Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Jste zdravé? Kde mám teď Razzakiho najít? :DDDD
EDIT: Jeho příspěvky jsou někde doooole v ... pryč :D

//Moc děkuji, cením si toho ^^

Budoucnost - Sestra Života a Smrti

Tato vlčice se jeví velmi mile, jako stvoření zcela odlišně od svých sourozenců. Oči jsou sklovitě bezbarvé, barví se náležitě podle budoucnosti návštěvníka. Srst o poznatek delší, sněhově bílá. Hřejivý úsměv, který je vždy zastřen, utajujíc okamžiky vlka, dokud neobdrží úplatek. Vybíravý postoj, prahnoucí po plodech moře, poskytující lehký náhled do budoucnosti. Všechna její slova pravdivá jsou, zastihnout ji však nemožné zdá se býti, neboť partnerkou Osudu je.

Když se Suerte uklidnil, byla jsem celkem naštvaná. Ne doslova, jen mě to poněkud urazilo... ale musím uznat, že on byl taktéž vtipný a já nechtěla působit nějak egoisticky jen tím, že jsem se mu smála a on mně nesmí. Ale stejně jsem si přečetla jeho myšlenku... ano, to máš pravdu. Hhhehehehe, zašklebila jsem se v duchu, navenek však stále kamenný pohled.
"Tak jistě, že když se tam půjdeš projít, půjde po tobě... když se budeš chtít třeba přidat, anebo bys tam šel se mnou, nic by ti neřekl. Byl by naopak rád," a možná i já, he ehm, odkašlala jsem si. Ještě že Suerte myšlenky neuměl číst.
Poté mi Suerte objasnil, jak to myslel. To máš pravdu.. existuje hodně těch přísných alf - Elisa, ehm - a ty by tě sežrali nejraději jen za to, že vlastně žiješ a jsi vlk. Nepochopíš, odpovídala jsem si pro sebe, ale Suertemu jsem nic neřekla. Jen jsem přikyvovala hlavou.
Na to mi Suete dodal, že je to dobré vědět, ale stejně by tam nešel. Přimhouřila jsem oči a zaměřila se před sebe. Možná jsem ho chápala, samozřejmě to byla jeho věc a já ho do ničeho nutit nemůžu. I když možná právě jeho ano, aeeehm, zívla jsem si v duchu. Černo bílý si stál za myšlenkou, že není důvod tam chodit. Stejně by ho asi nejdříve alfa sežral, než by se od něho něco dozvěděl... tak nějak jsem jeho slova pochopila, i když jsem je částečně moc neslyšela. Přikývla jsem. "Samozřejmě je to tvoje volba, do ničeho tě nikdo nemá právo nutit," odkašlala jsem si. "Až na mě, já můžu všechno," řekla jsem v průběhu kašlání, takže bylo rozumět nula nula nic. To byl účel, hehe.
Na myšlenku ohledně cílů apod. mi Suerte položil otázku. Proč vlastně ty cíle mít? "Je to rozhodnutí na každém, každý vlk má jiný pohled na svět a stejně tak i na situaci. Podle mě je takový život bez cíle poněkud... bez smyslu. Proč tedy žít, když není proč? To je lepší si říct například - najdu si partnerku - nebo založím si smečku. A hned se můžeš tím směrem zdokonalovat a vědět, proč tu vlastně jsi." To byla správná otázka, která by se mi teď líbila, kdyby ji Suerte zodpověděl. "No, vidíš. Proč tu vlastně jsi?" Pozdvihla jsem obočí, mírně se ušklíbla a šťouchla do něho packou. Do boku, aby náhodou neskučel, že jsem ho zranila a já nemusela ze sebe dělat zdravotní sestřičku.

Když jsem se zatvářila celkem dotčeně, že mě zmínění vlčice trochu urazilo a poněkud žárlivě jsem se zamračila, Suerte se najednou začal smát. Ale šíleně nahlas a poněkud od srdce. Podívala jsem se na něj s pohledem aneb 'to myslíš vážně? He?' a on se mi najednou omluvil, že se nechal unést. Hned na to mi řekl, že kdybych se viděla... "dobrý zase," trochu jsem ho okřikla a mírně se ušklíbla. I kdybych vypadala sebevíce vtipně, tohle by si ke mě neměl nikdo dovolit.
Suerte se mě zeptal, jestli by nedostal vyhubováno za to, že by se objevil na území smečky. "Jasně, že kdyby ses tam šel projít nebo si jít zalovit, alfa by na tebe trochu vyštěkla, ale nic by ti neudělala. Atray je velmi hodný vlk, je milý a má pochopení. A kdyby sis tam šel zažádat o místo, nebyl by proti," dodala jsem a pozdvihla obočí. Stále jsem si představovala, jak jsem asi musela vypadat, když se tomu tak zákeřně smál.
Najednou na mě padla otázka. Zamyslela jsem se. "Ne. Kdyby ses na mě odkázal, Atray by to pochopil," řekla jsem. Doufala jsem však, že nebude takový ten typ, který by toho využil, jako to bývá. Aneb přivede si kupu přátel na lov a všechno svede na mě. To by mne čekalo pouze vyhoštění, nic jiného.
Když jsem zmínila více komunity, zeptal se, kolik nás tam je. "Noo," zamyslela jsem se. Coeden, Aranel, Indil, Atray, Freya... Atimu, počítala jsem v duchu. To máme jeden.. tři.. šest? Sedm? Se mnou osm? V matice jsem nikdy nevynikala. "Něco kolem osmi," ušklíbla jsem se. Samozřejmě tam mohli být i jiní, co byli právě na toulkách a tak, a já o tom nemusela vědět. Ale stejně, tohle byl takový odhad, snažíc se být přesný.
Po zmínění mého úmyslu mi Suerte přitakal, že jsem ambiciózní vlčice. Přikývla jsem a trochu se usmála - docela mi to lichotilo. "No.. díky. Ono, kdo by neměl cíle? Je to lepší než žít ze dne na den... potom ten život nemá smysl, podle mě," zazubila jsem se a zastřihala oušky. Kdo ví, co měl Suerte za cíle...

Suerte mi bez okolků pověděl, že jeho vybraná a vysněná magie je magie země. Hah, trefila jsem se! Byla jsem na sebe pyšná.
Hned na to mi pověděl, jak nějaká vlčice tuto magii vlastní a i její otec, že to je perfektní a že je úplně tou magií zaslepený. Začala jsem trochu žárlit. Vlčice, vycenila jsem v duchu tesáky a podívala se na Suerteho. Vypadal velmi okouzleně. Samozřejmě to bylo tou magií, ale já pořád myslela, že má na mysli vlčici. A i když to byl vlastně jen kamarád, začala jsem žárlit. Hodně.
"Aha no... hmm," dodala jsem celkem uraženě a přivinula si k tělu ocas. Hned na to jsem si ho začala čistit a dělala jsem, že ho moc nevnímám. Nějaká vlčice.. pche, říkala jsem si v duchu, ale navenek jsem byla klidná.
"Vyhýbat obloukem? A proč hned vyprášit kožich? Vlastně tam žádné starosti nemáš a alfa většinou nemá důvod, proč ti ten kožich vyprášit. Navíc.. kdyby si měl po boku někoho, koho by si znal, jistě bys změnil názor. Ale jak myslíš," zakončila jsem opět nějak ve stylu "raději si běž za tou vlčicí, pff" a otočila se za sebe. Deprimovalo mě, že tu jsme sami. Bylo to divné.
Suerte nemohl po chvilce uvěřit mým slovům, že jsem byla hravá. Přiznala jsem se, nikdo to doteď nevěděl. "Ano... ale to je minulost." Nechtěla jsem nějaké téma o mně řešit, i když jsem to vlastně už všechno řekla. Ale i přes to jsem se například Suertovi do hlavy nedívala. Zaprvé jsem ještě magii myšlenek tak dobře nedokázala ovládat a za druhé ani mně by se nelíbilo, kdyby o mě někdo věděl všechno... a to jen díky hlavě. Proto jsem se soustředila jen na jeho myšlenky, které zatím neprojevoval. Nic víc, nic míň.
Pak mi Suerte pověděl, že před zimou nad smečkou přemýšlel. A nyní nemá důvod. Chápala jsem ho. "Já jsem taky do smečky původně nechtěla... ale nevím proč, nějak se to zlomilo a jsem v ní. Asi jsem potřebovala více do komunity, jinak by ze mě byl takový ten dark vejdr vlk, jak se to říká," zazubila jsem se. Ale stejně jsem byla uvnitř celkem uražená, že má zálusk na nějakou jinou vlčici. I když by mi však řekl, že by třeba se mnou chtěl být partner, asi bych odmítla. Ale byla jsem velmi žárlivá a kort na vlčice... a když se jednalo o nějakého známého, dobrého známého, snad i přítele, dokázalo to ve mě vypěnit až do vzteku.
Nakonec Suerte dodal, že do smečky nechce a je o tom pevně rozhodnutý. "Já tvůj názor v úmyslu měnit nemám, jen jsem ti to oznámila. Samozřejmě že smečku neberu jako "je to rodina, budu se za ní bít," protože počítám s tím, že kdyby šlo do tuhého, za mě by se nikdo nepostavil," zdůraznila jsem slovo nikdo a podívala se na nebe. Ani jsem nepostřehla jeho stejnou myšlenku, kterou měl. I přes to jsem to však myslela vážně. "Vlastně tam jsem proto, abych byla později povýšena a následně tak budu i silnější. Chci se zaobírat směrem lovu, takže tak. A jak jinak být lepší, než přes smečku? I když možná časem to budu brát jako domov, teď to má do domova dost daleko." Přesně tak to bylo.

Bylo mi nad slunce jasné, že kdybych narazila na někoho jiného, asi bych ho chvíli pozorovala a až po nějaké době, kdy bych si zjistila, do jaké míry se nechá vytočit, bych ho začala provokovat. Ale Suerteho jsem brala vážně, proto jsem mu odvětila prostě a upřímně.
Suerte se mi svěřil, že Života poprosil o novou magii. To mi ten vlk neřekl, že učí i nové magie! Naštvaně jsem hrábla packou do země. Ale neměla jsem stejně tolik kytek, byla jsem ráda, že mi to stačilo na mé fyzické vylepšení. "A o jakou sis požádal?" Magií bylo na výběr hned několik a mě zajímalo, o jaké magie se Suerte zajímá. Zřejmě to ale magie iluzí nebyla, když ho ani trochu nepotěšil můj výkon. A magie myšlenek? Suerte by nebyl asi jedním z těch, co by rádi viděli o něco hlouběji než ostatní... vzduch už měl a nějaká magie ohně nebyla na tak klidného a soběstačného vlka. Typovala jsem to na Zemi anebo Vodu. Vztah Suerteho k vodě jsem tedy ještě nezjistila, i když tady u Mathaë se nějak extrémně na vodu nesoustředil. Ale že by se soustředil na zem, to se taky říct nedalo.
Novinky byly akorát ty, že jsem ve smečce. Na to Suerte se přiblížil a očichal mne. Bylo mi to nepříjemné, neměla jsem žádný osobní prostor, ale uvědomovala jsem si, že jsem ho taky očichávala. Proto jsem se snažila držet se a neskočit po něm. "Za touhle řekou... ale teď v lese nikdo moc není, no," dodala jsem. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se šla podívat i jinam, než jen toulat se po lese. Aranel a Coeden se šli projít i s Indil, Atray se potuloval kolem a zřejmě asi neměl čas... a pak Freya a nějaký cizinec, kterého jsem ještě ani nepotkala. Zřejmě byli dva a já na takové to seznamování nebyla stavěná.
Černo bílý vlk, stojící přede mnou, konstatoval, že se podíval více na jih. Přikývla jsem - samozřejmě, že jsem se tam taky podívala, když jsem navštívila Života, ale to neznamenalo, že by se mi tam nějak líbilo anebo že bych si prošla více území. Šla jsem jen přes ta hlavní, abych se tam co nejrychleji dostala. "Zlatý sever," řekla jsem a spokojeně si zamlaskala. Hned na to jsem přirazila ušiska ke krku a přimhouřila opět zrak. Planý poplach, byl to jen zajíc.
Popravdě jsem ani nečekala, že by Suerte na mou otázku ohledně jeho povahy odpověděl. Přiznal se však, že to je minulostí a že se nějak spálil ohledně větší komunity vlků. Poslouchala jsem ho a podívala se mu do očí. Začal si nevinně čistit packy. "Jak vidím, ani jeden z nás neměl nejlepší minulost... já vlastnila smečku, kterou moje sestra vypálila i s mým otcem a všemi... co mi sloužili. Proto jsem se taky stala takovou zařeklou, která nemá ráda ostatní. Popravdě.. jako malá jsem byla trochu rozmazlená, ale byla jsem více jako sluníčko. Teď takový typ vlků nechápu... jednoduše když tě poznamená minulost, už nejsi tím, kým si býval," řekla jsem svou myšlenku a posadila se. Měla jsem přebrněné zadní nohy, které jsem natáhla stejně tak, jako přední. Pěkně jsem se protáhla, hlavně klouby, jenž se ozvaly mírným zapraskáním. Bylo to příjemné.
Nad námi si to poletoval nějaký obří pták. Sledovala jsem ho velmi bedlivě, ale přesto jsem koutkem oka pozorovala Suerteho. "To chápu jako že do smečky bys asi rád nešel, že?" Řekla jsem. Popravdě... nikdo by netypoval, že i já půjdu do smečky. Nikdo.
Byla jsem velmi samostatný vlk, co se hodí více na tuláka. A po té aférce s vlastní smečkou by to neřekl nikdo. Ale já se i přes to do smečky přidala, i přes to všechno... i přes nenávist k ostatním a i přes dokazování respektu k výše postaveným. Ač brát vlčata jako výše postavené mi ještě moc nešlo... spíše jsem se jim vyhýbala, dost nerada bych jim ublížila a poté byla sražena na nejnižší postavení anebo vyhoštěna. Neměla jsem ráda, když byl mladší vlk na vyšším postavení. Nikdy to v mé blízkosti nedělalo dobrotu...

Pyšně jsem napnula hruď, když Suerte celý zmatený dýchal jako o život. Ten vlk s rybím ocasem to úplně perfektně zakončil, což mě donutilo vyprsknout smíchy. Opravdu, tohle pomohlo zcela perfektně mé pošahané náladě.
Suerte po chvilce uraženě dodal, že kdyby to nebyl on, neudělala bych si z něho srandu. Vlastně to byla otázka. "I kdyby to byl Vlčíšek, tak bych si z něho udělala srandu." Odpověď byla prostá a upřímná, nezáleželo na tom, co za vlka se tu objevilo. Udělala bych si srandu i ze sebe, což by ale nebylo moc příjemné. Dělat srandu si ze sebe škrtám.
Po chvilce jsem přečetla Suertovi (//? :D) myšlenky ohledně ježčích bodlinek. Natěšeně, že zase zmateně bude vytvářet nové pohledy, si jen pomyslel, že nebudu listovat v jeho hlavě jako v knize. A pak něco o neslušnosti. "To bych si přeci nedovolila..." řekla jsem mu v hlavě a pekelně se ušklíbla. Vždyť mě zná...
Když se Sue uklidnil, řekl mi, jak skvělý a klidný Život je. Bylo to ironické, když myslel toho vlka, načež já myslela život jako nehmotný.
"Já jsem mu dala taky několik květin a musím říct, že od té doby jsem o něco silnější a téměř v lepší formě," konstatovala jsem k černo bílému s podivným úšklebkem. Stále jsem si ho totiž představovala, jak zmateně kouká na vlko rybu.
Černo bílý vlk se najednou v hlavě okřikl, že má být naštvaný a ne spokojený. Nechápala jsem ho, ale rozhodla jsem se chvíli dělat, že o ničem nevím. O Smrti si však musel do mne rýpnout, že se našel konečně někdo silnější, než jsem já sama. Protivně jsem sklopila výraz a trochu zavrčela. "Je spousta vlků, kteří jsou silnější. Ale je rozdíl mezi sílou fyzickou a psychickou, víš?" Řekla jsem trochu dotčeně. Teď jsme si kvit, konstatovala jsem si pro sebe. Já na něj s magií, on na mě se Smrtí. Pche.
Aby nestála řeč, Suerte se mne zeptal, jestli se mi stalo něco zajímavého od doby, kdy jsme se neviděli. Znělo to trochu divně, ale musela jsem zmínit smečku. "Vlastně.. ano," začala jsem téma. "Přidala jsem se do smečky. Zpočátku mne tam nikdo nebral vážně, ale už jsem se s nimi smířila a jsem tam v přátelském pojetí," zadumala jsem potichu a podívala se na nebe. Mraky nikde, ale foukal chladný vítr. Proto jsem přimhouřila oči a podívala se na nehmotný bod kamsi před sebe. "Jinak akorát ta návštěva Smrti, rozlámaná záda a... nevím, celkově to hrozně rychle uteklo," obrátila jsem oči v sloup a podívala se na jeho srst na krku. "A co ty.. stále jsi tulákem? Nic nového?" Zakřenila jsem se trochu idealisticky, což mi nebránilo zeptat se konečně na jeho myšlenku. Ale tak, aby nepoznal, že to naráží právě na jeho myšlenku. Složité, že?
"Poslyš," započala jsem svou otázku. "Proč jsi vlastně takový... naštvaný a uražený? Je pravda, že já to mám v povaze taky, málokdy jsem klidná a v tom lepším rozpoložení, ale přijde mi, že u tebe to zanechalo - stejně tak jako u mě - následky po nějaké minulosti. Pokud je to na tebe trochu lechtivé téma, beru otázku zpět, jen si myslím, že by ti pomohlo to někomu říct. Mně to třeba o trochu pomohlo," sklopila jsem uši, následně i zrak a na tváři vykouzlila takový mírný... přátelský úsměv. Jestli se to tak tedy dalo nazvat, já totiž přátele... nikdy neměla.

// Vždyť Skylieth je takové zlatíčko... a řádně platí! Díky ní teď Smrt má z čeho platit nájem, víš jak dlouho ty kameny sbírala? A vůbec, kde je spravedlnost? Náš host, náš pán! :DD

Bavilo mě dělat z ostatních hloupé, i když za to vlastně nemohli. Tahle magie byla přímo pro mě a nechápala jsem, proč jsem se s ní nenarodila, když mi je tak souzená. Ano, k mému zlomyslnému myšlení je to perfektní. Ale čtení myšlenek není taky špatné... ono, vidět hlouběji než ostatní a mluvit s nimi v jejich hlavě - kdo by to nebral?
"Vidím, vidím," přiznala jsem se mu a chvilku jsem dělala zmatenou jako byl on.
Když se před Suertem vynořila vlčice, která měla rybí ploutve místo nohou, i když byly trochu mizivé, lekl se jako nikdy. Začala jsem se upřímně smát, opravdu mě to rozesmálo. Přišlo mi to opravdu vtipné, vypadal velmi vyděšeně. Ale zato byl pěkně naštvaný, když jsem přiznala barvu, že za to mohu já.
Suerte mi přišel celkem uražený, ale musela jsem ho chápat. "No uznej. Přišel si mi přesně do rány a byla to vážně sranda... Ani nevíš, jak si mě pobavil!" Zazubila jsem se ďábelsky, ale hned na to jsem se zatvářila andělský - vykulené oči, sklopený pohled a přitisknuté uši na krku. Mohlo by to zabrat, kdybych neměla v očích tu zlobu v podobě malé jiskřičky.
Po chvilce jsem si chtěla zkusit i magii myšlenek. Samozřejmě, tu jsem po Smrti žádala taky. Suerte měl krátkou myšlenku, ale slyšela jsem ji zcela zřetelně. Bylo to parádní, byla jsem velmi nadšená a dokonce i ráda. "Proč tolik? Stačí jich 5 a bolest cítíš i druhý den!" Řekla jsem v jeho hlavě, ale navenek jsem zůstávala zcela klidná, jako bych o ničem nevěděla. "Tisíc." Po chvilce jsem se na něj usmála. "Něco s ježkem a bodlinama... už víme, nad čím přemýšlíš," kysele jsem se ušklíbla a dala si na chvilku s magiemi pokoj.
Vstala jsem a došla se k ledové vodě napít. Bylo to příjemné ochlazení a smočení hrdla, za které jsem vždy té řece byla vděčná. Co to povídám, já nejsem snad nikdy nikomu vděčná. Opět jsem se posadila před Suerteho a kamenně na něho pohlédla. Aby nestála řeč... "Jak bylo u Života? Je to milý vlk, ale máš nutkání tam s ním zůstat, že?" Dodala jsem poměrně zaujatě a sklopila zrak do země. "Zato Smrt, to je opak. Bestie jedna, ještě teď mě bolí záda," zaúpěla jsem a trochu zakňučela. Ne, opravdu jsem je neměla zlomená, ale kdybych neměla srst, modřiny by se jistě objevily. Však až já ji znovu potkám...

//Napíšu zítra ^^
Edit: Dnešek se tak trochu neplánovaně změnil, takže snad v pondělí to tu máš, tedy zítra ;3

Ležela jsem a dělala, jako by nic. Jako bych ten písek a červené prostředí neviděla a byla jsem zcela normální. Ale Suerte začal podivně oddychovat, zřejmě mu bylo teplo. Že by to působilo i takhle? Zamyšleně jsem se rozhlédla. Opravdu to bylo reálné, i když písek se v dálce přeměňoval do podivné tekutiny připomínající lávu. Moc mi to ještě nešlo a tak jsem se potichu zasmála.
Suerte se mi svěřil s tím, že asi dostal úpal. Proto jsem se na něj ušklíbla a řekla: "jak si na to přišel?" Rozhodla jsem se ještě prozatím hrát, že o ničem nevím. Ale potlačovaný smích prostě musel vybuchnout. Tedy, ještě teď ne, až za chvilku.
Suerte se rozeběhl a začal divně poskakovat. On to vidí! On to cítí! Hahá, tohle byl můj sen!! Zaradovala jsem se a vyskočila. Řekl mi, že z toho začíná bláznit. Chtěla jsem před ním vytvořit jezírko, kde by se mohl zchladit, ale místo toho se před ním objevilo něco mezi Skylou s rybím ocasem. Začala jsem se nahlas smát. Už jsem to nevydržela. "Dobře, dobře, za to můžu já," přiznala jsem se a sedla si. V tu chvíli všechno zmizelo, ale teplo zůstalo. Ať je mi akorát, ať je mi akorát! Nešlo to vzít nějak zpět, opravdu, měla jsem ještě co trénovat.
"Víš, byla jsem u Smrti. A chtěla jsem od ní, aby mě naučila ovládat nějaké magie," přiznala jsem se. "Mysli si nějaké číslo. Jen si ho mysli, neříkej ho nahlas. A pak nějaké slovo... uvidíme, jak to zabere," dodala jsem mu napjatě a zadívala se do jeho studánkově modrých očí. Třeba umím i číst myšlenky!

Duchem nepřítomna jsem si obohacovala pobyt zde tím, že jsem si představovala teplejší vzduch. Díky vylepšení od Smrti to nebylo tak složité, pocit tepla kolem mě byl silný a důvěryhodný, proto jsem později přimhouřila oči a doslova relaxovala.
Po chvilce mne však vytrhl z bdění nějaký hlas. Suerte, napadlo mě už z dálky.
Oslovil mě zkráceně mým jménem. Nebýt to on, aneb vlk, se kterým se trochu znám, asi bych ho složila k zemi a trochu mu pomocí tesáků ujasnila, že jediné, co se bude zkracovat, bude jeho kožich. Ale on byl doslova známý, možná i tak trochu kamarád, a v jeho přítomnosti jsem cítila potřebu zastat se ho a bránit ho.
Ale teď mi přišel zcela přesně do rány.
"Zdravím," řekla jsem, jako bych brala tento den jako každý jiný. Ovšem. Nastal čas si zkusit, jestli i on vidí tuto iluzi, o kterou se nenápadně snažím. Soustředila jsem se a kolem nás jsem vytvořila nějaké červené mraky. Paprsky slunce byly oranžové a najednou se před Suertem pozastavil los. Zamračil se a popoběhl o kus dál, když se napil z velkého jezera, které jsem si taky vymyslela. V podstatě a shrnutě jsme stáli u nějakého velkého jezera, prostředí bylo zbarvené do červeno oranžové a písek na tlapách doslova pálil. Čekala jsem na jeho reakci, jestli i on to cítí a vidí, že slunce nám přímo spaluje kožich a písek tomu nepomáhá, ba naopak, jako by se spřáhnul se sluncem.
Nadšeně jsem zamrkala a na otázku: "Co tu děláš?" jsem se jen ušklíbla. "Jen tak si relaxuji," konstatovala jsem klidně a posadila se, jako bych písek snášela zcela v pohodě a denně. Opravdu mě zajímala jeho reakce.

<<< Vodopády

Hnala jsem se za potravou tak, jak mi jen nohy stačily. A když už jsem byla vyčerpaná, zpomalila sem. V mysli jsem si představovala, jak los taky zpomalí a dá mi šanci na něho skočit. Jeho pach byl lákavý a já i přes to byla od něho tak daleko... To mi dodalo ještě větší energii a sílu, když jsem se rozeběhla a skočila proti němu.
V tu chvíli jsem byla doslova v šoku.
Zabořila jsem se totiž čenichem do hlíny za ním. Byl to jen hologram, jen reálná představa... že by Smrt splnila to, co mi slíbila? To bylo první, co mě napadlo jako na vysvětlení. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat, ale popravdě už u Vodopádů mi přišlo divné, že los dělá vše, co jsem si myslela. A dokonce že se tam vůbec objevil.
Že bych však dokázala ho tak dobře vymyslet a udělat jako iluzi? I ten pach té krve a jeho osobní pach... bylo to dokonalé! Zaradovala jsem se. Představila jsem si, že přede mnou stojí Skyla. Najednou se tam objevila. Ale neměla jednu packu. Hehe, trochu nepovedené. Zmizela a když se objevila vzápětí znovu, už byla celá. I tak divně páchla. "Tyyy," zavrčela jsem a popošla k ní. Očichala jsem jí a slyšela její hlas v mé hlavě. Naštvaně jsem po ní máchla tlapou, ale ona zmizela.
Teď si můžu představit co jen chci! Můžu ovládnout svět, hehe! Potřebovala jsem někoho, kdo to viděl taky. Nějakého pokusného obětního beránka, abych tu neskákala do prázdna a nikdo jiný mou představu neviděl. Ale nikdo nebyl v okolí. Proto jsem měla šanci ještě něco zkusit. Nějaké místo... nějaké vlky.. co tě napadne, co bys chtěla vidět? Zmateně jsem se ptala sama sebe. Smečku. Otce... Zaraženě jsem se postavila, když přede mnou stál otec. "Skylie!" Křikl proti mně a ani se nepohnul. Rozklusala jsem se k němu a značně se o něho otřela. Hlavu jsem mu položila zezadu na krk. Samozřejmě to byla jen iluze, takže mi hlava nedržela ve vzduchu, jen ta představa, že ho opět vidím. "Tati..."
Neměla jsem slov. Stála jsem tam jako skála, se slzami v očích.
Najednou jsem však před sebou měla les. Ještě nebyl spálený. Rozklusala jsem se do něho, abych se podívala do nory, která byla později zasypaná. Kus mé historie...
Ale jak jsem se rozeběhla skrze iluzi, zapomněla jsem, že se nacházím u řeky a spadla jsem do vody. Už zase? Zanadávala jsem si a vyskočila na břeh. Oklepala jsem se a párkrát se vyválela v trávě. Hned na to jsem si lehla, packy natáhla před sebe a hlavu položila na ně. Ocas jsem přivinula k tělu a soustředila se před sebe. Objevil se tam vlk, co mě sledoval a chtěl mě za partnerku. Trochu jsem ho zranila, ale už byl zdravý. Nastražila jsem uši, on však zmizel. Byla jsem zcela zmatená a neměla jsem tušení, co se se mnou děje. Ale potřebovala jsem někoho, na kom vyzkouším, jestli nejsem sama, kdo to vidí a jestli to můžu ovlivnit jen u někoho. Ale kde takového pokusného králíka vezmu?

Jak jsem tak seděla vedle řeky a dívala se na padající vodu, zarazila jsem se, když jsem spatřila další zástup zvěře. Trochu naštvaně jsem zamručela, nějaký ten zajíc jen tak na chuť by neuškodil. Proto jsem slezla z kamene, ale jakmile jsem se pohnula, i když jsem byla poněkud daleko, zajíci se vyplašili a utekli.
Naštvaně jsem zavrčela a opatrně seběhla kopec z vodopádů, abych se dostala níže k toku řeky, kde se napájela zvířata. Vyčkávala jsem na případnou oběť, kterou bych mohla následně pěkně prohnat a poté i sežrat. Ale nikde nikdo.

A jak jsem tak čekala, shrbená a připravená v trávě, zamyslela jsem se. Byla bych asi v šoku, kdyby se tu objevila nějaká obří zvěřina... třeba tlupa losů. To bych mohla ulovit, no ne? A ještě kdyby byl jeden a zraněný... fúú, povídala jsem si pro sebe a dívala se před sebe. Zapojila jsem svou fantazii a přede mnou se objevil los. Zcela zničený, doslova na pokraji smrti. Ale chodit mohl, i když u toho vydával podivný nářek. Zaradovala jsem se a trochu vyděšeně, že jsem o tom mluvila a stojí to přede mnou, jsem zamrkala. Ale los se šel napít, přesně tak, jak jsem si to v hlavě představovala.
Byl celkem velký, nicméně s mým sebevědomím bych šla i do větších kousků. Měl na zádech velké poraněné škrábance, které krvácely. Ta vůně čerstvé krve se mi donesla do čenichu a jako by mě to nakoplo, rozeběhla jsem se proti němu. Párkrát jsem skočila a chtěla jsem přistát na něm, ale jeho reflex byl poměrně rychlý a on se dal na útěk. Ano, tak nějak jsem si to představovala v hlavě a proto jsem i trefila fakt, že poběží po toku řeky. Ale malá ranní rozcvička není na škodu, no ne?

>>> Řeka Mathaë

Stále jsem nebyla při vědomí a postupně, ale jistě, jsem se topila. Nemohla jsem se nadechnout a proud vody se mnou házel jako s nějakou panenkou woodoo. Nevěděla jsem, co dělat, až do doby, kdy jsem přestala mít kontrolu nad svým tělem. Vlastně... i nad svou myslí. Netušila jsem, kde se nacházím a co dělám, stále jsem před sebou viděla vodu.
Přestala jsem být při vědomí a dostala jsem se do kómatu. V duchu jsem se pomalu rozlučovala se životem...

Po několika minutách mne proud vody odplavil o kus dál. Rozběsněná hladina se uklidnila a já se pomalu probírala, když jsem měla hlavu nad hladinou a mohla jsem se nadechnout. Tedy, vlastně to zachránil kámen, přes který voda tekla. Já však nebyla tak ohebná a přes kámen jsem nepřeplavala. Ono jen dobře. Do plic se mi konečně dostal kyslík a já vykašlala několik loků vody. "Fuj," nakrčila jsem čenich a rozhlédla se. Měla jsem za to, že mě zachránil někdo jiný. Ne zrovna kámen...
Ale byla jsem ráda. Po vyplivnutí doušků vody jsem se opět nadechla. Byla jsem znovu na světě, jako bych se opět narodila. Nevěděla jsem, jestli jsem byla vděčná bohu, anebo tomu kamenu, nicméně jsem drápem vyryla na kámen přeškrtnuté S. Mělo to značit počátek mého jména a celkově... prostě jsem vždycky chtěla vlastnit kámen.
Vyskočila jsem na břeh a oklepala se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále jsem tu byla sama. Vodopády... takové krásné místo a nikdo tu není. To je zvláštní. Nešlo mi to do hlavy, ale i přes to jsem se opět oklepala a rozhodla se vyskočit na nejvyšší místo. Po chvilce hrabání se do kopce jsem se ocitla na vrcholu vodopádů. Voda tekla vedle mě a padala dolů. Byl to krásný pohled. Opravdu... šumění vody, které pád vody doprovázelo, vytvářelo krásnou atmosféru.
Podívala jsem se za sebe. Na nebi nebyla vidět ani jedna hvězda a svit měsíce nebyl nikterak okouzlující. Těšila jsem se na další den s doufáním, že bude lepší výhled a i větší teplo. Byla mi poněkud zima.
Po chvilce sledování pádu vody jsem se zahleděla do dálky. Spatřila jsem v lese dalšího vlka. Zřejmě to byl ten bratr Freyi a nějaká vlčice, která ho doprovázela. Mohlo to být zajímavé, jestli šel svou partnerku představovat rodině, ovšem, nechtěla jsem se do toho plést. Měla jsem svých problémů až nad hlavu a stačilo mi, že už jsem vyžehlila vztahy mezi členy smečky. Tedy, doufám.
Uběhlo to celkem rychle. Protože nade mnou už začalo vycházet slunce. Ani bych neřekla, že jsem tu strávila celou noc. I když jsem musela uznat, že tohle místo je naprosto okouzlující.
Zhluboka jsem vydechla. Rozhodla jsem se tu ještě chvilku být, než se opět vydám do lesa. Ale co tam? Půjdu do úkrytu se vyspat... a pak co?