Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Omluva za zdržování, zítra nahodim post. Chtěla jsem už dnes, ale vybil se mi tablet a jsem na cestách :c

//Dnes večer hodím post :) Nechtěla jsem ho psát z mobilu, jako za Skyl, ale dnes už budu u pc konečně, tak napíšu :)

Měla jsem na vlčici spoustu otázek, trošku mě však zarazilo to, že už hned na první pohled a první pachovou stopu nepoznala, že jedná s alfou. Ale co, stane se. Stávat by se to nemělo, ale je to přeci její vizitka, no ne?
Položila jsem jí několik otázek a neměla žádný protest k tomu, aby odpověděla. To bylo dobře, hádat se mi tu s ní nechtělo a přeci jen, ona byla ta, co něco potřebuje. Vysvětlila mi, jak dlouho je na Galliree a proč se chce přidat do smečky. Že to je jistota a takové ty klasické okecávací informace. "Jo, to chápu, proto jsou ve smečce asi všichni. A co můžeš smečce nabídnout?" Když už to načala, zajímalo mě to. Možná, že dobrý lovec by se nám hodil. Je tu přeci jen spousta malých, hladových krků a nechtěla jsem to všechno nechávat na Lylwelin. A mohla bych Lyl posunout na postavení ochránce, napadlo mě. I když v téhle situaci, ani jsem nevěděla, jestli chce být ve smečce. Nebo spíše jsem tušila, že nechce, ale to se mi teď znovu řešit nechtělo.
Na mojí důležitou otázku byla připravená, ani nijak neznervózněla. Alespoň něco. "Věc se má tak, že... aktuálně je v naší smečce dost vlčat. Hodně vlčat. A já nechci, aby byla nějak ohrožena, chci si být jistá, že přijmu do smečky někoho, kdo pomůže vlčatům poskytnout bezpečnější domov a žití, ne mít strach, že jsou v ohrožení. Máš výhodu, že jsi vlčice, ty mají asi k vlčatům blíže," nevím no, "ale chci vědět, jaký máš s vlčaty vztah a tak. Nemáš potomky už?" Třeba někdy z mládí, kdo ví... "Nebo nějaké zkušenosti s vlčaty... spíše mi ale řekni, jak si můžu být jistá, že jim neublížíš," řekla jsem. Samozřejmě mi tu mohla vylíčit pohádku o tom, jak by nikdy vlčeti nezkřivila ani chloupek, ale já jsem byla připravená při její odpovědi využít svých magií a zjistit, jak to doopravdy je.

Nějak jsem nepochopila, jak nemohla vlčice poznat, že jsem alfa. Trošku mi to nedávalo smysl, protože i každý obyčejný tulák hned na první pohled ví, s kým má tu čest. Stačilo jen zapojit čenich a trošku mozek. Ale co už, stane se. Proto jsem to dál neřešila a na její překvapení v podání výdechu jsem jen neutrálně přihlížela, co dalšího z ní vypadne.
Nastalo chvilku ticho, které jsem ničím nijak nenarušila. Možná, kdyby se předtím tak moc nesekla s tím, že požádá alfu o to, že chce mluvit s alfou, nějak bych jí pomohla, ale takhle jsem ji v tom prostě nechala. Ať si to vychutná, docela jsem byla naštvaná. To si snad můžu ya tohle gesto dovolit.
Po chvilce se rozmluvila. Omluvila se ya to, že to hned nepoznala. Přeměřila jsem si ji pohledem a čekala, co dál z ní vypadne. Představila se, na což jsem přikývla. "Skylieth, těší mne," dodala jsem. Poté řekla, že by se ráda přidala do smečky. Popravdě, trošku jsem to nečekala, myslela jsem, že to je jen další vlk, který chce pouze přejít. "Tak do smečky," řekla jsem ještě jednou zamyšleně. Dospělý vlk by se nám hodil, ale smečka je v situaci, kdy si nemůže dovolit přijmout každého. "A proč si se tak rozhodla, že chceš do smečky? Jak dlouho jsi v kraji?" Otázek jsem měla spoustu, ale chtěla jsem začít těmi nejdůležitějšími.
"Nemám problém s přijetím, ale budu mít na tebe ještě důležitou otázku," řekla jsem jí, aby se na to připravila. Nechtěla jsem ji stresovat, ale když už hned nepoznala, že jsem alfa...

Začínala jsem těch cestovatelů po území mít plné zuby. Naštěstí vlčice nebyla nijak konfliktní, proto jsem jednala taky v klidu. Nejprve jsem jí vysvětlila, že se nachází na území smečky, což mi hned odpověděla, že je pro ni známá informace. Potom tedy další dotaz, co jí sem přivádí? Zřejmě tuto otázku nečekala, protože se na chvilku zamyslela.
Osud. Tak snad ví, kam jde, ne?
Její další informace mě ale trošku urazila. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a mírně hrdelne zavrčela. "A s kým si jako myslíš, že mluvíš?" I tulak, I malé vlče pozná, že mluví s alfou. Vycítí to. To je snad bez čichu? "Jsem alfa této smečky." Ted me celkem zajímalo, jak to zahraje dál.

// odpovím v neděli, jsem na vodě :)

Edit: protáhla se mi směna, moc se omlouvám. Post nahozen, přes mobil.

Kontrola území probíhala vcelku dobře, sem tam jsem odhodila shnilý kus dřeva, který kazil příjemnou atmosféru okolí a místy jsem musela rozrovnat povrch zeminy. Vše začínalo být zpátky dokonalé. Tiše jsem se pochválila a vydala se k levandulovému jezírku.
Po cestě jsem se však musela zastavit. Ucítila jsem cizí pach. Zase?! Začínám už toho mít dost! Všichni si tu prochází, jakoby se nechumelilo, tohle mě už ale fakt nebaví, zavrčela jsem a naježila chlupy na krku. Měla jsem toho plné zuby, tolik vlků, co tu za poslední dobu prošlo, a všichni bez jakéhokoli pudu sebezáchovy.
Vydala jsem se tedy směrem, kterým se táhl pach. A šla jsem dobře, protože netrvalo dlouho a ozvalo se i zavytí. Evidentně se nejednalo jen o vlka, který se prohnal po území a zmizel, ale tenhle ohlásil svoji přítomnost. Uklidnila jsem se, ale stále jsem byla trošku naježená.
Když jsem se blížila, spatřila jsem vlčici. Ale helemese, řekla jsem si pro sebe. Poslušně čekala. Přišla jsem tedy blíže k ní a v bezpečné vzdálenosti zastavila. "Zdravím a zároveň tě informuji, že jsi na území Maharské smečky," řekla jsem ihned, abych se tu s ní nějakou dobu zbytečně nevykecávala. Chtěla jsem už rovnou přejít k věci. "Co tě sem přivádí?

Vyhnání krokodýla bylo za námi. Byla jsem ráda, že už je pryč, opravdu ohrožoval vlčata, která obývala smečku. A nechtěla jsem, aby jim tu hrozilo ještě větší nebezpečí, než to, co jim dosud v Močálech může hrozit.
V hlavě se mi odrazila Sigyho myšlenka. Nijak jsem na to nereagovala, ale mrzelo mě to. Nedokázala jsem zabezpečit jeho a ani jeho rodinu, což jsem si všimla i sama. A to jsem se snažila tak moc, jak nejvíc to šlo. Nicméně jsem věděla, že tohle přijde. Ale zatím jsem to nehodlala řešit. Musím posilnit hierarchii, napadlo mě.
Když jsem řekla Sigymu, že to byla skvělá práce, celkem nepříjemně mi odsekl. Nereagovala jsem na to nijak, docela jsem to i čekala. Ale co jsem měla dělat? Být ticho? Nebo co jsem mu měla říct? Vyhnat krokodýla se nám povedlo, tak proč to neocenit? Asi byl jen podrážděný z toho všeho, což jsem plně chápala, proto jsem se jen sebrala a odešla jsem do středu území, abych mohla postupně vyčistit bordel, který se tu za tu dobu nahromadil. A taky si trošku odpočinout, nabrat síly a kdo ví, třeba něco malého ulovit. Měla jsem už celkem velký hlad.

Abych pravdu řekla, to, že se zde objevují stále nějaké bytosti, které se nám snaží ovlivnit život, mě už vůbec nepřekvapuje. Horší bylo, že jsem ještě potřebovala chvilku na zotavení a nabrání dostatečné síly k tomu, abych mohla s takovýma bytostma bojovat sama. Ale naštěstí tu byl Sigy, který síly měl dostatek a snažil se krokodýla odehnat.
Stál za dřevěnou příčkou, kterou pravděpodobně vytvořil pro svoji ochranu. Nalákala jsem tedy pozornost krokodýla na sebe a doufala, že Sigy bude jednat rychle a perfektně, aby neublížil mně, ale ani tolik jemu. Netrvalo dlouho a začala se zdvihat voda. Trošku jsem byla nervózní, ale doufala jsem, že hnědý vlk ví, co dělá. Později se tak ukázalo. Spojila jsem se společně se Sigym a zapojila částečně magii vody a větru, aby krokodýl snáze odcestoval z našeho území. Šlo to celkem snadno, ale ubývala mi energie. Nicméně pro záchranu území a ochranu členů smečky bych byla schopna obětovat život. Proto jsem dělala, co jsem mohla, a sledovala jak krokodýla, tak koutkem oka i Sigyho. Zabralo to, podivný vodní tvor byl postupně vytlačen proudem vody a větru pryč, daleko z našeho území. Doufám, že se nevrátí, řekla jsem si pro sebe, když jsem uvolnila všechny magie a zhluboka se nadechla. "Skvělá práce," pokývala jsem hlavou směrem k Sigymu a pomalu se přesouvala do středu území, abych si mohla trošku odpočinout.

Vlčata byla nabitá energií, což jsem jen nechápavě sledovala. Kde se to v nich furt bere? Vrtěla jsem hlavou ze strany na stranu. Najednou jsem však ucítila, jak se po území objevují cizí pachy. Naštvaně jsem zabručela. "Omluvte mne, smečkové povinnosti," dodala jsem. Doufala jsem, že to Lyl i Sigy pochopí, ačkoli Sigy se po chvilce věnoval taky něčemu jinému.
Rozhodla jsem se, ačkoli tomu nebylo tak dlouho, znovu obejít a označkovat hranice. Tahle činnost mě tolik nebavila, ale někdo ji dělat musel. A Launee, která se prý zaslouženě postarala o smečku v mé nepřítomnosti, ta byla někde v čudu. Ale chápala jsem jí, nicméně jsem se s ní chtěla ještě vidět a popovídat, v co nejbližší době.

Vyrazila jsem k hranicím. Začala jsem od severní strany, kde byl napojen na náš les i severnější les, tedy hvozd, proto bylo důležité začít tam. Po cestě se mi nic zvláštního nestalo, všechno v okolí bylo stále stejné. Trošku jsem začínala upadat do myšlenek, proč vlastně jsem měla potřebu se usadit na jednom území a nezkoumat i ostatní. To mě ale hned přešlo, když jsem se rozhlédla a viděla, jak je tohle území prostě krásné. Obešla jsem pár stromů a označkovala je. Už jsem měla celkem dost síly, ale i tak jsem byla ještě unavená. Nicméně bylo to potřeba. Pokračovala jsem dál, na západ, kde se pohybovalo taktéž dost vlků. Co je asi se Smrkovým lesem, napadlo mě z ničeho nic. Tam jsem ale měla funkci lovce. Ta byla zajímavější. Postupně jsem značkovala každých několik desítek kroků, aby ostatní věděli a byli si jisti tím, že zde je smečkové území a nemůžou tu přecházet jen tak. Celkem mě to rozčilovalo, i když nebylo území tolik označkované, nikdo neměl tolik respektu, aby počkal. Mít víc síly, vyřídím si to s nimi.
Následovala jižní strana. Nebylo tomu tak dlouho, co právě přes ní proběhl další neznámý vlk. Zavrčela jsem a začínala být trošku naštvaná. Naježené chlupy vypovídaly, že kdyby mě teď někdo potkal, nedopadl by nejlépe. Značkování po takové době už šlo hůře, ale neomezovalo mě to nijak. Pokračovala jsem dál, sledujíc, jestli se na hranicích nic nezměnilo. Jediný uklidňující pocit byl ten, že se tu opravdu nic nezměnilo, ani k horšímu, a ani vlastně k lepšímu. Chtělo by to celé území uklidit, problesklo mi hlavou, když jsem překračovala obrovský klacek. Najím se, prospím se a dám tu to do kupy, mrskla jsem si, již celkem klidnější, do chůze ocasem.
A poslední část, tedy východní, tu jsem chtěla vzít v rychlosti. Ale pak mi došlo, že i přes ní se napojuje území na les a proto jsem si dala i tam záležet. Nevynechala jsem snad jediné místo, vše bylo pravidelně označkované. Ne, že bych tuhle činnost nedělala ráda, byla jsem ráda, že mám smečku a tak jsem měla ráda i všechny povinnosti spojené s ní, ale celkem mě to unavilo. Měla jsem hlad a nechtěla jsem už chodit tak daleko. Sem tam jsem popoklusla, ale spíše jsem to obešla. Trvalo to relativně dlouho, což mi na tom vadilo nejvíce. A docela dost to vysilovalo a navíc, vlk měl pak žízeň. Zastavila jsem se tedy u jednoho z mála pitných jezírek a po označkování posledního stromu si u něj smočila hrdlo. Na vyvolání vody magií jsem ještě neměla dost sil. Když jsem se cítila o něco lépe, řekla jsem si, že ještě pro jistotu označkuji i poslední strom, který navazoval na část, kde jsem začínala. S dobrým pocitem jsem si mohla být jistá, že nyní všichni budou s jistotou vědět, že tu je smečka.

Vydala jsem se zpět do středu území. Byla jsem trošku vyčerpaná, unavená, ale voda mi dodala lehce sílu. Nicméně to, co jsem viděla, mě vyděsilo. Všechna vlčata začala prchat a jediný, kdo zůstal na území, byl Sigy a... krokodýl? Nechápala jsem, ale pak mi došlo, že se tu vlastně rozlévá řeka. Opatrně jsem šla k nim. Viděla jsem, jak Sigy za pomocí dřeva s ním zápasí. Měl evidentně více sil a proto jsem se rozhodla to udělat momentálně trošku jinak, než s ním zápasit. "Aleee," snažila jsem se alespoň nějak na sebe upozornit, tedy hlavně krokodýla. Na útěk ještě síly mám, řekla jsem si pro sebe a zavrtěla se. "To jsou k nám hosti," dodala jsem, když jsem se blížila, ale dostatečně blízko na to, abych mohla jakkoli reagovat, kdyby cokoli provedl. Krokodýl si mě všiml, což bylo dobře. Mrkla jsem na Sigyho, ať už díky magiím vymyslí cokoli. "Nedáš si něco k snědku?" Dodala jsem s vyšpulením zadní nohy.

Zaujatě jsem sledovala prcky, aneb menší verze Sigyho a Lylwelin. Hlavou mi probíhalo několik myšlenek, celkem jsem byla i smutná z toho, že takový pocit, jako zažívá Lylwelin, nikdy pravděpodobně už nezažiju. Ale chtěla bych vůbec? Byla jsem rozpolcená a nebyla jsem si jistá, ke které odpovědi bych se přiklonila, jestli ano, nebo spíše ne.
Během našeho povídání přiběhl k hranicím cizí vlk, ale ujal se toho pohotově Sigy, za což jsem byla ráda. Vlk i relativně rychle zmizel, za což jsem byla ještě radši. Územím proběhla i dvě vlčata a za nimi Mojo, což mě trošku překvapilo, ale byla jsem ráda, že i tohohle zrzka vidím. Musela být poblíž tím pádem i Launee, se kterou jsem si taky chtěla promluvit. Sigy se vzápětí přidal zpět k nám, do hloučku a dodal, o co se jednalo. „Super, skvělá práce, díky,“ řekla jsem k němu a pohodila ocasem. Netušila jsem, co mají teď v plánu. To se ale brzy změnilo, když Sigy řekl, že by chtěl navštívit na severu otce a možná vzít i pár vlčat na výlet. Znělo to dobře, šla bych asi taky, ale někdo musel zůstat a hlídat území. Lyl k tomu dodala ještě pár informací, na které jsem přikývla. Lov by byl ale potřeba, proto jsem jen zavrtěla hlavou a začala vymýšlet, jak ho zrealizovat. Horší bylo, že tu už byla prakticky nadvláda vlčat, proto to bylo obtížnější. Ale vždy se to dá nějak udělat a vymyslet. „Jasně, dobře, jen běžte, ale buďte opatrní,“ řekla jsem s úsměvem a sledovala mrňata. Jeden z vlčat, Flynn, pokud jsem si dobře pamatovala, byl poměrně obranně založený, což měl viditelně po Lylwelin. Ta na to očividně byla hrdá, ale nijak jsem na to nereagovala. Jen jsem se usmála, bylo to spíše roztomilé. Jeho sestřička nebyla tolik mluvná, ale spíše se zabořovala ve svých myšlenkách. Ty jsem raději nechala nedotčené, i když mě celkem zajímalo, co se malým vlkům honí v hlavě, ale teď jsem to raději vědět nechtěla. Bůh ví, co jim Lylwelin nakecala…
Přes území přeběhl cizí vlk. Nakrčila jsem čenich a zavrčela. Chtělo by to opět označkovat hranice… kde je Launee? Budu to asi muset udělat sama.
Další vlče, které bylo s námi v hloučku, mělo problém s mluvou. Zkomolenina, která vzešla z mého jména, mě donutila se pousmát. „No, skoro. Sky-li-eth,“ snažila jsem se mu pomoc. „Nebo jen Skyl, to je jednodušší,“ usmála jsem se. Vlče se však najednou „odklidilo“ a i přes chvilkové úsměvy zřejmě usnulo.
Abych shrnula situaci, koukla jsem na Lyl. „Ten lov ještě nějak vymyslíme. Jděte se projít, vezměte vlčata. Určitě to takhle zvládnete, já splním pár smečkových povinností a pak uvidíme. Jen hlavně na ně dejte pozor, i na ta ostatní,“ zazubila jsem se, když jsem sledovala ta dvě její, vlastní. Bylo jasné, že je bude trošku upřednostňovat, ale určitě na ně dají pozor. Jen jsem to pro jistotu zmínila.

Přišla jsem ke dvojici vlků. Bylo pro mě opravdu velkým překvapením, když jsem zjistila, že dva maličtí nejsou ze sekty všech těch vlčat, ale jsou jejich vlastní. Opravdu mě to potěšilo, naopak jsem byla zklamaná sama na sebe, že jsem u toho všeho nebyla.
Když jsem došla k Lylwelin, nečekala jsem žádné pozitivní reakce. Ale chtěla jsem, aby věděli, že svoji smečku beru vážně a to, co se stalo, mě mrzí. Lyl mi na to řekla, že se smečka obešla i beze mě, ze zásluh Launee. Nijak jsem na to nereagovala, s Launee jsem měla své plány a proto jsem jen neutrálně sledovala vlčata, sem tam se mi objevil na tváří mírný úsměv. Když se však přidal Sigy, napjatá situace se mírně vylepšila. Představil mi dva malé uzlíčky radosti a já se na ně jen usmála. "Jsem Skylieth," dodala jsem k vlčatům a mrskla ocasem. "Už jste poznali další vlčata?" Zeptala jsem se jich. Kde vůbec všichni jsou? Zaujalo mě, jak se Sigy postavil k Lylwelin, ale nijak jsem to zatím neřešila. "A jak jsme na tom s lovem? Případně bych se ráda přidala, máme tu poměrně dost vlčat, tak aby někdo nestrádal," koukla jsem na Lylwelin a doufala, že nebude proti.

Vlci se postupně začali rozutíkat, z čehož jsem měla dobrý pocit. Nebyla jsem ještě dost silná na to, abych případně uchránila smečku. Proto jsem ignorovala jejich dodatky při odchodu a jen zavrčela na posledního, který něco dořekl a zbaběle zmizel. Ta dnešní mládež, protočila jsem si oči a rozhlédla se.
Spatřila jsem Sigyho a Lylwelin, stojíc nedaleko společně se dvěma vlčaty. Pomalu jsem se rozešla za nimi. Ačkoli tu bylo vlčat dost, tato jsem ještě neviděla, i když si byla podobná a celkem byla podobná těm dvěma, která jsem našla nedaleko odtud. Kde vůbec všichni jsou? Našel někdo rodiče? Došla jsem pomalu až k nim a pár sekund jsem je nehybně sledovala. Ani jsem nevěděla, kde začít a na co se zeptat, ale v hlavě mi problesklo, že tahle vlčata asi nebudou úplně cizí. I jsem zaslechla... tati? "Zdravím," řekla jsem neutrálně a přistoupila o kousek blíž, ale ne moc. Nějak jsem nevěděla, co dělat, čím začít... asi mi uteklo, že mají vlčata. Chtěli vlčata... a já místo toho byla alfa k ničemu, jen polomrtvá na straně... bůh ví, co se tu se mnou dělo, říkala jsem si vyčítavě v duchu a koukla na Lylwelin. "Chtěla... bych se vám omluvit." To byl podle mě dobrý začátek. Nicméně ještě nikdy jsem se neomlouvala, proto jsem už ani nevěděla, jak dál pokračovat. "Já-" chtěla jsem to nějak odůvodnit, ale vlastně jsem ani nevěděla, proč se to všechno stalo. "Ta jsou vaše? Jsou úžasná!" Řekla jsem, když jsem se zahleděla na jejich kožichy. "Mrzí mě to, že jsem tu pro vás nebyla," řekla jsem ještě a doufala, že jeden z nich něco nadhodí, abychom nemuseli být dlouho v trapném tichu.

Víkendy mohu 15.; 16.; 22.; 29.; 30.
Časově tak nějak kolem poledne je ideál :)

Taky hlasuji pro Prágl