Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Notak lidi, já bych ráda stihla ještě pár věcí do Vánoc :DDD Napište někdo.
EDIT: Dávám tomu ještě 1 den, pak si jdu po svých :D Razzakimu jsem psala, ale zřejmě je invisibru.

// Bell: Myslím, že to "já, Skylieth" by se mělo prohodit, protože jsem psala před tebou. Ale já čekám momentálně jen na zareagování Atraye, pak odcházím :D Nechci tu strávit měsíce :DDD (Nic proti, ale skupinové hry mě někdy dohání k šílenství) :D

<<< Zrcadlové jeskyně
//Konečně domů, smečko, jsem tady! :3

Klusala jsem od jeskyní přes nějaký les a louky. Najednou jsem však uslyšela hlas Píska. Dobrá, možná jsem jí mohla už nazývat jménem, protože jsem jí to z hlavy dokázala vyčíst, ale stejně by mi trvalo, než bych si to její složité jméno zapamatovala.
Oslovila mě, ať počkám. Zastavila jsem se a trochu jsem zamručela. Už jsem chtěla do svého úkrytu a celkově okouknout situaci, jestli je to pročištěné. A tamto byli jen hosti, ne přeživší, co zde budou sídlit. Pomohla bych jim k odchodu, řekla jsem si pro sebe. "Co?" Zeptala jsem se jí. Řekla, že to vypadá, že máme stejnou cestu. Co by hledala v naší smečce? Zamyslela jsem se. Mohla být jednou z davu, který tu byl a Atray ji mohl omylem přijmout... ne, to by byl jen další zlý sen, jako to předtím, dodala jsem si pro sebe. A to by mi nikdo už udělat nemohl. "Já jdu do Smrkové smečky. To je má smečka. Tam je můj domov. Je blbost, aby si i ty tam byla Atrayem přijatá," řekla jsem jí. Tím jsem jí naznačila, že Atray je naše alfa. A ona se zeptala, jestli jdu za Atrayem. "Jdu se prospat, protože jsem zmatená a tohle neudělalo dobře na mou náladu. No a... co ti je vlastně do toho? Neříkej mi, že tě přijal." Stále jsem tomu nemohla uvěřit, ale ona šla celou dobu za mnou a i tak byla cítit. Asi bych se stala pštrosem a zabořila hlavu do písku.
Ale to jsem nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká.
Rozběhla jsem se do lesa. Na hranicích jsem se zastavila a začala čichat. Cítila jsem nové pachy, tím pádem se mi nadzvedly pysky a trochu jsem začala vrčet. Nové pachy. Nemám ráda nové pachy, ale uvědomovala jsem si, že i já jsem před nedávnem byla "novým pachem". Nechala jsem to zatím být.
Spatřila jsem zdálky zajíce. Super příležitost! Napadlo mě. Tu jsem zahlédla i srnku. To byla náhoda a přímo mi přišla pod packu. Rozklusala jsem se nenápadně tím směrem, odkud jsem viděla srnku přiběhnout, a dala jsem se do plížení. Opatrně jsem našlapovala a HOP, srnka byla pode mnou. Sílu jsem na to měla, schopnosti taky a dařilo se mi čím dál, tím víc. A smečka jistě ještě nejedla.
Čapla jsem srnku za krk a tahala ji po čichu k Atrayovi.
Když jsem se dostala až ke skupině vlků, spatřila jsem nové čenichy. To ne... moc vlků, moc! Neměla jsem tušení, co se tu za tu dobu, když jsem "spala", (ne)stalo. Položila jsem srnu před Atraye a olízla si čenich. "Zdravím," dodala jsem trochu chladně a podívala se na šátečkového. "Snad srna přijde vhod," dořekla jsem a zadívala se na hnědou vlčici. Ani vlk se mi nelíbil, natož ten druhý. Nikdo se mi nelíbil. Nedaleko stála i Indil a Coeden, Aranel jsem (asi) přehlédla a proto jsem jen nazdvihla obočí. "Nepotřebujete pomoc?" Nabídla jsem se. "Kdyby si je potřeboval vyhodit, ráda pomůžu. Je jich tu až moc, no ne?" Otočila jsem se na Atraye a vštěpila mu myšlenku do hlavy. Snad odpoví.
Srnu jsem zatím nechala být, alfa se musela najíst jako první, a pak bety. To byl zřejmě vlk stojící opodál, Atrayovi po boku (//vás tu je jak much! :D I mně se to plete -.-) vrčící na všechny zde přítomné. Taky jsem lehce zavrčela a trochu zívla. Písek šel někde nedaleko za mnou. "Pak mi vyjasníš, kdo je přijatý a kdo ne. Je tu dost zmatek..." Atray musel chápat mé pocity, přišla jsem po dlouhé době a zrovna asi do nejlepšího. Ale co už.
Viděla jsem se pěkně v úkrytu na kožešince, rozvalující se a pěkně chrápající. Ach, jak jsem se těšila na zasloužený odpočinek.

Vše se to odehrálo na můj mozeček až moc rychle. Najednou jsme prostě byli před jeskyní a tam jsme se rozvalovali. A co z toho plynulo? Že to, co se nám stalo, byl sen. Jak smutné, že?
Vlastně to bylo celé zmatené. Nejdříve to s tím pavoukem... potom to s tou krví. Bylo to jako živé a nejvíce zarážející byl fakt, že v našich snech vystupovali i ostatní, a my v jejich. Nepochopitelné. Stejně jako velká část této země.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni byli zmatení. Jeden vlk vyskočil a začal nadávat něco o bezmozkových. Naštvaně jsem se oklepala a vycenila tesáky. Neměla jsem náladu na nějaké jeho přihlouplé řeči, které neměly význam. Ducha. Pointu. Proto jsem mu to dala tesáky jasně najevo. Meinere si prohodil v hlavě pár myšlenek a odešel. Zřejmě mě měl plné zuby, řekla jsem si pro sebe. Co jiného lze z toho jeho odchodu usoudit?
Ten se zelenou packou aneb vyrážkou, co se mu tam šířila, se taky bez rozloučení sebral a odešel. To tu není nikdo slušně vychován na to, aby pozdravil alespoň? Dobře, já taky nebyla nejvíc nejslušnější, ale když už s někým strávím pár dní, jako s Meinerem, jistě bych mu pak řekla alespoň "čau, jdu pryč." To by stačilo, no ne?
Podívala jsem se na Píska. "Má drahá, jdu do smečky. Měj se tu," dořekla jsem a ještě párkrát se nadechla. A už jsem rozpoznala, dle čeho byla cítit. Jako smečka. Ale... jako naše smečka. Ne, ne! NE! To není možné! Odskočila jsem. Vyděšeně jsem vyvalila oči a podívala se jí do očí. To nemůže být pravda. To ne. S ní trávit život? NE! Zmateně jsem ji ještě jednou očichala a dělala, že se nic neděje. Uvnitř mě to ale řvalo o záchranu.
Otočila jsem se a prohlédla si vchod do jeskyní. Tak sem už nepáchnu, usoudila jsem a vydala se na cestu do Erynijského, Smrkového lesa. Konečně. Atray si mě ani nebude pamatovat, dodala jsem si pro sebe podle toho, jak dlouho jsem tam nebyla, nazdvihla obočí a odešla. Kdo ví, jestli se tam Písek ukáže. A jestli, podávám výpověď.

>>> Erynijský les

//Moc děkuji za akci. Byla zvláštní, nápad dobrý! :) Moc pěkně se to hrálo. I děkuji těm, co hráli se mnou. Inu, povedla se. A štědrá odměna taktéž není na škodu! ^^

//Na koho se čeká? :)
EDIT: Ok, v pohodě :D

Ticho. Klid. Celkem zima. Sem tam nás ovál vítr. Nechápavě jsem se zamračila, jak může jeskyní proudit nějaký vítr. To svědčilo jednoznačně o tom, že tu bude někde vchod a východ. A já byla rozhodnutá se k tomu východu odebrat. Doufám, že nevylezu někde úplně na cizím místě a že dojdu alespoň k nějakému místu, které znám. A ne u Smrti, i když od té to mám domů blízko, ale vidět ji tak často zase nemusím, řekla jsem si pro sebe a podívala se na Meinera.
Vlk na stropě zatím nijak nereagoval a tak jsem jen pokrčila rameny a otočila se na druhou stranu od našeho příchodu. "Jistě si poradíš, prostě někam jdi a uvidíš. Já odcházím," ohlásila jsem. Jako by to někoho zajímalo, dodala jsem si pro sebe.
Otočila jsem se tedy na druhou stranu od nich a ještě párkrát nasála vůni vlhkých stěn jeskyně do čenichu. Stejně mi Písek nějak podivně voněl, přišlo mi to zvláštní a něco mi to připomínalo, ale jen slabě. No nechala jsem to být, kdo ví, třeba ji ještě někdy někde potkám. Snad ne. Snad nepotkám už nikoho odtud, zamyslela jsem se a vydala s pár kroky odtud pryč. "Zdarec," křikla jsem ještě na ně a pomalu zavrtěla oháňkou do rytmu chůze.
Po několika desítkách krocích jsem však ucítila podivně vonící pach. Byl mi blízký jako žádný jiný, proto jsem jen odhadla, báj vočko, co by to mohlo být. "Krev," začichala jsem do prostoru a podívala se na vlky, co byli o kus dál ode mě. "Krev? Nikdo z nich není zraněný, kde by se tu vzala?" Zamyslela jsem se pro sebe, potichu, aby nikdo neslyšel, že přemýšlím nahlas. Nastražila jsem uši a uslyšela šplouchnutí. A znova. A znova! To nedává smysl, ano, to nedávalo. Stejně jako nekonečně padající pavouk, který najednou dopadl a zazděná vlčice, pohlcená kamenem. Už mě nic nepřekvapí.
Ale to, co následovalo, mě překvapilo. Vlky za mnou jsem ucítila o kus blíž. Pochybovala jsem, že by se za mnou rozhodli běžet, to je blbost. A ta krev... byla cítit víc a víc. Proto jsem se otočila. Zmateně jsem přimhouřila oči, abych zaostřila v téhle tmě, ale to, co jsem viděla, mě opravdu překvapilo. Vlky, co předtím byli se mnou a ještě ten na stropě, vzala vlna... krve. Ano, cítila jsem ten pach správně, ovšem, co teď? Nemohla jsem být přeci taky pohlcena a utopena zaživa! Tak jsem se dala na útěk.
Stačilo však jen několik desítek metrů a vlna mě dostala. Nazdvihla mě a ponořila do husté tekutiny krve. Fuj, zamlaskala jsem si nespokojeně, prahnoucí po vzduchu. Co teď? TOPÍM SE! Panikařila jsem. Začala jsem se odrážet od zdí, do kterých jsem narážela doposud jen tělem. A to dost bolelo. Nijak jsem si však nepomohla a jen mě to vyčerpávalo. Krev byla podivně studená a hnusná, lepkavá, hustá. Nešlo z ní nijak utéci, nesla mě a všechny ostatní, ještě i nějaké vlky navíc, do neznáma. Zřejmě k východu odtud. Kde se vzalo tolik krve? Napadlo mě jako první. Stále jsem, několik sekund bez kyslíku, čekala, jestli už konečně spatřím světlo. Jestli spatřím oblohu. Ale stále nic. Tohle je můj... náš.. konec, uvědomila jsem si, mávajíc packami. Osvobození.. Potkám tátu, potkám smečku! Celou MOU smečku! Mám se radovat? Mám bojovat o přežití? Co je pro mě lepší... být tady, kde mám minimální šanci na smečku a není tu už můj otec, anebo být tam nahoře s ním.. a se všemi, co mě znají a poslouchají mě na slovo? Ano, teď přesně nastala ta chvíle, kdy jsem začala uvažovat, jestli je lepší žít, anebo se nechat pohřbít zaživa. Nijak to neovlivním, takže já si vybrat nemůžu. Ale už teď se topím, nemohu dýchat, nemohu popadnout dech! Ach, jak je to nepříjemné, pomyslela jsem si. "Udmsfm," pronesla jsem nahlas. V husté tekutině to však nešlo nijak rozeznat. Já ale věděla dost jasně, co za slovo říkám. A to slovo zní... umírám.

Stáli jsme v jeskyni, někdo na stropě, někdo na zemi. Já jsem byla na stejné úrovni s Meinerem a Pískem, oni dva byli nad námi. Vlastně z jejich pohledu jsme byli my na stropě. Tu se Bellatrix zeptala, kdo je na zemi a kdo na stropě. Dobrá otázka, napadlo mě. Ale bylo mi to v celku fuk, měla jsem chuť se odtud sebrat a odejít. Ten vlk je dost schopný na to, aby si poradil sám. Jistě jsem ho někde potkala, vím to.
A my s Meinerem bychom se už konečně rádi dostali odtud. Tedy, Meinere sám. Jelikož tak nějak vím, že až vylezeme z této podivné jeskyně, do které jistě nikdo z nás již víckrát nepáchne, Meinere se oddělí a bude si myslet bůh ví co není. Dobře, zachránil mě a díky tomu jsem já zachránila Píska, ale to neznamená, že mu teď budu celý život sloužit. Samozřejmě u Píska to bylo jasné, ona mi musí sloužit. Ale já se tak nízko nesnížím, abych sloužila vlkovi. Kort ještě takhle línému a namyšlenému. Já se z tebe nezblázním, řekla jsem si pro sebe, mířeno k němu. Ale jen pro mě.
Najednou se však vlčice divně pohybovala, až jí to rázem vcuclo dovnitř. Nechápala jsem tomu, párkrát jsem zamrkala a podívala se na toho hnědého se zelenýma očima. O jednoho méně, spokojeně jsem si zamlaskala a podívala se na hnědého. Zeptal se nás o nějaké nápady anebo či mámě někdo gravitační magii. "Ne," odpověděla jsem prostě. Nápad jsem jeden malý měla, ale byl to jeho boj. Nepřišel mi zrovna sympatický, už jenom jeho myšlenkami. Jako kdyby tebe všichni chtěli, zabručela jsem si otráveně. "Já jdu prostě ven. Zkus to taky, třeba tě to tam vyplivne a budeš už konečně na zemi," dodala jsem neochotně. Najednou se ozval Meinere. Že prý asi přišel o sestru. Vyprskla jsem. Sestru? Ono jich je víc? Né! Zazmatkovala jsem pro sebe, navenek stále kamenný pohled. No to mě podrž, on má sourozence.. ach né, proč já?! Meinere to cítil se mnou stejně, on si jistě poradí. Akorát já se nerozloučila. Pff, zamračila jsem se. Pomalu jsem našlápla k odchodu a podívala se ještě jednou na strop. Meinerova myšlenka, že dalšímu už nikdy nepomůže, pro mě byla celkem očekávaná. Nijak mě to nezarazilo, ono někomu pomoci je nad jeho síly. Celkově se pohybovat je nad jeho síly. Lenoch jeden líný, dodala jsem si pro sebe. "No, tak se tu měj(te)," dořekla jsem a popošla ještě o nějaký krok dál. Pozdvihla jsem obočí a čekala, jestli půjde třeba Písek anebo Meinere taky. On to mohl zkusit i ten hnědo zelený, proč nevyjít ven? Tam by ho gravitace srovnala. Anebo nás, to nikdo neví, kdo byl vlastně nahoře a kdo dole...

// Takže pro ujištění.. Pořadí je: Savior, Meinere, Skylieth, Bellatrix. A teď je na řadě Savior, jop? ^^

Podívala jsem se na Meinera a zároveň i na Píska. Oba se rozhodli, že půjdou tou zářivou chodbou taky. Ještě aby ne, řekla jsem si tiše a podívala se do světla. Viděla jsem tunel, který někam vedl. Ale mohl vést někam do horších míst, než bylo tohle? Kde byste padali do nekonečna i s pavoukem, který rázem spadl? Ne. Určitě ne. A proto jsem se přesvědčeně jako první vydala tunelem vpřed.
Meinere byl ticho, byla na něm poznat únava. A ono není divu, zachránil sebe a díky tomu i mě. Vlastně tím pádem i Píska, protože kdyby nezachránil mě, na ní by se určitě vykašlal a Písek by tam zůstal. Proto jsem ho nechala a neřešila, nijak jsem do něho nešila, aby šel rychleji a tak. Měla jsem svoje tempo chůze.
Najednou jsme vešli do nějaké chodby. Dobře, to by se dalo pochopit, ale já jsem ucítila navíc další dva pachy. Ano, nové dva pachy. Jako by nás už takhle nebylo dost, zamračila jsem se na Píska a podívala se před sebe. Napojili jsme se na nějakou další chodbu. Hah, takže tu nebloudíme sami!
To by ještě nebylo to nejhorší, kdyby dva již zmínění vlci nešli po stropě. Zasekla jsem se a podívala se na ně. "P-počkat!"Ozvala jsem se. "Jste pavoučí vlci, nebo co to má znamenat?" Zarazila jsem se, nebylo přeci možné, aby nějací vlci šli po stropě. To opravdu není možné. Ale pomalu jsem si rekapitulovala, co se mi tu přihodilo, a došlo mi, že mě už nic nepřekvapí.
Vlčice najednou pozdravila. Nespokojeně jsem zamlaskala a podívala se na vlka. Byl mi povědomý, jistě jsem ho už potkala. Ale raději jsem se na jeho účet neozývala. "Zdravíčko, heh," odfrkla jsem si. Vlčice, v myšlenkách Meinera zmíněná jako Laura, se nás zeptala, jak jsme se dostali dolů a že chce za námi. A v její hlavě si říkala, že je to v rozporu s přírodou. Mi povídej, dodala jsem si pro sebe. "To spíš vy, jak jste se tam dostali!" Ušklíbla jsem se a zmateně se rozhlédla.
Vlk vypadal klidně. Nemohla jsem si ale ani zaboha vybavit to jméno. Proto jsem mu zabrousila do hlavy. Savior, určitě! Pomyslela jsem si a pyšně zamlaskala. Bylo na něm vidět, že ovládá magii země - stejně jako Meinere - akorát že jí ovládal o něco lépe. Když nechal okolo tlapek 'Laury' vyrůst trávu, trochu mě to zarazilo, ale když bude v klidu, tak proč ne. Meinere po celou dobu mlčel, v myšlenkách dodávajíc, že určitě jedna z nás začne mluvit. Proto jsem byla tedy taky ticho, abych nesplňovala jeho očekávání o každodenní, prakticky totožné vlčici, jako jsou ostatní.

\\ Asi bych to videla na: Meinere, Skylieth, Bellatrix, Laura a Savior. Tot za me :]

Když jsem se zeptala Meinera, jestli vysvobodíme toho Píska, on nic zatím neříkal. Ale Písek se ozval, jako by nic. Asi nás slyšel...
Rozešla jsem se proti ní a pomohla jí vysvobodit z té pavučiny. Normálně bych jí tam nechala, je cizí, neznám její jméno a vlastně co mě je do ní? Nezajímala mě. Ale byla cítit nějak divně...
Otočila jsem se na Meinera. Ten v myšlenkách zavrčel, že nebýt jeho, lítám pořád nahoru a dolů. Ano, byla to pravda, ale co chce? Abych se mu klaněla? Na to já stavěná nejsem. Slovo díky mu muselo stačit, to ode mě ještě nikdo neslyšel.
Najednou se však ozvala rána. Rána? To znamenalo, že pavouk někam dopadl. Byla bych na šlupky. A ještě k tomu z obsahem žaludku na sobě, pomyslela jsem si. Opravdu jsem měla štěstí, že mi Meinere zachránil život. On pronesl, že je dole země. "Slyším.. ale jak je to možné? Doteď tam nebyla!" Říkala jsem si pro sebe, ale i vlastně pro něho. Jen jsem tušila, že mu to je jedno, proto jsem to rádoby povídala sama pro sebe. Na zamýšlení. Jednou lítám nahoru a dolů, pořád sem a tam, a najednou je tam země? Co je to za pitomost? Opravdu mi to nešlo do hlavy. Ale co, tady v téhle zemi, jmenující se Gallirea, mi spousta věcí nešla do hlavy... Už jen Smrt, Život a taky ten velký bahnitý vlk v močálech.. no a mohla bych jmenovat.
Písek si pomyslela něco o smečce. Má smečku? Začala jsem se v duchu modlit, ať to není ta samá smečka, ve které jsem já. Že by ona byla jeden z těch pachů? To ne! Kdyby mě neozářilo nějaké silné světlo, určitě bych omdlela.
Světlo, které prozářilo celou jeskyni až do hlubších částí, se jevilo jako tunel. Z ničeho nic. Zrekapitulujme si to. Stojíme tu. Čerpáme energii ze tmy. A najednou se tu rozzáří hrozné světlo, které vypadá jako tunel? Aha? A to jako jak? Teleportující se tunel? Už jsem to raději neřešila, protože mi bylo nad slunce jasné, že některé věci prostě vysvětlit nejdou.
Podívala jsem se na Píska, který mě pěkně oslovil jako Artemis, za což jsem se trochu ušklíbla, a hned nasadila vážný pohled. Ten se otočil na Meinera. "Ne vždy to tak je," řekla jsem si pro sebe, když si pomyslel, že to značí slunce, trávu a nebe. "Chci říct, že je možné, že to tam bude horší než tady. Ale co může být horšího? Jdeme tam?" Já jsem byla pro. Teď zbývaly hlasy ještě od Píska a Meinera. Vlastně mi to bylo jedno, šla bych tam klidně i sama, ale... Meinera myšlenka mě celkem zarazila. Když jsem mu tak ukradená, proč mi zachránil život? Zamyslela jsem se zmateně, přesto jsem však byla ráda. No kde jinde byste našli takhle silnou, šikovnou a vzdělanou vlčici s tak krásným kožichem? Asi nikde!
Pootočila jsem se na Meinera. "Nevím jak ty, ehm, vy, ale já tam jdu." Mé rozhodnutí bylo jasné a kdo mě znal, věděl, že jsem tvrdohlavá a jen tak mi někdo něco nevymluví. Takže jsem je tam prozatím nechala, ať si dělají, co chtějí, i když Meinere vypadal, že jde taky. Proto jsem se přikrčila a opatrně vstoupila do zářícího tunelu, ze kterého mě ještě teď bolely oči...

// Nevím sice, kdo osuduje, ale naše skupina už dost dlouhou dobu čeká... stačí říct, jestli máme nějak pokračovat, ale zasáhnutí osudem by se hodilo :)

To není dobrééé, říkala jsem si pro sebe. Dělalo se mi z toho opravdu špatně, stále jsem padala dolů a dolů... a přitom jsem byla nahoře a potom zase dole. Opravdu se mi dělalo špatně, měla jsem plný žaludek a nestrávené jídlo v něm chtělo ven. Horší problém byl však přede mnou... pavouk. Divně slintal a ty jeho makadla... fuj.
Při pádu stále dolů jsem si ani nestihla všimnout, kde Meinere je anebo i ta písková podivně zbarvená. Znaveně jsem se podívala pod sebe. Byl to opravdu divný pocit padat do prázdna.. tlačila mě záda a roztažené packy jak přibitá na kříži jsem taky neměla zrovna se souhlasem. Ta pavučina opravdu dost lepila.
Po chvilce jsem křikla na Meinera a i tu divnou. V duchu mu však naskočila myšlenka, ať sklapneme. Naštvaně jsem zabručela. Ty si tam v pohodě, ale co já? Padám tu do nekonečna, tak asi těžko zvládám paniku! Okřikla jsem ho. Mohla jsem mu to říct do hlavy, ale to by situaci nijak nevylepšilo.
Spadla jsem takhle ještě asi třikrát, když najednou jsem si všimla, že padá se mnou nejen ten pavouk, ale i ta divná. Ta se ovšem dobře rozhoupala a spadla na kámen tak, jako Meinere. Zabručela jsem. Pche. Já se nemůžu ani pohnout, to je bída! Opravdu mě to naštvalo.
Tak ona se zachrání a co já? To jsem však zakřikla. Najednou se na mou zadní packu přilepil nějaký kořen. Meinere... nevykašlal se na mě! I přes ty všechny naše hádky a dohady si na mě vzpomněl (jako kdyby nemohl, když jsem tu stále padala do nekonečna) a zachránil mě. Dobře, mohlo to být měkčí než sebou třísknout o skálu, ale záchrana to byla. Teď se nějakej pátek neohnu, domyslela jsem si pro sebe a podívala se za vlkem, který byl na pokraji vyčerpání. "Díky," řekla jsem tiše. Tohle slovo jsem nevyslovila snad.. za celý život. Opravdu! "Já se už nějak vyprostím z té pavučiny, nenamáhej se... Ale co ona? Necháme jí tu?" Ďábelsky jsem se ušklíbla. "Nech to na mně," dodala jsem už tiše. Nechala jsem Meinera v klidu, aby si odpočinul. Musel opravdu vynaložit velké množství energie a hlavně i úsilí aby zachránil sebe... natož ještě mě.
Začala jsem sebou škubat a přilepila se o stěnu jeskyně. A tím mým mrskáním... jsem se jednoduše vyprostila. Čekala jsem, že to bude horší, ale na to, že jsem se ještě za tu dlouhou cestu od Smrti ke Životu nevyspala, jsem měla energie dost. A dokonce i Meinere.
Doklusala jsem za podivně zbarvenou vlčicí. "Budeš mi vděčná.. celý život! Budeš mě uctívat a brát mě za svou bohyni!" Kladla jsem jí podmínky, když jsem házela do pavučiny kamínky. Ty se přilepily a vlčice se mohla při delším mrskání snadno vyprostit. "Je ti to jasný?!" Čapla jsem jí za ocas, který jediný nebyl přilepený v pavučině a začala jí z toho tahat. Alespoň ke stěně, aby udělala stejnou taktiku jako já. To mohlo pomoci. "A jestli ne, donesu tě sem zpátky!" Dořekla jsem, když se pomalu dostávala z pavučiny. Byla jsem na sebe hrdá, ale raději jsem byla ticho. "Pojď," křikla jsem na ní a doklusala zpátky k Meinerovi. Opřela jsem se o něho. "Jsi v pohodě?... neboj, nabereme energii. Zachránil si nás..," a to že Meinere je úplně poslední vlk, do kterého bych to řekla.

//Psala jsem to několikrát a ještě k tomu tady na mě mluví návštěva, tak kdyby to nedávalo smysl, berte na to ohled. Díky :DD

Písek (//Bell) žádný nápad neměla, proto jsem musela jednat sama. Meinere se stále snažil něco vypotit, ale mužská logika.. znáte to.
Proto jsem se rozhlédla a spatřila, že je u mého těla pavučina nedokončená a tím pádem není tak silná, aby udržela těžkou váhu. Pak stačilo jen přilákat pavouka a odtrhnout se. A podařilo se.
Jenomže k mému zklamání jsem stále padala. Ale doslova. Pořád a pořád... a najednou jsem si vedle sebe všimla pavučiny, ze které jsem padala. Ale v té rychlosti jsem si nemohla být jistá, že to není jiná pavučina. To není možné, řekla jsem si pro sebe, myšlenkami loučící se se životem. Měla jsem vás ráda!... počkat, já tu nikoho neměla ráda... pche. Suerte je mi už ukradený a Atray? Ten má raději smečku. Raději ji povede sám, než aby se pokusil navázat přátelský vztah, pomyslela jsem si a stále se snažila sebou mrskat, jelikož ten pavouk padal pořád se mnou. Přilepil se k pavučině taky. "Ty háájzle, to je kvůli tobě!" Nadávala jsem mu. Najednou jsem však spatřila znovu tu pavučinu a na ní nějaký pohybující se flek. Ne.. to není možné, to není možné! Hlava mě už z toho padání a z té rychlosti pěkně bolela.
Snažila jsem se soustředit a tak jsem se dívala jen do strany, kde jsem pavučinu už podruhé zahlédla. Až jsem jí najednou spatřila. Byl tam Písek a i Meinere, který se skoro dostal na skálu. "Co to jéé? Slyšíte mě?" Zakřičela jsem. Ještě několikrát se ozvala ozvěna.
Pavouk se přiblížil o krok blíže, ale měl co dělat, aby se udržel a neletěl odděleně beze mě. Kéž by. Já se ještě párkrát zamrskala, ale pokaždé jsem vypadala jakoby na stropu jeskyně. Ale jak?
Jasné však bylo, že jestli se někdy budu muset zastavit, bude to právě tím způsobem, že Meinere (ta druhá na myšlení zřejmě není stavěná) vypočítá interval, ve kterém padám, a bude se snažit mi tam něco měkkého dát. Upozorňuji ještě jednou na slovo měkké. Jestli mi tam nějakým způsobem vytvoří skálu, nebudu mít všechny kosti pohromadě.
Po několika minutách se mi už zvedal žaludek. Ten zajíc uvnitř mě chtěl asi ven, zřejmě se mu nelíbilo, jak stále lítá sem a tam. I se žaludkem. A to se zase nelíbilo mně. Měla jsem co dělat, abych nehodila šavli. A to by ta mnou strávená potrava lítala s námi? No fuuj, pomyslela jsem si.
Když jsem míjela znovu Meinera s Pískem, křikla jsem: "Vymyslet... vymysli něco Meinere, zachraň mě!" Ale stejně jsem v duchu věděla, že on je takové to sebestředné pako, co raději se po čichnutí ke svobodě a zdraví sebere a bez ohledu na ostatní uteče. Ale kdo ví, co je on vlastně zač... třeba byla taková jen jeho černá půlka. Jenomže teď má půlku ještě bílou, a ta, možná, značí dobro! V to, nezbývalo nic, než jen doufat...

Meinere vypadal už klidněji, když jsem ho okřikla. Měla jsem ho plné zuby, proto jsem raději později byla ticho - nadměrné řvaní a vyjadřování se nahlas akorát situaci zhoršovalo. Ale co může být horší, než být zamotán v pavučině a mít před sebou obrovského pavouka, který se na vás přímo těší?
Když jsem se zeptala té pískové, ať taky něco navrhne, dodala, že by mohla s pavučinou zachvět. Pavouka by sice odlákala, ale co by nám to bylo platné? "A co potom, až zjistí, že tam nic není? To je k ničemu," zavrhla jsem její plán. Ale alespoň se snažila. A pak mi řekla, že já na tom s magiemi musím být lépe než ona, ať něco udělám. Že klidně skočí dolů jako první. "Ovládám akorát myšlenky. To je nám taky k ničemu. Iluze nefungují věčně, neviditelnost - tu ještě moc ovládnutou nemám, ale mohla bych nás nechat ztratit. A oheň? Ten moc neovládám," přiznala jsem se. Lepší schopnosti jsem necítila, proto jsem tušila, že Život má na práci i něco jiného. A vzduch by nám byl taky k ničemu. "Ale on ovládá magii země, mohl by něco udělat!" Svedla jsem to na černobílého, který akorát stále nad něčím přemýšlel a jen si stěžoval.
Pavouk zjistil, že obrovský hmyz je jen iluze, proto se blížil ke své první oběti. Díky bohu, že to byl Meinere a ne já, nic bych nevymyslela. Meinere se zase potápěl v myšlenkách, okřikoval se, ať se soustředí a takové podobné blbosti, na které mohl vlk s jeho IQ myslet. A pak začal plánovat něco se skálou a úlomkem, který by pavouka zabil. To je sice dobré, ale stále je zde otázka.. co potom? Chtělo by to něco, čím bychom nás odtrhli, pomyslela jsem si. Vedle mě byla pavučina o trochu hubenější a ne tak propracovaná, jako u těch dvou. Proto jsem jen nazdvihla obočí a začala sebou hrozně moc mrskat. "Tady, pavoučku, tady!" Snažila jsem se upoutat jeho pozornost. Doufala jsem, že se na mě otočí a půjde za mnou. A taky že ano. Pavouka hned přilákala moje huňatost, za kterou jsem teď byla opravdu vděčná. Má váha plus váha pavouka sváděly k tomu, aby když se přiblíží, pavučina povolila a já i s pavoukem spadla dolů. Akorát jsem začala přemýšlet, jestli se mám pro ty dva obětovat. On mi za to nestojí a ona? Znám ji několik minut... ale co. Furt lepší než tu umřít na hlad. Shnít tu. Ať si to tam ona užije, řekla jsem si pro sebe a ještě párkrát sebou zamrskala. Iluzemi jsem se snažila sebe o něco zvětšit, aby si mě pavouk všiml. Ten se začal přibližovat ke mně a když byl blíž, jeho váha plus moje váha udělaly přesně to, co jsem měla v plánu. Prolomily pavučinu.
Podívala jsem se nad sebe. "Áááá, padám!" Křičela jsem. "Udělejte něco!!!" Prohlásila jsem zmateně, když jsem se, celá zalepená v pavučině, prolomila i s tím obrovským hnusným pavoukem a letěla dolů. "Vzkažte Atrayovi, že jsem ho měla ráda!" Zaječela jsem naposledy, myšlenkami odsuzující se ke smrti. A je to tady, Skylieth. Tvůj čas právě nastal.
(//Trochu jsem posunula děj, ostatní nechám na osudovi, nom :D)