Gallirea - Příspěvky uživatele

Klusala jsem zaujatě za vlkem, který se jmenoval Atimu, a z dálky jsem slyšela jen jeho slova, že mě neslyší. Naštvaně jsem zavrčela a zpomalila, načež jsem se ohlédla za Freyou. Bylo na ní vidět, že je raději, když tam nejsem. Asi jako všichni. Naštvaně jsem zamručela. Nikdo ani zdaleka neví, co jsem zač. Nikdo mě nezná... netuší. A hned soudí, třeba jenom podle mého pohledu nebo pozdravu? Kam ta doba s vlky spěje, když jsou tací? To už není normální, říkala jsem si pro sebe. Protočila jsem nad tím panenky a doklusala pomalu ke Skále.
Když jsme doběhli ke Skále, vyklusal Coeden. Podívala jsem se na něj tak nějak normálně, pohledem, který absolutně nic nevyjadřoval. A dále jsem se zaměřila na slova šedivého. On však vůbec nezareagoval na mé otázky, proto jsem k němu jen přistoupila a mírně, potichu, zavrčela. Nelíbil se mi ten jeho styl.
Coeden mne pozdravil. Zazubila jsem se na něj tak nějak kysele a sedla si na zem. "Také," dodala jsem vlídně a potichu se modlila, ať na mě zase nezačnou vybalovat nějaké otázky, proč jsem to a to.
Když Atimu zaplul do Skály, zmateně jsem se zastavila u kamene a sledovala Coedena. Ten se rozhlížel po lese a pomalu se rozhodl vyrazit k vodopádu. Chtěla jsem se tam podívat taky, proto jsem se nedaleko něho dala taktéž do klusu a pokračovala za jeho hnědým ocasem.
Ocas se pomalu přibližoval a když jsem byla na jeho úrovni, trochu jsem zpomalila na jeho tempo. Běžela jsem přesně vedle něho. "Heh," uchechtla jsem se tiše a pohlédla na nebe. "Souhlasím," řekla jsem, aby nebylo ticho, ale zároveň na důkaz toho, že stojím na jeho straně. Pak mi došlo, že jsem se k němu doslova "přis.... přidala", proto jsem se trochu pozastavila a uvědomila si to. "Nebude vadit, když půjdu s tebou k vodopádu, že? I mně je horko a alespoň trochu pokecáme a tak... no... jestli tedy jdeš k vodopádu," Skylieth, ty překvapuješ jak sebe, tak okolí! Podívala jsem se před sebe a opatrně přeskakovala malé větvičky, které se mi lámaly pod nohama. A hned na to jsem pohled věnovala Coedenovi. Čas na to se trochu více poznat, aby věděl, že odsoudil špatnou osobu.

Vlk mě pozdravil a zeptal se mě, odkud znám jeho jméno. Ušklíbla jsem se, ale stále jsem byla klidná a stála jsem na místě. "Jsem věštkyně a umím o tobě zjistit cokoli," kysele jsem se na něj podívala a mrskla ocasem po Freye. "Buď zdráva, Freyo," ušklíbla jsem se. Moc mi to milé chování nešlo, ale zkusit jsem to prostě musela.
Atimu mi pak řekl, že mě tu celou dobu neviděl a kde jsem byla. "Zřejmě jsme se minuli. Nejdříve jsem si byla něco málo ulovit, pak jsem byla navštívit Smrt a teď jsem vyšla z mého nového úkrytu," shrnula jsem mu veškeré mé aktivity, které jsem počas zde stráveného času dělala. A hned na to jsem se zaměřila na jeho červené oči.
Šedo černý se rozloučil s Freyou a rozklusal se pryč. "Nápodobně," řekla jsem s klidem a běžela za ním. "Počkej.. kam letíš?" Zeptala jsem se ho poněkud varovně, aby zpomalil, jinak se otočím a jdu pryč. Neměla jsem chuť tu někoho nahánět a už vůbec ne nějakého cizího vlka. Pozdvihla jsem obočí a mírně zavrčela. Do Skály nejdu, dodala jsem si v mysli a podívala se na Atimua. "Jak dlouho v týhle smečce jsi?" Zeptala jsem se, aby nestála řeč ale zároveň jsem to chtěla vědět. Docela by mě potěšilo, kdyby tu byl kratší čas než já.

<<< Úkryt Athairne

Vyklusala jsem pomalu z úkrytu. Raději jsem ještě obešla pár stromů, aby někdo nevzal můj pach do čenichu a neměl tendenci mi do úkrytu vlézt. Hned na to jsem zamrskala ocasem a rozklusala se hlouběji do lesa.
Byla jsem ráda, že se nacházím právě teď, v takovém horku, v lese. Neboť sluneční paprsky šly přes koruny stromů ojediněle a i přes teplotu vzduchu zde bylo příjemně a dýchatelně. Spatřila jsem Freyu a nějakého vlka, o kterém mi říkal Coffin. Teď byla má šance na to, abych k němu došla a pozdravila ho i s jeho jménem, který mi ještě neříkal.
"Zdravím," načala jsem konverzaci. "Snad neruším...," podívala jsem se po vlkovi. "My se ještě neznáme. Já jsem Skylieth... ty jsi zde krátce, že, Atimu?" Zazubila jsem se. Podívala jsem se na Freyu a s klidem si sedla. Trochu odtažitě jsem zívla a zahleděla se do dálky, takže jsem byla chvilku mimo. Ale hned na to jsem byla opět v pozoru, neboť bych byla nerada, kdyby mi něco uniklo.

//Nebudu stínit ve vaší hře, klidně si hrajte a přeskočte mě, pak se s Chichirim odklidím.

//Pro Razzakiho: Ještě se sem s Lucienem a Megan vrátíme, až se probere.. a dáme hru ^^

// Já jsem tu taky.. žeby.. aha?

<<< Jedlový pás

Přeskočila jsem přes několik poházených větví na zemi, až jsem se dostala k spadlému kmenu stromu. Takticky jsem ho obešla a očichala... byl zřejmě vyvrácený silným větrem, který před několika dny udeřil na naše území.
Po pečlivém očichání jsem ho jako správná členka této smečky i označkovala, to kdyby náhodou nějaké malé potvorné zvíře chtělo nový domeček... úkryt! Vzpomněla jsem si. Lišku jsem stále držela v tlamě a ignorovala ostatní, kteří tu stáli nebo nestáli. Vlastně jsem ani nevěděla, jestli tu někdo stojí, protože jsem se soustředila na terén před sebou.

Postupně jsem prošla skoro celý les. Skála byla už zabraná, takže jsem se ohlížela spíše po stromech. Ani jeden ze stromů mě nijak nezaujal, a když už byl nějaký dostupný, nebyl v něm prostor a jednoduše nic. Zmateně jsem kroužila okolo každého stromu s liškou v tlamě a myšlenkami jsem se už viděla ve spánku. Třeba budu hned po tom, co se vyspím, umět ovládat ty magie! Napadlo mě radostně. Ta představa, že bych uměla každého oblbnout halucinací byla prostě nepřekonatelná a já se na to moc těšila.
Vyběhla jsem po nějakém kopečku, až jsem spatřila jeden z mnoha stromů. Kolem sebe měl volný prostor, díra v něm už byla vybudovaná a zřejmě byl opuštěný. Přistoupila jsem k němu a začala ho očichávat. Příjemně voněl a při strčení čenichu dovnitř jsem ucítila chládek. Příjemný, chladný a čistý vzduch. Nadechla jsem se a rozhodla se, že tohle bude jistě ten pravý. Označkovala jsem si území kolem něho a zamručela. Lišku už jsem měla (po cestě zhotovenou) při sobě, tedy, její kožešinu, takže se mohla láskyplně položit a já se mohla konečně nerušeně prospat. Ta představa byla lákavá, proto jsem neváhala a začala prohlubovat noru, která byla uvnitř stromu. Až jsem se do stromu dostala celá.

>>> Úkryt Athairne

<<< Stará zřícenina

Utíkala jsem pryč. V tlamě jsem měla lišku, ale při pomyšlení, odkud jsem jí vlastně vzala, jsem neustále váhala nad tím, jestli není nějak nakažená anebo nemocná, že bych jí tu raději měla nechat. Jíst jí nemusíš, stačí kožich, upřesnila jsem si proč jsem vlastně se dostala k té černo zelené vlčici a nevděčně zamručela. Velmi mě bolela záda a každý pohyb, který jsem vykonala, byl velmi těžký a bolestivý. Bolest by se dala přirovnat k tomu, že by nade mnou někdo stál a píchal mne do zad ostrými větvemi.. bylo to vážně nesnesitelné.
Když jsem spatřila dva vlky, co tu byli, nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. Ale ta vlčice nebyla tak špatná, ono kdybych jí neignorovala, třeba by byla trochu milá...
Potichu jsem zavrčela a opět stiskla silněji lišku. Jakmile intenzita bolesti byla větší, odnesla to mrtvá liška v mé tlamě. Bylo to dobré, nemusela jsem kňučet, vrčet ani nijak na sebe upozorňovat... nejhorší však bylo, že se bolest ozvala při každém kroku.

>>> Erynijský les (přes Galtavar ~)

// Zítra, prosím, zítra... Vy mě snad chcete zabít :D

<<< Jedlový pás

Utíkala jsem po pachu dále. Míjela jsem strom za stromem, nedívajíc se před sebe. Až jsem dorazila do nějakého podivného lesa. Vše to tu bylo cítit zatuchle, ale přec tu byl vzduch čistý.. v dálce jsem spatřila nějaké kameny. Jako první mě napadlo, že zde bude sídlit smečka temných, která mě rozcupuje na kousky jen pro svou přítomnost. Ta představa byla docela komická, i když jsem si nedokázala představit, co bych asi udělala, kdyby to byla realita. Sebrala bych se beze slov a odklusala pryč? To by ze mě asi byly štěkanátky. Ale když jsem čenich přimáčkla k zemině a nasála veškeré pachy, smečku jsem nevycítila. Díky bohu.
Možná jsem se radovala, že jsem smečku nevycítila, ale mohlo být hůř. A to mě ani zdaleka nenapadlo.
Rozhodla jsem se pokračovat v aktivitě, díky které jsem se sem dostala. Lovení lišky. Opět jsem se snažila pochytit ten její pach, který mě sem přivedl. Ale on zde končil. Jako by tu už ta liška nebyla, jakoby prostě zmizela a s ní i její pach. Podivně jsem se zamračila a nabrala opět síly. Byla jsem vyčerpaná a tak mi odpočinek pomohl. Po chvilce sezení jsem vstala, oklepala se a rozhodla se vydat se dál, do hloubky tohoto lesa. Mohlo mě tu potkat něco zajímavého, mohla jsem tu být sama anebo toto mohl být jen obyčejný, ničím zvláštní les, jako je každý jiný. Ale já zde cítila něčí přítomnost. Na to, že jsem tu byla jen chvilku, jsem měla chuť se otočit a jít. Bylo zvláštní, jaký pocit mne polil. Podobný jsem měla při návštěvě onoho vlka na vrcholu těch bájných kopců. Života. Ale tohle byl opak.. Tento pocit mne odtud spíše hnal pryč než aby mě lákal, jako u Života. Třeba tu mohla být.. Smrt.
I tento fakt, na který jsem přišla zcela sama, mě odtud nevyhnal. Rozhodla jsem se přijít trochu blíže těm kamenům. Když jsem se k nim rozklusala, spatřila jsem jen zbořenou stavbu, pokrytou mechem a nějakou zelenou rostlinou. Míjela jsem kamínky, které se pomalu měnily v balvany se kterými by nepohnul ani obr. Netušila jsem, co to má znamenat a nešlo mi do hlavy, jak se tu taková zřícenina objevila. To museli jedině dvounožci, tedy lidé. Nikdo jiný by něco podobného nevytvořil - usuzuji ze selského rozumu. Pochybuji, že by medvědi nahromadily takové kusy kamení.. anebo že by to tu vyrostlo jen tak? Ale kameny přece nerostou... Neměla jsem ani ponětí, jak je možné, že tu něco takového stojí. Když mé tlapky dopadaly na ledově chladný mramor, zčásti pokrytý mechem, ozývalo se to všude kolem. Po celé zřícenině. I když jsem byla vlkem, který neměl jen tak z něčeho strach, tohle mi bylo proti srsti, kterou jsem vzápětí naježila. Ale pokračovala jsem po kamenných schodech výš.
Když jsem dorazila na samou výšinu, čekala jsem něco překvapivého. Ale jen jsem stála velmi vysoko.. proto jsem zavrčela a naštvaně se rozhodla, že se vrátím zpátky. Zpátky do lesa. Bez lišky, bez potravy a zároveň bez měkké podestýlky, na kterou jsem se tak těšila. Pak jsem se ale zastavila a řekla jsem si, že nejsem vlk, co by se vzdal. Proto jsem šla až dozadu po mramoru... to už jsem však spatřila nějakou zelenou záři. Netušila jsem, co mě může potkat, ale i přes to jsem se automaticky naježila. Zabručela jsem, poněkud unaveně, ale toužebně, protože jsem čekala něco velmi nereálného.. samozřejmě že jsem neočekávala, že by proti mě vylétl drak, který by mi splnil všechno, na co bych si vzpomněla. Ale něco, z čeho bych taky měla vlastní prospěch.. konečně bych se trochu mohla vyhoupnout na žebříčku u Atraye a těch ostatních jeho poskoků, kteří za ním stále lezli.
Zelená záře, odrážející se na stěnách mramoru, najednou zhasla. Jako by někdo zmáčkl čidlo a ono to zhaslo. Zamžourala jsem pohledem do tmy, když jsem spatřila bílé tesáky. S klidem jsem stála a dívala se do zářivě zelených očí, které se vynořily skrze tmu. Pak ta zelená záře a celkově to na mě moc velký dojem neudělalo. Měla jsem sto chutí říct té vlčici, ať to zase zhasne, ale ona vrčela a přistoupila ke mně tak blízko, že byl její dech cítit i na mém krku. A to se mi nelíbilo, proto jsem taky opětovně zavrčela. Nevím, jestli to vlčice vzala jako hrozbu, že bych se po ní mohla ohnat a že nejsem typ, co si nechá všechno líbit, ale najednou se dole na zemi rozzářil oheň. Ten rozrazil tmu, která zde v lese panovala. Zaprvé byla noc a zadruhé byly koruny stromů tak husté, že sem nepropouštěly sluneční a ani měsíční svit. Ale ten oheň se mi moc nelíbil.
Vlčice se opět trochu přiblížila a vrčela. Já jen s klidem stála a pozorovala její zelený ocas, který přímo tančil ve tmě. "Co tu hledáš?!" Vyprskla na mě. Podívala jsem se jí do očí a zhnuseně zamlaskala. Nemusíš na mě hned prskat, čuně, dodala jsem si raději pro sebe. Ale ona zřejmě dokázala vlézt ostatním do hlavy, na což zareagovala dosti osobně a srazila mě dolů.. strčila do mě a já spadla přímo mezi ten hořící kruh. A ona si stoupla na mě. Její síla byla mocná, velmi mě udivovalo, jak silná dokáže být. A zřejmě toho dost uměla o čemž jsem neměla ani ponětí. Když na mě stála a já byla přiražená na zemi s bolestí zad od pádu, zaryla jsem své packy do jejího boku. To jí ale absolutně nezajímalo a jen ještě více přitvrdila ona na mě. Ale i když nade mnou vrčela, stejně jsem se na ní klidně dívala. Jakmile však její tesáky stiskly vedle mého čenichu, zavrčela jsem taky. "Tak ona se nedá, panička!" Křikla po mně a stále na mně stála. "Hehe.. byla bys tak hodná a slezla bys ze mě? Vážíš asi tunu," zaúpěla jsem s klidem a stále odolávala jejím zubům. Ale musela jsem se přiznat, že jsem měla trochu strach. Hlavně z toho, co všechno dokázala.. ten oheň, ten zelený ocas a to, jak mi četla myšlenky. Chci je taky umět číst ostatním! Pomyslela jsem si. Ona se na mě podívala a stále vrčela. "Já ti dám tunu ty bestie chlupatá!" Štěkla na mě a tesáky zabořila do mé srsti na krku. Začala jsem sebou škubat, ale zasloužila jsem si to. Takže mi začal krvácet krk. "Dobře, vzdávám se, vzdávám se! Pusť, pusť prosím!" Prosebně jsem jí dodala a stále sebou házela ze strany na stranu. Ona mě pustila a pomalu povolila tlak v jejích tlapkách. "Co tu hledáš?!" Řekla znovu. "Lišku.. tedy vlastně.. potkala jsem tvého bratra, Života," začala jsem na vysvětlenou. To ona ale asi nechtěla slyšet, proto se její intenzita vrčení ještě zesílila. "Vím, že dokážeš vlky no.. vylepšit. Vylepšila bys mě?" Poznamenala jsem k ní a podívala se jí do zářivých očí. Už jsem z ní celkem strach měla, ale asi hlavně proto, jak se mnou sekla. To bylo dost bolestivé.
Když jsem jí tohle řekla, neodpověděla a slezla. Stále však byla blíž než byl můj osobní prostor, což mi bylo proti srsti. A vrčela. Já jsem se na ní podívala a řekla: "co za to chceš?" Ona ani nepřemýšlela a začala se smát. "Myslíš, že si mě koupíš?! Že na mě vysypeš tunu drahokamů a já tě poslechnu? Takovou naivní vlčici, která ani nedokáže pochopit, kdo je tu PÁNEM?!" Opět vyštěkla. V tu chvíli jsem si vzpomněla na slova, která mi řekl Život. On bral rostliny a ona.. drahokamy! Vždyť to sama řekla.. "No.. vlastně jo, i když tys to řekla trochu víc panovnicky z mé strany," přiznala jsem se a konečně jsem se postavila. Velmi mě bolela záda, na která mě srazila z těch několika metrů. Ale i tak jsem dělala, že jí pevně poslouchám a věnuji celou svou pozornost. "Ty jedna.." Začala vrčet a už už po mně chtěla skočit, když jsem jí řekla: "mám spoustu kamenů.. blyštivých, pěkných.. koukej!" Řekla jsem a vytáhla pár drahokamů. "A všechny budou tvé jen za podmínky, že budu umět taky číst ty myšlenky jako ty.. a chtěla bych ještě vylepšit magii, kterou jsem obdržela u tvého bratra.." Řekla jsem jí toužebně a podívala se mimo její tělo. Bylo těžké se nezaměřit na její zářivě zelené oči, které propichovaly tmu, ale já jsem nechtěla být stále jako zhypnotizovaná jejími odznaky. I ty drápy byly pěkné, celkově jí to ladilo a... "Vylepším tě. Když mi dáš všechno, co máš a vypadneš odtud!!" Zavrčela a opět chňapla tesáky. Přikývla jsem. No ještě abych se sem k tobě nastěhovala, opět jsem si řekla pro sebe, na což ona opět zareagovala nedalekým stisknutím tesáků u mého krku. Raději jsem si už nic nemyslela. "Dobře," souhlasila jsem. "Na. A máš to tu pěkné, zase se sem někdy vrátím, když bud.." "VYPADNI!" Vyštěkla po mně a uchopila veškeré drahokamy. Ani domluvit mě nenechá, řekla jsem si pro sebe, na což jsem zase doplatila při jejím vrčení. Proto jsem už opravdu byla ticho a opatrně se rozešla kolem jejího "království" směrem pryč.
Když jsem šla kus cesty bokem, abych se k ní neotočila zády a neutrpěla tak další zranění, všimla jsem si v keři tu lišku, která se zde zřejmě schovávala, aby si zachránila život. Nadšeně, co všechno se mi tu přihodilo, jsem mrskla ocasem a tiše se skrčila. Připlížila jsem se ke křoví a skočila po lišce. Ta skončila v mém pevném stisknutí tesáků, proto jsem vítězoslavně, i když jsem byla pokousána, zamrkala a vydala se směrem odtud. Zatím mě tu potkalo jen všechno dobré... až na poškození mého zdraví. Jistě se sem vrátím, až se mi to zahojí! Pomyslela jsem si s klidem a kasala se, jak jsem vychytrale vyzrála nad Smrtí. Bylo to pro mě něco nového a něco velmi neobvyklého, i když je pravda, že bych možná tu temnou smečku anebo draka uvítala raději. Ta záda totiž tak bolí!

>>> Jedlový pás

<<< Erynijský les

Přeběhla jsem již známý Galtavar, na kterém liška byla cítit zatím nejvíce. Rozklusala jsem se po jejím pachu, načež jsem se nedívala před sebe a jen stále měla hlavu skloněnou při zemi. Její pach byl cítit velmi silně a stále silněji a já tak usoudila, že jsem ještě ze stopování nevyšla z kondice. Radostně jsem sebou hodila a pokračovala po pachu.
Poklusem vpřed jsem utíkala za pachem. Ani jsem si nevšimla, že jsem přiběhla do nějakého podivného lesa, který byl velmi značně rozeznat díky růstu jedlí. Pousmála jsem se, protože se mi líbily ty lesy, kde rostl jen jeden druh stromu. Smrkový les, ten podivný les.. teď tenhle.. chci do břízového háje, zazubila jsem se a pokračovala v cestě za honbou lišky. Už jsem se těšila, až budu mít konečně vlastní úkryt. Svůj.. vlastní.

>>> Stará zřízenina

<<< Skála

Vyklusala jsem ven. Opět jsem se otočila na skálu, jestli Indil nebude mít přehnanou reakci, ale tiše tam seděla a proto jsem se spokojeně vydala za vlky.
Aranel byla stále na tom samém místě. Přiklusala jsem nedaleko od nich a začala brát pár větviček do tlamy. Větvičky.. třeba se taky budou hodit, pomyslela jsem si. Ale chtělo to něco měkkého, něco dobrého, na čem by se dalo spát. Na čem by se dalo spát.. nooo... začala jsem přemýšlet, přičemž jsem klusala ke hranicím.
Když jsem byla tak v půlce cesty, uviděla jsem ve tmě nějakou siluetu. Asi zajíce. Zajíc.. měkkého.. co třeba nějaké kožešiny! Jistě, to je nápad! Ale zajíc nemá tak měkkou srst.. chce to lišku. Rozhodla jsem se pevně pro lišku a proto jsem se rozklusala směrem pryč z lesa. A zase utíkáš... Domyslela jsem si, když jsem trochu zpomalila, přirazila čenich k zemi a začala po stopě jít za liškou.

>>> Jedlový pás (skokem přes Galtavar)

Seděla jsem v úkrytu. Pomalu jsem svoje tělo uložila a packy natáhla před sebe. Chvilku jsem přemýšlela a doufala, že mi třeba Indil odpoví, ale z její strany bylo zatím ticho. Nečekaně jsem se zvedla a sedla si. Byla jsem velmi nervózní, sice se mi chtělo spát ale nemohla jsem přeci usnout s myšlenkou, že se sem kdokoli kdykoli vydá a díky mé dobré pověsti mi něco provede. Nemohla jsem jednoduše spát.
Podívala jsem se na Indil. "Omluv mě.." řekla jsem tiše. Opravdu jsem nechápala, jak někdo může spát ve smečkových úkrytech.
Podívala jsem se ven. Byla noc a tak jsem se i přes to snažila udržet se tu a v klidu usnout. Ale nešlo to.. nešlo to, jednoduše jsem musela vyskočit a jít zase ven. Opětovně jsem se na Indil usmála a mrskla ocasem. "Jdu se ještě podívat ven, než se sem všichni nahrnou," dodala jsem záminku a podívala se před sebe. Zavětřila jsem ve vzduchu pár pachů, které jsem ignorovala a rozešla se k východu.
Otočila jsem se ještě naposledy na Indil, jestli třeba nebude mít negativní reakci na to, že jsem jí ani nenechala domluvit a odešla jsem, ale zatím byla ticho. Proto jsem jen spokojeně mrskla ocasem a vydala se ven z úkrytu. Jestli někdy budu muset spát.. tak určitě ne tady. Zavrčela jsem si pro sebe. A proč si nezaložit vlastní úkryt? Napadlo mě, když jsem vyšla na římsu skály. To je nápad! Samozřejmě jsem ocenila svůj velmi dobrý, inteligentní nápad a vydala se ven. Budu mít vlastní úkryt.. někde ve stromě. A nikoho tam nepustím. Sama se tam krásně a v klidu vyspím.. hehe! Snad se zase ti dva kvůli tomu nezblázní, zamyslela jsem se nad Aranel a Coedenem, ale stejně. Mávla jsem nad nimi spokojeně packou a vyskočila ze skály dolů, po kamenech přímo do lesa.

>>> Erynijský les

<<< Erynijský les

Vyskočila jsem na kamennou římsu, díky které jsem se orientovala, do které z místností mám právo vlézt a do které ne. Mrskla jsem ocasem, když jsem byla až nahoře. Ten pohled do lesa odtud byl velmi pěkný, bylo odtud vidět na všechny. Škoda jen, že jich nebylo slyšet. Ale ono dobře, alespoň neslyším to, jak jim vadím apodobně ještě tady. To bych se nevyspala..
Otočila jsem se za sebe, když jsem ucítila, jak Indil kluše za mnou. "Na čenichu nic nemám.. nebo co si myslela?" Zeptala jsem se jí ještě pro ujištění, jelikož jsem si vážně nebyla jistá, co tím myslela. Mohl se mi tam usadit nějaký malý hmyz.. nebo dokonce klíště! Ale nic jsem tam neměla.. tak to potvrdil jak můj zrak, tak i jazyk, kterým jsem to hned na to zkontrolovala. Nemohla jsem na to přijít a velmi, velmi mě to nenechávalo spát. Byla jsem díky tomu v neklidu.
Sedla jsem si a konečně jsem se dala do čištění svého kožichu. Bylo zde ticho, neměla jsem si s ní co říct a ani jsem ve své podstatě nechtěla. Ovšem, musela jsem si tu udržet dobré vztahy, takže teď nastal ten pravý čas, jak se alespoň u někoho neprojevit jako přítěž.
"A ty..," začala jsem větu. "Odkud si přišla?" Mrskla jsem ocasem, ale stejně jsem nijak nejevila zájem. I když mě to samozřejmě zajímalo, ale nepřestávala jsem se čistit. "A proč zrovna tahle smečka," kde tě všichni odsoudí i přes to, že tě neznají? Zazubila jsem se a už se klidně usadila, bez toho nepřetržitého oblizování pacek. Na nich již díky bohu hlína nebyla, ale stejně mě ten krtek dostal do kolen.
Po chvilce jsem si i lehla. Ale spánek jsem v úmyslu neměla, alespoň né teď, když mi Indil ještě neodpověděla. Je ale možné, že normálně bych to udělala, ale teď jsem měla příležitost nebýt u všech za tu nejhorší.

Vlčice se mi stačila představit jako Indil. Zákeřně jsem se zašklebila s pohledem "jako bych to nevěděla" a následným nenápadným protočením panenek.
Hned na to se mnou souhlasila a řekla mi, že mám něco na čenichu. Pohled jsem tedy soustředila na svůj čenich, ale nic jsem na něm neviděla. Oblízla jsem ho pro pocit jistoty, že vlčice měla jen vidiny, načež jsem se jí musela zeptat: "kde?" Nechápala jsem, proč se najednou všichni soustředili na můj čenich. Vždyť je tak pěkný.. co proti němu všichni mají?! Trochu jsem zavrčela.. ale nikdo to díky bohu neslyšel.
Přistoupila jsem trochu blíže k ostatním.
Ucítila jsem, že Aranel nemá zrovna radost z mojí přítomnosti. Tak, jak říkal Coffin. Hned na to jsem se k ní přiblížila a kamenným pohledem se jí zadívala do očí. "Já proti tobě nic nemám, aby sis něco takového nemyslela. Ostatně.. nesoudím vlky podle toho, jak se na mě dívají a tak podobně. Neznám tě, tudíž si o tobě nic nemyslím. Takže bych byla ráda, kdyby si to tak měla i se mnou ty, protože jsem ti nic," zatím "neudělala. Nebo snad jo?" Musela jsem si ve smečce udržet přátelské vztahy. Alespoň ze začátku, pak už mi to bude jedno.
Najednou, když jsem odešla, řekl něco i Coeden. Zastavila jsem se a podívala se na něj. "To platí i pro tebe," řekla jsem "mile" a odklusala za Indil.
Proti nám se vyřítili dva další, cizí vlci. Ty už jsem ignorovala, protože urovnávat vztahy i s nimi jsem neměla teď vůbec v náladě. Takže jsem se jen běžela v klidu vyspat... v klidu.. snad.

>>> Skála