Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice vypadala celkově zaskočeně, zřejmě neměla ráda, když u ní někdo stál takhle blízko. To mě ale mohlo být jedno, já jen vykonávala svou práci. Tak, jak mi to řekl Atray, který mne dokonce i pochválil. Byla jsem ráda, že se vlčice dostavila zrovna sem, když jsem tu byla, jelikož jinak bych si u Atraye moc nešplhla. Teď mám u něho takové to malé bezvýznamné plus.
Najednou mi vlčice potvrdila, že hledá alfu a začala mlít něco o tom, že nemá na vybranou. "Hele, mě ty okecávačky nezajímaj, hovoř rovnou k věci," řekla jsem jí upřímně a zadívala se na její oči. Byly fialové a to značilo magii iluzí, což taky tahle hnědá potvrdila.
"Můžeme v určité fázi číst myšlenky, to máš pravdu," dodala jsem. Ale říkat jí, ve které fázi jsem, do toho jí nic nebylo a nemohla to vědět. Chtěla jsem dělat, že ještě v té nejlepší fázi nejsem a zatím to před všemi tajit. Jelikož pak se nedozvím, co si opravdu myslí.
Ta hnědá mi na povel lovení odpověděla prostě. Že prý neloví cizím, nemá hlad a hlavně je na území smečky, takže nesmí. Přikývla jsem a konečně si uvědomila, že tohle je celkem správná vlčice. "Zkouškou si prošla. Takhle by to mělo vypadat," přikývla jsem. Mazaná, na což jsme si museli dávat pozor.
"Teď prostá otázka.. víš něco o naší smečce? Nebo proč volíš zrovna tuhle naší, když tu jsou v okolí i jiné?" Mohlo to mít pádné důvody, třebaže všechny smečky navštívila ale všude něco vyvedla, tudíž jí vyhodili. A to by celkem dost ovlivnilo situaci.

// Nemoc - omluva - neaktivita - 2 dny (?)

Vlčice mi moc sympatická nebyla. Už jenom proto, že to vlastně vypadalo, jako kdyby tu přede mnou stál nějaký urostlý vlk, ale to je detail.
Začala si myslet nějaké věci, na které jsem se nenápadně soustředila je číst. Jo tak nemá ráda vlčice.. hmm, zamyslela jsem se. To asi udělala chybu, že si vybrala zrovna tohle místo.
Najednou si pomyslela něco ohledně čichu, což následně řekla. "Hledáš alfu, jo?" Trochu ledově jsem se na ní podívala. Vypadala zajímavě už jenom od pohledu, ale celkově.. mi na ní něco nesedělo. Pak mi ale došlo, že Atray má právě možnost být na den narození jeho vlčat právě s nimi a nebylo by slušné ho z toho vyrušit. "Alfa.. zrovna nemá čas. A pokud se chceš přidat do smečky, tak musíš počkat. Buď to tady se mnou vydržíš, já si tě alespoň proklepnu a uvidíme, anebo odejdeš. Co jiného ti zbývá, že," ďábelsky jsem se ušklíbla a vrčení nechala unést větrem. Samozřejmě jsem si na ní dávala pozor, ale stejně. Musela jsem mít určitý druh respektu. Atrayi? Slyšíš mě? Až budeš mít po té rodinné oslavě nebo co to tam máte, máš tu nějakou vlčici do smečky. Zdržím jí tu, dobrá? Myšlenku jsem mu poslala až do jeho hlavy, takže jí musel určitě slyšet. Energie jsem měla dost, takže jsem stále byla plně nabitá, hehe.
Podívala jsem se na vlčici. "Jak říkám. Alfa nemá čas, ale už byl obeznámen s tvou přítomností. Jen mi řekni... co umíš? Nějaké iluze, když máš takhle zbarvené oči?" Zeptala jsem se jí celkem chladně, ale zajímalo mě to. Bavilo mě si hrát na pozici bety, tedy, takové to "přes mě neprojdeš" a být nepřístupná. Opravdu by mě bavilo být zpátky alfou anebo alespoň betou... co bych za to dala. Vrátila jsem se zase zpátky k ní. "Ulovíš třeba rybu?"

V klidném rozpoložení, konečně jsem po dlouhé době načerpávala energii a informace, pročišťovala jsem si hlavu... tohle mi opravdu bodlo. Rozvalovala jsem se na kameni s dobrým pocitem, že tu jsem na území smečky a jediný, kdo by sem mohl páchnout by byli právě ti ze smečky. Proto jsem si to tu teď zabrala rádoby pro sebe, načež jsem se opět převrátila na břicho a ještě chvíli se ohřívala jako ještěrka na kameni.
Po chvilce jsem zaslechla cizí zavytí. Hbitě, ale přesto ospale, jsem otevřela nejprve jedno oko, hned na to druhé a podívala se směrem, odkud zavytí pocházelo. Ha, vetřelec, pomyslela jsem si. Výborná šance, jak konečně přestat kamarádíčkování s každým druhým a vrátit se do kůže staré, dobré Skylieth.
Ještě předtím, než jsem nějak zareagovala na její oznámení, jsem v klidu vstala, oklepala se a seskočila na půdu. Popošla jsem k řece a po očku hnědou sledovala, načež jsem se napila a spláchla tak tzv. knedlík v krku. Měla jsem suché hrdlo a celkově, voda mi jednoduše pomohla.
Protáhla jsem se a až teprve teď dělala, že jsem si jí všimla. Lehce jsem se přikrčila a popošla směrem k ní. Pysky jsem měla nad bílými tesáky, které se nedaly přehlédnout, lehce jsem vrčela a sklopila jsem jak uši na krk, tak i naježila chlupy na zádech a vzpřímila ocas. "Jsi snad úplně bez čichu? Tohle je území smečky," vyštěkla jsem po ní a popošla ještě blíž. Všechno postavené a přilehlé jsem nechala, načež jsem si vlčici obešla dokola a dala jí tak najevo, že při prudkém pohybu anebo nějakém ohnání se jsem schopna po ní skočit a ubránit tohle území, jako vlastní. "Vodopády patří smečce Erynijské, která sídlí nedaleko. Máš nějaké přání, nebo sis prostě chtěla nechat vyprášit kožich?" Lehce jsem vrčela, ale už jsem se zastavila proti ní a nechala ocas volně pohozený nad zemí. Stejně tak chlupy, které se neježily a já se lehce uklidnila. Jen mě zajímalo, co tu hledá. Ta dnešní mládež.

// Doplň si lom... lommmmm.. lomíítka! :|

<<< Přímořské pláně přes Mathaë

Řeku jsem vzala jen velmi zkraje, aby mě ti dva už neviděli. Třeba na to časem zapomenou...
Opět jsem si vše skládala dohromady a nepřestávala se vracet k tomu, co jsem právě viděla. Stál tam s ní, bavil se s ní, šli do úkrytu anebo co... to by si vlk myslel, že si našel přítele, se kterým by třeba mohl cestovat a tak.. a ono najednou bum a přítel zradil. Můj původní názor na všechny byl pravdivý. Nikde se nenajde pravý přítel. Nikde. A já blbá si myslela... v tu chvíli jsem skočila na velký kámen u vodopádů. Konečně na nebe vylezlo slunce. Zamyslela jsem se a představila si, co když za to třeba může Atray. Ale on vlastně říkal, že to ovládá jen trochu...
Poděkovala jsem tomu slunci, že už se konečně po dlouhé době ukázalo, načež jsem se z kamene sklonila k vodopádu a napila se.
Hned na to jsem si lehla a natáhla přední packy před sebe. Na ně jsem v klidu položila svou hlavu a zabořila se do svých huňatých chlupů, které pokrývaly mé packy. Začala jsem zase nad tím vším přemýšlet, ale nechtěla jsem. "Dost!" Snažila jsem se všechny ty myšlenky, představy a všechno to o Atrayovi a Suertovi zastavit. Nechtěla jsem už nad tím myslet... Sluneční paprsky se do mě obuly a já konečně cítila teplo na svém kožichu. Na jednu stranu výhoda, na druhou stranu prokletí při parných dnech. Ale stejně jsem této barvy nikdy nelitovala.
V tu chvíli jsem zavřela oči, pustila se do lehké relaxace a vždy, když se mi do hlavy dostavila nějaká myšlenka, zaposlouchala jsem se do zvuků padající vody. Bylo to příjemné a já měla šanci se konečně v klidu a v soukromí vyspat. Konečňňň...

<<< Řeka Mathaë

Přiklusala jsem nebezpečně vysokou rychlostí na nějaké pláně. Zde jsem ještě nebyla, pomyslela jsem si pro sebe, ale při rozhlížení jsem v dálce opět spatřila dva vlky. Nenápadně jsem se přiblížila k nim, ale tak, abych nebyla moc vidět. A když už jsem byla dostatečně blízko, něčeho jsem si všimla. Suerte... pche, on už má jinou. Vyměnil mě! Já jsem to věděla, že je to zrádce... opět zklamání, další zklamání! Vidíš?! Nikde nenajdeš kamarády, nikde! Pokaždé tě VYMĚNÍ! Nadávala jsem si. Musela jsem si přiznat, že Suerte byl jediným vlkem, kterého jsem považovala za kamaráda. A právě teď jsem ho tak považovat přestala, načež jsem mu v hlavě přilepila na čelo nálepku s nápisem: "Zrádce." Anebo taky "Podrazák." Slovo kanec mi k jeho povaze nesedělo.
V dálce jsem se tedy zastavila. On mě taky mohl rozeznat a já slyšela kousek řeči té vlčice. Něco o úkrytu. Aha.. jako chvilku s ní je a ona už s ním jde do úkrytu? Je to fakt hrozný sukničkář, střídá vlčice.. ještě že jsem si ho nepustila k tělu, abych měla vlčata! Vše jsem si dávala postupně dohromady. A pak že je to chudák.. jen si na to hrál, aby mě sbalil a mohl mě nabouchat vlčaty! Fuj! Naštvaně jsem zavrčela, párkrát vyštěkla a co nejvíce nahlas zavyla, aby mě slyšel. Jak on, tak ona. Načež jsem trochu potichu zakňučela a do hlavy mu narazila myšlenku: Nejsi přítel. Si zrádce, a s touto větou se rozeběhla pryč. Zdrcená, že mě opustil jediný přítel.. od této chvíle přestávám věřit snad každému vlkovi. Hnusáci to jsou.

>>> (Přes Mathaë) Vodopády

<<< Erynijský les

Přiskočila jsem k řece... kterou jsem následně taky přeskočila. Zahleděla jsem se do dálky, ale začalo být celkem šero a ještě k tomu ta ospalost.. celkově to spolu ladilo, abych toho moc neviděla a částečně usínala. Tys tomu dala, zablešenče, říkala jsem si pro sebe a linula si to dál. V dálce jsem spatřila dva vlky. Rozhodla jsem se běžet k nim.
Po cestě jsem se však snažila svého přítele... kamaráda.. známého vypátrat po hlasu, jelikož ze vzduchu byla cítit akorát vlhkost. "Suerteeee!" Křikla jsem, aby to bylo slyšet po celém území, čímž jsem na sebe upoutala pozornost těch dvou. Ani jednoho jsem z nich neznala, tedy, nikdo mi nebyl povědomý a proto jistota, že jsem se ztrapnila před dvěma vlky, mi nedávala na výběr. Ničemu to nevadilo, když je vlastně neznám.
Doklusala jsem k nim. "Neviděli js.. hah, zdravím. Neviděli jste tu takového černého vlka, modré oči a bílé packy ocas.. nevímcoještěmělbílého prostě černobílého vlka?" Vyštěkla jsem v rychlosti, protože jsem nenabrala ještě dech a nestihla se vydýchat. Ztratila's ho, ztratila! Panika.
Abych jim ho představila, pomocí magie iluzí jsem před sebou matně vlka vytvořila. Byl mu na chlup podobný, až na detail, že měl bílé jedno ucho, které problikávalo. Snažila jsem se to odstranit, ale nešlo to. Nechala jsem to tedy tak, jak to je. "To je on," dodala jsem poté na poslední výdech a ještě jednou se rozhlédla.
Vlky jsem zřejmě ale zaskočila, proto jsem se otočila a iluze Suerteho zmizela. "Nechte to být, najdu ho. Snad sem nerušila," dořekla jsem naposledy a rozklusala se pryč.

>>> Přímořské pláně

<<< Skála

Klusala jsem ven z jeskyně. Bouře už přešla a tak jsem s chladnou hlavou nasála čerstvý vzduch do plic. Seskákala jsem po kamení dolů a zastavila se na zemině. Čenich jsem přimáčkla na zem a nasála ještě jednou pach. Bylo poněkud mokro, na lov to nebylo až tak příjemné, ale stejně, když má vlk hlad... Začala jsem přemýšlet, na co mám vlastně chuť. Tak rybu asi ne, ta bude teď pěkně hnusná, říkala jsem si pro sebe při klusu pryč od skály. Zajíc... těch jsem přejedená, kamzík je na mě moc daleko a musela bych se ještě prospat před tím... Prospat.. vždyť jsem se vlastně šla prospat! Šla... Suerte!! V hlavě mi najednou začal blikat červený majáček aneb zase si na něco (někoho) zapomněla, Skylieth!
Do tlapek jsem nabrala nepřekonatelnou rychlost a řítila se vší silou k řece. Zapomněla jsem na něj... jestli tam ještě je, budu ráda a spolu už třeba kamzíka ulovíme.. jestli ne, naštval se a odešel, což se dá pochopit, když tam vlastně skoro den stál.. ty si pako, Skylie! Nadávala jsem si a pokračovala k řece.

>>> Řeka Mathaë

Bylo zvláštní, že Atray tu byl vlastně jediný vlk, se kterým se dalo povídat si o čemkoli. Byl celkem milý a dokázal věci pěkně objasnit. Usmála jsem se, když mi řekl, že déšť jistě ustoupí a tak jsem přikývla.
Představa vlčat mi však stále nešla do hlavy. Ale ono se to jinak říká a plánuje, a pak se vlk taky jinak zachová, když do takové situace spadne, že. Bylo štěstí, že jsem byla celkem důrazná a nepřipustila jsem si k tělu hned každého druhého. Navíc, tu v okolí vlastně nikdo takový nebyl a já na to stejně neměla ani povahu.
"To mě mrzí, vypadá to, že bys unesl potravy nespočet," dodala jsem celkem vážně, ale samozřejmě jsem to myslela jako vtip. Ironií osudu bylo to, že já jsem smysl pro humor neměla, tudíž jsem nevěděla, kdy se smát a kdy ne.
Na to mi Atray řekl, že jeho potomci jsou dnešním dnem třetím rokem na světě a tak že tu bude s nimi. To se dalo pochopit, proto jsem přikývla a usmála se. Nakonec dodal, že by rád šel později s celou smečkou na lov. "Dobrý nápad. Užij si to... to to letí, he?" Odpověděla jsem nakonec a vstala. Oklepala jsem se a mrkla na něj s myšlenkou, která mu proniknula do hlavy. Díky za rady a za pěknou konverzaci. Atrayi, ušklíbla jsem se, oklepala se ještě jednou a vyrazila pryč, abych nebyla na obtíž při rodinné sešlosti.

>>> Erynijský les

//Doplním... 'teprve začne umírat, až jí navštíví to fialové kdovícotoje'.

Jakmile Atimovi dorazila má myšlenka do hlavy, odpověděl na to prostě - že už odchází. Opět jsem chtěla vyslat nějaké poselství aneb to ti to trvalo apod., ale raději jsem opět byla ticho. Mohla bych si tak zkazit tu zatím dobrou vizitku, kterou tu (snad) mám.
Nakonec jsem se však přesměrovala na Atraye. Opět. Byl to fajn vlk, vypadal spokojeně a měl velmi mnoho životních zkušeností. Hlavně jsem mu záviděla smečku, jinak vlastně... neuměla jsem si představit mít taky partnera. Něco říct, nějak rozhodnout a nechat se ovlivňovat i jeho názory. Samozřejmě, kdybych se do něho opravdu zamilovala, asi bych jeho názory taky brala na vědomí, ale co by se týkalo smečky, převážně bych měla hlavní slovo já. Tedy, byla bych za to ráda. Jenomže už jsem si představila, jak může asi tak vypadat nějaký ideální partner pro mě.
To mě však vyrušila slova Atraye. Zodpovědně jsem se napřímila a ušiska zvedla co nejvíce viditelně ke stropu, aby viděl, že ho poslouchám. Popravdě jsem přemýšlela spíše nad něčím jiným, ale poslouchat ho byla má povinnost.
Pověděl mi, že pokud vlastníš takovéto kuličky chlupů, už nemáš zodpovědnost za sebe. Ta představa, jak se tu potulují moje vlčata a někdo k nim promluví anebo nedej bože na ně sáhne, mě děsila. Ale ještě více mě děsila představa vlčat samotných. Samozřejmě bych musela brát v potaz srst partnera, jistě by nebyla všechna stejná, jako já. Pokud někdy vlčata... maximálně dvě. Víc bych jich nesnesla a jedno bych si oblíbila. Dvě jsou akorát. To druhé by měl na starost partner a učil by ho.. tedy, ráda bych, kdyby to byla holka. A druhé by byl kluk a to bych si vzala na svědomí já. Samozřejmě bych měla ráda obě, ale tenhle by byl pro mě přednější. To by se mi zamlouvalo, ale nikdy přírodě neporučíš, jak to vlastně bude. Najednou se mi v hlavě zrodila myšlenka pěti, šesti vlčat. Oklepala jsem se a raději se nad tímhle už nepozastavovala - měla bych pak divné sny.
"To si stejně nedovedu představit," dodala jsem spíše pro sebe. Posadila jsem se, jelikož jsem stála, stočila ocas k tělu a hlavu natočila mírně do strany. "Bouře přešla... Snad. Ale déšť nás bude doprovázet jistě po několik dní," odhadla jsem baj laj fik a zadívala se na koruny stromů, které se ohýbaly větrem. "Co máš v plánu? Až přestane pršet, šla bych si zalovit.. co ty na to? Samozřejmě se mnou jít nemusíš, zvládnu ulovit velké množství i pro smečku, ale pomoc od vlka alfy se vždy hodí," zazubila jsem se. "Takhle mi totiž nemá kdo nosit ulovenou kořist," řekla jsem vážně. Ale vážnost z mých lícních kostí zmizela takřka okamžitě, když jsem se začala smát. "To byla sranda. Jestli máš ale jiné plány, vadit mi to nebude," objasnila jsem a pomalu si lehla. Prospala bych se, ale bylo by to nevhodné a tak jsem únavu na sobě nedala znát. I když jsem jednou zívla, stejně jsem tikala pohledem z Atraye na les. A taky jsem se snažila zaregistrovat jeho odpověď, než se mi do hlavy zase nahrnou myšlenky podobného typu jako před chvílí.

Atimu se zeptal Atraye, jestli odtud vlastně může odejít. Věděla jsem, že to je mířené na alfu, ale ze srandy jsem mu odpověděla souhlasně taky. Zachytila jsem však jeho myšlenky - Tebe se nikdo neptal. Tebe sem zase nikdo nezval, řekla jsem mu v hlavě a dělala, jako bych o tom nic nevěděla a neměla tušení, že mu vůbec taková slova v hlavě putují.
Najednou řekl, že děkuje za cenné rady. Přikývla jsem a doufala, že už odejde. Ale on nic. Stále tam stál a dodal, že se tu ještě ukáže. Měla jsem na to dost zlomyslné myšlenky, ale raději jsem byla ticho. Pro jeho dobro.
Když už jsem se v duchu radovala, že odchází, spatřila jsem v dálce hnědosrstnatého. Coeden. Sraz všech, když tu chce mít někdo soukromí? Zamyslela jsem se. Čekala jsem, že bude jako Atimu a přidá se k nám, ale on pozdravil a pokračoval, celý mimo sebe, co nejhlouběji do jeskyně. To mi nebrala hlava, až potom, co mi došlo, že je vlastně bouřka. Srábek, ušklíbla jsem se. Ale neříkej, jako kdyby ses ty něčeho nebála, okřikla jsem se v duchu. Ticho.
"Zdravím vás," řekla jsem, když kolem nás profrčela i Aranel, která zřejmě pelášila za svým partnerem. Pak už se z dálky ozvala jen nějaká slova, načež Atray dodal, že bude lepší přečkat to a vyrazit až po bouřce. Jestli půjde teď anebo při bouřce, ono je to jedno, když ho Smrt stejně trochu protáhne, domyslela jsem si pro sebe a přikývla na souhlas, aby to vypadalo, že mám stejnou myšlenku jako Atray.
Po chvilce se všechno uklidnilo. Tedy, bouře byla i nadále, ale já už neslyšela další nesmyslná slova od Atimua. Jaké to je.. mít potomky, tedy, vlčata? Vnukla jsem potají myšlenku Atrayovi do hlavy. Doufala jsem, že to pochopí dobře - tak, jak jsem to myslela. A že alespoň naše konverzace neutne, bude mi odpovídat v myšlenkách. Třeba ho to napadne, anebo to prostě řekne nahlas a já s tesáky vystrčenými přímo před krkem Atima trochu pomůžu jeho odchodu. Omlouvám se, že se tak ptám, ehm. Ale zajímalo by mě to... vždyť to musí být hrozně vyčerpávající a celkově.. uvážeš se tím až nadosmrti, tou povinností se o ně starat. No ne?

Když jsem se ho zeptala, jak vlastně funguje to ovládání počasí, řekl mi, že ho ještě neovládá úplně. Zazubila jsem se. Když mi řekl, že dokáže vycítit i několik dní dopředu, jaké vlastně počasí bude, pozdvihla jsem obočí. Snad nikdy předtím jsem o této magii neslyšela.
Když jsem mu řekla, že jsem ještě nikdy partnera neměla, souhlasil, že jsou někteří vlci samotáři. A potom mi vnutil do hlavy pozitivní myšlenku - je možné, že tu na mě ten pravý čeká. Ta představa, jak někdo stojí stále na jednom místě a čeká právě na mě, mě donutila se zasmát. "To určitě," zakončila jsem tohle téma a podívala se mu do očí.
Po chvilce jsem se odhodlala a chtěla se ho zeptat na jednu pro mě moc důležitou otázku... "A nepotřebuješ ..." to však přišel další vlk a pozdravil. Začal povídat a přiblížil se až moc blízko.
Vycenila jsem lehce tesáky a mírně zavrčela. Věděla jsem, že je ze smečky, ale pro krista pána, kde je vychování? To neví, že když se dva baví, je slušností POČKAT anebo je nechat být? Naštvaně jsem si ho prohlédla. Atimu. Tohle je fakt za trest, dodala jsem si pro sebe a přestala vrčet.
Začal se ptát, jestli může opustit území, aby se vydal za Životem. Jen jdi.. a už se nevra, nedořekla jsem si pro sebe ani myšlenku a on už zase mluvil. Neměla jsem ráda tyto typy vlků, co přijdou a nenechají ostatní ani domluvit. Špetku vychování by to chtělo, chlapče.
"Za mě to máš taky svolené," řekla jsem s mírným náznakem humoru a špetkou ironie. "Život sídlí na vrcholku kopců... Narrských myslím, nebo jak to říkal. Je to bílý vlk se zajímavou šedí, je přívětivý a vůbec se ti od něj nebude chtít odejít," proto tam zůstaň a už se nevracej, pche, "u něho cítíš bezpečí a pocit jistoty. Může tě vylepšit ve vlastnostech - já jsem díky němu o hodně silnější, viděl si na úlovku - a možná tě přiučit i co se týká magií," dodala jsem a přestala na chvíli mluvit. Chtěla jsem mu prostě představit Života v těch nejlepších barvách, aby už se sebral a odešel.
On už začal zase mluvit. Místo toho, aby se sebral a odešel, začal zase něco mektat. "To mluvíš asi o Smrti," řekla jsem. Pomocí magie Iluzí jsem si Smrt představila a přivedla ji vedle něho. "Takhle nějak vypadá, ale je opravdu zlá a není na nikoho hodná. Se mnou hodila z několika metrů přímo na záda, ještě teď mě bolí. Potvora jedna," dodala jsem a přinutila iluzi, aby se chovala jako opravdová Smrt. Začala vrčet a být zuřivě agresivní, když v tom najednou zmizela. "Nejdříve jdi asi za Životem, od Smrti bys takovou dálku," celý rozlámaný a pokousaný "nedošel," dořekla jsem a sedla si. Tohle mu muselo stačit na to, aby se sebral a už konečně odprejsknul.

"Jo," řekla jsem mu na otázku - řečnickou - a poté se ušklíbla. "Počkat co?" Zarazila jsem se, když zmínil, že ovládá počasí. A to jako jak? Stoupneš si ven a řekneš: Mraku otoč se a pluj pryč. A on se jako sebere a je jasně? Nechápala jsem, jak někdo mohl ovládat počasí. Dobře, myšlenky ještě do hlavy šly. Iluze taky. Ale tohle? A vidí to i ostatní?
"A jak to funguje?" Zeptala jsem se celkem zaujatě. Opravdu jsem to slyšela poprvé. Na otázku, jestli to viděl, souhlasil. A poté dodal, že se to blíží k nám. Už to vidím.. zase všichni se sem nahemují a bude tu převlkováno. Hold to přeběhnu do svého úkrytu.. i když do stromu to asi nebude nejbezpečnější, ale co už, pomyslela jsem si při představě své taktiky a zaradovala jsem. Ještě že jsem ten úkryt prostě měla.
Najednou zopakoval po mně otázku. Jaké to je. Ano, na to jsem se ptala. Hned na to se zasekl, že jsem ještě nikdy neměla partnera. A potom, kolik mi tak je. "Čtyři roky. A opravdu jsem ještě partnera neměla. A dokonce ani ne žádného přítele, zatím jsem tu potkala akorát vlka Suerteho a tebe... jinak nikoho, s kým bych si padla do oka," dodala jsem. I když jsem se musela přiznat, že jsem neměla tušení, jestli jsem mu padla do oka stejně tak, jako on mě. Ve smyslu přátelském, že ano.
Když mi popsal, co je to vlastně partnerství, na chvíli jsem se zamyslela. Ta představa byla celkem děsivá, ale určitě bych do toho šla. Kdyby tu byl někdo, kdo by mě chápal, rozuměl by mi, znal by mě a věděl by, jaká doopravdy jsem, určitě bych se nebála s ním jít do páru. Ale nikdo takový, pro mě ušitý na míru, se na světě nenachází. "Aha. Zní to skoro až pohádkově, moc hezky na to, aby to byla realita. Neříkej mi, že se teď najde vlk, který by s tebou byl, podržel by tě, bránil by tě a to až do konce života. To už tě pak raději vymění za mladší, no ne? Já bych například byla věrná až do posledního výdechu, jak se říká. Ale.. nevím, myslím si, že takového tady po světě nejde nalézt."