Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak jsem stála mezi vlky, uvědomovala jsem si, že asi dobrou reputaci ve smečce mít nebudu. Nejdříve jsem si běžela ulovit svojí potravu, jako bych tu jejich odmítala (což taky byla pravda, ale já si nedokáži tak rychle na smečku zvyknout), a hned na to si jdu "vyčistit hlavu". Od toho má být smečka, abych se tam uklidnila a tak..
Pomalu, ale jistě, mi to všechno docházelo.
Sedla jsem si na zem, sledujíc Coffina, načež jsem velmi silně a věrohodně zavyla. Jednoduše na ohlas. Sice to nikdo asi neslyšel, ale mně to přišlo jako dobrý nápad. Byla jsem velmi nedočkavá a vydržet na jednom místě nebylo na mě. A proto stále nechápu, proč jsem ve smečce.. Ty si takové pako, Skyl.. Stále jsem měla tendenci si nadávat.. Ale stejně. Proč je to pro tebe tak těžké? Vždyť si celý život byla ve smečce.. pěkně si zpohodlněla.. To ne. Jednoduše se tam vrátíš a budeš se chovat normálně.. přátelsky a nebudeš se snažit s každým být za zlé. Jasné? Ten, kdo byl v okolí s magií myšlenek si právě teď musel ťukat na čelo. Jelikož slyšet můj rozhovor se mnou samotnou muselo být trochu praštěné.
"Aehm," upoutala jsem na sebe pozornost. "Moc se omlouvám, že utíkám takřka v půlce konverzace... ale musím jít. Smečka volá.. Jednoduše musím, stav nouze." Situaci jsem objasnila.. úkol splněn. Už jen rozloučení a následný dramatický odběh. "Tak se tu mějte, jistě si máte co říct," zazubila jsem se trochu neemotivně, ale snaha byla. Hned na to jsem mrskla ocasem a trochu pozdvihla packu na znamení rozloučení, tedy něco jako mávnutí, i když to tak jednoduše nešlo. Hned na to jsem se otočila a zastřihala ušima. Mise uspět ve smečce započala, řekla jsem si a ladně se rozklusala opět na tu pláň, odkud jsem přiběhla.

>>> Západní Galtavar

Coffina jsem nechala opodál a došla jsem za tou šedivo hnědou vlčicí. Vlastně jsem udělala chybu, když jsem na ní vyjela kvůli tomu, že mě srazila. I když se mohla omluvit a projevit trochu respektu.
Ona přikývla a přidala se k nám. Představila se jako Yllin, na což jsem jen přikývla a prohlédla si Coffina, který opět reagoval na mé otázky. Poslouchala jsem poněkud pozorně.
Coffin mi řekl, že tam jsou noví vlci. Ó jéjee.. to zase budou problémy s tím, že tam nejsem, když tam někdo přibyl.. ale co, alfa nejsem a na starost to nemám. Tudíž no problemo, Atray si jistě poradí. Kort s těmi chytrými, co má pod sebou.. všichni chytří a kecají do všeho, takže z toho strach nemám. Přikývla jsem na jeho slova. Indil.. to druhé jméno si nepamatuji, ale to je fuk. Musím se tam jít podívat...
Coffin pak začal slovy "mimo to," čemuž jsem věnovala větší pozornost. Znělo to, jako by se mi chystal povědět nějaké tajemství či něco, co by mě mohlo zajímat. A taky že ano. Dozvěděla jsem se, že té bílé s tím čímsi na krku jsem se nezalíbila. Aranel. A já si myslela, že proti mně má něco jen Coeden.. prašivý vlk, hehe, zazubila jsem se na něj a přikývla jsem. Stále jsem neměla co říct na jeho novinky.
Ale potom se mi slova dostavila do tlamy, tudíž jsem toho hned využila. "Dobře, Indil si budu pamatovat podle čmouhy. Alespoň si trochu zahraji na někoho, kdo čte myšlenky," zazubila jsem se. O magii jsem ještě neměla moc zdání, takže mi to vlastně v tu chvíli ani nedošlo. "A Aranel? To mě překvapilo, přišlo mi, že mě nemá raději Coeden. Ale oni jsou oba sví, tací.. že se raději drží stranou a jen zdánlivě tak trochu pomlouvají.. ale pokusím se tam zanechat dobrou stopu. Přeci jen tam chci alespoň chvíli pobýt, tak nač trávit čas tam, kde nejsem vítána?" Dodala jsem. Vlastně jsem si poslední větu řekla pro sebe, neboť to byla slova, co jsem si myslela, i když jsem to pověděla nahlas.
Po chvilce jsem zjistila, že Yllin a Coffin se znají. V tom případě jim jistě vadit nebude, když odejdu.. pro dobro smečky a tak, zapřemýšlela jsem se, když najednou se ozvala opět slova z Coffinovi strakaté tlamy. Řekl, že se mu líbím.
Mé klasické zareagování aneb "no a co?" "koho to zajímá" jsem si prozatím vypustila, když jsem se na něj jen podívala a kamenně se ušklíbla. Vlastně i kdyby ze mě byl celý paf, bylo by mi to jedno. Nic by to neovlivnilo, takže proč z toho dělat vědu?
"Jistě, chápu to, nedělej z toho vědu," zazubila jsem se a podívala se na jeho předklon. Nezdálo se mi to, i když jsem tak nějak tušila, že čekal opětovnou lichotku. Ale na to jsem já nebyla stavěná, tudíž jsem byla ticho a jen se podívala na nebe.
Podivně se to mračilo a já jsem byla mimo smečku, což nebylo dobré. Proto jsem pohledem zaměřila Yllin a hned na to flekatého. "No nic, já budu muset jít. Smečka mě čeká, i když... vlastně ne, ale musím jít zjistit, co je tam nového, ať mě pak nesežerou zaživa," řekla jsem a opět se podívala na nebe. Tím jsem jim chtěla naznačit, že se chystá asi silná přeháňka a i oni by se měli jít ukrýt. Jistě, byl to jejich problém a tenhle les by je mohl dostatečně před deštěm ochránit. Ale kdo by odešel bez rozloučení?

Jakmile přišel Coffin, uklidnila jsem se. Podívala jsem na nebe a vzdychla.
Vlčice, která se mi ani nepředstavila, jen přede mnou odehrála jakousi scénu, odklusala pryč a pěkně mě odignorovala. Přemýšlela jsem, jestli za ní dojít nebo ne. Či s ní dát řeč a nebo jí nechat být. A tak jsem začala přemýšlet.
Kdyby si měla jednou smečku a někoho by si takhle naštvala.. tedy, on naštval tebe.. ale ty by ses nechtěla vnutit... no, musela bys jednoduše dobře vycházet. I ve Smrkové smečce budeš muset s každým vycházet, jestli se chceš jednou dostat výše než tam, kde jsi. Pokud chceš být lovcem na vyšší úrovni, jistě tě nezvolí i když tě bude půlka.. co půlka, celá smečka nenávidět. Tak se rozhodni.. chceš dělat dobré vztahy, nebo jen nechat ostatní ťukat si na čelo, když tě uvidí?
Podívala jsem se na Coffina. "Omluv mě.. hned jsem tu." Mrskla jsem ocasem ve znamení, že vím o tom, že jsem se ho na něco ptala a ani jsem ho nenechala mi odpovědět. Ale tohle bylo podle mě přednější. Nechtěla jsem u někoho být za tu zlou, i když to tak bylo.. Tím pádem jsem se hned vrátila do starých časů, kdy jsem byla tou milou, usměvavou a celkem i obětavou vlčicí.
Když jsem nad tím přemýšlela, byla jsem úplně pohlcena tím, jak jsem se chovala, tudíž jsem nevnímala okolí a narazila do vlčice. Jen jsem do ní šťouchla čenichem, což jsem samozřejmě neudělala úmyslně. Zastavila jsem se a zatřepala hlavou. Hned na to jsem se celkem ďábelsky usmála, když jsem si uvědomila, že jsme si vlastně kvit. Až teď. "Eh.. No, tak teď se musím přiznat, že to bylo omylem," zazubila jsem se a podívala se jí do očí. Klidně jsem před ní stála a snažila se udržet, abych nevycenila zuby za jiným účelem než bylo právě usmívání.
Hned na to jsem si sedla. "Jmenuji se Killie. Občas mě dokáží vytočit maličkosti, no," přiznala jsem se a opět se ušklíbla. Vlastně jsem ani netušila, proč jsem najednou tak milá, ale došlo mi to. Být hned na každého krutě zlá nedělá dobrotu. Tím se vytváří ku mně ta nenávist.. ale stejně. Každý má na to jiný názor, že.
Opatrně jsem se k ní přiblížila a napila se z potoku. Voda byla velmi zvláštní a chutnala mi opravdu moc, což mě potěšilo. Bylo mi šílené teplo. "Pojď se mnou za Coffinem, ať se taky dozvíš, jak mě mají všichni rádi," ironicky jsem dodala a vstala. Nijak jsem se neusmála, měla jsem tentýž vážný pohled jako doteď. Ale došla jsem zpátky ke Coffinovi a usadila se proti němu. "Už poslouchám, tak mě překvap," zazubila jsem se a hned na to zvážněla. Tušila jsem, že mi řekne, jak si o mně ostatní myslí, že jsem nepříjemná a podobné věci.. ale i tak mi to bylo na jednu stranu jedno. Na druhou stranu jsem se poučila a byla jsem připravená na to přijít opět do lesa jako "jiná vlčice". Tedy, úplně ta samá, jen s omezením toho vrčení.

//Omluva Coffinovi za přeskočení, ale situace si to vyžadovala.. hehe O:D

Ta vlčice se mi vůbec nelíbila. Nejdříve byla celkem stáhlá vzadu, ale najednou se do mě začala navážet, že je to jenom šiška. Protočila jsem panenky.
Najednou mi řekla, že se celkem diví, že mě to baví. Potom mi řekla, že si hraji na nasranou kupu chlupů. Zavrčela jsem. Takhle mě nikdo nazývat nebude. "A co s tím hodláš udělat?.." Řekla jsem s klidem, už bez vrčení. Kdybych chtěla, srazila bych jí k zemi a trochu jí udělala otisky po sobě na jejím těle, ale ona by pak ehm.. brečela.
Když však najednou řekla, že mám s kým chci házet o zem jak chci, a že mi řekla, co měla na srdci a varovala mě před šiškama, do žil se mi vlil vztek. Měla jsem chuť po ní skočit a nemálo jí ublížit.
Tohle ti jen tak neprojde, mladá, vycenila jsem zuby a pomalu se skrčila, když jsem po ní chtěla skočit. Najednou se však vynořil ten flekatý. Coffin.
Pozdravil mě a zeptal se, jestli už jsem si pročistila hlavu. Přikývla jsem na pozdrav a na jeho otázku jsem chvíli nereagovala, s přimhouřeným pohledem po té šedivo hnědé. "Pročistila bych, kdyby tu byl někdo opatrnější a nesrazil by mě k zemi," s klidem jsem odvětila. Coffin mi nepřišel nijak dotěrný ani něco podobného, proto jsem neměla žádný důvod k tomu mu nenormálně odpovědět. Kdyby i ona za mnou normálně přišla, možná bych byla trochu otrávená, ale s klidem bych se s ní bavila.
Pohlédla jsem na Coffina. "Ty jí znáš?" Zeptala jsem se a hlavou ukázala na vlčici. Pomalu jsem popošla k ní. Jen o několik kroků, abych zase neodešla vlkovi.
Nechápu dnešní vlky.. fakt ne. "Co ve smečce? Něco nového? Dozvěděl si se toho hodně?" Třeba jak mě jistě všichni nenávidí? Samozřejmě. To tak většinou bývá.. nikdo mě ani z části nezná a hned mu jsem nesympatická a nemají mě rádi. Mně to je ukradené, ale proč takto soudí ostatní, když o nich absolutně nic nevědí?

Zavětřila jsem vzduch, který se zde točil. Mezi stromy byla cítit malina.. nevím proč, ale cítila jsem maliny. Možná tou barvou těch stromů jsem si na ně vzpomněla a připomnělo mi to jejich chuť. Ale zpět k té šedivé.
"Fakt? No ještě že si mi to řekla," vyštěkla jsem po ní, "můj život už nebude to, co býval!" Ironicky jsem po ní štěkla a otočila se. Zaujalo mě opětovné šustění v koruně stromů. Opět jsem viděla šišku, jak letí.. a letí.. a můj reflex byl opravdu pohotový. Uhnula jsem a vyhnula jsem se tak další ráně. Nadšeně jsem se ušklíbla, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že šiška zasáhla vlčici. "Hhehe.. a jsme si kvit," poděkovala jsem potichu těm tvorům, co šišky házely a zadívala se na vlčici. Hned na to jsem nasadila velmi přísný a pevný pohled.
Když jsem vlčici asi dvakrát obešla jako bych pořádala nějaký obřad, zastavila jsem se přímo před ní a několikrát začichala. "Co teď čekáš? Že ti řeknu.. Tak jo, nic se nestalo, a kdo vlastně jsi? A mile se usměju? Ne. Nenechám se sebou takhle zametat. Omylem neomylem sis měla dát pozor. Já ti taky teď můžu chňapnout po čenichu.. ehm, omylem," dodala jsem ironicky a trochu naštvaně jsem přešlápla. Vlčice taky stále přešlapovala, byla z ní vycítit nervozita a nejistota. Ten pocit jsem měla ráda.. opět jsem teď já byla ta zlá. Hhhehee.
"Ale dobrá. Prominu ti to." Pevná slova, pevné rozhodnutí. Ne vždy to tak platí. "Jen v případě, že s tebou taky hodím o zem. Bereš?" Řekla jsem na situaci celkem vážně. Popravdě jsem to tak nemyslela, jen jsem si tajně pohrávala s její nervozitou a nejistotou, díky které neměla tušení, jak se zachovám. Opět ta stará, dobrá Skylieth.

//Kdyby si utekla, bylo by to napínavější O:P :D

Stále jsem se drbala o kmen stromu. Ty stromy se mi začínaly líbit a já si je pomalu přidávala na seznam přátel, ke kterým bych se ráda vrátila.
Ale najednou, když jsem se tak drbala, jsem uslyšela šustění v koruně stromu. Považovala jsem to za nějaké opeřené zvíře, které teď nebylo v zájmu soustředění, protože drbání je prostě drbání.
Když v tu chvíli.. prásk! Do hlavy mě udeřila šiška. "Au!" Křikla jsem s pohledem do výšky, ale nikoho jsem nespatřila. Možná to jednoduše jen byla šiška, i když to bylo divné, protože na tomto stromě šišky nerostly. Asi. Zatím jsem žádnou nespatřila.
Opět jsem se pustila do drbání, nyní pacek. Ale to mě zase srazila šiška. "A dost!" Křikla jsem se zuřivým vrčením na strom, do kterého jsem kopla packou. Ale byl dost silný, tudíž mě ehm.. přepral. Naštvaně jsem se otočila, když do mě vrazilo něco většího. Strom to nebyl, to už by bylo vážně divné.
Vlčice.
Udiveně jsem se na ní podívala a značně zareagovala agresivně - vycenila jsem zuby a začala jsem vrčet. Jak někdo může být tak malicherný a přehlédnout vlka?
"Nejdříve šišky a teď ty? Co přijde potom, začnou na mě padat stromy?" Procedila jsem skrz zuby a neustále vrčela. Naštvaně jsem si ji prohlédla a podívala se jí do očí, když jsem se oklepala a obcházela si ji jako v nějakém ringu. Stačil jeden prudký pohyb a mohla ležet pod mými packami. "Jsi normální?!" To byla jediná slova, která ze mě vyšla, tak trochu jsem je vyštěkla a zastřihala jsem ušima. V dnešní době jsou vlci slepí, tupí a nedokáží ocenit autoritu. Tedy, mít respekt.. pche. Asi jí to naučím. Ručně stručně. Zastřihala jsem ušima, které jsem ihned na to přirazila ke krku a mírně ztlumila vrčení. Ale stále tam slyšet bylo.

<<< Západní Galtavar

Utíkala jsem směrem k lesu. Vlastně jsem netušila, jestli se tohle místo dá považovat za les, vypadalo to tu zde jako v nějakém háji. Tak už vím, kam příště půjdu, až mě někdo pošle "do háje". Vtipkování sice nebylo na místě, ale stejně bych se bez něj neobešla. Ironie forever.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ty stromy, co se tu tyčily až k nebesům, mi vůbec nic neříkaly. Vypadaly divně, červeně a celkově jsem je ještě nikdy neviděla. Ale působily na mě dost osobně, jako bych tu už někdy byla.
Dokonce jsem v podvědomí věděla i o nedalekém potůčku. Zvláštní. Možná v minulém životě, heh, ušklíbla jsem se.
Rozklusala jsem se lesíkem, abych zjistila, či tu nejsem s někým a jestli mě pachy jen nepletou. Byla jsem na omylu, poslední pach už vymizel, ale stejně tu byl ještě celkem silně cítit. To dělaly asi jistě ty stromy.
Přistoupila jsem k jednomu stromu blíže. Byl velký, mohutný a jeho kůra byla velmi, velmi hrubá. Taková.. akorát na drbání. Opřela jsem se zády o strom a začala se drbat. Bylo to příjemné, možná lepší než se drbat packou, se kterou nedosáhnu všude. A stejně mě pak chytí křeč. Pomalu jsem přejížděla až na zadek, kterému jsem věnovala největší pozornost. Když už mě doslova pálil od drbání, přejela jsem ke krku. Uvědomuješ si, že tu stojíš jako medvěd a drbeš se?
Když jsem se v myšlenkách opět shazovala, všimla jsem si na zemi čehosi.. červeného. Zářilo to do tmy, která tu byla, tudíž to nešlo ani zdálky přehlédnout. Kámen. Nemohla jsem uvěřit, že se tu válí takový kámen.. ale protože jsem zabrousila pohledem dál a všimla si dalšího, usoudila jsem, že i když se tak pěkně blyští, bude běžný asi tak jako jehličí. Nechala jsem ho na zemi, jen jsem do něj několikrát kopla, aby se odkutálel. A jde se opět drbat. Muhehe!

<<< Erynijský les

Utíkala jsem podél hranic a rozhlížela se. Vzpomněla jsem si na černého vlka, který měl po boku svou "partnerku", která spala. Samozřejmě to byla jenom ironie, ale proč si trochu nerýpnout?
Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale aby to nevypadalo, že před něčím (někým) utíkám, zpomalila jsem. Pouze ve chvíli, kdy jsem byla těm dvěma na dohled. Ona už byla vzhůru a on s ní vedl jistě nějakou napínavou konverzaci. Jako vždy.
Když jsem pokračovala ještě dál, spatřila jsem před sebou podivné stromy. Nějaký lesík plný těchto podivných stromů. Že by to bylo to, co říkal Coeden? Jistě to muselo stát za chvilku času, proto jsem si to tam namířila. Stejně mi ten les přišel nějak povědomý...

>>> Cedrový háj

<<< Úkryt - smečková skála

Při seskakování po kamenné římse jsem pevně držela losí mládě tak, aby mi nevypadlo. Hned na to, jak jsem doskočila na jehličitou půdu, jsem losí mládě švihem hlavy zahodila za jeskyni, aby nezapáchalo směrem do lesa. A pomalu jsem se rozklusala dál, do hlubin lesa.
Když jsem se vyhýbala stromům, povšimla jsem si Atraye a taky nějaké vlčice, která stála u dalšího, poněkud barevného vlka. Zazubila jsem se, abych jim dala vědět, že o nich vím a neignoruji je - aneb tak, jak bych to udělala normálně. A klusala jsem dál.
Po cestě jsem přemýšlela, jak jsem se tak přibližovala k Atrayovi, jestli mu ohlásit, že se jdu podívat někam jinam, pročistit si hlavu. Usoudila jsem, že to bude asi lepší než se jen vypařit.
Doběhla jsem tedy k šátkovanému a podívala se na něj. "Zdravím," dodala jsem. "Jdu se projít.. pročistit si hlavu a tak, znáš to," v klidu jsem se otočila a podívala se po ostatních. "Hrne se ti sem celý úkryt, takže tu bude veselo. Užij si to," dořekla jsem a mrskla ocasem. Neřekla jsem mu to proto, abych si do něho rýpla, ale aby se připravil a věděl o tom. Ne, že bych byla vlčicí, která když vidí, že se zde shromáždí více vlků, tak uteče. Jen jsem mu to chtěla říct, aby to věděl a psychicky se dopředu připravil.
A hned na to jsem se rozklusala pryč z lesa, abych už konečně nemyslela na všechny ty blbosti, které se mi točily v hlavě.

>>> Západní Galtavar

Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Bylo zvláštní, jak uvnitř byl vzduch oproti venku takový vlhčí a lépe se zde dýchalo. Nasála jsem poměrně velké množství do plic a hlasitě jsem vydechla. Bylo to na náznak toho, že bych nejraději přestala s každým mluvit a šla někam pryč. A proč ne? Vždyť můžeš, uklidnila jsem se v duchu. Smečka mě přeci před procházkou neomezovala.
Když jsem se Aranel zeptala, jestli zná Storma, byl už v jeskyni i ten puntíkatý, Coffin. Hrdelně jsem zavrčela, aby se ke mně nepřibližoval a potravu jsem odstrčila do kouta. Měla jsem v plánu ji vynést, samozřejmě, ale zase jsem si bránila osobní prostor. Ale on směřoval za Aranel.
Dozvěděla jsem se, že Storm je otcem Coffina. A Aranel ještě dodala to, že byl betou v nějaké smečce. Ušklíbla jsem se.
Najednou všichni měli na jazyku, že se jdou podívat ven a tak dále. Přikývla jsem, ale Aranel neodešla. Zřejmě čekala odpověď, proč jsem se na Storma ptala.
Co si takhle udělat z toho flekáče srandu? Napadlo mě. Zákeřně jsem se zasmála, ale potichu, aby to nikdo neviděl. "Jen že jsem ho potkala... docela mi tvé chování připomínalo to jeho," zazubila jsem se, "dokud jsem ho tak trochu nezakousla.." otočila jsem se po Coffinovi a vážně se na něj tvářila. Ale po chvilce, protože jsem čekala, že tu bude skákat a vyvádět jako malé vlče, jsem si odkašlala a dodala: "To byl vtip. Jednoduše si mi ho připomněla. Potkala jsem ho nedávno. Toť vše," zakončila jsem debatu o hnědém vlkovi s čímsi na tlapce a vstala jsem.
Rozhlédla jsem se kolem a zmateně zívla. Nechtělo se mi spát, hlavně proto, že jsem měla v plánu se jít někam projít. Mrskla jsem ocasem a zaměřila svůj pohled směrem ven. "Já jdu taky... jdu se někam proběhnout a vyčistit si hlavu." Uchopila jsem do tlamy malého losa a pomalu vyklusala ven.

>>> Erynijský les

Prostě mi ta vlčata neseděla. Moc jsem vlčata ráda neměla, i když se muselo uznat, že už byla dospělá a myslela sama za sebe. Ale stejně... pořád se ještě měla co učit. A měli by brát úctu k dospělým, měli by mít respekt a ne se jen tak vytahovat...
Aranel mi přišla trochu podivně naučená ze smečky. To, co mi říkala, jsem sice poslouchala, ale mohlo to vypadat, že jí ignoruji. Na vše jsem jí přikývla. Raději jsem se k tomu nevyjadřovala, protože by se jí můj názor nemusel líbit a mohl by jí tak trochu "zkazit".
Ach svatá luno, modlila jsem se v duchu, jak já mám ráda vlčata, ironicky jsem dořekla a sjela i toho druhého pohledem. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Radši.
"To je sice pravda.. a chápu jí, ale jednoduše jsem byla vychována, abych si lovila jen sobě.. Je možné, že se to časem změní, že časem budu pro smečku nucena lovit a dělit se, ale nyní jsem tu jen krátce a ber ohled na to, že si zvykám. Ani nevím, co tu dělám... to je jedno, já se taky nechci nijak dohadovat." Musela jsem se k tomu trochu vyjádřit. Ale měla jsem chuť jí toho vpálit o dost víc.. klid. Když řekla, že když to povolí alfa, tak i ona, trochu jsem se zasmála. Přišlo mi to moc dětinské a já delší dobu vlče nepotkala, takže jsem se ještě musela smát nad jejich myšlením a logikou. Ale hned na to jsem zvážněla, aby si nemyslela, že na ní něco vidím.
"Poslyš," řekla jsem trochu tiše, "neznáš Storma?" Tipla jsem si. Já jsem znala hrstičku vlků za tu dobu, co jsem tu byla, ale způsobem klidného povídání mi ho mírně připomněla. A divíš se? Víc vlků neznáš. Po chvilce jsem se soustředila na její náhrdélník. Vzpomněla jsem si na Meinereho, který měl taky takovou brožůrku a zamyslela jsem se. Kde jsem byla, když se to rozdávalo? Nevěděla jsem, jestli někde přišel nějaký vlk, co s tím obchoduje a začal to po Gallireře rozdávat, ale docela mě zarazilo, že taková cingrlátka vlastnilo nespočet vlků. Storm, Meinere, ona.. ta proužkatá, co mi neřekla jméno.. kde se to bere? Mohla jsem se vydat klidně do hlubin jezer - kde jinde hledat - a strávit hodiny plavením se a hledáním.. ale přišlo mi to neužitečné. K čemu to mají? Na co to je dobré? To na krku dost brání v lovu.. na tlapě třeba tolik ne, ale tohle by mě štvalo, zakončila jsem toto téma a usadila se. Byla jsem připravená poslouchat její odpověď a vysvětlení, nebo zvědavé otázky, odkud ho znám či jak mě to napadlo. Byla jsem připravená takřka na všechno.

Ležela jsem u potravy, kterou jsem si poměrně dost vychutnala. Byla výborná a mě by chutnala klidně i několik dní seschlá, protože jsem byla hladová až na půdu.
Atray mi potvrdil fakt, že tu všichni spí. To musí být chaotické, dodala jsem si pro sebe.
Potom mi začal líčit, že mezi těmi "komorami" či jak to nazval jsou výklenky, které dodávají to "soukromí". Jistě. Takže když se někdo postaví a nakloní hlavu nad výklenky, nebo co, tak na tebe uvidí.. to je soukromí teda, dodávala jsem si raději pro sebe a podívala jsem se na něj.
Zeptal se mě, odkud pocházím. Trochu mi to naznačovalo, že asi bude vyzvídat, aby se něco o mně dozvěděl. Ale nechtěla jsem mu vyprávět o mé minulosti, kort, když nedaleko byli ti dva... Prohlédla jsem si jeho šátek a zhluboka jsem se nadechla. "Víš, já.." začala jsem větu, když najednou Atray zpozorněl a uslyšel nějaké hlasy. Venku.
Zaostřila jsem pohled a soustředila se též, když jsem slyšela cizí vlky. "Běž," dodala jsem na jeho omluvu, že se tam musí jít podívat. Být alfou takového lesa je asi těžší, než jsem si myslela.. ale když to tak má nastavené... Já na to měla jiné vlky. A pomáhal mi otec.. ale no ták, nemysli na něj.. ne! Snažila jsem se utnout myšlenky na otce a podívala se na příchozí bílou vlčici, Aranel.
Začala něco žvatlat. Chvíli jsem jí neposlouchala, ale pak když začala mluvit na mě a něco o tom, že mi nejsou zajíci dost dobří, postavila jsem se. Oklepala jsem se a trochu, maličko, zavrčela. "Byla jsem přijata a po chvilce jste přinesli jídlo. Jsem zastáncem toho, že pokud někdo něco chce, ať si to uloví sám.. nejsem na tohle ještě zvyklá a navíc, přišlo mi to moc.. vtíravé. Jen se přidám, sežeru vám 2 zajíce. Mám zase slušné vychování, vůči ostatním.." Slova, která jsem pronesla, jsem myslela vážně, ale dělalo mi problém to takto říct. Měla jsem prostě raději svůj denní styl, jít si ulovit a nažrat se sama, žádné dělení. Už jsem tak hold byla vychována...
Pak mi začala vyčítat něco kvůli mláděti. Jasně.. vyjdu si ven a ulovím si sama celého losa. Proč ne.. Protočila jsem nenápadně panenky a podívala se jí do očí. Chtěla jsem jí trochu přivést na správnou míru a říct jí, co si o tom myslím, ale protože byla ještě mladá, zřejmě by si to vzala osobně a utíkala by za Atrayem. A být vyhoštěna z druhé smečky by už bylo dost blbé. "Když máš hlad tak jsi ráda i za mrtvé mládě. Je jedno, jestli to je dospělé nebo mládě.. jednoduše ti to v tu chvíli dost pomůže. A navíc.. Nikdo, kdo by mi pomohl, se nenašel. Je sice pravda, že raději lovím sama, ale kdyby se někdo chtěl přidat.. ono to vlastně ani nebylo možné, když jste přinesli ty zajíce. Ale řekni mi.. ochutnej.. a srovnej si maso zajíce s tímhle," pobídla jsem jí a popostrčila kus šťavnatého masa před ní. Chtěla jsem, aby si dala a zjistila, že bez ohledu na to, jestli je to mládě nebo dospělý los, je to maso chutnější než cokoli jiného. Ani nevíš, o co přicházíš.

//V klidu, nikam nepospíchám :) Doufám, že si někoho nevykradla nebo nepodřízla, abych tu nečekala třeba půl roku :DD O:P

Okusovala jsem části mé ulovené potravy a docela jsem si to užívala. Zde nebylo takové horko, bylo to tu akorát teplotně, a proto jsem v klidu pokračovala v jídle.
Najednou se přiřítil nějaký vlk. Jeden si sem jde odpočinout a hned za ním musí letět další, dodala jsem si otráveně a podívala se na siluetu vlka v dálce.
Uklidnilo mě, že ten vlk měl modrý šátek a voněl po jehličí právě tak, jako tento les.
Promluvil klidným tónem. Zeptal se mě, jestli jsem přinesla snídani. Ušklíbla jsem se. "Skoro," klidně jsem odvětila a rozhlédla se.
Přestala jsem jíst a kus mláděte jsem popostrčila k naší alfě. Moc jsem se nedělila, ale teď to byla podmínka, jinak bych ve smečce neuspěla. "Je fajn si jít jen tak zalovit," vysvětlila jsem. Posadila jsem se a ještě jednou se rozhlídla.
"Tady jako všichni spí, jo?" Zajímalo mě to. Já jsem nikdy smečkový úkryt nevyužívala, vlastnila jsem s otcem svou noru, kde jsem byla pánem já. A měla jsem tam dost místa i pro někoho dalšího - být alfou byla výhoda.

Po chvilce se přiřítili do jeskyně další vlci. Aranel a Coeden. Protočila jsem panenky a zadívala se na jejich pohledy, když mě míjeli. Zřejmě byli dost překvapení, že jsem před sebou měla losí mládě, proto jsem jen ignorantsky pokračovala v řeči s Atrayem. "Vždyť tady snad nikdo nemá soukromí," objasnila jsem důvod, proč se ptám a zadívala jsem se na ten hnědý kožich. Vlčata, protočila jsem opět panenky a sedla si. Později, protože jsem měla přesezené nohy a mírně brněly, jsem se natáhla a uvolnila se tak celá. Sice to tu bylo příjemné, ale neusnula bych tu.

<<< Erynijský les

Přeskákala jsem příčky a ocitla jsem se uvnitř masivu kamene. Byl šedivý, nijak zajímavý, ale stejně mě to sem poměrně přitahovalo.
Své malé losí mládě, na jeho velikost poměrně těžké, jsem upustila před sebe a popošla trochu dál. Chtěla jsem si to zde prohlédnout, abych nevpadla někam, kam nemám a nepokládali mě za něco, co nejsem. Nerada bych, aby si o mně někdo myslel něco, co není pravda.
Špatné věci ať si o mně myslí, dodala jsem si pro sebe, jen, když je to pravda. Lež ať shoří v pekle. Rozklusala jsem se k odděleným "místnostem" a rozhlédla se. Věděla jsem, že je zde oddělená místnost pro alfy a bety, ale nikde jsem neviděla soukromí pro gammy.
Aha. Bylo to poměrně nefér, když bety a alfy měly "svoje místo" a gammy, vyšší jak delty nebo co je nad kappou, ani nemají svou oddělenou část. Jak epické.
Vrátila jsem se k potravě a sedla si. Ocas jsem stočila k tělu a uši, pro případ nouze, nastražila k východu. Hned na to jsem se pustila do chutného masa.