Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Přidány 4 mušličky

Musela jsem si přiznat, že už nejsem úplně nejmladší a bylo by potřeba sem tam se jít proběhnout, neboť fyzička mi trošku pokulhávala. Cítila jsem se dobře, věděla jsem, že když se pořádně nadlábnu, budu silnější a vydržím víc, ale stejně to pořád není ono. Taky co čekat, když už jsem tu nějaký ten pátek.
Otočila jsem se na Takkiho a s poznámkou, že alespoň nešedivím, jsem nastolila chvilku ticha. Asi se nad tím zamyslel, trochu mě to zajímalo, co si myslí, ale nechtěla jsem se mu hrabat v hlavě. Navíc, už jsem to dlouho nedělala a jedna chybka by mi mohla nadělat víc neplechy, než užitku. Neměla jsem to zapotřebí, proto jsem se jen usmála. Takki mi potvrdil, že nad tím trochu přemýšlel, protože mi to hned odůvodnil. "Já ti dám slepotu!" Uchechtla jsem se. "Kolikrát jeden oslepne z toho, jak ti ty šediny odráží světlo," zavrtěla jsem nad tím vážně hlavou a nenápadně se ušklíbla.
Zkusila jsem na Takkiho dámský šarm, který mi ale evidentně vůbec nešel. Takki sice pěknou, šťavnatou rybu ulovil, ale prošel s ní jen kolem mě, lehl si a začal ji žvýkat se slovy, že se můžu kochat pohledem na ni.
Začala jsem přemýšlet. Mám magii příkazu. Můžu ho donutit se nehýbat, vzít mu ji a začít utíkat. Lenoch by mě nedohnal... zazubila jsem se nad tou představou, ale pak jsem si řekla, že to není moc hezké. Nechám ho, je taky určitě dost hladový, rozmyslela jsem se. "Pche, taková malá rybička. Zvládnu ulovit větší." Hrdě jsem vstala a s našpuleným čenichem se vydala k vodě.
Po cestě jsem málem zakopla, protože jsem neuměla takhle chodit, většinou jsem si koukala pod nohy, ale zvládla jsem to. Stále důstojně. Došla jsem k vodě, chvilku se soustředila a za pomocí magie vody si po proudu přitáhla několik velkých ryb. To nikdo samozřejmě neviděl, udělala jsem to dosti nenápadně. Hned na to jsem chňapla do vody a vytáhla dvě ryby najednou. Zbytek uplaval. Aspoň něco, rozešla jsem se směrem k původnímu místu, kde jsem ležela. Ryby, držíc za ocas, sebou házely a proto na sebe upoutaly jistě více pozornosti. Teď mi ta hrdost šla ještě víc, ale moc mě to nebavilo.
Lehla jsem si a začala žvýkat. "I bez pomoci," vyplázla jsem na něj jazyk a pochutnávala si. Skoro.

//Ahoj,

dotaz zajímavý, ale i kdybych měla horu času, tak tohle asi ani upřímně udělat nejde, nebo sama nevím jak. Jinak, taky píšu post přímo na stránku i se zvýrazněním (vždy kliknu na tučně, kurzívou) a pak to na konci hodím do wordu, kde se to případně překontroluje a tam to nechám, než post nahodím, protože když u toho psaní dělám něco jiného, občas mě to odhlásí a post se smaže (a to bych vraždila ) takže si to raději nechávám ve wordu. Psaní rovnou sem mi je pohodlnější, protože si vždy scrolluju níže na post, na který reaguji, i když teď mám dva monitory a občas si to hodím na druhý, ale prostě je mi to příjemnější :D Zkus to takhle, víc ti neporadím.

//Přidáno 10 oblázků.

//Přidáno 10 oblázků.

<<< Východní hvozd

Možná těch otázek bylo hodně, ale zajímalo mě to, tak jsem se ho na všechno zeptala. Odpověď byla trochu zvláštní, myslela jsem, že když vlk někoho miluje, tak ho miluje napořád, proto jsem nerozuměla tomu, když řekl, že teď už by mu to bylo jedno. Ale jak říkám, Takki měl zvláštní pohled na vztah a takhle to asi normálně nebývá, ale kdo ví.
Po oslovení starochu jsem zaslechla, jak se tomu zadivil, zopakoval to a přidal, aby mi řekl, že i mně už táhne na pěknou řádku let a budu brzo pod drnem. Musela jsem se zasmát. "Já aspoň nešedivím," dodala jsem s úšklebkem a trošku zrychlila, i když jsem už začínala být zadýchaná taky. Ale Takki na tom byl o trochu hůř, to dýchání jsem slyšela až sem. Fyzička už hold nebyla taková. Navíc jsem byla teď celkem slabá, dlouho bez jídla...
Doběhli jsme k řece, kde jsem se zastavila u břehu a sešla dolů se napít. Voda byla chladná a příjemná, proto jsem jí do sebe nalila co nejvíce a zbytek nechala téct po tlamě. Otočila jsem se, jestli už mě Takki doběhl.
Začala jsem sledovat dění ve vodě. Zkoušela jsem u toho přemýšlet, jestli nemám použít spíš nějakou magii, abych se tolik nenamáhala, ale pravdou bylo, že jsem jich měla tolik a byla to už taková doba, že jsem ani nevěděla, co a jak. Chvilku by mi to trvalo se do toho dostat, proto jsem si řekla, že bez magií to půjde lépe. Anebo... "hm, teď jako správný gentleman, ráda bych jednu trochu větší, šťavnatější a nejpěknější!" Řekla jsem směrem k Takkimu a sedla si kousek opodál. Uvidíme, zda se toho ujme jako chlap, anebo s vtipem.

// Dlouhá pauza, mi to celkem chybělo :D

Takki si moji ironii vzal zprvu vážně, ale pak jsem pochopila, že si taktéž dělá srandu, takže jsem se ušklíbla. "Tak dlouho jsme se neviděli, viď, jeden než si zvykne," zavrtěla jsem hlavou a sledovala ho.
Nápad lovu se mu asi zamlouval, protože hned po návrhu se zdvihl a protáhl. Chvilku jsem ho sledovala a poté udělala to samé, postavila jsem se na tlapy a protáhla se, pak jsem si sedla a poslouchala, co mi chce říct. Jeho odpovědi jsem se musela zasmát. Upřímně jsem si ale neuměla představit, že mám nějaké potomky, že ze mě bude druhý, nebo i třetí malý vlk, co bude mít mou krev a část mé povahy, nebo i stejnou, prostě... bylo to pro někoho, kdo potomky nemá, nepředstavitelné. Takki si ještě vzpomněl na svého syna Izara, který evidentně nebyl podle jeho představ, takže to dával za vinu jinému. "A to by ti nevadilo? Že by měla vlčata s někým jiným? A ještě je vydávala za tvoje... to by ti vadilo asi nejvíc, viď," zazubila jsem se. Neměla jsem tušení, jak vztahy fungují, ale takhle asi ne.
Takki s lovem souhlasil, za což jsem byla ráda, samotnou by mě to tolik nebavilo. Když však navrhl ryby, udiveně jsem se na něj podívala. "Na ty přesně mám chuť!" Radostně jsem zavrtěla ocasem a rozhlédla se, kterým směrem bude nejlepší vyrazit. "Tak šup, starochu," pobídla jsem ho a rozběhla se směrem k řece. Raději klusem, aby mi stačil.

>>> Řeka Kiërb

Zmínila jsem se Takkimu, na jeho informaci ohledně Fiéra, že bych ho taky ráda viděla. On dodal, že až ho uvidí, domluví mi s ním schůzku. "Ty si ochotný, to čumim," odpověděla jsem a mrskla ocasem. Podívala jsem se na nebe. Slunce pomalu zapadalo a já nějak neviděla cíl v mých dnech. Co jsem měla teď dělat? Smečku jsem neměla, nikoho, komu bych chyběla... byla jsem tu už nyní zbytečně. Své jsem si odčinila. Možná mě to trochu mrzelo, možná jsem byla ráda... spíše jsem byla vděčná, že už mám celkem klid.
Se svými myšlenkami jsem zabrouzdala i k tomu, jaké to asi je mít někoho vedle sebe. Proto jsem se musela zeptat Takkiho na to, na co jsem se ho zeptala. On to měl asi jinak, což bylo pro mě celkem pochopitelné, i tak jeho odpověď byla celkem rychlá a jasná. "Ani moc ne," dodala jsem, když otázku otočil na mě a ušklíbla se. "Ale potomci, nebo spíše potomek se jí povedl, tedy i tobě, samozřejmě," zazubila jsem se.
Hlad se mi trochu zvětšoval, ani jsem nevěděla, na jakou kořist mám chuť. "Nemáš hlad? Asi půjdu něco ulovit." Jen mi chyběla inspirace. Zajíci byli ohraní a na srnu jsme nebyli teď úplně silní. I když to asi jo, ale... dobře, nechtělo se mi. Možná nějaká ryba? Hmm, to nezní špatně. Koukla jsem na Takkiho.

Můj sarkastický výlev Takki okomentoval po stránce rozumu, na což jsem nijak nereagovala, protože jsem chvilku musela přemýšlet nad tím, co se stalo, že se nechytl sarkasmu, ale použil logiku. Zazubila jsem se. "Jo ahaaa," dodala jsem poté zamyšleně a uchechtla se.
Takki se na mě podíval, ale asi neviděl to, co chtěl. Moc mi vyjadřování emocí nešlo, vlastně vůbec, ale po chvilce, co mě druhý znal věděl, co a jak mám v hlavě. Jen... nikdo takový nebyl.
"Tak to je super, ne?" Dodala jsem radostně a mrskla ocasem. Fiéra jsem měla ráda, ačkoli jsem si v poslední schůzce u něj neudělala dobré očko, stejně bych ho ráda viděla. "A kde j-" než jsem stihla dopovědět otázku, Takki dodal, že ho zase ztratil. Posmutněle jsem si zase lehla.
"Škoda, taky bych ho ráda viděla," řekla jsem a položila hlavu na zem. Chvilku jsem jen přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, ale pak jsem řekla, že tím nic neztratím. Tak jsem se Takkiho musela zeptat. "Hele a... nechybí ti Weri?" Snad jsem se ho na to ještě neptala. Nevím, jaké to je mít někoho, kdo by se mnou žil a měl mě rád, byl by to můj partner, proto mě to zajímalo. Když Weri nějakou dobu v okolí není... jak to asi cítí? Měl ji vůbec rád? Zajímala mě jeho reakce. Zároveň jsem ale doufala, že jsem nepoložila špatnou otázku a nerozhodím tak jeho emoce.

Místo sledování hvězd mi oči málem vypálily sluneční paprsky. Proto jsem se přetočila zpátky na břicho a sledovala Takkiho. Byl stále tak příjemný, jak jsem si ho pamatovala. Ihned na mou otázku reagoval poměrně vtipnou poznámkou, na kterou jsem se ušklíbla. Docela mi to chybělo, potkat někoho, koho znám a Takkiho jsem znala opravdu dlouho.
"Já... ani nevím," reagovala jsem na otázku, kde jsem se tu vzala. Rozhlédla jsem se, ačkoli z lehu jsem toho moc neviděla. "Hledala jsem tě všude, úplně, dívala jsem se pod mech a na stromy," a pak o tebe zakopnu, "no a jsem vděčná bohu, že jsem tě našla, můj život bez tebe byl úplně prázdný," dodala jsem s jistou mírou vážnosti a poté zavrtěla hlavou a ušklíbla se. "A proč si nehledal ty mě?!"
Po chvilce jsem si sedla a oklepala se. Měla jsem trochu hlad, ale ještě jsem to neřešila. Zajímala mě jedna věc, na kterou jsem se chtěla Takkiho zeptat, ale zatím jsem počkala. "Co tu děláš ty?" Třeba by mi mohl dát nějaký nápad a inspirovat mě, nebo zabavit...