Gallirea - Příspěvky uživatele

Když jsem došla ke dvojici, překvapilo mě, že se Lucy přišla podívat. Vzpomněla jsem si na dobu Smrkového lesa a zavrtěla nad tím hlavou. Zajímalo mě, jak je na tom asi teď Atray a co dělá.
Slušně jsem se zeptala, co je sem přivádí. Vlk byl zřejmě dost nevychovaný, protože hned spustil a otočil se na Lucy. Podle oslovení jsem usoudila, že asi jdou spolu jako pár, na což jsem se jen usmála. Ale poté jsem měla opět kamenný výraz. Když mi ale řekl, že to tu páchne, i přes svoji slabost jsem vycenila zuby a trošku naježila srst na krku. "Nikdo tě nenutil sem lézt, když se ti to tu nelíbí," řekla jsem mu, když tu se najednou rozešel pryč. Zaplať pánbůh za to, že odešel dobrovolně, protočila jsem oči a nahodila normální výraz s pohledem na Lucy. Ta z toho byla zřejmě trošku nesvá, takže se snažila situaci zachránit.
Po chvilce se ale vrátila. Ten nevychovanec odešel. "Měl by si dávat pozor, někdo ho může za to pěkně potrestat," dodala jsem a mrskla ocasem, že jsem ráda, že je alespoň ona rozumná.
Když jsem se ji chtěla zeptat na to, jak se má a dalších pár otázek, zeptala se jako první. "Aktuálně dobře, jen se nám tu nakupilo pár vlčat, tak to tu máme pestré, ale zábavné," zazubila jsem se. Už ať se můžu podílet též. "Sigy?" Zeptala jsem se. "Jak ho znáš? To je tvůj kamarád?" Že by se nikdy nezmínil? "Sigy je skvělý vlk, jsem ráda, že je u mě ve smečce. Dokonce jsem ho nedávno povýšila, na gammu. Pokud bude tak schopný a zodpovědný, jako je doteď, dostane se třeba ještě výš," usmála jsem se a zastřihala ušima. Nechtěla jsem, aby to případně slyšel, ale aby to bylo překvapení. Někdy v budoucnu... "A co ty? Jak se vede? Kde si se nakonec usídlila?"

K mému překvapení se Asta ozvala sama. Ani jsem nevěděla, jestli mám dost síly na to se teď o něčem bavit, ale když dodala, že jsem se díky bohu probrala, jen jsem se usmála. Nikdy jsem na tom nebyla takhle špatně, proto jsem doufala, že toho nebylo moc vlků svědky. Ale jistě se to brzy zlepší.
V sedu mi bylo lépe, nemotala se mi tolik hlava a bylo to lepší.
Asta se mě zeptala, jestli se cítím lépe. Přikývla jsem. "A-ano, už je to... dobrý," řekla jsem s klidným hlasem a prohlédla si okolí. Nicméně to, co jsem potřebovala slyšet, byl nějaký souhrn situace. Poslouchala jsem jejím slovům. "Dobře, děkuju," dodala jsem a postavila se na všechny čtyři. Protáhla jsem se a snažila se opatrně rozchodit unavené svalstvo. "A ostatní jsou v pořádku? Nikdo žádný problém nemá?" Podívala jsem se jí do očí. "A je tu něco nového? Musím se vrátit zpátky do formy," zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Díky, že si tu se mnou byla," přikývla jsem na ni a mrskla ocasem. "A kde je zbytek?" Asi jsem měla mnoho otázek, ale tomu musel každý rozumět a pochopit to.
Toren se v mé srsti netrpělivě zachvěl. "Kdyby si jen věděla, co se tu dělo, když si ležela bezvládně na zemi," dodal. Tiše jsem zamručela. "Co myslíš?" Nechápala jsem, asi hlavně proto, že jsem byla opravdu mimo a neslyšela jsem ani slovo. "Co o tobě říkali a co ti chtěli udělat," dodal. "Víc ti říkat nebudu. Měla by sis se svojí smečkou promluvit." Začalo mi to trošku vrtat hlavou. Co mi chtěli udělat? Co by mi mohli chtít udělat... byl tu pode mnou mech, postarali se o mě. Maso, dohled... Asta tu byla se mnou a předtím i ostatní. Tak co? Já bych obětovala i život za členy své smečky. Tak to musí mít i oni pro alfu, no ne? Ale kdo ví. Třeba jsem tu ve smečce měla někoho, kdo mě neměl rád. Měla bych je opravdu najít a promluvit si s nimi. Rozmrzele jsem se protáhla a čekala, až mi Asta poví, kde se nachází.
V tom jsem uslyšela zavytí. Cizí vlci? Nicméně nikdo tu nebyl, kdo by mohl zjistit, co se děje. Proto jsem jen mrkla na Astu a vydala se ke hranicím. Ano, byla jsem slabá, ale to nikdo z cizích nemohl vědět. Co když to někdo rozšířil a jdou napadnout mě a smečku? Nemohla jsem teď věřit ničemu. I tak jsem se tam ale vydala.
U hranic stála vlčice, kterou jsem neviděla, ani nepamatuji. Vzpomněla jsem si na ni ale. Proto jsem se jen zazubila. A poté nějaký vlk. "Zdravím, jste na území smečky, co vás sem zavádí?" Pohlédla jsem na vlka a poté věnovala pohled na Lucy. "Ahoj," pozdravila jsem ji a doufala, že jdou v dobrém.

Myslela jsem si, že je po mně. Že to je můj konec. Taky by byl asi už čas, měla jsem na kontě pěknou řádku dní, co jsem plně sloužila, nicméně z temnoty mne vzbudil pach. Před očima jsem spatřila srnu, která stála u vody a popíjela. Skrčeně jsem se rozešla, podél stromů a keřů, až k ní. Když jsem byla co nejblíže, neváhala jsem ani sekundu a rozeběhla se, vší silou. V realitě jsem občas kopla a cukla tlapami. Jakmile jsem byla kousíček od ní, vyskočila jsem a zakousla se do ní. Zakousnutí se odrazilo i ve skutečném životě, kde jsem chňapla před sebe a ucítila maso. Launee, která mi donesla potravu, mě zachránila. Železitá krev se mi rozlila po tlamě a já jen polkla. Dostatek energie mě probral, tedy, pootevřela jsem oči. Neměla jsem moc síly, ale zakousla jsem se opatrně znovu. Po chvilce bylo maso fuč. Olízla jsem si koutky tlamy a podívala se před sebe. Snažila jsem se zdvihnout, ale moc mi to nešlo, proto jsem se jen převalila na břicho a sledovala, jestli tu někdo je. Nedaleko mě byla pouze Asta. Kývla jsem jejím směrem. Že by ona mi donesla to maso? Ještě jsem neměla dost sil komunikovat. Nicméně všimla jsem si, že ležím na mechu. Zkusila jsem si sednout. Po chvilce cloumání se mi to povedlo.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Takhle slabá jsem ještě nikdy nebyla. Snad je celá smečka v pořádku, pomyslela jsem si. Podívala jsem se na Astu a čekala, jestli mi nějak řekne, co se stalo.

Všechny komentáře jsem si přečetla.
Komentovat to nebudu, stejně si každý stojíte za svým a řešit to stále dokola, nebo se obracet i na ostatní, nemá cenu. Proto se prostě budu snažit zpátky rozjet, aby smečka byla aktivní. Nicméně díky všem za komentář. A s tím, že když člověk pak přijde domů, tak si minutu najde, s tím máte pravdu. Ale rozdíl je v tom, že já skoro měsíc doma nebyla... jinak bych si ten čas našla. Toť jen krátké vysvětlení.

// NÁSTĚNKA

Byla jsem vděčná, že jsem se probrala. Taky už jsem nebyla nejmladší a kdo ví, probrat jsem se prostě nemusela. A jak bylo vidět, smečka plnohodnotně fungovala i beze mě, což se mi tedy vůbec nezamlouvalo a mrzelo mě to, musela jsem to dát zase do pořádku.
Jenže jakmile jsem si sedla, začínala jsem cítit slabost. Slabost, která se rozlila do celého mého těla, zejména do břicha. Podlomily se mi tlapy a já ucítila zem. Černo, které přede mnou najednou nabralo na síle, neznačilo nic jiného, než že jsem omdlela. Já ale ještě chvilku byla při vědomí. Cítila jsem silnou bolest v oblasti břicha a doufala, že to přejde. Ale i přes to, jakou silou jsem se snažila otevřít oči, to nešlo. Stále mě ona moc, která mě donutila spadnout k zemi, ovládala. Byla jsem úplně bezmocná. To se mi přeci nikdy nestalo! Ani jsem necítila, jestli je Toren ještě stále u mě, anebo mě už raději opustil.
Co teď, co se to stalo? Jednalo se o to, že jsem neměla energii. Ze spánku ano, ale z živin ne. Dlouho jsem nejedla, neměla jsem doplněné tekutiny a náhlý výkon, který jsem podala, mě prostě zdolal. Kdo ví, co se mnou bude. Probral by mě snad jen čerstvý flák masa...

Bylo toho zřejmě na mě trošku moc. Po chvilce jsem totiž samým vyčerpáním padla a usnula.

Probrala jsem se po celkem dlouhé době. Evidentně jsem nabrala veškerý spánkový deficit, který se mi nahromadil za celou tu dobu ostrého fungování prakticky po celý den. Protáhla jsem si své ztuhlé tělo a zdvihla se. Několikrát jsem zívla, jako bych sto let nespala. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Nicméně mi došlo, že jsem měla v plánu udělat pár změn, tedy, ty už jsem udělala, ale ještě je oznámit těm, kterých se to týká. Proto jsem se rozklusala podél hranic a prošla raději místa, zda-li je vše v pořádku.
Po návratu zpátky jsem se cítila už o něco lépe. Jestli na mě tehdy někdo mluvil, to jsem netušila. Vzpomněla jsem si jen, že jsem sem přivedla dvě identická vlčata a proto jsem v duchu doufala, že mi někdo podá skvělou zprávu, obsahující informaci, že byli odevzdáni ztraceným rodičům. Nicméně ještě jsem vyčkávala, nekontrolovala jsem, kdo je a není na území. Ale v plánu jsem měla i lov. Kdo ví, jak jsme na tom se zásobami... tedy, asi vím - mizerně. Musím se zase dát do pohybu, spala jsem opravdu moc dlouho. Zavrtěla jsem nad svojí nezodpovědnou pauzou hlavou a nastražila uši. Jelikož by opět nějakou chvíli trvalo, než by se tu všichni sešli a kdo ví, kde kdo byl, zkusila jsem spojit více mých magií najednou. Přes ty jsem se napojila do mysli všech členů ve smečce.
"Drahá smečko, neděste se, promlouvám k vám skrz vaši mysl. Vaše alfa by vám ráda oznámila pár změn. Nově bych chtěla udělit vyšší postavení dvěma členům, a to Sigymu a Lylwelin. Ti se tedy aktuálně stávají novými deltami, Sigy jakožto učitel, jelikož je tu momentálně trošku více vlčat a Lylwelin, jako nový lovec. Oběma gratuluji a přeji jim, ať se jim ve smečce líbí. Zároveň bych se chtěla všem ohlásit, že jsem zpátky ze svého polojarního spánku a můžete se na mě se vším obrátit. Ráda vás zase uvidím! A poslední dodatek, spíše k Lylwelin, ale chci, aby o tom věděli všichni - ráda bych zorganizovala smečkový lov. Tedy, jen bych byla ráda, kdyby proběhl, organizaci bych nechala na Lylwelin, s případnou asistencí. Prosím, kdo bude moct, přijďte, ať máme zásoby!"
Po myšlenkovém vzkazu pro všechny účastníky smečky jsem si musela sednout. Trošku mě to vyčerpalo, ale nabrala jsem dostatek energie k tomu, abych na sobě nepociťovala přílišnou únavu. Protáhla jsem se ještě jednou a rozhlédla se. Doufám, že se toho Lylwelin ujme. Byla bych ráda, kdyby jí to fungovalo, s funkcí lovce, je na to stavěná, říkala jsem si v duchu a potají očekávala, aby se tu objevila a případný lov opravdu zorganizovala.

\\ Připsáno 6 opálů :)

\\ Připsáno 7 safírů :)

\\ Připsáno 7 ametystů :)

\\ Připsáno 7 opálů :)

\\ Připsáno 6 safírů :)

\\ Připsáno 6 ametystů :)

\\ Připsáno 7 safírů :)