Příspěvky uživatele

Se svým malým losátkem jsem stála před černým. Trochu jsem vrčela, ale pak už jsem na něj jen kamenně pohlížela, jakoby z dálky. Moc mě nezajímala jeho reakce, jelikož jsem věděla, že mě ihned napadne - slovně - a taky si to trochu vypiji. Ale mně to bylo celkem jedno, proto jsem jen mrskla ocasem a ďábelsky se usmála.
"Myslím si, že to ty stojíš v cestě. Tak se tak blbě neptej, černouši," dodala jsem poněkud klidně, ale mírně ostře. Nechtěla jsem na něj hned vybafnout a sežrat ho, aby potom nemohl spát. A tak jsem byla o trochu klidnější.
"Podle toho," začala jsem mluvit a zadívala jsem se na spící vlčici. "Ehm. Podle toho, jak tu řveš, ji probudíš sám. Tak drž tlamu, bude to pro všechny lepší. A příště si dávej i ty pozor, ono když na tebe běží los tak nemáš čas se ohlížet, jestli tam nestojí nějaké vlče - ehm, nějaký pako, který by bránilo v cestě," dodala jsem výrazně nadávající prvek a protočila panenky. Vážně, vlci v dnešní době jsou tak ignorantský a protivní, že to až nejde do hlavy.

<<< Erynijský les

Mé zorničky se rázem zvětšily, když spatřily v dálce nějakou vyšší zvěř. Nadšeně jsem zamlaskala a rozeběhla se tím směrem.
Když jsem však přistoupila, uviděla jsem několik vlků. Posměšně vůči sobě jsem se zakroutila a otočila se zpátky. Čenich jsem zabořila do zeminy a začala lovecky čichat. Doufala jsem, že objevím nějakou stopu, po které se vydám za obědem.
Později jsem narazila na nějaký pach. Byl to los. Nadšeně jsem se podívala tím směrem.
Spatřila jsem obrovské stádo losů. Nadšeně jsem se podívala tím směrem a opatrně se rozklusala za nimi. Na losy jsem ale ještě neměla dost síly, abych je skolila, proto jsem se chtěla k nim jen přiblížit a popřípadě narazit na nějakého malého losa.
Zavrtěla jsem ocasem, abych vyrovnala rovnováhu a poté se podívala na vlky. Byli na můj vkus dost blízko, ale nějak jsem se je snažila ignorovat. Přede mnou si kráčel malý, mladý los. Sotva chodil, ale byl uprostřed stáda.
Skrčila jsem se a plazila se k nim. Zabrousila jsem do vyšší trávy, abych nebyla ihned odhalena. BUM! Vyskočila jsem do stáda a zakousla se malému losímu obyvateli do krku. Ovšem, jeho matka se proti mě s rohy rozeběhla, že ho zřejmě ochrání. S losem v tlamě jsem utíkala pryč, když jsem náhodou srazila toho černého vlka. Oba byli černí, ale on byl vlk. Hehe.
Potichu jsem zavrčela a upustila losátko (? :D) na zem. Podívala jsem se na něj a nic jsem neříkala. Jen jsem trochu vycenila zuby a uvolnila se. Přestala jsem vrčet a čekala, jestli se mi třeba omluví, protože lov je přeci přednější než.. cokoli. Hlavně je přednější než ta činnost, kterou vykonávali oni dva.

// Snad nepřeskakuji, psací nálada promluvila :D

Podívala jsem se na Aranel. Nevěděla jsem, co dodat k jejich dětskému mazlení - otřela se o něj a podívala se na mě. Jako bych ti ho měla přebrat, hvězdo, dodala jsem si trochu rýpavě pro sebe a protočila panenky. Tento les se mi líbil, ale i přes to jsem si to tu chtěla prohlédnout.
Vstala jsem na všechny čtyři a oklepala ze sebe případné nečistoty. Olízla jsem si přední část tlapy a rozešla se k Atrayovi. Zastavila jsem se těsně před ním, trochu jsem zamrkala a poslouchala slova Aranel. Nejdříve si povídala s ostatními, ale později zmínila smečkový úkryt. Nějakou skálu. Podívala jsem se tím směrem. Skála byla dost velká a já byla taky hladová, takže ještě před návštěvou úkrytu jsem se chtěla podívat po okolí. A popřípadě si něco ulovit, nechtěla jsem brát těm vlčatům kořist. Byli moc nezkušení a jistě byli rádi za to, co ulovili. Natož, abych jim já půlku sežrala. Raději jsem měla svoje. Svoje.. budu mít i svůj úkryt, v tomhle se tedy s nimi dělit nebudu, zavrčela jsem si potichu a podívala se na Atraye.
"Ehm," odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala jeho pozornost. "Jdu se podívat po okolí, popřípadě si ulovím něco.. malého. Nechci vám to tu jako čerstvý člen ještě vyžírat," zazubila jsem se. Snažila jsem se být trochu milá a svedla jsem to na tohle. "Takže do západu jsem tu," podívala jsem se na nebe a mrkla na něj. Potom jsem jen švihla ocasem a rozeběhla se na nějakou planinu. Snad tam něco najdu...

>>> Západní Galtavar

Ležela jsem nedaleko těch dvou. Vychutnávala jsem si chvilku ve stínu, kterou jsem si zasloužila a kterou jsem díky tomu vedru opravdu ocenila.
Coeden mi řekl, že neví, jestli někdo prošel Gallireu úplně celou. Potom dodal, že se tím ještě nikdo nechlubil, narozdíl ode mě. Naštvaně jsem zavrčela. Já se chlubila?! Chlubila?! Tak on se mě zeptá a já mu proto, aby nestála řeč, slušně odpovím a tím se chlubím?! Arghhhh, tohle skončí. Nebýt smečky, leží na zemi a pěkně by se omluvil, dodala jsem si pro sebe. Dívala jsem se mu do očí a hrdelně zavrčela. Chtěla jsem mu říct, ať si dává pozor na to, co říká, protože by se mu to někdy mohlo špatně odplatit. Stejně tak jako mě ten dobrý skutek, že jsem nebyla celou dobu ticho ale místo toho jsem měla tendenci mu odpovědět na otázku.. a hned se chlubím. Musím se vám přiznat, že jsem měla co dělat, abych vzteky nevylítla a nekousla ho. Vážně.

Nad obzorem, kde doteď pražilo slunce, se zatáhlo. Nepotěšeně jsem se podívala na nebe, tedy, byla jsem ráda, že už to nesvítí tak, jako doteď, ale očekávala jsem něco velkého.
Přimhouřila jsem oči a zadívala se na nebe. Bouřka, vztyčila jsem čenich do vzduchu a potom jsem začala čichat. Cítila jsem vlhkost v podnebí.
Vstala jsem a došla jsem k hnědému. Zadívala jsem se mu do očí a zavrčela, s trochou vyceněných tesáků. Ale udělala jsem to tak, aby na mě Atray neviděl, kdyby mě chtěl případně za tuhle sebeobranu vyhodit. "Příště ti už neodpovím, když vše bereš jako chlubení," procedila jsem mezi zuby a otočila se. To už jsem na tváři měla kamenný pohled a nevrčela jsem, aneb každodenní face.

To už přicházeli ti ostatní, kteří byli na lovu. Oni nesou jen zajíce? Aha, myslela jsem, že pokoří něco většího, když jich je tolik, protočila jsem panenky a mrskla nedočkavě ocasem. Ten hnědý to měl přesně načasovaný - nebýt jich, asi by teď ležel na zemi s tesáky u krku. Štěně, ušklíbla jsem se a podívala se na úlovky.
Každý přinesl tři zajíce, až na toho flekatého. Ten nebyl líný a ujal se čtyř. Neochotně jsem se otočila a přiblížila se trochu k Atrayovi. Čekala jsem na jeho slova "pojďme na hostinu", i když bych asi vzala jen jednoho zajíce a odtáhla si ho stranou. Tak, jak jsem to dělala vždycky.
Po chvilce přemýšlení jsem se zadívala na všechny kolem. Došlo mi, že někde budeme muset spát, když najednou nad námi uhodil blesk. Úkryt.. Chce to úkryt. Ale kde ho vezmu? Tušila jsem, že jako každá smečka i tahle má svůj smečkový, ale protože mi bylo nad blesky jasné, že tam nebude dostatečné soukromí, přemýšlela jsem, že si založím vlastní. I když jsem k tomu neměla dostupné kamínky a takové blbůstky, stejně bych do toho smečkového nevlezla. Tedy, možná ano, ale jistě ne na spánek. Těmhle prašivým kožichům se nedá věřit.