Gallirea - Příspěvky uživatele

//Přidáno 15 mušliček :)

<<< teleport - řeka Kiërb

Neměla jsem tušení, jak se to stalo, asi v tom měla opět prsty Smrt, ale ocitla jsem se před obrovskými vršky. Nebo možná mi pomohl sám Život, za kterým jsem vlastně šla. To by dávalo větší smysl.
Byla jsem vděčná, že jsem načerpala tolik energie, neboť teď mi to přišlo vhod. Přede mnou se tyčily obrovské vršky s rudým pískem, na jejichž vrchol jsem měla v plánu se dostat. Trochu ustaraně, že už to po takové době prokrastinace nezvládnu, jsem si vzdychla. Ale byla jsem nebojácná, chtěla jsem to zvládnout, proto jsem se ze začátku odvážnými kroky vydala kupředu. Písek byl, i přes to, že nebylo ještě úplně teplo, celkem příjemný, lepší, než v létě. To pak tlapky pálily až moc. Ale zase byl vlk nahoře rychleji. Nyní jsem pozvolným krokem mohla obdivovat i pohledem okolí, které jsem si nikdy předtím tolik neprohlížela. Tolik rostlin, které zdobily vršky i přesto, že se tu vlastně ocital zejména písek. Měla bych si nejdříve urovnat v hlavě to, s čím za Životem vlastně jdu, napadlo mě. Nebyl to špatný nápad, ale ve chvíli, kdy jsem si tohle pomyslela, se mi najednou začalo všechno motat. Měla jsem tolik otázek a tolik důvodů, proč Života navštívit, ale při snaze si vše sesumírovat mi vše vypadalo z hlavy.
Snažila jsem se soustředit. Začínala jsem trochu rychleji dýchat, ale zvládala jsem to ještě dobře. Lépe, než jsem si původně myslela. Na chvilku jsem se zastavila a protáhla se. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli ten pacholek už dávno nedoprovází mé unavené tlapy na vrchol, ale nikde nebyl. Asi čekal nahoře. Oproti Smrti byl vychovaný a vždy počkal, až dotyčný vyleze až na vrcholek. Smrt, ta pronásledovala návštěvníky už od samého začátku území kolikrát. Bylo to zvláštní, byli to sourozenci, a přitom tak odlišní. Vrátila jsem se zpátky ke své myšlence si vše sesumírovat v hlavě. Moc mi to nešlo, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Bod první, moje sestra. Určitě ví, co se ní je a jak se má, kde vlastně je a jestli je v pořádku. Celkem mi ta potvora chybí. Se svou sestrou jsem měla zajímavý vztah, nicméně i přesto, že už jsem ji opravdu dlouho neviděla, chyběla mi a doufala jsem, že je v pořádku. Bod druhý, kdy nastane můj čas? To byla asi ta nejdůležitější otázka, se kterou jsem za Životem přišla. Jelikož už jsem neměla na světě nic, pro co tu být. Cítila jsem se tak prázdně... chtěla jsem si o tom s někým popovídat a Život mi přišel právě jako ten, který by mi mohl poradit, pomoct a podpořit mě. Kdo ví, v jakém slova smyslu.
Pomalu jsem se blížila na vrcholek. Udýchaná a spocená jsem spatřila kraj jeskyně, ve které se Život většinu času nacházel. Bylo zvláštní, jak příjemně a klidně jsem se tu začala cítit. Už se mi nechtělo pryč, tušila jsem, že tu budu dlouho, ale nikam jsem nespěchala. Takže mi to vůbec nevadilo.
Po chvilce jsem ho spatřila. Byl stále stejný, ani nestárl, ani nemládl. I přesto jsem k němu měla ten nejvyšší respekt. "Zdravím tě, Živote," řekla jsem vlídně a pomalu přišla blíž. "Že ti to trvalo," zasmál se, "posaď se." I jsem tak učinila, zaujala jsem celkem pohodlné místo a sledovala každý jeho pohyb. A zároveň jsem se v klidu vydýchala, takže jsem mohla mluvit bez zbytečných mezer a nádechů, které akorát snižovaly úroveň mého projevu. "Neruším tě? Máš chvilku?" Chtěla jsem se ujistit, že nejdu nevhod, aby mi nedal odpovědi právě kvůli tomu, že ho ruším. On byl ale velmi vlídný, jen se usmál, mrskl ocasem a přistoupil blíže se slovy: "vůbec ne, já mám tolik času... povídej, co tě sem přivádí?" Poté si přisedl nedaleko ke mně a sledoval on mne. Začala jsem být trochu nervózní.
Moc jsem nevěděla, kde začít, ale tušila jsem, že Život už ví, proč tu jsem. "Já... chtěla bych vědět, kde a v jakém stavu je moje sestra. Jestli je v pořádku a nic jí nechybí," optala jsem se zpříma. "Skyle opravdu nic nechybí. Je jí velmi dobře, má vše, co potřebuje," odpověděl mi trochu neurčitě, ale asi to tak bylo lepší. Přesně takovou odpověď jsem potřebovala, uklidnilo mě to. On vždy věděl, co a jak mi odpovědět, abych byla spokojená a nijak mě tím neranil. "Tak to jsem moc ráda, už delší dobu mě to trápí, jestli je v pořádku," vysvětlila jsem mu. Přikývl souhlasně s mírným úsměvem. Cítila jsem se tu opravdu dobře, byl tak vlídný a hodný! Ale nechtěla jsem ho zdržovat.
Proto jsem přistoupila k druhé otázce. "Víš, já... už vlastně ani nevím... jestli tu má cenu být. Jestli jsem tu ještě potřeba, už jsem dosáhla snad všeho, čeho jsem chtěla. Mít vysokou pozici, mít smečku, být uznávaná," jmenovala jsem. "A tak přemýšlím, jestli už není můj čas..." když jsem to začala říkat nahlas, znělo to opravdu zvláštně. Zejména proto, že jsem mluvila o sobě. On se na mě podíval a velmi hlubokým pohledem mne chvilku sledoval. Trochu mě to znervóznilo, ale poté se usmál. "Věř mi, má drahá, že na světě je ještě spousta věcí, co tě čeká. Ještě jsi toho tolik nezažila, litovala bys, kdybys odešla tak brzy." Mělo to něco do sebe, ale... chci takové věci ještě zažít? Má to pro mě cenu? Vždyť ani nemám žádného kamaráda nebo společníka, se kterým bych to chtěla zažít. "Všichni, na kterých mi záleželo, jsou pryč," řekla jsem myšlenku smutně a nahlas. On ke mně přistoupil a zvláštním způsobem mě uklidnil. "To je v pořádku, je tu spousta dalších vlků a věř nebo ne, je tu nespočet těch, co se cítí přesně, jako ty. Zkus se rozhlédnout občas kolem sebe," dodal. Zněl tak moudře, ale moc jsem tomu nevěřila. Měl vždycky pravdu, ale asi jsem tohle tolik slyšet nechtěla. Nicméně rozhodla jsem se dát na jeho slova.
Hned na to jsem se postavila. "Máš pravdu, děkuji ti!" Řekla jsem radostně. "To je vše? Určitě je ještě něco, s čím ti můžu pomoci! Zdrž se tu ještě chvilku," řekl mi. Vůbec se mi odtud nechtělo, vždy mě to tu zvláštním způsobem uklidňovalo a působilo to tu na mě, jako kdybych zde byla tam, kde mám být. Ale chtěla jsem ještě urovnat vztahy a to, co jsem pokonila, před tím, než tu se Životem zůstanu na věky. Pocit, že jsem se dostatečně neomluvila těm, kteří si to zaslouží a nerozloučila se s těmi, na kterých mi záleží, mě donutil skousnout zuby a odmítnout delší zdržení. "Něco by se tu našlo, ale už opravdu musím jít, nezlob se. Moc ráda bych tu s tebou zůstala. Ale jistě se tu zase brzy ukáži, neboj!" Křikla jsem a vydala se pomalu na odchod. "To já vím," řekl si Život pro sebe. "Podívej se alespoň na tohle," donuti mě se zastavit. Vrátila jsem se tedy a na chvilku se ještě zdržela. Ukázal mi tak krásné květy rostlin, překrásně barevné a až s omamnými účinky, díky kterým jsem se cítila, jako by mě nic netrápilo. "Jsou krásné." Donutil mě se tu ještě chvíli zdržet, byla jsem částečně rozhodnutá, že tu zůstanu, ale v hloubi duše jsem cítila, že to není správné rozhodnutí. Život to poznal. "Byl bych moc rád, kdyby si tu se mnou zůstala. Ale máš povinnosti, já vím. Tak jdi a vrať se co nejdříve!" Řekl mi. "Máš pravdu. Vrátím se hned, jakmile vše vyřeším. A děkuju ti mockrát, za vše!" Snad mé poděkování slyšel, neboť stát ještě chvíli v jeho přítomnosti a na tak kouzelném místě, zůstala bych tam pravděpodobně na věky.
Rozešla jsem se tedy zpátky dolů, do krajiny, kde na mě ještě spousta věcí čekala a nebyl ten pravý čas na to se vzdát možnosti je prožít. Život měl pravdu. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a během chvilky jsem byla dole, ačkoli jsem se několikrát ohlédla, jestli tam Život ještě nestojí a nečeká už na mě. Jeho postavu jsem však neviděla, proto jsem pokračovala dolů.

>>> Narrské vršky

// Přidáno 13 oblázků :)

// Přidáno 12 mušliček :)

//♥

Po schválení charakteru se posty počítají. Ne od "zaregistrován od", ale od schválení registrace a vpuštění do hry. Pak se počítají posty a první, který se počítá, se pak při registraci dalšího charakteru uvede do registrace (kdy, kde byl sepsán).

Edit: Posty se počítají od prvního postu poslední schválené postavy

<<< teleport - řeka Kiërb

Neměla jsem tušení, jak se to stalo, asi v tom měla opět prsty Smrt, ale ocitla jsem se před obrovskými vršky. Nebo možná mi pomohl sám Život, za kterým jsem vlastně šla. To by dávalo větší smysl.
Byla jsem vděčná, že jsem načerpala tolik energie, neboť teď mi to přišlo vhod. Přede mnou se tyčily obrovské vršky s rudým pískem, na jejichž vrchol jsem měla v plánu se dostat. Trochu ustaraně, že už to po takové době prokrastinace nezvládnu, jsem si vzdychla. Ale byla jsem nebojácná, chtěla jsem to zvládnout, proto jsem se ze začátku odvážnými kroky vydala kupředu. Písek byl, i přes to, že nebylo ještě úplně teplo, celkem příjemný, lepší, než v létě. To pak tlapky pálily až moc. Ale zase byl vlk nahoře rychleji. Nyní jsem pozvolným krokem mohla obdivovat i pohledem okolí, které jsem si nikdy předtím tolik neprohlížela. Tolik rostlin, které zdobily vršky i přesto, že se tu vlastně ocital zejména písek. Měla bych si nejdříve urovnat v hlavě to, s čím za Životem vlastně jdu, napadlo mě. Nebyl to špatný nápad, ale ve chvíli, kdy jsem si tohle pomyslela, se mi najednou začalo všechno motat. Měla jsem tolik otázek a tolik důvodů, proč Života navštívit, ale při snaze si vše sesumírovat mi vše vypadalo z hlavy.
Snažila jsem se soustředit. Začínala jsem trochu rychleji dýchat, ale zvládala jsem to ještě dobře. Lépe, než jsem si původně myslela. Na chvilku jsem se zastavila a protáhla se. Pro jistotu jsem se rozhlédla, jestli ten pacholek už dávno nedoprovází mé unavené tlapy na vrchol, ale nikde nebyl. Asi čekal nahoře. Oproti Smrti byl vychovaný a vždy počkal, až dotyčný vyleze až na vrcholek. Smrt, ta pronásledovala návštěvníky už od samého začátku území kolikrát. Bylo to zvláštní, byli to sourozenci, a přitom tak odlišní. Vrátila jsem se zpátky ke své myšlence si vše sesumírovat v hlavě. Moc mi to nešlo, ale chtěla jsem to alespoň zkusit. Bod první, moje sestra. Určitě ví, co se ní je a jak se má, kde vlastně je a jestli je v pořádku. Celkem mi ta potvora chybí. Se svou sestrou jsem měla zajímavý vztah, nicméně i přesto, že už jsem ji opravdu dlouho neviděla, chyběla mi a doufala jsem, že je v pořádku. Bod druhý, kdy nastane můj čas? To byla asi ta nejdůležitější otázka, se kterou jsem za Životem přišla. Jelikož už jsem neměla na světě nic, pro co tu být. Cítila jsem se tak prázdně... chtěla jsem si o tom s někým popovídat a Život mi přišel právě jako ten, který by mi mohl poradit, pomoct a podpořit mě. Kdo ví, v jakém slova smyslu.
Pomalu jsem se blížila na vrcholek. Udýchaná a spocená jsem spatřila kraj jeskyně, ve které se Život většinu času nacházel. Bylo zvláštní, jak příjemně a klidně jsem se tu začala cítit. Už se mi nechtělo pryč, tušila jsem, že tu budu dlouho, ale nikam jsem nespěchala. Takže mi to vůbec nevadilo.
Po chvilce jsem ho spatřila. Byl stále stejný, ani nestárl, ani nemládl. I přesto jsem k němu měla ten nejvyšší respekt. "Zdravím tě, Živote," řekla jsem vlídně a pomalu přišla blíž. "Že ti to trvalo," zasmál se, "posaď se." I jsem tak učinila, zaujala jsem celkem pohodlné místo a sledovala každý jeho pohyb. A zároveň jsem se v klidu vydýchala, takže jsem mohla mluvit bez zbytečných mezer a nádechů, které akorát snižovaly úroveň mého projevu. "Neruším tě? Máš chvilku?" Chtěla jsem se ujistit, že nejdu nevhod, aby mi nedal odpovědi právě kvůli tomu, že ho ruším. On byl ale velmi vlídný, jen se usmál, mrskl ocasem a přistoupil blíže se slovy: "vůbec ne, já mám tolik času... povídej, co tě sem přivádí?" Poté si přisedl nedaleko ke mně a sledoval on mne. Začala jsem být trochu nervózní.
Moc jsem nevěděla, kde začít, ale tušila jsem, že Život už ví, proč tu jsem. "Já... chtěla bych vědět, kde a v jakém stavu je moje sestra. Jestli je v pořádku a nic jí nechybí," optala jsem se zpříma. "Skyle opravdu nic nechybí. Je jí velmi dobře, má vše, co potřebuje," odpověděl mi trochu neurčitě, ale asi to tak bylo lepší. Přesně takovou odpověď jsem potřebovala, uklidnilo mě to. On vždy věděl, co a jak mi odpovědět, abych byla spokojená a nijak mě tím neranil. "Tak to jsem moc ráda, už delší dobu mě to trápí, jestli je v pořádku," vysvětlila jsem mu. Přikývl souhlasně s mírným úsměvem. Cítila jsem se tu opravdu dobře, byl tak vlídný a hodný! Ale nechtěla jsem ho zdržovat.
Proto jsem přistoupila k druhé otázce. "Víš, já... už vlastně ani nevím... jestli tu má cenu být. Jestli jsem tu ještě potřeba, už jsem dosáhla snad všeho, čeho jsem chtěla. Mít vysokou pozici, mít smečku, být uznávaná," jmenovala jsem. "A tak přemýšlím, jestli už není můj čas..." když jsem to začala říkat nahlas, znělo to opravdu zvláštně. Zejména proto, že jsem mluvila o sobě. On se na mě podíval a velmi hlubokým pohledem mne chvilku sledoval. Trochu mě to znervóznilo, ale poté se usmál. "Věř mi, má drahá, že na světě je ještě spousta věcí, co tě čeká. Ještě jsi toho tolik nezažila, litovala bys, kdybys odešla tak brzy." Mělo to něco do sebe, ale... chci takové věci ještě zažít? Má to pro mě cenu? Vždyť ani nemám žádného kamaráda nebo společníka, se kterým bych to chtěla zažít. "Všichni, na kterých mi záleželo, jsou pryč," řekla jsem myšlenku smutně a nahlas. On ke mně přistoupil a zvláštním způsobem mě uklidnil. "To je v pořádku, je tu spousta dalších vlků a věř nebo ne, je tu nespočet těch, co se cítí přesně, jako ty. Zkus se rozhlédnout občas kolem sebe," dodal. Zněl tak moudře, ale moc jsem tomu nevěřila. Měl vždycky pravdu, ale asi jsem tohle tolik slyšet nechtěla. Nicméně rozhodla jsem se dát na jeho slova.
Hned na to jsem se postavila. "Máš pravdu, děkuji ti!" Řekla jsem radostně. "To je vše? Určitě je ještě něco, s čím ti můžu pomoci! Zdrž se tu ještě chvilku," řekl mi. "Něco by se tu našlo, ale už opravdu musím jít, nezlob se. Ale jistě se tu zase brzy ukáži, neboj!" Křikla jsem při odchodu. "To já vím," řekl si Život pro sebe. "A děkuju ti mockrát, za vše!" Snad mé poděkování slyšel.
Rozešla jsem se tedy zpátky dolů, do krajiny, kde na mě ještě spousta věcí čekala a nebyl ten pravý čas na to se vzdát možnosti je prožít. Život měl pravdu. Mrskla jsem ocasem do rytmu chůze a během chvilky jsem byla dole.

>>> Narrské vršky

Po tom, jak jsem se po delší době najedla, jsem záhadným způsobem velmi rychle usnula.

Spánek zřejmě zapříčinil to, že můj společník Takki se spakoval a odkráčel si pryč. Není divu, co taky v přítomnosti spící vlčice, že. Pomalu jsem otevřela oči. Vůbec se mi ještě nechtělo vstávat, ale věděla jsem, že mám jednu věc v hlavě, se kterou bych se ráda vypořádala. Bylo jich o trochu více, ale jedna byla pro mě velmi důležitá.
Pomalu jsem se tedy začala zvedat na nohy. Po té době začínaly být celkem unavené a ochablé, proto jsem musela vše pomalu a s klidem, abych se ještě nezranila. Protáhla jsem se a zívla si. Byl to celkem dlouhý spánek, ale za to kvalitní, což bylo dobře. Energii jsem právě teď potřebovala nejvíce. Rozhlédla jsem se, jestli Takki opravdu odešel, ale divila bych se, kdyby ne. Po ujištění jsem mohla přesunout své tělo do míst, kde jsem dlouho nebyla, ale cítila jsem, že se mi tam dostane patřičné pomoci a odpovědí, za které bych vraždila. Proto jsem tedy začala v myšlenkách vytvářet přesnou kopii Narrských vršků, kde jsem se chtěla objevit.

>>> teleport - Vrchol Narrských kopců

//Ráda bych taky ještě zareagovala a napsala post.

//Odpovím dnes, snad to stihnu :D Nejdéle zítra :)

//Jedna velká pochvala za aktivitu, házím něco malého do úkrytu oběma :)

Aano

//Teď když to po sobě čtu, tak jsem to taky tak pochopila :D ale o té lásce to měla být Ashe :D :X

//Přidáno 10 oblázků