Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Atimu se zeptal Atraye, jestli odtud vlastně může odejít. Věděla jsem, že to je mířené na alfu, ale ze srandy jsem mu odpověděla souhlasně taky. Zachytila jsem však jeho myšlenky - Tebe se nikdo neptal. Tebe sem zase nikdo nezval, řekla jsem mu v hlavě a dělala, jako bych o tom nic nevěděla a neměla tušení, že mu vůbec taková slova v hlavě putují.
Najednou řekl, že děkuje za cenné rady. Přikývla jsem a doufala, že už odejde. Ale on nic. Stále tam stál a dodal, že se tu ještě ukáže. Měla jsem na to dost zlomyslné myšlenky, ale raději jsem byla ticho. Pro jeho dobro.
Když už jsem se v duchu radovala, že odchází, spatřila jsem v dálce hnědosrstnatého. Coeden. Sraz všech, když tu chce mít někdo soukromí? Zamyslela jsem se. Čekala jsem, že bude jako Atimu a přidá se k nám, ale on pozdravil a pokračoval, celý mimo sebe, co nejhlouběji do jeskyně. To mi nebrala hlava, až potom, co mi došlo, že je vlastně bouřka. Srábek, ušklíbla jsem se. Ale neříkej, jako kdyby ses ty něčeho nebála, okřikla jsem se v duchu. Ticho.
"Zdravím vás," řekla jsem, když kolem nás profrčela i Aranel, která zřejmě pelášila za svým partnerem. Pak už se z dálky ozvala jen nějaká slova, načež Atray dodal, že bude lepší přečkat to a vyrazit až po bouřce. Jestli půjde teď anebo při bouřce, ono je to jedno, když ho Smrt stejně trochu protáhne, domyslela jsem si pro sebe a přikývla na souhlas, aby to vypadalo, že mám stejnou myšlenku jako Atray.
Po chvilce se všechno uklidnilo. Tedy, bouře byla i nadále, ale já už neslyšela další nesmyslná slova od Atimua. Jaké to je.. mít potomky, tedy, vlčata? Vnukla jsem potají myšlenku Atrayovi do hlavy. Doufala jsem, že to pochopí dobře - tak, jak jsem to myslela. A že alespoň naše konverzace neutne, bude mi odpovídat v myšlenkách. Třeba ho to napadne, anebo to prostě řekne nahlas a já s tesáky vystrčenými přímo před krkem Atima trochu pomůžu jeho odchodu. Omlouvám se, že se tak ptám, ehm. Ale zajímalo by mě to... vždyť to musí být hrozně vyčerpávající a celkově.. uvážeš se tím až nadosmrti, tou povinností se o ně starat. No ne?

Když jsem se ho zeptala, jak vlastně funguje to ovládání počasí, řekl mi, že ho ještě neovládá úplně. Zazubila jsem se. Když mi řekl, že dokáže vycítit i několik dní dopředu, jaké vlastně počasí bude, pozdvihla jsem obočí. Snad nikdy předtím jsem o této magii neslyšela.
Když jsem mu řekla, že jsem ještě nikdy partnera neměla, souhlasil, že jsou někteří vlci samotáři. A potom mi vnutil do hlavy pozitivní myšlenku - je možné, že tu na mě ten pravý čeká. Ta představa, jak někdo stojí stále na jednom místě a čeká právě na mě, mě donutila se zasmát. "To určitě," zakončila jsem tohle téma a podívala se mu do očí.
Po chvilce jsem se odhodlala a chtěla se ho zeptat na jednu pro mě moc důležitou otázku... "A nepotřebuješ ..." to však přišel další vlk a pozdravil. Začal povídat a přiblížil se až moc blízko.
Vycenila jsem lehce tesáky a mírně zavrčela. Věděla jsem, že je ze smečky, ale pro krista pána, kde je vychování? To neví, že když se dva baví, je slušností POČKAT anebo je nechat být? Naštvaně jsem si ho prohlédla. Atimu. Tohle je fakt za trest, dodala jsem si pro sebe a přestala vrčet.
Začal se ptát, jestli může opustit území, aby se vydal za Životem. Jen jdi.. a už se nevra, nedořekla jsem si pro sebe ani myšlenku a on už zase mluvil. Neměla jsem ráda tyto typy vlků, co přijdou a nenechají ostatní ani domluvit. Špetku vychování by to chtělo, chlapče.
"Za mě to máš taky svolené," řekla jsem s mírným náznakem humoru a špetkou ironie. "Život sídlí na vrcholku kopců... Narrských myslím, nebo jak to říkal. Je to bílý vlk se zajímavou šedí, je přívětivý a vůbec se ti od něj nebude chtít odejít," proto tam zůstaň a už se nevracej, pche, "u něho cítíš bezpečí a pocit jistoty. Může tě vylepšit ve vlastnostech - já jsem díky němu o hodně silnější, viděl si na úlovku - a možná tě přiučit i co se týká magií," dodala jsem a přestala na chvíli mluvit. Chtěla jsem mu prostě představit Života v těch nejlepších barvách, aby už se sebral a odešel.
On už začal zase mluvit. Místo toho, aby se sebral a odešel, začal zase něco mektat. "To mluvíš asi o Smrti," řekla jsem. Pomocí magie Iluzí jsem si Smrt představila a přivedla ji vedle něho. "Takhle nějak vypadá, ale je opravdu zlá a není na nikoho hodná. Se mnou hodila z několika metrů přímo na záda, ještě teď mě bolí. Potvora jedna," dodala jsem a přinutila iluzi, aby se chovala jako opravdová Smrt. Začala vrčet a být zuřivě agresivní, když v tom najednou zmizela. "Nejdříve jdi asi za Životem, od Smrti bys takovou dálku," celý rozlámaný a pokousaný "nedošel," dořekla jsem a sedla si. Tohle mu muselo stačit na to, aby se sebral a už konečně odprejsknul.

"Jo," řekla jsem mu na otázku - řečnickou - a poté se ušklíbla. "Počkat co?" Zarazila jsem se, když zmínil, že ovládá počasí. A to jako jak? Stoupneš si ven a řekneš: Mraku otoč se a pluj pryč. A on se jako sebere a je jasně? Nechápala jsem, jak někdo mohl ovládat počasí. Dobře, myšlenky ještě do hlavy šly. Iluze taky. Ale tohle? A vidí to i ostatní?
"A jak to funguje?" Zeptala jsem se celkem zaujatě. Opravdu jsem to slyšela poprvé. Na otázku, jestli to viděl, souhlasil. A poté dodal, že se to blíží k nám. Už to vidím.. zase všichni se sem nahemují a bude tu převlkováno. Hold to přeběhnu do svého úkrytu.. i když do stromu to asi nebude nejbezpečnější, ale co už, pomyslela jsem si při představě své taktiky a zaradovala jsem. Ještě že jsem ten úkryt prostě měla.
Najednou zopakoval po mně otázku. Jaké to je. Ano, na to jsem se ptala. Hned na to se zasekl, že jsem ještě nikdy neměla partnera. A potom, kolik mi tak je. "Čtyři roky. A opravdu jsem ještě partnera neměla. A dokonce ani ne žádného přítele, zatím jsem tu potkala akorát vlka Suerteho a tebe... jinak nikoho, s kým bych si padla do oka," dodala jsem. I když jsem se musela přiznat, že jsem neměla tušení, jestli jsem mu padla do oka stejně tak, jako on mě. Ve smyslu přátelském, že ano.
Když mi popsal, co je to vlastně partnerství, na chvíli jsem se zamyslela. Ta představa byla celkem děsivá, ale určitě bych do toho šla. Kdyby tu byl někdo, kdo by mě chápal, rozuměl by mi, znal by mě a věděl by, jaká doopravdy jsem, určitě bych se nebála s ním jít do páru. Ale nikdo takový, pro mě ušitý na míru, se na světě nenachází. "Aha. Zní to skoro až pohádkově, moc hezky na to, aby to byla realita. Neříkej mi, že se teď najde vlk, který by s tebou byl, podržel by tě, bránil by tě a to až do konce života. To už tě pak raději vymění za mladší, no ne? Já bych například byla věrná až do posledního výdechu, jak se říká. Ale.. nevím, myslím si, že takového tady po světě nejde nalézt."

Atray mi dodal, že je asi podle mého popisu nezná. Já jsem bohužel byla na jejich území velmi krátce, takže jsem jejich jména nepochytila. A popsat je bylo těžší, než si člověk mohl myslet.
Na takové to popichování ohledně skály se Atray trochu chytil ze špatného konce - bral to poněkud vážně. Já jsem neměla skoro žádný smysl pro humor, proto jsem nevěděla, jak se vytváří takový ten všední vtip. A tenhle se mi asi moc nepovedl.
Když jsem mu řekla, že je mi celkem zima, potvrdil, že se poněkud ochladilo. "Tys tu bouři přivolal," svedla jsem to hned na něho aneb musela jsem využít situace. Prostě to byl hozený míček a já ho jen odpálila. "Dělám si srandu.. ale bouře se sem vážně blíží." Zvedla jsem se a oklepala se. Udělala jsem asi 3-4 kroky blíže k východu, abych viděla, jak vítr ohýbá větve a nutí stromy tancovat. Měla jsem prostě tohle počasí opravdu ráda. Bouřka.
Najednou se na nebi ukázal blesk. Byl tam jen nějakou setinu sekundy a já ho stihla spatřit jen koutkem oka, ale viděla jsem ho. A potvrdilo mi to i následné hřmění. "Viděl si to?" Zeptala jsem se ho. Bouřku jsem měla opravdu ráda, i když někdy ten zvuk hromů byl otravný. Ale stejně. Mohla bych ji z pohodlí domova, dá-li se to tak nazvat, pozorovat i několik dní. Akorát tu chybí nějaký ten ušák jako popcorn.
"Hele a...," začala jsem konverzaci. "Jaké to je mít partnera?" Ne, neptala jsem se, abych ho nějak podráždila, opravdu mě to zajímalo. Já měla jen otce, ale nikdy jsem k nikomu nic bližšího necítila. Jednoduše.. jsem neměla ani pravé kamarády, kteří by se na mě v nejhorším nevykašlali. Celkově jsem život jela na své notě, bez ostatních. Ale chtěla jsem zjistit, jaké to je, mít někoho po boku. Neuměla jsem si to představit, ale zase jsem nevěděla, jestli to není vhodné, když Atrayovi jeho partnerka SazXeen utekla, tedy, opustila ho. Nechala jsem to tedy na něm, jestli mi odpoví a nějak to popíše, anebo jestli se raději zdrží hlasování.

//Jestli teď tu hru někdo naruší, tak za ním osobně dojdu a vlastnoručně ho připravím o možnost mít potomky!

Když jsem vyklusala na tu nejvyšší římsu jeskyně, zjistila jsem, že to je oddělení VIP pro alfy. Takže tam vlastně mohl jen Atray, možná Freya, jelikož byla jeho dcera, a nikdo jiný. Ale já tam prostě musela vlézt.
Když tu teď mám mít domov, musím znát vše, ne? Zazubila jsem se pro sebe. Atray mne oslovil, ani nepozdravil. Hulvát, zašklebila jsem se a v klidu si sedla. Na tváři se mi rozprostíral kamenný výraz. Atray mi řekl, že je to v pořádku a pro příště si tohle místo alf budu pamatovat. Přikývla sem. Ani jsem v jeho slovech neslyšela nějaký náznak naštvanosti anebo tak něco, spíše jen pro informaci, že tu nemám co hledat. Proto jsem souhlasila a sklopila uši.
Na otázku, jestli neruším, přitakal kladně. Musela jsem jen nasadit malý, lehký úsměv, načež jsem se postavila. On se protáhl, já si zívla a přitiskla uši ke krku. Bylo to tu opravdu zajímavé a moc se mi to tu líbilo, zřejmě proto, že to bylo pro tu "lepší vrstvu smečky", nebo jak to jinak nazvat.
"Jojo, souhlasím," zašklebila jsem se ďábelsky a vyskočila na všechny čtyři. Ocas jsem vztyčila přímo ke stropu, natáhla krk a nechala si uvolnit svaly na zádech. Hned na to jsem se snažila opatrně narovnat a rozejít se k východu.
Otočila jsem se na Atraye. "Jdeme?" Zeptala jsem se na pokraji římsy oddělující různé místnosti. A hned na to jsem seskákala dolů.

Když jsem se ocitala v té místnosti, ve které jsem se už ocitat mohla, nebyla jsem tak napjatá a mírně jsem se uvolnila. Sedla jsem si blíže ke zdi a počkala, až sem dorazí i Atray. Mhm, zamžourala jsem s přimhouřeným pohledem ven. Už už jsem viděla jeho modrý šátek a kaštanový kožich. Usmála jsem se. "To počasí si dělá co chce," konstatovala jsem, než stihl dorazit vedle mě a podívala se ven. Posadila jsem se a ocas svinula k tělu. "Jak si vlastně získal ten šátek?"

<<< Řeka Mathaë
//Opravdu v krátkosti

Klusala jsem, co mi tlapy stačily. Nechtěla jsem, aby tam Suerte na mne čekal dlouhou dobu, byla bych zodpovědná za to, co by se mu tam mohlo stát. Ale vlastně... nemusela bych. Byl to kamarád, proč se o něho starat? Není to přeci dobrý přítel, ještě se tak moc dobře neznáme... Ale ten pocit, že bych měla stát na jeho straně, jsem měla stejně.
Poslušně jsem se vydala do jeskyně. Ano, chtěla jsem se vyspat ve svém, ale cítila jsem, že se tam zřejmě kolem ní potuluje Atray a dost by se mi hodilo si s ním promluvit. I když vlastně jsem k tomu důvod neměla... už tu z toho všeho blázním.

>>> Skála

Suerte mi řekl, že není typem, který by byl suverénní a procházel se po cizím území. Vždyť to ani nikdo netvrdí, dodala jsem si spíše pro sebe. Pak taky dodal, že by můj alfa nejspíše vyrostl, než by se od tohoto chlupáče něco dozvěděl. Kamenným pohledem jsem ho celého sjela a hned na to se zastavila na tyrkysových očích. "Ještě si se do takové situace nedostal, chci říct nesetkal ses s Atrayem, tak nevíš. On je vskutku dobrým vlkem," upřesnila jsem to, co jsem měla na mysli, ale v trochu mírnějším podání.
Hned na to jsem se postavila. Nohy jsem měla celé přebrnělé a celkově mě tlačilo sedět na zadku. Protáhla jsem se a zastřihala oušky. Ucítila jsem pach Atraye, který se nepochybně někam hýbal, ale taky Coedena a té jeho skupinky. Jsem celkem unavená, řekla jsem si pro sebe a podívala se na Suerteho. Ten vlk měl dost energie, že by jí založil i mne.
Černo bílý ještě k tomu dodal, že by si ani nenechal do ničeho mluvit. To jsem si říkala taky, ale alfa je alfa, milej zlatej, dopovídala jsem si v hlavě a přikývla. V tomhle jsem ho zase chápala, asi jsme to měli stejně.
Nakonec, při položené otázce, proč tu vlastně je, mi odpověděl, že jeho poslání je lézt ostatním vlkům krkem. Hned na to se zvedl a skočil po mně. I když nebyl tak moc silný, stejně mne svalil k zemi a stál nade mnou. Podivně se usmíval, na což jsem mohla reagovat automatickým vyštěknutím, ale hravým. Taky vrčením, to už bylo spíše pro autoritu, ale stejně. A taky posléze otočením si rolí, aneb teď byl pode mnou on, a já na něm. "Hahá," dodala jsem vítězoslavně, ale aby si nemyslel, že se nad ním stále povyšuji, nechala jsem se volně opět převážit a dopadnout na zem pod něho. Můj pohled byl sice stále kamenný, bez náznaku úsměvu, ale hravost se ve mě jednoduše nedala pokrýt.
Když jsem vstala, oklepala jsem se a podívala se na něho. "Prosím, počkej tu. Potřebuji do smečky a celkově jsem trochu utahaná. Zítra se tu sejdeme, nebo... tak nějak, jo?" Dodala jsem. Čenichem jsem mu dloubla do boku a mrskla ocasem. Hned na to jsem se k němu přiblížila a nasála jeho pach do plic. Voněl tak volně, ale mně to ani tak "nezajímalo". "Ne, že zdrhneš! Najdu si tě," křikla jsem po něm, když už jsem mizela v dálce...

>>> Erynijský les

//Jste zdravé? Kde mám teď Razzakiho najít? :DDDD
EDIT: Jeho příspěvky jsou někde doooole v ... pryč :D

//Moc děkuji, cením si toho ^^

Budoucnost - Sestra Života a Smrti

Tato vlčice se jeví velmi mile, jako stvoření zcela odlišně od svých sourozenců. Oči jsou sklovitě bezbarvé, barví se náležitě podle budoucnosti návštěvníka. Srst o poznatek delší, sněhově bílá. Hřejivý úsměv, který je vždy zastřen, utajujíc okamžiky vlka, dokud neobdrží úplatek. Vybíravý postoj, prahnoucí po plodech moře, poskytující lehký náhled do budoucnosti. Všechna její slova pravdivá jsou, zastihnout ji však nemožné zdá se býti, neboť partnerkou Osudu je.

Když se Suerte uklidnil, byla jsem celkem naštvaná. Ne doslova, jen mě to poněkud urazilo... ale musím uznat, že on byl taktéž vtipný a já nechtěla působit nějak egoisticky jen tím, že jsem se mu smála a on mně nesmí. Ale stejně jsem si přečetla jeho myšlenku... ano, to máš pravdu. Hhhehehehe, zašklebila jsem se v duchu, navenek však stále kamenný pohled.
"Tak jistě, že když se tam půjdeš projít, půjde po tobě... když se budeš chtít třeba přidat, anebo bys tam šel se mnou, nic by ti neřekl. Byl by naopak rád," a možná i já, he ehm, odkašlala jsem si. Ještě že Suerte myšlenky neuměl číst.
Poté mi Suerte objasnil, jak to myslel. To máš pravdu.. existuje hodně těch přísných alf - Elisa, ehm - a ty by tě sežrali nejraději jen za to, že vlastně žiješ a jsi vlk. Nepochopíš, odpovídala jsem si pro sebe, ale Suertemu jsem nic neřekla. Jen jsem přikyvovala hlavou.
Na to mi Suete dodal, že je to dobré vědět, ale stejně by tam nešel. Přimhouřila jsem oči a zaměřila se před sebe. Možná jsem ho chápala, samozřejmě to byla jeho věc a já ho do ničeho nutit nemůžu. I když možná právě jeho ano, aeeehm, zívla jsem si v duchu. Černo bílý si stál za myšlenkou, že není důvod tam chodit. Stejně by ho asi nejdříve alfa sežral, než by se od něho něco dozvěděl... tak nějak jsem jeho slova pochopila, i když jsem je částečně moc neslyšela. Přikývla jsem. "Samozřejmě je to tvoje volba, do ničeho tě nikdo nemá právo nutit," odkašlala jsem si. "Až na mě, já můžu všechno," řekla jsem v průběhu kašlání, takže bylo rozumět nula nula nic. To byl účel, hehe.
Na myšlenku ohledně cílů apod. mi Suerte položil otázku. Proč vlastně ty cíle mít? "Je to rozhodnutí na každém, každý vlk má jiný pohled na svět a stejně tak i na situaci. Podle mě je takový život bez cíle poněkud... bez smyslu. Proč tedy žít, když není proč? To je lepší si říct například - najdu si partnerku - nebo založím si smečku. A hned se můžeš tím směrem zdokonalovat a vědět, proč tu vlastně jsi." To byla správná otázka, která by se mi teď líbila, kdyby ji Suerte zodpověděl. "No, vidíš. Proč tu vlastně jsi?" Pozdvihla jsem obočí, mírně se ušklíbla a šťouchla do něho packou. Do boku, aby náhodou neskučel, že jsem ho zranila a já nemusela ze sebe dělat zdravotní sestřičku.

Když jsem se zatvářila celkem dotčeně, že mě zmínění vlčice trochu urazilo a poněkud žárlivě jsem se zamračila, Suerte se najednou začal smát. Ale šíleně nahlas a poněkud od srdce. Podívala jsem se na něj s pohledem aneb 'to myslíš vážně? He?' a on se mi najednou omluvil, že se nechal unést. Hned na to mi řekl, že kdybych se viděla... "dobrý zase," trochu jsem ho okřikla a mírně se ušklíbla. I kdybych vypadala sebevíce vtipně, tohle by si ke mě neměl nikdo dovolit.
Suerte se mě zeptal, jestli by nedostal vyhubováno za to, že by se objevil na území smečky. "Jasně, že kdyby ses tam šel projít nebo si jít zalovit, alfa by na tebe trochu vyštěkla, ale nic by ti neudělala. Atray je velmi hodný vlk, je milý a má pochopení. A kdyby sis tam šel zažádat o místo, nebyl by proti," dodala jsem a pozdvihla obočí. Stále jsem si představovala, jak jsem asi musela vypadat, když se tomu tak zákeřně smál.
Najednou na mě padla otázka. Zamyslela jsem se. "Ne. Kdyby ses na mě odkázal, Atray by to pochopil," řekla jsem. Doufala jsem však, že nebude takový ten typ, který by toho využil, jako to bývá. Aneb přivede si kupu přátel na lov a všechno svede na mě. To by mne čekalo pouze vyhoštění, nic jiného.
Když jsem zmínila více komunity, zeptal se, kolik nás tam je. "Noo," zamyslela jsem se. Coeden, Aranel, Indil, Atray, Freya... Atimu, počítala jsem v duchu. To máme jeden.. tři.. šest? Sedm? Se mnou osm? V matice jsem nikdy nevynikala. "Něco kolem osmi," ušklíbla jsem se. Samozřejmě tam mohli být i jiní, co byli právě na toulkách a tak, a já o tom nemusela vědět. Ale stejně, tohle byl takový odhad, snažíc se být přesný.
Po zmínění mého úmyslu mi Suerte přitakal, že jsem ambiciózní vlčice. Přikývla jsem a trochu se usmála - docela mi to lichotilo. "No.. díky. Ono, kdo by neměl cíle? Je to lepší než žít ze dne na den... potom ten život nemá smysl, podle mě," zazubila jsem se a zastřihala oušky. Kdo ví, co měl Suerte za cíle...

Suerte mi bez okolků pověděl, že jeho vybraná a vysněná magie je magie země. Hah, trefila jsem se! Byla jsem na sebe pyšná.
Hned na to mi pověděl, jak nějaká vlčice tuto magii vlastní a i její otec, že to je perfektní a že je úplně tou magií zaslepený. Začala jsem trochu žárlit. Vlčice, vycenila jsem v duchu tesáky a podívala se na Suerteho. Vypadal velmi okouzleně. Samozřejmě to bylo tou magií, ale já pořád myslela, že má na mysli vlčici. A i když to byl vlastně jen kamarád, začala jsem žárlit. Hodně.
"Aha no... hmm," dodala jsem celkem uraženě a přivinula si k tělu ocas. Hned na to jsem si ho začala čistit a dělala jsem, že ho moc nevnímám. Nějaká vlčice.. pche, říkala jsem si v duchu, ale navenek jsem byla klidná.
"Vyhýbat obloukem? A proč hned vyprášit kožich? Vlastně tam žádné starosti nemáš a alfa většinou nemá důvod, proč ti ten kožich vyprášit. Navíc.. kdyby si měl po boku někoho, koho by si znal, jistě bys změnil názor. Ale jak myslíš," zakončila jsem opět nějak ve stylu "raději si běž za tou vlčicí, pff" a otočila se za sebe. Deprimovalo mě, že tu jsme sami. Bylo to divné.
Suerte nemohl po chvilce uvěřit mým slovům, že jsem byla hravá. Přiznala jsem se, nikdo to doteď nevěděl. "Ano... ale to je minulost." Nechtěla jsem nějaké téma o mně řešit, i když jsem to vlastně už všechno řekla. Ale i přes to jsem se například Suertovi do hlavy nedívala. Zaprvé jsem ještě magii myšlenek tak dobře nedokázala ovládat a za druhé ani mně by se nelíbilo, kdyby o mě někdo věděl všechno... a to jen díky hlavě. Proto jsem se soustředila jen na jeho myšlenky, které zatím neprojevoval. Nic víc, nic míň.
Pak mi Suerte pověděl, že před zimou nad smečkou přemýšlel. A nyní nemá důvod. Chápala jsem ho. "Já jsem taky do smečky původně nechtěla... ale nevím proč, nějak se to zlomilo a jsem v ní. Asi jsem potřebovala více do komunity, jinak by ze mě byl takový ten dark vejdr vlk, jak se to říká," zazubila jsem se. Ale stejně jsem byla uvnitř celkem uražená, že má zálusk na nějakou jinou vlčici. I když by mi však řekl, že by třeba se mnou chtěl být partner, asi bych odmítla. Ale byla jsem velmi žárlivá a kort na vlčice... a když se jednalo o nějakého známého, dobrého známého, snad i přítele, dokázalo to ve mě vypěnit až do vzteku.
Nakonec Suerte dodal, že do smečky nechce a je o tom pevně rozhodnutý. "Já tvůj názor v úmyslu měnit nemám, jen jsem ti to oznámila. Samozřejmě že smečku neberu jako "je to rodina, budu se za ní bít," protože počítám s tím, že kdyby šlo do tuhého, za mě by se nikdo nepostavil," zdůraznila jsem slovo nikdo a podívala se na nebe. Ani jsem nepostřehla jeho stejnou myšlenku, kterou měl. I přes to jsem to však myslela vážně. "Vlastně tam jsem proto, abych byla později povýšena a následně tak budu i silnější. Chci se zaobírat směrem lovu, takže tak. A jak jinak být lepší, než přes smečku? I když možná časem to budu brát jako domov, teď to má do domova dost daleko." Přesně tak to bylo.

Bylo mi nad slunce jasné, že kdybych narazila na někoho jiného, asi bych ho chvíli pozorovala a až po nějaké době, kdy bych si zjistila, do jaké míry se nechá vytočit, bych ho začala provokovat. Ale Suerteho jsem brala vážně, proto jsem mu odvětila prostě a upřímně.
Suerte se mi svěřil, že Života poprosil o novou magii. To mi ten vlk neřekl, že učí i nové magie! Naštvaně jsem hrábla packou do země. Ale neměla jsem stejně tolik kytek, byla jsem ráda, že mi to stačilo na mé fyzické vylepšení. "A o jakou sis požádal?" Magií bylo na výběr hned několik a mě zajímalo, o jaké magie se Suerte zajímá. Zřejmě to ale magie iluzí nebyla, když ho ani trochu nepotěšil můj výkon. A magie myšlenek? Suerte by nebyl asi jedním z těch, co by rádi viděli o něco hlouběji než ostatní... vzduch už měl a nějaká magie ohně nebyla na tak klidného a soběstačného vlka. Typovala jsem to na Zemi anebo Vodu. Vztah Suerteho k vodě jsem tedy ještě nezjistila, i když tady u Mathaë se nějak extrémně na vodu nesoustředil. Ale že by se soustředil na zem, to se taky říct nedalo.
Novinky byly akorát ty, že jsem ve smečce. Na to Suerte se přiblížil a očichal mne. Bylo mi to nepříjemné, neměla jsem žádný osobní prostor, ale uvědomovala jsem si, že jsem ho taky očichávala. Proto jsem se snažila držet se a neskočit po něm. "Za touhle řekou... ale teď v lese nikdo moc není, no," dodala jsem. To byl asi hlavní důvod, proč jsem se šla podívat i jinam, než jen toulat se po lese. Aranel a Coeden se šli projít i s Indil, Atray se potuloval kolem a zřejmě asi neměl čas... a pak Freya a nějaký cizinec, kterého jsem ještě ani nepotkala. Zřejmě byli dva a já na takové to seznamování nebyla stavěná.
Černo bílý vlk, stojící přede mnou, konstatoval, že se podíval více na jih. Přikývla jsem - samozřejmě, že jsem se tam taky podívala, když jsem navštívila Života, ale to neznamenalo, že by se mi tam nějak líbilo anebo že bych si prošla více území. Šla jsem jen přes ta hlavní, abych se tam co nejrychleji dostala. "Zlatý sever," řekla jsem a spokojeně si zamlaskala. Hned na to jsem přirazila ušiska ke krku a přimhouřila opět zrak. Planý poplach, byl to jen zajíc.
Popravdě jsem ani nečekala, že by Suerte na mou otázku ohledně jeho povahy odpověděl. Přiznal se však, že to je minulostí a že se nějak spálil ohledně větší komunity vlků. Poslouchala jsem ho a podívala se mu do očí. Začal si nevinně čistit packy. "Jak vidím, ani jeden z nás neměl nejlepší minulost... já vlastnila smečku, kterou moje sestra vypálila i s mým otcem a všemi... co mi sloužili. Proto jsem se taky stala takovou zařeklou, která nemá ráda ostatní. Popravdě.. jako malá jsem byla trochu rozmazlená, ale byla jsem více jako sluníčko. Teď takový typ vlků nechápu... jednoduše když tě poznamená minulost, už nejsi tím, kým si býval," řekla jsem svou myšlenku a posadila se. Měla jsem přebrněné zadní nohy, které jsem natáhla stejně tak, jako přední. Pěkně jsem se protáhla, hlavně klouby, jenž se ozvaly mírným zapraskáním. Bylo to příjemné.
Nad námi si to poletoval nějaký obří pták. Sledovala jsem ho velmi bedlivě, ale přesto jsem koutkem oka pozorovala Suerteho. "To chápu jako že do smečky bys asi rád nešel, že?" Řekla jsem. Popravdě... nikdo by netypoval, že i já půjdu do smečky. Nikdo.
Byla jsem velmi samostatný vlk, co se hodí více na tuláka. A po té aférce s vlastní smečkou by to neřekl nikdo. Ale já se i přes to do smečky přidala, i přes to všechno... i přes nenávist k ostatním a i přes dokazování respektu k výše postaveným. Ač brát vlčata jako výše postavené mi ještě moc nešlo... spíše jsem se jim vyhýbala, dost nerada bych jim ublížila a poté byla sražena na nejnižší postavení anebo vyhoštěna. Neměla jsem ráda, když byl mladší vlk na vyšším postavení. Nikdy to v mé blízkosti nedělalo dobrotu...

Pyšně jsem napnula hruď, když Suerte celý zmatený dýchal jako o život. Ten vlk s rybím ocasem to úplně perfektně zakončil, což mě donutilo vyprsknout smíchy. Opravdu, tohle pomohlo zcela perfektně mé pošahané náladě.
Suerte po chvilce uraženě dodal, že kdyby to nebyl on, neudělala bych si z něho srandu. Vlastně to byla otázka. "I kdyby to byl Vlčíšek, tak bych si z něho udělala srandu." Odpověď byla prostá a upřímná, nezáleželo na tom, co za vlka se tu objevilo. Udělala bych si srandu i ze sebe, což by ale nebylo moc příjemné. Dělat srandu si ze sebe škrtám.
Po chvilce jsem přečetla Suertovi (//? :D) myšlenky ohledně ježčích bodlinek. Natěšeně, že zase zmateně bude vytvářet nové pohledy, si jen pomyslel, že nebudu listovat v jeho hlavě jako v knize. A pak něco o neslušnosti. "To bych si přeci nedovolila..." řekla jsem mu v hlavě a pekelně se ušklíbla. Vždyť mě zná...
Když se Sue uklidnil, řekl mi, jak skvělý a klidný Život je. Bylo to ironické, když myslel toho vlka, načež já myslela život jako nehmotný.
"Já jsem mu dala taky několik květin a musím říct, že od té doby jsem o něco silnější a téměř v lepší formě," konstatovala jsem k černo bílému s podivným úšklebkem. Stále jsem si ho totiž představovala, jak zmateně kouká na vlko rybu.
Černo bílý vlk se najednou v hlavě okřikl, že má být naštvaný a ne spokojený. Nechápala jsem ho, ale rozhodla jsem se chvíli dělat, že o ničem nevím. O Smrti si však musel do mne rýpnout, že se našel konečně někdo silnější, než jsem já sama. Protivně jsem sklopila výraz a trochu zavrčela. "Je spousta vlků, kteří jsou silnější. Ale je rozdíl mezi sílou fyzickou a psychickou, víš?" Řekla jsem trochu dotčeně. Teď jsme si kvit, konstatovala jsem si pro sebe. Já na něj s magií, on na mě se Smrtí. Pche.
Aby nestála řeč, Suerte se mne zeptal, jestli se mi stalo něco zajímavého od doby, kdy jsme se neviděli. Znělo to trochu divně, ale musela jsem zmínit smečku. "Vlastně.. ano," začala jsem téma. "Přidala jsem se do smečky. Zpočátku mne tam nikdo nebral vážně, ale už jsem se s nimi smířila a jsem tam v přátelském pojetí," zadumala jsem potichu a podívala se na nebe. Mraky nikde, ale foukal chladný vítr. Proto jsem přimhouřila oči a podívala se na nehmotný bod kamsi před sebe. "Jinak akorát ta návštěva Smrti, rozlámaná záda a... nevím, celkově to hrozně rychle uteklo," obrátila jsem oči v sloup a podívala se na jeho srst na krku. "A co ty.. stále jsi tulákem? Nic nového?" Zakřenila jsem se trochu idealisticky, což mi nebránilo zeptat se konečně na jeho myšlenku. Ale tak, aby nepoznal, že to naráží právě na jeho myšlenku. Složité, že?
"Poslyš," započala jsem svou otázku. "Proč jsi vlastně takový... naštvaný a uražený? Je pravda, že já to mám v povaze taky, málokdy jsem klidná a v tom lepším rozpoložení, ale přijde mi, že u tebe to zanechalo - stejně tak jako u mě - následky po nějaké minulosti. Pokud je to na tebe trochu lechtivé téma, beru otázku zpět, jen si myslím, že by ti pomohlo to někomu říct. Mně to třeba o trochu pomohlo," sklopila jsem uši, následně i zrak a na tváři vykouzlila takový mírný... přátelský úsměv. Jestli se to tak tedy dalo nazvat, já totiž přátele... nikdy neměla.

// Vždyť Skylieth je takové zlatíčko... a řádně platí! Díky ní teď Smrt má z čeho platit nájem, víš jak dlouho ty kameny sbírala? A vůbec, kde je spravedlnost? Náš host, náš pán! :DD