Gallirea - Příspěvky uživatele

"Tys to asi nepochopil," odvětila jsem mu, když nejdřív se mě zeptal, proč, když jsem nesmečkový typ, v ní sem. Kdo řekl, že jsem nesmečkový typ? Já jsem smečkový typ! Jen musím být nad někým, abych měla koho popichovat a nikdo si na mě nemohl dovolit.. ach, staré dobré časy, když jsem byla alfa, zamyslela jsem se. Byly to nádherné chvíle, kdy jsem si dupla a jak otec, tak všichni ze smečky poslechli. Chci ty časy vrátit zpátky!
"Poslouchej," začala jsem od začátku a pomaleji, aby to jeho nižší mozková kapacita vstřebala, "jestli sis nevšiml, moc v té smečce nejsem. Ale lovím občas pro ni, tím dostanu vyšší postavení - možná, detail - a tím se stanu silnější! Všichni na vyšším postavení jsou silnější, prostě to tak je. A když budu silnější, nebudu muset mít strach, jestli ten druhý náhodou po mně neskočí a nezraní mě, když nevím, jak je na tom se sílou. Takhle nebudu žádný strach mít! Chápeš?" Mluvila jsem zřetelně a snad dost jasně. S kamenným pohledem jsem vstala a oklepala se.
Když se mě Meinere zeptal, co z toho bude mít, chtěla jsem mu to opět vysvětlit, ale raději jsem chvíli mlčela. "Nic," dořekla jsem později chladně a pootočila se po pachu. Zaregistrovala jsem nové vlky.
Meinere si najednou pomyslel něco o Životu a souhlasil. Ale najednou dodal, že tamta vlčice se alespoň chovala slušně. No dovol? Já jsem ještě slušná! Kdybych nebyla, řekla bych ti taková slova, že by se ti ta bílá přebarvila na černou zpátky! Dodala jsem si pro sebe a nechala to být. On se však nenechal a začal mi vysvětlovat nějaké "zaprvé" a potom "zadruhé" ohledně jeho stavbě těla. Přikývla jsem, když souhlasil s ušákem a později i něco o Životu, že půjde. Byla jsem celkem ráda, ve dvou to ubíhá rychleji a on je celkem takový klidný, tak jsem souhlasila. Dodal, že ale počká, neboť tam nemá co dělat. To chce, aby si začal sbírat kytky, domyslela jsem si a poslouchala ho dál. "Ne, o žádném rudém jezeře nevím. Dobře, bude tvoje, ale stavíme se tam. Zajímalo by mě, jestli je fakt rudý. Anebo proč se tomu tak říká?" Zeptala jsem se ho. Vypadal, že ho to zaujalo a tím pádem by to mohlo zaujmout i mě.
Popošla jsem blíže k našemu lesu. Ucítila jsem odtamtud velmi cizích pachů, proto jsem jen couvla. Moc vlků, moc vlků! Neměla jsem ráda hodně vlků na jednom místě, raději jsem se vždy soustředila jen na některé. Změna plánu. Tam nejdu, usoudila jsem a ještě o krok couvla. "Atrayi? Doufám, že mě slyšíš. Chtěla jsem ulovit smečce losa, ale jak vidím, máte tam toho hodně co na práci. Nechci se tam motat a dělat tam ještě větší zmatek, takže až ty cizí pachy protřídíš, budu zpátky. Stavím se za Životem, abych byla pro smečku silnější a potřebnější. A cestou zpátky, až budeš s vyhazováním těch cizinců hotov, toho losa ulovím. Jak říkám, ráda bych ti stála po boku, ale cítím i pachy z naší smečky, takže to jistě zvládnete. Já bych je všechny musela vyhodit, hehe. Zatím se měj a dávej pozor na to, koho bereš do smečky. Skyl, dořekla jsem myšlenku, kterou jsem mu poslala (snad) do hlavy a otočila se na Meinera. "Tak co, jdeme? Já jsem najedená a na smečku kašlu. Můžeme jít rovnou za Životem," dopověděla jsem a pomalu se rozklusala směrem na jih.

>>> Podél řeky Mathaë; přes Přímořské pláně (Jinks X Meinere) Středozemní pláň
(Zareaguji v dalším příspěvku, abychom se pohnuli :3)

Když jsme se zastavili, Meinere se přiznal, že lovit nejde, neboť je na to líný. Dobře, já taky nebyla nejvíc hyperaktivní, ale pro lov bych se dokázala obětovat i při posledním doušku energie. Pokrčila jsem "rameny" a v duchu si řekla jen: Jak myslíš. Byla to jeho věc, ten pár těch ušáků mohl být náš a celkově, měli bychom to hned za sebou, kdyby nebyl líný jako prase. Tak on na jednu stranu srovnává všechny s prasaty a sám je tak líný! No je to normální? Ne. On není normální.
Jeho veškeré myšlenky jsem raději pouštěla jedním uchem tam, druhým ven, protože přemýšlel spíše tak sám pro sebe. Nic zajímavého, jakoby trpěl samomluvou.
"Patřím do smečky," přiznala jsem se na jeho všechny otázky. "A ne. Mou povinností to není, ale snažím se o vyšší postavení, tedy, abych u alfy měla protekci. Nejsem smečkový typ, ovšem, smečku využívám. Nerada to říkám takhle nahlas... ale smečku využívám k tomu, abych se v ní dostala o něco výše a potom se tak stala lovkyní. A to už si budu moct ulovit toho pitomého losa sama, takhle potřebuji pomoc. I když kamzíka jsem taky zvládla sama," řekla jsem chladně a sedla si. Vypadalo to, že on se jen tak nepohne.
Sama bych tomu nikdy nevěřila, že se přidám do smečky. Ale byla jsem dost mazaná a takhle jsem toho pěkně využila. Hah! A nikdo to neví! "Když mi pomůžeš, ulovím ti jednoho toho ušáka. Souhlasíš?" Navrhla jsem mu. "A pak to jen donesu do smečky. Co s tím udělají je jejich věc. Alespoň uvidí, že jsem užitečná a nejsem tam jen do počtu," dořekla jsem. To byla část mého plánu. "A hned na to vyrážím za Životem. Je tvoje věc, jestli půjdeš se mnou, ale -nic proti- to panděro by chtělo zhubnout," mrkla jsem na něj s žertovným výrazem.
(//Rychlejší posunutí děje)
Abych nelenila, vyskočila jsem a ty dva ušáky nenáročně ulovila. Jednoho jsem si nechala na své straně, druhého jsem položila před něj. Líný.. jako prase, zopakovala jsem si a pustila se do masa. Nemusel to žrát, byla to jeho věc. "Tak co? Rozhodl si se?" Pobídla jsem ho naposledy a olízla si krvavou tlamu.

<<< Jedlový pás

Utíkala jsem dál a dál. Trochu jsem zpomalila a otočila se, jestli za mnou ten lenoch jde. A šel. On opravdu následoval mé černo bílé pozadí. Mrskla jsem ocasem. Ne, nebyla jsem z toho nijak uvytržení, ale byla jsem ráda. Pro dobro smečky, měla jsem v plánu ulovit losa.
V dálce jsem si všimla nějakých siluet vlků. To jsem ponechala siluetami a věnovala se ostatním věcem.
Doběhla jsem kus za hranice a zastavila, aby mě ta černo bílá kupa chlupů dohnala. "Budeš si lovit taky zajíce, nebo ne?" Zeptala jsem se ho. "A potřebuji potom pro smečku ulovit losa. Kdyby si sebral svou kupu chlupů a byl bys tak laskav," dořekla jsem. Neměla jsem takovou sílu ho skolit sama. I kamzík mi dělal problémy.
Ale zase jsem neměla v plánu ho nijak prosit. Klidně bych si to udělala sama, nějak... po svém. Ale co. Otočila jsem se za světlem a spatřila pár ušáků. "No?" Řekla jsem na jeho maličkost a trochu přimhouřila oči. To slunce mě už štvalo, když tu náhle mrak. Díky Bohu, poděkovala jsem si pro sebe a zhluboka se nadechla. S tebou je to těžký..

Ve své podstatě jsem tomu opravdu nemohla uvěřit, že tu stále byl. Odhadovala jsem ho na typ vlka, který si o sobě myslí bůh ví co, sebere se a odejde. On přeci nikdy na nikoho nečeká! Ale třeba byl jiný. Je dost možné, že se tak zachoval už hodněkrát, ale třeba to bylo tím, že jsme měli doslova stejné myšlenky a pocity. Fuj.
Najednou se převalil a vstal. Zeptal se mě, tedy, řekl, že tu snad nečekám dlouho. Aniž bych něco stihla říct, dodal, že se nemá za co omlouvat. "Nevadí mi čekat. Ty si čekal na mě, já na tebe. Jsme si qit," dořekla jsem a postavila se. Protáhla jsem se taky a povolila levou přední packu.
Tu Meinere protrhl ticho větou, že kvůli němu by se čekalo klidně i na konec světa. V hlavě jsem si myslela své, ostatně jako vždycky, ale jen jsem ho nechala a přikývla. "No když myslíš," dořekla jsem a ještě jednou se protáhla.
Hned na to jsem se otočila a podívala se před nás. Viděla jsem část planiny. "Jsem celkem hladová. Co říkáš na malou sváču?" Napadlo mě. Pomalu jsem se rozešla, aby se rozchodil, jestli měl třeba přeleženou nějakou část těla, načež jsem se postupně dala do klusu. "Poběž!" Křikla jsem s úšklebkem, když se mi vybavilo, jak vlastně takhle křičel on na mě. Ta ironie...

>>> Západní Galtavar

<<< Stará zřícenina

Připadala jsem si pyšně, když jsem na to šla chytře. Na Smrt se prostě musí jít chytře, potom není tak zlá a vlk by si jí dokázal i trochu ovládnout. Když jí ukážete nějaké ty blyštivé věci, je jako andílek a poslouchá na slovo.
Přizdvihla jsem obočí a nasála pach, který oplýval tímto územím. Byl to Meinere. Zvláštní, stále je tu. Bohužel, zažertovala jsem a namířila to přímo k němu. Poklusem jsem se zastavila u něj a lehce zamžourala. Ranní paprsky mě celkem oslepily, ale co.
Sedla jsem si nedaleko od něj a čekala, až se probudí. Začala jsem se čistit - olizovat si packy a celkově, udělala jsem si takovou tu svou osobní hygienu. Zastřihala jsem ouškama pokaždé, co se pohnul, a čekala, jestli už se probudí. Nechtěla jsem ho hned vzbudit, byl by mrzutý a já bych ho nejraději skopla do studené vody, a tak jsem byla trpělivá a čekala. Zajímalo by mě, kdy se ty magie projeví, zamyslela jsem se. Doufala jsem, že co nejdříve.

<<< Jedlový pás
(//Pokus č. 354125 :D)

Opět jsem se nacházela v hlubokém, tajemném lese. Vzpomněla jsem si na reakci Meinera, který se iluzí Smrti naprosto vylekal a měl co dělat, aby ho nepotkal infarkt. Ne, škodolibým (možná trochu) tvorem jsem nebyla, ale tohle jsem dělala ráda. Moc ráda jsem si z někoho utahovala a tahle magie jako by mi byla souzená.
Kličkovala jsem mezi stromy. Na jednu stranu jsem už takový strach neměla, když jsem věděla, co mě čeká. Ale na druhou stranu, setkat se zase s tou zelenou potvorou s černou srstí, která vždycky rozzářila okolí, to jsem moc radosti neměla. No ale co, byla tu od toho, aby nám pomáhala ve vylepšování našich magií. I když vlastně, počkat... od čeho tu je? Ještě více by mě však zajímalo, kde se vzala. Nemohla prostě jen tak přiletět z nebe a ani se nemohla narodit nějaké obyčejné vlčici. Museli to mít v rodě, stále mi to nešlo do hlavy.
Nadechla jsem se zhluboka a zastavila se. Vydechla jsem celý obsah plic a rozhlédla se. Smrt ještě odnikud nevylézala, za což jsem prozatím děkovala Bohu. Ale byla jsem připravená na chvíli, až na mě zase odněkud vyskočí. Už jsem se ale poučila - nebudu jí do té její zříceniny lézt. Počkám si jednoduše někde dole.
Rozklusala jsem se za světlem. Působilo to tu na mě poněkud děsivě a mírně nedůvěřivě. Ne že bych z tohoto místa měla strach, abych se dala hned na útěk, to opravdu ne. Ale raději bych se tomuto místu vyhýbala. Ovšem, jak jinak si vylepšit magie, než u téhle bestie?
V duchu jsem si stále říkala, že to budu mít hned za sebou. Pak půjdu něco ulovit, doběhnu za smečkou zjistit, co se tam děje (jestli tam je něco nového, popřípadě donesu nějakou kořist) a se svolením od Atraye si to namířím k Životu. Oproti Smrti jsem se k němu docela těšila, i když ta dálka... to nemůžou bydlet nedaleko od sebe? Musí to být přes půl země?
Zajímalo mě, proč sem nešel i Meinere. Zcela jistě z jeho strachu, určitě se jí bojí. Já jsem tedy strach neměla, měla jsem z ní respekt, když vím, jaké magie ovládá. Vlastně.. všechny. A možná i nějaké svoje. Ale i přes to jsem nebyla taková bačkora a vlezla sem. Už jsem se těšila, jak jí řeknu, že chci magii nevím jakou, a že... počkat.. měla bych si to promyslet! Napadlo mě. Zastavila jsem se pro případ, že by tu Smrt mohla být někde nedaleko. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem jdu. A tak jsem se pustila do myšlenkového plánování si toho, co jí vlastně řeknu, že chci. Protože vykoktat to před ní by působilo nedůstojně. A to jsem já v žádném případě nechtěla.
Takže.. asi by se mi hodilo něco, co mi v budoucnu bude dobré k lovu. Kdybych se mohla nějak umět maskovat, pomohlo by mi to moc. Taky bych si hodně přála ovládat oheň.. jo, oheň je dobrý. Ten beru. Pak je ještě vzduch, ale ten ještě nevím.. ten jsem taky chtěla, ale zase nemám tolik kamínků asi a stejně, co když žádná maskovací magie nebude? Měla jsem to v hlavě srovnané, ale protože jsem nepotkala někoho, kdo by věděl, jaké všechny magie jsou dostupné, neměla jsem tušení, či ty, co by se mi hodily, jsou reálné.
Poté jsem se dala opět do běhu. Olízla jsem si čenich, hrdě vypnula hruď a blížila se k té její zřícenině.
Zastavila jsem se přesně vedle mramoru, který odrážel zelené světlo. To najednou zhaslo. Cítila jsem kouř, jako kdyby tu něco hořelo. Najednou se světlo rozsvítilo o něco blíže ke mně. Dobře, přiznám se, začalo mi trochu bušit srdce, ale co. Určitě se jí bál každý. Po chvilce se světlo objevilo těsně vedle mě. Cítila jsem, jako kdyby na mě někdo dýchal. Nepředstavitelný pocit...
A najednou stála přímo přede mnou. Zelená srst jí vlála spolu s ocasem ve větru. "Zase ty, hříšnice?!" Vyprskla na mě a postavila se do bojové pózy. Zatím jsem nic neříkala, neboť si mě začala obcházet jak v nějakém ringu. Vydechovala jsem lehce, tiše, nedalo se říct, že bych měla strach.
Smrt se postavila přímo přede mě a tesáky mi skousla před čenichem. Trochu jsem couvla, co kdyby mě opravdu kousla? "Taky tě zdravím," řekla jsem vychovaně (na rozdíl od někoho!). "Stihla jsem posbírat velkou kupu blyštivých kamínků, ale jestli nemáš zájem...," řekla jsem tiše a pomalu se otáčela, jako bych měla na odchod. Tohle na ní zabralo. "Počkej!" Křikla po mně a přiblížila se. Začala mne očichávat, což mi bylo vůči mému osobnímu prostoru dost nepříjemné. "Co myslíš tou kupou?" "Že jich mám opravdu hodně!" Dodala jsem pyšně a všechny před ní položila. Smrt vypadala nejdříve trochu zaskočeně, zároveň i potěšeně, ale že by jevila nějaký velký zájem, to se říct nedalo. Ovšem, bylo na ní poznat, jak by si to nejraději všechno odnesla beze slov a mě odtud vykopla. "Ale něco za něco," začala jsem, aby se to náhodou nestalo skutečností. Docela by mě dostala. "Co chceš?!" Zasyčela nepříjemně, zabořená myšlenkami v těch blyštivých věcech, které si už pomalu brala k sobě, jako by si je chtěla odnést a nic mi za ně nedát. "Chtěla bych maskovací magii, abych nebyla vidět a ani cítit," začala jsem. "Maskovací? To myslíš vážně?" Začala se zhluboka smát. "To myslíš neviditelnost? Ty hloupé štěně!" Zeptala se mě stále s ironickým smíchem na rtech a celkem mě i urazila. Neměla jsem tušení, že něco takového existuje, ale přikývla jsem. Lehce jsem sklopila uši. "Neviditelnost. Plus bych chtěla ovládat... oheň," dořekla jsem. "A rovnou se v nich vylepšit, když mám tolik těch šutrů," dodala jsem s klidným hlasem a packou do jednoho z nich šťouchla. Musela jsem jí tím nějak navábit, aby mě neodmítla. "Když mi dáš všechny ty kameny, tak budou možná tvoje prosby vyslyšeny," dořekla. To slovo "možná" se mi tam nelíbilo. Nevěděla jsem, jestli to myslela vážně anebo zase s ironií v hlase, ale tak nějak jsem se v ní jednou nezklamala, tak jsem jí teď věřila. "Dobře. Tu máš." Odstoupila jsem od blyštících se věcí, které házely pěkné odstíny od její zelené záře. Bylo to zajímavé. Začala na mě vrčet, abych od kamínků odstoupila a Smrt je měla pro sebe. Nechtěla jsem si to nechat líbit, ale když těsně vedle mého čumáku opět scvakla zuby, raději jsem couvla. Ona je všechny packami shrnula a začala je cpát do tlamy, aby si je odnesla. "Na šo šumíš? Vyšapfi!" Zašišlala. Začala jsem se smát, protože to bylo opravdu směšné. Ona je vyplivla a podívala se mi do očí. Vedle mě začala hořet půda a oheň se dostával blízko ke mně. "Vypadni!!" Zaječela znovu. "Dobře, dobře, už mizím," odpověděla jsem a otočila se. Chvíli jsem šla raději bokem - no kdo by jí věřil? - a po několika desítkách metrů jsem se otočila a klusala pryč. Nejdříve cval, po chvilce klus.
Zajímalo mě, jestli tam Meinere stále je. Bylo zvláštní, že teď mi Smrt nic neudělala. Asi to bylo proto, že jsem věděla, do čeho jdu, co od ní čekat - i když jeden nikdy neví - a celkově, už jsem tu byla a tu zkušenost jsem s ní měla. Proto jsem si dávala pozor a chovala se opatrněji, což mi doslova zachránilo záda.
Z klusu, který byl volnější, ale rychlejší, jsem nabrala rychlý sprint, kterým jsem se dostala po několika minutách a vyhýbání se všem těm stromům na území toho jedlového lesa. Tam měl údajně být i spící Meinere, i když jsem tomu moc nevěřila, že by na mě počkal. Vypadal spíš, že by se společnosti co nejrychleji zbavil. Ale co, já tam stejně šla něco ulovit a pak se jít podívat do smečky. Volba, jestli se za Životem vydá se mnou, byla jen a jen na něm.

>>> Jedlový pás

//Tady se rozdává něco zadarmo, když je tady tolik návštěvníků? :D Narozky našich bet jste už promeškali! :DD Ne ale vážně, co se tu rozdává? Skylieth chce taky! ^^

<<< Západní Galtavar

Meinereho jsem celkem dostala tím, že jsem ho předběhla a oplatila mu jeho slova. Nadšeně jsem mrskla ocasem, když on najednou doběhl do Jedlového lesa, ulehl a řekl mi, ať jí pozdravuji. Začal jí lehce popisovat. Mrskla jsem ocasem a přikývla, jako bych ho poslouchala. Docela si věří. Už jednou jsem jí navštívila a byla to má chyba, že se mnou tak zatřásla. Teď už si kožich nenechám vyprášit, řekla jsem si pro sebe a podívala se mu do očí. "Nevěř si tak, jo?" Řekla jsem ironicky a popošla o kus dál.
Najednou Meinere zavřel i oči. To byla má šance, jak se mu trochu vymstít. "Hele, tak zatím," dodala jsem na rozloučenou. Stále měl zavřené oči, proto jsem popošla o kus dál, kde jsem se schovala za strom. Nebyla jsem vidět, byl večer a já byla pěkně maskovaná. A v myšlenkách se mi vybavila přesná kopie Smrti, která se, pomocí magie iluzí, o kterých Meinere nevěděl, překopírovala do reality. A stála přímo nad ním, skoro jako by mu slintala na hlavu. Otočila jsem se tak, abych k němu stála zády a do dálky křikla: "Ááá!" čímž jsem ho donutila k tomu, aby otevřel oči. A nadšeně jsem čekala na reakci.

>>> Stará zřícenina (reakci dopíšu tam, ať se nezdržuju :D)

<<< Řeka Mathaë
//Dobře to zvládáš! :D

Utíkala jsem za Meinerem. Chvíli jsem byla před ním, pak jsem ale zpomalila a snažila se udržet si stejné tempo, jako má on. Nechtěla jsem se hned nějak vyčerpat. Najednou jsem však zase slyšela jeho slova. On tu tlamu snad nikdy nezavře, protočila jsem panenky a dělala, že ho poslouchám. Ale popravdě jsem ho začala vnímat až tak od.. třetí věty? Něco že ho nebaví hrát si s magií. "Já? Já to nemám zapotřebí, vím, co se svými magiemi svedu," objasnila jsem a pokračovala dál.
Tu však po mně křikl, abych pohla svým černo bílým zadkem. Zavrčela jsem. Docela mě uráží a já si to nechávám líbit... Sklopila jsem uši ke krku, ocas pod zadní nohy a nabrala rychlost. Předběhla jsem ho ve třech krocích a utíkala, co mi tlapy stačily. Zastavila jsem se na hranicích s lesem plným jedlí a ušklíbla se. "Noták, pohni sebou!" Oplatila jsem jeho popichování a vydala se hlouběji do lesa lehkým, přesto svižným klusem.

>>> Jedlový pás

Meinere vypadal nezaujatě, když jsem mu začala povídat o tom, že se to všechno skrývá v hlavě. Ale no co, byly to moje myšlenky a on se mě ptal, alespoň mohl projevit trochu úcty. Najednou jsem se otočila a ucítila nějaký pach. Nebyl můj, ani jeho, ani nějakého vlka, bylo to cizí zvíře. Vycenila jsem tesáky, ale přestala jsem se mu věnovat. Najedená jsem byla dost.
"V tom případě si nadřazený i ty," dokončila jsem tohle téma a tak trochu vážně mrkla. Zamrskala jsem oušky a počkala, jestli tu nechá vyrůst nějaký keř anebo něco podobného. Docela bych si drobnou malinu dala. On však nic neříkal a začal se soustředit na strom za mnou. Byl to divný pocit, když najednou mě nějaký kořen zatahal za ocas. Škubla jsem sebou, otočila se a výhružně zavrčela. Docela jsem se lekla, ale zase tohle si ke mně nikdo nemohl dovolit.
Tu však kořen vyletěl ze země a olízl mi stehno. Stále jsem vrčela a měla chuť mu sežrat oči, když to ovládal tímhle způsobem. Popravdě jsem chtěla, aby si myslel, že ten strom, pomocí magie iluzí, na něho padá. Ale nechala jsem to být, když najednou začal mluvit.
"No neříkej," dořekla jsem a rozhlédla se. "Dobrá tedy," souhlasila jsem. Vlastně jsem souhlasila s vlastním plánem, ale co.
"Neporoučej," špitla jsem si pro sebe, aby to neslyšel, a dala se do běhu. Meinere utíkal podél řeky, já taktéž, když on najednou zpomalil do rychlejší chůze. Já stále klusala a soustředila se na pachy kolem. Kdo ví, co za vlky se tu může potulovat.

>>> Západní Galtavar

Musím říct, že akce je to skvělá! Něčemu se přiučit není na škodu.. popravdě, tu první jsem pochopila hned, ta není složitá, ale ta druhá, stále jí nemůžu přijít na kloub. Wikipedie na mě vytahuje slova, která neznám, anebo jich je moc, což mi nejde do hlavy :D Ale nevzdávám se, rozluštím to za každou cenu, i kdybych z toho měla udělat úplně jiné slovo! ^^

Vlk v myšlenkách přemýšlel. Najednou začal mluvit, že nemá rozpolcenou osobnost a vysvětlil mi to. Zazubila jsem se. "Díky bohu za to," dodala jsem, když ujasnil, že takový on není. Vlastně mohl takový být, jen si to neuvědomoval. Ale určitě by se choval v tom případě jinak.
Tu se mě Meinere zeptal, jestli to chápe dobře, že já jsem nějaký druh nadvlka. Docela mě štvalo, že si to ostatní mysleli. Dobře, možná jsem tak vystupovala, ale v žádném případě jsem se nepovyšovala, když jsem povýšená nebyla. Ne. "Nejsem nadvlk, to určitě ne. Každý je si roven, ale... všechno je to o mysli, duši a duchovi, kterého máš v hlavě. A ten si myslím je v mém případě silnější, než některých jedinců." Rozhlédla jsem se kolem a ještě jednou jsem si přikývla, abych si to potvrdila.
Meinere mi po chvilce řekl, že magii dokáže ovládat dost dobře. Najednou si však uvědomil, že mu to Smrt slíbila. Ta prohnaná vlčice, řekla jsem si pro sebe. Ale musela jsem uznat, že slovo dodržela, když mně vlastně magie vylepšila. Hehe, mohla bych ho zmást nějakou iluzí, napadlo mě. Ale nechtěla jsem ho hned na začátku děsit. "Tak to zkus, ne? To je nejjednodušší řešení. Nech vyrůst nějaký keř, nebo co já vím, co všechno s takovou magií dokážeš," ušklíbla jsem se a počkala, jestli se bude alespoň snažit. Popřípadě jsem pomocí iluzí takový keř mohla vytvořit já sama. Nereálný, ale jak říkám, je to v myšlenkách. A tam by reálný byl, objasnila jsem a posunula se k dalšímu tématu.
Meinere mi řekl, že má pár favoritů na zkoušku. Zazubila jsem se. Můj jediný favorit, kterého bych nejraději uškrtila, byla moje sestra. Ale ta se delší dobu neobjevila a já se, ve své podstatě, snažila s ostatními vycházet alespoň dobře. "Nooo," zapřemýšlela jsem se. "Já osobně žádného na mysli teď nemám. Popravdě bych to zkusila na prvním, koho potkáme, jinak nevím. A nejraději bych šla nejdříve za Smrtí, Život počká," ušklíbla jsem se.
Černo bílému prolétlo hlavou, že by takovou cestu podnikl raději sám. Máme stejné myšlenky.. zvláštní, divné, nepřípustné, přesto mě to znepokojuje, dodala jsem si pro sebe. "Viděla bych to tak, že se vydáme směrem ke Smrti, já jí srovnám kožich po té potyčce, co jsme spolu měly, a třeba cestou na někoho narazíme!" Byl to dobrý nápad. Skvělý nápad! Popravdě bych šla klidně i sama, kdyby nesouhlasil.

// Já se tu tak trochu ztrácím. Nejen, že nikdo nepíše a já nemám tušení, kdo je na řadě, ale i tihle dva se tu rozjeli :D Chtěla jsem se přidat s Derian do smečky dříve, než budou malí obyvatelé na světě! :D Pohněte s tím trochu... a hned, jak bude fialková vlčice na řadě, hoďte mi jen komentář :) Díky :D

Hlavou Meinera se honila myšlenka, že Skylieth je má sestra. Nechápavě jsem naklonila hlavu a trochu se zamračila. Dobře, možná to vyznělo trochu mimo téma, ale proč bych tak najednou měla říkat jméno své sestry?
Meinere mi najednou řekl, ať si vyberu, že nemá čas a ani chuť trávit čas s vlčicí s rozpolcenou osobností. "To říkáš ty? Jako vážně?" Normálně bych se po něm ohnala, že mi rozkazuje, ale teď jsem ho nechala být. Zdál se neškodný, tak nač ho hned srážet k zemi?
Když jsem zmínila mou nejistotu u prasečích štětinek, začal mi vykládat, že to je to nejmenší. Dobře, možná měl pravdu, ale stejně, byly děsivé, no ne? Jak se vždycky naježily a hrozně mi vadilo, jak píchaly. Potvory. Oholit je! "U vlků se nedá čekat nic lepšího. Jsou to prostě jen podřadní tvorové. Každý je jiný, přitom jsou všichni úplně stejní lháři a podrazáci. Věříš jednomu, zradí tě. Druhému, jakbysmet. Jednoduše... jako když je všechny vezmeš přes kopírku, jen vyměníš barvy." Tak nějak jsem to cítila. Konečně jsem světu řekla, jak to myslím. Jak jsem to v hlavě doopravdy měla nastavené, celý názor, co se týkal vlků.
Po nadhození téma aneb jak se rozdělí svět na dvě části? mi navrhl, že by mohl udělat nějaký píchavý keř, přes který by nikdo neprošel. "Souhlasím. Ale k tomu bys potřeboval hoodně energie. I když.. nevím, jak tahle magie funguje.. jak dobře jí umíš ovládat?" Zeptala jsem se ho celkem upřímně, popravdě mě vždycky magie země zajímala. Přišlo mi fajn v případě hladu si nechat vedle sebe vyrůst nějaký ten keřík s bobulemi a ty pro chuť ojídat.
Meinere dodal, že použije nějaký jeho šarm. Šarm? A kdes ho dneska nechal? Nechápala jsem vlky s takovýmto egem. Asi to myslel ze srandy, ale jak si mohl všimnout mého neměnícího se kamenného pohledu, smysl pro humor mi opravdu nebyl přidělen. A žiju. Po chvilce vyprskl, že má další nápad. Nastražila jsem jedno ucho, potom druhé, ale on jen dodal, že si musím místo, kde je budu uschovávat, sama. "Pche." To mi znělo jako kdyby na mě nechal tu nejšpinavější práci. "Jak říkám. S tímhle by nebyl problém, kdybychom je na místě usmrcovali. Nehýbali by se, nemluvili by nám do práce a přeci jen, kožíšek by byl stále cenný." Podle mě to bylo nejlepší řešení. "Co se jít po nějakém takovém vlkovi podívat?" Napadlo mě. Já bych po něm skočila, vzala ho do tlamy a Meinere by ho magií země svázal. Alespoň bychom si to zkusili, pak bychom ho ještě pustili na svobodu, ať si užívá dokud může, ale potom už ne. Žádné slitování. "No? Já ho sejmu, to ho svážeš, zkusíme si to..." Popravdě jsem neměla nic jiného na práci. Ze smečky jsem cítila kupu cizích pachů, ale i výrazný pach Atraye, což mě uklidnilo. Proto jsem jen pozdvihla obočí a protáhla si přední packy. Hm?

Zdravím všechny Erynijské vlčkouny! Máme zde pro vás přichystanou neherní akci! Tímto, jménem mým a Atrayovým, žádáme všechny členy Erynijské smečky o účast! :)

Čeho se vlastně ta akce bude týkat? Jedná se o 4 obrázky, na kterých jsou vlci. A Vaším úkolem bude, podle zadání, popsat, co si dotyčný vlk asi myslí. Na jednu stranu se to zdá jednoduché, ale tak snadné to není! Odpověď nesmí být dlouhá (např. 4 věty), stačí jen věta, maximálně dvě, možná nějaké to delší souvětí! Uznáváme nejvtipnější, nejoriginálnější a nejreálnější komentáře.

Zde jsou obrázky:

Obrázek č. 1
http://www.funta.in/wp-content/uploads/2014/09/Funny-Wolf-Pics-3.jpg
Co si myslí vlk, ležící na zemi ve sněhu?

Obrázek č. 2
http://www.zastavki.com/pictures/originals/2014/Animals___Wolves_and_Foxes_Communication_wolf_058043_.jpg
Nad čím přemýšlí vlk s nejníže postavenou hlavou? (Vlk zprava).

Obrázek č. 3
http://perezhilton.com/wp-content/uploads/2013/06/wolf-pup-mama-wolf-mouth-funny__oPt.jpg
Co se honí v hlavě malému vlčeti?

Obrázek č. 4
http://www.photobartik.com/prilohy/lyzovani-na-arberu-a-foceni-v-bavorskem-lese/23.jpg
Co by asi nejraději sdělil ostatním vlk, ležící na zemi?

Do kdy máte čas posílat vaše komentáře a nápady? Máte prostor do 26. 10. 2014
Akce není tak složitá a náročná, proto se nechává na odpovědi týden a přibližně dva dny. Dle mého to na 4 věty stačí.

Posledním bodíkem je místo, kam budete Vaše nápady a myšlenky posílat. Odesílejte je Skylieth do VZKAZU. Prosím ale, aby v tom nebyl zmatek, udělejte vzkazy přehledně!
Jako téma dejte AKCE.
Do textu napište např. Obrázek č. 1 - XXX (Místo XXX je vaše odpověď, samozřejmě).