Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Erynijský les

Přiklusala jsem k vodopádům. Ten pohled byl jedinečný a ničím nenahraditelný, šum vody, který doprovázel jistou vlhkost vzduchu mi připomínal, že sem se jistě ještě vrátím. Vyskákala jsem po kamenech na nejvyšší šutr u vodopádů, přes který tekla voda, a sedla jsem si.
Packu jsem vždy ponořila do vody a následně ji oblízla, abych ji očistila. Měla jsem v plánu se celá omýt a dát se doslova dohromady.
Přední packa. Druhá přední packa. Zadní packa. Bok. Záda. Druhá zadní packa... Tělo bylo skoro celé olízané a omyté, když jsem si řekla, proč se nevykoupat. Sice je noc a voda bude jistě chladná, ale proč ne? Na nejvyšším kameni jsem dlouze, široce zavyla k měsíci, který byl na obloze a podívala se na hvězdy. Výhled nic moc, ale mraky se schylovaly k odchodu, proto jsem počítala s tím, že dalším dnem bude výhled o něco lepší.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a vstala. Oklepala jsem se. Nebyla jsem mokrá, ale to mělo teprve přijít. Proto jsem opatrně seskákala do bezpečné výšky a rozklusala se proti vodě. Původně jsem měla v plánu rychlý běh a následný, dlouhý skok, který bych obohatila ponořením se do hlubin, ale řekla jsem si, že to nebude při teplotě vzduchu a hlavně vody ten nejlepší nápad. Proto jsem si s klidem v tlapách doběhla ke břehu, kde jsem se opatrně napila a následně ponořila i čenich do vody. Byla studenější, než jsem si myslela, ale to nijak neovlivňovalo můj vstup. Těšila jsem se.
Opatrně jsem tedy ponořila přední packy, pak následoval odraz a já byla ve vodě celá. Popravdě to nebylo tak hrozné, to jsem musela uznat sama. Ale přes to byla voda studená a proto jsem po chvilce vylezla na břeh. Oklepala jsem se a rozhlédla se. V té tmě jsem toho sice moc neviděla, ale to mi nijak nepřekáželo.
Nedaleko ode mne se u břehu napájel kanec. Mohla bych se rozeběhnout a chytit ho, ale proč ho nenechat se taky napít? Jeho maso je pak chutnější a i taková zvěř potřebuje vodu. Proto jsem se rozhodla ho nechat... ale stejně mi to nedalo.
Potichu jsem se připlížila zezadu. Kanec to nečekal, já ho však ulovit nechtěla. Proto jsem potichu zavrčela a poté vyskočila na všechny čtyři těsně za něj - jen takové vystrašení - a následné vrčení a štěkání, něco v tom smyslu. Bylo to vyděšení k smrti, i když ne úplně do slova. Kanec jen zakvíkal a utekl. Ale já měla radost. Hehe.
Celá mokrá jsem se rozhodla se opět vydat na nejvyšší kámen. Výstup nebyl tak těžký, do té doby, než jsem vlastně zjistila - uvědomila si - že jsem celá mokrá a proto mi to bude klouzat. Ale bylo pozdě.
Po dopadu na kámen, který byl kluzký už sám o sobě, jsem se rozplácla a na skoro nejvyšší části vodopádů dopadla do vody. Na teplotu jsem si už zvykla, ale voda padala z velké výšky a poměrně prudce a rychle, její spád byl opravdu velký. Tohle nemůžu přežít.
Když jsem dopadla do vody, kde se vodopád vmíchával do prakticky jezírka, škublo to se mnou a já přestala být při vědomí. Pomalu jsem přestávala vědět, jestli vlastně vnímám a kde to jsem a proto jsem se dostala do kómatu. Přísun kyslíku nebyl možný, zbývalo mi jen pár minut a poté mohl někdo nalézt mé tělo na úpatí Velkého Vlčího jezera. Já jsem však nevnímala a plavila se po proudu a rozbouřené řece. Co bude se mnou dál?

//Popravdě? 24 minut, ne nadarmo mi říkají turbolama :D (Já se do toho pak vžiji a ono to jede samo. Občas si to po sobě jen přečtu, abych věděla, co jsem tam vlastně psala. Kort za Derian, jednoduše mi sedla a to se píše jako po másle :3 :D) Ale vážně, trvalo mi to 24 minut... většinou "kratší příspěvky" - viz vodopády - dávám za 10 minut nejdéle :D Ale dost toho chvástání :D Nyam to ještě neví, ale postupem času to bude podpantoflák aneb "láskó, mám hláád".. 3:DD
EDIT: Nox je takhle zlý na mladé vlčice? Pfe, to si ve smečce ještě užije! 3:D :P

//Jestli by se někdo chtěl přidat ke Skylieth u Vodopádů *na duo hru* neváhejte a přiběhněte :) Já budu jen ráda a Skylieth s tím problém mít nebude :D (Není mířeno jen na členy smečky).
EDIT: Aha, okay. Prosto bych si ráda dala se Skylieth duo hru, ať už by za ní přišel kdokoli :)

Jsem pro vodopády! :) I když ostatní místa (viz Ostruž. louka) taky nejsou špatná.
Jinak musím říct, že popis je velmi hezký. Pochvala, vážně ^^

Aranel mi řekla, že mám její obdiv. Kamzík byl opravdu velký a na jednoho vlka celkem složitý na ulovení, ale mně se to podařilo. A byla jsem za to ráda, zavánělo to zatím jen tím nejlepším ohlasem.
Nikdy jsem však nebyla za něco pochválena, opravdu, brala jsem to jako samozřejmost a proto mě tohle tak trochu vyhodilo z kolejí. Začala jsem se... usmívat. Sice to bylo křečovité, ale úsměv to byl. Tak trochu. Netrval však celou věčnost, i když já bych to tak nazvala, měla jsem ho na tváři několik sekund. Byl to ten úsměv z potěšení.. z radosti. Ten, co jsem teď měla na tváři opravdu poprvé. (Od té doby).
"Nejedla? Tak to nevíš, oč přicházíš!" Řekla jsem jí celkem vážně. Kamzík byl jeden z nejchutnějších mas z okolí. Ještě tam teda patřila i jiná zvířata, ale maso kamzíka je velmi jemné a dobře kousatelné... rozplývá se přímo na jazyku.
Všichni se do kamzíka pustili s velkým potěšením. "Jeho maso je velmi jemné a chutné, šťavnaté, dobré.. čerstvé... hned po losím mase je to jedno z nejchutnějších, dle mého názoru," řekla jsem s moudrostí v hlase. Už jsem nemínila dělat, že mě ostatní nezajímají. Odteď jsem byla ráda za každý jejich názor. Tedy, ne doslova ráda, ale jistě jsem se tím tak trochu řídila.
Aranel později řekla, že je to chutné. Atray se vydal asi do úkrytu, při tomhle počasí jsem se mu ani nedivila. Nějak jsem však teď byla zaujatá jinou věcí. Masem. "Jistě bychom mohli nějaký smečkový lov udělat. Jsem pro, ehm," dodala jsem trochu... nuceně. Ne, samozřejmě jsem nebyla pro. Tedy, jak se to vezme. Chtěla jsem jít lovit, to ano. Chtěla jsem, aby šel někdo se mnou, to taky ano. Ale jen proto, aby nosil zvěř, kterou bych skolila. I když má výdrž není nekonečná, určitě bych pro každého alespoň jednoho zajíce skolila. Ale zúčastnit se smečkového lovu, kde budou všichni poskakovat, následně se vyplaší námi vybraná oběť a k tomu všemu ještě hladoví už jinou nenalezneme... pojem smečkový lov se mi od dob, kdy jsem měla já lov na krku, zhnusil. Vždy to někdo pokazil a za to bych posléze dokonce i vraždila. Nebo alespoň přizabila.
Při pohledu na Coedena se mi vytvořila jiskřička v očích. Nějak se mi omluvil a i mne pochválil. Pyšně jsem zamlaskala a výrazně pozdvihla hruď, ale nemyslela jsem to vážně. Dělala jsem si z toho srandu, což bylo možné poznat už jen z toho zákeřného úšklebku.
Po chvilce se ti tři ozvali, že jsou připravení na nějakou obchůzku lesem. Zastřihala jsem oušky a nehybně jsem stále seděla na jednom místě. Olizovala jsem si přední tlapku, na které byly stopy krve od lovu, přičemž jsem se tak nějak celá očistila.
Coeden se zeptal, jestli jde někdo další. Tím zřejmě myslel i mně, na což jsem bohužel musela reagovat negativně. "Já s vámi nepůjdu. Ráda bych si ještě taky vzala kousek z kamzíka a poté se zastavila ještě na chvíli u vodopádů," vyzradila jsem svůj pozdější plán a přistoupila k masu. Zavrtěla jsem ocasem, čímž jsem jim tak trochu "zamávala" a následně jsem se zakousla do masa. Bylo velmi chutné a já měla pocit, že se mi doslova rozplývá na jazyku.

Po vydatném jídle jsem se přesunula k vodě. Postupně se mé tempo zrychlovalo až do klusu, který se přesunul do cvalu. Ale s plným žaludkem to bylo obtížnější, než s prázdným.

>>> Vodopády

// Odpověď zítra ^^

Poněkud hrdě jsem si připadala, když jsem před všechny položila mnou ulovenou kořist. Ale nechtěla jsem se nijak vytahovat, proto jsem došla za Atrayem ho obeznámit s novinkami a tak trochu mu říct, že budu "bydlet jinde", než oni. On to vzal s klidem.
Jako první k masu přiskákala Aranel, která se mě zeptala, jestli jsem to ulovila sama. "Ano," přiznala jsem se. S kamenným pohledem jsem však objasnila situaci. "Není sice tak velký, ale v horách se loví špatně. Ovšem, měla jsem štěstí, napoprvé jsem ho jen zranila.. ulovila jsem ho až na druhý pokus, je po skaliskách velmi hbitý," řekla jsem trochu chytře, ale nechtěla jsem působit dojmem aneb "heleď, podívej, všechno to znám a budu se tím chlubit!" Takové typy jsem neměla ráda, tudíž jsem to nepraktikovala ani já sama.
Jako další se vynořila Indil, která mne pochválila. Nikdy jsem nebyla za svou činnost pochválena, brala jsem to automaticky, proto mě to celkem zahnalo do kouta a já nevěděla, jak zareagovat. "Hhehe, díky," řekla jsem prostě a nijak se nesnažila hrát si na tu nejlepší. Opravdu jsem to brala jako prostou věc a klidně bych šla na lov sama, velmi mne to bavilo. Indil se po chvilce zeptala, jestli si může dát, že nikdy neměla maso kamzíka. Až ochutnáš, jiné chtít nebudeš, řekla jsem s úsměvem a přikývla. "Jistě že, přinesla jsem to pro vás," zazubila jsem se, aby si nemyslela, že jsem opět použila do svých vět ironii, jako jsem to dělala doteď. Opravdu bylo lepší nebýt tak zlým, ale dělat "radost" ostatním. Ono, jídlo bral každý jako radost.
Atray mě pochválil, což jsem vzala s hrdostí. Od něho to bylo pěkné slyšet, proto jsem se jen nevinně usmála a poděkovala: "děkuji." Neměla jsem na to slov, netušila jsem, že kolem toho bude taková radost. Jednoduše jsem to brala automaticky, už od mala jsem byla nastavená na to, abych lovila a nosila to smečce. Nikdy mi za to nikdo nepoděkoval, nepochválil mě a neřekl mi, že jsem dobrá. Bylo to pro mě příjemné na uši a hlavně, byla to čest.
Coeden k tomu přistoupil chladně, sedl si opodál a čekal, až se Atray nají. Zakousl se do zadní nohy, kde bylo maso nejchutnější a hlavně bylo nejvíce šťavnaté. Dobrá volba. Ještě krk je velmi chutný, říkala jsem si pro sebe. "Nechte si chutnat. Pokud by to nevadilo," mlaskla jsem a přistoupila k obětem, které padly pod mými tesáky. "Tady, ehm," řekla jsem, když jsem čapla zajíce do tlamy a poponesla ho ke Coedenovi. "Jako omluvu. To ve vodě... nevím, jestli se ti někdy něco stalo, ale nechtěla jsem tě potopit, no. Nejsem hold nastavená na takové to hraní, proto v tom ještě neovládám ty.. meze," přiznala jsem se. "Hhhheheehehe," zazubila jsem se ďábelsky, abych to tak nějak vyžehlila, a čenichem popošťouchla ušáka k jeho packám. Kamzík byl dost velký, aby se z něho najedla jak alfa do syta, tak i ostatní, jelikož nás ve smečce nebylo zas tolik. Proto zajíce jsem mohla klidně za svůj čin odevzdat Coedenovi.
Usedla jsem opodál a sledovala situaci. Bylo to opravdu zajímavé, docela mě to potěšilo, že ostatní měli z jídla takovou radost. Klidně bych šla lovit znovu... a znovu! Jen by to chtělo někoho, kdo by to mnou ulovené maso nosil... Indil! Zaradovala jsem se, ale na obličeji jsem měla stále kamenný pohled. Hned na to jsem však zastřihala oušky a usmála se na všechny přítomné. Byl to pěkný pohled, sledovat, jak se všichni těší z mého lovu. Opravdu to bylo poprvé, kdy někdo něco ode mne ocenil. Jak hezké.

//Počkám na Coedena ^·^

<<< Jedlový pás

Zcela utahaná, skoro úplně zničená, jsem si před lesem smečky ještě dala chvilku pauzu. Pak už jsem se do toho opřela a přitáhla kamzíka i se zajícem za hranice.
Zavyla jsem. V dálce jsem spatřila Aranel, Coedena a zřejmě Indil, kterou jsem z dálky ještě moc nerozeznávala od Atimua. Ale ten tu tak silně cítit nebyl. Chtěla jsem klusat, ale kamzík mi bránil, proto jsem se otočila a zády ho táhla k vlkům.
Několik metrů od nich jsem maso položila a snažila se vydýchat. Na kamzíkovi byl položený zajíc, který se ještě trochu cukal - uši, packa - ale to už jsem nechala na případném hladovém majiteli.
"Smečko?" Křikla jsem, aby mě slyšeli všichni kolem. "Pokud máte někdo hlad, zde je potrava. Snad to pro takovou kupu vlků stačí," řekla jsem klidně a sedla si opodál, abych nepřekážela případným zájemcům. Ještě jsem si však zkontrolovala, jestli je nedaleko Atray, aby to viděl a tak trochu jsem si u něho šplhla, ale to nenápadně. Nesměl na to nikdo přijít.
Po chvilce, když jsem nabrala dech, jsem se podrbala za ouškem a přiklusala k Atrayovi. "Donesla jsem kamzíka ze Sněžných hor a zajíce.. původně byli dva, ale měla jsem hlad, no. To zvíře není zas tak lehké," pousmála jsem se nad svým přiznáním a pomalu se rozklusala ke svému úkrytu. "Pokud by tě to zajímalo, Atrayi, vytvořila jsem si támhle na kopci vlastní úkryt. Jsi zván," dodala jsem. Byla jsem v klidu a nechtěla jsem ho nijak nutit, nebo naopak odradit. Jen jsem to ještě neuměla tak dobře. Proto jsem si sedla opodál, doslova lehla, abych viděla jak na kořist mnou ulovenou, tak na Aranel, Coedena a spol, ale i na Atraye, kterého jsem popřípadě i slyšela.

<<< Sněžné hory

Táhla jsem kamzíka vší silou. Ale pro celou smečku to bylo málo, chtělo by to ještě tak dva zajíce... Ulovit je by nebyl problém, ale odnést. Jak?
V dálce jsem viděla nějaké vlky, proto jsem šla raději po hranicích, aby se proti mě nespikli a neukradli mi mou kořist. Jeden však odešel a byl tam ten druhý sám.
Nad jeho pomocí jsem nepřemýšlela, nevěřila jsem cizím a hlavně ne v ohledu pomoci při jídle. To nikdy.
Položila jsem si kamzíka na hranicích u jednoho velkého stromu a pokusila se chytit prvního ušáka, který běžel opodál. Skákal, samozřejmě.

Ulovila jsem vítězoslavně dva. Byla jsem doslova na pokraji sil, táhnout takovou dálku kamzíka - i když se po zledovatělém terénu nenesl špatně. A teď ještě dva zajíce?
Jednoho jsem tedy spořádala hned na místě. Byl výborný a pomohl mi k tomu, abych dotáhla zbylou kořist až ke smečce. Hrdě jsem se tedy ujala jejich pacek, které jsem vší silou stiskla v tlamě, a s vyšším tepem srdce se vydala ke smečce. Snad mě i po tomto nezavrhnou, pomyslela jsem si toužebně a přimhouřila oči, abych zjistila, jestli jdu správně. Ano, šla jsem přímo do lesa mé smečky. Hehe.

>>> Erynijský les, po hranicích Západního Galtavaru (invisibru)

<<< Západní Galtavar

S klidem v očích a hladem na jazyku jsem se pokusila vyklusat na horu. Sice nebyla nijak vysoká, ale byla studená a packy se mi klouzaly.
Po chvilce snahy se vyškrábat až na vrchol jsem si všimla cesty, která zde byla vyšlapaná z předešlých návštěv vlků. Nahodila jsem pokerface a rozklusala se tedy po cestě až na-horu.
Po chvilce klusání jsem spatřila v dálce toho kamzíka. Byl celkem velký a na mé schopnosti zřejmě ještě větší, ale musela jsem to zkusit. Pokud ho neulovím, půjdu domů s prázdnou a nikdy se nedostanu ve smečce tam, kam bych chtěla.
Přikrčila jsem se, pomalu se plížila až za něj tak potichu, jak jen jsem se svou postavou mohla, a pak HOP! Kamzík se rozeběhl, protože jsem mu udělala packou škrábanec na zádech, ale nechytila jsem ho. Na jednoho vlka je to velmi složité... ale nevzdávala jsem se. Po horách však skákal jako já po zemi, což pro mě nebylo tak jednoduché.
Vykašlala jsem se tedy na něho a šla na vrchol hory. No, zkraťme to, nejsem zde kvůli nějakému výhledu. Naproti mě opět stál ten samý, trochu krvavý, kamzík, kterého jsem málem měla. To bylo pro mě plus, nemohl utíkat tak rychle a hlavně daleko, když byl zraněný.
Rozeběhla jsem se tedy vší silou a skočila na něj. Když jsem byla nad ním, škubal se mnou a shodil mne, ale díky mým tesákům v jeho krku jsem se stejně držela, aby neutekl. A tak byl můj. Byl těžký a velmi, velmi mohutný na to, abych ho sama utáhla, ale musela jsem se snažit.
Vzala jsem ho tedy za jeden paroh, což nebylo pohodlné, proto jsem to změnila na packu, a vší silou ho táhla za sebou. Jestli ani tímhle neudělám dojem, tak fakt nevím.

>>> Jedlový pás

Po představování, které bych raději uvítala z jeho strany, se mě hnědý vlk zeptal, jestli jsem příbuzná Skyly. V hlavě mi začalo šrotovat, jestli mám odpovědět popravdě, jestli ji zná (tedy, určitě ji znal) a hlavně jestli na ní nemá negativní názor. Ale co, byla to moje sestra a zapřít se to jednoduše nedalo, už jen tím jménem. "Ano. Skyla.. je moje... aehm.. sestra." Přiznání nebylo tak lehké, ale co už, jednou jsem se narodila i s ní, tak se to změnit nedá. Přistoupila jsem k tomu tedy hrdě.
Vlk se představil jako Savior. Další do sbírky, zamlaskala jsem si a podívala se mu do zelených očí. Savior mi totiž zamyšleně odpověděl, kde co ulovím. V hlavě jsem si udělala stručný souhrn. Na pláních vysokou zvěř. U řeky ryby - no kdo by to byl řekl, že? Zajíce tam někde v tom úzkém lese... nebo spíše kuny, lišky a podobně a v sněžných horách i kamzíky. Hahá, toho už jsem dlouho neměla, nebylo by na škodu se tam podívat, řekla jsem si nadšeně a trochu zmateně se rozhlédla. Nebylo to na mě moc informací, ale byly to věci, které bych si ráda zapamatovala a tím pádem jsem si to nestíhala ani dávat dohromady.
Vlk už potom mlčel, k čemuž jsem nadšeně mohla jen kývnout hlavou, protože jeho doprovod bych asi nesnesla. Tedy, doprovod ano, ale ne poučování při lovu. V mé hlavě jsem byla jednou z nejlepších lovkyň, proto jsem si do toho nenechala kecat.
Savior o kousek popošel. Zadíval se na nebe a tak, načež si něco myslel. Správná chvíle jak ověřit to, jestli Smrt už konečně splnila to, co jsem chtěla. Soustředila jsem se a z jeho myšlenky mi v hlavě zůstalo jen pár slov. Potrebujem si overiť na konci zeme, nie tu. Moc mi to smysl nedávalo, ale usoudila jsem, že vlk by rád byl na odchodu, proto jsem se k tomu postavila tak, že to vlastně vezmu na sebe.
"Díky.. no, za radu, jdu se asi pustit na ty kamzíky. Nebudu tě dál rušit, tu půlku zajíce si vezmi s sebou, když jdeš na konec země," ušklíbla jsem se. Avšak čtení myšlenek mi ještě nešlo tak, jak jsem po Smrti požadovala. Ale to bylo jedno, teď jsem už klusala pryč. Sněžné hory... sněžné hory. Zamířila jsem si k jediným horám, které jsem měla na obzoru, s chutí na jazyku nějakého pěkného, velkého kamzíka. A kdyby se mi to povedlo, asi bych se pokusila i o dva, smečka jistě bude taky hladová.

>>> Sněžné hory

Vlk mi přišel celkem sympatický, ale stejně mi na něm něco nesedělo. Ta představa, že jsem narazila poprvé v životě na někoho, kdo by mi chtěl pomoci a ne ublížit mě celkem.. zarazila? Děsila? Každopádně teď tu takový vlk stál, přímo přede mnou. Co s ním? Nemohl by přijít pod mé tesáky, byla by ho očividně škoda. Takže rvanici škrtám... Skamarádit se s ním by nebylo na škodu, ale zřejmě je z jiné smečky, takže by to stejně bylo k ničemu.. setkat se s ním opět za několik týdnů. Ne. To taky škrtám, pomyslela jsem si znovu a opět si ho prohlídla. Asi to necháme na takovém tom bodu alá "známí, už se setkali, jen tak si pokecali a toť vše". S tím jsem naprosto souhlasila.
Když mi vlk řekl něco o tom, že nemá důvod mě tu nechat hledat potravu, když tu vlastně žádná není (snad jsem to dobře pochopila), usmála jsem se. Celkem upřímně, ale nechtěla jsem ho nechat, aby si na to zvykl. Proto jsem opět nahodila kamenný pohled a vážně dodala: "jak se jmenuješ? Moje jméno je no... ehm..," chtěla jsem, aby mi on řekl své jméno jako první. Byl vlk a já jsem byla vlastně ta cizí. "Killie.. tedy, Skylieth," přiznala jsem se. Hned na to jsem švihla ocasem do strany a zastřihala ouškama.
"To buď rád.. já jsem zase zvyklá být delší dobu bez vody, hehe," ušklíbla jsem se. Popravdě jsem to nikdy nezkoušela, ale musela jsem mu přeci taky něco říct, no ne?
Hned na to mi vlk řekl, že smečka je jako rodina. Potom něco o tom, že to nemám popírat a že na to přijdu.. jednou. Drž se... drrrrž, varovala jsem se před vybuchnutím. Ne od smíchu, ale měla jsem sto chutí sebrat se a odejít. Neměla jsem ráda typy vlků, kteří všechno věděli nejlépe a ostatním do toho kecali.. snad je to moje věc, jestli je smečka mou rodinou, nebo ne. No nemám pravdu?
Takže jsem mu na jeho poznámku jen přikývla a snažila se sedět. Stále sedět, nikam neodejít... "a kde naleznu lepší, větší potravu?" Zřejmě tu byl nějaký pátek a orientoval se tu, proto nebylo na škodu se ho zeptat. Vstala jsem, na důkaz toho, že bych ráda šla a proto bych ještě raději rychlou, stručnou odpověď. Možná by mi nevadilo, kdyby šel tento hnědo zelený podivín se mnou... ale vadilo by mi, a to dost, kdyby šel se mnou lovit a kecal mi do toho. Asi by byl poté i on lovnou kořistí, nehledíc na jeho pohlaví.

//Savi, sorry, ale zítra máme u nás ve vesnici velkou akci, takže se tu ukážu až v neděli... Je ale možné, že budu i v neděli natolik vyřízená (je to opravdu velké), že ti odpovím v pondělí, ale uvidím ještě... zítra bych ti to přes mobil sem dopsala, kdy se tu ukážu na post ^^ Snad nevadí :)

Zmateně jsem zamrkala na vlka, který stál opodál, když začal něco o tom, že bych si ho vzala v případě, že by to byl jediný zajíc na této pláni. A pak něco o tom, že si jedinci nemohou dovolit lov na vysokou... zřejmě zvěř, což mi došlo bleskově.
Jen jsem značně znuděně zívla, protože jsem neměla zapotřebí poslouchat nějaké poučné věty o tom, co mám a nemám lovit. Svou pozornost jsem opět věnovala počasí, které si dělalo co chce a vypadalo to na déšť.
"Vtipné," řekla jsem na jeho poznatek, že i já mohu být parazit a to bez viditelného znaku. Ale on to má prý od vrozené magie. Magie... jistě, Smrt se na mě určitě vykašlala, jinak bych to už uměla... všechno co jsem si řekla a za co jsem zaplatila. Ach bože, ta podvodnice, zamyslela jsem se, načež vlk začal opět povídat. Trochu unaveně jsem vstala a oklepala se. Měla jsem vlhký kožich z toho prostředí a nejraději bych se zabořila do kožešin ve svém úkrytu. To bych ale musela najít něco k tomu obědu, že ano.
Zeleno tlapkáč dojedl zbytky a dodal, že to zelené je od jeho dobrosrdečnosti a snaze pomoci mi ulehčit práci a tak podobně. Neposlouchala jsem ho až do slova rodina, na což jsem zareagovala trochu cynicky. Jasně. Ještě tak tu rodinu mít, že. A že bych Erynijské členy považovala za rodinu.. ne. Podívala jsem se mu do očí. "Ještě jsem nepotkala vlka, který by jen tak, bez žádných zpětných služeb, poskytl cizí vlčici pomoc. Buď si první, což je dle mého blbost, nebo si jeden z těch, co by za to potom něco chtěli a otravovali by do té doby, než bych tak učinila." Na to jsem mu ukázala, že takové vlky nemám ráda, načež jsem nasadila na tváři kamenný pohled. Snažila jsem se to všechno myslet vážně, i když mi stále v hlavě vrtala ta rodina. "A chtěla jsem jen ulovit něco pro smečku. Rodinu nemám a ani nepotřebuji, mít ji na to, aby se na mě znovu vykašlala, na to jsou dobří i ostatní. Jenže jsem zatím nic většího, co by se dalo považovat za oběd pro asi pět členů, nenašla." Nechtěla jsem tu vlkovi (cizímu) vylíčit celou svou historii a záměr, proč jsem vlastně tady. Ale vypadal neškodně a zřejmě se opravdu nabídl jako pomoc, což mi stále nešlo do hlavy. Ale proč ho odsuzovat hned na místě? Že by zase snaha o zlepšení své maličkosti, Skylie? Opět jsem jen protočila panenky a soustředila se už pevně na jeho slova.