Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na zmínku ohledně Fiéra Takki zareagoval jako správný rodič. Musela jsem se uchechtnout, ale bylo to milé, že na něj myslí a má o něj zájem. Sice ne takový, jaký by asi rodič měl klasicky mít, ale u něj už i tohle, že se ptal, byl celkem úspěch. "Vypadal dobře, myslím, že přišel s nějakou družkou, ale naštval se na mě, trošku," dodala jsem a sklonila pohled. "Byl u mě ve smečce a poté mi přišel oznámit, že už tu nejsi, mezi námi, že jsi... zemřel. Ale předtím se ztratil a já měla strach, že se mu něco stalo, takže jsem ani tak nevnímala to, co říká, jako to, že jsem o něj prostě... měla strach. Takže jsem spíše než vyjádření soucitu na něj mírně z ostra vyhrkla, že... se měl aspoň nějak ozvat, že jsem si myslela, že mu něco je. Záleželo mi na něm a měla jsem ho v oblibě, ze Smrkáče byl jediný normální, a z tvých vlčat," řekla jsem. Musím si s ním promluvit. A když půjde Takki taky- "co kdybychom ho našli?! Byl by nadšený, že tě vidí a ty určitě taky. A já bych se mu omluvila. Hm, hm?" Řekla jsem celkem nadšeně. Měla jsem ráda stanovené nějaké cíle a tohle mi přišlo jako dobrý cíl.
Vysvětlení toulání jsem jen nechápavě hodila za hlavu s zavrtěním hlavy, že mi to nedává smysl. Ale rozebírat jsem to ani nestihla, protože se sem přihnal... kdosi. Cosi.

Vlčice se k nám přifařila a odrzle odsekla. Zavrčela jsem. "Co ti je do toho?" Procedila jsem mezi zuby. Kdyby si Takki nevšiml toho, že z ní na nás začaly přeskakovat nějaké malé bludy, které pojmenoval blechami, asi bych po ní vystartovala. "Prašivý kožich, fuj! Táhni od nás, to je fakt hnus," křičela jsem a klepala ze sebe z kožichu všechno živé. Až na Torena, samozřejmě. Chudák, asi nechápal, co se děje. Ale výhoda - začínal blechy chytat a požírat je. Ještěrka, no.
"Hygiena ti asi nic neříká, kdyby ses raději starala o svůj kožich než o mojí smečku, nemocný odpade," dodala jsem. Poslední slova jsem procedila znovu mezi zuby relativně potichu a začala se drbat, což mě rozčílilo ještě víc. "Jdeme pryč, chytíme ještě nějakou lepru nebo syfilis," zavrtěla jsem nad ní hlavou a Takkiho pobídla k odchodu na druhou stranu území.

Nervózně jsem zavrčela, když se přes území přehnala nějaká vlčice. Byl to dost velký nezvyk, nemít nad územím moc a kontrolu, ale musela jsem si zvykat. Asi mi to bude trvat déle a bude to náročnější, než jsem si myslela, řekla jsem si pro sebe a začala se soustředit na Takkiho.
Když jsem mu sdělila, že jsem tu měla celkem dost vlčat, podiveně se zeptal, proč si vlci udělají vlčata a pak se o ně nestarají. Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Já hlavně ani netuším, proč si dělají vlčata," zazubila jsem se, ale nechtěla jsem nikoho hned urazit. "Moment, nemáš náhodou taky mladý?" Došlo mi. "Fiér tu za mnou byl, před nějakou dobou," informativně jsem mu sdělila a čekala na reakci.
Život mimo Gallireu mi moc detailně nepopsal, ale asi na něm nebylo nic zajímavého. Přikývla jsem hlavou ve smyslu souhlasu a už se tomu nevěnovala.
Řekla jsem mu, že mám v plánu se toulat, ale vlastně ani moc nevím, jak se to dělá. On se nad tím zazubil a vysvětlil mi, jak to funguje. "Ale já nechci furt někam chodit," řekla jsem nechápavě. "To nemáš třeba potřebu se usadit? Mít jedno místo, kam se vracet? Mít ho pod kontrolou?" Bylo více otázek, které mě zajímaly. "Bude to asi trošku náročnější, ale nějak to snad zvládnu. Můžeš se toulat se mnou, jestli chceš," řekla jsem. Aspoň mě to trošku naučí, napadlo mě hned a mrskla jsem ocasem.

"No, chvilku jsem v pohodě nebyla, po tom, co se... stalo," přiznala jsem se, ale už jsem se s tím smířila. Nicméně v tom se Takki zdvihl a květinu, kterou jsem si položila k tlapám, mi dal za ucho. Trošku jsem cukla, protože jsem netušila, co jde udělat, ale držela jsem se. Toren se v srsti zahrabal hlouběji a já se jen ušklíbla. "Netuším, ještě jsem žádnou nedostala," zazubila jsem se a začala se smát, když mi říkal, že teď vypadám jako jarní květinka. "Jo, to tak," cynicky jsem dodala, ale děkovně jsem se na něj usmála a mrskla ocasem.
Takki mi hned na to vysvětlil, že ani neví jak odtud zmizel. To jsem si všimla taky... "Zajímavé, a jaký je teď život mimo Gallireu?" Zeptala jsem se. Už jsem tak srostla s tímhle světem, že jsem si ani nevzpomínala, jaké to bylo mimo něj. A ono i raději dobře.
Po chvilce se mě Takki zeptal, co teď plánuji. "Kam se všichni poděli... já nevím. Všem jsem poskytla domov a dobré zázemí, ale prostě jeden po druhém se někam zatoulal. Podobně jako ty... asi ani oni sami nevědí. Minimálně já ne. Všichni jsou pryč. Pak jsem ve smečce zůstala já a asi 3 vlci, nicméně se mi sem začalo zatoulávat spousta vlčat. Měla jsem jich tu asi pět, nebo šest? Nevím přesně... ale močály nejsou na výchovu vlčat. Jsou nebezpečné, jsou pro silné vlky, ne pro vlčata. Tak jsem nechala ti dva, co tu byli, aby mou smečku opustili i s vlčaty a postarali se o ně. A tak mají asi svojí vlastní, společně s tím třetím, ten byl stejně dost zvláštní," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Na Razzakiho ale stejně neměl.
Poté mi došlo, že se mě ještě předtím ptal, co mám teď v plánu. "Teď... ani nevím. Asi budu na toulkách. Do žádné smečky se mi zatím nechce, mám dost sil zimu přežít, takže přečkám zimu a na jaře uvidím. Ani nevím, co tu v okolí vlastně za smečky je, byla jsem tak zažraná do té vlastní... A co máš v plánu ty? Já už vlastně ani moc nevím, jak se... toulá," zavrtěla jsem nad tím vším hlavou. Jakoby můj svět byl vzhůru nohama. Ale co už. Alespoň se do toho zase vrátím.

Vlk by ani nečekal, jak zvláštní pocit mne polije ve chvíli, kdy uvidím ještě tohohle trikolórního vlka. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, že mě a moji smečku bezeslov opustil, ale co bylo - bylo. Co už. Vyčítat mu to nemusím, troška hněvu je ve mně uschována a kdo ví, třeba to někdy použiji.
Více jsem ale v sobě měla radosti, že vidím známou tvář. Což bylo celkem zvláštní, to bych nikdy nečekala, že u Takkiho zažiju. Ale opravdu. Zavrtěla jsem ještě párkrát ocasem a sledovala, jak se otáčí na záda.
U toho začal šišlavým tónem vydávat nějaké zvuky, na což jsem se ušklíbla a sledovala, co to drží v tlamě. "To je dobře, že jsi v naprosto naprosté pohodě," zazubila jsem se a zastřihala ušima.
Onu věc v tlamě mi najednou uvedl do světla, že je to dárek... na usmířenou. Trošku jsem se zasekla. Nikdy jsem ještě žádný dárek nedostala. Chvilku jsem na něj civěla, ale jen pár sekund a poté naklonila hlavu na stranu. "No, tak... děkuju? Děkuju," řekla jsem podruhé trošku jistěji. Netušila jsem, co se v těchto situacích běžně dělá. Převzala jsem si tedy květinu a bez jakéhokoli zůstatkového pocitu naštvanosti se na něj vděčně podívala.
Položila jsem si ji k přední tlapě. "Hm, asi ano, už ano, taky jsem v naprosto naprosté pohodě," přikývla jsem si do svého tvrzení i hlavou a rozhlédla se. Smečka mi chyběla, ale... osud to takhle prostě chtěl, a zařídil. A asi je to správně. Asi jo.
"A co se stalo? Kde si se toulal? Jakto... že si se vrátil?" Samozřejmě jsem měla spoustu otázek. Nečekaně. Doufala jsem ale, že mi to bez jakýchkoli okolků poví. Zajímalo mě to, překvapivě.

Procházela jsem se po území. Hlavou mi při každém kroku probleskávaly vzpomínky, které jsem na určitých místech Močálů prožila. Ať už to bylo přijetí někoho do smečky, nebo jen něco, nad čím jsem se musela pousmát. Třeba Juday. Onen zlý vlk, který byl přitom v jádru celkem hodný a milý. Docela mi chyběl... ani nevím, proč jsem si vzpomněla hned na něj. Asi proto, že jsem se blížila k místu, kde jsem ho potkala.
Po pár metrech jsem se ale musela zastavit. Další místo se vázalo s dalším vlkem, kterého jsem měla v paměti. Takki. Smrkový les, napadlo mě. Ten jedinec byl zajímavý, už jen proto, jaký osud si vybral - s Weriosasou. Musela jsem se nad tím vždycky pousmát. Kdo by si dobrovolně vybral svoji smrt? Nicméně i tak jsem si na něj vzpomněla tak, jako na Judaye.
Ponořená do myšlenek jsem si ani nevšimla, že je tu vedle někdo jiný. Trošku jsem se lekla, ale když jsem ho viděla, tak jsem se jen musela pousmát. Teď jsem nad ním přemýšlela! Je to jen přelud? Nechápavě jsem ho sledovala, jak jeho tělo s čímsi v tlamě klesá k zemi a pokládá svou hlavu. "Ty..- ty si tady? Živý? Takki!" Radostně jsem zavrtěla ocasem. Po dlouhé době známá tvář. Ten protiva mi celkem chyběl, proto jsem k němu několika skoky přiskočila a usmála se na něj. "Ani nevíš, jak ráda tě vidím," dodala jsem. "Jsi v pohodě?" Musela jsem si ho prohlédnout, několika dalšími skoky kolem dokola jeho ležícího těla. Vypadal pohuble, ale živě. Zajímavé. Nastražila jsem uši a lehla si před něj. Zajímalo mě, co tu dělá a kde byl.

Tiše jsem zakňučela. Nebyla jsem už nejmladší a proto to, co se odehrávalo, mělo svůj význam.
Se vším jsem souhlasila a všemu jsem nechala volný průběh. Už jsem na to nestačila... byla jsem sice fyzicky silná, ale duševně asi tolik ne. Tolik let být silná je přeci nemožné. Proto jsem jen z dálky sledovala, jak se moje smečka pomalu mění v dým a všichni odcházejí. Nedivila jsem se jim, na jejich místě bych taky chtěla bezpečný domov, což tohle místo úplně nebylo. Nejvíce mě ale mrzelo to, že se to stalo natolik rychle, že jsem ani nestihla se rozloučit. Stejně všichni, na kterých mi záleželo, jsou již pryč, řekla jsem si pro sebe a zavrtěla nad tím hlavou. Jako by to bylo včera, kdy se ten den stal tím nejlepším v mém životě - má vlastní smečka. Ale co. Byla jsem na to všechno hrdá. Odehrálo se toho tolik, tolika vlkům jsem pomohla a poskytla jim láskyplný domov, což jsem ani já nikdy v životě neočekávala, že bych ze sebe vydala. Ale bylo to tak.
Ničeho jsem nelitovala.
Až tedy posledních pár dní, které jsem strávila jen pouhým... bytím. Bytím nebytím. Ale co. Byla jsem zase tu. A bez smečky. Asi to bylo dobře, tohle místo se ale na vždy stane mým. Sice se tu teď potulují vlci, ale stejně vím, že je moje. A nikdo mi ho nevezme. Jen ho nesdílím s ostatními.
Pro někoho smutný konec, pro mě taky, ale brala jsem to pozitivně. Možná to byla svoboda, kterou jsem zrovna potřebovala.
Protáhla jsem si tlapy a rozhodla se místo si ještě několikrát obejít a zapamatovat si navždy každičký koutek močálů, který jsem znala nazpaměť, ale nechtěla jsem na něj nikdy zapomenout. Značkování už nemá smysl, naskočilo mi, když jsem zaujímala pozici u stromu. Ještě jsem se s tím vnitřně nesmířila. Musím ale navštívil Launee a Theriona. A říct jim, že jsem na ně hrdá. Asi je to nezajímá, což taktéž plně chápu, ale pro svůj vnitřní klid. Porozhlédla jsem se a začala od hranic. Přivoněla jsem si ke každé květině, která prorazila cestu nelehkým terénem. Sledovala jsem se v každém odraze hladiny. Jen jsem tu prostě... byla. Přítomna. Jak tělem, tak i duší. Dýchala jsem zhluboka a cítila každý dotek země, každou vůni a každý pach, který se tu díky dřevu tvořil. Byl pokaždé tak jedinečný a neodolatelný... a každý zvuk, který se ozval za poryvu větru nebo nárazem vzduchu do listů stromů. Užívala jsem si každičkou sekundu a každičký krok. Každý pohled, každý zvuk, každý pach. Cítila jsem se tu doma. A zase o samotě.

// SCHVÁLENO a přidáno

To, co se stalo, jsem již nechtěla řešit. Sigy mě zklamal, na jednu stranu, a to hlavně proto, že se přišel zeptat o odchod ze smečky úmyslně, před nováčkem. Na jednu stranu jsem chápala, že chtějí mít bezpečné území pro vlčata, na druhou... proč tedy se sem vůbec přidávali? Navíc, jak je tedy možné, že ostatní vlčata jsou tu v pohodě, když to teda není bezpečné? No nic, nechtěla jsem to už rozebírat.
Při cestě do úkrytu jsem pocítila nějaký elektrický výboj, ale už poměrně daleko ode mě. Jen jsem zakroutila hlavou. Snad je ti lépe, řekla jsem si pro sebe. Sobeckých vlků jsem už pár zažila... co se dá dělat.
Než jsem vstoupila do úkrytu, nadechla jsem se. Označení hranic začínalo ztrácet na intenzitě a jelikož jsem tu aktuálně byla jediná, musela jsem jednat.
Znaveně jsem vzdychla.

Rozešla jsem se tedy obnovit hranice. Vzala jsem to svou obvyklou cestou s rozdílem, že jsem začínala u úkrytu. Vybírala jsem ty největší a nejobrostlejší stromy, na kterých se dle mého myšlenkového pochodu drželo označení smečkových hranic nejdéle. Kdo ví, jestli tomu tak bylo, ale nějak jsem to neřešila. Bylo to celkem logické, tak jsem to považovala za samozřejmost. První strom jsem měla za sebou. Stejně to bylo celkem nefér, že značkovat hranice musí i vlčice, protože pro ně to bylo náročnější, přeci jen... ale co se dalo dělat. Když tu nikde není schopného vlka, musela jsem to, jako vždy, zvládnout sama.
Následoval další strom, nedaleko od toho prvního. Ten byl taky mohutný. Nejprve jsem se zastavila a prohlédla si ho, poté přišlo na řadu označkování. Už mě to moc nebavilo, ale prakticky jsem ještě nezačala, takže jsem u toho stíhala ještě čistit území od spadlých větví a dalšího harampádí, které akorát kazily příjemnou atmosféru lesa, obrostlého podél hranic. Samozřejmě za pomoci magie, alespoň jsem je taky po dlouhé době trošku potrénovala.
Už jsem se nacházela na druhé straně území, šlo mi to celkem rychle. Začínala jsem ze sebe mít dobrý pocit, určitě jsem měla co dělat, abych dohnala to, co jsem zameškala během mého kixu. Stát se to však může každému a tak, jako je tu alfa pro smečku pokaždé, když se něco děje, by tu měla být i smečka pro alfu. Ale ne každý je na tohle stavěný a nikoho jsem do ničeho nutit nechtěla, nebo někoho měnit. Každý je hold nějaký.
Po cestě jsem se ještě stihla napít, abych měla vůbec zásoby na značkování. Blížila jsem se do finiše, z čehož jsem měla radost a namotivovalo mě to natolik, že jsem ještě přidala na rychlosti. Chtěla jsem ještě zkontrolovat úkryt a zajistit případné zásoby, nebo alespoň jedince, co se mnou vyrazí na lov. Ačkoli tu teď na území nikdo nebyl, měla jsem v plánu všechny svolat. A ještě jim oznámit novinky v hierarchii. Minimálně Launee bude překvapená, řekla jsem si pro sebe. Ale s jejím povýšením jsem neváhala ani na chvilku.
Blížil se konec mé výpravy po hranicích a značkování. Začínala jsem si uvědomovat, proč jsem ve smečce vždycky byla raději jako lovec, než ochranář. A v hlavě se mi rodily myšlenky, že bude potřeba ještě nějakého ochranáře určit, protože jsem raději vyrazila na lov, než značkovat hranice. Další strom, který jsem si vybrala, mě celkem zaujal, měl tvrdou kůru a vyrytý znak, ve kterém jsem se chvilku ztratila myšlenkami. Jednalo se o strom, který jsem tu potkala jako první a hned si ho označila. Znak na něm ještě držel, to mě překvapilo. Ten jsem pro jistotu vynechala a označkovala ten vedle, který nebyl tak daleko. Koruny stromů byly mohutné a musela jsem se vždy zastavit a prohlédnout si je, nepřestávaly mne fascinovat. Zbývala poslední část území na označkování, proto jsem nabrala na rychlosti, abych to už měla za sebou a mohla jít zkontrolovat úkryt a případně svolat smečku. Ve zkratce - plnit alfa povinnosti.

Hotovo. Zhluboka jsem vydechla a chvilku si sedla, abych si odpočinula.

// Připsáno 10 oblázků :)

// Přidáno 15 oblázků a 5 mušlí :)

// Je to psané přes mobil, tam to délku splňuje :D dobře, prodloužím.

Vlčice se mi zdála relativně v pohodě, byla poměrně upřímná, což jsem preferovala asi nejvíce. Nerada jsem jednala s vlky, co měli něco za lubem a nejednali na rovinu. Takoví nekončí dobře, pomyslela jsem si.
V tom se k nám přidal Sigy. Kaya ještě byla s námi, nicméně Sigy začal mluvit. Všiml si, že tu vlčice je, ale rozpovídal se o tom, že chtějí odejít ze smečky a dalších pár detailů. Naštvaně jsem na něj pohlédla. Vůbec ne proto, že chtějí odejít, to je jejich volba, ale proto, že mi to přišel říct před novým členem. Aha, takže chce dělat naschvály? To bych od něj nečekala. Od Lylwelin možná, ale od něj? To fakt ne. Asi jsem do něj vložila více důvěry, než si zasloužil. Ale já naschvály umím dělat taky, proběhlo mi hlavou a prohlédla jsem si ho. Zřejmě to myslel definitivně.
Chvilku jsem přemýšlela, co mu na to říct. "Dobře," dodala jsem. "V odchodu ze smečky ti nebráním, je to vaše volba. Pro vlčata se snažím zajistit maximální bezpečí. To ale nikdo nevidí. Mysli si o mně co chceš. Ale je skvělý, že jsi s touhle informací přišel před cizí vlčici, která má zájem o místo ve smečce," řekla jsem a trošku zvážněla, i výrazem v obličeji. "To si udělal naschvál? Dobře no," dodala jsem. "Nemohl si počkat, nebo mě poprosit o to, abych si s tebou v soukromí promluvila? Taky bych ráda odchod vyřešila v dobrém. Ale díky, tohle máš u mě schovaný." Nechtěla jsem, aby jejich odchod byl nějak negativní, chtěla jsem mu i nabídnout místo, kdyby si to náhodou rozmysleli a tak dále, ale po tomhle jsem už neměla zájem. "Tak ať se vám daří." To bylo asi vše, co jsem k tomu mohla dodat. Nehledě na to, že vlčice odešla a šla se raději po okolí porozhlédnout sama. Oklepala jsem se a odešla. Nechtěla jsem s ním už nic dalšího řešit, tohle bylo pro mě celkem zklamání, že se dostal na takovou úroveň, aby dělal naschvály a ponižoval smečku před novými členy. Ale jeho volba. Rozhodla jsem se na chvilku podívat do úkrytu.

>>> Skála Mahar /// ruším přechod

Vlčice vypadala sebevědomě, což bylo samozřejmě dobře, ale něco mi říkalo, že i moc sebevědomý vlk si v něčem nevěří.
Rozpovídala se o tom, že jako tulačka má rozvinutou schopnost lovu. To se samozřejmě hodilo každé smečce, ale nemohla jsem hned nadšeně začít skákat a oslavovat, že se někdo, kdo uměl lovit, rozhodl přidat k nám do smečky. Proto jsem jen souhlasně přikývla a nijak se více nevyjadřovala.
Šla na to chytře, což mi přišlo mazané. Co když byla mazaná, ví, že smečka má dost vlčat a snaží se hrát, jako že nic, a přitom večer provede útok? Měla jsem dost pochyb, ale nechtěla jsem hned každého odsuzovat. Hold jsem se změnila. Hodila jsem po ní ještě jednou očkem. "No dobrá. Budu ti věřit," dodala jsem s mírnou nejistotou v hlase, ale prakticky k nerozeznání. "Tak tedy vítej v Maharské smečce," dořekla jsem. V tom jsem zaslechla zavytí. Bylo od vlka, takže jsem usoudila, že to bude buď Sigy, nebo Therion. Sigy. Přišel až k nám a pozdravil. Přikývla jsem směrem k němu a sledovala vlčici, jestli nemá nějaké další dotazy, či připomínky, anebo ji mohu oficiálně představit Sigymu jako nového člena. Tedy členku.

//Promiň, zítra už nahodim post, k večeru :) protáhla se mi směna o 4 hodiny a ještě furt jsem na cestách :(