Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potichu a nenápadně jsem se soustředila na jeho myšlenky. Částečně jsem vnímala všechno, co mu procházelo hlavou, ale většinu z toho jsem nepochopila. Nešlo mi to do hlavy, nedávalo to smysl. Stejně tak jako on, jednoduše byl celý rozpolcený. No není to náhoda?
Začal něco s tím, že ve všech ohledech tu je nadřazenější jen on. Opravdu, nad touto myšlenkou jsem se nemohla ani pozastavit, mohlo to mít více významů a kdo ví, co všechno zrovna teď projíždělo tomuto černo bílému hlavou.
Po chvilce jsem mu řekla, že bych je tam živé nedostala, musela bych je zakousnout. Byla to holá pravda, skutečnost, kterou jsem se nebála říct nahlas. On konstatoval, že si to mám udělat po svém, ale on si svou půlku odvede. "Heh," uchechtla jsem se a dál tohle téma nerozváděla.
Jeho myšlenka mě však najednou donutila se usmát.
Po chvilce mě nazval vlčicí jménem Killie. "Skylieth," dodala jsem celé jméno, když jsem si v hlavě urovnala a ujistila, že je neškodný. Meinere? On mi své jméno snad někdy říkal? Počkat, cože to řekl? Dutá hlava? Lehce jsem zavrčela, když mě urazil, on to však myslel z legrace. To bych však musela mít smysl pro humor, abych to pochopila. Nakonec to nějak okecal, takže jsem přestala vrčet a s klidem jsem přikývla.
Najednou řekl, že protože se všichni rochní ve špíně, jsou to prasata. To mě opět cuklo koutky od smíchu. Myslel to vážně a já s tím souhlasila, ale stejně. Ta myšlenka... (// vážně mě to rozesmálo :DD)
Přikývla jsem. "A prasata je nutno všechny odstranit, hrozně páchnou, chrochtají a děsně mě znervózňují ty štětinky. Jednoduše..." Najednou jsem si uvědomila, že se mi ten vlk poměrně zamlouvá. Byl milý, docela vtipný i když já na vtip neměla senzor, ale některé poznámky měl na stejné vlně, jako já. I tak jsem však nedávala nic znát, bylo by dobré ho nechat být. Je tu ale možnost, že se tento vlk později stane mým přítelem. Fuj. Divná myšlenka. Ale vlastně na ní nic divného nebylo. S vlčicemi jsem si nikdy nerozuměla a vlci mi přišli více přátelští a když jsem se s nimi prala, mysleli to vážně. Vlčice vždycky jenom kňučeli "už dost, pusť mě ty zrůdo!" a s vlky jsem se porvala pěkně do krve. Inu, možná to byl sexismus, ale mně to bylo šuma fuk.
Později roztrhl mé myšlenky a řekl, že nebudeme dělat nějaké lesy a louky, že se to vezme půl a půl. "Dobrá tedy. Ale... já myslela, že tenhle svět je nekonečný. Jak poznám, kde je půlka? A co když některý z tvé přeběhne na mou?" I když by to asi bylo obráceně, ale i tak, otázka je to dobrá! "Co potom? Označkuješ si je anebo... to je pitomost. Prostě berem každého, kdo se nám přimotá do cesty. Čapnem ho za packu anebo krk a jde s námi. Ať už po dobrém, nebo po zlém. A čábnem se potom napůl. To je lepší, no ne?" I když mi nikdo nezaručí, že právě tenhle vlk by mě nepodvedl a půlku opravdu, poctivě předal. "Ovšem.. kde začít? Toť otázkou.. A kam je budem dávat? Chce to nějaký prostor... přeci je nebudeme tahat sebou, to je riskantní vůči nám," zamyslela jsem se. Bylo to divné, že jsem mluvila v množném čísle. Většinou jsem jela na svou vlastní notu, nýbrž teď jsem mluvila jako "my". Zvláštní, co dokáže jeden černo bílo zelený Meinere chlupáč.

//Odpověď zítra, lidi, musím do sebe ještě nadrtit učení.
Pro Erga: Když máš psát, tak nepíšeš, a když nemáš psát, píšeš o 100 6. Máš to trochu rozházené, ne? :D

Vlk mi přišel něčím na jednu stranu zajímavý, na druhou úplně stejný jako všichni ostatní. Mnohdy jsem nad někým podobným mávla packou a odešla, ale on mě stále něčím nutil konverzovat. Zřejmě to bylo proto, že i on často používal ve svých větách sarkazmus a ironii. Ale to právě mě většinou odradilo, jenomže.. on byl černo bílý, to je moje nejoblíbenější barva. Jen ta magie mi k němu neseděla, navíc, ten přívěsek taky nebyl nic moc.
Nechala jsem to být a poslouchala jeho další naivní slova. Začal povídat něco o tom, že se směje a já ne, načež se ptal proč. Stále měl ale kamenný výraz. "Ha, ha, ha," řekla jsem s klidem v hlase a vážností v obličeji, načež jsem se stále snažila nepřemýšlet nad tím, jak moc bych chtěla taky nějaké takové odznaky, abych se konečně odlišila od ostatních. Ty si odlišná už jen pro tvou povahu, utišovala jsem se, ale to ničemu nepomohlo. Pche. Dost srandy, hlasy v hlavě, protočila jsem panenky a postavila se.
"Já bych ti klidně pomohla všechny je odnést, ale já bych je musela zabít. Hned, na místě. To už by nemělo takovou cenu." Musela jsem se prostě na něco vymluvit. Přeci bych já, Skylieth, nešla dělat takovou špinavou práci.
Černobílý propustil myšlenku o tom, že chce být sám. Přikývla jsem. Souhlasím. Ale to už nemohl slyšet. Proto jsem jen zavětřila a podívala se mu do očí. "Killie, prosila bych si. A dobrá tedy. Půjdu s tebou, protože sama, jak jsem řekla, bych je na místě zakousla. Nemůžu se některým jedincům podívat do očí, všichni vlci jsou jen prachsprostá špína a nicota," dořekla jsem. Na jeho poznámku, že chce moře, jsem přikývla. "Já si beru v tom případě všechny lesy. Nemělo by cenu si zakládat smečku, kdybych tu byla jenom já a někde na druhé straně ty. Proto by mi to vyhovovalo v lesích, každopádně," zamyslela jsem se a oklepala se. "Kde začneme?"

Když jsem se obhájila, ohledně svého hlasu, dodal, jestli jsem se někdy slyšela. Trochu jsem zavrčela a zamračila se, každopádně zatím by útok nebyl dobrým nápadem.
Ale stejně mě štval.
Po chvilce se mi černo bílý přiznal, že o sobě nikdy netvrdil, že by byl zrovna chytrý. To se ani nedivím, věříš tomu? Zamrkala jsem a podívala se mu do očí. "To netvrdí ani ostatní," dořekla jsem a zakončila tak tohle téma. Další věta, mířená k tomuto tématu, by byla mými oušky neprodleně vypuštěna do neznáma a naprosto ignorována.
Dostali jsme se k tomu, jak jsme se vlastně poprvé potkali. Vzpomněla jsem si hned, ale ta změna jeho vzhledu mi nešla do hlavy. Každopádně hlavou mi prolétla jeho myšlenka, že já jsem slepá a neviděla jsem ho. Hrdelně jsem zavrčela, ale potichu, aby to neslyšel. Mám takovou chuť po něm skočit a udělat z něho ty dvě půlky doopravdy, řekla jsem si pro sebe a v klidu i nadále seděla. "Vtipné." Ostatní nemohli nikdy rozeznat, co myslím jako vtip a co vážně. Ovšem, tohle jsem myslela vážně, ironicky, protože to absolutně s vtipem nesouviselo. Ale i tak, nechat ostatní, ať mají radost, je někdy nejlepším řešením.
Neunikla mi i černá vlčice, která předtím ležela nedaleko. Tento se doslova rozčiloval, že to jeho partnerka není, proto jsem si musela opět rýpnout, ze zvyku. Zazubila jsem se, ale jemu v myšlenkách tohle téma naskočilo. Hajzlík, řekla jsem si pro sebe a pokračovala v pohledu aneb "ano, moc mě to zajímá, povídej dál."
Začal mektat něco o tom, že šel ke Smrti a využil ji jako platidlo. "Jestliže se dá u těch dvou platit i vlky, vezmi je tam všechny. Všechny, do jediného malého, usmrkaného vlčete. Budeš mít kamínků fůru a všichni, tedy já a ty, budou spokojení. Ty budeš žít na jedné straně Gallirei a já na druhé. Vlci jsou zlo," dořekla jsem s vážností v hlase a napřímila uši. On však dodal, že hledá další, se kterou by si dokoupil na druhou půlku těla. Být vlčetem, dobrá, možná bych lehce uvažovala o tom, jestli to je pravda nebo ne, ale kluku vzpamatuj se, jsem dospělá a na takovéhle pohádky nehraju, řekla jsem si pro sebe a podívala se mu do očí. Lehce jsem nazdvihla pysky a vycenila své bílé tesáky. Jen tak, na znamení, bez vrčení. Abych měla osobní prostor a celkově, musel vědět, kde jsou hranice. Na to jsem polevila přední tlapě a váhu přenesla na zadní.

Vlk nečekal reakci, kterou jsem projevila hned při jeho pozdravu. Já zase nečekala, že něco tak podivně zbarveného, jako je právě on, může být živé.
Stejně jsem si však nemohla vybavit jeho jméno, vždy jsem alespoň chtěla mít podpěru v tomto směru, abych věděla, od čeho se odrazit. Ale teď jsem stála ve vzduchu, neměla jsem pod nohami žádnou pevnou jistotu, že bych o něm cokoli věděla. Proto jsem znepokojeně vyfrkla a poslouchala jeho prostý rozhovor, který napodoboval mě a následně jeho. "Ne." Řekla jsem to celkem nepřístupně a kamenně. "Mám hezčí hlas," řekla jsem upřímně a sedla si. V klidu jsem přešlápla a opřela se tak do zadní části těla.
Černo bílý najednou rozsvítil v té jeho prázdné černo bílé hlavě a došlo mu, že ho nemusím poznat. "Blik cvak, tobě to pálí," řekla jsem ironicky a ušklíbla se. Samozřejmě, že jsem se taky někdy usmívala, ale většinou jen nad vlastními vtipy. Heh.
"Už si vzpomínám," odvětila jsem na jeho vysvětlení, kde jsme se poprvé setkali. To nemotorné pako, co ani neumí dávat přednost vlčicím, dořekla jsem si pro sebe. Na obličeji stále kamenný výraz, ze kterého se ani nedalo vyčíst, jestli zrovna přemýšlím, spím anebo koukám do hloubi jeho duše. A ano, já tak činila. Myslel nad nějakou Lievenne anebo jak to jméno povídal, která tam spala. Vzpomněla jsem si na ní ihned, hádal se se mnou, že to není jeho partnerka. "A kde máš tu černou vlčici, jak tam spala, partnerku?" Popíchla jsem ho škodolibě a zamlaskala.
Když si černo bílý sedl, zaměřila jsem se na jeho pohyby. Každý by hrdě vypjal hruď, ale tenhle si prostě kecl na ten jeho obrovský zadek a seděl. Smotal si kolem sebe ocas a seděl. Hmmm, "do čeho si to tou půlkou levou spadl? Předtím si byl celý černý. Nebo si snad spal na jednom boku a ten druhý ti vybledl? Anebo počkát, už vím. Si starý a zešedivěl si, ovšem, jen půlkou těla.. pche, jak smutné," říkala jsem si nahlas teorie, jak asi mohl dospět k tak odlišujícímu vzhledu. Ale bylo to zvláštní, to se musí uznat. Docela se mi to líbilo. Tedy, ne, že by se mi líbil on, to v žádném případě, ale líbilo se mi, že je odlišný. Dojdu si za Životem, třeba vyvede něco i s mým kožíškem. I když můj kožich je i takhle perfektní.

Odpočívala jsem si u řeky. Původně jsem si chtěla lehnout nedaleko šumících vodopádů, které mě vždy doslova pohltily a já se u nich cítila odpočatě a příjemně. Proto jsem taky teď neměla tak špatnou náladu, jako (ostatně) vždycky.
Převalila jsem se na druhý bok a párkrát zamáchala packami ve vzduchu. Ještě jsem zastřihala ouškama a ocásek stočila k tělu. Přivinula jsem se tak sama k sobě, aneb tak jsem byla nejspokojenější, a lehce se pouštěla do poklidného spánku.
Tedy, ne že bych usínala, to ne, nikdy v cizí přítomnosti nespím, ale i tak. Jen jsem bděla.
Najednou se však do mých ušisek dostal hlas. Byl mi povědomý, ale co. I kdyby to byl můj bůh ví jak dobrý kamarád, asi bych ho v tu chvíli stejně ignorovala.
Pozdravil mě prostým "zdar", což nepůsobilo nijak. To byl nejlepší způsob i podle mě. Když jsem se však otočila zpátky na bok, abych se alespoň podívala, kdo to je, jestli mi někoho připomíná, lekla jsem se. Vyskočila jsem v tu ránu na všechny čtyři a zmateně přitiskla všechno, včetně ocasu, k tělu. Začala jsem vrčet a opatrně couvat. Vlk mi nikoho nepřipomínal, protože půlka bílého a půlka černého, doslova neviditelného těla, se dá zapamatovat. Ale on se mi nijak nevybavoval. Až najednou, ten přívěsek. Ani nevím, jak se jmenuje. Ale stejně, to asi není on. Pfe, i kdyby byl, nemusí mě takhle děsit, pitomec, zamručela jsem a přestala vrčet.
"Známe se?" Zeptala jsem se prostě a upřímně, protože jsem si to chtěla ujistit. Vybavovalo se mi akorát to, že by to mohl být ten celý černý, jak stál a ani nehnul, když jsem si nesla potravu. Ale teď byl i bílý a to mi nešlo do hlavy. Že by spadl do nějaké bílé rostliny, která by ho obarvila? V tu chvíli se mi ale vybavil Život a Smrt a došlo mi, že oni dva většinou způsobují veškeré nevysvětlitelné věci. Proto jsem nad tím máchla packou a čekala, jestli mi objasní, proč jde zrovna za mnou a proč mě nenechá se v klidu odpočinout.

<<< Vodopády

Přiběhla jsem k řece a tiše se naklonila nad vodu. Lehce jsem si smočila hrdlo a pokračovala v naplňování žaludku tekutinou, která mě přímo ochlazovala. Neměla jsem chuť teď si jít zaplavat, i když k tomu voda sváděla, ale počasí bylo studené a celkově, raději bych si jen někam lehla a vyhřívala se.
Hlad jsem ani tak neměla, ale stejně jsem přitiskla čenich k zemi a párkrát nasála okolní pachy do plic. Cítila jsem tu z naší smečky, Indil, kterou jsem raději nechala být a neřešila její starosti. Hned na to jsem se rozklusala o kus dál od řeky, kde jsem si v klidu sedla a začala si čistit svépomocí packy. Doufala jsem, že za chvíli si půjdu ulovit něco k snědku a potom třeba taky něco donesu smečce. Ale zatím jsem si chtěla hlavně odpočinout.

Vlčice se mi zdála svým způsobem arogantní, prohnaná, lstivá, ale přesto chytrá. Nebyla by pro tuhle smečku na škodu, ovšem, její trpělivost se tak trochu zapomněla opravdu daleko a ona, jakoby celá na vážkách, začala opět povídat.
Dodala, že se zde ukáže jindy a buď alfu potká, nebo ne. Přikývla jsem a nechala jí, ať si dělá co chce. Ve své podstatě, měla jsem jí někde pod ocasem.
"Nazdar," řekla jsem jí s odporem a bez jakéhokoli vyjádření zájmu. Otočila jsem se a když jsem si potvrdila, že opravdu odešla, jen jsem se došla napít.
Hned na to jsem přeběhla do klusu a rozhodla se podívat trochu po okolí. Napadlo mě se vydat po směru vody, tedy, k řece nedaleko. A taky jsem tak udělala.

>>> řeka Mathaë

// Detail :D

Vlčice poněkud chladně přistupovala ke svému okolí, i vůči mě. Nechápala jsem takovéhle typy.
Nechala jsem jí však být a její myšlenky taky. Nezná, ale soudí. Nebeská chytrost, tak jako všichni ostatní, pomyslela jsem si s úšklebkem a nechala ji tedy být. Měla jsem chuť se otočit a odejít, nechat jí tu být, ale jako členka smečky jsem jí měla na svědomí. Popravdě i Atray mi řekl, ať jí nesežeru. Ale co, o jednu vlčici méně a život bude lepší!
"Alfa má taky svoje povinnosti. Jeho vlčata dnešním dnem dospěla, tudíž je s nimi. V takové chvíli by byl asi naštvaný, kdyby si ho vyrušila." Popravdě bych jí nejraději za ním poslala a to rovnou do Skály, aby si to tam s ním vyřešila a všichni se do ní pustili. Byla by to sranda. Ale zkazit si reputaci hned takhle z kraje...
Vlčice měla zase plnou hlavu myšlenek, které jsem četla jako knihu. Ale nedávala jsem to nijak najevo, v klidu jsem si sedla a očišťovala si přední tlapu. Ona však najednou pověděla svoje jméno. Byla chladná a celkem nepřístupná, moc se mi nezdála. "Leighton... hmm," zamyslela jsem se nahlas. Takové jméno jsem ještě neslyšela, ale co. "Moje jméno je Killie," řekla jsem s nezájmem a podívala se opět k vodě. Vlčice mě moc nezajímala, nejraději bych si šla lehnout a konečně si vybrat zasloužený odpočinek, ale nemohla jsem. Kvůli ní. Tak ať se pak nediví, že je jeden nepříjemný, no ne?
"Leighton.. pověz, jak dlouho jsi na Gallireře?" Vypadala, že je tu nově. Abych se přiznala, měla jsem sto chutí konečně propustit tu zrůdu, co se rvala uvnitř mě, aby jí trochu ukázala, co jsem popravdě zač. Dělalo mi problém v klidu před někým sedět a hlídat se, když jsem ve své podstatě uvnitř byla někým jiným. Měla jsem sto chutí vyskočit, srazit jí k zemi a jen tak ze srandy jí trochu kousnout do krku. Ani nevím proč, jen mě ta její srst k tomu sváděla. Ale já tu místo toho nevinně seděla, olizovala si packu a dělala, že mě zajímá nějaké téma o ní, aby tu nebylo ticho. Jak dlouho mu to ještě bude trvat? To je za trest. Připadalo mi to jako zkouška trpělivosti.

Vlčice nadhodila v hlavě myšlenku, že základem je jméno. To jsem musela zamítnout, nikdy nešlo o jméno, ale stejně, bylo by to slušností. Nechtěla jsem, aby to vypadalo, že umím číst myšlenky, proto jsem si to chtěla nechat až na konec.
Když jsem jí řekla, ať to neokecává a hovoří rovnou k věci, pochopila to lehce ze špatného konce, ale to jsem neřešila.
Poté, co jsem vlčici tak trochu pochválila, celkem nadšeně vykřikla ve své hlavě. Lehce jsem se usmála, ale to nezměnilo žádný výraz mé kamenné tváře.
Na otázku, co ví o naší smečce, řekla, že nic. Cítila jsem na ní určitý druh odporu.. ke mě. Možná i k vlčicím jako takovým, ale to jsem si nebyla jistá. "Já ti jí klidně představím, jestli chceš," řekla jsem ochotně a sedla si. Byla to sice ode mě podivná nabídka, že bych se jen tak nabízela já sama, ale každý, kdo mě znal, musel odtušit, že za tím něco kouká zlého. To ona nemohla vědět, proto jsem se jen ironicky ušklíbla a nechala jí domluvit. Něco o štěstí, bla bla bla, potom něco o nohách a že doufá. V ticho, to já taky, zazubila jsem se pro sebe a pozdvihla obočí, jestli přijímá mou nabídku na seznámení se s touhle smečkou.
Jo a abych nezapomněla, ta otázka ohledně jména... "ještě předtím.. jak se jmenuješ?" Řekla jsem to velice chladně, z čehož mohla rozpoznat, že se neptám za cílem skamarádit se, ale získat informace pro svou vlastní potřebu. Hold už taková jsem, no.

Vlčice vypadala celkově zaskočeně, zřejmě neměla ráda, když u ní někdo stál takhle blízko. To mě ale mohlo být jedno, já jen vykonávala svou práci. Tak, jak mi to řekl Atray, který mne dokonce i pochválil. Byla jsem ráda, že se vlčice dostavila zrovna sem, když jsem tu byla, jelikož jinak bych si u Atraye moc nešplhla. Teď mám u něho takové to malé bezvýznamné plus.
Najednou mi vlčice potvrdila, že hledá alfu a začala mlít něco o tom, že nemá na vybranou. "Hele, mě ty okecávačky nezajímaj, hovoř rovnou k věci," řekla jsem jí upřímně a zadívala se na její oči. Byly fialové a to značilo magii iluzí, což taky tahle hnědá potvrdila.
"Můžeme v určité fázi číst myšlenky, to máš pravdu," dodala jsem. Ale říkat jí, ve které fázi jsem, do toho jí nic nebylo a nemohla to vědět. Chtěla jsem dělat, že ještě v té nejlepší fázi nejsem a zatím to před všemi tajit. Jelikož pak se nedozvím, co si opravdu myslí.
Ta hnědá mi na povel lovení odpověděla prostě. Že prý neloví cizím, nemá hlad a hlavně je na území smečky, takže nesmí. Přikývla jsem a konečně si uvědomila, že tohle je celkem správná vlčice. "Zkouškou si prošla. Takhle by to mělo vypadat," přikývla jsem. Mazaná, na což jsme si museli dávat pozor.
"Teď prostá otázka.. víš něco o naší smečce? Nebo proč volíš zrovna tuhle naší, když tu jsou v okolí i jiné?" Mohlo to mít pádné důvody, třebaže všechny smečky navštívila ale všude něco vyvedla, tudíž jí vyhodili. A to by celkem dost ovlivnilo situaci.

// Nemoc - omluva - neaktivita - 2 dny (?)

Vlčice mi moc sympatická nebyla. Už jenom proto, že to vlastně vypadalo, jako kdyby tu přede mnou stál nějaký urostlý vlk, ale to je detail.
Začala si myslet nějaké věci, na které jsem se nenápadně soustředila je číst. Jo tak nemá ráda vlčice.. hmm, zamyslela jsem se. To asi udělala chybu, že si vybrala zrovna tohle místo.
Najednou si pomyslela něco ohledně čichu, což následně řekla. "Hledáš alfu, jo?" Trochu ledově jsem se na ní podívala. Vypadala zajímavě už jenom od pohledu, ale celkově.. mi na ní něco nesedělo. Pak mi ale došlo, že Atray má právě možnost být na den narození jeho vlčat právě s nimi a nebylo by slušné ho z toho vyrušit. "Alfa.. zrovna nemá čas. A pokud se chceš přidat do smečky, tak musíš počkat. Buď to tady se mnou vydržíš, já si tě alespoň proklepnu a uvidíme, anebo odejdeš. Co jiného ti zbývá, že," ďábelsky jsem se ušklíbla a vrčení nechala unést větrem. Samozřejmě jsem si na ní dávala pozor, ale stejně. Musela jsem mít určitý druh respektu. Atrayi? Slyšíš mě? Až budeš mít po té rodinné oslavě nebo co to tam máte, máš tu nějakou vlčici do smečky. Zdržím jí tu, dobrá? Myšlenku jsem mu poslala až do jeho hlavy, takže jí musel určitě slyšet. Energie jsem měla dost, takže jsem stále byla plně nabitá, hehe.
Podívala jsem se na vlčici. "Jak říkám. Alfa nemá čas, ale už byl obeznámen s tvou přítomností. Jen mi řekni... co umíš? Nějaké iluze, když máš takhle zbarvené oči?" Zeptala jsem se jí celkem chladně, ale zajímalo mě to. Bavilo mě si hrát na pozici bety, tedy, takové to "přes mě neprojdeš" a být nepřístupná. Opravdu by mě bavilo být zpátky alfou anebo alespoň betou... co bych za to dala. Vrátila jsem se zase zpátky k ní. "Ulovíš třeba rybu?"

V klidném rozpoložení, konečně jsem po dlouhé době načerpávala energii a informace, pročišťovala jsem si hlavu... tohle mi opravdu bodlo. Rozvalovala jsem se na kameni s dobrým pocitem, že tu jsem na území smečky a jediný, kdo by sem mohl páchnout by byli právě ti ze smečky. Proto jsem si to tu teď zabrala rádoby pro sebe, načež jsem se opět převrátila na břicho a ještě chvíli se ohřívala jako ještěrka na kameni.
Po chvilce jsem zaslechla cizí zavytí. Hbitě, ale přesto ospale, jsem otevřela nejprve jedno oko, hned na to druhé a podívala se směrem, odkud zavytí pocházelo. Ha, vetřelec, pomyslela jsem si. Výborná šance, jak konečně přestat kamarádíčkování s každým druhým a vrátit se do kůže staré, dobré Skylieth.
Ještě předtím, než jsem nějak zareagovala na její oznámení, jsem v klidu vstala, oklepala se a seskočila na půdu. Popošla jsem k řece a po očku hnědou sledovala, načež jsem se napila a spláchla tak tzv. knedlík v krku. Měla jsem suché hrdlo a celkově, voda mi jednoduše pomohla.
Protáhla jsem se a až teprve teď dělala, že jsem si jí všimla. Lehce jsem se přikrčila a popošla směrem k ní. Pysky jsem měla nad bílými tesáky, které se nedaly přehlédnout, lehce jsem vrčela a sklopila jsem jak uši na krk, tak i naježila chlupy na zádech a vzpřímila ocas. "Jsi snad úplně bez čichu? Tohle je území smečky," vyštěkla jsem po ní a popošla ještě blíž. Všechno postavené a přilehlé jsem nechala, načež jsem si vlčici obešla dokola a dala jí tak najevo, že při prudkém pohybu anebo nějakém ohnání se jsem schopna po ní skočit a ubránit tohle území, jako vlastní. "Vodopády patří smečce Erynijské, která sídlí nedaleko. Máš nějaké přání, nebo sis prostě chtěla nechat vyprášit kožich?" Lehce jsem vrčela, ale už jsem se zastavila proti ní a nechala ocas volně pohozený nad zemí. Stejně tak chlupy, které se neježily a já se lehce uklidnila. Jen mě zajímalo, co tu hledá. Ta dnešní mládež.