Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Úkryt - smečková skála

Při seskakování po kamenné římse jsem pevně držela losí mládě tak, aby mi nevypadlo. Hned na to, jak jsem doskočila na jehličitou půdu, jsem losí mládě švihem hlavy zahodila za jeskyni, aby nezapáchalo směrem do lesa. A pomalu jsem se rozklusala dál, do hlubin lesa.
Když jsem se vyhýbala stromům, povšimla jsem si Atraye a taky nějaké vlčice, která stála u dalšího, poněkud barevného vlka. Zazubila jsem se, abych jim dala vědět, že o nich vím a neignoruji je - aneb tak, jak bych to udělala normálně. A klusala jsem dál.
Po cestě jsem přemýšlela, jak jsem se tak přibližovala k Atrayovi, jestli mu ohlásit, že se jdu podívat někam jinam, pročistit si hlavu. Usoudila jsem, že to bude asi lepší než se jen vypařit.
Doběhla jsem tedy k šátkovanému a podívala se na něj. "Zdravím," dodala jsem. "Jdu se projít.. pročistit si hlavu a tak, znáš to," v klidu jsem se otočila a podívala se po ostatních. "Hrne se ti sem celý úkryt, takže tu bude veselo. Užij si to," dořekla jsem a mrskla ocasem. Neřekla jsem mu to proto, abych si do něho rýpla, ale aby se připravil a věděl o tom. Ne, že bych byla vlčicí, která když vidí, že se zde shromáždí více vlků, tak uteče. Jen jsem mu to chtěla říct, aby to věděl a psychicky se dopředu připravil.
A hned na to jsem se rozklusala pryč z lesa, abych už konečně nemyslela na všechny ty blbosti, které se mi točily v hlavě.

>>> Západní Galtavar

Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Bylo zvláštní, jak uvnitř byl vzduch oproti venku takový vlhčí a lépe se zde dýchalo. Nasála jsem poměrně velké množství do plic a hlasitě jsem vydechla. Bylo to na náznak toho, že bych nejraději přestala s každým mluvit a šla někam pryč. A proč ne? Vždyť můžeš, uklidnila jsem se v duchu. Smečka mě přeci před procházkou neomezovala.
Když jsem se Aranel zeptala, jestli zná Storma, byl už v jeskyni i ten puntíkatý, Coffin. Hrdelně jsem zavrčela, aby se ke mně nepřibližoval a potravu jsem odstrčila do kouta. Měla jsem v plánu ji vynést, samozřejmě, ale zase jsem si bránila osobní prostor. Ale on směřoval za Aranel.
Dozvěděla jsem se, že Storm je otcem Coffina. A Aranel ještě dodala to, že byl betou v nějaké smečce. Ušklíbla jsem se.
Najednou všichni měli na jazyku, že se jdou podívat ven a tak dále. Přikývla jsem, ale Aranel neodešla. Zřejmě čekala odpověď, proč jsem se na Storma ptala.
Co si takhle udělat z toho flekáče srandu? Napadlo mě. Zákeřně jsem se zasmála, ale potichu, aby to nikdo neviděl. "Jen že jsem ho potkala... docela mi tvé chování připomínalo to jeho," zazubila jsem se, "dokud jsem ho tak trochu nezakousla.." otočila jsem se po Coffinovi a vážně se na něj tvářila. Ale po chvilce, protože jsem čekala, že tu bude skákat a vyvádět jako malé vlče, jsem si odkašlala a dodala: "To byl vtip. Jednoduše si mi ho připomněla. Potkala jsem ho nedávno. Toť vše," zakončila jsem debatu o hnědém vlkovi s čímsi na tlapce a vstala jsem.
Rozhlédla jsem se kolem a zmateně zívla. Nechtělo se mi spát, hlavně proto, že jsem měla v plánu se jít někam projít. Mrskla jsem ocasem a zaměřila svůj pohled směrem ven. "Já jdu taky... jdu se někam proběhnout a vyčistit si hlavu." Uchopila jsem do tlamy malého losa a pomalu vyklusala ven.

>>> Erynijský les

Prostě mi ta vlčata neseděla. Moc jsem vlčata ráda neměla, i když se muselo uznat, že už byla dospělá a myslela sama za sebe. Ale stejně... pořád se ještě měla co učit. A měli by brát úctu k dospělým, měli by mít respekt a ne se jen tak vytahovat...
Aranel mi přišla trochu podivně naučená ze smečky. To, co mi říkala, jsem sice poslouchala, ale mohlo to vypadat, že jí ignoruji. Na vše jsem jí přikývla. Raději jsem se k tomu nevyjadřovala, protože by se jí můj názor nemusel líbit a mohl by jí tak trochu "zkazit".
Ach svatá luno, modlila jsem se v duchu, jak já mám ráda vlčata, ironicky jsem dořekla a sjela i toho druhého pohledem. Ale nedala jsem na sobě nic znát. Radši.
"To je sice pravda.. a chápu jí, ale jednoduše jsem byla vychována, abych si lovila jen sobě.. Je možné, že se to časem změní, že časem budu pro smečku nucena lovit a dělit se, ale nyní jsem tu jen krátce a ber ohled na to, že si zvykám. Ani nevím, co tu dělám... to je jedno, já se taky nechci nijak dohadovat." Musela jsem se k tomu trochu vyjádřit. Ale měla jsem chuť jí toho vpálit o dost víc.. klid. Když řekla, že když to povolí alfa, tak i ona, trochu jsem se zasmála. Přišlo mi to moc dětinské a já delší dobu vlče nepotkala, takže jsem se ještě musela smát nad jejich myšlením a logikou. Ale hned na to jsem zvážněla, aby si nemyslela, že na ní něco vidím.
"Poslyš," řekla jsem trochu tiše, "neznáš Storma?" Tipla jsem si. Já jsem znala hrstičku vlků za tu dobu, co jsem tu byla, ale způsobem klidného povídání mi ho mírně připomněla. A divíš se? Víc vlků neznáš. Po chvilce jsem se soustředila na její náhrdélník. Vzpomněla jsem si na Meinereho, který měl taky takovou brožůrku a zamyslela jsem se. Kde jsem byla, když se to rozdávalo? Nevěděla jsem, jestli někde přišel nějaký vlk, co s tím obchoduje a začal to po Gallireře rozdávat, ale docela mě zarazilo, že taková cingrlátka vlastnilo nespočet vlků. Storm, Meinere, ona.. ta proužkatá, co mi neřekla jméno.. kde se to bere? Mohla jsem se vydat klidně do hlubin jezer - kde jinde hledat - a strávit hodiny plavením se a hledáním.. ale přišlo mi to neužitečné. K čemu to mají? Na co to je dobré? To na krku dost brání v lovu.. na tlapě třeba tolik ne, ale tohle by mě štvalo, zakončila jsem toto téma a usadila se. Byla jsem připravená poslouchat její odpověď a vysvětlení, nebo zvědavé otázky, odkud ho znám či jak mě to napadlo. Byla jsem připravená takřka na všechno.

Ležela jsem u potravy, kterou jsem si poměrně dost vychutnala. Byla výborná a mě by chutnala klidně i několik dní seschlá, protože jsem byla hladová až na půdu.
Atray mi potvrdil fakt, že tu všichni spí. To musí být chaotické, dodala jsem si pro sebe.
Potom mi začal líčit, že mezi těmi "komorami" či jak to nazval jsou výklenky, které dodávají to "soukromí". Jistě. Takže když se někdo postaví a nakloní hlavu nad výklenky, nebo co, tak na tebe uvidí.. to je soukromí teda, dodávala jsem si raději pro sebe a podívala jsem se na něj.
Zeptal se mě, odkud pocházím. Trochu mi to naznačovalo, že asi bude vyzvídat, aby se něco o mně dozvěděl. Ale nechtěla jsem mu vyprávět o mé minulosti, kort, když nedaleko byli ti dva... Prohlédla jsem si jeho šátek a zhluboka jsem se nadechla. "Víš, já.." začala jsem větu, když najednou Atray zpozorněl a uslyšel nějaké hlasy. Venku.
Zaostřila jsem pohled a soustředila se též, když jsem slyšela cizí vlky. "Běž," dodala jsem na jeho omluvu, že se tam musí jít podívat. Být alfou takového lesa je asi těžší, než jsem si myslela.. ale když to tak má nastavené... Já na to měla jiné vlky. A pomáhal mi otec.. ale no ták, nemysli na něj.. ne! Snažila jsem se utnout myšlenky na otce a podívala se na příchozí bílou vlčici, Aranel.
Začala něco žvatlat. Chvíli jsem jí neposlouchala, ale pak když začala mluvit na mě a něco o tom, že mi nejsou zajíci dost dobří, postavila jsem se. Oklepala jsem se a trochu, maličko, zavrčela. "Byla jsem přijata a po chvilce jste přinesli jídlo. Jsem zastáncem toho, že pokud někdo něco chce, ať si to uloví sám.. nejsem na tohle ještě zvyklá a navíc, přišlo mi to moc.. vtíravé. Jen se přidám, sežeru vám 2 zajíce. Mám zase slušné vychování, vůči ostatním.." Slova, která jsem pronesla, jsem myslela vážně, ale dělalo mi problém to takto říct. Měla jsem prostě raději svůj denní styl, jít si ulovit a nažrat se sama, žádné dělení. Už jsem tak hold byla vychována...
Pak mi začala vyčítat něco kvůli mláděti. Jasně.. vyjdu si ven a ulovím si sama celého losa. Proč ne.. Protočila jsem nenápadně panenky a podívala se jí do očí. Chtěla jsem jí trochu přivést na správnou míru a říct jí, co si o tom myslím, ale protože byla ještě mladá, zřejmě by si to vzala osobně a utíkala by za Atrayem. A být vyhoštěna z druhé smečky by už bylo dost blbé. "Když máš hlad tak jsi ráda i za mrtvé mládě. Je jedno, jestli to je dospělé nebo mládě.. jednoduše ti to v tu chvíli dost pomůže. A navíc.. Nikdo, kdo by mi pomohl, se nenašel. Je sice pravda, že raději lovím sama, ale kdyby se někdo chtěl přidat.. ono to vlastně ani nebylo možné, když jste přinesli ty zajíce. Ale řekni mi.. ochutnej.. a srovnej si maso zajíce s tímhle," pobídla jsem jí a popostrčila kus šťavnatého masa před ní. Chtěla jsem, aby si dala a zjistila, že bez ohledu na to, jestli je to mládě nebo dospělý los, je to maso chutnější než cokoli jiného. Ani nevíš, o co přicházíš.

//V klidu, nikam nepospíchám :) Doufám, že si někoho nevykradla nebo nepodřízla, abych tu nečekala třeba půl roku :DD O:P

Okusovala jsem části mé ulovené potravy a docela jsem si to užívala. Zde nebylo takové horko, bylo to tu akorát teplotně, a proto jsem v klidu pokračovala v jídle.
Najednou se přiřítil nějaký vlk. Jeden si sem jde odpočinout a hned za ním musí letět další, dodala jsem si otráveně a podívala se na siluetu vlka v dálce.
Uklidnilo mě, že ten vlk měl modrý šátek a voněl po jehličí právě tak, jako tento les.
Promluvil klidným tónem. Zeptal se mě, jestli jsem přinesla snídani. Ušklíbla jsem se. "Skoro," klidně jsem odvětila a rozhlédla se.
Přestala jsem jíst a kus mláděte jsem popostrčila k naší alfě. Moc jsem se nedělila, ale teď to byla podmínka, jinak bych ve smečce neuspěla. "Je fajn si jít jen tak zalovit," vysvětlila jsem. Posadila jsem se a ještě jednou se rozhlídla.
"Tady jako všichni spí, jo?" Zajímalo mě to. Já jsem nikdy smečkový úkryt nevyužívala, vlastnila jsem s otcem svou noru, kde jsem byla pánem já. A měla jsem tam dost místa i pro někoho dalšího - být alfou byla výhoda.

Po chvilce se přiřítili do jeskyně další vlci. Aranel a Coeden. Protočila jsem panenky a zadívala se na jejich pohledy, když mě míjeli. Zřejmě byli dost překvapení, že jsem před sebou měla losí mládě, proto jsem jen ignorantsky pokračovala v řeči s Atrayem. "Vždyť tady snad nikdo nemá soukromí," objasnila jsem důvod, proč se ptám a zadívala jsem se na ten hnědý kožich. Vlčata, protočila jsem opět panenky a sedla si. Později, protože jsem měla přesezené nohy a mírně brněly, jsem se natáhla a uvolnila se tak celá. Sice to tu bylo příjemné, ale neusnula bych tu.

<<< Erynijský les

Přeskákala jsem příčky a ocitla jsem se uvnitř masivu kamene. Byl šedivý, nijak zajímavý, ale stejně mě to sem poměrně přitahovalo.
Své malé losí mládě, na jeho velikost poměrně těžké, jsem upustila před sebe a popošla trochu dál. Chtěla jsem si to zde prohlédnout, abych nevpadla někam, kam nemám a nepokládali mě za něco, co nejsem. Nerada bych, aby si o mně někdo myslel něco, co není pravda.
Špatné věci ať si o mně myslí, dodala jsem si pro sebe, jen, když je to pravda. Lež ať shoří v pekle. Rozklusala jsem se k odděleným "místnostem" a rozhlédla se. Věděla jsem, že je zde oddělená místnost pro alfy a bety, ale nikde jsem neviděla soukromí pro gammy.
Aha. Bylo to poměrně nefér, když bety a alfy měly "svoje místo" a gammy, vyšší jak delty nebo co je nad kappou, ani nemají svou oddělenou část. Jak epické.
Vrátila jsem se k potravě a sedla si. Ocas jsem stočila k tělu a uši, pro případ nouze, nastražila k východu. Hned na to jsem se pustila do chutného masa.

<<< Západní Galtavar

Poposkočila jsem, abych "přeskočila" hranice, když jsem naklusala do lesa. Svůj úlovek jsem měla pevně stisknutý v tlamě a dívala jsem se před sebe. Snažila jsem se v rychlosti klusu vyhýbat stromům, abych nedopadla jako nějaký rozlousknutý ořech.
Později, když jsem doklusala hlouběji do lesa, jsem spatřila Atraye a Freyu. Mezi nimi stál nový vlk. Jen jsem vycenila zuby a hrdelně zavrčela, protože se mi nelíbilo, že tu byl někdo další. Na mě tu bylo dost vlků, takže proto jsem byla raději sama.
Potravu jsem měla stále v tlamě a dívala se na kmeny stromů. Prosvištěla jsem dost daleko od nich, ale zase poměrně blízko, jelikož jsem se stočila (směrem) k jeskyni.
Zpomalila sem, aby se mi oběť nepohupovala a nepřekážela ve skocích, a vyskočila jsem na pár kamenných vyvýšenin, které oddělovaly tuto skálu od lesa. Tím jsem se dostala do většího prostoru, kde jsem se ocitla a vkročila jsem dovnitř. Doufala jsem, že sama, ale nějak jsem tušila, že se ke mně stejně někdo přidá, protože jsem ve smečce a každý má rád dobré vztahy...
... Až na mě.

>>> Úkryt

Rozhlédla jsem se kolem. Vlk mě začal nudit, protože pořád dokola mlel něco o nějakém vychování a potom, že je mu počasí ukradený. Já jsem se na počasí celkem těšila, vždy jsem to sledovala a dalo by se říct, že jsem se mohla hrdě prohlásit za žabku rosničku. Bavilo mě sledovat, jestli je slunce nad obzorem, nebo jestli zapadá.. jak prší, proč sněží a podobné dětinské věci, které jsem poslední dobou zpozorovala.
Lov pro zábavu.. ? Proč ne? On se ještě diví? Vždyť je to nejlepší aktivita, kterou může vlk z nudy provozovat.. mě to baví a dělala bych to klidně i za kamínky! Mrskla jsem ocasem a podívala se před sebe. Zaměřila jsem pohled na zem a dodala: "lov pro zábavu je super." Potom jsem vstala ze sedu a čapla do tlamy ulovenou zvěř. Byla už trochu sušší, ale stejně v ní ta šťavnatost byla cítit. Už z dálky.
Nadšeně jsem se podívala do černé, mírně do ní dloubla packou a potom i na Meinereho, nebo jak se jmenoval. "Tak já tě tu nebudu víc otravovat. Užij si to čekání, když seš tak vychovanej. Čau," dodala jsem poněkud klidně a chvilku jsem šla spíše bokem, kdyby ještě měl v úmyslu něco nekalého. Hned na to jsem se však rozklusala zpátky do lesa. Že by nový pach?

>>> Erynijský les

//Černobílá obluda hlásí černé obludě, že jede ještě dneska "dooslavit" narozeniny, takže odepíše pravděpodobně zítra.
Fíky :D

Podívala jsem se na vlka. Docela ignorativně jsem ho sjela pohledem a zaměřila se na jeho černou barvu a to, co se mu houpalo na krku. Na chvilku jsem se zamyslela, jaké to asi musí být otravné třeba při lovu, když se něco na krku houpe sem a tam. Ta představa, jak jsem zakleknutá v křoví, roští, a čekám na oběť, až se jen pohne a potvrdí tak svou existenci. A najednou, když chci vyskočit, si tu pitomost přišlápnu.
Ale nenamítala bych, kdybych něco podobného měla třeba na tlapce. Líbilo se mi, co měl Storm. Ale i tak, určitě bych to nedala nijak najevo.
Podívala jsem se mu do očí. Nelíbila se mi ta špinavě zelená barva, ze které přímo tříštil odpor. Znechuceně jsem pozdvihla čenich a v klidu se dívala po okolí. Chtěla jsem si prostě vzít úlovek a jít zase zpátky, nic víc, nic míň. Protože hádka s takovouhle podřadnou vrstvou byla o ničem.
"Vypadáš na to," dodala jsem si pro sebe. Potom začal namítat něco kvůli rvačkám, na což jsem se jen usmála. "Promluvil vlk, který vidí všem do hlavy ohledně jejich mozkové kapacity," protočila jsem panenky a vzala do tlamy kořist. Raději jsem si ji dala blíže, bylo mi jasné, že by si ji raději vychutnal sám pro sebe.
"Tebe asi baví se hádat, co?" Zeptala jsem se ho klidně. Oběť jsem položila pod tlapky a zadívala se na nebe. "Takové (ne)pěkné počasí a ty tu trčíš.. se spící vlčicí.. docela nuda." Povídala jsem si pro sebe. Bylo možné, že to slyšel, ale nečekala jsem na to zareagování. "To už bych raději šla lovit.. jen tak, pro zábavu. Nebo se jít jen tak prát a dělat blbosti. Takové ale dospělé," dodala jsem. Měla jsem v sobě nejistý pocit, že mě chápe, ale na oplátku jsem se na něj ušklíbla a poté nasadila kamenný pohled. Klidně bych ho vzala třeba na území smečky a poté bych ho nechala, aby ho Atray nebo Freya mírně pomordovali, ale oni na to nebyli. Ani jeden by na něj neskočil a nenaprášil by mu kožich. Proto jsem tam byla já, samozřejmě.
"Ale jestli tě to baví... Nevíš o nějaké tůni?" Zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem si už hrát na hru "on je chytřejší - ne, já jsem chytřejší! - a proto jsem se hodila do klidu. Mrskla jsem ocasem a vzala si oběť do tlamy na znamení, že jsem na odchodu.

Vlk se mi nezdál nijak milý. Přišel mi moc arogantní a vůbec mi nesedělo jeho chování. Nejdříve po mě vyštěkl, pak zase dělal, jak moc ironický dokáže být a nakonec to zakončil vážností a inteligencí aneb dívám se ze shora. Packou mezi oči, přesně tak.
"Tak se ti omlouvám, že jsem se nenechala napíchnout losem místo toho, než abych do tebe vrazila a slyšela tu teď poučná slova jakoodmaminky." Mrskla jsem otráveně ocasem a přisunula jsem si ještě blíže losí mládě. Meinere, nebo jak se jmenoval, mě dost znervózňoval.
"To by dokazovalo jen to, jak mladý, nezkušený a pitomý vlče si," dodala jsem mu se stejným sarkastickým přízvukem jako on mně. Potom jsem se jen podívala na nebe. Jak trapné... nedokázala bych být vlkem a takhle se znemožňovat. Kde je jeho čest? Podívala jsem se mu na přívěšek. Ještě ten přívěšek zdůrazňoval jeho nevinnost a mladost. A hned na to jsem jen posunula koutky na kraj obličeje.
"A já si zase myslím, že kdyby si byl vychovaný, neobořil by ses do cizí vlčice ohledně její mozkové kapacitě, o které nemáš ani ponětí. A jestli mě chceš naštvat, řekni to rovnou, potom si můžeme poměřit, kdo je silnější, ne kdo si to jen MYSLÍ," zdůraznila jsem poslední slovo a poněkud bystře jsem si sedla. Ano, normálně bych si nesedla, ale tušila jsem, že mám nad ním navrch a proto jsem si mohla dovolit se uvolnit natolik, abych se posadila. Hned na to jsem se na něj usmála a když řekl, že ona jeho milá není, ušklíbla jsem se. Docela zlomyslně. "Kdo by tě taky chtěl," řekla jsem dost potichu na to, aby to neslyšel, ale zase tak, abych z toho měla vtipný požitek. Jako vždy.

Vlk se oklepal a začal myslet nad nějakým sluhou. Nechala jsem to být, slyšela jsem jen útržky a v jeho případě bych raději neslyšela nic.
Prohlédla jsem si jeho přeležený kožich. Vůbec ho neměl takový, jako já. I když se musí uznat, že jsem z jiných končin než on, ale už jen ten princip.
Meinere, zašklebila jsem se v duchu. Podívala jsem se na něj a chtěla mu hned vmést, že tak vtipné a trapné jméno jsem dlouho neslyšela. Místo toho jsem se snažila držet jazyk za zuby, abych tu na něj nevyplivla s dost širokým smíchem.
Ale nešlo to. Musela jsem se začít chichotat a později i normálně smát. "Me.. ine... re," zabručela jsem se stálým smíchem. Najednou, v setině sekundy, jsem se přestala smát a podívala se na něj kamenně. "Ne." Jeho zdůraznění vypadalo dost agresivně, ale i tak jsem tak nějak věděla, že kdyby po mně skočil, stejně bych byla silnější a možná i ho dokázala setřást. Ale těžko říct, vypadal nevypočítatelně a mě dost vadil, už jen ten pohled na něj.
"Stát mohou.. a dost viditelně i na blbém místě. Prostě si to přiznej, že akorát překážíš. A nebreč," vysmála jsem ho pohledem a poté si klidně packou přirazila kořist k tělu. Podívala jsem se mu do očí. Začal něco mektat, když najednou řekl, že to někdo s tak malou mozkovou kapacitou jako já nepochopí.
To mě opět rozesmálo. "Aha," řekla jsem v průběhu smíchu. Opět jsem ho uťala a podívala se na něj zcela vážně. "Takže ty máš magii, že někomu vidíš do hlavy a víš, jaká je jeho mozková kapacita? To je ale blbost. Jsi jen další z desítek, ba i stovek, co si myslí, jak jsou chytří když tohle řeknou. Ani nevíš, co to znamená, natož, abys věděl, jak velkou mozkovou kapacitu mám." Myslela jsem to vážně. Tací vlci mě dokázali jen rozesmát. Poté jsem se podívala na vlčici. Došla jsem trochu blíže k ní a lehce do ní dloubla packou. "To je tvoje.. milá?"

Se svým malým losátkem jsem stála před černým. Trochu jsem vrčela, ale pak už jsem na něj jen kamenně pohlížela, jakoby z dálky. Moc mě nezajímala jeho reakce, jelikož jsem věděla, že mě ihned napadne - slovně - a taky si to trochu vypiji. Ale mně to bylo celkem jedno, proto jsem jen mrskla ocasem a ďábelsky se usmála.
"Myslím si, že to ty stojíš v cestě. Tak se tak blbě neptej, černouši," dodala jsem poněkud klidně, ale mírně ostře. Nechtěla jsem na něj hned vybafnout a sežrat ho, aby potom nemohl spát. A tak jsem byla o trochu klidnější.
"Podle toho," začala jsem mluvit a zadívala jsem se na spící vlčici. "Ehm. Podle toho, jak tu řveš, ji probudíš sám. Tak drž tlamu, bude to pro všechny lepší. A příště si dávej i ty pozor, ono když na tebe běží los tak nemáš čas se ohlížet, jestli tam nestojí nějaké vlče - ehm, nějaký pako, který by bránilo v cestě," dodala jsem výrazně nadávající prvek a protočila panenky. Vážně, vlci v dnešní době jsou tak ignorantský a protivní, že to až nejde do hlavy.

<<< Erynijský les

Mé zorničky se rázem zvětšily, když spatřily v dálce nějakou vyšší zvěř. Nadšeně jsem zamlaskala a rozeběhla se tím směrem.
Když jsem však přistoupila, uviděla jsem několik vlků. Posměšně vůči sobě jsem se zakroutila a otočila se zpátky. Čenich jsem zabořila do zeminy a začala lovecky čichat. Doufala jsem, že objevím nějakou stopu, po které se vydám za obědem.
Později jsem narazila na nějaký pach. Byl to los. Nadšeně jsem se podívala tím směrem.
Spatřila jsem obrovské stádo losů. Nadšeně jsem se podívala tím směrem a opatrně se rozklusala za nimi. Na losy jsem ale ještě neměla dost síly, abych je skolila, proto jsem se chtěla k nim jen přiblížit a popřípadě narazit na nějakého malého losa.
Zavrtěla jsem ocasem, abych vyrovnala rovnováhu a poté se podívala na vlky. Byli na můj vkus dost blízko, ale nějak jsem se je snažila ignorovat. Přede mnou si kráčel malý, mladý los. Sotva chodil, ale byl uprostřed stáda.
Skrčila jsem se a plazila se k nim. Zabrousila jsem do vyšší trávy, abych nebyla ihned odhalena. BUM! Vyskočila jsem do stáda a zakousla se malému losímu obyvateli do krku. Ovšem, jeho matka se proti mě s rohy rozeběhla, že ho zřejmě ochrání. S losem v tlamě jsem utíkala pryč, když jsem náhodou srazila toho černého vlka. Oba byli černí, ale on byl vlk. Hehe.
Potichu jsem zavrčela a upustila losátko (? :D) na zem. Podívala jsem se na něj a nic jsem neříkala. Jen jsem trochu vycenila zuby a uvolnila se. Přestala jsem vrčet a čekala, jestli se mi třeba omluví, protože lov je přeci přednější než.. cokoli. Hlavně je přednější než ta činnost, kterou vykonávali oni dva.