Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Stará zřícenina

Utíkala jsem pryč. V tlamě jsem měla lišku, ale při pomyšlení, odkud jsem jí vlastně vzala, jsem neustále váhala nad tím, jestli není nějak nakažená anebo nemocná, že bych jí tu raději měla nechat. Jíst jí nemusíš, stačí kožich, upřesnila jsem si proč jsem vlastně se dostala k té černo zelené vlčici a nevděčně zamručela. Velmi mě bolela záda a každý pohyb, který jsem vykonala, byl velmi těžký a bolestivý. Bolest by se dala přirovnat k tomu, že by nade mnou někdo stál a píchal mne do zad ostrými větvemi.. bylo to vážně nesnesitelné.
Když jsem spatřila dva vlky, co tu byli, nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Ale ta vlčice nebyla tak špatná, ono kdybych jí neignorovala, třeba by byla trochu milá...
Potichu jsem zavrčela a opět stiskla silněji lišku. Jakmile intenzita bolesti byla větší, odnesla to mrtvá liška v mé tlamě. Bylo to dobré, nemusela jsem kňučet, vrčet ani nijak na sebe upozorňovat... nejhorší však bylo, že se bolest ozvala při každém kroku.

>>> Erynijský les (přes Galtavar ~)

// Zítra, prosím, zítra... Vy mě snad chcete zabít :D

<<< Jedlový pás

Utíkala jsem po pachu dále. Míjela jsem strom za stromem, nedívajíc se před sebe. Až jsem dorazila do nějakého podivného lesa. Vše to tu bylo cítit zatuchle, ale přec tu byl vzduch čistý.. v dálce jsem spatřila nějaké kameny. Jako první mě napadlo, že zde bude sídlit smečka temných, která mě rozcupuje na kousky jen pro svou přítomnost. Ta představa byla docela komická, i když jsem si nedokázala představit, co bych asi udělala, kdyby to byla realita. Sebrala bych se beze slov a odklusala pryč? To by ze mě asi byly štěkanátky. Ale když jsem čenich přimáčkla k zemině a nasála veškeré pachy, smečku jsem nevycítila. Díky bohu.
Možná jsem se radovala, že jsem smečku nevycítila, ale mohlo být hůř. A to mě ani zdaleka nenapadlo.
Rozhodla jsem se pokračovat v aktivitě, díky které jsem se sem dostala. Lovení lišky. Opět jsem se snažila pochytit ten její pach, který mě sem přivedl. Ale on zde končil. Jako by tu už ta liška nebyla, jakoby prostě zmizela a s ní i její pach. Podivně jsem se zamračila a nabrala opět síly. Byla jsem vyčerpaná a tak mi odpočinek pomohl. Po chvilce sezení jsem vstala, oklepala se a rozhodla se vydat se dál, do hloubky tohoto lesa. Mohlo mě tu potkat něco zajímavého, mohla jsem tu být sama anebo toto mohl být jen obyčejný, ničím zvláštní les, jako je každý jiný. Ale já zde cítila něčí přítomnost. Na to, že jsem tu byla jen chvilku, jsem měla chuť se otočit a jít. Bylo zvláštní, jaký pocit mne polil. Podobný jsem měla při návštěvě onoho vlka na vrcholu těch bájných kopců. Života. Ale tohle byl opak.. Tento pocit mne odtud spíše hnal pryč než aby mě lákal, jako u Života. Třeba tu mohla být.. Smrt.
I tento fakt, na který jsem přišla zcela sama, mě odtud nevyhnal. Rozhodla jsem se přijít trochu blíže těm kamenům. Když jsem se k nim rozklusala, spatřila jsem jen zbořenou stavbu, pokrytou mechem a nějakou zelenou rostlinou. Míjela jsem kamínky, které se pomalu měnily v balvany se kterými by nepohnul ani obr. Netušila jsem, co to má znamenat a nešlo mi do hlavy, jak se tu taková zřícenina objevila. To museli jedině dvounožci, tedy lidé. Nikdo jiný by něco podobného nevytvořil - usuzuji ze selského rozumu. Pochybuji, že by medvědi nahromadily takové kusy kamení.. anebo že by to tu vyrostlo jen tak? Ale kameny přece nerostou... Neměla jsem ani ponětí, jak je možné, že tu něco takového stojí. Když mé tlapky dopadaly na ledově chladný mramor, zčásti pokrytý mechem, ozývalo se to všude kolem. Po celé zřícenině. I když jsem byla vlkem, který neměl jen tak z něčeho strach, tohle mi bylo proti srsti, kterou jsem vzápětí naježila. Ale pokračovala jsem po kamenných schodech výš.
Když jsem dorazila na samou výšinu, čekala jsem něco překvapivého. Ale jen jsem stála velmi vysoko.. proto jsem zavrčela a naštvaně se rozhodla, že se vrátím zpátky. Zpátky do lesa. Bez lišky, bez potravy a zároveň bez měkké podestýlky, na kterou jsem se tak těšila. Pak jsem se ale zastavila a řekla jsem si, že nejsem vlk, co by se vzdal. Proto jsem šla až dozadu po mramoru... to už jsem však spatřila nějakou zelenou záři. Netušila jsem, co mě může potkat, ale i přes to jsem se automaticky naježila. Zabručela jsem, poněkud unaveně, ale toužebně, protože jsem čekala něco velmi nereálného.. samozřejmě že jsem neočekávala, že by proti mě vylétl drak, který by mi splnil všechno, na co bych si vzpomněla. Ale něco, z čeho bych taky měla vlastní prospěch.. konečně bych se trochu mohla vyhoupnout na žebříčku u Atraye a těch ostatních jeho poskoků, kteří za ním stále lezli.
Zelená záře, odrážející se na stěnách mramoru, najednou zhasla. Jako by někdo zmáčkl čidlo a ono to zhaslo. Zamžourala jsem pohledem do tmy, když jsem spatřila bílé tesáky. S klidem jsem stála a dívala se do zářivě zelených očí, které se vynořily skrze tmu. Pak ta zelená záře a celkově to na mě moc velký dojem neudělalo. Měla jsem sto chutí říct té vlčici, ať to zase zhasne, ale ona vrčela a přistoupila ke mně tak blízko, že byl její dech cítit i na mém krku. A to se mi nelíbilo, proto jsem taky opětovně zavrčela. Nevím, jestli to vlčice vzala jako hrozbu, že bych se po ní mohla ohnat a že nejsem typ, co si nechá všechno líbit, ale najednou se dole na zemi rozzářil oheň. Ten rozrazil tmu, která zde v lese panovala. Zaprvé byla noc a zadruhé byly koruny stromů tak husté, že sem nepropouštěly sluneční a ani měsíční svit. Ale ten oheň se mi moc nelíbil.
Vlčice se opět trochu přiblížila a vrčela. Já jen s klidem stála a pozorovala její zelený ocas, který přímo tančil ve tmě. "Co tu hledáš?!" Vyprskla na mě. Podívala jsem se jí do očí a zhnuseně zamlaskala. Nemusíš na mě hned prskat, čuně, dodala jsem si raději pro sebe. Ale ona zřejmě dokázala vlézt ostatním do hlavy, na což zareagovala dosti osobně a srazila mě dolů.. strčila do mě a já spadla přímo mezi ten hořící kruh. A ona si stoupla na mě. Její síla byla mocná, velmi mě udivovalo, jak silná dokáže být. A zřejmě toho dost uměla o čemž jsem neměla ani ponětí. Když na mě stála a já byla přiražená na zemi s bolestí zad od pádu, zaryla jsem své packy do jejího boku. To jí ale absolutně nezajímalo a jen ještě více přitvrdila ona na mě. Ale i když nade mnou vrčela, stejně jsem se na ní klidně dívala. Jakmile však její tesáky stiskly vedle mého čenichu, zavrčela jsem taky. "Tak ona se nedá, panička!" Křikla po mně a stále na mně stála. "Hehe.. byla bys tak hodná a slezla bys ze mě? Vážíš asi tunu," zaúpěla jsem s klidem a stále odolávala jejím zubům. Ale musela jsem se přiznat, že jsem měla trochu strach. Hlavně z toho, co všechno dokázala.. ten oheň, ten zelený ocas a to, jak mi četla myšlenky. Chci je taky umět číst ostatním! Pomyslela jsem si. Ona se na mě podívala a stále vrčela. "Já ti dám tunu ty bestie chlupatá!" Štěkla na mě a tesáky zabořila do mé srsti na krku. Začala jsem sebou škubat, ale zasloužila jsem si to. Takže mi začal krvácet krk. "Dobře, vzdávám se, vzdávám se! Pusť, pusť prosím!" Prosebně jsem jí dodala a stále sebou házela ze strany na stranu. Ona mě pustila a pomalu povolila tlak v jejích tlapkách. "Co tu hledáš?!" Řekla znovu. "Lišku.. tedy vlastně.. potkala jsem tvého bratra, Života," začala jsem na vysvětlenou. To ona ale asi nechtěla slyšet, proto se její intenzita vrčení ještě zesílila. "Vím, že dokážeš vlky no.. vylepšit. Vylepšila bys mě?" Poznamenala jsem k ní a podívala se jí do zářivých očí. Už jsem z ní celkem strach měla, ale asi hlavně proto, jak se mnou sekla. To bylo dost bolestivé.
Když jsem jí tohle řekla, neodpověděla a slezla. Stále však byla blíž než byl můj osobní prostor, což mi bylo proti srsti. A vrčela. Já jsem se na ní podívala a řekla: "co za to chceš?" Ona ani nepřemýšlela a začala se smát. "Myslíš, že si mě koupíš?! Že na mě vysypeš tunu drahokamů a já tě poslechnu? Takovou naivní vlčici, která ani nedokáže pochopit, kdo je tu PÁNEM?!" Opět vyštěkla. V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova, která mi řekl Život. On bral rostliny a ona.. drahokamy! Vždyť to sama řekla.. "No.. vlastně jo, i když tys to řekla trochu víc panovnicky z mé strany," přiznala jsem se a konečně jsem se postavila. Velmi mě bolela záda, na která mě srazila z těch několika metrů. Ale i tak jsem dělala, že jí pevně poslouchám a věnuji celou svou pozornost. "Ty jedna.." Začala vrčet a už už po mně chtěla skočit, když jsem jí řekla: "mám spoustu kamenů.. blyštivých, pěkných.. koukej!" Řekla jsem a vytáhla pár drahokamů. "A všechny budou tvé jen za podmínky, že budu umět taky číst ty myšlenky jako ty.. a chtěla bych ještě vylepšit magii, kterou jsem obdržela u tvého bratra.." Řekla jsem jí toužebně a podívala se mimo její tělo. Bylo těžké se nezaměřit na její zářivě zelené oči, které propichovaly tmu, ale já jsem nechtěla být stále jako zhypnotizovaná jejími odznaky. I ty drápy byly pěkné, celkově jí to ladilo a... "Vylepším tě. Když mi dáš všechno, co máš a vypadneš odtud!!" Zavrčela a opět chňapla tesáky. Přikývla jsem. No ještě abych se sem k tobě nastěhovala, opět jsem si řekla pro sebe, na což ona opět zareagovala nedalekým stisknutím tesáků u mého krku. Raději jsem si už nic nemyslela. "Dobře," souhlasila jsem. "Na. A máš to tu pěkné, zase se sem někdy vrátím, když bud.." "VYPADNI!" Vyštěkla po mně a uchopila veškeré drahokamy. Ani domluvit mě nenechá, řekla jsem si pro sebe, na což jsem zase doplatila při jejím vrčení. Proto jsem už opravdu byla ticho a opatrně se rozešla kolem jejího "království" směrem pryč.
Když jsem šla kus cesty bokem, abych se k ní neotočila zády a neutrpěla tak další zranění, všimla jsem si v keři tu lišku, která se zde zřejmě schovávala, aby si zachránila život. Nadšeně, co všechno se mi tu přihodilo, jsem mrskla ocasem a tiše se skrčila. Připlížila jsem se ke křoví a skočila po lišce. Ta skončila v mém pevném stisknutí tesáků, proto jsem vítězoslavně, i když jsem byla pokousána, zamrkala a vydala se směrem odtud. Zatím mě tu potkalo jen všechno dobré... až na poškození mého zdraví. Jistě se sem vrátím, až se mi to zahojí! Pomyslela jsem si s klidem a kasala se, jak jsem vychytrale vyzrála nad Smrtí. Bylo to pro mě něco nového a něco velmi neobvyklého, i když je pravda, že bych možná tu temnou smečku anebo draka uvítala raději. Ta záda totiž tak bolí!

>>> Jedlový pás

<<< Erynijský les

Přeběhla jsem již známý Galtavar, na kterém liška byla cítit zatím nejvíce. Rozklusala jsem se po jejím pachu, načež jsem se nedívala před sebe a jen stále měla hlavu skloněnou při zemi. Její pach byl cítit velmi silně a stále silněji a já tak usoudila, že jsem ještě ze stopování nevyšla z kondice. Radostně jsem sebou hodila a pokračovala po pachu.
Poklusem vpřed jsem utíkala za pachem. Ani jsem si nevšimla, že jsem přiběhla do nějakého podivného lesa, který byl velmi značně rozeznat díky růstu jedlí. Pousmála jsem se, protože se mi líbily ty lesy, kde rostl jen jeden druh stromu. Smrkový les, ten podivný les.. teď tenhle.. chci do břízového háje, zazubila jsem se a pokračovala v cestě za honbou lišky. Už jsem se těšila, až budu mít konečně vlastní úkryt. Svůj.. vlastní.

>>> Stará zřízenina

<<< Skála

Vyklusala jsem ven. Opět jsem se otočila na skálu, jestli Indil nebude mít přehnanou reakci, ale tiše tam seděla a proto jsem se spokojeně vydala za vlky.
Aranel byla stále na tom samém místě. Přiklusala jsem nedaleko od nich a začala brát pár větviček do tlamy. Větvičky.. třeba se taky budou hodit, pomyslela jsem si. Ale chtělo to něco měkkého, něco dobrého, na čem by se dalo spát. Na čem by se dalo spát.. nooo... začala jsem přemýšlet, přičemž jsem klusala ke hranicím.
Když jsem byla tak v půlce cesty, uviděla jsem ve tmě nějakou siluetu. Asi zajíce. Zajíc.. měkkého.. co třeba nějaké kožešiny! Jistě, to je nápad! Ale zajíc nemá tak měkkou srst.. chce to lišku. Rozhodla jsem se pevně pro lišku a proto jsem se rozklusala směrem pryč z lesa. A zase utíkáš... Domyslela jsem si, když jsem trochu zpomalila, přirazila čenich k zemi a začala po stopě jít za liškou.

>>> Jedlový pás (skokem přes Galtavar)

Seděla jsem v úkrytu. Pomalu jsem svoje tělo uložila a packy natáhla před sebe. Chvilku jsem přemýšlela a doufala, že mi třeba Indil odpoví, ale z její strany bylo zatím ticho. Nečekaně jsem se zvedla a sedla si. Byla jsem velmi nervózní, sice se mi chtělo spát ale nemohla jsem přeci usnout s myšlenkou, že se sem kdokoli kdykoli vydá a díky mé dobré pověsti mi něco provede. Nemohla jsem jednoduše spát.
Podívala jsem se na Indil. "Omluv mě.." řekla jsem tiše. Opravdu jsem nechápala, jak někdo může spát ve smečkových úkrytech.
Podívala jsem se ven. Byla noc a tak jsem se i přes to snažila udržet se tu a v klidu usnout. Ale nešlo to.. nešlo to, jednoduše jsem musela vyskočit a jít zase ven. Opětovně jsem se na Indil usmála a mrskla ocasem. "Jdu se ještě podívat ven, než se sem všichni nahrnou," dodala jsem záminku a podívala se před sebe. Zavětřila jsem ve vzduchu pár pachů, které jsem ignorovala a rozešla se k východu.
Otočila jsem se ještě naposledy na Indil, jestli třeba nebude mít negativní reakci na to, že jsem jí ani nenechala domluvit a odešla jsem, ale zatím byla ticho. Proto jsem jen spokojeně mrskla ocasem a vydala se ven z úkrytu. Jestli někdy budu muset spát.. tak určitě ne tady. Zavrčela jsem si pro sebe. A proč si nezaložit vlastní úkryt? Napadlo mě, když jsem vyšla na římsu skály. To je nápad! Samozřejmě jsem ocenila svůj velmi dobrý, inteligentní nápad a vydala se ven. Budu mít vlastní úkryt.. někde ve stromě. A nikoho tam nepustím. Sama se tam krásně a v klidu vyspím.. hehe! Snad se zase ti dva kvůli tomu nezblázní, zamyslela jsem se nad Aranel a Coedenem, ale stejně. Mávla jsem nad nimi spokojeně packou a vyskočila ze skály dolů, po kamenech přímo do lesa.

>>> Erynijský les

<<< Erynijský les

Vyskočila jsem na kamennou římsu, díky které jsem se orientovala, do které z místností mám právo vlézt a do které ne. Mrskla jsem ocasem, když jsem byla až nahoře. Ten pohled do lesa odtud byl velmi pěkný, bylo odtud vidět na všechny. Škoda jen, že jich nebylo slyšet. Ale ono dobře, alespoň neslyším to, jak jim vadím apodobně ještě tady. To bych se nevyspala..
Otočila jsem se za sebe, když jsem ucítila, jak Indil kluše za mnou. "Na čenichu nic nemám.. nebo co si myslela?" Zeptala jsem se jí ještě pro ujištění, jelikož jsem si vážně nebyla jistá, co tím myslela. Mohl se mi tam usadit nějaký malý hmyz.. nebo dokonce klíště! Ale nic jsem tam neměla.. tak to potvrdil jak můj zrak, tak i jazyk, kterým jsem to hned na to zkontrolovala. Nemohla jsem na to přijít a velmi, velmi mě to nenechávalo spát. Byla jsem díky tomu v neklidu.
Sedla jsem si a konečně jsem se dala do čištění svého kožichu. Bylo zde ticho, neměla jsem si s ní co říct a ani jsem ve své podstatě nechtěla. Ovšem, musela jsem si tu udržet dobré vztahy, takže teď nastal ten pravý čas, jak se alespoň u někoho neprojevit jako přítěž.
"A ty..," začala jsem větu. "Odkud si přišla?" Mrskla jsem ocasem, ale stejně jsem nijak nejevila zájem. I když mě to samozřejmě zajímalo, ale nepřestávala jsem se čistit. "A proč zrovna tahle smečka," kde tě všichni odsoudí i přes to, že tě neznají? Zazubila jsem se a už se klidně usadila, bez toho nepřetržitého oblizování pacek. Na nich již díky bohu hlína nebyla, ale stejně mě ten krtek dostal do kolen.
Po chvilce jsem si i lehla. Ale spánek jsem v úmyslu neměla, alespoň né teď, když mi Indil ještě neodpověděla. Je ale možné, že normálně bych to udělala, ale teď jsem měla příležitost nebýt u všech za tu nejhorší.

Vlčice se mi stačila představit jako Indil. Zákeřně jsem se zašklebila s pohledem "jako bych to nevěděla" a následným nenápadným protočením panenek.
Hned na to se mnou souhlasila a řekla mi, že mám něco na čenichu. Pohled jsem tedy soustředila na svůj čenich, ale nic jsem na něm neviděla. Oblízla jsem ho pro pocit jistoty, že vlčice měla jen vidiny, načež jsem se jí musela zeptat: "kde?" Nechápala jsem, proč se najednou všichni soustředili na můj čenich. Vždyť je tak pěkný.. co proti němu všichni mají?! Trochu jsem zavrčela.. ale nikdo to díky bohu neslyšel.
Přistoupila jsem trochu blíže k ostatním.
Ucítila jsem, že Aranel nemá zrovna radost z mojí přítomnosti. Tak, jak říkal Coffin. Hned na to jsem se k ní přiblížila a kamenným pohledem se jí zadívala do očí. "Já proti tobě nic nemám, aby sis něco takového nemyslela. Ostatně.. nesoudím vlky podle toho, jak se na mě dívají a tak podobně. Neznám tě, tudíž si o tobě nic nemyslím. Takže bych byla ráda, kdyby si to tak měla i se mnou ty, protože jsem ti nic," zatím "neudělala. Nebo snad jo?" Musela jsem si ve smečce udržet přátelské vztahy. Alespoň ze začátku, pak už mi to bude jedno.
Najednou, když jsem odešla, řekl něco i Coeden. Zastavila jsem se a podívala se na něj. "To platí i pro tebe," řekla jsem "mile" a odklusala za Indil.
Proti nám se vyřítili dva další, cizí vlci. Ty už jsem ignorovala, protože urovnávat vztahy i s nimi jsem neměla teď vůbec v náladě. Takže jsem se jen běžela v klidu vyspat... v klidu.. snad.

>>> Skála

<<< Západní Galtavar

Už při hranicích jsem dost jasně zjistila, že se tu toho hodně změnilo. Cítila jsem nový pach, který jsem si automaticky přiřadila k Indil, tedy k té, jak mi poradil Coffin. Zastavila jsem se a rozhlédla se. U hranic nikdo nebyl, ač odtud bylo cítit dost početné množství pachů. Široce jsem se usmála a hned na to se zhluboka nadechla. Ten čerstvý vzduch... líbilo se mi tu.
Otočila jsem se ještě jednou kolem sebe, jen pro ujištění, že mě nesleduje ten malý tvor anebo někdo nový ze smečky. A hned na to jsem se rozklusala mezi vlky.. přímo po hlavě do problémů, pomyslela jsem si. Vlastně jsem ani netušila, proč si stále myslím, že mám nějaké problémy. To ostatní měli problémy se mnou a za to jsem už já nijak nemohla.
Doběhla jsem k Atrayovi, který se potuloval nedaleko Freyi. U úkrytu. Dále jsem spatřila tu novou vlčici, která měla podivnou čárku pod okem, Aranel a Coedena. Dva největší problémy v lese, pomyslela jsem si ironicky a hned na to se rozklusala k nim. "Zdravím," řekla jsem s klidem.
Jistě mě rádi vidíte, dodávala jsem si pro sebe. "Ehm.. my se neznáme. Jsem Skylieth," řekla jsem jí opatrně. Nerada jsem někomu říkala své jméno, ale co už. Mrkla jsem na ní celkem nervózně, načež jsem se pomalu vydala k úkrytu. "Jdete někdo se mnou do skály?" Nabídla jsem všem veřejně. Samozřejmě, že bych tam nejraději byla sama, ale i přes to... Byla jsem vyčerpaná. Stejně to dopadne tak, že se tam všichni nahrnou a já půjdu jako jediná ven, vyspat se pod širák, domyslela jsem si a podívala se na všechny kolem. Čekala jsem vlastně alespoň na jednu reakci, která by odstartovala běh ke skále.

I když jsem měla v plánu vybudovat si úkryt spíše pro sebe, vlastně jsem odčinila to, co jsem způsobila. Opřela jsem se do hrabání, aby mě nikdo nepřistihl při tom, jak tu hrabu nějakému krtkovi domeček.
Poté, co jsem byla zcela hotova s jeho novým vchodem, který jsem rozsedla a následně rozšlápla, jsem se na něj podívala a hlavou hodila k jeho packám. "Di domu," řekla jsem mu a trochu naštvaně zavrčela. "Máš to, cos chtěl, ty bestie jedna," zanadávala jsem si ještě. Jakmile jsem spatřila, jak malé zvíře celé zaplulo do domečku, měla jsem poněkud dobrý pocit. A proto jsem se s klidem otočila, s vírou, že jsem odčinila to, co jsem způsobila. A mohla jsem se v klidu vydat do smečky..
Ale nestihla jsem se ani rozklusat, když jsem uslyšela, jak se zvíře opět hrabe nahoru. Že by poděkoval? Něco mi dal za mou dobročinnost? Optimisticky jsem se připravila na odměnu, ale krtek se jen zašklebil a hodil po mně další kus té hlíny. "To sis mohl odpustit.. ty..," řekla jsem, ale to už bylo malé, odporné zvíře opět v noře, kterou jsem JÁ vybudovala. Zmateně, co se to tu vlastně teď stalo, jsem se otočila a raději se rozeběhla pryč. Po několika metrech jsem se ale ještě zastavila, abych se ujistila, že už ta jeho odporná hlava s tím úšklebkem nevykoukne.
Po ujištění, že zvíře dostalo to, co chtělo a ještě mě dosti zmordovalo, jsem se už konečně rozklusala směrem k lesu.. a teď přijde ta nejtěžší a nejúmornější část.. z celého dne.

>>> Erynijský les

Už jsem toho měla vážně dost. Krtek byl tak oprásklý, že se stále usmíval a nic si ze mě nedělal. Jsem snad několikrát větší a mnohem více silnější, tak proč se nebojí? Nešlo mi to do hlavy.. Snažila jsem se vyhýbat kusům hlíny, ale jeho malé, hbité pacičky byly velmi šikovné, proto jsem dost často schytala poměrně bolavé kusy. Začala jsem přemýšlet, jestli si to vlastně zasloužím a jak udělat, aby se uklidnil a zase se vrátil do podzemí.
Ty si snad nějaký přívrhel od Smrti, ne? Tak zlý nemůže být někdo jen tak od přírody.. a má trpělivost už byla na pokraji. Začalo to tím, že jsem mu zničila domeček.. třeba, když mu vybuduji nový, tak bude v klidu.. no jo, to je nápad! Mám větší packy..! Snadná metoda, jak se toho hnusného tvora ze záhrobí zbavit.
Podívala jsem se na něj a klidně na sebe nechala házet ty kusy hlíny. Docela to bolelo, ale dalo se to s klidem vydržet. "Víš co? Počkej.. neházej ty potvoro hnusná, nebo se na tebe vykašlu," řekla jsem mu a přistoupila k jeho malému domečku, který se propadl. Zabořila jsem do něj přední, OČIŠTĚNOU tlapu, smířená s tím, že celý proces budu muset praktikovat znovu. A začala jsem hrabat jeho nový domeček.. "Jestli ani teď nebudeš spokojený, tak tě jednoduše sežeru!" Vyhrožovala jsem mu, s myšlenkou, že tu hrabu krtkovi domek... kam si to dospěla.. u svaté Luny.

V momentě, kdy jsem vítězoslavně začala házet na krtka taky hlínu, s myšlenkou, jak jsem nad ním vyhrála, mě ale zaskočilo to, že krtka to začalo bavit. Jeho pohled už nebyl agresivní, načež nedostal z mé dávky pomsty zmocněné do hlíny ani jeden zásah. Zavrčela jsem. Naštval mě.. To já z toho měla srandu, ne on!
Podívala jsem se na něj, když vylezl z jeho úkrytu. A on držel v jeho tlapičkách nějakou hroudu hlíny.. a hodil jí po mně! A přímo mezi oči!
"A dost! Ty malej, špinavej, prašivej.. chlupatej a odpornej hnusáči usmrkanej.. ještě jednou po mně něco hodíš a zbude z tebe to, co z tvého rozšlápnutého domečku!" Vyhrožovala jsem mu. Nevěděla jsem, jak se nadává krtkům, ani jsem neměla ponětí, jestli mi rozumí. Ale stejně, už mi to vážně vadilo. Proto jsem se po něm ohnala tesáky, aby věděl, že to myslím vážně. A ten jeho domeček... tlapou jsem se opřela a probořila ho tak úplně. Hned na to jsem se začala ďábelsky smát, jelikož s velkou, mocnou Skylieth, si nikdo zahrávat nebude! A už vůbec ne takto znechucený, malý a odporný krtek, který dokáže akorát tak házet hlínu (i když má trefu dobrou, to se musí uznat).

Stála jsem nad krtkem. Připadala jsem si směšně, jelikož to přeci jen byl krtek a snažil se mě vyděsit. Docela bych pochopila, že by mi jen vynadal, vyhodil mě a odešel, i když.. rozsednout někomu baráček asi není hezké. Přemýšlíš snad nad omluvou KRTKOVI?! Zanadávala jsem si a zdůraznila to dost důležité slovo, které hrálo velkou roli. Kdyby to byl vlčí úkryt, možná bych se sebrala a odešla ve znamení, že to nebylo úmyslně, ale teď? Byla to vlastně zábava.
Podívala jsem se na krtka z bližší vzdálenosti. A jak jsem k němu naklonila hlavu, nijak nezareagoval, jen vzal do tlapiček hlínu. Začala jsem se smát, jelikož co asi zmůže krtek se hlínou proti vlkovi? Ale on to využil dost dobře, začal ji totiž házet přímo do mého obličeje. A jak jsem měla mokrou srst, samozřejmě to na mě drželo. Naštvaně jsem zavrčela. Ale už dost naštvaně. "A dost," řekla jsem mu, jako by mi přetekl pohár trpělivosti, načež jsem se otočila k němu zády a začala na něj taky hrabat početně několikrát větší množství hlíny. U toho jsem vynaložila dost energie, takže jsem byla ještě více vyčerpaná, ale to neměnilo nic na faktu, že neprohraji v souboji s krtkem. A hlínou.

V klidu jsem si sedla a začala předními packami. Zvedla jsem jednu, hned na to druhou a pravidelně je olizovala, aby, díky mokré srsti, na mém kožichu nebyly další nečistoty než jen voda.
Když jsem si však seděla v podivně měkkém prostředí, ozval se nějaký zvuk. Vyděsilo mě to, neboť jsem byla na 100% přesvědčená, že tu jsem sama. Vždyť jsem se rozhlédla i jsem se snažila vyčenichat nějaký pach! A určitě jsem tu sama.. můj čichací systém nikdy nezklamal! Stále jsem hlavou otáčela sem a tam, očima tikala kolem sebe a ne a ne někoho zahlédnout. Nešlo mi do hlavy, kdo by mohl takové zvuky vydávat.
Vždy podivný, tlumený pískot ustal a hned na to byl zase slyšet. Otočila jsem se tedy ještě jednou kolem sebe a nepřestávala neustále mrskat ušima, které jsem hned po zjištění, že se mě něco dotýká na mé zadní části, sklopila ke krku.
Naštvaně jsem zavrčela a vyskočila na všechny čtyři, když mi to došlo. Ta kupa hlíny, která tak pohodlně sloužila mému zadečku na příjemné usazení, byla domovem pro malého krtka, který si na mě začal otvírat tlamu. Divně prskal a mával pacičkami, což mi přišlo na jednu stranu roztomilé, ale na druhou jsem se chtěla dočistit a pokračovat v cestě. Proto jsem jen nevrle zavrčela a hlavu sklonila k němu. "Ále copak, pane krtku, něco vás trápí?" Dělala jsem si z něho srandu s širokým úšklebkem, který se hned na to změnil na vrčení a výhružné bručení. "Chceš snad zápas? Tak mladej, a už tak odvážnej," řekla jsem si pro sebe a opět se ušklíbla. Bylo to komické, jak házel těmi packami a prskal.. takový zuřivý vlk v malé verzi.

<<< Cedrový háj

Utíkala jsem poněkud klidně, spíše zabořena do svých myšlenek. Když jsem přiklusala na Galtavar, rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Zhluboka jsem nasála čerstvý vzduch do plic a hned na to sytě vydechla. Bylo to příjemné nasát vzduch a necítit v něm cizí pachy, které by jakkoli ovlivňovali mou klidnost na tomto území.
Ušklíbla jsem se a zastavila se. Musela jsem si trochu odpočinout, přeci jen jsem nebyla nejmladší a dlouho jsem svou vytrvalost netrénovala, takže jsem se zastavila a čenich zabořila do hlíny. Nasála jsem opět pach, který zde byl jako poslední. Ten černý a ta jeho přítelkyně, kterou tak nenazýval. Mrzutě jsem zívla.
Podívala jsem se na nebe. Kožich jsem měla vlhký, už jenom kvůli dešti, který jsme chytli v tom podivném lese. Ale díky jejich korunám jsme byli takřka suší. Ovšem, déšť neustal a poněkud nabral na síle právě ve chvíli, kdy jsem vyběhla. Ale díky bohu že hned na to přestalo pršet a nyní jen lehce mrholí. Pohledem jsem zamžourala na nebe, které bylo přímo obklopené mraky, takže slunce nijak nepomohlo při usušení mého kožichu. Vztekle jsem prskla a oklepala se. Sedla jsem si na zem. Usadila jsem se dost měkce na nějakou kupu hlíny, což mě potěšilo, a začala jsem se čistit, i když jsem už dávno tuto sebeočisťovací kúru nepraktikovala. Ale co se v mládí naučíš, ve stáří... ...ne"zapomeneš."