Gallirea - Příspěvky uživatele

Po schválení charakteru se posty počítají. Ne od "zaregistrován od", ale od schválení registrace a vpuštění do hry. Pak se počítají posty a první, který se počítá, se pak při registraci dalšího charakteru uvede do registrace (kdy, kde byl sepsán).

Edit: Posty se počítají od prvního postu poslední schválené postavy

<<< teleport - řeka Kiërb

Neměla jsem tušení, jak se to stalo, asi v tom měla opět prsty Smrt, ale ocitla jsem se před obrovskými vršky. Nebo možná mi pomohl sám Život, za kterým jsem vlastně šla. To by dávalo větší smysl.
Byla jsem vděčná, že jsem načerpala tolik energie, neboť teď mi to přišlo vhod. Přede mnou se tyčily obrovské vršky s rudým pískem, na jejichž vrchol jsem měla v plánu se dostat. Trochu ustaraně, že už to po takové době prokrastinace nezvládnu, jsem si vzdychla. Ale byla jsem nebojácná, chtěla jsem to zvládnout, proto jsem se ze začátku odvážnými kroky vydala kupředu. Písek byl, i přes to, že nebylo ještě úplně teplo, celkem příjemný, lepší, než v létě. To pak tlapky pálily až moc. Ale zase byl vlk nahoře rychleji. Nyní jsem pozvolným krokem mohla obdivovat i pohledem okolí, které jsem si nikdy předtím tolik neprohlížela. Tolik rostlin, které zdobily vršky i přesto, že se tu vlastně ocital zejména písek. Měla bych si nejdříve urovnat v hlavě to, s čím za Životem vlastně jdu, napadlo mě. Nebyl to špatný nápad, ale ve chvíli, kdy jsem si tohle pomyslela, se mi najednou začalo všechno motat. Měla jsem tolik otázek a tolik důvodů, proč Života navštívit, ale při snaze si vše sesumírovat mi vše vypadalo z hlavy.
Snažila jsem se soustředit. Začínala jsem trochu rychleji dýchat, ale zvládala jsem to ještě dobře. Lépe, než jsem si původně myslela. Na chvilku jsem se zastavila a protáhla se. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli ten pacholek už dávno nedoprovází mé unavené tlapy na vrchol, ale nikde nebyl. Asi čekal nahoře. Oproti Smrti byl vychovaný a vždy počkal, až dotyčný vyleze až na vrcholek. Smrt, ta pronásledovala návštěvníky už od samého začátku území kolikrát. Bylo to zvláštní, byli to sourozenci, a přitom tak odlišní. Vrátila jsem se zpátky ke své myšlence si vše sesumírovat v hlavě. Moc mi to nešlo, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Bod první, moje sestra. Určitě ví, co se ní je a jak se má, kde vlastně je a jestli je v pořádku. Celkem mi ta potvora chybí. Se svou sestrou jsem měla zajímavý vztah, nicméně i přesto, že už jsem ji opravdu dlouho neviděla, chyběla mi a doufala jsem, že je v pořádku. Bod druhý, kdy nastane můj čas? To byla asi ta nejdůležitější otázka, se kterou jsem za Životem přišla. Jelikož už jsem neměla na světě nic, pro co tu být. Cítila jsem se tak prázdně... chtěla jsem si o tom s někým popovídat a Život mi přišel právě jako ten, který by mi mohl poradit, pomoct a podpořit mě. Kdo ví, v jakém slova smyslu.
Pomalu jsem se blížila na vrcholek. Udýchaná a spocená jsem spatřila kraj jeskyně, ve které se Život většinu času nacházel. Bylo zvláštní, jak příjemně a klidně jsem se tu začala cítit. Už se mi nechtělo pryč, tušila jsem, že tu budu dlouho, ale nikam jsem nespěchala. Takže mi to vůbec nevadilo.
Po chvilce jsem ho spatřila. Byl stále stejný, ani nestárl, ani nemládl. I přesto jsem k němu měla ten nejvyšší respekt. "Zdravím tě, Živote," řekla jsem vlídně a pomalu přišla blíž. "Že ti to trvalo," zasmál se, "posaď se." I jsem tak učinila, zaujala jsem celkem pohodlné místo a sledovala každý jeho pohyb. A zároveň jsem se v klidu vydýchala, takže jsem mohla mluvit bez zbytečných mezer a nádechů, které akorát snižovaly úroveň mého projevu. "Neruším tě? Máš chvilku?" Chtěla jsem se ujistit, že nejdu nevhod, aby mi nedal odpovědi právě kvůli tomu, že ho ruším. On byl ale velmi vlídný, jen se usmál, mrskl ocasem a přistoupil blíže se slovy: "vůbec ne, já mám tolik času... povídej, co tě sem přivádí?" Poté si přisedl nedaleko ke mně a sledoval on mne. Začala jsem být trochu nervózní.
Moc jsem nevěděla, kde začít, ale tušila jsem, že Život už ví, proč tu jsem. "Já... chtěla bych vědět, kde a v jakém stavu je moje sestra. Jestli je v pořádku a nic jí nechybí," optala jsem se zpříma. "Skyle opravdu nic nechybí. Je jí velmi dobře, má vše, co potřebuje," odpověděl mi trochu neurčitě, ale asi to tak bylo lepší. Přesně takovou odpověď jsem potřebovala, uklidnilo mě to. On vždy věděl, co a jak mi odpovědět, abych byla spokojená a nijak mě tím neranil. "Tak to jsem moc ráda, už delší dobu mě to trápí, jestli je v pořádku," vysvětlila jsem mu. Přikývl souhlasně s mírným úsměvem. Cítila jsem se tu opravdu dobře, byl tak vlídný a hodný! Ale nechtěla jsem ho zdržovat.
Proto jsem přistoupila k druhé otázce. "Víš, já... už vlastně ani nevím... jestli tu má cenu být. Jestli jsem tu ještě potřeba, už jsem dosáhla snad všeho, čeho jsem chtěla. Mít vysokou pozici, mít smečku, být uznávaná," jmenovala jsem. "A tak přemýšlím, jestli už není můj čas..." když jsem to začala říkat nahlas, znělo to opravdu zvláštně. Zejména proto, že jsem mluvila o sobě. On se na mě podíval a velmi hlubokým pohledem mne chvilku sledoval. Trochu mě to znervóznilo, ale poté se usmál. "Věř mi, má drahá, že na světě je ještě spousta věcí, co tě čeká. Ještě jsi toho tolik nezažila, litovala bys, kdybys odešla tak brzy." Mělo to něco do sebe, ale... chci takové věci ještě zažít? Má to pro mě cenu? Vždyť ani nemám žádného kamaráda nebo společníka, se kterým bych to chtěla zažít. "Všichni, na kterých mi záleželo, jsou pryč," řekla jsem myšlenku smutně a nahlas. On ke mně přistoupil a zvláštním způsobem mě uklidnil. "To je v pořádku, je tu spousta dalších vlků a věř nebo ne, je tu nespočet těch, co se cítí přesně, jako ty. Zkus se rozhlédnout občas kolem sebe," dodal. Zněl tak moudře, ale moc jsem tomu nevěřila. Měl vždycky pravdu, ale asi jsem tohle tolik slyšet nechtěla. Nicméně rozhodla jsem se dát na jeho slova.
Hned na to jsem se postavila. "Máš pravdu, děkuji ti!" Řekla jsem radostně. "To je vše? Určitě je ještě něco, s čím ti můžu pomoci! Zdrž se tu ještě chvilku," řekl mi. "Něco by se tu našlo, ale už opravdu musím jít, nezlob se. Ale jistě se tu zase brzy ukáži, neboj!" Křikla jsem při odchodu. "To já vím," řekl si Život pro sebe. "A děkuju ti mockrát, za vše!" Snad mé poděkování slyšel.
Rozešla jsem se tedy zpátky dolů, do krajiny, kde na mě ještě spousta věcí čekala a nebyl ten pravý čas na to se vzdát možnosti je prožít. Život měl pravdu. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a během chvilky jsem byla dole.

>>> Narrské vršky

Po tom, jak jsem se po delší době najedla, jsem záhadným způsobem velmi rychle usnula.

Spánek zřejmě zapříčinil to, že můj společník Takki se spakoval a odkráčel si pryč. Není divu, co taky v přítomnosti spící vlčice, že. Pomalu jsem otevřela oči. Vůbec se mi ještě nechtělo vstávat, ale věděla jsem, že mám jednu věc v hlavě, se kterou bych se ráda vypořádala. Bylo jich o trochu více, ale jedna byla pro mě velmi důležitá.
Pomalu jsem se tedy začala zvedat na nohy. Po té době začínaly být celkem unavené a ochablé, proto jsem musela vše pomalu a s klidem, abych se ještě nezranila. Protáhla jsem se a zívla si. Byl to celkem dlouhý spánek, ale za to kvalitní, což bylo dobře. Energii jsem právě teď potřebovala nejvíce. Rozhlédla jsem se, jestli Takki opravdu odešel, ale divila bych se, kdyby ne. Po ujištění jsem mohla přesunout své tělo do míst, kde jsem dlouho nebyla, ale cítila jsem, že se mi tam dostane patřičné pomoci a odpovědí, za které bych vraždila. Proto jsem tedy začala v myšlenkách vytvářet přesnou kopii Narrských vršků, kde jsem se chtěla objevit.

>>> teleport - Vrchol Narrských kopců

//Ráda bych taky ještě zareagovala a napsala post.

//Odpovím dnes, snad to stihnu :D Nejdéle zítra :)

//Jedna velká pochvala za aktivitu, házím něco malého do úkrytu oběma :)

Aano

//Teď když to po sobě čtu, tak jsem to taky tak pochopila :D ale o té lásce to měla být Ashe :D :X

//Přidáno 10 oblázků

//Přidány 4 mušličky

Musela jsem si přiznat, že už nejsem úplně nejmladší a bylo by potřeba sem tam se jít proběhnout, neboť fyzička mi trošku pokulhávala. Cítila jsem se dobře, věděla jsem, že když se pořádně nadlábnu, budu silnější a vydržím víc, ale stejně to pořád není ono. Taky co čekat, když už jsem tu nějaký ten pátek.
Otočila jsem se na Takkiho a s poznámkou, že alespoň nešedivím, jsem nastolila chvilku ticha. Asi se nad tím zamyslel, trochu mě to zajímalo, co si myslí, ale nechtěla jsem se mu hrabat v hlavě. Navíc, už jsem to dlouho nedělala a jedna chybka by mi mohla nadělat víc neplechy, než užitku. Neměla jsem to zapotřebí, proto jsem se jen usmála. Takki mi potvrdil, že nad tím trochu přemýšlel, protože mi to hned odůvodnil. "Já ti dám slepotu!" Uchechtla jsem se. "Kolikrát jeden oslepne z toho, jak ti ty šediny odráží světlo," zavrtěla jsem nad tím vážně hlavou a nenápadně se ušklíbla.
Zkusila jsem na Takkiho dámský šarm, který mi ale evidentně vůbec nešel. Takki sice pěknou, šťavnatou rybu ulovil, ale prošel s ní jen kolem mě, lehl si a začal ji žvýkat se slovy, že se můžu kochat pohledem na ni.
Začala jsem přemýšlet. Mám magii příkazu. Můžu ho donutit se nehýbat, vzít mu ji a začít utíkat. Lenoch by mě nedohnal... zazubila jsem se nad tou představou, ale pak jsem si řekla, že to není moc hezké. Nechám ho, je taky určitě dost hladový, rozmyslela jsem se. "Pche, taková malá rybička. Zvládnu ulovit větší." Hrdě jsem vstala a s našpuleným čenichem se vydala k vodě.
Po cestě jsem málem zakopla, protože jsem neuměla takhle chodit, většinou jsem si koukala pod nohy, ale zvládla jsem to. Stále důstojně. Došla jsem k vodě, chvilku se soustředila a za pomocí magie vody si po proudu přitáhla několik velkých ryb. To nikdo samozřejmě neviděl, udělala jsem to dosti nenápadně. Hned na to jsem chňapla do vody a vytáhla dvě ryby najednou. Zbytek uplaval. Aspoň něco, rozešla jsem se směrem k původnímu místu, kde jsem ležela. Ryby, držíc za ocas, sebou házely a proto na sebe upoutaly jistě více pozornosti. Teď mi ta hrdost šla ještě víc, ale moc mě to nebavilo.
Lehla jsem si a začala žvýkat. "I bez pomoci," vyplázla jsem na něj jazyk a pochutnávala si. Skoro.