Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Jedlový pás

Zcela utahaná, skoro úplně zničená, jsem si před lesem smečky ještě dala chvilku pauzu. Pak už jsem se do toho opřela a přitáhla kamzíka i se zajícem za hranice.
Zavyla jsem. V dálce jsem spatřila Aranel, Coedena a zřejmě Indil, kterou jsem z dálky ještě moc nerozeznávala od Atimua. Ale ten tu tak silně cítit nebyl. Chtěla jsem klusat, ale kamzík mi bránil, proto jsem se otočila a zády ho táhla k vlkům.
Několik metrů od nich jsem maso položila a snažila se vydýchat. Na kamzíkovi byl položený zajíc, který se ještě trochu cukal - uši, packa - ale to už jsem nechala na případném hladovém majiteli.
"Smečko?" Křikla jsem, aby mě slyšeli všichni kolem. "Pokud máte někdo hlad, zde je potrava. Snad to pro takovou kupu vlků stačí," řekla jsem klidně a sedla si opodál, abych nepřekážela případným zájemcům. Ještě jsem si však zkontrolovala, jestli je nedaleko Atray, aby to viděl a tak trochu jsem si u něho šplhla, ale to nenápadně. Nesměl na to nikdo přijít.
Po chvilce, když jsem nabrala dech, jsem se podrbala za ouškem a přiklusala k Atrayovi. "Donesla jsem kamzíka ze Sněžných hor a zajíce.. původně byli dva, ale měla jsem hlad, no. To zvíře není zas tak lehké," pousmála jsem se nad svým přiznáním a pomalu se rozklusala ke svému úkrytu. "Pokud by tě to zajímalo, Atrayi, vytvořila jsem si támhle na kopci vlastní úkryt. Jsi zván," dodala jsem. Byla jsem v klidu a nechtěla jsem ho nijak nutit, nebo naopak odradit. Jen jsem to ještě neuměla tak dobře. Proto jsem si sedla opodál, doslova lehla, abych viděla jak na kořist mnou ulovenou, tak na Aranel, Coedena a spol, ale i na Atraye, kterého jsem popřípadě i slyšela.

<<< Sněžné hory

Táhla jsem kamzíka vší silou. Ale pro celou smečku to bylo málo, chtělo by to ještě tak dva zajíce... Ulovit je by nebyl problém, ale odnést. Jak?
V dálce jsem viděla nějaké vlky, proto jsem šla raději po hranicích, aby se proti mě nespikli a neukradli mi mou kořist. Jeden však odešel a byl tam ten druhý sám.
Nad jeho pomocí jsem nepřemýšlela, nevěřila jsem cizím a hlavně ne v ohledu pomoci při jídle. To nikdy.
Položila jsem si kamzíka na hranicích u jednoho velkého stromu a pokusila se chytit prvního ušáka, který běžel opodál. Skákal, samozřejmě.

Ulovila jsem vítězoslavně dva. Byla jsem doslova na pokraji sil, táhnout takovou dálku kamzíka - i když se po zledovatělém terénu nenesl špatně. A teď ještě dva zajíce?
Jednoho jsem tedy spořádala hned na místě. Byl výborný a pomohl mi k tomu, abych dotáhla zbylou kořist až ke smečce. Hrdě jsem se tedy ujala jejich pacek, které jsem vší silou stiskla v tlamě, a s vyšším tepem srdce se vydala ke smečce. Snad mě i po tomto nezavrhnou, pomyslela jsem si toužebně a přimhouřila oči, abych zjistila, jestli jdu správně. Ano, šla jsem přímo do lesa mé smečky. Hehe.

>>> Erynijský les, po hranicích Západního Galtavaru (invisibru)

<<< Západní Galtavar

S klidem v očích a hladem na jazyku jsem se pokusila vyklusat na horu. Sice nebyla nijak vysoká, ale byla studená a packy se mi klouzaly.
Po chvilce snahy se vyškrábat až na vrchol jsem si všimla cesty, která zde byla vyšlapaná z předešlých návštěv vlků. Nahodila jsem pokerface a rozklusala se tedy po cestě až na-horu.
Po chvilce klusání jsem spatřila v dálce toho kamzíka. Byl celkem velký a na mé schopnosti zřejmě ještě větší, ale musela jsem to zkusit. Pokud ho neulovím, půjdu domů s prázdnou a nikdy se nedostanu ve smečce tam, kam bych chtěla.
Přikrčila jsem se, pomalu se plížila až za něj tak potichu, jak jen jsem se svou postavou mohla, a pak HOP! Kamzík se rozeběhl, protože jsem mu udělala packou škrábanec na zádech, ale nechytila jsem ho. Na jednoho vlka je to velmi složité... ale nevzdávala jsem se. Po horách však skákal jako já po zemi, což pro mě nebylo tak jednoduché.
Vykašlala jsem se tedy na něho a šla na vrchol hory. No, zkraťme to, nejsem zde kvůli nějakému výhledu. Naproti mě opět stál ten samý, trochu krvavý, kamzík, kterého jsem málem měla. To bylo pro mě plus, nemohl utíkat tak rychle a hlavně daleko, když byl zraněný.
Rozeběhla jsem se tedy vší silou a skočila na něj. Když jsem byla nad ním, škubal se mnou a shodil mne, ale díky mým tesákům v jeho krku jsem se stejně držela, aby neutekl. A tak byl můj. Byl těžký a velmi, velmi mohutný na to, abych ho sama utáhla, ale musela jsem se snažit.
Vzala jsem ho tedy za jeden paroh, což nebylo pohodlné, proto jsem to změnila na packu, a vší silou ho táhla za sebou. Jestli ani tímhle neudělám dojem, tak fakt nevím.

>>> Jedlový pás

Po představování, které bych raději uvítala z jeho strany, se mě hnědý vlk zeptal, jestli jsem příbuzná Skyly. V hlavě mi začalo šrotovat, jestli mám odpovědět popravdě, jestli ji zná (tedy, určitě ji znal) a hlavně jestli na ní nemá negativní názor. Ale co, byla to moje sestra a zapřít se to jednoduše nedalo, už jen tím jménem. "Ano. Skyla.. je moje... aehm.. sestra." Přiznání nebylo tak lehké, ale co už, jednou jsem se narodila i s ní, tak se to změnit nedá. Přistoupila jsem k tomu tedy hrdě.
Vlk se představil jako Savior. Další do sbírky, zamlaskala jsem si a podívala se mu do zelených očí. Savior mi totiž zamyšleně odpověděl, kde co ulovím. V hlavě jsem si udělala stručný souhrn. Na pláních vysokou zvěř. U řeky ryby - no kdo by to byl řekl, že? Zajíce tam někde v tom úzkém lese... nebo spíše kuny, lišky a podobně a v sněžných horách i kamzíky. Hahá, toho už jsem dlouho neměla, nebylo by na škodu se tam podívat, řekla jsem si nadšeně a trochu zmateně se rozhlédla. Nebylo to na mě moc informací, ale byly to věci, které bych si ráda zapamatovala a tím pádem jsem si to nestíhala ani dávat dohromady.
Vlk už potom mlčel, k čemuž jsem nadšeně mohla jen kývnout hlavou, protože jeho doprovod bych asi nesnesla. Tedy, doprovod ano, ale ne poučování při lovu. V mé hlavě jsem byla jednou z nejlepších lovkyň, proto jsem si do toho nenechala kecat.
Savior o kousek popošel. Zadíval se na nebe a tak, načež si něco myslel. Správná chvíle jak ověřit to, jestli Smrt už konečně splnila to, co jsem chtěla. Soustředila jsem se a z jeho myšlenky mi v hlavě zůstalo jen pár slov. Potrebujem si overiť na konci zeme, nie tu. Moc mi to smysl nedávalo, ale usoudila jsem, že vlk by rád byl na odchodu, proto jsem se k tomu postavila tak, že to vlastně vezmu na sebe.
"Díky.. no, za radu, jdu se asi pustit na ty kamzíky. Nebudu tě dál rušit, tu půlku zajíce si vezmi s sebou, když jdeš na konec země," ušklíbla jsem se. Avšak čtení myšlenek mi ještě nešlo tak, jak jsem po Smrti požadovala. Ale to bylo jedno, teď jsem už klusala pryč. Sněžné hory... sněžné hory. Zamířila jsem si k jediným horám, které jsem měla na obzoru, s chutí na jazyku nějakého pěkného, velkého kamzíka. A kdyby se mi to povedlo, asi bych se pokusila i o dva, smečka jistě bude taky hladová.

>>> Sněžné hory

Vlk mi přišel celkem sympatický, ale stejně mi na něm něco nesedělo. Ta představa, že jsem narazila poprvé v životě na někoho, kdo by mi chtěl pomoci a ne ublížit mě celkem.. zarazila? Děsila? Každopádně teď tu takový vlk stál, přímo přede mnou. Co s ním? Nemohl by přijít pod mé tesáky, byla by ho očividně škoda. Takže rvanici škrtám... Skamarádit se s ním by nebylo na škodu, ale zřejmě je z jiné smečky, takže by to stejně bylo k ničemu.. setkat se s ním opět za několik týdnů. Ne. To taky škrtám, pomyslela jsem si znovu a opět si ho prohlídla. Asi to necháme na takovém tom bodu alá "známí, už se setkali, jen tak si pokecali a toť vše". S tím jsem naprosto souhlasila.
Když mi vlk řekl něco o tom, že nemá důvod mě tu nechat hledat potravu, když tu vlastně žádná není (snad jsem to dobře pochopila), usmála jsem se. Celkem upřímně, ale nechtěla jsem ho nechat, aby si na to zvykl. Proto jsem opět nahodila kamenný pohled a vážně dodala: "jak se jmenuješ? Moje jméno je no... ehm..," chtěla jsem, aby mi on řekl své jméno jako první. Byl vlk a já jsem byla vlastně ta cizí. "Killie.. tedy, Skylieth," přiznala jsem se. Hned na to jsem švihla ocasem do strany a zastřihala ouškama.
"To buď rád.. já jsem zase zvyklá být delší dobu bez vody, hehe," ušklíbla jsem se. Popravdě jsem to nikdy nezkoušela, ale musela jsem mu přeci taky něco říct, no ne?
Hned na to mi vlk řekl, že smečka je jako rodina. Potom něco o tom, že to nemám popírat a že na to přijdu.. jednou. Drž se... drrrrž, varovala jsem se před vybuchnutím. Ne od smíchu, ale měla jsem sto chutí sebrat se a odejít. Neměla jsem ráda typy vlků, kteří všechno věděli nejlépe a ostatním do toho kecali.. snad je to moje věc, jestli je smečka mou rodinou, nebo ne. No nemám pravdu?
Takže jsem mu na jeho poznámku jen přikývla a snažila se sedět. Stále sedět, nikam neodejít... "a kde naleznu lepší, větší potravu?" Zřejmě tu byl nějaký pátek a orientoval se tu, proto nebylo na škodu se ho zeptat. Vstala jsem, na důkaz toho, že bych ráda šla a proto bych ještě raději rychlou, stručnou odpověď. Možná by mi nevadilo, kdyby šel tento hnědo zelený podivín se mnou... ale vadilo by mi, a to dost, kdyby šel se mnou lovit a kecal mi do toho. Asi by byl poté i on lovnou kořistí, nehledíc na jeho pohlaví.

//Savi, sorry, ale zítra máme u nás ve vesnici velkou akci, takže se tu ukážu až v neděli... Je ale možné, že budu i v neděli natolik vyřízená (je to opravdu velké), že ti odpovím v pondělí, ale uvidím ještě... zítra bych ti to přes mobil sem dopsala, kdy se tu ukážu na post ^^ Snad nevadí :)

Zmateně jsem zamrkala na vlka, který stál opodál, když začal něco o tom, že bych si ho vzala v případě, že by to byl jediný zajíc na této pláni. A pak něco o tom, že si jedinci nemohou dovolit lov na vysokou... zřejmě zvěř, což mi došlo bleskově.
Jen jsem značně znuděně zívla, protože jsem neměla zapotřebí poslouchat nějaké poučné věty o tom, co mám a nemám lovit. Svou pozornost jsem opět věnovala počasí, které si dělalo co chce a vypadalo to na déšť.
"Vtipné," řekla jsem na jeho poznatek, že i já mohu být parazit a to bez viditelného znaku. Ale on to má prý od vrozené magie. Magie... jistě, Smrt se na mě určitě vykašlala, jinak bych to už uměla... všechno co jsem si řekla a za co jsem zaplatila. Ach bože, ta podvodnice, zamyslela jsem se, načež vlk začal opět povídat. Trochu unaveně jsem vstala a oklepala se. Měla jsem vlhký kožich z toho prostředí a nejraději bych se zabořila do kožešin ve svém úkrytu. To bych ale musela najít něco k tomu obědu, že ano.
Zeleno tlapkáč dojedl zbytky a dodal, že to zelené je od jeho dobrosrdečnosti a snaze pomoci mi ulehčit práci a tak podobně. Neposlouchala jsem ho až do slova rodina, na což jsem zareagovala trochu cynicky. Jasně. Ještě tak tu rodinu mít, že. A že bych Erynijské členy považovala za rodinu.. ne. Podívala jsem se mu do očí. "Ještě jsem nepotkala vlka, který by jen tak, bez žádných zpětných služeb, poskytl cizí vlčici pomoc. Buď si první, což je dle mého blbost, nebo si jeden z těch, co by za to potom něco chtěli a otravovali by do té doby, než bych tak učinila." Na to jsem mu ukázala, že takové vlky nemám ráda, načež jsem nasadila na tváři kamenný pohled. Snažila jsem se to všechno myslet vážně, i když mi stále v hlavě vrtala ta rodina. "A chtěla jsem jen ulovit něco pro smečku. Rodinu nemám a ani nepotřebuji, mít ji na to, aby se na mě znovu vykašlala, na to jsou dobří i ostatní. Jenže jsem zatím nic většího, co by se dalo považovat za oběd pro asi pět členů, nenašla." Nechtěla jsem tu vlkovi (cizímu) vylíčit celou svou historii a záměr, proč jsem vlastně tady. Ale vypadal neškodně a zřejmě se opravdu nabídl jako pomoc, což mi stále nešlo do hlavy. Ale proč ho odsuzovat hned na místě? Že by zase snaha o zlepšení své maličkosti, Skylie? Opět jsem jen protočila panenky a soustředila se už pevně na jeho slova.

S klidem jsem seděla a čekala, co z toho vlka vypadne. Tedy, krom toho zajíce, kterého po mě hodil. On najednou strhl tu půlku jeho oběda, kterou po mně švihl, a trochu bezduše se na mě podíval. Jeho slova se pohltila do mlhy, ale stejně jsem jim rozuměla. "Nejsem nějaký pes, kterého by si měl krmit. Dokáži si ulovit zajíce sama," řekla jsem poněkud odměřeně a podívala se na něj. Další slova aneb "jako by jí patřil celý svět" jsem nechala vyplynout do větru, který je odnesl a já ho ignorovala. "Ty bys to potřeboval víc, když si takový hubený... a co to máš na té tlapě za vyrážku? A zelenou?" Zeptala jsem se poněkud zvědavě a trochu přistoupila k jeho hnědému kožichu, abych tu nemusela křičet na celé kolo.
Doufala jsem, že se vlk nějak nenaštve, protože to vypadalo a hlavně to z něho bylo cítit, že je tu delší dobu a tak jsem trochu tušila, že nebude tak slabý. Mírně jsem zavrčela, ale tiše, načež jsem zastřihala oušky.
Nechápu, proč se tu po okolí potuluje tolik vlků, co mají tak zvláštní věci na sobě.. nějaké šperky, zelené nohy a dokonce i drápy.. i já si musím něco takového pořídit, abych nebyla... out, hhehehe, zazubila jsem se pro sebe a přeměřila si pohledem vlka přede mnou. "Nebudu jíst po cizím vlkovi... mohl si do toho naplivat nebo nalít nějakou kyselinu, a mně pak naroste třetí oko a blány... a budu vypadat jak nějaký vlkokapr. No?" Řekla jsem mu vážně, trochu vyzývavě, spíše jsem si z toho dělala srandu. Neměla jsem náladu se prát nebo provokovat, naladila jsem to tedy na ironické téma.

Jak jsem se tak toulala po území, snažíc se zaregistrovat nějaký pach ubohého zvířete, který by byl na pokraji smrti (a já bych ho vlastně vysvobodila), ucítila jsem místo toho pach vlka. Mlha nebyla tak hustá, aby se nedalo vidět na krok, ale já byla stále soustředěna na zajíce či větší zvěřinu. On stál ale nedaleko a zřejmě něco pojídal. Jeho pach mi nebyl nijak povědomý.
Po chvilce hledání jsem však ucítila na svém boku ránu. Docela to zabolelo, ale když jsem viděla, co to na mě vlastně přiletělo, jen jsem strnula. Byly to zadní nohy ušáka. Pohled jsem bleskurychle zaměřila na toho hnědého se zelenou nohou (zřejmě nějaká vyrážka, plíseň) a zavrčela jsem. Přiblížila jsem se k němu, se zajícem v tlamě, načež jsem po několika metrech zastavila. On stál velmi hrdě, což mi dodávalo jen svolení, abych mu to oplatila.
A tak zadní nohy zajíce, které mne před chvílí upozornily na jeho přítomnost, měl právě na hlavě, přesně mezi očima. Pěkná trefa! Pochválila jsem se a pozdvihla pysky. Samozřejmě jsem u toho mírně vrčela, abych mu ukázala, že nejsem nějaká panenka, se kterou si může hrát a že si nenechám líbit, když po mně něco hodí. Zadní nohy zajíce mu visely přesně mezi ušima a spadaly až k čenichu. Zlomyslně jsem se zasmála a sedla si, očekávajíc jeho podobnou reakci, zcela připravená na úhyb anebo prosté vyhnutí se tím způsobem, že se rozeběhnu proti němu a tak trochu ho zastraším. Ale on vypadal poněkud sebevědomě, tudíž pocit, že ho zastraším, nebyl tak silný jako u například Aranel nebo Coedena. Ale stejně mi to bylo jedno, nemínila jsem se pokoušet ze sebe dělat milou a hodnou. Taky na co? Jeden ani neví, co ostatní vlastně chtějí. Nejlepší je být sama sebou.

<<< Erynijský les

Z lesa jsem vyklusala poměrně zmateně, ale snažíc se to nedávat najevo. Bylo mi jasné, že jsem se dostala pryč z lesa, ale stejně bych tam žádnou vhodnou potravu nenašla.
Přikrčila jsem se k zemi a nasála do plic vůni zeminy, s vírou, že zachytím nějaký pach potulujícího se (nejlépe zraněného) ušáka, či trochu vyšší zvěře, a že to hrdě přinesu do smečky. Ale nic jsem necítila, vzduch byl vlhký a na lov tohle počasí prostě nebylo to pravé, i když to bylo parádní na schovávání se a poflakování. Ale já měla v úmyslu přinést nějaký oběd, ne se jít projít v mlze.
Naštvaně jsem zabručela a se skloněnou hlavou k zemi jsem pokračovala, ignorujíc všechno ostatní. Snažila jsem se prostě za každou cenu chytit pach nějakého zvířete, které bych později mohla prohlásit za budoucí chutný oběd a jako největší king ho přinést do smečky. Vytřela bych tak všem zrak a mohla bych si dát volno od toho "jak být dobrá pro všechny", protože když máte jídlo, tak je s vámi každý kamarád.

Po mé náladě aneb jdeme si hrát, když už jste to načali, se Coeden tak trochu zasekl. Nejdříve byl v pohodě, ale později se naježil a když jsem řekla, že právě on se začne potápět, vyhrožoval. Couvla jsem a vycenila taky pysky, protože jsem se v případě napadení chtěla bránit. Vidíš to, ty tupá hlavo? Když si chceš hrát a být pro všechny dobrá, jen to zkazíš. Vykašli se na to a buď opět tou, jaká opravdu jsi... říkala jsem si pro sebe. Zavrtěla jsem hlavou a hrdelně zavrčela, načež jsem vyskákala z vody a oklepala se.
Voda mi zůstala na kožichu, což mi nevadilo, ale stejně jsem si prostě musela sednou o kus dál a začít se čistit. Najednou sem však přiběhla nějaká vlčice. S pohledem, který říkal "nezájem" jsem jen protočila panenky, protože se na ní všichni sesypali, jako by to byla nějaká bohyně šperků.
Zastřihala jsem ušima a podívala se na nebe. Bylo silně zataženo, slunce nemělo šanci odhalit své paprsky a já matně zabrousila pohledem do dáli. Ale nic jsem neviděla, za což mohla ta hluboká mlha. Miluji tohle počasí, konstatovala jsem pro sebe a rozklusala se hlouběji do lesa. Mlha mne dokonale maskovala a já jsem mohla být opět ta "neviditelná", která si raději dělá svoje. Ono být v této roli byl asi nejlepší nápad.
Protože jsem se celkem nudila, napadlo mě, že bych si mohla jít něco ulovit. A něco přinést i smečce, hlavně Atrayovi, aby viděl, že se opravdu snažím. Rozklusala jsem se tedy do mlhy a mlčky jsem se snažila najít nějakou zvěř. V té mlze jsem však neviděla, kde vlastně jsem, proto jsem se vypařila z Erynijského lesa, a ani já jsem o tom nevěděla.

>>> Západní Galtavar

//Pozn. Derian se s Noxem ještě neviděla, tuším :D

Vlci neprotestovali a nebyli proti mé přítomnosti. Šťastně jsem zavrtěla ocasem a pokračovala v běhu.
Aranel mi řekla, že tu jsou krátce a vlastně se přidali, když ti dva chtěli smečku obnovit. To bych taky chtěla.. jen tak jít a říct si: Obnovím si smečku. A tadá, smečka by tu byla.. ale ono to asi nebude tak jednoduché, no, řekla jsem si pro sebe a věnovala se opět Aranel a Coedena. Hnědý vlk konstatoval, že je to pravda a že to byla velmi dobrá náhoda. "Osud je osud, to si nevybereš," ušklíbla jsem se, abych souhlasila a pokračovala k vodě.
Když jsme dorazili před vodopád, zastavila jsem se a překvapeně se podívala na tu padající vodu. Coeden byl také překvapen, i když jsme tu již byli při procházce lesem. Dodal, že je to síla, z čímž jsem musela jen souhlasit. Ale hned na to se mi na hlavu dostavila voda. Podívala jsem se po viníkovi, což byla samozřejmě Aranel, která plácla packou na hladinu a tím pádem vodu rozhodila i na Coedena.
Normálně bych se asi trochu zamračila, což jsem taky lehce udělala, a jistě bych zavrčela, abych si zachovala respekt, ovšem, teď jsem se na ní škádlivě podívala a řekla: "tos přehnala." Nejdříve byl můj tón velmi vážný, ale když jsem se rozklusala proti ní do vody, mohla si povšimnout, že jsem to myslela ve srandě. "Už se řítím," křikla jsem na břehu na hnědého vlka, který mne (vábil :D) do vody. Zaradovala jsem se, což jsem moc často nedělala, ale stále jsem myslela na to, že musím být lepším vlkem. Doběhla jsem k Aranel, na kterou zrovna skočil Coeden, otočila jsem se k ní zády a ocasem jsem vyšplouchla vodu tak, že byla přímo na jejím obličeji. A takhle asi třikrát...
Nakonec to pak ještě schytal Coeden, jelikož jsem díky házením ocasem neudržela stabilitu a svalila se do strany pod vodu a samozřejmě hnědý vlk šel se mnou. Pod mou váhou podlehl a ponořil se taky, čehož jsem využila a chviličku ho tam přidržela, načež jsem se začala řehtat a mrskat ocasem. Když jsem vlka po několika sekundách vynořila na hladinu, dodala jsem: "jak dlouho vydržíš pod vodou?"
Na to jsem však udělala asi dva kroky dozadu, kde nebyla voda tak zvířená, a napila jsem se. Přišla jsem zpátky (připlavala) k těm dvěma a řekla opět vyzývavě: "dáme soutěž! Kdo vydrží déle pod vodou.. rozpočítám, kdo začne, hehe," začala jsem. "En," začala jsem u sebe. "Ten," ukázala jsem na Aranel, načež packa skončila nad Coedenem a ozvalo se jen: "TY!"

Poslušně jsem klusala vedle Coedena, s myšlenkou, že musím být lepší vlčicí. Pokud chci jednou být úspěšná ve smečce, musím se více snažit, jelikož bez obliby a takové té slávy se nikam nedostanu.
Počas našeho běhu se k nám přidala i Aranel, která mne pozdravila, na což jsem přikývla jen hlavou. A hned na to se mě zeptala, jestli jdu s nimi. "Pokud to nebude vadit..." dodala jsem trochu tiše, ale přesto tak, aby z toho poznala, že nechci vyvolat nějaké konflikty.
Coeden mi hned na to řekl, že tam chtěli s Aranel jít, ale zastihl je prudký déšť. "Jojo, vzpomínám si.. to jsem si pochrupovala v úkrytu," řekla jsem nadšeně a poposkočila, abych se jeho tempu vyrovnala. Mezitím mi ještě Coedy dodal, že s námi půjde i ona a pokud to nevadí, jsem tedy vítána. Nikdy mne nikdo do společnosti nepřijal, proto jsem byla docela ráda, ale zároveň jsem to nedávala nijak najevo.
"Počítala jsem s ní... A jak jste tu ve smečce vy dva vlastně dlouho?" Zeptala jsem se, když jsme šli, aby cesta nebyla tak dlouhá a čas nám utíkal tak, jak by to mělo utíkat.
Mezitím, co jsme se snažili doběhnout k vodopádu a já čekala na odpověď či na patřičné otázky na mně, jsem si musela sednout a chvilku se zastavit. Ne z důvodu, že bych takovou trasu neudýchala, ale i když jsem byla stará, stejně jsem si musela prostě dát pauzu. A navíc, něco mne lechtalo za uchem, proto jsem se posadila a několikrát si zadní packou podrbala pravé ucho. To mi zůstalo ohnuté a oproti tomu druhému to vypadalo, že ho půlku nemám. Mohlo to vypadat celkem směšně, ale já na to tak nějak kašlala. Až teprve když jsem doběhla ty dvě hrdličky, zpomalila jsem a oklepala se, čímž se mi ucho (i srst) pevně srovnaly. A hned na to jsem přidala trochu do tempa, chtěla jsem tam přeci dorazit ještě dnes.

//Během dneška, nejpozději zítřka, to tu máte... Lehčí rodinné problémy :D
EDIT: Jedu si pro řidičský průkaz, takže mě tu dva dny (cca) neuvidíte :D Musím opět nažhavit babettu ^^ :DDDD