Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duchem nepřítomna jsem si obohacovala pobyt zde tím, že jsem si představovala teplejší vzduch. Díky vylepšení od Smrti to nebylo tak složité, pocit tepla kolem mě byl silný a důvěryhodný, proto jsem později přimhouřila oči a doslova relaxovala.
Po chvilce mne však vytrhl z bdění nějaký hlas. Suerte, napadlo mě už z dálky.
Oslovil mě zkráceně mým jménem. Nebýt to on, aneb vlk, se kterým se trochu znám, asi bych ho složila k zemi a trochu mu pomocí tesáků ujasnila, že jediné, co se bude zkracovat, bude jeho kožich. Ale on byl doslova známý, možná i tak trochu kamarád, a v jeho přítomnosti jsem cítila potřebu zastat se ho a bránit ho.
Ale teď mi přišel zcela přesně do rány.
"Zdravím," řekla jsem, jako bych brala tento den jako každý jiný. Ovšem. Nastal čas si zkusit, jestli i on vidí tuto iluzi, o kterou se nenápadně snažím. Soustředila jsem se a kolem nás jsem vytvořila nějaké červené mraky. Paprsky slunce byly oranžové a najednou se před Suertem pozastavil los. Zamračil se a popoběhl o kus dál, když se napil z velkého jezera, které jsem si taky vymyslela. V podstatě a shrnutě jsme stáli u nějakého velkého jezera, prostředí bylo zbarvené do červeno oranžové a písek na tlapách doslova pálil. Čekala jsem na jeho reakci, jestli i on to cítí a vidí, že slunce nám přímo spaluje kožich a písek tomu nepomáhá, ba naopak, jako by se spřáhnul se sluncem.
Nadšeně jsem zamrkala a na otázku: "Co tu děláš?" jsem se jen ušklíbla. "Jen tak si relaxuji," konstatovala jsem klidně a posadila se, jako bych písek snášela zcela v pohodě a denně. Opravdu mě zajímala jeho reakce.

<<< Vodopády

Hnala jsem se za potravou tak, jak mi jen nohy stačily. A když už jsem byla vyčerpaná, zpomalila sem. V mysli jsem si představovala, jak los taky zpomalí a dá mi šanci na něho skočit. Jeho pach byl lákavý a já i přes to byla od něho tak daleko... To mi dodalo ještě větší energii a sílu, když jsem se rozeběhla a skočila proti němu.
V tu chvíli jsem byla doslova v šoku.
Zabořila jsem se totiž čenichem do hlíny za ním. Byl to jen hologram, jen reálná představa... že by Smrt splnila to, co mi slíbila? To bylo první, co mě napadlo jako na vysvětlení. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat, ale popravdě už u Vodopádů mi přišlo divné, že los dělá vše, co jsem si myslela. A dokonce že se tam vůbec objevil.
Že bych však dokázala ho tak dobře vymyslet a udělat jako iluzi? I ten pach té krve a jeho osobní pach... bylo to dokonalé! Zaradovala jsem se. Představila jsem si, že přede mnou stojí Skyla. Najednou se tam objevila. Ale neměla jednu packu. Hehe, trochu nepovedené. Zmizela a když se objevila vzápětí znovu, už byla celá. I tak divně páchla. "Tyyy," zavrčela jsem a popošla k ní. Očichala jsem jí a slyšela její hlas v mé hlavě. Naštvaně jsem po ní máchla tlapou, ale ona zmizela.
Teď si můžu představit co jen chci! Můžu ovládnout svět, hehe! Potřebovala jsem někoho, kdo to viděl taky. Nějakého pokusného obětního beránka, abych tu neskákala do prázdna a nikdo jiný mou představu neviděl. Ale nikdo nebyl v okolí. Proto jsem měla šanci ještě něco zkusit. Nějaké místo... nějaké vlky.. co tě napadne, co bys chtěla vidět? Zmateně jsem se ptala sama sebe. Smečku. Otce... Zaraženě jsem se postavila, když přede mnou stál otec. "Skylie!" Křikl proti mně a ani se nepohnul. Rozklusala jsem se k němu a značně se o něho otřela. Hlavu jsem mu položila zezadu na krk. Samozřejmě to byla jen iluze, takže mi hlava nedržela ve vzduchu, jen ta představa, že ho opět vidím. "Tati..."
Neměla jsem slov. Stála jsem tam jako skála, se slzami v očích.
Najednou jsem však před sebou měla les. Ještě nebyl spálený. Rozklusala jsem se do něho, abych se podívala do nory, která byla později zasypaná. Kus mé historie...
Ale jak jsem se rozeběhla skrze iluzi, zapomněla jsem, že se nacházím u řeky a spadla jsem do vody. Už zase? Zanadávala jsem si a vyskočila na břeh. Oklepala jsem se a párkrát se vyválela v trávě. Hned na to jsem si lehla, packy natáhla před sebe a hlavu položila na ně. Ocas jsem přivinula k tělu a soustředila se před sebe. Objevil se tam vlk, co mě sledoval a chtěl mě za partnerku. Trochu jsem ho zranila, ale už byl zdravý. Nastražila jsem uši, on však zmizel. Byla jsem zcela zmatená a neměla jsem tušení, co se se mnou děje. Ale potřebovala jsem někoho, na kom vyzkouším, jestli nejsem sama, kdo to vidí a jestli to můžu ovlivnit jen u někoho. Ale kde takového pokusného králíka vezmu?

Jak jsem tak seděla vedle řeky a dívala se na padající vodu, zarazila jsem se, když jsem spatřila další zástup zvěře. Trochu naštvaně jsem zamručela, nějaký ten zajíc jen tak na chuť by neuškodil. Proto jsem slezla z kamene, ale jakmile jsem se pohnula, i když jsem byla poněkud daleko, zajíci se vyplašili a utekli.
Naštvaně jsem zavrčela a opatrně seběhla kopec z vodopádů, abych se dostala níže k toku řeky, kde se napájela zvířata. Vyčkávala jsem na případnou oběť, kterou bych mohla následně pěkně prohnat a poté i sežrat. Ale nikde nikdo.

A jak jsem tak čekala, shrbená a připravená v trávě, zamyslela jsem se. Byla bych asi v šoku, kdyby se tu objevila nějaká obří zvěřina... třeba tlupa losů. To bych mohla ulovit, no ne? A ještě kdyby byl jeden a zraněný... fúú, povídala jsem si pro sebe a dívala se před sebe. Zapojila jsem svou fantazii a přede mnou se objevil los. Zcela zničený, doslova na pokraji smrti. Ale chodit mohl, i když u toho vydával podivný nářek. Zaradovala jsem se a trochu vyděšeně, že jsem o tom mluvila a stojí to přede mnou, jsem zamrkala. Ale los se šel napít, přesně tak, jak jsem si to v hlavě představovala.
Byl celkem velký, nicméně s mým sebevědomím bych šla i do větších kousků. Měl na zádech velké poraněné škrábance, které krvácely. Ta vůně čerstvé krve se mi donesla do čenichu a jako by mě to nakoplo, rozeběhla jsem se proti němu. Párkrát jsem skočila a chtěla jsem přistát na něm, ale jeho reflex byl poměrně rychlý a on se dal na útěk. Ano, tak nějak jsem si to představovala v hlavě a proto jsem i trefila fakt, že poběží po toku řeky. Ale malá ranní rozcvička není na škodu, no ne?

>>> Řeka Mathaë

Stále jsem nebyla při vědomí a postupně, ale jistě, jsem se topila. Nemohla jsem se nadechnout a proud vody se mnou házel jako s nějakou panenkou woodoo. Nevěděla jsem, co dělat, až do doby, kdy jsem přestala mít kontrolu nad svým tělem. Vlastně... i nad svou myslí. Netušila jsem, kde se nacházím a co dělám, stále jsem před sebou viděla vodu.
Přestala jsem být při vědomí a dostala jsem se do kómatu. V duchu jsem se pomalu rozlučovala se životem...

Po několika minutách mne proud vody odplavil o kus dál. Rozběsněná hladina se uklidnila a já se pomalu probírala, když jsem měla hlavu nad hladinou a mohla jsem se nadechnout. Tedy, vlastně to zachránil kámen, přes který voda tekla. Já však nebyla tak ohebná a přes kámen jsem nepřeplavala. Ono jen dobře. Do plic se mi konečně dostal kyslík a já vykašlala několik loků vody. "Fuj," nakrčila jsem čenich a rozhlédla se. Měla jsem za to, že mě zachránil někdo jiný. Ne zrovna kámen...
Ale byla jsem ráda. Po vyplivnutí doušků vody jsem se opět nadechla. Byla jsem znovu na světě, jako bych se opět narodila. Nevěděla jsem, jestli jsem byla vděčná bohu, anebo tomu kamenu, nicméně jsem drápem vyryla na kámen přeškrtnuté S. Mělo to značit počátek mého jména a celkově... prostě jsem vždycky chtěla vlastnit kámen.
Vyskočila jsem na břeh a oklepala se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále jsem tu byla sama. Vodopády... takové krásné místo a nikdo tu není. To je zvláštní. Nešlo mi to do hlavy, ale i přes to jsem se opět oklepala a rozhodla se vyskočit na nejvyšší místo. Po chvilce hrabání se do kopce jsem se ocitla na vrcholu vodopádů. Voda tekla vedle mě a padala dolů. Byl to krásný pohled. Opravdu... šumění vody, které pád vody doprovázelo, vytvářelo krásnou atmosféru.
Podívala jsem se za sebe. Na nebi nebyla vidět ani jedna hvězda a svit měsíce nebyl nikterak okouzlující. Těšila jsem se na další den s doufáním, že bude lepší výhled a i větší teplo. Byla mi poněkud zima.
Po chvilce sledování pádu vody jsem se zahleděla do dálky. Spatřila jsem v lese dalšího vlka. Zřejmě to byl ten bratr Freyi a nějaká vlčice, která ho doprovázela. Mohlo to být zajímavé, jestli šel svou partnerku představovat rodině, ovšem, nechtěla jsem se do toho plést. Měla jsem svých problémů až nad hlavu a stačilo mi, že už jsem vyžehlila vztahy mezi členy smečky. Tedy, doufám.
Uběhlo to celkem rychle. Protože nade mnou už začalo vycházet slunce. Ani bych neřekla, že jsem tu strávila celou noc. I když jsem musela uznat, že tohle místo je naprosto okouzlující.
Zhluboka jsem vydechla. Rozhodla jsem se tu ještě chvilku být, než se opět vydám do lesa. Ale co tam? Půjdu do úkrytu se vyspat... a pak co?

<<< Erynijský les

Přiklusala jsem k vodopádům. Ten pohled byl jedinečný a ničím nenahraditelný, šum vody, který doprovázel jistou vlhkost vzduchu mi připomínal, že sem se jistě ještě vrátím. Vyskákala jsem po kamenech na nejvyšší šutr u vodopádů, přes který tekla voda, a sedla jsem si.
Packu jsem vždy ponořila do vody a následně ji oblízla, abych ji očistila. Měla jsem v plánu se celá omýt a dát se doslova dohromady.
Přední packa. Druhá přední packa. Zadní packa. Bok. Záda. Druhá zadní packa... Tělo bylo skoro celé olízané a omyté, když jsem si řekla, proč se nevykoupat. Sice je noc a voda bude jistě chladná, ale proč ne? Na nejvyšším kameni jsem dlouze, široce zavyla k měsíci, který byl na obloze a podívala se na hvězdy. Výhled nic moc, ale mraky se schylovaly k odchodu, proto jsem počítala s tím, že dalším dnem bude výhled o něco lepší.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a vstala. Oklepala jsem se. Nebyla jsem mokrá, ale to mělo teprve přijít. Proto jsem opatrně seskákala do bezpečné výšky a rozklusala se proti vodě. Původně jsem měla v plánu rychlý běh a následný, dlouhý skok, který bych obohatila ponořením se do hlubin, ale řekla jsem si, že to nebude při teplotě vzduchu a hlavně vody ten nejlepší nápad. Proto jsem si s klidem v tlapách doběhla ke břehu, kde jsem se opatrně napila a následně ponořila i čenich do vody. Byla studenější, než jsem si myslela, ale to nijak neovlivňovalo můj vstup. Těšila jsem se.
Opatrně jsem tedy ponořila přední packy, pak následoval odraz a já byla ve vodě celá. Popravdě to nebylo tak hrozné, to jsem musela uznat sama. Ale přes to byla voda studená a proto jsem po chvilce vylezla na břeh. Oklepala jsem se a rozhlédla se. V té tmě jsem toho sice moc neviděla, ale to mi nijak nepřekáželo.
Nedaleko ode mne se u břehu napájel kanec. Mohla bych se rozeběhnout a chytit ho, ale proč ho nenechat se taky napít? Jeho maso je pak chutnější a i taková zvěř potřebuje vodu. Proto jsem se rozhodla ho nechat... ale stejně mi to nedalo.
Potichu jsem se připlížila zezadu. Kanec to nečekal, já ho však ulovit nechtěla. Proto jsem potichu zavrčela a poté vyskočila na všechny čtyři těsně za něj - jen takové vystrašení - a následné vrčení a štěkání, něco v tom smyslu. Bylo to vyděšení k smrti, i když ne úplně do slova. Kanec jen zakvíkal a utekl. Ale já měla radost. Hehe.
Celá mokrá jsem se rozhodla se opět vydat na nejvyšší kámen. Výstup nebyl tak těžký, do té doby, než jsem vlastně zjistila - uvědomila si - že jsem celá mokrá a proto mi to bude klouzat. Ale bylo pozdě.
Po dopadu na kámen, který byl kluzký už sám o sobě, jsem se rozplácla a na skoro nejvyšší části vodopádů dopadla do vody. Na teplotu jsem si už zvykla, ale voda padala z velké výšky a poměrně prudce a rychle, její spád byl opravdu velký. Tohle nemůžu přežít.
Když jsem dopadla do vody, kde se vodopád vmíchával do prakticky jezírka, škublo to se mnou a já přestala být při vědomí. Pomalu jsem přestávala vědět, jestli vlastně vnímám a kde to jsem a proto jsem se dostala do kómatu. Přísun kyslíku nebyl možný, zbývalo mi jen pár minut a poté mohl někdo nalézt mé tělo na úpatí Velkého Vlčího jezera. Já jsem však nevnímala a plavila se po proudu a rozbouřené řece. Co bude se mnou dál?

//Popravdě? 24 minut, ne nadarmo mi říkají turbolama :D (Já se do toho pak vžiji a ono to jede samo. Občas si to po sobě jen přečtu, abych věděla, co jsem tam vlastně psala. Kort za Derian, jednoduše mi sedla a to se píše jako po másle :3 :D) Ale vážně, trvalo mi to 24 minut... většinou "kratší příspěvky" - viz vodopády - dávám za 10 minut nejdéle :D Ale dost toho chvástání :D Nyam to ještě neví, ale postupem času to bude podpantoflák aneb "láskó, mám hláád".. 3:DD
EDIT: Nox je takhle zlý na mladé vlčice? Pfe, to si ve smečce ještě užije! 3:D :P

//Jestli by se někdo chtěl přidat ke Skylieth u Vodopádů *na duo hru* neváhejte a přiběhněte :) Já budu jen ráda a Skylieth s tím problém mít nebude :D (Není mířeno jen na členy smečky).
EDIT: Aha, okay. Prosto bych si ráda dala se Skylieth duo hru, ať už by za ní přišel kdokoli :)

Jsem pro vodopády! :) I když ostatní místa (viz Ostruž. louka) taky nejsou špatná.
Jinak musím říct, že popis je velmi hezký. Pochvala, vážně ^^

Aranel mi řekla, že mám její obdiv. Kamzík byl opravdu velký a na jednoho vlka celkem složitý na ulovení, ale mně se to podařilo. A byla jsem za to ráda, zavánělo to zatím jen tím nejlepším ohlasem.
Nikdy jsem však nebyla za něco pochválena, opravdu, brala jsem to jako samozřejmost a proto mě tohle tak trochu vyhodilo z kolejí. Začala jsem se... usmívat. Sice to bylo křečovité, ale úsměv to byl. Tak trochu. Netrval však celou věčnost, i když já bych to tak nazvala, měla jsem ho na tváři několik sekund. Byl to ten úsměv z potěšení.. z radosti. Ten, co jsem teď měla na tváři opravdu poprvé. (Od té doby).
"Nejedla? Tak to nevíš, oč přicházíš!" Řekla jsem jí celkem vážně. Kamzík byl jeden z nejchutnějších mas z okolí. Ještě tam teda patřila i jiná zvířata, ale maso kamzíka je velmi jemné a dobře kousatelné... rozplývá se přímo na jazyku.
Všichni se do kamzíka pustili s velkým potěšením. "Jeho maso je velmi jemné a chutné, šťavnaté, dobré.. čerstvé... hned po losím mase je to jedno z nejchutnějších, dle mého názoru," řekla jsem s moudrostí v hlase. Už jsem nemínila dělat, že mě ostatní nezajímají. Odteď jsem byla ráda za každý jejich názor. Tedy, ne doslova ráda, ale jistě jsem se tím tak trochu řídila.
Aranel později řekla, že je to chutné. Atray se vydal asi do úkrytu, při tomhle počasí jsem se mu ani nedivila. Nějak jsem však teď byla zaujatá jinou věcí. Masem. "Jistě bychom mohli nějaký smečkový lov udělat. Jsem pro, ehm," dodala jsem trochu... nuceně. Ne, samozřejmě jsem nebyla pro. Tedy, jak se to vezme. Chtěla jsem jít lovit, to ano. Chtěla jsem, aby šel někdo se mnou, to taky ano. Ale jen proto, aby nosil zvěř, kterou bych skolila. I když má výdrž není nekonečná, určitě bych pro každého alespoň jednoho zajíce skolila. Ale zúčastnit se smečkového lovu, kde budou všichni poskakovat, následně se vyplaší námi vybraná oběť a k tomu všemu ještě hladoví už jinou nenalezneme... pojem smečkový lov se mi od dob, kdy jsem měla já lov na krku, zhnusil. Vždy to někdo pokazil a za to bych posléze dokonce i vraždila. Nebo alespoň přizabila.
Při pohledu na Coedena se mi vytvořila jiskřička v očích. Nějak se mi omluvil a i mne pochválil. Pyšně jsem zamlaskala a výrazně pozdvihla hruď, ale nemyslela jsem to vážně. Dělala jsem si z toho srandu, což bylo možné poznat už jen z toho zákeřného úšklebku.
Po chvilce se ti tři ozvali, že jsou připravení na nějakou obchůzku lesem. Zastřihala jsem oušky a nehybně jsem stále seděla na jednom místě. Olizovala jsem si přední tlapku, na které byly stopy krve od lovu, přičemž jsem se tak nějak celá očistila.
Coeden se zeptal, jestli jde někdo další. Tím zřejmě myslel i mně, na což jsem bohužel musela reagovat negativně. "Já s vámi nepůjdu. Ráda bych si ještě taky vzala kousek z kamzíka a poté se zastavila ještě na chvíli u vodopádů," vyzradila jsem svůj pozdější plán a přistoupila k masu. Zavrtěla jsem ocasem, čímž jsem jim tak trochu "zamávala" a následně jsem se zakousla do masa. Bylo velmi chutné a já měla pocit, že se mi doslova rozplývá na jazyku.

Po vydatném jídle jsem se přesunula k vodě. Postupně se mé tempo zrychlovalo až do klusu, který se přesunul do cvalu. Ale s plným žaludkem to bylo obtížnější, než s prázdným.

>>> Vodopády

// Odpověď zítra ^^

Poněkud hrdě jsem si připadala, když jsem před všechny položila mnou ulovenou kořist. Ale nechtěla jsem se nijak vytahovat, proto jsem došla za Atrayem ho obeznámit s novinkami a tak trochu mu říct, že budu "bydlet jinde", než oni. On to vzal s klidem.
Jako první k masu přiskákala Aranel, která se mě zeptala, jestli jsem to ulovila sama. "Ano," přiznala jsem se. S kamenným pohledem jsem však objasnila situaci. "Není sice tak velký, ale v horách se loví špatně. Ovšem, měla jsem štěstí, napoprvé jsem ho jen zranila.. ulovila jsem ho až na druhý pokus, je po skaliskách velmi hbitý," řekla jsem trochu chytře, ale nechtěla jsem působit dojmem aneb "heleď, podívej, všechno to znám a budu se tím chlubit!" Takové typy jsem neměla ráda, tudíž jsem to nepraktikovala ani já sama.
Jako další se vynořila Indil, která mne pochválila. Nikdy jsem nebyla za svou činnost pochválena, brala jsem to automaticky, proto mě to celkem zahnalo do kouta a já nevěděla, jak zareagovat. "Hhehe, díky," řekla jsem prostě a nijak se nesnažila hrát si na tu nejlepší. Opravdu jsem to brala jako prostou věc a klidně bych šla na lov sama, velmi mne to bavilo. Indil se po chvilce zeptala, jestli si může dát, že nikdy neměla maso kamzíka. Až ochutnáš, jiné chtít nebudeš, řekla jsem s úsměvem a přikývla. "Jistě že, přinesla jsem to pro vás," zazubila jsem se, aby si nemyslela, že jsem opět použila do svých vět ironii, jako jsem to dělala doteď. Opravdu bylo lepší nebýt tak zlým, ale dělat "radost" ostatním. Ono, jídlo bral každý jako radost.
Atray mě pochválil, což jsem vzala s hrdostí. Od něho to bylo pěkné slyšet, proto jsem se jen nevinně usmála a poděkovala: "děkuji." Neměla jsem na to slov, netušila jsem, že kolem toho bude taková radost. Jednoduše jsem to brala automaticky, už od mala jsem byla nastavená na to, abych lovila a nosila to smečce. Nikdy mi za to nikdo nepoděkoval, nepochválil mě a neřekl mi, že jsem dobrá. Bylo to pro mě příjemné na uši a hlavně, byla to čest.
Coeden k tomu přistoupil chladně, sedl si opodál a čekal, až se Atray nají. Zakousl se do zadní nohy, kde bylo maso nejchutnější a hlavně bylo nejvíce šťavnaté. Dobrá volba. Ještě krk je velmi chutný, říkala jsem si pro sebe. "Nechte si chutnat. Pokud by to nevadilo," mlaskla jsem a přistoupila k obětem, které padly pod mými tesáky. "Tady, ehm," řekla jsem, když jsem čapla zajíce do tlamy a poponesla ho ke Coedenovi. "Jako omluvu. To ve vodě... nevím, jestli se ti někdy něco stalo, ale nechtěla jsem tě potopit, no. Nejsem hold nastavená na takové to hraní, proto v tom ještě neovládám ty.. meze," přiznala jsem se. "Hhhheheehehe," zazubila jsem se ďábelsky, abych to tak nějak vyžehlila, a čenichem popošťouchla ušáka k jeho packám. Kamzík byl dost velký, aby se z něho najedla jak alfa do syta, tak i ostatní, jelikož nás ve smečce nebylo zas tolik. Proto zajíce jsem mohla klidně za svůj čin odevzdat Coedenovi.
Usedla jsem opodál a sledovala situaci. Bylo to opravdu zajímavé, docela mě to potěšilo, že ostatní měli z jídla takovou radost. Klidně bych šla lovit znovu... a znovu! Jen by to chtělo někoho, kdo by to mnou ulovené maso nosil... Indil! Zaradovala jsem se, ale na obličeji jsem měla stále kamenný pohled. Hned na to jsem však zastřihala oušky a usmála se na všechny přítomné. Byl to pěkný pohled, sledovat, jak se všichni těší z mého lovu. Opravdu to bylo poprvé, kdy někdo něco ode mne ocenil. Jak hezké.

//Počkám na Coedena ^·^

<<< Jedlový pás

Zcela utahaná, skoro úplně zničená, jsem si před lesem smečky ještě dala chvilku pauzu. Pak už jsem se do toho opřela a přitáhla kamzíka i se zajícem za hranice.
Zavyla jsem. V dálce jsem spatřila Aranel, Coedena a zřejmě Indil, kterou jsem z dálky ještě moc nerozeznávala od Atimua. Ale ten tu tak silně cítit nebyl. Chtěla jsem klusat, ale kamzík mi bránil, proto jsem se otočila a zády ho táhla k vlkům.
Několik metrů od nich jsem maso položila a snažila se vydýchat. Na kamzíkovi byl položený zajíc, který se ještě trochu cukal - uši, packa - ale to už jsem nechala na případném hladovém majiteli.
"Smečko?" Křikla jsem, aby mě slyšeli všichni kolem. "Pokud máte někdo hlad, zde je potrava. Snad to pro takovou kupu vlků stačí," řekla jsem klidně a sedla si opodál, abych nepřekážela případným zájemcům. Ještě jsem si však zkontrolovala, jestli je nedaleko Atray, aby to viděl a tak trochu jsem si u něho šplhla, ale to nenápadně. Nesměl na to nikdo přijít.
Po chvilce, když jsem nabrala dech, jsem se podrbala za ouškem a přiklusala k Atrayovi. "Donesla jsem kamzíka ze Sněžných hor a zajíce.. původně byli dva, ale měla jsem hlad, no. To zvíře není zas tak lehké," pousmála jsem se nad svým přiznáním a pomalu se rozklusala ke svému úkrytu. "Pokud by tě to zajímalo, Atrayi, vytvořila jsem si támhle na kopci vlastní úkryt. Jsi zván," dodala jsem. Byla jsem v klidu a nechtěla jsem ho nijak nutit, nebo naopak odradit. Jen jsem to ještě neuměla tak dobře. Proto jsem si sedla opodál, doslova lehla, abych viděla jak na kořist mnou ulovenou, tak na Aranel, Coedena a spol, ale i na Atraye, kterého jsem popřípadě i slyšela.

<<< Sněžné hory

Táhla jsem kamzíka vší silou. Ale pro celou smečku to bylo málo, chtělo by to ještě tak dva zajíce... Ulovit je by nebyl problém, ale odnést. Jak?
V dálce jsem viděla nějaké vlky, proto jsem šla raději po hranicích, aby se proti mě nespikli a neukradli mi mou kořist. Jeden však odešel a byl tam ten druhý sám.
Nad jeho pomocí jsem nepřemýšlela, nevěřila jsem cizím a hlavně ne v ohledu pomoci při jídle. To nikdy.
Položila jsem si kamzíka na hranicích u jednoho velkého stromu a pokusila se chytit prvního ušáka, který běžel opodál. Skákal, samozřejmě.

Ulovila jsem vítězoslavně dva. Byla jsem doslova na pokraji sil, táhnout takovou dálku kamzíka - i když se po zledovatělém terénu nenesl špatně. A teď ještě dva zajíce?
Jednoho jsem tedy spořádala hned na místě. Byl výborný a pomohl mi k tomu, abych dotáhla zbylou kořist až ke smečce. Hrdě jsem se tedy ujala jejich pacek, které jsem vší silou stiskla v tlamě, a s vyšším tepem srdce se vydala ke smečce. Snad mě i po tomto nezavrhnou, pomyslela jsem si toužebně a přimhouřila oči, abych zjistila, jestli jdu správně. Ano, šla jsem přímo do lesa mé smečky. Hehe.

>>> Erynijský les, po hranicích Západního Galtavaru (invisibru)

<<< Západní Galtavar

S klidem v očích a hladem na jazyku jsem se pokusila vyklusat na horu. Sice nebyla nijak vysoká, ale byla studená a packy se mi klouzaly.
Po chvilce snahy se vyškrábat až na vrchol jsem si všimla cesty, která zde byla vyšlapaná z předešlých návštěv vlků. Nahodila jsem pokerface a rozklusala se tedy po cestě až na-horu.
Po chvilce klusání jsem spatřila v dálce toho kamzíka. Byl celkem velký a na mé schopnosti zřejmě ještě větší, ale musela jsem to zkusit. Pokud ho neulovím, půjdu domů s prázdnou a nikdy se nedostanu ve smečce tam, kam bych chtěla.
Přikrčila jsem se, pomalu se plížila až za něj tak potichu, jak jen jsem se svou postavou mohla, a pak HOP! Kamzík se rozeběhl, protože jsem mu udělala packou škrábanec na zádech, ale nechytila jsem ho. Na jednoho vlka je to velmi složité... ale nevzdávala jsem se. Po horách však skákal jako já po zemi, což pro mě nebylo tak jednoduché.
Vykašlala jsem se tedy na něho a šla na vrchol hory. No, zkraťme to, nejsem zde kvůli nějakému výhledu. Naproti mě opět stál ten samý, trochu krvavý, kamzík, kterého jsem málem měla. To bylo pro mě plus, nemohl utíkat tak rychle a hlavně daleko, když byl zraněný.
Rozeběhla jsem se tedy vší silou a skočila na něj. Když jsem byla nad ním, škubal se mnou a shodil mne, ale díky mým tesákům v jeho krku jsem se stejně držela, aby neutekl. A tak byl můj. Byl těžký a velmi, velmi mohutný na to, abych ho sama utáhla, ale musela jsem se snažit.
Vzala jsem ho tedy za jeden paroh, což nebylo pohodlné, proto jsem to změnila na packu, a vší silou ho táhla za sebou. Jestli ani tímhle neudělám dojem, tak fakt nevím.

>>> Jedlový pás