Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Západní Galtavar

Poposkočila jsem, abych "přeskočila" hranice, když jsem naklusala do lesa. Svůj úlovek jsem měla pevně stisknutý v tlamě a dívala jsem se před sebe. Snažila jsem se v rychlosti klusu vyhýbat stromům, abych nedopadla jako nějaký rozlousknutý ořech.
Později, když jsem doklusala hlouběji do lesa, jsem spatřila Atraye a Freyu. Mezi nimi stál nový vlk. Jen jsem vycenila zuby a hrdelně zavrčela, protože se mi nelíbilo, že tu byl někdo další. Na mě tu bylo dost vlků, takže proto jsem byla raději sama.
Potravu jsem měla stále v tlamě a dívala se na kmeny stromů. Prosvištěla jsem dost daleko od nich, ale zase poměrně blízko, jelikož jsem se stočila (směrem) k jeskyni.
Zpomalila sem, aby se mi oběť nepohupovala a nepřekážela ve skocích, a vyskočila jsem na pár kamenných vyvýšenin, které oddělovaly tuto skálu od lesa. Tím jsem se dostala do většího prostoru, kde jsem se ocitla a vkročila jsem dovnitř. Doufala jsem, že sama, ale nějak jsem tušila, že se ke mně stejně někdo přidá, protože jsem ve smečce a každý má rád dobré vztahy...
... Až na mě.

>>> Úkryt

Rozhlédla jsem se kolem. Vlk mě začal nudit, protože pořád dokola mlel něco o nějakém vychování a potom, že je mu počasí ukradený. Já jsem se na počasí celkem těšila, vždy jsem to sledovala a dalo by se říct, že jsem se mohla hrdě prohlásit za žabku rosničku. Bavilo mě sledovat, jestli je slunce nad obzorem, nebo jestli zapadá.. jak prší, proč sněží a podobné dětinské věci, které jsem poslední dobou zpozorovala.
Lov pro zábavu.. ? Proč ne? On se ještě diví? Vždyť je to nejlepší aktivita, kterou může vlk z nudy provozovat.. mě to baví a dělala bych to klidně i za kamínky! Mrskla jsem ocasem a podívala se před sebe. Zaměřila jsem pohled na zem a dodala: "lov pro zábavu je super." Potom jsem vstala ze sedu a čapla do tlamy ulovenou zvěř. Byla už trochu sušší, ale stejně v ní ta šťavnatost byla cítit. Už z dálky.
Nadšeně jsem se podívala do černé, mírně do ní dloubla packou a potom i na Meinereho, nebo jak se jmenoval. "Tak já tě tu nebudu víc otravovat. Užij si to čekání, když seš tak vychovanej. Čau," dodala jsem poněkud klidně a chvilku jsem šla spíše bokem, kdyby ještě měl v úmyslu něco nekalého. Hned na to jsem se však rozklusala zpátky do lesa. Že by nový pach?

>>> Erynijský les

//Černobílá obluda hlásí černé obludě, že jede ještě dneska "dooslavit" narozeniny, takže odepíše pravděpodobně zítra.
Fíky :D

Podívala jsem se na vlka. Docela ignorativně jsem ho sjela pohledem a zaměřila se na jeho černou barvu a to, co se mu houpalo na krku. Na chvilku jsem se zamyslela, jaké to asi musí být otravné třeba při lovu, když se něco na krku houpe sem a tam. Ta představa, jak jsem zakleknutá v křoví, roští, a čekám na oběť, až se jen pohne a potvrdí tak svou existenci. A najednou, když chci vyskočit, si tu pitomost přišlápnu.
Ale nenamítala bych, kdybych něco podobného měla třeba na tlapce. Líbilo se mi, co měl Storm. Ale i tak, určitě bych to nedala nijak najevo.
Podívala jsem se mu do očí. Nelíbila se mi ta špinavě zelená barva, ze které přímo tříštil odpor. Znechuceně jsem pozdvihla čenich a v klidu se dívala po okolí. Chtěla jsem si prostě vzít úlovek a jít zase zpátky, nic víc, nic míň. Protože hádka s takovouhle podřadnou vrstvou byla o ničem.
"Vypadáš na to," dodala jsem si pro sebe. Potom začal namítat něco kvůli rvačkám, na což jsem se jen usmála. "Promluvil vlk, který vidí všem do hlavy ohledně jejich mozkové kapacity," protočila jsem panenky a vzala do tlamy kořist. Raději jsem si ji dala blíže, bylo mi jasné, že by si ji raději vychutnal sám pro sebe.
"Tebe asi baví se hádat, co?" Zeptala jsem se ho klidně. Oběť jsem položila pod tlapky a zadívala se na nebe. "Takové (ne)pěkné počasí a ty tu trčíš.. se spící vlčicí.. docela nuda." Povídala jsem si pro sebe. Bylo možné, že to slyšel, ale nečekala jsem na to zareagování. "To už bych raději šla lovit.. jen tak, pro zábavu. Nebo se jít jen tak prát a dělat blbosti. Takové ale dospělé," dodala jsem. Měla jsem v sobě nejistý pocit, že mě chápe, ale na oplátku jsem se na něj ušklíbla a poté nasadila kamenný pohled. Klidně bych ho vzala třeba na území smečky a poté bych ho nechala, aby ho Atray nebo Freya mírně pomordovali, ale oni na to nebyli. Ani jeden by na něj neskočil a nenaprášil by mu kožich. Proto jsem tam byla já, samozřejmě.
"Ale jestli tě to baví... Nevíš o nějaké tůni?" Zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem si už hrát na hru "on je chytřejší - ne, já jsem chytřejší! - a proto jsem se hodila do klidu. Mrskla jsem ocasem a vzala si oběť do tlamy na znamení, že jsem na odchodu.

Vlk se mi nezdál nijak milý. Přišel mi moc arogantní a vůbec mi nesedělo jeho chování. Nejdříve po mě vyštěkl, pak zase dělal, jak moc ironický dokáže být a nakonec to zakončil vážností a inteligencí aneb dívám se ze shora. Packou mezi oči, přesně tak.
"Tak se ti omlouvám, že jsem se nenechala napíchnout losem místo toho, než abych do tebe vrazila a slyšela tu teď poučná slova jakoodmaminky." Mrskla jsem otráveně ocasem a přisunula jsem si ještě blíže losí mládě. Meinere, nebo jak se jmenoval, mě dost znervózňoval.
"To by dokazovalo jen to, jak mladý, nezkušený a pitomý vlče si," dodala jsem mu se stejným sarkastickým přízvukem jako on mně. Potom jsem se jen podívala na nebe. Jak trapné... nedokázala bych být vlkem a takhle se znemožňovat. Kde je jeho čest? Podívala jsem se mu na přívěšek. Ještě ten přívěšek zdůrazňoval jeho nevinnost a mladost. A hned na to jsem jen posunula koutky na kraj obličeje.
"A já si zase myslím, že kdyby si byl vychovaný, neobořil by ses do cizí vlčice ohledně její mozkové kapacitě, o které nemáš ani ponětí. A jestli mě chceš naštvat, řekni to rovnou, potom si můžeme poměřit, kdo je silnější, ne kdo si to jen MYSLÍ," zdůraznila jsem poslední slovo a poněkud bystře jsem si sedla. Ano, normálně bych si nesedla, ale tušila jsem, že mám nad ním navrch a proto jsem si mohla dovolit se uvolnit natolik, abych se posadila. Hned na to jsem se na něj usmála a když řekl, že ona jeho milá není, ušklíbla jsem se. Docela zlomyslně. "Kdo by tě taky chtěl," řekla jsem dost potichu na to, aby to neslyšel, ale zase tak, abych z toho měla vtipný požitek. Jako vždy.

Vlk se oklepal a začal myslet nad nějakým sluhou. Nechala jsem to být, slyšela jsem jen útržky a v jeho případě bych raději neslyšela nic.
Prohlédla jsem si jeho přeležený kožich. Vůbec ho neměl takový, jako já. I když se musí uznat, že jsem z jiných končin než on, ale už jen ten princip.
Meinere, zašklebila jsem se v duchu. Podívala jsem se na něj a chtěla mu hned vmést, že tak vtipné a trapné jméno jsem dlouho neslyšela. Místo toho jsem se snažila držet jazyk za zuby, abych tu na něj nevyplivla s dost širokým smíchem.
Ale nešlo to. Musela jsem se začít chichotat a později i normálně smát. "Me.. ine... re," zabručela jsem se stálým smíchem. Najednou, v setině sekundy, jsem se přestala smát a podívala se na něj kamenně. "Ne." Jeho zdůraznění vypadalo dost agresivně, ale i tak jsem tak nějak věděla, že kdyby po mně skočil, stejně bych byla silnější a možná i ho dokázala setřást. Ale těžko říct, vypadal nevypočítatelně a mě dost vadil, už jen ten pohled na něj.
"Stát mohou.. a dost viditelně i na blbém místě. Prostě si to přiznej, že akorát překážíš. A nebreč," vysmála jsem ho pohledem a poté si klidně packou přirazila kořist k tělu. Podívala jsem se mu do očí. Začal něco mektat, když najednou řekl, že to někdo s tak malou mozkovou kapacitou jako já nepochopí.
To mě opět rozesmálo. "Aha," řekla jsem v průběhu smíchu. Opět jsem ho uťala a podívala se na něj zcela vážně. "Takže ty máš magii, že někomu vidíš do hlavy a víš, jaká je jeho mozková kapacita? To je ale blbost. Jsi jen další z desítek, ba i stovek, co si myslí, jak jsou chytří když tohle řeknou. Ani nevíš, co to znamená, natož, abys věděl, jak velkou mozkovou kapacitu mám." Myslela jsem to vážně. Tací vlci mě dokázali jen rozesmát. Poté jsem se podívala na vlčici. Došla jsem trochu blíže k ní a lehce do ní dloubla packou. "To je tvoje.. milá?"

Se svým malým losátkem jsem stála před černým. Trochu jsem vrčela, ale pak už jsem na něj jen kamenně pohlížela, jakoby z dálky. Moc mě nezajímala jeho reakce, jelikož jsem věděla, že mě ihned napadne - slovně - a taky si to trochu vypiji. Ale mně to bylo celkem jedno, proto jsem jen mrskla ocasem a ďábelsky se usmála.
"Myslím si, že to ty stojíš v cestě. Tak se tak blbě neptej, černouši," dodala jsem poněkud klidně, ale mírně ostře. Nechtěla jsem na něj hned vybafnout a sežrat ho, aby potom nemohl spát. A tak jsem byla o trochu klidnější.
"Podle toho," začala jsem mluvit a zadívala jsem se na spící vlčici. "Ehm. Podle toho, jak tu řveš, ji probudíš sám. Tak drž tlamu, bude to pro všechny lepší. A příště si dávej i ty pozor, ono když na tebe běží los tak nemáš čas se ohlížet, jestli tam nestojí nějaké vlče - ehm, nějaký pako, který by bránilo v cestě," dodala jsem výrazně nadávající prvek a protočila panenky. Vážně, vlci v dnešní době jsou tak ignorantský a protivní, že to až nejde do hlavy.

<<< Erynijský les

Mé zorničky se rázem zvětšily, když spatřily v dálce nějakou vyšší zvěř. Nadšeně jsem zamlaskala a rozeběhla se tím směrem.
Když jsem však přistoupila, uviděla jsem několik vlků. Posměšně vůči sobě jsem se zakroutila a otočila se zpátky. Čenich jsem zabořila do zeminy a začala lovecky čichat. Doufala jsem, že objevím nějakou stopu, po které se vydám za obědem.
Později jsem narazila na nějaký pach. Byl to los. Nadšeně jsem se podívala tím směrem.
Spatřila jsem obrovské stádo losů. Nadšeně jsem se podívala tím směrem a opatrně se rozklusala za nimi. Na losy jsem ale ještě neměla dost síly, abych je skolila, proto jsem se chtěla k nim jen přiblížit a popřípadě narazit na nějakého malého losa.
Zavrtěla jsem ocasem, abych vyrovnala rovnováhu a poté se podívala na vlky. Byli na můj vkus dost blízko, ale nějak jsem se je snažila ignorovat. Přede mnou si kráčel malý, mladý los. Sotva chodil, ale byl uprostřed stáda.
Skrčila jsem se a plazila se k nim. Zabrousila jsem do vyšší trávy, abych nebyla ihned odhalena. BUM! Vyskočila jsem do stáda a zakousla se malému losímu obyvateli do krku. Ovšem, jeho matka se proti mě s rohy rozeběhla, že ho zřejmě ochrání. S losem v tlamě jsem utíkala pryč, když jsem náhodou srazila toho černého vlka. Oba byli černí, ale on byl vlk. Hehe.
Potichu jsem zavrčela a upustila losátko (? :D) na zem. Podívala jsem se na něj a nic jsem neříkala. Jen jsem trochu vycenila zuby a uvolnila se. Přestala jsem vrčet a čekala, jestli se mi třeba omluví, protože lov je přeci přednější než.. cokoli. Hlavně je přednější než ta činnost, kterou vykonávali oni dva.

// Snad nepřeskakuji, psací nálada promluvila :D

Podívala jsem se na Aranel. Nevěděla jsem, co dodat k jejich dětskému mazlení - otřela se o něj a podívala se na mě. Jako bych ti ho měla přebrat, hvězdo, dodala jsem si trochu rýpavě pro sebe a protočila panenky. Tento les se mi líbil, ale i přes to jsem si to tu chtěla prohlédnout.
Vstala jsem na všechny čtyři a oklepala ze sebe případné nečistoty. Olízla jsem si přední část tlapy a rozešla se k Atrayovi. Zastavila jsem se těsně před ním, trochu jsem zamrkala a poslouchala slova Aranel. Nejdříve si povídala s ostatními, ale později zmínila smečkový úkryt. Nějakou skálu. Podívala jsem se tím směrem. Skála byla dost velká a já byla taky hladová, takže ještě před návštěvou úkrytu jsem se chtěla podívat po okolí. A popřípadě si něco ulovit, nechtěla jsem brát těm vlčatům kořist. Byli moc nezkušení a jistě byli rádi za to, co ulovili. Natož, abych jim já půlku sežrala. Raději jsem měla svoje. Svoje.. budu mít i svůj úkryt, v tomhle se tedy s nimi dělit nebudu, zavrčela jsem si potichu a podívala se na Atraye.
"Ehm," odkašlala jsem si, abych na sebe upoutala jeho pozornost. "Jdu se podívat po okolí, popřípadě si ulovím něco.. malého. Nechci vám to tu jako čerstvý člen ještě vyžírat," zazubila jsem se. Snažila jsem se být trochu milá a svedla jsem to na tohle. "Takže do západu jsem tu," podívala jsem se na nebe a mrkla na něj. Potom jsem jen švihla ocasem a rozeběhla se na nějakou planinu. Snad tam něco najdu...

>>> Západní Galtavar

Ležela jsem nedaleko těch dvou. Vychutnávala jsem si chvilku ve stínu, kterou jsem si zasloužila a kterou jsem díky tomu vedru opravdu ocenila.
Coeden mi řekl, že neví, jestli někdo prošel Gallireu úplně celou. Potom dodal, že se tím ještě nikdo nechlubil, narozdíl ode mě. Naštvaně jsem zavrčela. Já se chlubila?! Chlubila?! Tak on se mě zeptá a já mu proto, aby nestála řeč, slušně odpovím a tím se chlubím?! Arghhhh, tohle skončí. Nebýt smečky, leží na zemi a pěkně by se omluvil, dodala jsem si pro sebe. Dívala jsem se mu do očí a hrdelně zavrčela. Chtěla jsem mu říct, ať si dává pozor na to, co říká, protože by se mu to někdy mohlo špatně odplatit. Stejně tak jako mě ten dobrý skutek, že jsem nebyla celou dobu ticho ale místo toho jsem měla tendenci mu odpovědět na otázku.. a hned se chlubím. Musím se vám přiznat, že jsem měla co dělat, abych vzteky nevylítla a nekousla ho. Vážně.

Nad obzorem, kde doteď pražilo slunce, se zatáhlo. Nepotěšeně jsem se podívala na nebe, tedy, byla jsem ráda, že už to nesvítí tak, jako doteď, ale očekávala jsem něco velkého.
Přimhouřila jsem oči a zadívala se na nebe. Bouřka, vztyčila jsem čenich do vzduchu a potom jsem začala čichat. Cítila jsem vlhkost v podnebí.
Vstala jsem a došla jsem k hnědému. Zadívala jsem se mu do očí a zavrčela, s trochou vyceněných tesáků. Ale udělala jsem to tak, aby na mě Atray neviděl, kdyby mě chtěl případně za tuhle sebeobranu vyhodit. "Příště ti už neodpovím, když vše bereš jako chlubení," procedila jsem mezi zuby a otočila se. To už jsem na tváři měla kamenný pohled a nevrčela jsem, aneb každodenní face.

To už přicházeli ti ostatní, kteří byli na lovu. Oni nesou jen zajíce? Aha, myslela jsem, že pokoří něco většího, když jich je tolik, protočila jsem panenky a mrskla nedočkavě ocasem. Ten hnědý to měl přesně načasovaný - nebýt jich, asi by teď ležel na zemi s tesáky u krku. Štěně, ušklíbla jsem se a podívala se na úlovky.
Každý přinesl tři zajíce, až na toho flekatého. Ten nebyl líný a ujal se čtyř. Neochotně jsem se otočila a přiblížila se trochu k Atrayovi. Čekala jsem na jeho slova "pojďme na hostinu", i když bych asi vzala jen jednoho zajíce a odtáhla si ho stranou. Tak, jak jsem to dělala vždycky.
Po chvilce přemýšlení jsem se zadívala na všechny kolem. Došlo mi, že někde budeme muset spát, když najednou nad námi uhodil blesk. Úkryt.. Chce to úkryt. Ale kde ho vezmu? Tušila jsem, že jako každá smečka i tahle má svůj smečkový, ale protože mi bylo nad blesky jasné, že tam nebude dostatečné soukromí, přemýšlela jsem, že si založím vlastní. I když jsem k tomu neměla dostupné kamínky a takové blbůstky, stejně bych do toho smečkového nevlezla. Tedy, možná ano, ale jistě ne na spánek. Těmhle prašivým kožichům se nedá věřit.