Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všem křečkům v domácím zajetí se ztratila běhací kolečka.
Optimista: Naomi
Pesimista: Tesai

Na světě se objevili Pokémoni.
Optimista: Nym
Pesimista: Gavriil

Ze světa kompletně vymizela platidla.
Optimista: Darkie
Pesimista: Aseti

Lidé začali místo po nohách chodit po rukách.
Optimista: Starling
Pesimista: Saturnus

Maličký byl poslušný a poslechl. Po chvilce mi trošku došlo, že když tam pošlu Lylwelin, nemusí to dopadnout úplně nejlépe, netušila jsem, jaký má vztah k vlčatům, ale byla taková ostrá, že jsem netušila, jestli to malému spíš neublíží.
Vlčice, která přišla žádat o pomoc, byla spíše na styl Lylwelin, proto jsem se divila, že když tu byly obě spolu, že se neservaly. Jen jsem zavrtěla hlavou a podívala se na Sigyho. Pomohl vlčici přes magii země a nějaké rostliny, já jsem bohužel žádnou uzdravovací magii neměla, pomoct jsem mohla taktéž pouze přes magii země.
Její společník, který ji alespoň doprovodil, stál opodál. Vlk, co se neumí ani postarat o vlčici, ušklíbla jsem se pro sebe. "Super práce, Sigy," řekla jsem mu a pohlédla na vlčici. "Cítím, že do žádné ze smeček nepatříte. Zima je krutá, jestli chcete ještě pomoct, můžete zůstat pod mým dohledem na území, než se situace trošku zlepší a budeš schopna cestovat," koukla jsem na její přívěsek na tlapě a poté zpět do jejích očí. Pohlédla jsem i na vlka. "Nebo jestli potřebujete ještě nějak pomoct," zeptala jsem se a čekala, co z nich vypadne.
Sigy byl zřejmě unaven po svém lékařském zákroku a já se na něj jen mírně usmála. "Jasně, utíkej, díky," řekla jsem mu a mrskla ocasem. Věděla jsem, že si případně na ty dva vystačím. Navíc, zatím moc nevypadali nebezpečně. Zraněná vlčice by mi moc neublížila.

//Super aktivita, obě máte pár šutříků v inventu :) Jen tak dál

<<< Zarostlý les

S vlčetem na zádech jsem se vracela zpátky do smečky. Tiše jsem zavrčela, protože jsem vycítila spoustu pachů. To mi mohlo dojít, je tuhá zima, zvěř jakoby vymřela, tak všichni půjdou do smečky, zavrtěla jsem nad svou nedůsledností hlavou. Toren se mi za krkem moc nevěnoval, asi přemýšlel, nebo hlídal vlče, aby ho nezalehlo.
"Smečka, to je tohle území. Tyto močály, ty jsou pod mojí kontrolou, jsem alfa a tudíž je to moje smečka, tady, ke hranicím pachu," dodala jsem. Snad to pochopil. Když jsme se vraceli, došlo mi, že jsem mu neřekla důvod. "Jako alfa mám i své povinnosti, zejména musím hlídat členy smečky a území, kvůli vlkům, kteří mohou být nebezpeční. Proto jsme se vrátili, protože se tu nachází i vlci, co nejsou ve smečce a mohou mít špatné úmysly," vysvětlila jsem mu. "Ale jakmile se vše vyřeší, půjdeme se podívat po tvé mamce," zavrtěla jsem ocasem, ale netušila jsem, jestli to z mých zad postřehl.
Pomalu jsem došla až do blízkosti. Musela jsem být ale opatrná. Je zima, hladomor. Mohlo by to být pro něj nebezpečné, mohli by zjistit, že se tu pohybuje malé vlče a jít po něm, jako po kořisti. Musím to nějak vymyslet... Nešla jsem tedy k nim, ale k úkrytu. Zastavila jsem se u vchodu a lehla si, aby ze mě mohl Satý slézt. "Teď budeš mít bojový úkol, jo?" Řekla jsem mu s úsměvem, ale pak jsem trošku zvážněla, aby si z toho nedělal srandu. "Dám ti maličkou ještěrku, jmenuje se Toren. Bude u tebe v kožichu. Budeš ji muset hlídat, ona bude hlídat tebe, dobře? A počkáš tady, vlezeš si do nějaké z maličkých místností, nebo zůstaneš u jezírka, ale počkej tam, dobře? Za chviličku za tebou přiběhne jedna moc hodná teta a ta tady s tebou počká, než přijdu a vyřeším to, jo? Mohlo by to být pro tebe nebezpečné. Ale věřím, že tohle zvládneš, jsi šikovný. Hlavně opatrně na jezírko, mohlo by být hluboké, tak ne, že do něj spadneš. Hned jsem tady, jasan?" Natáhla jsem před něj svojí přední tlapu a čekala. "Ale notak, běž s ním, kdyby cokoli, dej mi vědět," řekla jsem k Torenovi. "Zrovna se mi tak dobře spalo..." Neochotně, ale přeci vykročil a slezl před vlče. Jestli půjde vedle, nebo ho vlče odnese jsem nechala na nic. "Hned jsem zpátky!" Zopakovala jsem a vydala se za cizinci. Třeba to je jeho matka, napadlo mě najednou.
Když jsem došla k hloučku, spatřila jsem Sigyho, Lylwelin, cizího vlka a vlčici. Ta ale jeho popisu neodpovídá, napadlo mě vzápětí, proto jsem se zastavila kousek od nich. "Zdravím," dodala jsem pro upoutání pozornosti. Všimla jsem si, že vlčice není v nejlepší tělesné kondici (//teď přesně nevím, co má za zranění, proto píšu takhle :D) a vlk ji zřejmě doprovodil. Počkala jsem ale, co z nich vypadne. Najednou mi ale naskočilo - málem bych na to zapomněla! "Lylwelin, prosím, utíkej do úkrytu a počkej tam, než se vrátím, dobře?" Mrkla jsem na ní, aby to pochopila a mrskla ocasem. Doufala jsem, že se tam vydá a o vlče se na chvíli postará. Mohla by být po mém boku pro ochranu asi užitečnější, než Sigy, ale rozhodla jsem se prostě takhle.
"Jmenuji se Skylieth a jsem alfa této smečky, co se tu děje?" Představila jsem se nejprve a poté pohlédla nejdřív na Sigyho, jestli je v pořádku. Asi nebyli nebezpeční, ale kdo ví.

//Zkusím se dostat se Skyl zpět do smečky ještě dnes :)

Přišli jsme se Satým do lesa, kde se nám nebesky poštěstilo. A to tak, že tu byla na zemi mršina, na kterou si zblajzla liška. Ale měla smůlu. Ačkoli nebyla ještě úplně dospělá a tak příděl masa byl o něco menší, mohli jsme být vděční alespoň za něco. Tedy, Saturnus, já jsem se držela a bez jídla bych zvládla být ještě pár dní úplně v pohodě. Byla jsem zvyklá, po tom všem, co se mi kdy dávno stalo.
Saturnusovi se lišky trošku zželelo, ale nedalo se nic dělat. Snažila jsem se trošku usmát, abych ho podpořila, on poděkoval a pustil se do masa. Muselo být lahodné, ještě teplé... trošku se mi začaly sbíhat sliny. Ale byla jsem v pohodě. "Nemáš za co," dodala jsem zpětně na jeho poděkování a všimla si, že se i usmál. Trošku mě to potěšilo, ale i tak mi ho bylo celkem líto.
Řekla jsem Satýmu, že pokud nikoho zatím nenajdeme, počkáme v Močálech, až přijdou. Zeptal se ale - očekávala jsem to - co když nepřijdou? "Prostě počkáme. Pokud nepřijdou, tak tě vychovám jako vlastního a naučím tě lovit, půjdeš ve stopách alfy a kdo ví, třeba se ti časem poštěstí a budeš vést smečku," usmála jsem se, abych ho trošku podpořila. Pak mi ale došlo, že vlček byl celkem stydlivý na to, aby vedl smečku, takže ho to vlastně mohlo ještě víc vyděsit. "Neměj strach, všechno dobře dopadne, uvidíš." Moc jsem v té podpoře nebyla sběhlá. "Nikdo je nedostal, tady v okolí žádní zlí nejsou. Určitě se jen ztratili, zabloudili a až se trošku vzpamatují, vyrazí tě najít," řekla jsem už s větším klidem a vírou v hlase. Tak jsem si to i já představovala.
No, co když ale opravdu nikdo nepřijde a vlče si nevezme? Co budu dělat já s vlčetem? Ano, mám smečku, ale tam je teď tak mrtvo, že ani nevím, kdo by si toho všiml, že tam někdo přibyl, zamyslela jsem se. Launee, Asta... nepotkala jsem je ani nepamatuji, zamrzelo mě a já se jen usmála na malého. "Už je ti lépe? Chceš vzít? Vyrazíme ještě blíže k hranicím," oznámila jsem a čekala jsem, jestli bude chtít udělat donáškový expres, nebo nabral síly. Bylo mi to vcelku jedno, jakou volbu si zvolí.

Rozešli jsme se směrem k hranicím, ale zacítila jsem nějaký zvláštní pach. A další. Zamračila jsem se. Satý se mě zeptal, jestli ho vezmu a kde sídlí ta moje smečka, na což jsem se jen usmála, ale bylo mi líto, že teď nemám čas mu najít rodiče. Smečkové povinnosti však byly pro mě přednější.
Došla jsem tedy k němu, vzala ho za kůži za krkem opatrně a položila ho na svůj hřbet. "Ještě se vrátíme zpátky, pak budeme pokračovat, neboj, vysvětlím ti to," řekla jsem a vyrazila zpátky do Močálů.

>>> Maharské močály

<<< Mahar

Nerada jsem opouštěla hranice lesa, ale teď nebylo jiné možnosti. Vydala jsem se po boku malého vlčete do lesa, který sousedil s Močály a sledovala ho, jestli je ještě v pohodě a může po svých. Pár kilo na mém hřbetě by mi nijak neuškodilo.
Zeptala jsem se ho na popis mamky, což jsem sice obdržela odpověď, ale moc mi to při hledání nepomohlo. Jen jsem se na něj koukla. "To je v pořádku, zkusíme to tu projít a najít ji, dobře?" Přikývla jsem na něj a pokračovala dál. Musela jsem dělat krátké kroky, aby mi stačil. Vyrazila jsem přímo k východním hranicím a doufala, že někoho najdeme.
Na moji otázku ohledně sourozenců odpověděl prakticky ihned, že má dva. Snad nepřijdou i oni, pomyslela jsem si pro sebe a zavrtěla nad tím vším hlavou. Kdo si sakra v zimě udělá vlče a pak na něj nemá, aby se o něj postaral a tak ho šoupne do cizí smečky? Nebo kdo ví, jak tohle celé vzniklo, třeba vlče prošlo nějakou tragédií, ale i tak mě to zaráželo.
Měli jsme celkem štěstí. Ačkoli jsme matku nenašli, spatřila jsem mršinu masa, u které byla liška a hodovala si. Zastavila jsem se a koukla na Satýho. "Stůj, ani se nehni, dobře? A nemluv. Zkus být jako z kamene, ale dýchat můžeš," řekla jsem s mírným úsměvem a začala se soustředit. Museli jsme maso ulovit, proto jsem zapojila i magie. Magie země nechala vyrůst kořeny ze země a chytla s nimi tlapu lišky. Liška vypadala jako mládě, ale i její hbitost jí nepomohla. Přiskočila jsem pár kroky k ní a zakousla se jí do zátylku. Párkrát jsem hodila hlavou, pro jistotu jsem si ještě předtím stoupla tak, aby na celý proces přes mé tělo Satý neviděl a nechala magii zmizet, když jsem si byla jistá, že liška již nevstane. Donesla jsem ji k Satýmu a oblízla se.
Upustila jsem ji před něj a pobídla ho - "dej si, šup," musel nabrat nějakou energii. Alespoň si chvilku odpočineme. "Najíme se a budeme pokračovat k východním hranicím, třeba se nám tam poštěstí. Jsou to nejbližší hranice s ostatním světem. Tohle je totiž svět Gallirejský. A když tam nikdo nebude, počkáme u mě - nás - ve smečce, dobře?" Sice byla zima a další hladový krk nebyl úplně nejlepší, ale jiná možnost nebyla. Za tu dobu jsem neměla to srdce, nechat malé vlče napospas osudu někde v lese, kort v takové zimě.

Malý Satý měl strach. Trošku jsem ho chápala, narazil asi na nejstrašidelnější vlčici v okolí, ale snažila jsem se chovat mile, jak jen to šlo. Nikdy jsem s vlčetem nemluvila. Zeptala jsem se ho, kam bych ho asi měla odnést a on dodal, že někam daleko do tmy. "Taková místa neznám," přikývla jsem k němu, aby můj výrok byl plně důvěryhodný a sledovala ho.
Jelikož potřeboval pomoci s nalezením matky, musela jsem taky vědět, jak jeho matka vypadá. Začal ji popisovat, ale velmi neprakticky. No lepší něco, než nic, pomyslela jsem si a poslouchala. Zlaté oči, bílé tlapky, hnědý kožich... "takže není odtud, z Gallirei?" Zeptala jsem se ho. O to to bylo těžší, nikdy jsem se nevydala za Gallirejské hranice a ani jsem to neměla v plánu. Název údolí, které poté upřesnil jako domov, jsem vůbec neznala. Zamyslela jsem se. Musel být fakt v šoku, chudák, bylo mi ho líto.
Snažila jsem se ho ujistit, že nemám v úmyslu mu ublížit a on to zřejmě pochopil. Řekl, že se mě tedy už nebude bát. "No vidíš, jak si šikovný. Určitě to spolu zvládneme, neboj," dodala jsem ještě a protáhla se. Poté jsem se oklepala a čekala, až bude připraven. Zeptal se, jestli teda půjdeme. Přikývla jsem. Nebyla jsem tolik výřečná, ale i tak jsem se snažila a to se přeci cení.
"Vyrážíme. Půjdeš po svých a až nebudeš moct, budeš unavený nebo tě budou bolet tlapky, tak řekni, vezmu tě, jo? A máš nějaké sourozence?"

>>> Zarostlý les

// Platí i pro Caluma - bohužel, musím už odjet z práce, takže post zítra :)

Vždycky jsem si myslela, že vlčata jsou plná energie a radosti do života. Bez strachu a pudu sebezáchovy, prostě taková typická povaha pro malé vlky. Ale tenhle byl jiný. Doufala jsem, že bude vše brát jako hru a s klidem, ale nebral. Byl celkem vystresovaný, čemu se taky divit, ale když jsem opět použila sarkazmus, nepochopil ho. Nicméně jsem se nad tím pouze pousmála a zavrtěla hlavou. Co už, vysvětlovat mu, jak to bylo myšleno, nemělo moc cenu.
Byl rozvážný, chvíli ani nevěděl, jestli má se mnou jít, nebo ne. Kdyby nechtěl, asi bych mu musela vysvětlit, že tady stejně zůstat nemůže a kdyby chtěl, nepomůže si. Zaprvé je zima, zadruhé je tu smečka a zatřetí, sám by už asi nic nezmohl. Proto tedy nakonec souhlasil a já přikývla. Zdvihla jsem se a dokonce se nabídla, že ho případně ponesu, aby nebyl vyčerpaný. Netuším, jak se dělá první pomoc vlčatům, na to jsem nikdy školená nebyla.
Zeptala jsem se ho ještě, jestli je připravený. Souhlasil a řekl, že je. Mrskla jsem ocasem. Alespoň v něčem si byl jistý. Ale poté to opět vyprchalo, když se mě zeptal, jestli ho neodnesu někam daleko pryč. Jak šišlal bylo roztomilé, donutilo mě to se pousmát. "Kam pryč bych tě měla nosit? Kdybychom maminku nenašli, počkáme na ní tady. Jen mi musíš říct, jak vypadá a kde naposledy jste se viděli, dobře?" Vysvětlila jsem mu. "A nemusíš mít strach. Nejsem žádný pojídač vlčat, neboj. Najdeme něco k snědku a uvidíme, co dál. Kam se vydat za tvou rodinou," plánovala jsem si nahlas. Moc jsem ale tomu, že najdeme jeho matku, nedávala šanci. Co s ním ale pak? Nemůžu ho tu přeci jen tak nechat! Nevěděla jsem, co mám dělat. V situaci, jako byla tahle, jsem se ještě nikdy neocitla.

Abych nepůsobila nijak strašidelně, lehla jsem si k maličkému. On však měl stále strach, což bylo asi normální, nevím. Nikdy jsem se s vlčetem nesetkala. Ale uslyšela jsem kručení v žaludku. A kupodivu nebylo moje... "A máš hlad, to je príma," usmála jsem se, abych trošku odlehčila situaci, protože panovala krutá zima a já netušila, kde teď sehnat potravu. Bylo to opravdu složité. Ale určitě se to nějak vyřeší.
Najednou se mě zeptal, kde má mámu. Jestli to nevím... nechtěla jsem ho uvádět do rozpaků a znejišťovat, proto jsem se na něj snažila jen usmát, ale moc mi to nešlo. Nebyla jsem ten sluníčkový typ, ale i snaha se cení, no ne? "Mamka bude určitě někde blízko, mohli bychom ji jít zkusit najít, co ty na to? A cestou koukneme po něčem k snědku," nabídla jsem mu a střihla uchem.
Vlče se snažilo se představit. Zřejmě měl zajímavé a složité jméno, které mu moc nešlo přes jazyk, proto jsem se jen usmála. "To je dobrý, budu ti říkat Satý," dodala jsem nakonec a zdvihla se. "Tak co, jsi připravený? Jestli chceš, vezmu tě na záda, hm?" Chtěla jsem být opatrná a milá, ale moc mi to s mým přísným výrazem nešlo. Každopádně musela jsem rychle jednat a najít někoho, ke komu vlče patřilo, dřív, než se ten někdo posbírá dohromady s dalšími vlky a půjde si pro něj.

Popravdě, bylo to poprvé, co jsem se setkala s vlčetem. Maličkým vlkem, který byl asi tak poloviční než dospělí. Moc jsem jich za svůj život nepotkala a hlavně jsem ani nevěděla, jak k nim přistupovat a chovat se. Dřív bych je asi naháněla jako potravu, ale teď jsem měla soucit. Bylo to zvláštní.
Vlče mělo opravdu strach. Lehla jsem si před něj a koukala na něj. Nechtěla jsem ho nijak vyděsit. "Nemusíš mít strach, nic se ti nestane," řekla jsem mile a rozhlédla se. Nikoho jsem kolem sebe neviděla, ani jsem nikoho necítila. "Kde si se tu vzal? Ztratil si se?" Zeptala jsem se. Bylo to celkem logické, že se asi jen tak úmyslně nedostal k nám do smečky, ještě na tak nebezpečné území. "Já jsem Skylieth, alfa této smečky," řekla jsem klidně a mrskla ocasem. Teplo už bylo znatelné, ale vzduch jsem nechala ještě chvíli teple profukovat naši srst. Bylo to příjemné.