Gallirea - Příspěvky uživatele

<<< Řeka Mathaë
//Dobře to zvládáš! :D

Utíkala jsem za Meinerem. Chvíli jsem byla před ním, pak jsem ale zpomalila a snažila se udržet si stejné tempo, jako má on. Nechtěla jsem se hned nějak vyčerpat. Najednou jsem však zase slyšela jeho slova. On tu tlamu snad nikdy nezavře, protočila jsem panenky a dělala, že ho poslouchám. Ale popravdě jsem ho začala vnímat až tak od.. třetí věty? Něco že ho nebaví hrát si s magií. "Já? Já to nemám zapotřebí, vím, co se svými magiemi svedu," objasnila jsem a pokračovala dál.
Tu však po mně křikl, abych pohla svým černo bílým zadkem. Zavrčela jsem. Docela mě uráží a já si to nechávám líbit... Sklopila jsem uši ke krku, ocas pod zadní nohy a nabrala rychlost. Předběhla jsem ho ve třech krocích a utíkala, co mi tlapy stačily. Zastavila jsem se na hranicích s lesem plným jedlí a ušklíbla se. "Noták, pohni sebou!" Oplatila jsem jeho popichování a vydala se hlouběji do lesa lehkým, přesto svižným klusem.

>>> Jedlový pás

Meinere vypadal nezaujatě, když jsem mu začala povídat o tom, že se to všechno skrývá v hlavě. Ale no co, byly to moje myšlenky a on se mě ptal, alespoň mohl projevit trochu úcty. Najednou jsem se otočila a ucítila nějaký pach. Nebyl můj, ani jeho, ani nějakého vlka, bylo to cizí zvíře. Vycenila jsem tesáky, ale přestala jsem se mu věnovat. Najedená jsem byla dost.
"V tom případě si nadřazený i ty," dokončila jsem tohle téma a tak trochu vážně mrkla. Zamrskala jsem oušky a počkala, jestli tu nechá vyrůst nějaký keř anebo něco podobného. Docela bych si drobnou malinu dala. On však nic neříkal a začal se soustředit na strom za mnou. Byl to divný pocit, když najednou mě nějaký kořen zatahal za ocas. Škubla jsem sebou, otočila se a výhružně zavrčela. Docela jsem se lekla, ale zase tohle si ke mně nikdo nemohl dovolit.
Tu však kořen vyletěl ze země a olízl mi stehno. Stále jsem vrčela a měla chuť mu sežrat oči, když to ovládal tímhle způsobem. Popravdě jsem chtěla, aby si myslel, že ten strom, pomocí magie iluzí, na něho padá. Ale nechala jsem to být, když najednou začal mluvit.
"No neříkej," dořekla jsem a rozhlédla se. "Dobrá tedy," souhlasila jsem. Vlastně jsem souhlasila s vlastním plánem, ale co.
"Neporoučej," špitla jsem si pro sebe, aby to neslyšel, a dala se do běhu. Meinere utíkal podél řeky, já taktéž, když on najednou zpomalil do rychlejší chůze. Já stále klusala a soustředila se na pachy kolem. Kdo ví, co za vlky se tu může potulovat.

>>> Západní Galtavar

Musím říct, že akce je to skvělá! Něčemu se přiučit není na škodu.. popravdě, tu první jsem pochopila hned, ta není složitá, ale ta druhá, stále jí nemůžu přijít na kloub. Wikipedie na mě vytahuje slova, která neznám, anebo jich je moc, což mi nejde do hlavy :D Ale nevzdávám se, rozluštím to za každou cenu, i kdybych z toho měla udělat úplně jiné slovo! ^^

Vlk v myšlenkách přemýšlel. Najednou začal mluvit, že nemá rozpolcenou osobnost a vysvětlil mi to. Zazubila jsem se. "Díky bohu za to," dodala jsem, když ujasnil, že takový on není. Vlastně mohl takový být, jen si to neuvědomoval. Ale určitě by se choval v tom případě jinak.
Tu se mě Meinere zeptal, jestli to chápe dobře, že já jsem nějaký druh nadvlka. Docela mě štvalo, že si to ostatní mysleli. Dobře, možná jsem tak vystupovala, ale v žádném případě jsem se nepovyšovala, když jsem povýšená nebyla. Ne. "Nejsem nadvlk, to určitě ne. Každý je si roven, ale... všechno je to o mysli, duši a duchovi, kterého máš v hlavě. A ten si myslím je v mém případě silnější, než některých jedinců." Rozhlédla jsem se kolem a ještě jednou jsem si přikývla, abych si to potvrdila.
Meinere mi po chvilce řekl, že magii dokáže ovládat dost dobře. Najednou si však uvědomil, že mu to Smrt slíbila. Ta prohnaná vlčice, řekla jsem si pro sebe. Ale musela jsem uznat, že slovo dodržela, když mně vlastně magie vylepšila. Hehe, mohla bych ho zmást nějakou iluzí, napadlo mě. Ale nechtěla jsem ho hned na začátku děsit. "Tak to zkus, ne? To je nejjednodušší řešení. Nech vyrůst nějaký keř, nebo co já vím, co všechno s takovou magií dokážeš," ušklíbla jsem se a počkala, jestli se bude alespoň snažit. Popřípadě jsem pomocí iluzí takový keř mohla vytvořit já sama. Nereálný, ale jak říkám, je to v myšlenkách. A tam by reálný byl, objasnila jsem a posunula se k dalšímu tématu.
Meinere mi řekl, že má pár favoritů na zkoušku. Zazubila jsem se. Můj jediný favorit, kterého bych nejraději uškrtila, byla moje sestra. Ale ta se delší dobu neobjevila a já se, ve své podstatě, snažila s ostatními vycházet alespoň dobře. "Nooo," zapřemýšlela jsem se. "Já osobně žádného na mysli teď nemám. Popravdě bych to zkusila na prvním, koho potkáme, jinak nevím. A nejraději bych šla nejdříve za Smrtí, Život počká," ušklíbla jsem se.
Černo bílému prolétlo hlavou, že by takovou cestu podnikl raději sám. Máme stejné myšlenky.. zvláštní, divné, nepřípustné, přesto mě to znepokojuje, dodala jsem si pro sebe. "Viděla bych to tak, že se vydáme směrem ke Smrti, já jí srovnám kožich po té potyčce, co jsme spolu měly, a třeba cestou na někoho narazíme!" Byl to dobrý nápad. Skvělý nápad! Popravdě bych šla klidně i sama, kdyby nesouhlasil.

// Já se tu tak trochu ztrácím. Nejen, že nikdo nepíše a já nemám tušení, kdo je na řadě, ale i tihle dva se tu rozjeli :D Chtěla jsem se přidat s Derian do smečky dříve, než budou malí obyvatelé na světě! :D Pohněte s tím trochu... a hned, jak bude fialková vlčice na řadě, hoďte mi jen komentář :) Díky :D

Hlavou Meinera se honila myšlenka, že Skylieth je má sestra. Nechápavě jsem naklonila hlavu a trochu se zamračila. Dobře, možná to vyznělo trochu mimo téma, ale proč bych tak najednou měla říkat jméno své sestry?
Meinere mi najednou řekl, ať si vyberu, že nemá čas a ani chuť trávit čas s vlčicí s rozpolcenou osobností. "To říkáš ty? Jako vážně?" Normálně bych se po něm ohnala, že mi rozkazuje, ale teď jsem ho nechala být. Zdál se neškodný, tak nač ho hned srážet k zemi?
Když jsem zmínila mou nejistotu u prasečích štětinek, začal mi vykládat, že to je to nejmenší. Dobře, možná měl pravdu, ale stejně, byly děsivé, no ne? Jak se vždycky naježily a hrozně mi vadilo, jak píchaly. Potvory. Oholit je! "U vlků se nedá čekat nic lepšího. Jsou to prostě jen podřadní tvorové. Každý je jiný, přitom jsou všichni úplně stejní lháři a podrazáci. Věříš jednomu, zradí tě. Druhému, jakbysmet. Jednoduše... jako když je všechny vezmeš přes kopírku, jen vyměníš barvy." Tak nějak jsem to cítila. Konečně jsem světu řekla, jak to myslím. Jak jsem to v hlavě doopravdy měla nastavené, celý názor, co se týkal vlků.
Po nadhození téma aneb jak se rozdělí svět na dvě části? mi navrhl, že by mohl udělat nějaký píchavý keř, přes který by nikdo neprošel. "Souhlasím. Ale k tomu bys potřeboval hoodně energie. I když.. nevím, jak tahle magie funguje.. jak dobře jí umíš ovládat?" Zeptala jsem se ho celkem upřímně, popravdě mě vždycky magie země zajímala. Přišlo mi fajn v případě hladu si nechat vedle sebe vyrůst nějaký ten keřík s bobulemi a ty pro chuť ojídat.
Meinere dodal, že použije nějaký jeho šarm. Šarm? A kdes ho dneska nechal? Nechápala jsem vlky s takovýmto egem. Asi to myslel ze srandy, ale jak si mohl všimnout mého neměnícího se kamenného pohledu, smysl pro humor mi opravdu nebyl přidělen. A žiju. Po chvilce vyprskl, že má další nápad. Nastražila jsem jedno ucho, potom druhé, ale on jen dodal, že si musím místo, kde je budu uschovávat, sama. "Pche." To mi znělo jako kdyby na mě nechal tu nejšpinavější práci. "Jak říkám. S tímhle by nebyl problém, kdybychom je na místě usmrcovali. Nehýbali by se, nemluvili by nám do práce a přeci jen, kožíšek by byl stále cenný." Podle mě to bylo nejlepší řešení. "Co se jít po nějakém takovém vlkovi podívat?" Napadlo mě. Já bych po něm skočila, vzala ho do tlamy a Meinere by ho magií země svázal. Alespoň bychom si to zkusili, pak bychom ho ještě pustili na svobodu, ať si užívá dokud může, ale potom už ne. Žádné slitování. "No? Já ho sejmu, to ho svážeš, zkusíme si to..." Popravdě jsem neměla nic jiného na práci. Ze smečky jsem cítila kupu cizích pachů, ale i výrazný pach Atraye, což mě uklidnilo. Proto jsem jen pozdvihla obočí a protáhla si přední packy. Hm?

Zdravím všechny Erynijské vlčkouny! Máme zde pro vás přichystanou neherní akci! Tímto, jménem mým a Atrayovým, žádáme všechny členy Erynijské smečky o účast! :)

Čeho se vlastně ta akce bude týkat? Jedná se o 4 obrázky, na kterých jsou vlci. A Vaším úkolem bude, podle zadání, popsat, co si dotyčný vlk asi myslí. Na jednu stranu se to zdá jednoduché, ale tak snadné to není! Odpověď nesmí být dlouhá (např. 4 věty), stačí jen věta, maximálně dvě, možná nějaké to delší souvětí! Uznáváme nejvtipnější, nejoriginálnější a nejreálnější komentáře.

Zde jsou obrázky:

Obrázek č. 1
http://www.funta.in/wp-content/uploads/2014/09/Funny-Wolf-Pics-3.jpg
Co si myslí vlk, ležící na zemi ve sněhu?

Obrázek č. 2
http://www.zastavki.com/pictures/originals/2014/Animals___Wolves_and_Foxes_Communication_wolf_058043_.jpg
Nad čím přemýšlí vlk s nejníže postavenou hlavou? (Vlk zprava).

Obrázek č. 3
http://perezhilton.com/wp-content/uploads/2013/06/wolf-pup-mama-wolf-mouth-funny__oPt.jpg
Co se honí v hlavě malému vlčeti?

Obrázek č. 4
http://www.photobartik.com/prilohy/lyzovani-na-arberu-a-foceni-v-bavorskem-lese/23.jpg
Co by asi nejraději sdělil ostatním vlk, ležící na zemi?

Do kdy máte čas posílat vaše komentáře a nápady? Máte prostor do 26. 10. 2014
Akce není tak složitá a náročná, proto se nechává na odpovědi týden a přibližně dva dny. Dle mého to na 4 věty stačí.

Posledním bodíkem je místo, kam budete Vaše nápady a myšlenky posílat. Odesílejte je Skylieth do VZKAZU. Prosím ale, aby v tom nebyl zmatek, udělejte vzkazy přehledně!
Jako téma dejte AKCE.
Do textu napište např. Obrázek č. 1 - XXX (Místo XXX je vaše odpověď, samozřejmě).

Potichu a nenápadně jsem se soustředila na jeho myšlenky. Částečně jsem vnímala všechno, co mu procházelo hlavou, ale většinu z toho jsem nepochopila. Nešlo mi to do hlavy, nedávalo to smysl. Stejně tak jako on, jednoduše byl celý rozpolcený. No není to náhoda?
Začal něco s tím, že ve všech ohledech tu je nadřazenější jen on. Opravdu, nad touto myšlenkou jsem se nemohla ani pozastavit, mohlo to mít více významů a kdo ví, co všechno zrovna teď projíždělo tomuto černo bílému hlavou.
Po chvilce jsem mu řekla, že bych je tam živé nedostala, musela bych je zakousnout. Byla to holá pravda, skutečnost, kterou jsem se nebála říct nahlas. On konstatoval, že si to mám udělat po svém, ale on si svou půlku odvede. "Heh," uchechtla jsem se a dál tohle téma nerozváděla.
Jeho myšlenka mě však najednou donutila se usmát.
Po chvilce mě nazval vlčicí jménem Killie. "Skylieth," dodala jsem celé jméno, když jsem si v hlavě urovnala a ujistila, že je neškodný. Meinere? On mi své jméno snad někdy říkal? Počkat, cože to řekl? Dutá hlava? Lehce jsem zavrčela, když mě urazil, on to však myslel z legrace. To bych však musela mít smysl pro humor, abych to pochopila. Nakonec to nějak okecal, takže jsem přestala vrčet a s klidem jsem přikývla.
Najednou řekl, že protože se všichni rochní ve špíně, jsou to prasata. To mě opět cuklo koutky od smíchu. Myslel to vážně a já s tím souhlasila, ale stejně. Ta myšlenka... (// vážně mě to rozesmálo :DD)
Přikývla jsem. "A prasata je nutno všechny odstranit, hrozně páchnou, chrochtají a děsně mě znervózňují ty štětinky. Jednoduše..." Najednou jsem si uvědomila, že se mi ten vlk poměrně zamlouvá. Byl milý, docela vtipný i když já na vtip neměla senzor, ale některé poznámky měl na stejné vlně, jako já. I tak jsem však nedávala nic znát, bylo by dobré ho nechat být. Je tu ale možnost, že se tento vlk později stane mým přítelem. Fuj. Divná myšlenka. Ale vlastně na ní nic divného nebylo. S vlčicemi jsem si nikdy nerozuměla a vlci mi přišli více přátelští a když jsem se s nimi prala, mysleli to vážně. Vlčice vždycky jenom kňučeli "už dost, pusť mě ty zrůdo!" a s vlky jsem se porvala pěkně do krve. Inu, možná to byl sexismus, ale mně to bylo šuma fuk.
Později roztrhl mé myšlenky a řekl, že nebudeme dělat nějaké lesy a louky, že se to vezme půl a půl. "Dobrá tedy. Ale... já myslela, že tenhle svět je nekonečný. Jak poznám, kde je půlka? A co když některý z tvé přeběhne na mou?" I když by to asi bylo obráceně, ale i tak, otázka je to dobrá! "Co potom? Označkuješ si je anebo... to je pitomost. Prostě berem každého, kdo se nám přimotá do cesty. Čapnem ho za packu anebo krk a jde s námi. Ať už po dobrém, nebo po zlém. A čábnem se potom napůl. To je lepší, no ne?" I když mi nikdo nezaručí, že právě tenhle vlk by mě nepodvedl a půlku opravdu, poctivě předal. "Ovšem.. kde začít? Toť otázkou.. A kam je budem dávat? Chce to nějaký prostor... přeci je nebudeme tahat sebou, to je riskantní vůči nám," zamyslela jsem se. Bylo to divné, že jsem mluvila v množném čísle. Většinou jsem jela na svou vlastní notu, nýbrž teď jsem mluvila jako "my". Zvláštní, co dokáže jeden černo bílo zelený Meinere chlupáč.

//Odpověď zítra, lidi, musím do sebe ještě nadrtit učení.
Pro Erga: Když máš psát, tak nepíšeš, a když nemáš psát, píšeš o 100 6. Máš to trochu rozházené, ne? :D

Vlk mi přišel něčím na jednu stranu zajímavý, na druhou úplně stejný jako všichni ostatní. Mnohdy jsem nad někým podobným mávla packou a odešla, ale on mě stále něčím nutil konverzovat. Zřejmě to bylo proto, že i on často používal ve svých větách sarkazmus a ironii. Ale to právě mě většinou odradilo, jenomže.. on byl černo bílý, to je moje nejoblíbenější barva. Jen ta magie mi k němu neseděla, navíc, ten přívěsek taky nebyl nic moc.
Nechala jsem to být a poslouchala jeho další naivní slova. Začal povídat něco o tom, že se směje a já ne, načež se ptal proč. Stále měl ale kamenný výraz. "Ha, ha, ha," řekla jsem s klidem v hlase a vážností v obličeji, načež jsem se stále snažila nepřemýšlet nad tím, jak moc bych chtěla taky nějaké takové odznaky, abych se konečně odlišila od ostatních. Ty si odlišná už jen pro tvou povahu, utišovala jsem se, ale to ničemu nepomohlo. Pche. Dost srandy, hlasy v hlavě, protočila jsem panenky a postavila se.
"Já bych ti klidně pomohla všechny je odnést, ale já bych je musela zabít. Hned, na místě. To už by nemělo takovou cenu." Musela jsem se prostě na něco vymluvit. Přeci bych já, Skylieth, nešla dělat takovou špinavou práci.
Černobílý propustil myšlenku o tom, že chce být sám. Přikývla jsem. Souhlasím. Ale to už nemohl slyšet. Proto jsem jen zavětřila a podívala se mu do očí. "Killie, prosila bych si. A dobrá tedy. Půjdu s tebou, protože sama, jak jsem řekla, bych je na místě zakousla. Nemůžu se některým jedincům podívat do očí, všichni vlci jsou jen prachsprostá špína a nicota," dořekla jsem. Na jeho poznámku, že chce moře, jsem přikývla. "Já si beru v tom případě všechny lesy. Nemělo by cenu si zakládat smečku, kdybych tu byla jenom já a někde na druhé straně ty. Proto by mi to vyhovovalo v lesích, každopádně," zamyslela jsem se a oklepala se. "Kde začneme?"

Když jsem se obhájila, ohledně svého hlasu, dodal, jestli jsem se někdy slyšela. Trochu jsem zavrčela a zamračila se, každopádně zatím by útok nebyl dobrým nápadem.
Ale stejně mě štval.
Po chvilce se mi černo bílý přiznal, že o sobě nikdy netvrdil, že by byl zrovna chytrý. To se ani nedivím, věříš tomu? Zamrkala jsem a podívala se mu do očí. "To netvrdí ani ostatní," dořekla jsem a zakončila tak tohle téma. Další věta, mířená k tomuto tématu, by byla mými oušky neprodleně vypuštěna do neznáma a naprosto ignorována.
Dostali jsme se k tomu, jak jsme se vlastně poprvé potkali. Vzpomněla jsem si hned, ale ta změna jeho vzhledu mi nešla do hlavy. Každopádně hlavou mi prolétla jeho myšlenka, že já jsem slepá a neviděla jsem ho. Hrdelně jsem zavrčela, ale potichu, aby to neslyšel. Mám takovou chuť po něm skočit a udělat z něho ty dvě půlky doopravdy, řekla jsem si pro sebe a v klidu i nadále seděla. "Vtipné." Ostatní nemohli nikdy rozeznat, co myslím jako vtip a co vážně. Ovšem, tohle jsem myslela vážně, ironicky, protože to absolutně s vtipem nesouviselo. Ale i tak, nechat ostatní, ať mají radost, je někdy nejlepším řešením.
Neunikla mi i černá vlčice, která předtím ležela nedaleko. Tento se doslova rozčiloval, že to jeho partnerka není, proto jsem si musela opět rýpnout, ze zvyku. Zazubila jsem se, ale jemu v myšlenkách tohle téma naskočilo. Hajzlík, řekla jsem si pro sebe a pokračovala v pohledu aneb "ano, moc mě to zajímá, povídej dál."
Začal mektat něco o tom, že šel ke Smrti a využil ji jako platidlo. "Jestliže se dá u těch dvou platit i vlky, vezmi je tam všechny. Všechny, do jediného malého, usmrkaného vlčete. Budeš mít kamínků fůru a všichni, tedy já a ty, budou spokojení. Ty budeš žít na jedné straně Gallirei a já na druhé. Vlci jsou zlo," dořekla jsem s vážností v hlase a napřímila uši. On však dodal, že hledá další, se kterou by si dokoupil na druhou půlku těla. Být vlčetem, dobrá, možná bych lehce uvažovala o tom, jestli to je pravda nebo ne, ale kluku vzpamatuj se, jsem dospělá a na takovéhle pohádky nehraju, řekla jsem si pro sebe a podívala se mu do očí. Lehce jsem nazdvihla pysky a vycenila své bílé tesáky. Jen tak, na znamení, bez vrčení. Abych měla osobní prostor a celkově, musel vědět, kde jsou hranice. Na to jsem polevila přední tlapě a váhu přenesla na zadní.

Vlk nečekal reakci, kterou jsem projevila hned při jeho pozdravu. Já zase nečekala, že něco tak podivně zbarveného, jako je právě on, může být živé.
Stejně jsem si však nemohla vybavit jeho jméno, vždy jsem alespoň chtěla mít podpěru v tomto směru, abych věděla, od čeho se odrazit. Ale teď jsem stála ve vzduchu, neměla jsem pod nohami žádnou pevnou jistotu, že bych o něm cokoli věděla. Proto jsem znepokojeně vyfrkla a poslouchala jeho prostý rozhovor, který napodoboval mě a následně jeho. "Ne." Řekla jsem to celkem nepřístupně a kamenně. "Mám hezčí hlas," řekla jsem upřímně a sedla si. V klidu jsem přešlápla a opřela se tak do zadní části těla.
Černo bílý najednou rozsvítil v té jeho prázdné černo bílé hlavě a došlo mu, že ho nemusím poznat. "Blik cvak, tobě to pálí," řekla jsem ironicky a ušklíbla se. Samozřejmě, že jsem se taky někdy usmívala, ale většinou jen nad vlastními vtipy. Heh.
"Už si vzpomínám," odvětila jsem na jeho vysvětlení, kde jsme se poprvé setkali. To nemotorné pako, co ani neumí dávat přednost vlčicím, dořekla jsem si pro sebe. Na obličeji stále kamenný výraz, ze kterého se ani nedalo vyčíst, jestli zrovna přemýšlím, spím anebo koukám do hloubi jeho duše. A ano, já tak činila. Myslel nad nějakou Lievenne anebo jak to jméno povídal, která tam spala. Vzpomněla jsem si na ní ihned, hádal se se mnou, že to není jeho partnerka. "A kde máš tu černou vlčici, jak tam spala, partnerku?" Popíchla jsem ho škodolibě a zamlaskala.
Když si černo bílý sedl, zaměřila jsem se na jeho pohyby. Každý by hrdě vypjal hruď, ale tenhle si prostě kecl na ten jeho obrovský zadek a seděl. Smotal si kolem sebe ocas a seděl. Hmmm, "do čeho si to tou půlkou levou spadl? Předtím si byl celý černý. Nebo si snad spal na jednom boku a ten druhý ti vybledl? Anebo počkát, už vím. Si starý a zešedivěl si, ovšem, jen půlkou těla.. pche, jak smutné," říkala jsem si nahlas teorie, jak asi mohl dospět k tak odlišujícímu vzhledu. Ale bylo to zvláštní, to se musí uznat. Docela se mi to líbilo. Tedy, ne, že by se mi líbil on, to v žádném případě, ale líbilo se mi, že je odlišný. Dojdu si za Životem, třeba vyvede něco i s mým kožíškem. I když můj kožich je i takhle perfektní.

Odpočívala jsem si u řeky. Původně jsem si chtěla lehnout nedaleko šumících vodopádů, které mě vždy doslova pohltily a já se u nich cítila odpočatě a příjemně. Proto jsem taky teď neměla tak špatnou náladu, jako (ostatně) vždycky.
Převalila jsem se na druhý bok a párkrát zamáchala packami ve vzduchu. Ještě jsem zastřihala ouškama a ocásek stočila k tělu. Přivinula jsem se tak sama k sobě, aneb tak jsem byla nejspokojenější, a lehce se pouštěla do poklidného spánku.
Tedy, ne že bych usínala, to ne, nikdy v cizí přítomnosti nespím, ale i tak. Jen jsem bděla.
Najednou se však do mých ušisek dostal hlas. Byl mi povědomý, ale co. I kdyby to byl můj bůh ví jak dobrý kamarád, asi bych ho v tu chvíli stejně ignorovala.
Pozdravil mě prostým "zdar", což nepůsobilo nijak. To byl nejlepší způsob i podle mě. Když jsem se však otočila zpátky na bok, abych se alespoň podívala, kdo to je, jestli mi někoho připomíná, lekla jsem se. Vyskočila jsem v tu ránu na všechny čtyři a zmateně přitiskla všechno, včetně ocasu, k tělu. Začala jsem vrčet a opatrně couvat. Vlk mi nikoho nepřipomínal, protože půlka bílého a půlka černého, doslova neviditelného těla, se dá zapamatovat. Ale on se mi nijak nevybavoval. Až najednou, ten přívěsek. Ani nevím, jak se jmenuje. Ale stejně, to asi není on. Pfe, i kdyby byl, nemusí mě takhle děsit, pitomec, zamručela jsem a přestala vrčet.
"Známe se?" Zeptala jsem se prostě a upřímně, protože jsem si to chtěla ujistit. Vybavovalo se mi akorát to, že by to mohl být ten celý černý, jak stál a ani nehnul, když jsem si nesla potravu. Ale teď byl i bílý a to mi nešlo do hlavy. Že by spadl do nějaké bílé rostliny, která by ho obarvila? V tu chvíli se mi ale vybavil Život a Smrt a došlo mi, že oni dva většinou způsobují veškeré nevysvětlitelné věci. Proto jsem nad tím máchla packou a čekala, jestli mi objasní, proč jde zrovna za mnou a proč mě nenechá se v klidu odpočinout.

<<< Vodopády

Přiběhla jsem k řece a tiše se naklonila nad vodu. Lehce jsem si smočila hrdlo a pokračovala v naplňování žaludku tekutinou, která mě přímo ochlazovala. Neměla jsem chuť teď si jít zaplavat, i když k tomu voda sváděla, ale počasí bylo studené a celkově, raději bych si jen někam lehla a vyhřívala se.
Hlad jsem ani tak neměla, ale stejně jsem přitiskla čenich k zemi a párkrát nasála okolní pachy do plic. Cítila jsem tu z naší smečky, Indil, kterou jsem raději nechala být a neřešila její starosti. Hned na to jsem se rozklusala o kus dál od řeky, kde jsem si v klidu sedla a začala si čistit svépomocí packy. Doufala jsem, že za chvíli si půjdu ulovit něco k snědku a potom třeba taky něco donesu smečce. Ale zatím jsem si chtěla hlavně odpočinout.

Vlčice se mi zdála svým způsobem arogantní, prohnaná, lstivá, ale přesto chytrá. Nebyla by pro tuhle smečku na škodu, ovšem, její trpělivost se tak trochu zapomněla opravdu daleko a ona, jakoby celá na vážkách, začala opět povídat.
Dodala, že se zde ukáže jindy a buď alfu potká, nebo ne. Přikývla jsem a nechala jí, ať si dělá co chce. Ve své podstatě, měla jsem jí někde pod ocasem.
"Nazdar," řekla jsem jí s odporem a bez jakéhokoli vyjádření zájmu. Otočila jsem se a když jsem si potvrdila, že opravdu odešla, jen jsem se došla napít.
Hned na to jsem přeběhla do klusu a rozhodla se podívat trochu po okolí. Napadlo mě se vydat po směru vody, tedy, k řece nedaleko. A taky jsem tak udělala.

>>> řeka Mathaë