Gallirea - Příspěvky uživatele

Podívala jsem se na Meinera a zároveň i na Píska. Oba se rozhodli, že půjdou tou zářivou chodbou taky. Ještě aby ne, řekla jsem si tiše a podívala se do světla. Viděla jsem tunel, který někam vedl. Ale mohl vést někam do horších míst, než bylo tohle? Kde byste padali do nekonečna i s pavoukem, který rázem spadl? Ne. Určitě ne. A proto jsem se přesvědčeně jako první vydala tunelem vpřed.
Meinere byl ticho, byla na něm poznat únava. A ono není divu, zachránil sebe a díky tomu i mě. Vlastně tím pádem i Píska, protože kdyby nezachránil mě, na ní by se určitě vykašlal a Písek by tam zůstal. Proto jsem ho nechala a neřešila, nijak jsem do něho nešila, aby šel rychleji a tak. Měla jsem svoje tempo chůze.
Najednou jsme vešli do nějaké chodby. Dobře, to by se dalo pochopit, ale já jsem ucítila navíc další dva pachy. Ano, nové dva pachy. Jako by nás už takhle nebylo dost, zamračila jsem se na Píska a podívala se před sebe. Napojili jsme se na nějakou další chodbu. Hah, takže tu nebloudíme sami!
To by ještě nebylo to nejhorší, kdyby dva již zmínění vlci nešli po stropě. Zasekla jsem se a podívala se na ně. "P-počkat!"Ozvala jsem se. "Jste pavoučí vlci, nebo co to má znamenat?" Zarazila jsem se, nebylo přeci možné, aby nějací vlci šli po stropě. To opravdu není možné. Ale pomalu jsem si rekapitulovala, co se mi tu přihodilo, a došlo mi, že mě už nic nepřekvapí.
Vlčice najednou pozdravila. Nespokojeně jsem zamlaskala a podívala se na vlka. Byl mi povědomý, jistě jsem ho už potkala. Ale raději jsem se na jeho účet neozývala. "Zdravíčko, heh," odfrkla jsem si. Vlčice, v myšlenkách Meinera zmíněná jako Laura, se nás zeptala, jak jsme se dostali dolů a že chce za námi. A v její hlavě si říkala, že je to v rozporu s přírodou. Mi povídej, dodala jsem si pro sebe. "To spíš vy, jak jste se tam dostali!" Ušklíbla jsem se a zmateně se rozhlédla.
Vlk vypadal klidně. Nemohla jsem si ale ani zaboha vybavit to jméno. Proto jsem mu zabrousila do hlavy. Savior, určitě! Pomyslela jsem si a pyšně zamlaskala. Bylo na něm vidět, že ovládá magii země - stejně jako Meinere - akorát že jí ovládal o něco lépe. Když nechal okolo tlapek 'Laury' vyrůst trávu, trochu mě to zarazilo, ale když bude v klidu, tak proč ne. Meinere po celou dobu mlčel, v myšlenkách dodávajíc, že určitě jedna z nás začne mluvit. Proto jsem byla tedy taky ticho, abych nesplňovala jeho očekávání o každodenní, prakticky totožné vlčici, jako jsou ostatní.

\\ Asi bych to videla na: Meinere, Skylieth, Bellatrix, Laura a Savior. Tot za me :]

Když jsem se zeptala Meinera, jestli vysvobodíme toho Píska, on nic zatím neříkal. Ale Písek se ozval, jako by nic. Asi nás slyšel...
Rozešla jsem se proti ní a pomohla jí vysvobodit z té pavučiny. Normálně bych jí tam nechala, je cizí, neznám její jméno a vlastně co mě je do ní? Nezajímala mě. Ale byla cítit nějak divně...
Otočila jsem se na Meinera. Ten v myšlenkách zavrčel, že nebýt jeho, lítám pořád nahoru a dolů. Ano, byla to pravda, ale co chce? Abych se mu klaněla? Na to já stavěná nejsem. Slovo díky mu muselo stačit, to ode mě ještě nikdo neslyšel.
Najednou se však ozvala rána. Rána? To znamenalo, že pavouk někam dopadl. Byla bych na šlupky. A ještě k tomu z obsahem žaludku na sobě, pomyslela jsem si. Opravdu jsem měla štěstí, že mi Meinere zachránil život. On pronesl, že je dole země. "Slyším.. ale jak je to možné? Doteď tam nebyla!" Říkala jsem si pro sebe, ale i vlastně pro něho. Jen jsem tušila, že mu to je jedno, proto jsem to rádoby povídala sama pro sebe. Na zamýšlení. Jednou lítám nahoru a dolů, pořád sem a tam, a najednou je tam země? Co je to za pitomost? Opravdu mi to nešlo do hlavy. Ale co, tady v téhle zemi, jmenující se Gallirea, mi spousta věcí nešla do hlavy... Už jen Smrt, Život a taky ten velký bahnitý vlk v močálech.. no a mohla bych jmenovat.
Písek si pomyslela něco o smečce. Má smečku? Začala jsem se v duchu modlit, ať to není ta samá smečka, ve které jsem já. Že by ona byla jeden z těch pachů? To ne! Kdyby mě neozářilo nějaké silné světlo, určitě bych omdlela.
Světlo, které prozářilo celou jeskyni až do hlubších částí, se jevilo jako tunel. Z ničeho nic. Zrekapitulujme si to. Stojíme tu. Čerpáme energii ze tmy. A najednou se tu rozzáří hrozné světlo, které vypadá jako tunel? Aha? A to jako jak? Teleportující se tunel? Už jsem to raději neřešila, protože mi bylo nad slunce jasné, že některé věci prostě vysvětlit nejdou.
Podívala jsem se na Píska, který mě pěkně oslovil jako Artemis, za což jsem se trochu ušklíbla, a hned nasadila vážný pohled. Ten se otočil na Meinera. "Ne vždy to tak je," řekla jsem si pro sebe, když si pomyslel, že to značí slunce, trávu a nebe. "Chci říct, že je možné, že to tam bude horší než tady. Ale co může být horšího? Jdeme tam?" Já jsem byla pro. Teď zbývaly hlasy ještě od Píska a Meinera. Vlastně mi to bylo jedno, šla bych tam klidně i sama, ale... Meinera myšlenka mě celkem zarazila. Když jsem mu tak ukradená, proč mi zachránil život? Zamyslela jsem se zmateně, přesto jsem však byla ráda. No kde jinde byste našli takhle silnou, šikovnou a vzdělanou vlčici s tak krásným kožichem? Asi nikde!
Pootočila jsem se na Meinera. "Nevím jak ty, ehm, vy, ale já tam jdu." Mé rozhodnutí bylo jasné a kdo mě znal, věděl, že jsem tvrdohlavá a jen tak mi někdo něco nevymluví. Takže jsem je tam prozatím nechala, ať si dělají, co chtějí, i když Meinere vypadal, že jde taky. Proto jsem se přikrčila a opatrně vstoupila do zářícího tunelu, ze kterého mě ještě teď bolely oči...

// Nevím sice, kdo osuduje, ale naše skupina už dost dlouhou dobu čeká... stačí říct, jestli máme nějak pokračovat, ale zasáhnutí osudem by se hodilo :)

To není dobrééé, říkala jsem si pro sebe. Dělalo se mi z toho opravdu špatně, stále jsem padala dolů a dolů... a přitom jsem byla nahoře a potom zase dole. Opravdu se mi dělalo špatně, měla jsem plný žaludek a nestrávené jídlo v něm chtělo ven. Horší problém byl však přede mnou... pavouk. Divně slintal a ty jeho makadla... fuj.
Při pádu stále dolů jsem si ani nestihla všimnout, kde Meinere je anebo i ta písková podivně zbarvená. Znaveně jsem se podívala pod sebe. Byl to opravdu divný pocit padat do prázdna.. tlačila mě záda a roztažené packy jak přibitá na kříži jsem taky neměla zrovna se souhlasem. Ta pavučina opravdu dost lepila.
Po chvilce jsem křikla na Meinera a i tu divnou. V duchu mu však naskočila myšlenka, ať sklapneme. Naštvaně jsem zabručela. Ty si tam v pohodě, ale co já? Padám tu do nekonečna, tak asi těžko zvládám paniku! Okřikla jsem ho. Mohla jsem mu to říct do hlavy, ale to by situaci nijak nevylepšilo.
Spadla jsem takhle ještě asi třikrát, když najednou jsem si všimla, že padá se mnou nejen ten pavouk, ale i ta divná. Ta se ovšem dobře rozhoupala a spadla na kámen tak, jako Meinere. Zabručela jsem. Pche. Já se nemůžu ani pohnout, to je bída! Opravdu mě to naštvalo.
Tak ona se zachrání a co já? To jsem však zakřikla. Najednou se na mou zadní packu přilepil nějaký kořen. Meinere... nevykašlal se na mě! I přes ty všechny naše hádky a dohady si na mě vzpomněl (jako kdyby nemohl, když jsem tu stále padala do nekonečna) a zachránil mě. Dobře, mohlo to být měkčí než sebou třísknout o skálu, ale záchrana to byla. Teď se nějakej pátek neohnu, domyslela jsem si pro sebe a podívala se za vlkem, který byl na pokraji vyčerpání. "Díky," řekla jsem tiše. Tohle slovo jsem nevyslovila snad.. za celý život. Opravdu! "Já se už nějak vyprostím z té pavučiny, nenamáhej se... Ale co ona? Necháme jí tu?" Ďábelsky jsem se ušklíbla. "Nech to na mně," dodala jsem už tiše. Nechala jsem Meinera v klidu, aby si odpočinul. Musel opravdu vynaložit velké množství energie a hlavně i úsilí aby zachránil sebe... natož ještě mě.
Začala jsem sebou škubat a přilepila se o stěnu jeskyně. A tím mým mrskáním... jsem se jednoduše vyprostila. Čekala jsem, že to bude horší, ale na to, že jsem se ještě za tu dlouhou cestu od Smrti ke Životu nevyspala, jsem měla energie dost. A dokonce i Meinere.
Doklusala jsem za podivně zbarvenou vlčicí. "Budeš mi vděčná.. celý život! Budeš mě uctívat a brát mě za svou bohyni!" Kladla jsem jí podmínky, když jsem házela do pavučiny kamínky. Ty se přilepily a vlčice se mohla při delším mrskání snadno vyprostit. "Je ti to jasný?!" Čapla jsem jí za ocas, který jediný nebyl přilepený v pavučině a začala jí z toho tahat. Alespoň ke stěně, aby udělala stejnou taktiku jako já. To mohlo pomoci. "A jestli ne, donesu tě sem zpátky!" Dořekla jsem, když se pomalu dostávala z pavučiny. Byla jsem na sebe hrdá, ale raději jsem byla ticho. "Pojď," křikla jsem na ní a doklusala zpátky k Meinerovi. Opřela jsem se o něho. "Jsi v pohodě?... neboj, nabereme energii. Zachránil si nás..," a to že Meinere je úplně poslední vlk, do kterého bych to řekla.

//Psala jsem to několikrát a ještě k tomu tady na mě mluví návštěva, tak kdyby to nedávalo smysl, berte na to ohled. Díky :DD

Písek (//Bell) žádný nápad neměla, proto jsem musela jednat sama. Meinere se stále snažil něco vypotit, ale mužská logika.. znáte to.
Proto jsem se rozhlédla a spatřila, že je u mého těla pavučina nedokončená a tím pádem není tak silná, aby udržela těžkou váhu. Pak stačilo jen přilákat pavouka a odtrhnout se. A podařilo se.
Jenomže k mému zklamání jsem stále padala. Ale doslova. Pořád a pořád... a najednou jsem si vedle sebe všimla pavučiny, ze které jsem padala. Ale v té rychlosti jsem si nemohla být jistá, že to není jiná pavučina. To není možné, řekla jsem si pro sebe, myšlenkami loučící se se životem. Měla jsem vás ráda!... počkat, já tu nikoho neměla ráda... pche. Suerte je mi už ukradený a Atray? Ten má raději smečku. Raději ji povede sám, než aby se pokusil navázat přátelský vztah, pomyslela jsem si a stále se snažila sebou mrskat, jelikož ten pavouk padal pořád se mnou. Přilepil se k pavučině taky. "Ty háájzle, to je kvůli tobě!" Nadávala jsem mu. Najednou jsem však spatřila znovu tu pavučinu a na ní nějaký pohybující se flek. Ne.. to není možné, to není možné! Hlava mě už z toho padání a z té rychlosti pěkně bolela.
Snažila jsem se soustředit a tak jsem se dívala jen do strany, kde jsem pavučinu už podruhé zahlédla. Až jsem jí najednou spatřila. Byl tam Písek a i Meinere, který se skoro dostal na skálu. "Co to jéé? Slyšíte mě?" Zakřičela jsem. Ještě několikrát se ozvala ozvěna.
Pavouk se přiblížil o krok blíže, ale měl co dělat, aby se udržel a neletěl odděleně beze mě. Kéž by. Já se ještě párkrát zamrskala, ale pokaždé jsem vypadala jakoby na stropu jeskyně. Ale jak?
Jasné však bylo, že jestli se někdy budu muset zastavit, bude to právě tím způsobem, že Meinere (ta druhá na myšlení zřejmě není stavěná) vypočítá interval, ve kterém padám, a bude se snažit mi tam něco měkkého dát. Upozorňuji ještě jednou na slovo měkké. Jestli mi tam nějakým způsobem vytvoří skálu, nebudu mít všechny kosti pohromadě.
Po několika minutách se mi už zvedal žaludek. Ten zajíc uvnitř mě chtěl asi ven, zřejmě se mu nelíbilo, jak stále lítá sem a tam. I se žaludkem. A to se zase nelíbilo mně. Měla jsem co dělat, abych nehodila šavli. A to by ta mnou strávená potrava lítala s námi? No fuuj, pomyslela jsem si.
Když jsem míjela znovu Meinera s Pískem, křikla jsem: "Vymyslet... vymysli něco Meinere, zachraň mě!" Ale stejně jsem v duchu věděla, že on je takové to sebestředné pako, co raději se po čichnutí ke svobodě a zdraví sebere a bez ohledu na ostatní uteče. Ale kdo ví, co je on vlastně zač... třeba byla taková jen jeho černá půlka. Jenomže teď má půlku ještě bílou, a ta, možná, značí dobro! V to, nezbývalo nic, než jen doufat...

Meinere vypadal už klidněji, když jsem ho okřikla. Měla jsem ho plné zuby, proto jsem raději později byla ticho - nadměrné řvaní a vyjadřování se nahlas akorát situaci zhoršovalo. Ale co může být horší, než být zamotán v pavučině a mít před sebou obrovského pavouka, který se na vás přímo těší?
Když jsem se zeptala té pískové, ať taky něco navrhne, dodala, že by mohla s pavučinou zachvět. Pavouka by sice odlákala, ale co by nám to bylo platné? "A co potom, až zjistí, že tam nic není? To je k ničemu," zavrhla jsem její plán. Ale alespoň se snažila. A pak mi řekla, že já na tom s magiemi musím být lépe než ona, ať něco udělám. Že klidně skočí dolů jako první. "Ovládám akorát myšlenky. To je nám taky k ničemu. Iluze nefungují věčně, neviditelnost - tu ještě moc ovládnutou nemám, ale mohla bych nás nechat ztratit. A oheň? Ten moc neovládám," přiznala jsem se. Lepší schopnosti jsem necítila, proto jsem tušila, že Život má na práci i něco jiného. A vzduch by nám byl taky k ničemu. "Ale on ovládá magii země, mohl by něco udělat!" Svedla jsem to na černobílého, který akorát stále nad něčím přemýšlel a jen si stěžoval.
Pavouk zjistil, že obrovský hmyz je jen iluze, proto se blížil ke své první oběti. Díky bohu, že to byl Meinere a ne já, nic bych nevymyslela. Meinere se zase potápěl v myšlenkách, okřikoval se, ať se soustředí a takové podobné blbosti, na které mohl vlk s jeho IQ myslet. A pak začal plánovat něco se skálou a úlomkem, který by pavouka zabil. To je sice dobré, ale stále je zde otázka.. co potom? Chtělo by to něco, čím bychom nás odtrhli, pomyslela jsem si. Vedle mě byla pavučina o trochu hubenější a ne tak propracovaná, jako u těch dvou. Proto jsem jen nazdvihla obočí a začala sebou hrozně moc mrskat. "Tady, pavoučku, tady!" Snažila jsem se upoutat jeho pozornost. Doufala jsem, že se na mě otočí a půjde za mnou. A taky že ano. Pavouka hned přilákala moje huňatost, za kterou jsem teď byla opravdu vděčná. Má váha plus váha pavouka sváděly k tomu, aby když se přiblíží, pavučina povolila a já i s pavoukem spadla dolů. Akorát jsem začala přemýšlet, jestli se mám pro ty dva obětovat. On mi za to nestojí a ona? Znám ji několik minut... ale co. Furt lepší než tu umřít na hlad. Shnít tu. Ať si to tam ona užije, řekla jsem si pro sebe a ještě párkrát sebou zamrskala. Iluzemi jsem se snažila sebe o něco zvětšit, aby si mě pavouk všiml. Ten se začal přibližovat ke mně a když byl blíž, jeho váha plus moje váha udělaly přesně to, co jsem měla v plánu. Prolomily pavučinu.
Podívala jsem se nad sebe. "Áááá, padám!" Křičela jsem. "Udělejte něco!!!" Prohlásila jsem zmateně, když jsem se, celá zalepená v pavučině, prolomila i s tím obrovským hnusným pavoukem a letěla dolů. "Vzkažte Atrayovi, že jsem ho měla ráda!" Zaječela jsem naposledy, myšlenkami odsuzující se ke smrti. A je to tady, Skylieth. Tvůj čas právě nastal.
(//Trochu jsem posunula děj, ostatní nechám na osudovi, nom :D)

VYHODNOCENÍ

Meinerovi šlo podle myšlenek jen o jeho srst. Naštvaně jsem se zamračila a podívala se na něj. "To jako vážně?" Nechala jsem ho však, aby si to domyslel jak chtěl.
Když jsem vytvořila iluzi velké, tlusté mouchy, ta podivně zbarvená měla nějaké připomínky. V té chvíli jsem ji nechala být, absolutně jsem jí ignorovala. Vlastně jsem měla i důvod, alespoň teď. Většinou jsem žádný důvod neměla.
Zmateně jsem se rozhlédla. Už mě nenapadalo, jak jinak sobě pomoci se odtud dostat. Meinera, kdybych měla šanci odtud utéct, bych tu nechala. Zajímal se jen o sebe, tak jsem to dělala stejně. Proč bych měla zachraňovat i jeho černo bílý zadek, když se on staral jen o sebe? Kašlu na něho!
Najednou se však pavouk rozhodl pochutnat si na Meinerovi. Dobře, mně by to taky nebylo příjemné, kdyby šel proti mně, ale když šel proti tomu černo bílému, docela mi to dělalo i radost. Ale pavouka zaujala má iluze mouchy, vypasené a přímo dělané na jeho obrovské tesáky. "Že jsem se snažila, mohl ho sežrat a alespoň by byl klid," domyslela jsem si, zalepená pavučinou, která mě celou držela. Připadala jsem si jako nějaká larva. Bylo to tu dost těsné, a to doslova.
Meinere začal zase nějaký proslov o tom, že mě nikdo nemá rád a ať sežere nás. "Gentleman už od přírody," doplnila jsem ho a podívala se na pavouka. Byl opravdu zaujatý mou iluzí. Ale co potom? Co se bude dít, až se do ní bude chtít zakousnout a bude mít v tesácích prázdnotu a jen prostý vzduch? Vrhne se na nás! Nezbývalo nic jiného, než se odtud nějak vykousat. Ovšem stále zde platila myšlenka... když se prokoušeme skrz na skrz, spadneme dolů. A co je dole? Zabijeme se? Je to hodně vysoko? Ano, otázek byla spousta, ale odpověď ani jedna.
"Přestaň brečet," napomenula jsem ho, když se s pavoukem domlouval, že ho bude krmit. "Vždyť ty nedokážeš ani chytit sám zajíce, jak si líný! Natož nějakou oběť." Podívala jsem se na pavouka. Stále se přibližoval k mouše a mě nic nenapadalo. V hlavě jsem měla zmatek, který způsobil hlavně Meinere. "Už sklapni!" Navrhla jsem mu poněkud prudce, ale upřímně. "No kdo tady má přemýšlet?" A poznámky o myšlení si nech pro sebe, jasný? Nebo ti na to kašlu a jdeš do záhuby jako první, dořekla jsem mu v hlavě a podívala se směrem nad sebe. Nad námi byl vysoko akorát kamenný strop, který ničemu nepomohl. Pod námi byla prázdná, černá díra, do které by bylo asi opravdu nebezpečné spadnout. Tak co dělat? Nechat se sežrat? Nic mě nenapadalo. Magii neviditelnosti jsem stále pokoušela nějak vytrénovat, ale to se za minutu ve spěchu nedá. I když jsem měla neviditelnou už skoro půlku těla, která sice impulsovala a problikávala, stejně se snaha musí cenit, no ne? Ale to nám taky nebude věčně platné. A další magie, které jsem ovládala? Oheň jsem neměla na tak dobré úrovni... iluze, myšlenky... ovládnout myšlenkami pavouka? Blbost. Nic mě nenapadalo, byla jsem doslova v koncích. "Ty, pískovitá, máš nějaké nápady? Tuhle bačkoru nech, ať brečí. Ale jestli tě něco napadá, sem s tím!" Tesáky jsem se snažila ohánět se a překousat pavučinu, ale bylo to nechutné, lepilo to a nebylo to nijak chutné. A ještě ta představa, jak se to tomu pavoukovi vytváří v.....

// Problém s tím, že nás to baví a že jsme aktivní? Podle mě nikdo nemá právo zakazovat někomu hrát :)
EDIT: Na jednu stranu to chápu a taky občas nemám ráda, když někde hraju a dva/tři jedinci to tam zaspamují :D Ale na druhou jsem ráda, že jsou aktivní a že je to baví :D Mohli nás šoupnout jinam, no :D

Meinere vypadal opravdu nadšeně, když jsem mu řekla, že příště vedu já. Dobře, panovnický typ jsem nebyla ani nijak vůdčí, ale když nás zatáhne do takovéhle spleti chodeb hluboko v podzemí, ani neví, jak jsme se sem dostali a dostat se ven je ještě větší labyrint, co čekal? Že ho pyšně poplácám po rameni a řeknu, že je to borec, kam nás to dostal? Nebo že mu snad dám před čenich odměnu za to, že jsme se tu ztratili? Kde žije?
Naštvaně jsem zavrčela. "A víš ty co? Bylo by to o dost lepší!" Zavrčela jsem a ohnala se. Neměl si po mě co dovolovat takhle si vyskakovat. Doteď jsem mu toho tolerovala až moc.
Tu náhle po mně vyštěkl, že nemusí nic. "Hlupák," vyprskla jsem si pro sebe tak, aby to neslyšel. Už jsem ho měla až po krk. Místo toho, aby se třeba omluvil za to, kde jsme to skončili, se takhle ještě do mě pustí? Nakonec za to můžu já?
Najednou jsem uslyšela podivné odkašlání a hlas "zdravím." Naštvaně jsem škubla pohledem po Meinerovi. Hned na to jsem se podívala na vlčici. "No nazdar," odsekla jsem nepříjemně, za což samozřejmě mohl tenhle černo bílý. A ten mě začal před vlčicí ztrapňovat. Ještě chvíli a stane se ti něco nehezkého! Varovala jsem ho v mysli. Nemohl tušit, že to jde ode mě, ale zřejmě si to domyslel. "Jojo, to říká ten, co jednou někam vykročil jako první a dopadlo to tak, že nás ztratil!" Odfrkla jsem si ironicky a podívala se na vlčici. "Raději jdi na vlastní pěst, on dokáže akorát tak... nic! Nedokáže nic. Furt se jenom válí a když už konečně zvedne ten svůj špek na břiše, dopadne to takhle!" Zanadávala jsem si. Měla jsem na něj opravdu zlost. Tohle přehnal.
Tu se Meinere otočil a dodal, že odchází. "Jen si běž. Ztrať se ve tmě a shnij si tam!" Křikla jsem po něm. Když se otočil a odešel, začal najednou kolem nás znít opravdu nepříjemný, pro uši nepřijatelný zvuk. Byl vysokofrekvenční a mně se z toho kroutily všechny svaly na hlavě. Přitiskla jsem uši ke krku a podívala se na tu podivnou vlčici. Za to jistě mohla ona.
Než jsem však stihla cokoli říct, rozhodla jsem se k ní přijít. Udělat však těch pět kroků byla asi největší chyba, neboť se podlaha začala doslova bortit. A tu náhle křup, křup. Letěli jsme dolů. "Podívej se na svůj špek! Nejdříve zhubni, podsvinče jedno!" Ohnala jsem se po něm. Najednou jsme se však zachytili v nějaké pavučině. Čím víc jsme se mrskali, tím více jsme se přilepili. "Jestli nás to sežere a potkáme se v nebi, věř, že to tam pro tebe bude peklo!" Odvětila jsem do pekelné situace. Začala jsem přemýšlet nad všemi různými magiemi, co jsem ovládala. Napadla mě akorát neviditelnost, kterou jsem si objednala u Smrti. A ještě iluze. Ale co by se dalo díky iluzím podniknout, když se k nám náhle řítil pavouk?
Napadlo mě, že bych mohla vytvořit iluzi nějakého chutnějšího hmyzu, po kterém by se pavouk sápal raději. A nás třeba nechala zneviditelnit, ale tuhle magii jsem ještě v marku neměla. Soustředila jsem se proto a vedle nás se objevovala moucha. Větší, než my tři dohromady. Začala bzučet a máchala sebou v pavučině, načež já se snažila zjistit, jestli se Smrt činila s novou magií. Soustředila jsem se, jak jen to šlo. Ale pokaždé mi zmizela buď jedna noha, anebo ucho, kus hlavy.. nešlo mi to. Tak snad zabere alespoň ta moucha. Ovšem, nepřestávala jsem se pokoušet zneviditelnit nás. A co potom? Pavouk sežere tu mouchu a my? Budeme tu neviditelní a později se stejně zviditelníme! Z pavučiny si nedostaneme tak snadno a když, pod námi je opravdu hluboká roklina... zajímalo mě, jaké nejlepší východisko se v této situaci dalo podniknout. A jestli nějaké takové je, v duchu jsem prosila všechny síly Smrti a Života, nechť nám alespoň trochu napoví, abychom se odtud dostali! Počkat, proč všichni? Stačilo by, kdyby vyprostili mě! Jsem v tom nevinně!

// Malý dotaz: Když je to takhle rozdělené po skupinkách, máme vlastní pořadí s Meinem a Bell, nebo musíme čekat i na ostatní? :D
EDIT: Jop. Meinere, Skylieth, Bellatrix.

<<< Přes asi 5 území, ale akce je přednější, no ne? :3

Pokračovala jsem za Meinerem. Vypadal, že si cestu nijak jako průvodce nevychutnává. Ne, že by mě to nějak bavilo, ale určitě to bylo lepší než za někým cupitat. Jemu to však bylo jedno, což jsem brala jako pozitivní věc. Asi bych se totiž neshodla s vlkem, co by měl na to stejný názor. Každý by musel jít první a to přeci nejde, nebo snad?
Meinere vyšlapoval přede mnou. Následovala jsem jeho černo bílý ocas, který nás zavedl někam do podivných jeskyní. Bylo zde velmi mnoho otvorů a celkově to tu vypadalo jako bludiště. Černo bílý přede mnou se ohlédl, jestli ho stále následuji. Ale nevypadal, že by z toho měl radost. Najednou si pomyslel, že je to fuk a potom něco o tom, že mám taky smečku. Zřejmě už měl co dočinění s někým, kdo měl smečku a kvůli tomu ho opustil. Klasika, domyslela jsem si. I když jsem tohle v úmyslu neměla, do lesa jsem se musela vrátit. Alespoň se tam ukázat, jestliže se přijímají noví členi, tak ať vím, které tváře mám nechat poskakovat po lese, a které mohu trochu srazit a vyhodit.
Tu si však Meinere pomyslel, že bude sám. Dobře, když mu ta samota tak vadí, proč se nepřidá do smečky? Anebo proč tedy potom brečí, že je sám? Nechápala jsem takovou logiku. Dobře, já bych se za normálních okolností do smečky nikdy nepřidala, ale už jsem se v ní ocitla a tak to prostě je. Mrskla jsem ocasem a podívala se před sebe. "Kam si nás to, u všech svatých, dovedl?" Tímhle sis to po... a první už nejdeš! Vést budu odteď já, dořekla jsem si pro sebe. To měla vyjadřovat předchozí věta. To si ale Meinere určitě domyslel.
Meinere objasnil, že se nemusí dlouho kochat, že stačí chvilka. Přikývla jsem. "Slyšíš to?" Zastavila jsem se. On se zeptal, jestli budeme pokračovat. Mně to tu ale přišlo zajímavé. "Tohle jsem ještě nikdy neslyšela. Rve mi to uši," objasnila jsem. Ten zvuk, který se tu rozléhal, se nedal nijak popsat. Normálně by se to dalo nazvat hudbou, ale rvalo to uši a tento pojem slova se ke mně ještě nedostal. "Jdeme pryč," pronesla jsem a ujala se tak vedení.
Když jsem se však rozeběhla, v labyrintu jeskyně jsem zabloudila. "Nevím, kudy odtud pryč," vysvětlila jsem poněkud zmateně, když jsem najednou ucítila nějaké vlky. Ne, ne, ne! Rozblikalo se mi výstražné světélko v hlavě a já se zastavila. "Tys nás sem zavedl, ty nás odtud dostaň!"

Meinere přišel a vyjmenováním několika barev kolem sebe mi dokázal, že ještě barevně vidí. Přikývla jsem a ušklíbla se. "Dobrá tedy," souhlasila jsem, aby nemusel vyjmenovávat další a další barvy.
Najednou se šel napít, ale couvl. Cosi si pro sebe zamumlal a nenapil se. Je to snad nakažené? Jedovaté? Co to je za vodu? Je to zvláštní.. zajímavé. Ale co, takových jezer je na světě habaděj, pomyslela jsem si a zvedla se. Oklepala jsem se a protáhla si přední packy. Klouby sice nebyly nijak staré, ale stejně zakřupaly. Bylo to nepříjemné i pro moje uši, ale co se dalo dělat. Nikdo není mladý navždy.
Rozklusala jsem se na Meinerem. Křikl na mě, že mám jít anebo zůstat. A potom, že už se jezera nabažil. "Já myslela, že jsem jdeme kvůli tobě a tvému vztahu k tomuhle podivnému jezeru," zamumlala jsem si pod fousy a rozklusala se. Samozřejmě, že jsem šla. On šel se mnou, tak bylo mou povinností jít s ním. "Zaveď nás na sever," dodala jsem s úšklebkem a opět nasadila kamenný pohled. Nechala jsem ho jít první, aby si to taky užil.

>>> Akce

// Ještě jedno malé místečko (pro skromnou vlčici) zde není? Pokud by to šlo, přidala bych se s Meinerem :) Jestli není, nevadí.

<<< Narrské kopce

Doklusali jsme pomalu až k jezeru. "Když myslíš," ušklíbla jsem se. A co když existuje třetí strana, která to prostě neřeší a je i celkem ráda za to, že si jí doprovodil? To už jsem si ale nechala pro sebe. Co?! Co to povídáš?! Ty máš být ta, co nikoho nemá ráda! A ty ho začínáš brát za přítele! Ano, musela jsem se trochu zkrotit a lehce si zanadávat. V hlavě.
Po odkašlání jsem došla k vodě. "To je to tvoje bájné Rudé jezero?" Zeptala jsem se chladně a čenich dala lehce k hladině vody. Nic. Nevonělo nijak zvláštně, voda byla normálně modrá. "A jinak barvy rozeznáváš, jo?" Musela jsem se přeci ujistit. Jistota je jistota.
Odešla jsem o kus dál a podívala se na nebe. Noc. Zazubila jsem se už jen z principu, že je noc a skoro nic není vidět. Přimhouřila jsem oči, abych spatřila bílou půlku těla vlka, který sem se mnou šel. To je vtipné, jak je ve tmě vidět jen jedna půlka, pomyslela jsem si. Lehla jsem si k zemi. Byla jsem celkem vyčerpaná, ale nemohla jsem to na sobě dát znát. Teď bych si nejraději nabrala spánkem energii já, přiznala jsem se a podívala se na Meinera. "Asi se tu chvilku zdržíme, co?" Mrskla jsem ocasem a zastřihala ouškama.