Gallirea - Příspěvky uživatele

Meinere se po chvíli probudil. Jako obvykle měl pěkně mrzuté připomínky. Jak se na to tak koukám, můj čas příchodu na jeho mrzutosti vliv neměl, dořekla jsem si pro sebe a ušklíbla se. Stejně se mi ale tenhle vlk líbil.
Najednou mi navrhl, jestli jdeme k tomu jezeru, anebo či jsem se rozhodla ho vzít na druhou stranu světa a tam ho někam skopnout do pekel. "Myslíš, že kdybych tohle měla v úmyslu, tak jsi ještě tady?" Ráda jsem odpovídala otázkami. Přišlo mi to docela dobré k okořenění tou ironií a celkově to mělo pěkný efekt, když to bylo dobře podané.
Meinerovi zřejmě taky písek v kožichu vadil, s čímž jsem musela jen a jen souhlasit. Hnusný písek, fuj! Zamračila jsem se a packu raději dala nad povrch, abych ji opět neměla celou plnou toho hnusného cosi na zemi. Kde se vůbec vzal? Nikdo ho nechce! Zvláštní bylo, že mi minule až tolik nevadil.
Protáhla jsem se a podívala se před sebe. "Jdeme k tomu jezeru, jestli sis to nerozmyslel," svedla jsem to raději na něj. Pomalu jsem se zvedla a zavyla. Musela jsem, nemohla jsem odolat, když jsme byli tak vysoko. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila nedaleko to jeho oblíbené jezero. Mrskla jsem naposledy ocasem a začala opatrně a pomalu klusat dolů. Na písku to klouzalo a čistit se znovu by se mi opravdu nechtělo. "Tak jdeš?" Křikla jsem na něj už skoro pod kopcem a úšklebkem, že tam budu první.

>>>Ohnivé ("Rudé") jezero

<<< Vrchol Narrských kopců

Kupodivu tu Meinere ještě byl. I když jsem ho cítila i z dálky, mohl už dávno odejít, čemuž bych se nedivila. Ale on tu poctivě počkal, tedy, prospal celou dobu, až do mého příchodu. Byla jsem ráda, ale na druhou stranu jsem v tom cítila nějakou zlomyslnost. Třeba, že mě bude později vydírat, že na mě čekal, ať jdu s ním a tak. To v žádném případě, byla to jeho svobodná vůle a mohl kdykoli odejít.
"Opustit to území bylo obtížné, ale jsem tady," dodala jsem z dálky. Bylo mi jasné, že spí, proto jsem se jen přiblížila, sedla si a vyklepávala packy plné písku. Měla jsem toho bordelu plný kožich a štvalo mě to. Na jednu stranu na pohled to bylo krásné, ale mít to všechno v kožíšku zas tak příjemné nebylo. A teď k tomu jezeru, řekla jsem si pro sebe. Samozřejmě jsem počkala, než se ten medvěd probudí a zase mi bude říkat, jak mi přál, abych tam už navždycky zůstala... jojo, známe.. jasný.

<<< Narrské kopce

Lehkým klusem jsem se odrážela od pískovité země. Tlapky se mi do ní bořily a písek mezi "prsty" byl nepříjemný asi tak, jako by mi v packách lezlo na tisíce mravenců. Proto jsem tlapy zvedala dost vysoko a stále s nimi klepala. Bylo to velmi nepříjemné.
Spatřila jsem v dálce keřík, což bylo to jediné, co tu zatím bylo. Ale já ještě nebyla nahoře, proto jsem věděla, že to nejlepší mě teprve čeká. Mrskla jsem si ocasem do tempa kroku a pozdvihla obočí, když najednou zafoukal vítr. Přimhouřila jsem oči, ale stejně mi to bylo k ničemu. Písek byl zřejmě proti mně a tak se mi dostal do očí. Začala jsem prskat a trochu i nadávat. Tohle se může stát jenom mně! Zaraženě jsem packou čistila obličej, protože vítr najednou ustál. Zmateně jsem se rozhlédla. Života nebylo nikde.
Stoupala jsem po vyšlapané cestičce výš a výš. Všimla jsem si v dálce potůčku, kterého jsem se chytila i při poslední návštěvě a díky kterému jsem se dostala až k jeskyni, kde sídlí Život. Popravdě jsem v jeskyni nebyla, i když jsem tam chtěla nahlédnout, ale co. Byla jsem tu za Životem, ne za prohlídkou tohoto místa. I když jsem musela uznat, že je překrásné.
Doklusala jsem k potůčku a ochladila si tak hrdlo. Bylo to příjemné, i když počasí nebylo nijak přijatelně teplé. Byla celkem zima a zde na vrcholu kopců to foukalo, ale stejně. Já byla celá upocená z toho výšlapu až sem, proto jsem ocenila každý lok, který jsem do sebe nacpala. I když jsem po chvilce zjistila, že to nebyl tak dobrý nápad se přímo zaplnit vodou. Při chůzi to ve mně žbluňkalo a nebylo to nic hezkého.
Všimla jsem si, že okolní vegetace sčítala akorát osamělé keře, které vypadaly, jakoby čekaly na první deštík. Vyprahlé, uschlé větve, kroutící se ve větru, šumící atmosféra potoka... bylo zvláštní, že potok zde teče a nedaleko od něho jsou uschlé keře. Ale co, je podzim a tak jsem to brala jako samozřejmost. Okolo potoka rostlo kapradí, které se ve větru taktéž vlnilo a příjemně šumělo. Usmála jsem se. Měla jsem pocit bezpečí a klidu, takové té vnitřní vyrovnanosti. Sem by měl jít i Meinere, tomu tohle zřejmě chybí. Otočila jsem se za sebe a ještě naposledy, než jsem se rozhodla vyjít výš, jsem si prohlédla okolní krajinu. Vypadalo to, jako kdyby se sesbíral všechen písek z hlubin moře a nasypal se právě sem. Nikde nebylo takového písku, což bylo velmi zvláštní a udivující, ale nikdo to stejně neřešil. Už jenom z principu, že Život je vlk, který dokáže ostatní vylepšit.
Rozklusala jsem se, s pokrčeným čenichem, ještě o něco výš. Chtěla jsem až na samý vrcholek kopců, ale to bylo zřejmě nemožné. Zaprvé to bylo opravdu moc vysoko, a za druhé mě jistě Život, při té cestě, odchytí a už se dál nedostanu. Zamrskala jsem ocasem a vyklusala výš. Konečně jsem spatřila jeskyni. Při minulé návštěvě, která se mi ihned vybavila, na mě čekala zraněná sestra. A já jsem Života potkala právě před jeskyní. Zjevil se jako duch. Nejdříve byl podivnou mlhou v dálce, ta se však zformulovala do tvaru vlka a byl z toho Život. Mně se jen líbilo, jak je se Smrtí odlišný, a přitom jsou to sourozenci. Zvláštní, pomyslela jsem si a zastavila se.
Musela jsem nabrat dech, který mi zůstal zjevně někde dole, a trochu se vydýchat. Nemohla bych teď mluvit s černo bílým vlkem, jelikož by mi absolutně nerozuměl.
Libovala jsem si v tichu a odpočinku, při té příjemné atmosféře. Když tu najednou jsem z jeskyně slyšela podivné cinkání. Jakoby něčí drápy dopadaly na zem kamene a blížily se ke mně. Připravila jsem se s myšlenkou, že to je sám Život. Usmála jsem se, oklepala ze sebe poslední zbytky zrníček písku a koukala směrem, odkud kroky přicházely. A ano, přede mnou se najednou objevoval bílý vlk, s černými konci předních pacek a smaragdovým břichem. Zamrskala jsem párkrát ocasem ve znamení, že jsem tu ve smyslu dobra.
"Zdravím tě, Skylieth," řekl hedvábným hlasem. Lehce jsem se uklonila a vychutnávala si ten pocit. Ten pocit, který mne uklidňoval, značil mi, že jsem v bezpečí a obklopená přátelstvím. A i když jsem přátelství v normálních chvílích neměla ráda, teď jsem si připadala, že zde mi je dodáváno všechno, co pro život potřebuji. Jaká ironie. "Ahoj Živote," oplatila jsem pozdrav a přenesla váhu přední packy na zadní. "Rád tě zase potkávám. Věděl jsem, že se vrátíš. Co potřebuješ protentokrát?" Zeptal se mě upřímně. "Popravdě... jsem tu s jedním vlkem. Meinere se jmenuje. A jemu si prý nějakým způsobem pomohl k tomu, aby, když projde vodou, měl zvláštní barvu srsti. On má jednu půlku těla bílou a druhou černou. Já bych taky chtěla něco takhle originálního." To by na vysvětlení mělo stačit. "Ty sama jsi originální už jenom proto, jaká jsi." On prostě vždycky ví, co má říct. "Ale uvědomuješ si, že jakmile ti pomůžu k tomuto odlišení se od ostatních, už to nejde vrátit?" To jsem si sice uvědomovala, ale stejně. Za ten pokus to stojí. "Uvědomuji. Chci, aby mě nikdo nebral tak, jako ostatní. Aby mě brali vážně a abych měla u nich určitý respekt," objasnila jsem důvod, proč jsem vlastně tady. "A k tomu ti pomůžou odznaky?" Dával mi záludné otázky, ale něco na tom pravdy bylo. Tohle mě však donutilo k zamyšlení se. On na mě poznal, že když si něco vezmu do hlavy, budu si za tím stát, i kdyby mi to chtěl rozmluvit. Proto pokračoval a dokonce i ustoupil. "Nebudu tě trápit. Splním ti to. Ale víš, co požaduji." Kytky. To ví každý! "Ano, vím. A mám tu rostlin habaděj," ušklíbla jsem se. "Ale než tě nimi zavalím, ještě bych chtěla, abych byla o kus silnější a rychlejší.. a znáš to. A ráda bych se přiučila i nějaké magii," dořekla jsem to, co jsem měla na mysli. "Magii.. hmm.. jaké přesně?" To byla záludná otázka. "Vzduch." Ale má odpověď se vyskytla rychleji, než v mé hlavě. Život přikývl a dodal: "vše ti bude splněno." Nadšeně jsem se zavrtěla a rozhlédla se. "Ach jak ráda bych zde zůstala..." "Zůstaň!" Řekl mi mile a trochu se i usmál. "Nemohu. Čeká na mě ten zvláštní černobílý tvor. Je pak mrzutý a znáš to...," zazubila jsem se a otočila se ve znamení, že i přes všechno nutkání tu zůstat stejně musím odejít. "Děkuji ti mnohokrát. Třeba se ještě potkáme, Živote!" Křikla jsem za ním a klusala pryč. "Nemáš zač. Nechť se naše cesty zkříží." On prostě vždy věděl, co má říct.
Rozklusala jsem se po cestičce dolů. Ještě však, než jsem opustila tohle překrásné území, jsem si došla smočit hrdlo. Po tom rozhovoru mi vyschlo a tak jsem chtěla nabrat ještě energii. Jako by mi ji ta pramenitá voda dodávala. Bylo to tu tak okouzlující, magické a zvláštní, že jsem tu opravdu chtěla zůstat. Ale myšlenkami jsem se krotila a nutila se vrátit. Kdyby na mě však Meinere nečekal, jistě bych se tu zdržela. A kdo ví, na jak dlouho...

>>> Narrské kopce

<<< Kopretinová louka

Už jsem zpomalovala na samém vrcholu Narrských kopců. Tedy, jen u něho, protože mě ještě čekal kus cesty až na samý vrchol. Ohlédla jsem se po Meinerovi. "Tak nízko bych se nesnížila, abych vypadala takhle," broukla jsem si pro sebe. "Chci být originální. Chceš význam toho slova vysvětlit?" Zeptala jsem se ho vážně. Nechápala jsem ty, co si mohou myslet takové blbosti.
Svižně jsem se odrazila a několika skoky se dostala k cestičce. Teď tu zase počká, já si to vyřídím. Vrátím se o dost silnější, schopnější a lepší, a kdo ví, třeba taky budu vypadat jako nikdo, zazubila jsem se. On to získal, podle toho, co má v hlavě, tím, že prošel vodou. Tak budu hold pár dní ve vodě, zazubila jsem se. Otočila jsem se na Meinera a broukla: "dobrá tedy. Můžeš zase jít spát anebo si prostě dělej, co chceš. Budu tu skokem," dořekla jsem. I když od něj je těžké se dostat tak rychle...

>>> Vrchol Narrských kopců

<<< Středozemní pláň

Nadšeně, že už vidím ty kopce, na kterých se nachází můj cíl, jsem mrskla ocasem. Meinere jen souhlasil, že se u jezera zastavíme později, proto jsem sklopila uši a trochu zpomalila. Blížili jsme se do cíle, a ač bych, jako obvykle, spíše přidala, chtěla jsem počkat na svého cestovatele po boku. "Ty máš tohle zbarvení taky od Života, že jo? Myslíš, že by mě mohl udělat něco po těle taky?" Ušklíbla jsem se. Ne, stejně jsem zbarvená být nechtěla, ale nějaké originálnější odznaky by se mi moc líbily. Vlastně jsem to ještě nikomu neřekla. Meinere byl docela hodný, že se se mnou na takovouhle cestu vydal. Byla jsem potěšená. Ale on tě taky určitě zradí.. jako Suerte.. jako všichni... myšlenky mě však stále vracely k minulým zkušenostem s "kamarády".

>>> Narrské kopce

<<< Západní Galtavar (Přes Mathaë a Přímořské pláně)

Klusala jsem poslušně před černo bílým vlkem. Bylo zvláštní, že mě Atray slyšel a odpověděl, že mě slyší a bere to na vědomí. Ušklíbla jsem se. Milovala jsem tuhle magii a i magii iluzí. Akorát mě zajímalo, jestli už Smrt splnila to, co jsem chtěla.
Vyzkouším to, až půjdu od Života, teď ne, řekla jsem si pravidlo a otočila se po černo bílém. Stále mě doprovázel, za což jsem byla ráda, i když jsem na něj musela tak trochu čekat. "Hele, už vidím to jezero!" Oznámila jsem mu. "Stavíme se tam ale cestou zpátky, bereš?" Ušklíbla jsem se. Bylo by to pro tuhle chvíli akorát zdržení a to jsem neměla v plánu. Chci už to mít zase projednou rychle vyřízené.

>>> Kopretinová louka

// Tak jdeme rovnou na Středozemní?

"Tys to asi nepochopil," odvětila jsem mu, když nejdřív se mě zeptal, proč, když jsem nesmečkový typ, v ní sem. Kdo řekl, že jsem nesmečkový typ? Já jsem smečkový typ! Jen musím být nad někým, abych měla koho popichovat a nikdo si na mě nemohl dovolit.. ach, staré dobré časy, když jsem byla alfa, zamyslela jsem se. Byly to nádherné chvíle, kdy jsem si dupla a jak otec, tak všichni ze smečky poslechli. Chci ty časy vrátit zpátky!
"Poslouchej," začala jsem od začátku a pomaleji, aby to jeho nižší mozková kapacita vstřebala, "jestli sis nevšiml, moc v té smečce nejsem. Ale lovím občas pro ni, tím dostanu vyšší postavení - možná, detail - a tím se stanu silnější! Všichni na vyšším postavení jsou silnější, prostě to tak je. A když budu silnější, nebudu muset mít strach, jestli ten druhý náhodou po mně neskočí a nezraní mě, když nevím, jak je na tom se sílou. Takhle nebudu žádný strach mít! Chápeš?" Mluvila jsem zřetelně a snad dost jasně. S kamenným pohledem jsem vstala a oklepala se.
Když se mě Meinere zeptal, co z toho bude mít, chtěla jsem mu to opět vysvětlit, ale raději jsem chvíli mlčela. "Nic," dořekla jsem později chladně a pootočila se po pachu. Zaregistrovala jsem nové vlky.
Meinere si najednou pomyslel něco o Životu a souhlasil. Ale najednou dodal, že tamta vlčice se alespoň chovala slušně. No dovol? Já jsem ještě slušná! Kdybych nebyla, řekla bych ti taková slova, že by se ti ta bílá přebarvila na černou zpátky! Dodala jsem si pro sebe a nechala to být. On se však nenechal a začal mi vysvětlovat nějaké "zaprvé" a potom "zadruhé" ohledně jeho stavbě těla. Přikývla jsem, když souhlasil s ušákem a později i něco o Životu, že půjde. Byla jsem celkem ráda, ve dvou to ubíhá rychleji a on je celkem takový klidný, tak jsem souhlasila. Dodal, že ale počká, neboť tam nemá co dělat. To chce, aby si začal sbírat kytky, domyslela jsem si a poslouchala ho dál. "Ne, o žádném rudém jezeře nevím. Dobře, bude tvoje, ale stavíme se tam. Zajímalo by mě, jestli je fakt rudý. Anebo proč se tomu tak říká?" Zeptala jsem se ho. Vypadal, že ho to zaujalo a tím pádem by to mohlo zaujmout i mě.
Popošla jsem blíže k našemu lesu. Ucítila jsem odtamtud velmi cizích pachů, proto jsem jen couvla. Moc vlků, moc vlků! Neměla jsem ráda hodně vlků na jednom místě, raději jsem se vždy soustředila jen na některé. Změna plánu. Tam nejdu, usoudila jsem a ještě o krok couvla. "Atrayi? Doufám, že mě slyšíš. Chtěla jsem ulovit smečce losa, ale jak vidím, máte tam toho hodně co na práci. Nechci se tam motat a dělat tam ještě větší zmatek, takže až ty cizí pachy protřídíš, budu zpátky. Stavím se za Životem, abych byla pro smečku silnější a potřebnější. A cestou zpátky, až budeš s vyhazováním těch cizinců hotov, toho losa ulovím. Jak říkám, ráda bych ti stála po boku, ale cítím i pachy z naší smečky, takže to jistě zvládnete. Já bych je všechny musela vyhodit, hehe. Zatím se měj a dávej pozor na to, koho bereš do smečky. Skyl, dořekla jsem myšlenku, kterou jsem mu poslala (snad) do hlavy a otočila se na Meinera. "Tak co, jdeme? Já jsem najedená a na smečku kašlu. Můžeme jít rovnou za Životem," dopověděla jsem a pomalu se rozklusala směrem na jih.

>>> Podél řeky Mathaë; přes Přímořské pláně (Jinks X Meinere) Středozemní pláň
(Zareaguji v dalším příspěvku, abychom se pohnuli :3)

Když jsme se zastavili, Meinere se přiznal, že lovit nejde, neboť je na to líný. Dobře, já taky nebyla nejvíc hyperaktivní, ale pro lov bych se dokázala obětovat i při posledním doušku energie. Pokrčila jsem "rameny" a v duchu si řekla jen: Jak myslíš. Byla to jeho věc, ten pár těch ušáků mohl být náš a celkově, měli bychom to hned za sebou, kdyby nebyl líný jako prase. Tak on na jednu stranu srovnává všechny s prasaty a sám je tak líný! No je to normální? Ne. On není normální.
Jeho veškeré myšlenky jsem raději pouštěla jedním uchem tam, druhým ven, protože přemýšlel spíše tak sám pro sebe. Nic zajímavého, jakoby trpěl samomluvou.
"Patřím do smečky," přiznala jsem se na jeho všechny otázky. "A ne. Mou povinností to není, ale snažím se o vyšší postavení, tedy, abych u alfy měla protekci. Nejsem smečkový typ, ovšem, smečku využívám. Nerada to říkám takhle nahlas... ale smečku využívám k tomu, abych se v ní dostala o něco výše a potom se tak stala lovkyní. A to už si budu moct ulovit toho pitomého losa sama, takhle potřebuji pomoc. I když kamzíka jsem taky zvládla sama," řekla jsem chladně a sedla si. Vypadalo to, že on se jen tak nepohne.
Sama bych tomu nikdy nevěřila, že se přidám do smečky. Ale byla jsem dost mazaná a takhle jsem toho pěkně využila. Hah! A nikdo to neví! "Když mi pomůžeš, ulovím ti jednoho toho ušáka. Souhlasíš?" Navrhla jsem mu. "A pak to jen donesu do smečky. Co s tím udělají je jejich věc. Alespoň uvidí, že jsem užitečná a nejsem tam jen do počtu," dořekla jsem. To byla část mého plánu. "A hned na to vyrážím za Životem. Je tvoje věc, jestli půjdeš se mnou, ale -nic proti- to panděro by chtělo zhubnout," mrkla jsem na něj s žertovným výrazem.
(//Rychlejší posunutí děje)
Abych nelenila, vyskočila jsem a ty dva ušáky nenáročně ulovila. Jednoho jsem si nechala na své straně, druhého jsem položila před něj. Líný.. jako prase, zopakovala jsem si a pustila se do masa. Nemusel to žrát, byla to jeho věc. "Tak co? Rozhodl si se?" Pobídla jsem ho naposledy a olízla si krvavou tlamu.

<<< Jedlový pás

Utíkala jsem dál a dál. Trochu jsem zpomalila a otočila se, jestli za mnou ten lenoch jde. A šel. On opravdu následoval mé černo bílé pozadí. Mrskla jsem ocasem. Ne, nebyla jsem z toho nijak uvytržení, ale byla jsem ráda. Pro dobro smečky, měla jsem v plánu ulovit losa.
V dálce jsem si všimla nějakých siluet vlků. To jsem ponechala siluetami a věnovala se ostatním věcem.
Doběhla jsem kus za hranice a zastavila, aby mě ta černo bílá kupa chlupů dohnala. "Budeš si lovit taky zajíce, nebo ne?" Zeptala jsem se ho. "A potřebuji potom pro smečku ulovit losa. Kdyby si sebral svou kupu chlupů a byl bys tak laskav," dořekla jsem. Neměla jsem takovou sílu ho skolit sama. I kamzík mi dělal problémy.
Ale zase jsem neměla v plánu ho nijak prosit. Klidně bych si to udělala sama, nějak... po svém. Ale co. Otočila jsem se za světlem a spatřila pár ušáků. "No?" Řekla jsem na jeho maličkost a trochu přimhouřila oči. To slunce mě už štvalo, když tu náhle mrak. Díky Bohu, poděkovala jsem si pro sebe a zhluboka se nadechla. S tebou je to těžký..

Ve své podstatě jsem tomu opravdu nemohla uvěřit, že tu stále byl. Odhadovala jsem ho na typ vlka, který si o sobě myslí bůh ví co, sebere se a odejde. On přeci nikdy na nikoho nečeká! Ale třeba byl jiný. Je dost možné, že se tak zachoval už hodněkrát, ale třeba to bylo tím, že jsme měli doslova stejné myšlenky a pocity. Fuj.
Najednou se převalil a vstal. Zeptal se mě, tedy, řekl, že tu snad nečekám dlouho. Aniž bych něco stihla říct, dodal, že se nemá za co omlouvat. "Nevadí mi čekat. Ty si čekal na mě, já na tebe. Jsme si qit," dořekla jsem a postavila se. Protáhla jsem se taky a povolila levou přední packu.
Tu Meinere protrhl ticho větou, že kvůli němu by se čekalo klidně i na konec světa. V hlavě jsem si myslela své, ostatně jako vždycky, ale jen jsem ho nechala a přikývla. "No když myslíš," dořekla jsem a ještě jednou se protáhla.
Hned na to jsem se otočila a podívala se před nás. Viděla jsem část planiny. "Jsem celkem hladová. Co říkáš na malou sváču?" Napadlo mě. Pomalu jsem se rozešla, aby se rozchodil, jestli měl třeba přeleženou nějakou část těla, načež jsem se postupně dala do klusu. "Poběž!" Křikla jsem s úšklebkem, když se mi vybavilo, jak vlastně takhle křičel on na mě. Ta ironie...

>>> Západní Galtavar

<<< Stará zřícenina

Připadala jsem si pyšně, když jsem na to šla chytře. Na Smrt se prostě musí jít chytře, potom není tak zlá a vlk by si jí dokázal i trochu ovládnout. Když jí ukážete nějaké ty blyštivé věci, je jako andílek a poslouchá na slovo.
Přizdvihla jsem obočí a nasála pach, který oplýval tímto územím. Byl to Meinere. Zvláštní, stále je tu. Bohužel, zažertovala jsem a namířila to přímo k němu. Poklusem jsem se zastavila u něj a lehce zamžourala. Ranní paprsky mě celkem oslepily, ale co.
Sedla jsem si nedaleko od něj a čekala, až se probudí. Začala jsem se čistit - olizovat si packy a celkově, udělala jsem si takovou tu svou osobní hygienu. Zastřihala jsem ouškama pokaždé, co se pohnul, a čekala, jestli už se probudí. Nechtěla jsem ho hned vzbudit, byl by mrzutý a já bych ho nejraději skopla do studené vody, a tak jsem byla trpělivá a čekala. Zajímalo by mě, kdy se ty magie projeví, zamyslela jsem se. Doufala jsem, že co nejdříve.

<<< Jedlový pás
(//Pokus č. 354125 :D)

Opět jsem se nacházela v hlubokém, tajemném lese. Vzpomněla jsem si na reakci Meinera, který se iluzí Smrti naprosto vylekal a měl co dělat, aby ho nepotkal infarkt. Ne, škodolibým (možná trochu) tvorem jsem nebyla, ale tohle jsem dělala ráda. Moc ráda jsem si z někoho utahovala a tahle magie jako by mi byla souzená.
Kličkovala jsem mezi stromy. Na jednu stranu jsem už takový strach neměla, když jsem věděla, co mě čeká. Ale na druhou stranu, setkat se zase s tou zelenou potvorou s černou srstí, která vždycky rozzářila okolí, to jsem moc radosti neměla. No ale co, byla tu od toho, aby nám pomáhala ve vylepšování našich magií. I když vlastně, počkat... od čeho tu je? Ještě více by mě však zajímalo, kde se vzala. Nemohla prostě jen tak přiletět z nebe a ani se nemohla narodit nějaké obyčejné vlčici. Museli to mít v rodě, stále mi to nešlo do hlavy.
Nadechla jsem se zhluboka a zastavila se. Vydechla jsem celý obsah plic a rozhlédla se. Smrt ještě odnikud nevylézala, za což jsem prozatím děkovala Bohu. Ale byla jsem připravená na chvíli, až na mě zase odněkud vyskočí. Už jsem se ale poučila - nebudu jí do té její zříceniny lézt. Počkám si jednoduše někde dole.
Rozklusala jsem se za světlem. Působilo to tu na mě poněkud děsivě a mírně nedůvěřivě. Ne že bych z tohoto místa měla strach, abych se dala hned na útěk, to opravdu ne. Ale raději bych se tomuto místu vyhýbala. Ovšem, jak jinak si vylepšit magie, než u téhle bestie?
V duchu jsem si stále říkala, že to budu mít hned za sebou. Pak půjdu něco ulovit, doběhnu za smečkou zjistit, co se tam děje (jestli tam je něco nového, popřípadě donesu nějakou kořist) a se svolením od Atraye si to namířím k Životu. Oproti Smrti jsem se k němu docela těšila, i když ta dálka... to nemůžou bydlet nedaleko od sebe? Musí to být přes půl země?
Zajímalo mě, proč sem nešel i Meinere. Zcela jistě z jeho strachu, určitě se jí bojí. Já jsem tedy strach neměla, měla jsem z ní respekt, když vím, jaké magie ovládá. Vlastně.. všechny. A možná i nějaké svoje. Ale i přes to jsem nebyla taková bačkora a vlezla sem. Už jsem se těšila, jak jí řeknu, že chci magii nevím jakou, a že... počkat.. měla bych si to promyslet! Napadlo mě. Zastavila jsem se pro případ, že by tu Smrt mohla být někde nedaleko. Vlastně jsem ani nevěděla, proč jsem jdu. A tak jsem se pustila do myšlenkového plánování si toho, co jí vlastně řeknu, že chci. Protože vykoktat to před ní by působilo nedůstojně. A to jsem já v žádném případě nechtěla.
Takže.. asi by se mi hodilo něco, co mi v budoucnu bude dobré k lovu. Kdybych se mohla nějak umět maskovat, pomohlo by mi to moc. Taky bych si hodně přála ovládat oheň.. jo, oheň je dobrý. Ten beru. Pak je ještě vzduch, ale ten ještě nevím.. ten jsem taky chtěla, ale zase nemám tolik kamínků asi a stejně, co když žádná maskovací magie nebude? Měla jsem to v hlavě srovnané, ale protože jsem nepotkala někoho, kdo by věděl, jaké všechny magie jsou dostupné, neměla jsem tušení, či ty, co by se mi hodily, jsou reálné.
Poté jsem se dala opět do běhu. Olízla jsem si čenich, hrdě vypnula hruď a blížila se k té její zřícenině.
Zastavila jsem se přesně vedle mramoru, který odrážel zelené světlo. To najednou zhaslo. Cítila jsem kouř, jako kdyby tu něco hořelo. Najednou se světlo rozsvítilo o něco blíže ke mně. Dobře, přiznám se, začalo mi trochu bušit srdce, ale co. Určitě se jí bál každý. Po chvilce se světlo objevilo těsně vedle mě. Cítila jsem, jako kdyby na mě někdo dýchal. Nepředstavitelný pocit...
A najednou stála přímo přede mnou. Zelená srst jí vlála spolu s ocasem ve větru. "Zase ty, hříšnice?!" Vyprskla na mě a postavila se do bojové pózy. Zatím jsem nic neříkala, neboť si mě začala obcházet jak v nějakém ringu. Vydechovala jsem lehce, tiše, nedalo se říct, že bych měla strach.
Smrt se postavila přímo přede mě a tesáky mi skousla před čenichem. Trochu jsem couvla, co kdyby mě opravdu kousla? "Taky tě zdravím," řekla jsem vychovaně (na rozdíl od někoho!). "Stihla jsem posbírat velkou kupu blyštivých kamínků, ale jestli nemáš zájem...," řekla jsem tiše a pomalu se otáčela, jako bych měla na odchod. Tohle na ní zabralo. "Počkej!" Křikla po mně a přiblížila se. Začala mne očichávat, což mi bylo vůči mému osobnímu prostoru dost nepříjemné. "Co myslíš tou kupou?" "Že jich mám opravdu hodně!" Dodala jsem pyšně a všechny před ní položila. Smrt vypadala nejdříve trochu zaskočeně, zároveň i potěšeně, ale že by jevila nějaký velký zájem, to se říct nedalo. Ovšem, bylo na ní poznat, jak by si to nejraději všechno odnesla beze slov a mě odtud vykopla. "Ale něco za něco," začala jsem, aby se to náhodou nestalo skutečností. Docela by mě dostala. "Co chceš?!" Zasyčela nepříjemně, zabořená myšlenkami v těch blyštivých věcech, které si už pomalu brala k sobě, jako by si je chtěla odnést a nic mi za ně nedát. "Chtěla bych maskovací magii, abych nebyla vidět a ani cítit," začala jsem. "Maskovací? To myslíš vážně?" Začala se zhluboka smát. "To myslíš neviditelnost? Ty hloupé štěně!" Zeptala se mě stále s ironickým smíchem na rtech a celkem mě i urazila. Neměla jsem tušení, že něco takového existuje, ale přikývla jsem. Lehce jsem sklopila uši. "Neviditelnost. Plus bych chtěla ovládat... oheň," dořekla jsem. "A rovnou se v nich vylepšit, když mám tolik těch šutrů," dodala jsem s klidným hlasem a packou do jednoho z nich šťouchla. Musela jsem jí tím nějak navábit, aby mě neodmítla. "Když mi dáš všechny ty kameny, tak budou možná tvoje prosby vyslyšeny," dořekla. To slovo "možná" se mi tam nelíbilo. Nevěděla jsem, jestli to myslela vážně anebo zase s ironií v hlase, ale tak nějak jsem se v ní jednou nezklamala, tak jsem jí teď věřila. "Dobře. Tu máš." Odstoupila jsem od blyštících se věcí, které házely pěkné odstíny od její zelené záře. Bylo to zajímavé. Začala na mě vrčet, abych od kamínků odstoupila a Smrt je měla pro sebe. Nechtěla jsem si to nechat líbit, ale když těsně vedle mého čumáku opět scvakla zuby, raději jsem couvla. Ona je všechny packami shrnula a začala je cpát do tlamy, aby si je odnesla. "Na šo šumíš? Vyšapfi!" Zašišlala. Začala jsem se smát, protože to bylo opravdu směšné. Ona je vyplivla a podívala se mi do očí. Vedle mě začala hořet půda a oheň se dostával blízko ke mně. "Vypadni!!" Zaječela znovu. "Dobře, dobře, už mizím," odpověděla jsem a otočila se. Chvíli jsem šla raději bokem - no kdo by jí věřil? - a po několika desítkách metrů jsem se otočila a klusala pryč. Nejdříve cval, po chvilce klus.
Zajímalo mě, jestli tam Meinere stále je. Bylo zvláštní, že teď mi Smrt nic neudělala. Asi to bylo proto, že jsem věděla, do čeho jdu, co od ní čekat - i když jeden nikdy neví - a celkově, už jsem tu byla a tu zkušenost jsem s ní měla. Proto jsem si dávala pozor a chovala se opatrněji, což mi doslova zachránilo záda.
Z klusu, který byl volnější, ale rychlejší, jsem nabrala rychlý sprint, kterým jsem se dostala po několika minutách a vyhýbání se všem těm stromům na území toho jedlového lesa. Tam měl údajně být i spící Meinere, i když jsem tomu moc nevěřila, že by na mě počkal. Vypadal spíš, že by se společnosti co nejrychleji zbavil. Ale co, já tam stejně šla něco ulovit a pak se jít podívat do smečky. Volba, jestli se za Životem vydá se mnou, byla jen a jen na něm.

>>> Jedlový pás

//Tady se rozdává něco zadarmo, když je tady tolik návštěvníků? :D Narozky našich bet jste už promeškali! :DD Ne ale vážně, co se tu rozdává? Skylieth chce taky! ^^

<<< Západní Galtavar

Meinereho jsem celkem dostala tím, že jsem ho předběhla a oplatila mu jeho slova. Nadšeně jsem mrskla ocasem, když on najednou doběhl do Jedlového lesa, ulehl a řekl mi, ať jí pozdravuji. Začal jí lehce popisovat. Mrskla jsem ocasem a přikývla, jako bych ho poslouchala. Docela si věří. Už jednou jsem jí navštívila a byla to má chyba, že se mnou tak zatřásla. Teď už si kožich nenechám vyprášit, řekla jsem si pro sebe a podívala se mu do očí. "Nevěř si tak, jo?" Řekla jsem ironicky a popošla o kus dál.
Najednou Meinere zavřel i oči. To byla má šance, jak se mu trochu vymstít. "Hele, tak zatím," dodala jsem na rozloučenou. Stále měl zavřené oči, proto jsem popošla o kus dál, kde jsem se schovala za strom. Nebyla jsem vidět, byl večer a já byla pěkně maskovaná. A v myšlenkách se mi vybavila přesná kopie Smrti, která se, pomocí magie iluzí, o kterých Meinere nevěděl, překopírovala do reality. A stála přímo nad ním, skoro jako by mu slintala na hlavu. Otočila jsem se tak, abych k němu stála zády a do dálky křikla: "Ááá!" čímž jsem ho donutila k tomu, aby otevřel oči. A nadšeně jsem čekala na reakci.

>>> Stará zřícenina (reakci dopíšu tam, ať se nezdržuju :D)