Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bavilo mě dělat z ostatních hloupé, i když za to vlastně nemohli. Tahle magie byla přímo pro mě a nechápala jsem, proč jsem se s ní nenarodila, když mi je tak souzená. Ano, k mému zlomyslnému myšlení je to perfektní. Ale čtení myšlenek není taky špatné... ono, vidět hlouběji než ostatní a mluvit s nimi v jejich hlavě - kdo by to nebral?
"Vidím, vidím," přiznala jsem se mu a chvilku jsem dělala zmatenou jako byl on.
Když se před Suertem vynořila vlčice, která měla rybí ploutve místo nohou, i když byly trochu mizivé, lekl se jako nikdy. Začala jsem se upřímně smát, opravdu mě to rozesmálo. Přišlo mi to opravdu vtipné, vypadal velmi vyděšeně. Ale zato byl pěkně naštvaný, když jsem přiznala barvu, že za to mohu já.
Suerte mi přišel celkem uražený, ale musela jsem ho chápat. "No uznej. Přišel si mi přesně do rány a byla to vážně sranda... Ani nevíš, jak si mě pobavil!" Zazubila jsem se ďábelsky, ale hned na to jsem se zatvářila andělský - vykulené oči, sklopený pohled a přitisknuté uši na krku. Mohlo by to zabrat, kdybych neměla v očích tu zlobu v podobě malé jiskřičky.
Po chvilce jsem si chtěla zkusit i magii myšlenek. Samozřejmě, tu jsem po Smrti žádala taky. Suerte měl krátkou myšlenku, ale slyšela jsem ji zcela zřetelně. Bylo to parádní, byla jsem velmi nadšená a dokonce i ráda. "Proč tolik? Stačí jich 5 a bolest cítíš i druhý den!" Řekla jsem v jeho hlavě, ale navenek jsem zůstávala zcela klidná, jako bych o ničem nevěděla. "Tisíc." Po chvilce jsem se na něj usmála. "Něco s ježkem a bodlinama... už víme, nad čím přemýšlíš," kysele jsem se ušklíbla a dala si na chvilku s magiemi pokoj.
Vstala jsem a došla se k ledové vodě napít. Bylo to příjemné ochlazení a smočení hrdla, za které jsem vždy té řece byla vděčná. Co to povídám, já nejsem snad nikdy nikomu vděčná. Opět jsem se posadila před Suerteho a kamenně na něho pohlédla. Aby nestála řeč... "Jak bylo u Života? Je to milý vlk, ale máš nutkání tam s ním zůstat, že?" Dodala jsem poměrně zaujatě a sklopila zrak do země. "Zato Smrt, to je opak. Bestie jedna, ještě teď mě bolí záda," zaúpěla jsem a trochu zakňučela. Ne, opravdu jsem je neměla zlomená, ale kdybych neměla srst, modřiny by se jistě objevily. Však až já ji znovu potkám...

//Napíšu zítra ^^
Edit: Dnešek se tak trochu neplánovaně změnil, takže snad v pondělí to tu máš, tedy zítra ;3

Ležela jsem a dělala, jako by nic. Jako bych ten písek a červené prostředí neviděla a byla jsem zcela normální. Ale Suerte začal podivně oddychovat, zřejmě mu bylo teplo. Že by to působilo i takhle? Zamyšleně jsem se rozhlédla. Opravdu to bylo reálné, i když písek se v dálce přeměňoval do podivné tekutiny připomínající lávu. Moc mi to ještě nešlo a tak jsem se potichu zasmála.
Suerte se mi svěřil s tím, že asi dostal úpal. Proto jsem se na něj ušklíbla a řekla: "jak si na to přišel?" Rozhodla jsem se ještě prozatím hrát, že o ničem nevím. Ale potlačovaný smích prostě musel vybuchnout. Tedy, ještě teď ne, až za chvilku.
Suerte se rozeběhl a začal divně poskakovat. On to vidí! On to cítí! Hahá, tohle byl můj sen!! Zaradovala jsem se a vyskočila. Řekl mi, že z toho začíná bláznit. Chtěla jsem před ním vytvořit jezírko, kde by se mohl zchladit, ale místo toho se před ním objevilo něco mezi Skylou s rybím ocasem. Začala jsem se nahlas smát. Už jsem to nevydržela. "Dobře, dobře, za to můžu já," přiznala jsem se a sedla si. V tu chvíli všechno zmizelo, ale teplo zůstalo. Ať je mi akorát, ať je mi akorát! Nešlo to vzít nějak zpět, opravdu, měla jsem ještě co trénovat.
"Víš, byla jsem u Smrti. A chtěla jsem od ní, aby mě naučila ovládat nějaké magie," přiznala jsem se. "Mysli si nějaké číslo. Jen si ho mysli, neříkej ho nahlas. A pak nějaké slovo... uvidíme, jak to zabere," dodala jsem mu napjatě a zadívala se do jeho studánkově modrých očí. Třeba umím i číst myšlenky!

Duchem nepřítomna jsem si obohacovala pobyt zde tím, že jsem si představovala teplejší vzduch. Díky vylepšení od Smrti to nebylo tak složité, pocit tepla kolem mě byl silný a důvěryhodný, proto jsem později přimhouřila oči a doslova relaxovala.
Po chvilce mne však vytrhl z bdění nějaký hlas. Suerte, napadlo mě už z dálky.
Oslovil mě zkráceně mým jménem. Nebýt to on, aneb vlk, se kterým se trochu znám, asi bych ho složila k zemi a trochu mu pomocí tesáků ujasnila, že jediné, co se bude zkracovat, bude jeho kožich. Ale on byl doslova známý, možná i tak trochu kamarád, a v jeho přítomnosti jsem cítila potřebu zastat se ho a bránit ho.
Ale teď mi přišel zcela přesně do rány.
"Zdravím," řekla jsem, jako bych brala tento den jako každý jiný. Ovšem. Nastal čas si zkusit, jestli i on vidí tuto iluzi, o kterou se nenápadně snažím. Soustředila jsem se a kolem nás jsem vytvořila nějaké červené mraky. Paprsky slunce byly oranžové a najednou se před Suertem pozastavil los. Zamračil se a popoběhl o kus dál, když se napil z velkého jezera, které jsem si taky vymyslela. V podstatě a shrnutě jsme stáli u nějakého velkého jezera, prostředí bylo zbarvené do červeno oranžové a písek na tlapách doslova pálil. Čekala jsem na jeho reakci, jestli i on to cítí a vidí, že slunce nám přímo spaluje kožich a písek tomu nepomáhá, ba naopak, jako by se spřáhnul se sluncem.
Nadšeně jsem zamrkala a na otázku: "Co tu děláš?" jsem se jen ušklíbla. "Jen tak si relaxuji," konstatovala jsem klidně a posadila se, jako bych písek snášela zcela v pohodě a denně. Opravdu mě zajímala jeho reakce.

<<< Vodopády

Hnala jsem se za potravou tak, jak mi jen nohy stačily. A když už jsem byla vyčerpaná, zpomalila sem. V mysli jsem si představovala, jak los taky zpomalí a dá mi šanci na něho skočit. Jeho pach byl lákavý a já i přes to byla od něho tak daleko... To mi dodalo ještě větší energii a sílu, když jsem se rozeběhla a skočila proti němu.
V tu chvíli jsem byla doslova v šoku.
Zabořila jsem se totiž čenichem do hlíny za ním. Byl to jen hologram, jen reálná představa... že by Smrt splnila to, co mi slíbila? To bylo první, co mě napadlo jako na vysvětlení. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat, ale popravdě už u Vodopádů mi přišlo divné, že los dělá vše, co jsem si myslela. A dokonce že se tam vůbec objevil.
Že bych však dokázala ho tak dobře vymyslet a udělat jako iluzi? I ten pach té krve a jeho osobní pach... bylo to dokonalé! Zaradovala jsem se. Představila jsem si, že přede mnou stojí Skyla. Najednou se tam objevila. Ale neměla jednu packu. Hehe, trochu nepovedené. Zmizela a když se objevila vzápětí znovu, už byla celá. I tak divně páchla. "Tyyy," zavrčela jsem a popošla k ní. Očichala jsem jí a slyšela její hlas v mé hlavě. Naštvaně jsem po ní máchla tlapou, ale ona zmizela.
Teď si můžu představit co jen chci! Můžu ovládnout svět, hehe! Potřebovala jsem někoho, kdo to viděl taky. Nějakého pokusného obětního beránka, abych tu neskákala do prázdna a nikdo jiný mou představu neviděl. Ale nikdo nebyl v okolí. Proto jsem měla šanci ještě něco zkusit. Nějaké místo... nějaké vlky.. co tě napadne, co bys chtěla vidět? Zmateně jsem se ptala sama sebe. Smečku. Otce... Zaraženě jsem se postavila, když přede mnou stál otec. "Skylie!" Křikl proti mně a ani se nepohnul. Rozklusala jsem se k němu a značně se o něho otřela. Hlavu jsem mu položila zezadu na krk. Samozřejmě to byla jen iluze, takže mi hlava nedržela ve vzduchu, jen ta představa, že ho opět vidím. "Tati..."
Neměla jsem slov. Stála jsem tam jako skála, se slzami v očích.
Najednou jsem však před sebou měla les. Ještě nebyl spálený. Rozklusala jsem se do něho, abych se podívala do nory, která byla později zasypaná. Kus mé historie...
Ale jak jsem se rozeběhla skrze iluzi, zapomněla jsem, že se nacházím u řeky a spadla jsem do vody. Už zase? Zanadávala jsem si a vyskočila na břeh. Oklepala jsem se a párkrát se vyválela v trávě. Hned na to jsem si lehla, packy natáhla před sebe a hlavu položila na ně. Ocas jsem přivinula k tělu a soustředila se před sebe. Objevil se tam vlk, co mě sledoval a chtěl mě za partnerku. Trochu jsem ho zranila, ale už byl zdravý. Nastražila jsem uši, on však zmizel. Byla jsem zcela zmatená a neměla jsem tušení, co se se mnou děje. Ale potřebovala jsem někoho, na kom vyzkouším, jestli nejsem sama, kdo to vidí a jestli to můžu ovlivnit jen u někoho. Ale kde takového pokusného králíka vezmu?

Jak jsem tak seděla vedle řeky a dívala se na padající vodu, zarazila jsem se, když jsem spatřila další zástup zvěře. Trochu naštvaně jsem zamručela, nějaký ten zajíc jen tak na chuť by neuškodil. Proto jsem slezla z kamene, ale jakmile jsem se pohnula, i když jsem byla poněkud daleko, zajíci se vyplašili a utekli.
Naštvaně jsem zavrčela a opatrně seběhla kopec z vodopádů, abych se dostala níže k toku řeky, kde se napájela zvířata. Vyčkávala jsem na případnou oběť, kterou bych mohla následně pěkně prohnat a poté i sežrat. Ale nikde nikdo.

A jak jsem tak čekala, shrbená a připravená v trávě, zamyslela jsem se. Byla bych asi v šoku, kdyby se tu objevila nějaká obří zvěřina... třeba tlupa losů. To bych mohla ulovit, no ne? A ještě kdyby byl jeden a zraněný... fúú, povídala jsem si pro sebe a dívala se před sebe. Zapojila jsem svou fantazii a přede mnou se objevil los. Zcela zničený, doslova na pokraji smrti. Ale chodit mohl, i když u toho vydával podivný nářek. Zaradovala jsem se a trochu vyděšeně, že jsem o tom mluvila a stojí to přede mnou, jsem zamrkala. Ale los se šel napít, přesně tak, jak jsem si to v hlavě představovala.
Byl celkem velký, nicméně s mým sebevědomím bych šla i do větších kousků. Měl na zádech velké poraněné škrábance, které krvácely. Ta vůně čerstvé krve se mi donesla do čenichu a jako by mě to nakoplo, rozeběhla jsem se proti němu. Párkrát jsem skočila a chtěla jsem přistát na něm, ale jeho reflex byl poměrně rychlý a on se dal na útěk. Ano, tak nějak jsem si to představovala v hlavě a proto jsem i trefila fakt, že poběží po toku řeky. Ale malá ranní rozcvička není na škodu, no ne?

>>> Řeka Mathaë

Stále jsem nebyla při vědomí a postupně, ale jistě, jsem se topila. Nemohla jsem se nadechnout a proud vody se mnou házel jako s nějakou panenkou woodoo. Nevěděla jsem, co dělat, až do doby, kdy jsem přestala mít kontrolu nad svým tělem. Vlastně... i nad svou myslí. Netušila jsem, kde se nacházím a co dělám, stále jsem před sebou viděla vodu.
Přestala jsem být při vědomí a dostala jsem se do kómatu. V duchu jsem se pomalu rozlučovala se životem...

Po několika minutách mne proud vody odplavil o kus dál. Rozběsněná hladina se uklidnila a já se pomalu probírala, když jsem měla hlavu nad hladinou a mohla jsem se nadechnout. Tedy, vlastně to zachránil kámen, přes který voda tekla. Já však nebyla tak ohebná a přes kámen jsem nepřeplavala. Ono jen dobře. Do plic se mi konečně dostal kyslík a já vykašlala několik loků vody. "Fuj," nakrčila jsem čenich a rozhlédla se. Měla jsem za to, že mě zachránil někdo jiný. Ne zrovna kámen...
Ale byla jsem ráda. Po vyplivnutí doušků vody jsem se opět nadechla. Byla jsem znovu na světě, jako bych se opět narodila. Nevěděla jsem, jestli jsem byla vděčná bohu, anebo tomu kamenu, nicméně jsem drápem vyryla na kámen přeškrtnuté S. Mělo to značit počátek mého jména a celkově... prostě jsem vždycky chtěla vlastnit kámen.
Vyskočila jsem na břeh a oklepala se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stále jsem tu byla sama. Vodopády... takové krásné místo a nikdo tu není. To je zvláštní. Nešlo mi to do hlavy, ale i přes to jsem se opět oklepala a rozhodla se vyskočit na nejvyšší místo. Po chvilce hrabání se do kopce jsem se ocitla na vrcholu vodopádů. Voda tekla vedle mě a padala dolů. Byl to krásný pohled. Opravdu... šumění vody, které pád vody doprovázelo, vytvářelo krásnou atmosféru.
Podívala jsem se za sebe. Na nebi nebyla vidět ani jedna hvězda a svit měsíce nebyl nikterak okouzlující. Těšila jsem se na další den s doufáním, že bude lepší výhled a i větší teplo. Byla mi poněkud zima.
Po chvilce sledování pádu vody jsem se zahleděla do dálky. Spatřila jsem v lese dalšího vlka. Zřejmě to byl ten bratr Freyi a nějaká vlčice, která ho doprovázela. Mohlo to být zajímavé, jestli šel svou partnerku představovat rodině, ovšem, nechtěla jsem se do toho plést. Měla jsem svých problémů až nad hlavu a stačilo mi, že už jsem vyžehlila vztahy mezi členy smečky. Tedy, doufám.
Uběhlo to celkem rychle. Protože nade mnou už začalo vycházet slunce. Ani bych neřekla, že jsem tu strávila celou noc. I když jsem musela uznat, že tohle místo je naprosto okouzlující.
Zhluboka jsem vydechla. Rozhodla jsem se tu ještě chvilku být, než se opět vydám do lesa. Ale co tam? Půjdu do úkrytu se vyspat... a pak co?

<<< Erynijský les

Přiklusala jsem k vodopádům. Ten pohled byl jedinečný a ničím nenahraditelný, šum vody, který doprovázel jistou vlhkost vzduchu mi připomínal, že sem se jistě ještě vrátím. Vyskákala jsem po kamenech na nejvyšší šutr u vodopádů, přes který tekla voda, a sedla jsem si.
Packu jsem vždy ponořila do vody a následně ji oblízla, abych ji očistila. Měla jsem v plánu se celá omýt a dát se doslova dohromady.
Přední packa. Druhá přední packa. Zadní packa. Bok. Záda. Druhá zadní packa... Tělo bylo skoro celé olízané a omyté, když jsem si řekla, proč se nevykoupat. Sice je noc a voda bude jistě chladná, ale proč ne? Na nejvyšším kameni jsem dlouze, široce zavyla k měsíci, který byl na obloze a podívala se na hvězdy. Výhled nic moc, ale mraky se schylovaly k odchodu, proto jsem počítala s tím, že dalším dnem bude výhled o něco lepší.
Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a vstala. Oklepala jsem se. Nebyla jsem mokrá, ale to mělo teprve přijít. Proto jsem opatrně seskákala do bezpečné výšky a rozklusala se proti vodě. Původně jsem měla v plánu rychlý běh a následný, dlouhý skok, který bych obohatila ponořením se do hlubin, ale řekla jsem si, že to nebude při teplotě vzduchu a hlavně vody ten nejlepší nápad. Proto jsem si s klidem v tlapách doběhla ke břehu, kde jsem se opatrně napila a následně ponořila i čenich do vody. Byla studenější, než jsem si myslela, ale to nijak neovlivňovalo můj vstup. Těšila jsem se.
Opatrně jsem tedy ponořila přední packy, pak následoval odraz a já byla ve vodě celá. Popravdě to nebylo tak hrozné, to jsem musela uznat sama. Ale přes to byla voda studená a proto jsem po chvilce vylezla na břeh. Oklepala jsem se a rozhlédla se. V té tmě jsem toho sice moc neviděla, ale to mi nijak nepřekáželo.
Nedaleko ode mne se u břehu napájel kanec. Mohla bych se rozeběhnout a chytit ho, ale proč ho nenechat se taky napít? Jeho maso je pak chutnější a i taková zvěř potřebuje vodu. Proto jsem se rozhodla ho nechat... ale stejně mi to nedalo.
Potichu jsem se připlížila zezadu. Kanec to nečekal, já ho však ulovit nechtěla. Proto jsem potichu zavrčela a poté vyskočila na všechny čtyři těsně za něj - jen takové vystrašení - a následné vrčení a štěkání, něco v tom smyslu. Bylo to vyděšení k smrti, i když ne úplně do slova. Kanec jen zakvíkal a utekl. Ale já měla radost. Hehe.
Celá mokrá jsem se rozhodla se opět vydat na nejvyšší kámen. Výstup nebyl tak těžký, do té doby, než jsem vlastně zjistila - uvědomila si - že jsem celá mokrá a proto mi to bude klouzat. Ale bylo pozdě.
Po dopadu na kámen, který byl kluzký už sám o sobě, jsem se rozplácla a na skoro nejvyšší části vodopádů dopadla do vody. Na teplotu jsem si už zvykla, ale voda padala z velké výšky a poměrně prudce a rychle, její spád byl opravdu velký. Tohle nemůžu přežít.
Když jsem dopadla do vody, kde se vodopád vmíchával do prakticky jezírka, škublo to se mnou a já přestala být při vědomí. Pomalu jsem přestávala vědět, jestli vlastně vnímám a kde to jsem a proto jsem se dostala do kómatu. Přísun kyslíku nebyl možný, zbývalo mi jen pár minut a poté mohl někdo nalézt mé tělo na úpatí Velkého Vlčího jezera. Já jsem však nevnímala a plavila se po proudu a rozbouřené řece. Co bude se mnou dál?

//Popravdě? 24 minut, ne nadarmo mi říkají turbolama :D (Já se do toho pak vžiji a ono to jede samo. Občas si to po sobě jen přečtu, abych věděla, co jsem tam vlastně psala. Kort za Derian, jednoduše mi sedla a to se píše jako po másle :3 :D) Ale vážně, trvalo mi to 24 minut... většinou "kratší příspěvky" - viz vodopády - dávám za 10 minut nejdéle :D Ale dost toho chvástání :D Nyam to ještě neví, ale postupem času to bude podpantoflák aneb "láskó, mám hláád".. 3:DD
EDIT: Nox je takhle zlý na mladé vlčice? Pfe, to si ve smečce ještě užije! 3:D :P

//Jestli by se někdo chtěl přidat ke Skylieth u Vodopádů *na duo hru* neváhejte a přiběhněte :) Já budu jen ráda a Skylieth s tím problém mít nebude :D (Není mířeno jen na členy smečky).
EDIT: Aha, okay. Prosto bych si ráda dala se Skylieth duo hru, ať už by za ní přišel kdokoli :)

Jsem pro vodopády! :) I když ostatní místa (viz Ostruž. louka) taky nejsou špatná.
Jinak musím říct, že popis je velmi hezký. Pochvala, vážně ^^

Aranel mi řekla, že mám její obdiv. Kamzík byl opravdu velký a na jednoho vlka celkem složitý na ulovení, ale mně se to podařilo. A byla jsem za to ráda, zavánělo to zatím jen tím nejlepším ohlasem.
Nikdy jsem však nebyla za něco pochválena, opravdu, brala jsem to jako samozřejmost a proto mě tohle tak trochu vyhodilo z kolejí. Začala jsem se... usmívat. Sice to bylo křečovité, ale úsměv to byl. Tak trochu. Netrval však celou věčnost, i když já bych to tak nazvala, měla jsem ho na tváři několik sekund. Byl to ten úsměv z potěšení.. z radosti. Ten, co jsem teď měla na tváři opravdu poprvé. (Od té doby).
"Nejedla? Tak to nevíš, oč přicházíš!" Řekla jsem jí celkem vážně. Kamzík byl jeden z nejchutnějších mas z okolí. Ještě tam teda patřila i jiná zvířata, ale maso kamzíka je velmi jemné a dobře kousatelné... rozplývá se přímo na jazyku.
Všichni se do kamzíka pustili s velkým potěšením. "Jeho maso je velmi jemné a chutné, šťavnaté, dobré.. čerstvé... hned po losím mase je to jedno z nejchutnějších, dle mého názoru," řekla jsem s moudrostí v hlase. Už jsem nemínila dělat, že mě ostatní nezajímají. Odteď jsem byla ráda za každý jejich názor. Tedy, ne doslova ráda, ale jistě jsem se tím tak trochu řídila.
Aranel později řekla, že je to chutné. Atray se vydal asi do úkrytu, při tomhle počasí jsem se mu ani nedivila. Nějak jsem však teď byla zaujatá jinou věcí. Masem. "Jistě bychom mohli nějaký smečkový lov udělat. Jsem pro, ehm," dodala jsem trochu... nuceně. Ne, samozřejmě jsem nebyla pro. Tedy, jak se to vezme. Chtěla jsem jít lovit, to ano. Chtěla jsem, aby šel někdo se mnou, to taky ano. Ale jen proto, aby nosil zvěř, kterou bych skolila. I když má výdrž není nekonečná, určitě bych pro každého alespoň jednoho zajíce skolila. Ale zúčastnit se smečkového lovu, kde budou všichni poskakovat, následně se vyplaší námi vybraná oběť a k tomu všemu ještě hladoví už jinou nenalezneme... pojem smečkový lov se mi od dob, kdy jsem měla já lov na krku, zhnusil. Vždy to někdo pokazil a za to bych posléze dokonce i vraždila. Nebo alespoň přizabila.
Při pohledu na Coedena se mi vytvořila jiskřička v očích. Nějak se mi omluvil a i mne pochválil. Pyšně jsem zamlaskala a výrazně pozdvihla hruď, ale nemyslela jsem to vážně. Dělala jsem si z toho srandu, což bylo možné poznat už jen z toho zákeřného úšklebku.
Po chvilce se ti tři ozvali, že jsou připravení na nějakou obchůzku lesem. Zastřihala jsem oušky a nehybně jsem stále seděla na jednom místě. Olizovala jsem si přední tlapku, na které byly stopy krve od lovu, přičemž jsem se tak nějak celá očistila.
Coeden se zeptal, jestli jde někdo další. Tím zřejmě myslel i mně, na což jsem bohužel musela reagovat negativně. "Já s vámi nepůjdu. Ráda bych si ještě taky vzala kousek z kamzíka a poté se zastavila ještě na chvíli u vodopádů," vyzradila jsem svůj pozdější plán a přistoupila k masu. Zavrtěla jsem ocasem, čímž jsem jim tak trochu "zamávala" a následně jsem se zakousla do masa. Bylo velmi chutné a já měla pocit, že se mi doslova rozplývá na jazyku.

Po vydatném jídle jsem se přesunula k vodě. Postupně se mé tempo zrychlovalo až do klusu, který se přesunul do cvalu. Ale s plným žaludkem to bylo obtížnější, než s prázdným.

>>> Vodopády

// Odpověď zítra ^^

Poněkud hrdě jsem si připadala, když jsem před všechny položila mnou ulovenou kořist. Ale nechtěla jsem se nijak vytahovat, proto jsem došla za Atrayem ho obeznámit s novinkami a tak trochu mu říct, že budu "bydlet jinde", než oni. On to vzal s klidem.
Jako první k masu přiskákala Aranel, která se mě zeptala, jestli jsem to ulovila sama. "Ano," přiznala jsem se. S kamenným pohledem jsem však objasnila situaci. "Není sice tak velký, ale v horách se loví špatně. Ovšem, měla jsem štěstí, napoprvé jsem ho jen zranila.. ulovila jsem ho až na druhý pokus, je po skaliskách velmi hbitý," řekla jsem trochu chytře, ale nechtěla jsem působit dojmem aneb "heleď, podívej, všechno to znám a budu se tím chlubit!" Takové typy jsem neměla ráda, tudíž jsem to nepraktikovala ani já sama.
Jako další se vynořila Indil, která mne pochválila. Nikdy jsem nebyla za svou činnost pochválena, brala jsem to automaticky, proto mě to celkem zahnalo do kouta a já nevěděla, jak zareagovat. "Hhehe, díky," řekla jsem prostě a nijak se nesnažila hrát si na tu nejlepší. Opravdu jsem to brala jako prostou věc a klidně bych šla na lov sama, velmi mne to bavilo. Indil se po chvilce zeptala, jestli si může dát, že nikdy neměla maso kamzíka. Až ochutnáš, jiné chtít nebudeš, řekla jsem s úsměvem a přikývla. "Jistě že, přinesla jsem to pro vás," zazubila jsem se, aby si nemyslela, že jsem opět použila do svých vět ironii, jako jsem to dělala doteď. Opravdu bylo lepší nebýt tak zlým, ale dělat "radost" ostatním. Ono, jídlo bral každý jako radost.
Atray mě pochválil, což jsem vzala s hrdostí. Od něho to bylo pěkné slyšet, proto jsem se jen nevinně usmála a poděkovala: "děkuji." Neměla jsem na to slov, netušila jsem, že kolem toho bude taková radost. Jednoduše jsem to brala automaticky, už od mala jsem byla nastavená na to, abych lovila a nosila to smečce. Nikdy mi za to nikdo nepoděkoval, nepochválil mě a neřekl mi, že jsem dobrá. Bylo to pro mě příjemné na uši a hlavně, byla to čest.
Coeden k tomu přistoupil chladně, sedl si opodál a čekal, až se Atray nají. Zakousl se do zadní nohy, kde bylo maso nejchutnější a hlavně bylo nejvíce šťavnaté. Dobrá volba. Ještě krk je velmi chutný, říkala jsem si pro sebe. "Nechte si chutnat. Pokud by to nevadilo," mlaskla jsem a přistoupila k obětem, které padly pod mými tesáky. "Tady, ehm," řekla jsem, když jsem čapla zajíce do tlamy a poponesla ho ke Coedenovi. "Jako omluvu. To ve vodě... nevím, jestli se ti někdy něco stalo, ale nechtěla jsem tě potopit, no. Nejsem hold nastavená na takové to hraní, proto v tom ještě neovládám ty.. meze," přiznala jsem se. "Hhhheheehehe," zazubila jsem se ďábelsky, abych to tak nějak vyžehlila, a čenichem popošťouchla ušáka k jeho packám. Kamzík byl dost velký, aby se z něho najedla jak alfa do syta, tak i ostatní, jelikož nás ve smečce nebylo zas tolik. Proto zajíce jsem mohla klidně za svůj čin odevzdat Coedenovi.
Usedla jsem opodál a sledovala situaci. Bylo to opravdu zajímavé, docela mě to potěšilo, že ostatní měli z jídla takovou radost. Klidně bych šla lovit znovu... a znovu! Jen by to chtělo někoho, kdo by to mnou ulovené maso nosil... Indil! Zaradovala jsem se, ale na obličeji jsem měla stále kamenný pohled. Hned na to jsem však zastřihala oušky a usmála se na všechny přítomné. Byl to pěkný pohled, sledovat, jak se všichni těší z mého lovu. Opravdu to bylo poprvé, kdy někdo něco ode mne ocenil. Jak hezké.

//Počkám na Coedena ^·^