčice nakráčela doprostřed mého území žadonit o místo ve smečce. Chtěla jsem jí dát šanci, ale ona byla úplně mimo anebo prostě nevím, ale přestala reagovat. Zavrčela jsem, abych doléhala na odpovědi, ale stále to nepomáhalo.
Neměla jsem jinou možnost.

//VZHLEDEM K MĚSÍČNÍ NEAKTIVITĚ BYLA RAVEN PŘESUNUTA NA STŘEDOZEMNÍ PLÁŇ//

Dobře, to bychom měli, pomyslela jsem si a zakroutila nad tím hlavou. Vyhazov jsem musela dělat v nejužších situacích, ale co jiného si vyžadovala tahle situace? Já se jí odpovědi doprošovat nebudu.
Přešla jsem zpátky za Judayem a zastavila se. Nasála jsem zhluboka ten uklidňující pach, vlastně vůni levandulí v okolí a zamlaskala. Cítila jsem nováčka, nedaleko hranic, zřejmě s někým od nás. Nebyla jsem si jistá, proto jsem mrkla na Judaye. Chtěla jsem to jít zkontrolovat. "To byla ale oprásklá potvora, co?" Zavrtěla jsem ještě jednou hlavou. "No nic, cítím tu novou kůži, jdeš taky nebo budeš tu?" Podívala jsem se na něj a zpět na místo, odkud byl pach cítit.

//Tak jak, mám se držet pořadí nahoře a napsat, anebo počkat a psát po Arcanovi? :) Vesměs mně je to jedno :)