Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zde je seznam šťastlivců, všem gratulujeme!
Admin team byl tentokrát opravdu štědrý.

Wizku
Cynthia
Amnesia
Newlin
Baghý
Nori
Styx
Wolfganir
Storm
Rez
Kaya
Duncan
Sunstorm
Sionn
Meinere
Etney

Ve sledování zůstává Bianca, která bude za aktivitu odměněna individuálně a později, jakmile si bude svým dalším charem jistá, se ozve, zváží se její žádost dodatečně :)

Konkurz uzavřen, vyhlášení bude v následujících dnech :)

Derian
b. a, e, f, b, a, d, f, f, f, c, b, c, a, c, e, a, a, a, a, a, b

Calum
a, c, a, b, c, e, d, b, d, c, a, c, e, a, b, d, b, a, b, a, a, b

// Zatím nevyřízeno, není vyřízena objednávka u Života.

//Napíšu zítra :U

<<< Mahar :c

Úplně jsem přestala vnímat to, že mě něco kouše v srsti, vzhledem k tomu, že jsem po sakra dlouhé době opouštěla Močály. Trošku jsem zakňučela, ale nechtěla jsem vypadat slabě. Proto jsem se napřímila a pokračovala v cestě.
Takki se mě snažil ujistit, že se Močálům nic nestane. "No to doufám. Ale pak je dojdeme ještě zkontrolovat, prosím," řekla jsem a podívala se ještě zpět. Rozešla jsem se stejným tempem, jako šel Takki a začala se chvilkami taky drbat. Protože jsem přestala myslet na smečku. Ale stejně mě to mrzelo.
Dostali jsme se ke kaskádám, kde se Takki rozhodl, že se asi vykoupe, ale po okusení vody tlapami si to rozmyslel. Zašklebila jsem se a jen jsem se došla napít, poté jsem se oklepala a podívala se před sebe. "Kam dál? Tipla bych, že bude v nějaké smečce. Nebo myslíš, že je tulák?" Podívala jsem se na Takkiho a čekala na odpověď. Ale táhlo mě to pořád ke Smrkáči a tím směrem, nemohla jsem si pomoct.

Byla jsem potěšená, že Takki vnímá naši společnici stejně, jako já. Že mu je stejně proti srsti, proto se i on sám ozval a já jen důrazně přikývla.
Vlčice se naštěstí pakovala pryč. Přinejhorším bych jí k tomu pomohla. Naštěstí pochopila, že by to s ní nedopadlo dobře a tak odešla. Porozhlédla jsem se po území. Zacítila jsem, že tu jsou cizí pachy a trošku se naježila na zátylku, ale došlo mi, že tu vlastně být můžou. Oklepala jsem se.
Takki razantně zavelil, že jdeme. "Já... no dobře. Od té doby, co jsem měla smečku, jsem z území nikam moc nešla, to je zvláštní," řekla jsem si spíše pro sebe, zamyšleně a s pohledem sklopeným do země. Co když se tu někdo objeví a močály poničí? Naruší jejich krásu? Měla jsem trošku divný pocit. Ale musela jsem se trošku odpoutat, jinak bych tu zemřela smotaná v klubíčku a nic jiného bych nedělala.

>>> Kaskády

Na zmínku ohledně Fiéra Takki zareagoval jako správný rodič. Musela jsem se uchechtnout, ale bylo to milé, že na něj myslí a má o něj zájem. Sice ne takový, jaký by asi rodič měl klasicky mít, ale u něj už i tohle, že se ptal, byl celkem úspěch. "Vypadal dobře, myslím, že přišel s nějakou družkou, ale naštval se na mě, trošku," dodala jsem a sklonila pohled. "Byl u mě ve smečce a poté mi přišel oznámit, že už tu nejsi, mezi námi, že jsi... zemřel. Ale předtím se ztratil a já měla strach, že se mu něco stalo, takže jsem ani tak nevnímala to, co říká, jako to, že jsem o něj prostě... měla strach. Takže jsem spíše než vyjádření soucitu na něj mírně z ostra vyhrkla, že... se měl aspoň nějak ozvat, že jsem si myslela, že mu něco je. Záleželo mi na něm a měla jsem ho v oblibě, ze Smrkáče byl jediný normální, a z tvých vlčat," řekla jsem. Musím si s ním promluvit. A když půjde Takki taky- "co kdybychom ho našli?! Byl by nadšený, že tě vidí a ty určitě taky. A já bych se mu omluvila. Hm, hm?" Řekla jsem celkem nadšeně. Měla jsem ráda stanovené nějaké cíle a tohle mi přišlo jako dobrý cíl.
Vysvětlení toulání jsem jen nechápavě hodila za hlavu s zavrtěním hlavy, že mi to nedává smysl. Ale rozebírat jsem to ani nestihla, protože se sem přihnal... kdosi. Cosi.

Vlčice se k nám přifařila a odrzle odsekla. Zavrčela jsem. "Co ti je do toho?" Procedila jsem mezi zuby. Kdyby si Takki nevšiml toho, že z ní na nás začaly přeskakovat nějaké malé bludy, které pojmenoval blechami, asi bych po ní vystartovala. "Prašivý kožich, fuj! Táhni od nás, to je fakt hnus," křičela jsem a klepala ze sebe z kožichu všechno živé. Až na Torena, samozřejmě. Chudák, asi nechápal, co se děje. Ale výhoda - začínal blechy chytat a požírat je. Ještěrka, no.
"Hygiena ti asi nic neříká, kdyby ses raději starala o svůj kožich než o mojí smečku, nemocný odpade," dodala jsem. Poslední slova jsem procedila znovu mezi zuby relativně potichu a začala se drbat, což mě rozčílilo ještě víc. "Jdeme pryč, chytíme ještě nějakou lepru nebo syfilis," zavrtěla jsem nad ní hlavou a Takkiho pobídla k odchodu na druhou stranu území.

Nervózně jsem zavrčela, když se přes území přehnala nějaká vlčice. Byl to dost velký nezvyk, nemít nad územím moc a kontrolu, ale musela jsem si zvykat. Asi mi to bude trvat déle a bude to náročnější, než jsem si myslela, řekla jsem si pro sebe a začala se soustředit na Takkiho.
Když jsem mu sdělila, že jsem tu měla celkem dost vlčat, podiveně se zeptal, proč si vlci udělají vlčata a pak se o ně nestarají. Nechápavě jsem nad tím zavrtěla hlavou. "Já hlavně ani netuším, proč si dělají vlčata," zazubila jsem se, ale nechtěla jsem nikoho hned urazit. "Moment, nemáš náhodou taky mladý?" Došlo mi. "Fiér tu za mnou byl, před nějakou dobou," informativně jsem mu sdělila a čekala na reakci.
Život mimo Gallireu mi moc detailně nepopsal, ale asi na něm nebylo nic zajímavého. Přikývla jsem hlavou ve smyslu souhlasu a už se tomu nevěnovala.
Řekla jsem mu, že mám v plánu se toulat, ale vlastně ani moc nevím, jak se to dělá. On se nad tím zazubil a vysvětlil mi, jak to funguje. "Ale já nechci furt někam chodit," řekla jsem nechápavě. "To nemáš třeba potřebu se usadit? Mít jedno místo, kam se vracet? Mít ho pod kontrolou?" Bylo více otázek, které mě zajímaly. "Bude to asi trošku náročnější, ale nějak to snad zvládnu. Můžeš se toulat se mnou, jestli chceš," řekla jsem. Aspoň mě to trošku naučí, napadlo mě hned a mrskla jsem ocasem.

"No, chvilku jsem v pohodě nebyla, po tom, co se... stalo," přiznala jsem se, ale už jsem se s tím smířila. Nicméně v tom se Takki zdvihl a květinu, kterou jsem si položila k tlapám, mi dal za ucho. Trošku jsem cukla, protože jsem netušila, co jde udělat, ale držela jsem se. Toren se v srsti zahrabal hlouběji a já se jen ušklíbla. "Netuším, ještě jsem žádnou nedostala," zazubila jsem se a začala se smát, když mi říkal, že teď vypadám jako jarní květinka. "Jo, to tak," cynicky jsem dodala, ale děkovně jsem se na něj usmála a mrskla ocasem.
Takki mi hned na to vysvětlil, že ani neví jak odtud zmizel. To jsem si všimla taky... "Zajímavé, a jaký je teď život mimo Gallireu?" Zeptala jsem se. Už jsem tak srostla s tímhle světem, že jsem si ani nevzpomínala, jaké to bylo mimo něj. A ono i raději dobře.
Po chvilce se mě Takki zeptal, co teď plánuji. "Kam se všichni poděli... já nevím. Všem jsem poskytla domov a dobré zázemí, ale prostě jeden po druhém se někam zatoulal. Podobně jako ty... asi ani oni sami nevědí. Minimálně já ne. Všichni jsou pryč. Pak jsem ve smečce zůstala já a asi 3 vlci, nicméně se mi sem začalo zatoulávat spousta vlčat. Měla jsem jich tu asi pět, nebo šest? Nevím přesně... ale močály nejsou na výchovu vlčat. Jsou nebezpečné, jsou pro silné vlky, ne pro vlčata. Tak jsem nechala ti dva, co tu byli, aby mou smečku opustili i s vlčaty a postarali se o ně. A tak mají asi svojí vlastní, společně s tím třetím, ten byl stejně dost zvláštní," zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. Na Razzakiho ale stejně neměl.
Poté mi došlo, že se mě ještě předtím ptal, co mám teď v plánu. "Teď... ani nevím. Asi budu na toulkách. Do žádné smečky se mi zatím nechce, mám dost sil zimu přežít, takže přečkám zimu a na jaře uvidím. Ani nevím, co tu v okolí vlastně za smečky je, byla jsem tak zažraná do té vlastní... A co máš v plánu ty? Já už vlastně ani moc nevím, jak se... toulá," zavrtěla jsem nad tím vším hlavou. Jakoby můj svět byl vzhůru nohama. Ale co už. Alespoň se do toho zase vrátím.

Vlk by ani nečekal, jak zvláštní pocit mne polije ve chvíli, kdy uvidím ještě tohohle trikolórního vlka. Na jednu stranu jsem byla naštvaná, že mě a moji smečku bezeslov opustil, ale co bylo - bylo. Co už. Vyčítat mu to nemusím, troška hněvu je ve mně uschována a kdo ví, třeba to někdy použiji.
Více jsem ale v sobě měla radosti, že vidím známou tvář. Což bylo celkem zvláštní, to bych nikdy nečekala, že u Takkiho zažiju. Ale opravdu. Zavrtěla jsem ještě párkrát ocasem a sledovala, jak se otáčí na záda.
U toho začal šišlavým tónem vydávat nějaké zvuky, na což jsem se ušklíbla a sledovala, co to drží v tlamě. "To je dobře, že jsi v naprosto naprosté pohodě," zazubila jsem se a zastřihala ušima.
Onu věc v tlamě mi najednou uvedl do světla, že je to dárek... na usmířenou. Trošku jsem se zasekla. Nikdy jsem ještě žádný dárek nedostala. Chvilku jsem na něj civěla, ale jen pár sekund a poté naklonila hlavu na stranu. "No, tak... děkuju? Děkuju," řekla jsem podruhé trošku jistěji. Netušila jsem, co se v těchto situacích běžně dělá. Převzala jsem si tedy květinu a bez jakéhokoli zůstatkového pocitu naštvanosti se na něj vděčně podívala.
Položila jsem si ji k přední tlapě. "Hm, asi ano, už ano, taky jsem v naprosto naprosté pohodě," přikývla jsem si do svého tvrzení i hlavou a rozhlédla se. Smečka mi chyběla, ale... osud to takhle prostě chtěl, a zařídil. A asi je to správně. Asi jo.
"A co se stalo? Kde si se toulal? Jakto... že si se vrátil?" Samozřejmě jsem měla spoustu otázek. Nečekaně. Doufala jsem ale, že mi to bez jakýchkoli okolků poví. Zajímalo mě to, překvapivě.