Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Procházela jsem se po území. Hlavou mi při každém kroku probleskávaly vzpomínky, které jsem na určitých místech Močálů prožila. Ať už to bylo přijetí někoho do smečky, nebo jen něco, nad čím jsem se musela pousmát. Třeba Juday. Onen zlý vlk, který byl přitom v jádru celkem hodný a milý. Docela mi chyběl... ani nevím, proč jsem si vzpomněla hned na něj. Asi proto, že jsem se blížila k místu, kde jsem ho potkala.
Po pár metrech jsem se ale musela zastavit. Další místo se vázalo s dalším vlkem, kterého jsem měla v paměti. Takki. Smrkový les, napadlo mě. Ten jedinec byl zajímavý, už jen proto, jaký osud si vybral - s Weriosasou. Musela jsem se nad tím vždycky pousmát. Kdo by si dobrovolně vybral svoji smrt? Nicméně i tak jsem si na něj vzpomněla tak, jako na Judaye.
Ponořená do myšlenek jsem si ani nevšimla, že je tu vedle někdo jiný. Trošku jsem se lekla, ale když jsem ho viděla, tak jsem se jen musela pousmát. Teď jsem nad ním přemýšlela! Je to jen přelud? Nechápavě jsem ho sledovala, jak jeho tělo s čímsi v tlamě klesá k zemi a pokládá svou hlavu. "Ty..- ty si tady? Živý? Takki!" Radostně jsem zavrtěla ocasem. Po dlouhé době známá tvář. Ten protiva mi celkem chyběl, proto jsem k němu několika skoky přiskočila a usmála se na něj. "Ani nevíš, jak ráda tě vidím," dodala jsem. "Jsi v pohodě?" Musela jsem si ho prohlédnout, několika dalšími skoky kolem dokola jeho ležícího těla. Vypadal pohuble, ale živě. Zajímavé. Nastražila jsem uši a lehla si před něj. Zajímalo mě, co tu dělá a kde byl.

Tiše jsem zakňučela. Nebyla jsem už nejmladší a proto to, co se odehrávalo, mělo svůj význam.
Se vším jsem souhlasila a všemu jsem nechala volný průběh. Už jsem na to nestačila... byla jsem sice fyzicky silná, ale duševně asi tolik ne. Tolik let být silná je přeci nemožné. Proto jsem jen z dálky sledovala, jak se moje smečka pomalu mění v dým a všichni odcházejí. Nedivila jsem se jim, na jejich místě bych taky chtěla bezpečný domov, což tohle místo úplně nebylo. Nejvíce mě ale mrzelo to, že se to stalo natolik rychle, že jsem ani nestihla se rozloučit. Stejně všichni, na kterých mi záleželo, jsou již pryč, řekla jsem si pro sebe a zavrtěla nad tím hlavou. Jako by to bylo včera, kdy se ten den stal tím nejlepším v mém životě - má vlastní smečka. Ale co. Byla jsem na to všechno hrdá. Odehrálo se toho tolik, tolika vlkům jsem pomohla a poskytla jim láskyplný domov, což jsem ani já nikdy v životě neočekávala, že bych ze sebe vydala. Ale bylo to tak.
Ničeho jsem nelitovala.
Až tedy posledních pár dní, které jsem strávila jen pouhým... bytím. Bytím nebytím. Ale co. Byla jsem zase tu. A bez smečky. Asi to bylo dobře, tohle místo se ale na vždy stane mým. Sice se tu teď potulují vlci, ale stejně vím, že je moje. A nikdo mi ho nevezme. Jen ho nesdílím s ostatními.
Pro někoho smutný konec, pro mě taky, ale brala jsem to pozitivně. Možná to byla svoboda, kterou jsem zrovna potřebovala.
Protáhla jsem si tlapy a rozhodla se místo si ještě několikrát obejít a zapamatovat si navždy každičký koutek močálů, který jsem znala nazpaměť, ale nechtěla jsem na něj nikdy zapomenout. Značkování už nemá smysl, naskočilo mi, když jsem zaujímala pozici u stromu. Ještě jsem se s tím vnitřně nesmířila. Musím ale navštívil Launee a Theriona. A říct jim, že jsem na ně hrdá. Asi je to nezajímá, což taktéž plně chápu, ale pro svůj vnitřní klid. Porozhlédla jsem se a začala od hranic. Přivoněla jsem si ke každé květině, která prorazila cestu nelehkým terénem. Sledovala jsem se v každém odraze hladiny. Jen jsem tu prostě... byla. Přítomna. Jak tělem, tak i duší. Dýchala jsem zhluboka a cítila každý dotek země, každou vůni a každý pach, který se tu díky dřevu tvořil. Byl pokaždé tak jedinečný a neodolatelný... a každý zvuk, který se ozval za poryvu větru nebo nárazem vzduchu do listů stromů. Užívala jsem si každičkou sekundu a každičký krok. Každý pohled, každý zvuk, každý pach. Cítila jsem se tu doma. A zase o samotě.

// SCHVÁLENO a přidáno

To, co se stalo, jsem již nechtěla řešit. Sigy mě zklamal, na jednu stranu, a to hlavně proto, že se přišel zeptat o odchod ze smečky úmyslně, před nováčkem. Na jednu stranu jsem chápala, že chtějí mít bezpečné území pro vlčata, na druhou... proč tedy se sem vůbec přidávali? Navíc, jak je tedy možné, že ostatní vlčata jsou tu v pohodě, když to teda není bezpečné? No nic, nechtěla jsem to už rozebírat.
Při cestě do úkrytu jsem pocítila nějaký elektrický výboj, ale už poměrně daleko ode mě. Jen jsem zakroutila hlavou. Snad je ti lépe, řekla jsem si pro sebe. Sobeckých vlků jsem už pár zažila... co se dá dělat.
Než jsem vstoupila do úkrytu, nadechla jsem se. Označení hranic začínalo ztrácet na intenzitě a jelikož jsem tu aktuálně byla jediná, musela jsem jednat.
Znaveně jsem vzdychla.

Rozešla jsem se tedy obnovit hranice. Vzala jsem to svou obvyklou cestou s rozdílem, že jsem začínala u úkrytu. Vybírala jsem ty největší a nejobrostlejší stromy, na kterých se dle mého myšlenkového pochodu drželo označení smečkových hranic nejdéle. Kdo ví, jestli tomu tak bylo, ale nějak jsem to neřešila. Bylo to celkem logické, tak jsem to považovala za samozřejmost. První strom jsem měla za sebou. Stejně to bylo celkem nefér, že značkovat hranice musí i vlčice, protože pro ně to bylo náročnější, přeci jen... ale co se dalo dělat. Když tu nikde není schopného vlka, musela jsem to, jako vždy, zvládnout sama.
Následoval další strom, nedaleko od toho prvního. Ten byl taky mohutný. Nejprve jsem se zastavila a prohlédla si ho, poté přišlo na řadu označkování. Už mě to moc nebavilo, ale prakticky jsem ještě nezačala, takže jsem u toho stíhala ještě čistit území od spadlých větví a dalšího harampádí, které akorát kazily příjemnou atmosféru lesa, obrostlého podél hranic. Samozřejmě za pomoci magie, alespoň jsem je taky po dlouhé době trošku potrénovala.
Už jsem se nacházela na druhé straně území, šlo mi to celkem rychle. Začínala jsem ze sebe mít dobrý pocit, určitě jsem měla co dělat, abych dohnala to, co jsem zameškala během mého kixu. Stát se to však může každému a tak, jako je tu alfa pro smečku pokaždé, když se něco děje, by tu měla být i smečka pro alfu. Ale ne každý je na tohle stavěný a nikoho jsem do ničeho nutit nechtěla, nebo někoho měnit. Každý je hold nějaký.
Po cestě jsem se ještě stihla napít, abych měla vůbec zásoby na značkování. Blížila jsem se do finiše, z čehož jsem měla radost a namotivovalo mě to natolik, že jsem ještě přidala na rychlosti. Chtěla jsem ještě zkontrolovat úkryt a zajistit případné zásoby, nebo alespoň jedince, co se mnou vyrazí na lov. Ačkoli tu teď na území nikdo nebyl, měla jsem v plánu všechny svolat. A ještě jim oznámit novinky v hierarchii. Minimálně Launee bude překvapená, řekla jsem si pro sebe. Ale s jejím povýšením jsem neváhala ani na chvilku.
Blížil se konec mé výpravy po hranicích a značkování. Začínala jsem si uvědomovat, proč jsem ve smečce vždycky byla raději jako lovec, než ochranář. A v hlavě se mi rodily myšlenky, že bude potřeba ještě nějakého ochranáře určit, protože jsem raději vyrazila na lov, než značkovat hranice. Další strom, který jsem si vybrala, mě celkem zaujal, měl tvrdou kůru a vyrytý znak, ve kterém jsem se chvilku ztratila myšlenkami. Jednalo se o strom, který jsem tu potkala jako první a hned si ho označila. Znak na něm ještě držel, to mě překvapilo. Ten jsem pro jistotu vynechala a označkovala ten vedle, který nebyl tak daleko. Koruny stromů byly mohutné a musela jsem se vždy zastavit a prohlédnout si je, nepřestávaly mne fascinovat. Zbývala poslední část území na označkování, proto jsem nabrala na rychlosti, abych to už měla za sebou a mohla jít zkontrolovat úkryt a případně svolat smečku. Ve zkratce - plnit alfa povinnosti.

Hotovo. Zhluboka jsem vydechla a chvilku si sedla, abych si odpočinula.

// Připsáno 10 oblázků :)

// Přidáno 15 oblázků a 5 mušlí :)

// Je to psané přes mobil, tam to délku splňuje :D dobře, prodloužím.

Vlčice se mi zdála relativně v pohodě, byla poměrně upřímná, což jsem preferovala asi nejvíce. Nerada jsem jednala s vlky, co měli něco za lubem a nejednali na rovinu. Takoví nekončí dobře, pomyslela jsem si.
V tom se k nám přidal Sigy. Kaya ještě byla s námi, nicméně Sigy začal mluvit. Všiml si, že tu vlčice je, ale rozpovídal se o tom, že chtějí odejít ze smečky a dalších pár detailů. Naštvaně jsem na něj pohlédla. Vůbec ne proto, že chtějí odejít, to je jejich volba, ale proto, že mi to přišel říct před novým členem. Aha, takže chce dělat naschvály? To bych od něj nečekala. Od Lylwelin možná, ale od něj? To fakt ne. Asi jsem do něj vložila více důvěry, než si zasloužil. Ale já naschvály umím dělat taky, proběhlo mi hlavou a prohlédla jsem si ho. Zřejmě to myslel definitivně.
Chvilku jsem přemýšlela, co mu na to říct. "Dobře," dodala jsem. "V odchodu ze smečky ti nebráním, je to vaše volba. Pro vlčata se snažím zajistit maximální bezpečí. To ale nikdo nevidí. Mysli si o mně co chceš. Ale je skvělý, že jsi s touhle informací přišel před cizí vlčici, která má zájem o místo ve smečce," řekla jsem a trošku zvážněla, i výrazem v obličeji. "To si udělal naschvál? Dobře no," dodala jsem. "Nemohl si počkat, nebo mě poprosit o to, abych si s tebou v soukromí promluvila? Taky bych ráda odchod vyřešila v dobrém. Ale díky, tohle máš u mě schovaný." Nechtěla jsem, aby jejich odchod byl nějak negativní, chtěla jsem mu i nabídnout místo, kdyby si to náhodou rozmysleli a tak dále, ale po tomhle jsem už neměla zájem. "Tak ať se vám daří." To bylo asi vše, co jsem k tomu mohla dodat. Nehledě na to, že vlčice odešla a šla se raději po okolí porozhlédnout sama. Oklepala jsem se a odešla. Nechtěla jsem s ním už nic dalšího řešit, tohle bylo pro mě celkem zklamání, že se dostal na takovou úroveň, aby dělal naschvály a ponižoval smečku před novými členy. Ale jeho volba. Rozhodla jsem se na chvilku podívat do úkrytu.

>>> Skála Mahar /// ruším přechod

Vlčice vypadala sebevědomě, což bylo samozřejmě dobře, ale něco mi říkalo, že i moc sebevědomý vlk si v něčem nevěří.
Rozpovídala se o tom, že jako tulačka má rozvinutou schopnost lovu. To se samozřejmě hodilo každé smečce, ale nemohla jsem hned nadšeně začít skákat a oslavovat, že se někdo, kdo uměl lovit, rozhodl přidat k nám do smečky. Proto jsem jen souhlasně přikývla a nijak se více nevyjadřovala.
Šla na to chytře, což mi přišlo mazané. Co když byla mazaná, ví, že smečka má dost vlčat a snaží se hrát, jako že nic, a přitom večer provede útok? Měla jsem dost pochyb, ale nechtěla jsem hned každého odsuzovat. Hold jsem se změnila. Hodila jsem po ní ještě jednou očkem. "No dobrá. Budu ti věřit," dodala jsem s mírnou nejistotou v hlase, ale prakticky k nerozeznání. "Tak tedy vítej v Maharské smečce," dořekla jsem. V tom jsem zaslechla zavytí. Bylo od vlka, takže jsem usoudila, že to bude buď Sigy, nebo Therion. Sigy. Přišel až k nám a pozdravil. Přikývla jsem směrem k němu a sledovala vlčici, jestli nemá nějaké další dotazy, či připomínky, anebo ji mohu oficiálně představit Sigymu jako nového člena. Tedy členku.

//Promiň, zítra už nahodim post, k večeru :) protáhla se mi směna o 4 hodiny a ještě furt jsem na cestách :(

//Omluva za zdržování, zítra nahodim post. Chtěla jsem už dnes, ale vybil se mi tablet a jsem na cestách :c

//Dnes večer hodím post :) Nechtěla jsem ho psát z mobilu, jako za Skyl, ale dnes už budu u pc konečně, tak napíšu :)

Měla jsem na vlčici spoustu otázek, trošku mě však zarazilo to, že už hned na první pohled a první pachovou stopu nepoznala, že jedná s alfou. Ale co, stane se. Stávat by se to nemělo, ale je to přeci její vizitka, no ne?
Položila jsem jí několik otázek a neměla žádný protest k tomu, aby odpověděla. To bylo dobře, hádat se mi tu s ní nechtělo a přeci jen, ona byla ta, co něco potřebuje. Vysvětlila mi, jak dlouho je na Galliree a proč se chce přidat do smečky. Že to je jistota a takové ty klasické okecávací informace. "Jo, to chápu, proto jsou ve smečce asi všichni. A co můžeš smečce nabídnout?" Když už to načala, zajímalo mě to. Možná, že dobrý lovec by se nám hodil. Je tu přeci jen spousta malých, hladových krků a nechtěla jsem to všechno nechávat na Lylwelin. A mohla bych Lyl posunout na postavení ochránce, napadlo mě. I když v téhle situaci, ani jsem nevěděla, jestli chce být ve smečce. Nebo spíše jsem tušila, že nechce, ale to se mi teď znovu řešit nechtělo.
Na mojí důležitou otázku byla připravená, ani nijak neznervózněla. Alespoň něco. "Věc se má tak, že... aktuálně je v naší smečce dost vlčat. Hodně vlčat. A já nechci, aby byla nějak ohrožena, chci si být jistá, že přijmu do smečky někoho, kdo pomůže vlčatům poskytnout bezpečnější domov a žití, ne mít strach, že jsou v ohrožení. Máš výhodu, že jsi vlčice, ty mají asi k vlčatům blíže," nevím no, "ale chci vědět, jaký máš s vlčaty vztah a tak. Nemáš potomky už?" Třeba někdy z mládí, kdo ví... "Nebo nějaké zkušenosti s vlčaty... spíše mi ale řekni, jak si můžu být jistá, že jim neublížíš," řekla jsem. Samozřejmě mi tu mohla vylíčit pohádku o tom, jak by nikdy vlčeti nezkřivila ani chloupek, ale já jsem byla připravená při její odpovědi využít svých magií a zjistit, jak to doopravdy je.

Nějak jsem nepochopila, jak nemohla vlčice poznat, že jsem alfa. Trošku mi to nedávalo smysl, protože i každý obyčejný tulák hned na první pohled ví, s kým má tu čest. Stačilo jen zapojit čenich a trošku mozek. Ale co už, stane se. Proto jsem to dál neřešila a na její překvapení v podání výdechu jsem jen neutrálně přihlížela, co dalšího z ní vypadne.
Nastalo chvilku ticho, které jsem ničím nijak nenarušila. Možná, kdyby se předtím tak moc nesekla s tím, že požádá alfu o to, že chce mluvit s alfou, nějak bych jí pomohla, ale takhle jsem ji v tom prostě nechala. Ať si to vychutná, docela jsem byla naštvaná. To si snad můžu ya tohle gesto dovolit.
Po chvilce se rozmluvila. Omluvila se ya to, že to hned nepoznala. Přeměřila jsem si ji pohledem a čekala, co dál z ní vypadne. Představila se, na což jsem přikývla. "Skylieth, těší mne," dodala jsem. Poté řekla, že by se ráda přidala do smečky. Popravdě, trošku jsem to nečekala, myslela jsem, že to je jen další vlk, který chce pouze přejít. "Tak do smečky," řekla jsem ještě jednou zamyšleně. Dospělý vlk by se nám hodil, ale smečka je v situaci, kdy si nemůže dovolit přijmout každého. "A proč si se tak rozhodla, že chceš do smečky? Jak dlouho jsi v kraji?" Otázek jsem měla spoustu, ale chtěla jsem začít těmi nejdůležitějšími.
"Nemám problém s přijetím, ale budu mít na tebe ještě důležitou otázku," řekla jsem jí, aby se na to připravila. Nechtěla jsem ji stresovat, ale když už hned nepoznala, že jsem alfa...

Začínala jsem těch cestovatelů po území mít plné zuby. Naštěstí vlčice nebyla nijak konfliktní, proto jsem jednala taky v klidu. Nejprve jsem jí vysvětlila, že se nachází na území smečky, což mi hned odpověděla, že je pro ni známá informace. Potom tedy další dotaz, co jí sem přivádí? Zřejmě tuto otázku nečekala, protože se na chvilku zamyslela.
Osud. Tak snad ví, kam jde, ne?
Její další informace mě ale trošku urazila. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a mírně hrdelne zavrčela. "A s kým si jako myslíš, že mluvíš?" I tulak, I malé vlče pozná, že mluví s alfou. Vycítí to. To je snad bez čichu? "Jsem alfa této smečky." Ted me celkem zajímalo, jak to zahraje dál.