Gallirea - Příspěvky uživatele

VYHODNOCENÍ

Meinerovi šlo podle myšlenek jen o jeho srst. Naštvaně jsem se zamračila a podívala se na něj. "To jako vážně?" Nechala jsem ho však, aby si to domyslel jak chtěl.
Když jsem vytvořila iluzi velké, tlusté mouchy, ta podivně zbarvená měla nějaké připomínky. V té chvíli jsem ji nechala být, absolutně jsem jí ignorovala. Vlastně jsem měla i důvod, alespoň teď. Většinou jsem žádný důvod neměla.
Zmateně jsem se rozhlédla. Už mě nenapadalo, jak jinak sobě pomoci se odtud dostat. Meinera, kdybych měla šanci odtud utéct, bych tu nechala. Zajímal se jen o sebe, tak jsem to dělala stejně. Proč bych měla zachraňovat i jeho černo bílý zadek, když se on staral jen o sebe? Kašlu na něho!
Najednou se však pavouk rozhodl pochutnat si na Meinerovi. Dobře, mně by to taky nebylo příjemné, kdyby šel proti mně, ale když šel proti tomu černo bílému, docela mi to dělalo i radost. Ale pavouka zaujala má iluze mouchy, vypasené a přímo dělané na jeho obrovské tesáky. "Že jsem se snažila, mohl ho sežrat a alespoň by byl klid," domyslela jsem si, zalepená pavučinou, která mě celou držela. Připadala jsem si jako nějaká larva. Bylo to tu dost těsné, a to doslova.
Meinere začal zase nějaký proslov o tom, že mě nikdo nemá rád a ať sežere nás. "Gentleman už od přírody," doplnila jsem ho a podívala se na pavouka. Byl opravdu zaujatý mou iluzí. Ale co potom? Co se bude dít, až se do ní bude chtít zakousnout a bude mít v tesácích prázdnotu a jen prostý vzduch? Vrhne se na nás! Nezbývalo nic jiného, než se odtud nějak vykousat. Ovšem stále zde platila myšlenka... když se prokoušeme skrz na skrz, spadneme dolů. A co je dole? Zabijeme se? Je to hodně vysoko? Ano, otázek byla spousta, ale odpověď ani jedna.
"Přestaň brečet," napomenula jsem ho, když se s pavoukem domlouval, že ho bude krmit. "Vždyť ty nedokážeš ani chytit sám zajíce, jak si líný! Natož nějakou oběť." Podívala jsem se na pavouka. Stále se přibližoval k mouše a mě nic nenapadalo. V hlavě jsem měla zmatek, který způsobil hlavně Meinere. "Už sklapni!" Navrhla jsem mu poněkud prudce, ale upřímně. "No kdo tady má přemýšlet?" A poznámky o myšlení si nech pro sebe, jasný? Nebo ti na to kašlu a jdeš do záhuby jako první, dořekla jsem mu v hlavě a podívala se směrem nad sebe. Nad námi byl vysoko akorát kamenný strop, který ničemu nepomohl. Pod námi byla prázdná, černá díra, do které by bylo asi opravdu nebezpečné spadnout. Tak co dělat? Nechat se sežrat? Nic mě nenapadalo. Magii neviditelnosti jsem stále pokoušela nějak vytrénovat, ale to se za minutu ve spěchu nedá. I když jsem měla neviditelnou už skoro půlku těla, která sice impulsovala a problikávala, stejně se snaha musí cenit, no ne? Ale to nám taky nebude věčně platné. A další magie, které jsem ovládala? Oheň jsem neměla na tak dobré úrovni... iluze, myšlenky... ovládnout myšlenkami pavouka? Blbost. Nic mě nenapadalo, byla jsem doslova v koncích. "Ty, pískovitá, máš nějaké nápady? Tuhle bačkoru nech, ať brečí. Ale jestli tě něco napadá, sem s tím!" Tesáky jsem se snažila ohánět se a překousat pavučinu, ale bylo to nechutné, lepilo to a nebylo to nijak chutné. A ještě ta představa, jak se to tomu pavoukovi vytváří v.....

// Problém s tím, že nás to baví a že jsme aktivní? Podle mě nikdo nemá právo zakazovat někomu hrát :)
EDIT: Na jednu stranu to chápu a taky občas nemám ráda, když někde hraju a dva/tři jedinci to tam zaspamují :D Ale na druhou jsem ráda, že jsou aktivní a že je to baví :D Mohli nás šoupnout jinam, no :D

Meinere vypadal opravdu nadšeně, když jsem mu řekla, že příště vedu já. Dobře, panovnický typ jsem nebyla ani nijak vůdčí, ale když nás zatáhne do takovéhle spleti chodeb hluboko v podzemí, ani neví, jak jsme se sem dostali a dostat se ven je ještě větší labyrint, co čekal? Že ho pyšně poplácám po rameni a řeknu, že je to borec, kam nás to dostal? Nebo že mu snad dám před čenich odměnu za to, že jsme se tu ztratili? Kde žije?
Naštvaně jsem zavrčela. "A víš ty co? Bylo by to o dost lepší!" Zavrčela jsem a ohnala se. Neměl si po mě co dovolovat takhle si vyskakovat. Doteď jsem mu toho tolerovala až moc.
Tu náhle po mně vyštěkl, že nemusí nic. "Hlupák," vyprskla jsem si pro sebe tak, aby to neslyšel. Už jsem ho měla až po krk. Místo toho, aby se třeba omluvil za to, kde jsme to skončili, se takhle ještě do mě pustí? Nakonec za to můžu já?
Najednou jsem uslyšela podivné odkašlání a hlas "zdravím." Naštvaně jsem škubla pohledem po Meinerovi. Hned na to jsem se podívala na vlčici. "No nazdar," odsekla jsem nepříjemně, za což samozřejmě mohl tenhle černo bílý. A ten mě začal před vlčicí ztrapňovat. Ještě chvíli a stane se ti něco nehezkého! Varovala jsem ho v mysli. Nemohl tušit, že to jde ode mě, ale zřejmě si to domyslel. "Jojo, to říká ten, co jednou někam vykročil jako první a dopadlo to tak, že nás ztratil!" Odfrkla jsem si ironicky a podívala se na vlčici. "Raději jdi na vlastní pěst, on dokáže akorát tak... nic! Nedokáže nic. Furt se jenom válí a když už konečně zvedne ten svůj špek na břiše, dopadne to takhle!" Zanadávala jsem si. Měla jsem na něj opravdu zlost. Tohle přehnal.
Tu se Meinere otočil a dodal, že odchází. "Jen si běž. Ztrať se ve tmě a shnij si tam!" Křikla jsem po něm. Když se otočil a odešel, začal najednou kolem nás znít opravdu nepříjemný, pro uši nepřijatelný zvuk. Byl vysokofrekvenční a mně se z toho kroutily všechny svaly na hlavě. Přitiskla jsem uši ke krku a podívala se na tu podivnou vlčici. Za to jistě mohla ona.
Než jsem však stihla cokoli říct, rozhodla jsem se k ní přijít. Udělat však těch pět kroků byla asi největší chyba, neboť se podlaha začala doslova bortit. A tu náhle křup, křup. Letěli jsme dolů. "Podívej se na svůj špek! Nejdříve zhubni, podsvinče jedno!" Ohnala jsem se po něm. Najednou jsme se však zachytili v nějaké pavučině. Čím víc jsme se mrskali, tím více jsme se přilepili. "Jestli nás to sežere a potkáme se v nebi, věř, že to tam pro tebe bude peklo!" Odvětila jsem do pekelné situace. Začala jsem přemýšlet nad všemi různými magiemi, co jsem ovládala. Napadla mě akorát neviditelnost, kterou jsem si objednala u Smrti. A ještě iluze. Ale co by se dalo díky iluzím podniknout, když se k nám náhle řítil pavouk?
Napadlo mě, že bych mohla vytvořit iluzi nějakého chutnějšího hmyzu, po kterém by se pavouk sápal raději. A nás třeba nechala zneviditelnit, ale tuhle magii jsem ještě v marku neměla. Soustředila jsem se proto a vedle nás se objevovala moucha. Větší, než my tři dohromady. Začala bzučet a máchala sebou v pavučině, načež já se snažila zjistit, jestli se Smrt činila s novou magií. Soustředila jsem se, jak jen to šlo. Ale pokaždé mi zmizela buď jedna noha, anebo ucho, kus hlavy.. nešlo mi to. Tak snad zabere alespoň ta moucha. Ovšem, nepřestávala jsem se pokoušet zneviditelnit nás. A co potom? Pavouk sežere tu mouchu a my? Budeme tu neviditelní a později se stejně zviditelníme! Z pavučiny si nedostaneme tak snadno a když, pod námi je opravdu hluboká roklina... zajímalo mě, jaké nejlepší východisko se v této situaci dalo podniknout. A jestli nějaké takové je, v duchu jsem prosila všechny síly Smrti a Života, nechť nám alespoň trochu napoví, abychom se odtud dostali! Počkat, proč všichni? Stačilo by, kdyby vyprostili mě! Jsem v tom nevinně!

// Malý dotaz: Když je to takhle rozdělené po skupinkách, máme vlastní pořadí s Meinem a Bell, nebo musíme čekat i na ostatní? :D
EDIT: Jop. Meinere, Skylieth, Bellatrix.

<<< Přes asi 5 území, ale akce je přednější, no ne? :3

Pokračovala jsem za Meinerem. Vypadal, že si cestu nijak jako průvodce nevychutnává. Ne, že by mě to nějak bavilo, ale určitě to bylo lepší než za někým cupitat. Jemu to však bylo jedno, což jsem brala jako pozitivní věc. Asi bych se totiž neshodla s vlkem, co by měl na to stejný názor. Každý by musel jít první a to přeci nejde, nebo snad?
Meinere vyšlapoval přede mnou. Následovala jsem jeho černo bílý ocas, který nás zavedl někam do podivných jeskyní. Bylo zde velmi mnoho otvorů a celkově to tu vypadalo jako bludiště. Černo bílý přede mnou se ohlédl, jestli ho stále následuji. Ale nevypadal, že by z toho měl radost. Najednou si pomyslel, že je to fuk a potom něco o tom, že mám taky smečku. Zřejmě už měl co dočinění s někým, kdo měl smečku a kvůli tomu ho opustil. Klasika, domyslela jsem si. I když jsem tohle v úmyslu neměla, do lesa jsem se musela vrátit. Alespoň se tam ukázat, jestliže se přijímají noví členi, tak ať vím, které tváře mám nechat poskakovat po lese, a které mohu trochu srazit a vyhodit.
Tu si však Meinere pomyslel, že bude sám. Dobře, když mu ta samota tak vadí, proč se nepřidá do smečky? Anebo proč tedy potom brečí, že je sám? Nechápala jsem takovou logiku. Dobře, já bych se za normálních okolností do smečky nikdy nepřidala, ale už jsem se v ní ocitla a tak to prostě je. Mrskla jsem ocasem a podívala se před sebe. "Kam si nás to, u všech svatých, dovedl?" Tímhle sis to po... a první už nejdeš! Vést budu odteď já, dořekla jsem si pro sebe. To měla vyjadřovat předchozí věta. To si ale Meinere určitě domyslel.
Meinere objasnil, že se nemusí dlouho kochat, že stačí chvilka. Přikývla jsem. "Slyšíš to?" Zastavila jsem se. On se zeptal, jestli budeme pokračovat. Mně to tu ale přišlo zajímavé. "Tohle jsem ještě nikdy neslyšela. Rve mi to uši," objasnila jsem. Ten zvuk, který se tu rozléhal, se nedal nijak popsat. Normálně by se to dalo nazvat hudbou, ale rvalo to uši a tento pojem slova se ke mně ještě nedostal. "Jdeme pryč," pronesla jsem a ujala se tak vedení.
Když jsem se však rozeběhla, v labyrintu jeskyně jsem zabloudila. "Nevím, kudy odtud pryč," vysvětlila jsem poněkud zmateně, když jsem najednou ucítila nějaké vlky. Ne, ne, ne! Rozblikalo se mi výstražné světélko v hlavě a já se zastavila. "Tys nás sem zavedl, ty nás odtud dostaň!"

Meinere přišel a vyjmenováním několika barev kolem sebe mi dokázal, že ještě barevně vidí. Přikývla jsem a ušklíbla se. "Dobrá tedy," souhlasila jsem, aby nemusel vyjmenovávat další a další barvy.
Najednou se šel napít, ale couvl. Cosi si pro sebe zamumlal a nenapil se. Je to snad nakažené? Jedovaté? Co to je za vodu? Je to zvláštní.. zajímavé. Ale co, takových jezer je na světě habaděj, pomyslela jsem si a zvedla se. Oklepala jsem se a protáhla si přední packy. Klouby sice nebyly nijak staré, ale stejně zakřupaly. Bylo to nepříjemné i pro moje uši, ale co se dalo dělat. Nikdo není mladý navždy.
Rozklusala jsem se na Meinerem. Křikl na mě, že mám jít anebo zůstat. A potom, že už se jezera nabažil. "Já myslela, že jsem jdeme kvůli tobě a tvému vztahu k tomuhle podivnému jezeru," zamumlala jsem si pod fousy a rozklusala se. Samozřejmě, že jsem šla. On šel se mnou, tak bylo mou povinností jít s ním. "Zaveď nás na sever," dodala jsem s úšklebkem a opět nasadila kamenný pohled. Nechala jsem ho jít první, aby si to taky užil.

>>> Akce

// Ještě jedno malé místečko (pro skromnou vlčici) zde není? Pokud by to šlo, přidala bych se s Meinerem :) Jestli není, nevadí.

<<< Narrské kopce

Doklusali jsme pomalu až k jezeru. "Když myslíš," ušklíbla jsem se. A co když existuje třetí strana, která to prostě neřeší a je i celkem ráda za to, že si jí doprovodil? To už jsem si ale nechala pro sebe. Co?! Co to povídáš?! Ty máš být ta, co nikoho nemá ráda! A ty ho začínáš brát za přítele! Ano, musela jsem se trochu zkrotit a lehce si zanadávat. V hlavě.
Po odkašlání jsem došla k vodě. "To je to tvoje bájné Rudé jezero?" Zeptala jsem se chladně a čenich dala lehce k hladině vody. Nic. Nevonělo nijak zvláštně, voda byla normálně modrá. "A jinak barvy rozeznáváš, jo?" Musela jsem se přeci ujistit. Jistota je jistota.
Odešla jsem o kus dál a podívala se na nebe. Noc. Zazubila jsem se už jen z principu, že je noc a skoro nic není vidět. Přimhouřila jsem oči, abych spatřila bílou půlku těla vlka, který sem se mnou šel. To je vtipné, jak je ve tmě vidět jen jedna půlka, pomyslela jsem si. Lehla jsem si k zemi. Byla jsem celkem vyčerpaná, ale nemohla jsem to na sobě dát znát. Teď bych si nejraději nabrala spánkem energii já, přiznala jsem se a podívala se na Meinera. "Asi se tu chvilku zdržíme, co?" Mrskla jsem ocasem a zastřihala ouškama.

Meinere se po chvíli probudil. Jako obvykle měl pěkně mrzuté připomínky. Jak se na to tak koukám, můj čas příchodu na jeho mrzutosti vliv neměl, dořekla jsem si pro sebe a ušklíbla se. Stejně se mi ale tenhle vlk líbil.
Najednou mi navrhl, jestli jdeme k tomu jezeru, anebo či jsem se rozhodla ho vzít na druhou stranu světa a tam ho někam skopnout do pekel. "Myslíš, že kdybych tohle měla v úmyslu, tak jsi ještě tady?" Ráda jsem odpovídala otázkami. Přišlo mi to docela dobré k okořenění tou ironií a celkově to mělo pěkný efekt, když to bylo dobře podané.
Meinerovi zřejmě taky písek v kožichu vadil, s čímž jsem musela jen a jen souhlasit. Hnusný písek, fuj! Zamračila jsem se a packu raději dala nad povrch, abych ji opět neměla celou plnou toho hnusného cosi na zemi. Kde se vůbec vzal? Nikdo ho nechce! Zvláštní bylo, že mi minule až tolik nevadil.
Protáhla jsem se a podívala se před sebe. "Jdeme k tomu jezeru, jestli sis to nerozmyslel," svedla jsem to raději na něj. Pomalu jsem se zvedla a zavyla. Musela jsem, nemohla jsem odolat, když jsme byli tak vysoko. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila nedaleko to jeho oblíbené jezero. Mrskla jsem naposledy ocasem a začala opatrně a pomalu klusat dolů. Na písku to klouzalo a čistit se znovu by se mi opravdu nechtělo. "Tak jdeš?" Křikla jsem na něj už skoro pod kopcem a úšklebkem, že tam budu první.

>>>Ohnivé ("Rudé") jezero

<<< Vrchol Narrských kopců

Kupodivu tu Meinere ještě byl. I když jsem ho cítila i z dálky, mohl už dávno odejít, čemuž bych se nedivila. Ale on tu poctivě počkal, tedy, prospal celou dobu, až do mého příchodu. Byla jsem ráda, ale na druhou stranu jsem v tom cítila nějakou zlomyslnost. Třeba, že mě bude později vydírat, že na mě čekal, ať jdu s ním a tak. To v žádném případě, byla to jeho svobodná vůle a mohl kdykoli odejít.
"Opustit to území bylo obtížné, ale jsem tady," dodala jsem z dálky. Bylo mi jasné, že spí, proto jsem se jen přiblížila, sedla si a vyklepávala packy plné písku. Měla jsem toho bordelu plný kožich a štvalo mě to. Na jednu stranu na pohled to bylo krásné, ale mít to všechno v kožíšku zas tak příjemné nebylo. A teď k tomu jezeru, řekla jsem si pro sebe. Samozřejmě jsem počkala, než se ten medvěd probudí a zase mi bude říkat, jak mi přál, abych tam už navždycky zůstala... jojo, známe.. jasný.

<<< Narrské kopce

Lehkým klusem jsem se odrážela od pískovité země. Tlapky se mi do ní bořily a písek mezi "prsty" byl nepříjemný asi tak, jako by mi v packách lezlo na tisíce mravenců. Proto jsem tlapy zvedala dost vysoko a stále s nimi klepala. Bylo to velmi nepříjemné.
Spatřila jsem v dálce keřík, což bylo to jediné, co tu zatím bylo. Ale já ještě nebyla nahoře, proto jsem věděla, že to nejlepší mě teprve čeká. Mrskla jsem si ocasem do tempa kroku a pozdvihla obočí, když najednou zafoukal vítr. Přimhouřila jsem oči, ale stejně mi to bylo k ničemu. Písek byl zřejmě proti mně a tak se mi dostal do očí. Začala jsem prskat a trochu i nadávat. Tohle se může stát jenom mně! Zaraženě jsem packou čistila obličej, protože vítr najednou ustál. Zmateně jsem se rozhlédla. Života nebylo nikde.
Stoupala jsem po vyšlapané cestičce výš a výš. Všimla jsem si v dálce potůčku, kterého jsem se chytila i při poslední návštěvě a díky kterému jsem se dostala až k jeskyni, kde sídlí Život. Popravdě jsem v jeskyni nebyla, i když jsem tam chtěla nahlédnout, ale co. Byla jsem tu za Životem, ne za prohlídkou tohoto místa. I když jsem musela uznat, že je překrásné.
Doklusala jsem k potůčku a ochladila si tak hrdlo. Bylo to příjemné, i když počasí nebylo nijak přijatelně teplé. Byla celkem zima a zde na vrcholu kopců to foukalo, ale stejně. Já byla celá upocená z toho výšlapu až sem, proto jsem ocenila každý lok, který jsem do sebe nacpala. I když jsem po chvilce zjistila, že to nebyl tak dobrý nápad se přímo zaplnit vodou. Při chůzi to ve mně žbluňkalo a nebylo to nic hezkého.
Všimla jsem si, že okolní vegetace sčítala akorát osamělé keře, které vypadaly, jakoby čekaly na první deštík. Vyprahlé, uschlé větve, kroutící se ve větru, šumící atmosféra potoka... bylo zvláštní, že potok zde teče a nedaleko od něho jsou uschlé keře. Ale co, je podzim a tak jsem to brala jako samozřejmost. Okolo potoka rostlo kapradí, které se ve větru taktéž vlnilo a příjemně šumělo. Usmála jsem se. Měla jsem pocit bezpečí a klidu, takové té vnitřní vyrovnanosti. Sem by měl jít i Meinere, tomu tohle zřejmě chybí. Otočila jsem se za sebe a ještě naposledy, než jsem se rozhodla vyjít výš, jsem si prohlédla okolní krajinu. Vypadalo to, jako kdyby se sesbíral všechen písek z hlubin moře a nasypal se právě sem. Nikde nebylo takového písku, což bylo velmi zvláštní a udivující, ale nikdo to stejně neřešil. Už jenom z principu, že Život je vlk, který dokáže ostatní vylepšit.
Rozklusala jsem se, s pokrčeným čenichem, ještě o něco výš. Chtěla jsem až na samý vrcholek kopců, ale to bylo zřejmě nemožné. Zaprvé to bylo opravdu moc vysoko, a za druhé mě jistě Život, při té cestě, odchytí a už se dál nedostanu. Zamrskala jsem ocasem a vyklusala výš. Konečně jsem spatřila jeskyni. Při minulé návštěvě, která se mi ihned vybavila, na mě čekala zraněná sestra. A já jsem Života potkala právě před jeskyní. Zjevil se jako duch. Nejdříve byl podivnou mlhou v dálce, ta se však zformulovala do tvaru vlka a byl z toho Život. Mně se jen líbilo, jak je se Smrtí odlišný, a přitom jsou to sourozenci. Zvláštní, pomyslela jsem si a zastavila se.
Musela jsem nabrat dech, který mi zůstal zjevně někde dole, a trochu se vydýchat. Nemohla bych teď mluvit s černo bílým vlkem, jelikož by mi absolutně nerozuměl.
Libovala jsem si v tichu a odpočinku, při té příjemné atmosféře. Když tu najednou jsem z jeskyně slyšela podivné cinkání. Jakoby něčí drápy dopadaly na zem kamene a blížily se ke mně. Připravila jsem se s myšlenkou, že to je sám Život. Usmála jsem se, oklepala ze sebe poslední zbytky zrníček písku a koukala směrem, odkud kroky přicházely. A ano, přede mnou se najednou objevoval bílý vlk, s černými konci předních pacek a smaragdovým břichem. Zamrskala jsem párkrát ocasem ve znamení, že jsem tu ve smyslu dobra.
"Zdravím tě, Skylieth," řekl hedvábným hlasem. Lehce jsem se uklonila a vychutnávala si ten pocit. Ten pocit, který mne uklidňoval, značil mi, že jsem v bezpečí a obklopená přátelstvím. A i když jsem přátelství v normálních chvílích neměla ráda, teď jsem si připadala, že zde mi je dodáváno všechno, co pro život potřebuji. Jaká ironie. "Ahoj Živote," oplatila jsem pozdrav a přenesla váhu přední packy na zadní. "Rád tě zase potkávám. Věděl jsem, že se vrátíš. Co potřebuješ protentokrát?" Zeptal se mě upřímně. "Popravdě... jsem tu s jedním vlkem. Meinere se jmenuje. A jemu si prý nějakým způsobem pomohl k tomu, aby, když projde vodou, měl zvláštní barvu srsti. On má jednu půlku těla bílou a druhou černou. Já bych taky chtěla něco takhle originálního." To by na vysvětlení mělo stačit. "Ty sama jsi originální už jenom proto, jaká jsi." On prostě vždycky ví, co má říct. "Ale uvědomuješ si, že jakmile ti pomůžu k tomuto odlišení se od ostatních, už to nejde vrátit?" To jsem si sice uvědomovala, ale stejně. Za ten pokus to stojí. "Uvědomuji. Chci, aby mě nikdo nebral tak, jako ostatní. Aby mě brali vážně a abych měla u nich určitý respekt," objasnila jsem důvod, proč jsem vlastně tady. "A k tomu ti pomůžou odznaky?" Dával mi záludné otázky, ale něco na tom pravdy bylo. Tohle mě však donutilo k zamyšlení se. On na mě poznal, že když si něco vezmu do hlavy, budu si za tím stát, i kdyby mi to chtěl rozmluvit. Proto pokračoval a dokonce i ustoupil. "Nebudu tě trápit. Splním ti to. Ale víš, co požaduji." Kytky. To ví každý! "Ano, vím. A mám tu rostlin habaděj," ušklíbla jsem se. "Ale než tě nimi zavalím, ještě bych chtěla, abych byla o kus silnější a rychlejší.. a znáš to. A ráda bych se přiučila i nějaké magii," dořekla jsem to, co jsem měla na mysli. "Magii.. hmm.. jaké přesně?" To byla záludná otázka. "Vzduch." Ale má odpověď se vyskytla rychleji, než v mé hlavě. Život přikývl a dodal: "vše ti bude splněno." Nadšeně jsem se zavrtěla a rozhlédla se. "Ach jak ráda bych zde zůstala..." "Zůstaň!" Řekl mi mile a trochu se i usmál. "Nemohu. Čeká na mě ten zvláštní černobílý tvor. Je pak mrzutý a znáš to...," zazubila jsem se a otočila se ve znamení, že i přes všechno nutkání tu zůstat stejně musím odejít. "Děkuji ti mnohokrát. Třeba se ještě potkáme, Živote!" Křikla jsem za ním a klusala pryč. "Nemáš zač. Nechť se naše cesty zkříží." On prostě vždy věděl, co má říct.
Rozklusala jsem se po cestičce dolů. Ještě však, než jsem opustila tohle překrásné území, jsem si došla smočit hrdlo. Po tom rozhovoru mi vyschlo a tak jsem chtěla nabrat ještě energii. Jako by mi ji ta pramenitá voda dodávala. Bylo to tu tak okouzlující, magické a zvláštní, že jsem tu opravdu chtěla zůstat. Ale myšlenkami jsem se krotila a nutila se vrátit. Kdyby na mě však Meinere nečekal, jistě bych se tu zdržela. A kdo ví, na jak dlouho...

>>> Narrské kopce

<<< Kopretinová louka

Už jsem zpomalovala na samém vrcholu Narrských kopců. Tedy, jen u něho, protože mě ještě čekal kus cesty až na samý vrchol. Ohlédla jsem se po Meinerovi. "Tak nízko bych se nesnížila, abych vypadala takhle," broukla jsem si pro sebe. "Chci být originální. Chceš význam toho slova vysvětlit?" Zeptala jsem se ho vážně. Nechápala jsem ty, co si mohou myslet takové blbosti.
Svižně jsem se odrazila a několika skoky se dostala k cestičce. Teď tu zase počká, já si to vyřídím. Vrátím se o dost silnější, schopnější a lepší, a kdo ví, třeba taky budu vypadat jako nikdo, zazubila jsem se. On to získal, podle toho, co má v hlavě, tím, že prošel vodou. Tak budu hold pár dní ve vodě, zazubila jsem se. Otočila jsem se na Meinera a broukla: "dobrá tedy. Můžeš zase jít spát anebo si prostě dělej, co chceš. Budu tu skokem," dořekla jsem. I když od něj je těžké se dostat tak rychle...

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Středozemní pláň

Nadšeně, že už vidím ty kopce, na kterých se nachází můj cíl, jsem mrskla ocasem. Meinere jen souhlasil, že se u jezera zastavíme později, proto jsem sklopila uši a trochu zpomalila. Blížili jsme se do cíle, a ač bych, jako obvykle, spíše přidala, chtěla jsem počkat na svého cestovatele po boku. "Ty máš tohle zbarvení taky od Života, že jo? Myslíš, že by mě mohl udělat něco po těle taky?" Ušklíbla jsem se. Ne, stejně jsem zbarvená být nechtěla, ale nějaké originálnější odznaky by se mi moc líbily. Vlastně jsem to ještě nikomu neřekla. Meinere byl docela hodný, že se se mnou na takovouhle cestu vydal. Byla jsem potěšená. Ale on tě taky určitě zradí.. jako Suerte.. jako všichni... myšlenky mě však stále vracely k minulým zkušenostem s "kamarády".

>>> Narrské kopce

<<< Západní Galtavar (Přes Mathaë a Přímořské pláně)

Klusala jsem poslušně před černo bílým vlkem. Bylo zvláštní, že mě Atray slyšel a odpověděl, že mě slyší a bere to na vědomí. Ušklíbla jsem se. Milovala jsem tuhle magii a i magii iluzí. Akorát mě zajímalo, jestli už Smrt splnila to, co jsem chtěla.
Vyzkouším to, až půjdu od Života, teď ne, řekla jsem si pravidlo a otočila se po černo bílém. Stále mě doprovázel, za což jsem byla ráda, i když jsem na něj musela tak trochu čekat. "Hele, už vidím to jezero!" Oznámila jsem mu. "Stavíme se tam ale cestou zpátky, bereš?" Ušklíbla jsem se. Bylo by to pro tuhle chvíli akorát zdržení a to jsem neměla v plánu. Chci už to mít zase projednou rychle vyřízené.

>>> Kopretinová louka

// Tak jdeme rovnou na Středozemní?