Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Západní Galtavar

Už při hranicích jsem dost jasně zjistila, že se tu toho hodně změnilo. Cítila jsem nový pach, který jsem si automaticky přiřadila k Indil, tedy k té, jak mi poradil Coffin. Zastavila jsem se a rozhlédla se. U hranic nikdo nebyl, ač odtud bylo cítit dost početné množství pachů. Široce jsem se usmála a hned na to se zhluboka nadechla. Ten čerstvý vzduch... líbilo se mi tu.
Otočila jsem se ještě jednou kolem sebe, jen pro ujištění, že mě nesleduje ten malý tvor anebo někdo nový ze smečky. A hned na to jsem se rozklusala mezi vlky.. přímo po hlavě do problémů, pomyslela jsem si. Vlastně jsem ani netušila, proč si stále myslím, že mám nějaké problémy. To ostatní měli problémy se mnou a za to jsem už já nijak nemohla.
Doběhla jsem k Atrayovi, který se potuloval nedaleko Freyi. U úkrytu. Dále jsem spatřila tu novou vlčici, která měla podivnou čárku pod okem, Aranel a Coedena. Dva největší problémy v lese, pomyslela jsem si ironicky a hned na to se rozklusala k nim. "Zdravím," řekla jsem s klidem.
Jistě mě rádi vidíte, dodávala jsem si pro sebe. "Ehm.. my se neznáme. Jsem Skylieth," řekla jsem jí opatrně. Nerada jsem někomu říkala své jméno, ale co už. Mrkla jsem na ní celkem nervózně, načež jsem se pomalu vydala k úkrytu. "Jdete někdo se mnou do skály?" Nabídla jsem všem veřejně. Samozřejmě, že bych tam nejraději byla sama, ale i přes to... Byla jsem vyčerpaná. Stejně to dopadne tak, že se tam všichni nahrnou a já půjdu jako jediná ven, vyspat se pod širák, domyslela jsem si a podívala se na všechny kolem. Čekala jsem vlastně alespoň na jednu reakci, která by odstartovala běh ke skále.

I když jsem měla v plánu vybudovat si úkryt spíše pro sebe, vlastně jsem odčinila to, co jsem způsobila. Opřela jsem se do hrabání, aby mě nikdo nepřistihl při tom, jak tu hrabu nějakému krtkovi domeček.
Poté, co jsem byla zcela hotova s jeho novým vchodem, který jsem rozsedla a následně rozšlápla, jsem se na něj podívala a hlavou hodila k jeho packám. "Di domu," řekla jsem mu a trochu naštvaně zavrčela. "Máš to, cos chtěl, ty bestie jedna," zanadávala jsem si ještě. Jakmile jsem spatřila, jak malé zvíře celé zaplulo do domečku, měla jsem poněkud dobrý pocit. A proto jsem se s klidem otočila, s vírou, že jsem odčinila to, co jsem způsobila. A mohla jsem se v klidu vydat do smečky..
Ale nestihla jsem se ani rozklusat, když jsem uslyšela, jak se zvíře opět hrabe nahoru. Že by poděkoval? Něco mi dal za mou dobročinnost? Optimisticky jsem se připravila na odměnu, ale krtek se jen zašklebil a hodil po mně další kus té hlíny. "To sis mohl odpustit.. ty..," řekla jsem, ale to už bylo malé, odporné zvíře opět v noře, kterou jsem JÁ vybudovala. Zmateně, co se to tu vlastně teď stalo, jsem se otočila a raději se rozeběhla pryč. Po několika metrech jsem se ale ještě zastavila, abych se ujistila, že už ta jeho odporná hlava s tím úšklebkem nevykoukne.
Po ujištění, že zvíře dostalo to, co chtělo a ještě mě dosti zmordovalo, jsem se už konečně rozklusala směrem k lesu.. a teď přijde ta nejtěžší a nejúmornější část.. z celého dne.

>>> Erynijský les

Už jsem toho měla vážně dost. Krtek byl tak oprásklý, že se stále usmíval a nic si ze mě nedělal. Jsem snad několikrát větší a mnohem více silnější, tak proč se nebojí? Nešlo mi to do hlavy.. Snažila jsem se vyhýbat kusům hlíny, ale jeho malé, hbité pacičky byly velmi šikovné, proto jsem dost často schytala poměrně bolavé kusy. Začala jsem přemýšlet, jestli si to vlastně zasloužím a jak udělat, aby se uklidnil a zase se vrátil do podzemí.
Ty si snad nějaký přívrhel od Smrti, ne? Tak zlý nemůže být někdo jen tak od přírody.. a má trpělivost už byla na pokraji. Začalo to tím, že jsem mu zničila domeček.. třeba, když mu vybuduji nový, tak bude v klidu.. no jo, to je nápad! Mám větší packy..! Snadná metoda, jak se toho hnusného tvora ze záhrobí zbavit.
Podívala jsem se na něj a klidně na sebe nechala házet ty kusy hlíny. Docela to bolelo, ale dalo se to s klidem vydržet. "Víš co? Počkej.. neházej ty potvoro hnusná, nebo se na tebe vykašlu," řekla jsem mu a přistoupila k jeho malému domečku, který se propadl. Zabořila jsem do něj přední, OČIŠTĚNOU tlapu, smířená s tím, že celý proces budu muset praktikovat znovu. A začala jsem hrabat jeho nový domeček.. "Jestli ani teď nebudeš spokojený, tak tě jednoduše sežeru!" Vyhrožovala jsem mu, s myšlenkou, že tu hrabu krtkovi domek... kam si to dospěla.. u svaté Luny.

V momentě, kdy jsem vítězoslavně začala házet na krtka taky hlínu, s myšlenkou, jak jsem nad ním vyhrála, mě ale zaskočilo to, že krtka to začalo bavit. Jeho pohled už nebyl agresivní, načež nedostal z mé dávky pomsty zmocněné do hlíny ani jeden zásah. Zavrčela jsem. Naštval mě.. To já z toho měla srandu, ne on!
Podívala jsem se na něj, když vylezl z jeho úkrytu. A on držel v jeho tlapičkách nějakou hroudu hlíny.. a hodil jí po mně! A přímo mezi oči!
"A dost! Ty malej, špinavej, prašivej.. chlupatej a odpornej hnusáči usmrkanej.. ještě jednou po mně něco hodíš a zbude z tebe to, co z tvého rozšlápnutého domečku!" Vyhrožovala jsem mu. Nevěděla jsem, jak se nadává krtkům, ani jsem neměla ponětí, jestli mi rozumí. Ale stejně, už mi to vážně vadilo. Proto jsem se po něm ohnala tesáky, aby věděl, že to myslím vážně. A ten jeho domeček... tlapou jsem se opřela a probořila ho tak úplně. Hned na to jsem se začala ďábelsky smát, jelikož s velkou, mocnou Skylieth, si nikdo zahrávat nebude! A už vůbec ne takto znechucený, malý a odporný krtek, který dokáže akorát tak házet hlínu (i když má trefu dobrou, to se musí uznat).

Stála jsem nad krtkem. Připadala jsem si směšně, jelikož to přeci jen byl krtek a snažil se mě vyděsit. Docela bych pochopila, že by mi jen vynadal, vyhodil mě a odešel, i když.. rozsednout někomu baráček asi není hezké. Přemýšlíš snad nad omluvou KRTKOVI?! Zanadávala jsem si a zdůraznila to dost důležité slovo, které hrálo velkou roli. Kdyby to byl vlčí úkryt, možná bych se sebrala a odešla ve znamení, že to nebylo úmyslně, ale teď? Byla to vlastně zábava.
Podívala jsem se na krtka z bližší vzdálenosti. A jak jsem k němu naklonila hlavu, nijak nezareagoval, jen vzal do tlapiček hlínu. Začala jsem se smát, jelikož co asi zmůže krtek se hlínou proti vlkovi? Ale on to využil dost dobře, začal ji totiž házet přímo do mého obličeje. A jak jsem měla mokrou srst, samozřejmě to na mě drželo. Naštvaně jsem zavrčela. Ale už dost naštvaně. "A dost," řekla jsem mu, jako by mi přetekl pohár trpělivosti, načež jsem se otočila k němu zády a začala na něj taky hrabat početně několikrát větší množství hlíny. U toho jsem vynaložila dost energie, takže jsem byla ještě více vyčerpaná, ale to neměnilo nic na faktu, že neprohraji v souboji s krtkem. A hlínou.

V klidu jsem si sedla a začala předními packami. Zvedla jsem jednu, hned na to druhou a pravidelně je olizovala, aby, díky mokré srsti, na mém kožichu nebyly další nečistoty než jen voda.
Když jsem si však seděla v podivně měkkém prostředí, ozval se nějaký zvuk. Vyděsilo mě to, neboť jsem byla na 100% přesvědčená, že tu jsem sama. Vždyť jsem se rozhlédla i jsem se snažila vyčenichat nějaký pach! A určitě jsem tu sama.. můj čichací systém nikdy nezklamal! Stále jsem hlavou otáčela sem a tam, očima tikala kolem sebe a ne a ne někoho zahlédnout. Nešlo mi do hlavy, kdo by mohl takové zvuky vydávat.
Vždy podivný, tlumený pískot ustal a hned na to byl zase slyšet. Otočila jsem se tedy ještě jednou kolem sebe a nepřestávala neustále mrskat ušima, které jsem hned po zjištění, že se mě něco dotýká na mé zadní části, sklopila ke krku.
Naštvaně jsem zavrčela a vyskočila na všechny čtyři, když mi to došlo. Ta kupa hlíny, která tak pohodlně sloužila mému zadečku na příjemné usazení, byla domovem pro malého krtka, který si na mě začal otvírat tlamu. Divně prskal a mával pacičkami, což mi přišlo na jednu stranu roztomilé, ale na druhou jsem se chtěla dočistit a pokračovat v cestě. Proto jsem jen nevrle zavrčela a hlavu sklonila k němu. "Ále copak, pane krtku, něco vás trápí?" Dělala jsem si z něho srandu s širokým úšklebkem, který se hned na to změnil na vrčení a výhružné bručení. "Chceš snad zápas? Tak mladej, a už tak odvážnej," řekla jsem si pro sebe a opět se ušklíbla. Bylo to komické, jak házel těmi packami a prskal.. takový zuřivý vlk v malé verzi.

<<< Cedrový háj

Utíkala jsem poněkud klidně, spíše zabořena do svých myšlenek. Když jsem přiklusala na Galtavar, rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Zhluboka jsem nasála čerstvý vzduch do plic a hned na to sytě vydechla. Bylo to příjemné nasát vzduch a necítit v něm cizí pachy, které by jakkoli ovlivňovali mou klidnost na tomto území.
Ušklíbla jsem se a zastavila se. Musela jsem si trochu odpočinout, přeci jen jsem nebyla nejmladší a dlouho jsem svou vytrvalost netrénovala, takže jsem se zastavila a čenich zabořila do hlíny. Nasála jsem opět pach, který zde byl jako poslední. Ten černý a ta jeho přítelkyně, kterou tak nenazýval. Mrzutě jsem zívla.
Podívala jsem se na nebe. Kožich jsem měla vlhký, už jenom kvůli dešti, který jsme chytli v tom podivném lese. Ale díky jejich korunám jsme byli takřka suší. Ovšem, déšť neustal a poněkud nabral na síle právě ve chvíli, kdy jsem vyběhla. Ale díky bohu že hned na to přestalo pršet a nyní jen lehce mrholí. Pohledem jsem zamžourala na nebe, které bylo přímo obklopené mraky, takže slunce nijak nepomohlo při usušení mého kožichu. Vztekle jsem prskla a oklepala se. Sedla jsem si na zem. Usadila jsem se dost měkce na nějakou kupu hlíny, což mě potěšilo, a začala jsem se čistit, i když jsem už dávno tuto sebeočisťovací kúru nepraktikovala. Ale co se v mládí naučíš, ve stáří... ...ne"zapomeneš."

Jak jsem stála mezi vlky, uvědomovala jsem si, že asi dobrou reputaci ve smečce mít nebudu. Nejdříve jsem si běžela ulovit svojí potravu, jako bych tu jejich odmítala (což taky byla pravda, ale já si nedokáži tak rychle na smečku zvyknout), a hned na to si jdu "vyčistit hlavu". Od toho má být smečka, abych se tam uklidnila a tak..
Pomalu, ale jistě, mi to všechno docházelo.
Sedla jsem si na zem, sledujíc Coffina, načež jsem velmi silně a věrohodně zavyla. Jednoduše na ohlas. Sice to nikdo asi neslyšel, ale mně to přišlo jako dobrý nápad. Byla jsem velmi nedočkavá a vydržet na jednom místě nebylo na mě. A proto stále nechápu, proč jsem ve smečce.. Ty si takové pako, Skyl.. Stále jsem měla tendenci si nadávat.. Ale stejně. Proč je to pro tebe tak těžké? Vždyť si celý život byla ve smečce.. pěkně si zpohodlněla.. To ne. Jednoduše se tam vrátíš a budeš se chovat normálně.. přátelsky a nebudeš se snažit s každým být za zlé. Jasné? Ten, kdo byl v okolí s magií myšlenek si právě teď musel ťukat na čelo. Jelikož slyšet můj rozhovor se mnou samotnou muselo být trochu praštěné.
"Aehm," upoutala jsem na sebe pozornost. "Moc se omlouvám, že utíkám takřka v půlce konverzace... ale musím jít. Smečka volá.. Jednoduše musím, stav nouze." Situaci jsem objasnila.. úkol splněn. Už jen rozloučení a následný dramatický odběh. "Tak se tu mějte, jistě si máte co říct," zazubila jsem se trochu neemotivně, ale snaha byla. Hned na to jsem mrskla ocasem a trochu pozdvihla packu na znamení rozloučení, tedy něco jako mávnutí, i když to tak jednoduše nešlo. Hned na to jsem se otočila a zastřihala ušima. Mise uspět ve smečce započala, řekla jsem si a ladně se rozklusala opět na tu pláň, odkud jsem přiběhla.

>>> Západní Galtavar

Coffina jsem nechala opodál a došla jsem za tou šedivo hnědou vlčicí. Vlastně jsem udělala chybu, když jsem na ní vyjela kvůli tomu, že mě srazila. I když se mohla omluvit a projevit trochu respektu.
Ona přikývla a přidala se k nám. Představila se jako Yllin, na což jsem jen přikývla a prohlédla si Coffina, který opět reagoval na mé otázky. Poslouchala jsem poněkud pozorně.
Coffin mi řekl, že tam jsou noví vlci. Ó jéjee.. to zase budou problémy s tím, že tam nejsem, když tam někdo přibyl.. ale co, alfa nejsem a na starost to nemám. Tudíž no problemo, Atray si jistě poradí. Kort s těmi chytrými, co má pod sebou.. všichni chytří a kecají do všeho, takže z toho strach nemám. Přikývla jsem na jeho slova. Indil.. to druhé jméno si nepamatuji, ale to je fuk. Musím se tam jít podívat...
Coffin pak začal slovy "mimo to," čemuž jsem věnovala větší pozornost. Znělo to, jako by se mi chystal povědět nějaké tajemství či něco, co by mě mohlo zajímat. A taky že ano. Dozvěděla jsem se, že té bílé s tím čímsi na krku jsem se nezalíbila. Aranel. A já si myslela, že proti mně má něco jen Coeden.. prašivý vlk, hehe, zazubila jsem se na něj a přikývla jsem. Stále jsem neměla co říct na jeho novinky.
Ale potom se mi slova dostavila do tlamy, tudíž jsem toho hned využila. "Dobře, Indil si budu pamatovat podle čmouhy. Alespoň si trochu zahraji na někoho, kdo čte myšlenky," zazubila jsem se. O magii jsem ještě neměla moc zdání, takže mi to vlastně v tu chvíli ani nedošlo. "A Aranel? To mě překvapilo, přišlo mi, že mě nemá raději Coeden. Ale oni jsou oba sví, tací.. že se raději drží stranou a jen zdánlivě tak trochu pomlouvají.. ale pokusím se tam zanechat dobrou stopu. Přeci jen tam chci alespoň chvíli pobýt, tak nač trávit čas tam, kde nejsem vítána?" Dodala jsem. Vlastně jsem si poslední větu řekla pro sebe, neboť to byla slova, co jsem si myslela, i když jsem to pověděla nahlas.
Po chvilce jsem zjistila, že Yllin a Coffin se znají. V tom případě jim jistě vadit nebude, když odejdu.. pro dobro smečky a tak, zapřemýšlela jsem se, když najednou se ozvala opět slova z Coffinovi strakaté tlamy. Řekl, že se mu líbím.
Mé klasické zareagování aneb "no a co?" "koho to zajímá" jsem si prozatím vypustila, když jsem se na něj jen podívala a kamenně se ušklíbla. Vlastně i kdyby ze mě byl celý paf, bylo by mi to jedno. Nic by to neovlivnilo, takže proč z toho dělat vědu?
"Jistě, chápu to, nedělej z toho vědu," zazubila jsem se a podívala se na jeho předklon. Nezdálo se mi to, i když jsem tak nějak tušila, že čekal opětovnou lichotku. Ale na to jsem já nebyla stavěná, tudíž jsem byla ticho a jen se podívala na nebe.
Podivně se to mračilo a já jsem byla mimo smečku, což nebylo dobré. Proto jsem pohledem zaměřila Yllin a hned na to flekatého. "No nic, já budu muset jít. Smečka mě čeká, i když... vlastně ne, ale musím jít zjistit, co je tam nového, ať mě pak nesežerou zaživa," řekla jsem a opět se podívala na nebe. Tím jsem jim chtěla naznačit, že se chystá asi silná přeháňka a i oni by se měli jít ukrýt. Jistě, byl to jejich problém a tenhle les by je mohl dostatečně před deštěm ochránit. Ale kdo by odešel bez rozloučení?

Jakmile přišel Coffin, uklidnila jsem se. Podívala jsem na nebe a vzdychla.
Vlčice, která se mi ani nepředstavila, jen přede mnou odehrála jakousi scénu, odklusala pryč a pěkně mě odignorovala. Přemýšlela jsem, jestli za ní dojít nebo ne. Či s ní dát řeč a nebo jí nechat být. A tak jsem začala přemýšlet.
Kdyby si měla jednou smečku a někoho by si takhle naštvala.. tedy, on naštval tebe.. ale ty by ses nechtěla vnutit... no, musela bys jednoduše dobře vycházet. I ve Smrkové smečce budeš muset s každým vycházet, jestli se chceš jednou dostat výše než tam, kde jsi. Pokud chceš být lovcem na vyšší úrovni, jistě tě nezvolí i když tě bude půlka.. co půlka, celá smečka nenávidět. Tak se rozhodni.. chceš dělat dobré vztahy, nebo jen nechat ostatní ťukat si na čelo, když tě uvidí?
Podívala jsem se na Coffina. "Omluv mě.. hned jsem tu." Mrskla jsem ocasem ve znamení, že vím o tom, že jsem se ho na něco ptala a ani jsem ho nenechala mi odpovědět. Ale tohle bylo podle mě přednější. Nechtěla jsem u někoho být za tu zlou, i když to tak bylo.. Tím pádem jsem se hned vrátila do starých časů, kdy jsem byla tou milou, usměvavou a celkem i obětavou vlčicí.
Když jsem nad tím přemýšlela, byla jsem úplně pohlcena tím, jak jsem se chovala, tudíž jsem nevnímala okolí a narazila do vlčice. Jen jsem do ní šťouchla čenichem, což jsem samozřejmě neudělala úmyslně. Zastavila jsem se a zatřepala hlavou. Hned na to jsem se celkem ďábelsky usmála, když jsem si uvědomila, že jsme si vlastně kvit. Až teď. "Eh.. No, tak teď se musím přiznat, že to bylo omylem," zazubila jsem se a podívala se jí do očí. Klidně jsem před ní stála a snažila se udržet, abych nevycenila zuby za jiným účelem než bylo právě usmívání.
Hned na to jsem si sedla. "Jmenuji se Killie. Občas mě dokáží vytočit maličkosti, no," přiznala jsem se a opět se ušklíbla. Vlastně jsem ani netušila, proč jsem najednou tak milá, ale došlo mi to. Být hned na každého krutě zlá nedělá dobrotu. Tím se vytváří ku mně ta nenávist.. ale stejně. Každý má na to jiný názor, že.
Opatrně jsem se k ní přiblížila a napila se z potoku. Voda byla velmi zvláštní a chutnala mi opravdu moc, což mě potěšilo. Bylo mi šílené teplo. "Pojď se mnou za Coffinem, ať se taky dozvíš, jak mě mají všichni rádi," ironicky jsem dodala a vstala. Nijak jsem se neusmála, měla jsem tentýž vážný pohled jako doteď. Ale došla jsem zpátky ke Coffinovi a usadila se proti němu. "Už poslouchám, tak mě překvap," zazubila jsem se a hned na to zvážněla. Tušila jsem, že mi řekne, jak si o mně ostatní myslí, že jsem nepříjemná a podobné věci.. ale i tak mi to bylo na jednu stranu jedno. Na druhou stranu jsem se poučila a byla jsem připravená na to přijít opět do lesa jako "jiná vlčice". Tedy, úplně ta samá, jen s omezením toho vrčení.

//Omluva Coffinovi za přeskočení, ale situace si to vyžadovala.. hehe O:D

Ta vlčice se mi vůbec nelíbila. Nejdříve byla celkem stáhlá vzadu, ale najednou se do mě začala navážet, že je to jenom šiška. Protočila jsem panenky.
Najednou mi řekla, že se celkem diví, že mě to baví. Potom mi řekla, že si hraji na nasranou kupu chlupů. Zavrčela jsem. Takhle mě nikdo nazývat nebude. "A co s tím hodláš udělat?.." Řekla jsem s klidem, už bez vrčení. Kdybych chtěla, srazila bych jí k zemi a trochu jí udělala otisky po sobě na jejím těle, ale ona by pak ehm.. brečela.
Když však najednou řekla, že mám s kým chci házet o zem jak chci, a že mi řekla, co měla na srdci a varovala mě před šiškama, do žil se mi vlil vztek. Měla jsem chuť po ní skočit a nemálo jí ublížit.
Tohle ti jen tak neprojde, mladá, vycenila jsem zuby a pomalu se skrčila, když jsem po ní chtěla skočit. Najednou se však vynořil ten flekatý. Coffin.
Pozdravil mě a zeptal se, jestli už jsem si pročistila hlavu. Přikývla jsem na pozdrav a na jeho otázku jsem chvíli nereagovala, s přimhouřeným pohledem po té šedivo hnědé. "Pročistila bych, kdyby tu byl někdo opatrnější a nesrazil by mě k zemi," s klidem jsem odvětila. Coffin mi nepřišel nijak dotěrný ani něco podobného, proto jsem neměla žádný důvod k tomu mu nenormálně odpovědět. Kdyby i ona za mnou normálně přišla, možná bych byla trochu otrávená, ale s klidem bych se s ní bavila.
Pohlédla jsem na Coffina. "Ty jí znáš?" Zeptala jsem se a hlavou ukázala na vlčici. Pomalu jsem popošla k ní. Jen o několik kroků, abych zase neodešla vlkovi.
Nechápu dnešní vlky.. fakt ne. "Co ve smečce? Něco nového? Dozvěděl si se toho hodně?" Třeba jak mě jistě všichni nenávidí? Samozřejmě. To tak většinou bývá.. nikdo mě ani z části nezná a hned mu jsem nesympatická a nemají mě rádi. Mně to je ukradené, ale proč takto soudí ostatní, když o nich absolutně nic nevědí?

Zavětřila jsem vzduch, který se zde točil. Mezi stromy byla cítit malina.. nevím proč, ale cítila jsem maliny. Možná tou barvou těch stromů jsem si na ně vzpomněla a připomnělo mi to jejich chuť. Ale zpět k té šedivé.
"Fakt? No ještě že si mi to řekla," vyštěkla jsem po ní, "můj život už nebude to, co býval!" Ironicky jsem po ní štěkla a otočila se. Zaujalo mě opětovné šustění v koruně stromů. Opět jsem viděla šišku, jak letí.. a letí.. a můj reflex byl opravdu pohotový. Uhnula jsem a vyhnula jsem se tak další ráně. Nadšeně jsem se ušklíbla, ale když jsem se otočila, zjistila jsem, že šiška zasáhla vlčici. "Hhehe.. a jsme si kvit," poděkovala jsem potichu těm tvorům, co šišky házely a zadívala se na vlčici. Hned na to jsem nasadila velmi přísný a pevný pohled.
Když jsem vlčici asi dvakrát obešla jako bych pořádala nějaký obřad, zastavila jsem se přímo před ní a několikrát začichala. "Co teď čekáš? Že ti řeknu.. Tak jo, nic se nestalo, a kdo vlastně jsi? A mile se usměju? Ne. Nenechám se sebou takhle zametat. Omylem neomylem sis měla dát pozor. Já ti taky teď můžu chňapnout po čenichu.. ehm, omylem," dodala jsem ironicky a trochu naštvaně jsem přešlápla. Vlčice taky stále přešlapovala, byla z ní vycítit nervozita a nejistota. Ten pocit jsem měla ráda.. opět jsem teď já byla ta zlá. Hhhehee.
"Ale dobrá. Prominu ti to." Pevná slova, pevné rozhodnutí. Ne vždy to tak platí. "Jen v případě, že s tebou taky hodím o zem. Bereš?" Řekla jsem na situaci celkem vážně. Popravdě jsem to tak nemyslela, jen jsem si tajně pohrávala s její nervozitou a nejistotou, díky které neměla tušení, jak se zachovám. Opět ta stará, dobrá Skylieth.

//Kdyby si utekla, bylo by to napínavější O:P :D

Stále jsem se drbala o kmen stromu. Ty stromy se mi začínaly líbit a já si je pomalu přidávala na seznam přátel, ke kterým bych se ráda vrátila.
Ale najednou, když jsem se tak drbala, jsem uslyšela šustění v koruně stromu. Považovala jsem to za nějaké opeřené zvíře, které teď nebylo v zájmu soustředění, protože drbání je prostě drbání.
Když v tu chvíli.. prásk! Do hlavy mě udeřila šiška. "Au!" Křikla jsem s pohledem do výšky, ale nikoho jsem nespatřila. Možná to jednoduše jen byla šiška, i když to bylo divné, protože na tomto stromě šišky nerostly. Asi. Zatím jsem žádnou nespatřila.
Opět jsem se pustila do drbání, nyní pacek. Ale to mě zase srazila šiška. "A dost!" Křikla jsem se zuřivým vrčením na strom, do kterého jsem kopla packou. Ale byl dost silný, tudíž mě ehm.. přepral. Naštvaně jsem se otočila, když do mě vrazilo něco většího. Strom to nebyl, to už by bylo vážně divné.
Vlčice.
Udiveně jsem se na ní podívala a značně zareagovala agresivně - vycenila jsem zuby a začala jsem vrčet. Jak někdo může být tak malicherný a přehlédnout vlka?
"Nejdříve šišky a teď ty? Co přijde potom, začnou na mě padat stromy?" Procedila jsem skrz zuby a neustále vrčela. Naštvaně jsem si ji prohlédla a podívala se jí do očí, když jsem se oklepala a obcházela si ji jako v nějakém ringu. Stačil jeden prudký pohyb a mohla ležet pod mými packami. "Jsi normální?!" To byla jediná slova, která ze mě vyšla, tak trochu jsem je vyštěkla a zastřihala jsem ušima. V dnešní době jsou vlci slepí, tupí a nedokáží ocenit autoritu. Tedy, mít respekt.. pche. Asi jí to naučím. Ručně stručně. Zastřihala jsem ušima, které jsem ihned na to přirazila ke krku a mírně ztlumila vrčení. Ale stále tam slyšet bylo.

<<< Západní Galtavar

Utíkala jsem směrem k lesu. Vlastně jsem netušila, jestli se tohle místo dá považovat za les, vypadalo to tu zde jako v nějakém háji. Tak už vím, kam příště půjdu, až mě někdo pošle "do háje". Vtipkování sice nebylo na místě, ale stejně bych se bez něj neobešla. Ironie forever.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ty stromy, co se tu tyčily až k nebesům, mi vůbec nic neříkaly. Vypadaly divně, červeně a celkově jsem je ještě nikdy neviděla. Ale působily na mě dost osobně, jako bych tu už někdy byla.
Dokonce jsem v podvědomí věděla i o nedalekém potůčku. Zvláštní. Možná v minulém životě, heh, ušklíbla jsem se.
Rozklusala jsem se lesíkem, abych zjistila, či tu nejsem s někým a jestli mě pachy jen nepletou. Byla jsem na omylu, poslední pach už vymizel, ale stejně tu byl ještě celkem silně cítit. To dělaly asi jistě ty stromy.
Přistoupila jsem k jednomu stromu blíže. Byl velký, mohutný a jeho kůra byla velmi, velmi hrubá. Taková.. akorát na drbání. Opřela jsem se zády o strom a začala se drbat. Bylo to příjemné, možná lepší než se drbat packou, se kterou nedosáhnu všude. A stejně mě pak chytí křeč. Pomalu jsem přejížděla až na zadek, kterému jsem věnovala největší pozornost. Když už mě doslova pálil od drbání, přejela jsem ke krku. Uvědomuješ si, že tu stojíš jako medvěd a drbeš se?
Když jsem se v myšlenkách opět shazovala, všimla jsem si na zemi čehosi.. červeného. Zářilo to do tmy, která tu byla, tudíž to nešlo ani zdálky přehlédnout. Kámen. Nemohla jsem uvěřit, že se tu válí takový kámen.. ale protože jsem zabrousila pohledem dál a všimla si dalšího, usoudila jsem, že i když se tak pěkně blyští, bude běžný asi tak jako jehličí. Nechala jsem ho na zemi, jen jsem do něj několikrát kopla, aby se odkutálel. A jde se opět drbat. Muhehe!

<<< Erynijský les

Utíkala jsem podél hranic a rozhlížela se. Vzpomněla jsem si na černého vlka, který měl po boku svou "partnerku", která spala. Samozřejmě to byla jenom ironie, ale proč si trochu nerýpnout?
Běžela jsem, co mi nohy stačily, ale aby to nevypadalo, že před něčím (někým) utíkám, zpomalila jsem. Pouze ve chvíli, kdy jsem byla těm dvěma na dohled. Ona už byla vzhůru a on s ní vedl jistě nějakou napínavou konverzaci. Jako vždy.
Když jsem pokračovala ještě dál, spatřila jsem před sebou podivné stromy. Nějaký lesík plný těchto podivných stromů. Že by to bylo to, co říkal Coeden? Jistě to muselo stát za chvilku času, proto jsem si to tam namířila. Stejně mi ten les přišel nějak povědomý...

>>> Cedrový háj