Gallirea - Příspěvky uživatele

Neodolala jsem :3 :DDDD EDIT: Podoba tam je a neříkejte, že ne!

Meinere - Vločka - Morfeus. Dobijem vás fretky, moc to tu drtíte a nútite niekoho nezaujatého písať! ~S
Počkat, co to má znamenat? Ty mi jako můžeš upravovat příspěvky a já ostatním ne?! Tak tohle si s vedením vyřídím! :DDDD
BTW: Chápu dobře, že Meinere je ten jediný, který nemá vlče? Tak nějak jsem si to představovala, super :D
Only Saviorka:

To sa ti len zdá rosnička... Pohni s tým lenivým fretka zadkom (ten mám len ja!!!) a píš. Nech majú ostatné fretky voľnosť a ja si nájdem na tom vankúši inú polohu... ~S

Skylieth
1x los za koulovačku
1x los za Bellatrixinu akci
4x los za 40 pomněnek
4x los za 40 opálů
1x los za 5 safírů a 5 ametystů
1x los za příspěvek
= 12 losů

//Just for info... Kdo všechno je "v skupině Atray a spol"? Atray, Rodos, já a ty, Coedy? Jinak nikdo? Abych pak zbytečně nečekala XD

<<< řeka Mathaë

Přiklusala jsem do Smrkového lesa. Už na začátku území jsem cítila ten specifický pach, tu vůni, která mě sem doslova přitahovala. Protáhla jsem se a oklepala ze sebe poslední útržky vody plus čerstvě napadaný sníh. Koukla jsem před sebe a spatřila stále ty vlky, kteří tu stáli, ale již ne v tak hojném počtu. Zívla jsem si a rozklusala se k nim.
Zastavila jsem se u Atraye s podivným vlkem, který měl sice zvláštně zbarvený kožich, ale i tak mi přišel poněkud... podivný. No neřešila jsem ho hlavně už kvůli vzhledu, protože i já na sobě měla odznaky a bude delší dobu trvat, než si zvykneme. Protočila jsem panenky a došla až k nim. Sedla jsem si kousek od nich a prozatím byla ticho. Atray na něj něco mluvil, když vlk odpověděl něco ohledně smečky. Přijímací řízení, napadlo mě. Zastřihala jsem oušky, když jsem spatřila další skupinku. Píska, tu hnědou a Radnayho, který byl potomkem zde alfy. To byly časy, zavzpomínala jsem na svou historii a ušklíbla se. "Zdravím," dodala jsem po chvilce. "Nenechte se rušit."
Počkala jsem, až si udělají čas i na zdejšího člena. Přitom jsem se musela usmát a párkrát hodit ocasem ze strany do strany, načež jsem zívla a ještě jednou se podívala na nebe, abych se ujistila, že to byl sen. Ale nebyl. Stále sněžilo. Za co mě trestáte?

<<< Východní Galtavar

Klusala jsem přímo do lesa, ale to mi cestu zkřížila řeka. Sníh padal stále čím dál, tím víc a spolu s větrem nebyl ani trochu příjemný. Štípalo to a studilo. Ne, neměla jsem prořídlý kožich, za tu strávenou dobu zde mi celkem zhoustl, ale já byla spíše letní typ.
Ohrnula jsem čenich nad kupou vody, která se valila řekou, a hlavně při představě té teploty. Naštvaně jsem zamručela a opatrně našlápla na kraj řeky. Ale nedošlo mi, že když sněží, bude to vlastně namrzlé. No a jak se říká, za chyby se musí pykat.
Já to odpykala ovšem tak, jak jsem nechtěla dopadnout. A to přímým pádem do vody. Zuřivě jsem vířila vodu kolem sebe, mlátila packami a sršila nad tím, jaká je mi zima. Proud mě unesl o několik metrů dál, ale já díky bohu byla ještě schopna se na ten břeh vyškrábat. A rovnou na druhý, na který jsem chtěla přejít. Oklepala jsem se, když jsem najednou na pacce spatřila něco modrého... a na druhé taky! Co to proboha... nechápala jsem, kde se vzaly ty čáry na mé tlapě. Nejdříve jsem si myslela, že to jsou normální řasy, které se mi při pádu do řeky namotaly na tlapky. Ale když jsem se snažila je hlavou odtrhnout, bolelo to, neboť to byla moje srst. Moje srst. A měla divné barvy! Co to má znamenat? První, co mě napadlo, bylo opatrně se přiblížit k řece a podívat se na svůj odraz. Ale to, co jsem spatřila...
Na krku jsem měla podivné spirálky, na hlavě něco do růžova a na zadku a ocasu žíhání do barev, které jsem ještě nikdy na vlkovi neviděla. Život... Ano, tohle jistě zapříčinil sám Život. Odznaky. To ne! Proč zrovna takhle barevné? Vždyť se to ke mně vůbec nehodí! Napadala jsem se.
Po několika minutách sledování svého odrazu se mi to ale zalíbilo. Pyšně jsem vypnula hruď a ještě jednou ze sebe oklepala vodu. Tesáky mi drkotaly o sebe a já se snažila nevydávat ten divný, bzučivý zvuk, který naznačoval, že je mi opravdu zima. A proto jsem se rozklusala do lesa. To by mě zajímalo, co na to řeknou.

>>> Erynijský les

Vlče si to v hlavě shrnulo a řeklo mi, že mu vidím do hlavy. "No, nějak tak." Na to jsem však nic víc neříkala, protože pokaždé, když jsem tohle téma nakousla, si ostatní dávaly na své myšlenky pozor. A to mě dokázalo naštvat, i když spíše zklamat. Skousla jsem zuby a podívala se po krajině. Nejen, že se nějak zatáhlo a bylo šero, ale z nebe začalo padat něco, co jsem (ne)měla v oblibě. Sníh. Už zase? Vždyť byl minulý rok! Protočila jsem panenky. Ano, to poslední, co k mé výborné náladě scházelo, byl sníh. Nesnáším sníh. Ne. Prostě ne! Kdybych uměla ovládat lépe magii ohně, nechala bych ho všechen roztát! Naštvaně jsem dupla, když mi vločka spadla přímo na čenich. Otřepala jsem se, ale nebylo to nic platné.
Po chvilce se na zemi začala vytvářet malá vrstvička sněhu. Opravdu mě to naštvalo a proto jsem přestala vnímat ty dva. Vlče nic neříkalo a Sayap mluvil spíše na ní.
Soustředila jsem se na to, co padalo přímo do mé srsti a nepříjemně to studilo. Musím se jít schovat! Panikařila jsem. První, co mě napadlo, byl můj úkryt. Ale já se chtěla ještě před tím stavit u vodopádů, anebo alespoň u nějakého jezera! Ohlédla jsem se kolem sebe a spatřila velké jezero. Zmateně jsem tikala pohledem ze strany do strany.
V Sayapových myšlenkách se ozvalo díky, na což jsem jen přikývla a dále ho nechala být. Mluvil k vlčeti, vlče k němu a později začalo i žrát. Pochválila jsem ho, ale i tak, ten sníh mě uváděl do rozpaků. "No. Jak vidím, má práce je zde u konce. Přeji příjemnou chuť a ať dorazíte dobře domů. A," načala jsem větu, ale hned na to foukl studený vítr, který právě nasněžený prášek sněhu dostal do mé tlamy. "Pfsfsfsfhdsf," prskala jsem a olizovala se. Měla jsem to po celém obličeji. "Jak já ten sníh nesnáším!" Křikla jsem a začala se soustředit na to, aby tu začal hořet oheň. Ale nic! Prostě to najednou nešlo. Zřejmě jsem nebyla soustředěná a navíc, předtím jsem si pomohla suchou květinou. "Zatím se mějte, smečka mě čeká," dodala jsem naposledy a podívala se na nebe. Zavrčela jsem a utuhnutě se protáhla.
Rozklusala jsem se jiným směrem, než jsem původně měla v plánu, ale ten sníh mě prostě dokázal úplně rozhodit. A proto jsem se vykašlala na nějaké jezero a namířila jsem si to rovnou do lesa.

>>> řeka Mathaë

1. Kessel
2. Scarita
3. Takki
4. Lievenne
5. Aranel
6. Antenyam
7. Radnayden
8. Neyteri
9. Cora
10. Nerssie

//Vracím údery! :D

Když se mě vlče zeptalo, jak to tedy dělám, že jsem věděla, co si myslí, zazubila jsem se. Na to jsem neodpověděla a raději jsem byla ticho, ale ona kladla další otázky. Jestli jsem kouzelná a jestli mám nadpřirozené schopnosti. "Umím číst to, co si myslíš. Jsem telepat, hehe," dodala jsem s rozdílným úsměvem, avšak trochu nejistě. Měla jsem jí říct o magiích, anebo raději dělat, že jsem telepat? "Víš, existují magie. A já vlastním jednu z nich. Je to na delší vyprávění," dořekla jsem a ušklíbla se. Tu mě však vlče nazvalo, že jsem "divná". Z úsměvu jsem se na ní podívala vážně a uši sklopila ke krku. Trochu jsem odhalila své tesáky, ale jen na pár sekund. "Divná nejsem." Respekt musí být.
Potom se mě zeptala, jestli bych jí ublížila. Odpověděla jsem jí na to otázkou, tak, jak bylo v mém případě zvykem. Ona však na obranu dodala, že mám pravdu, ale může v tom být skrytý smysl, o kterém ani já sama nevím. Kdybych o něm nevěděla, dělala bych to pro ten smysl? To nedává smysl... ale noták, ušklíbla jsem se na vlče. "No, je to možné," nechala jsem ji, ať si myslí, že má pravdu. Spokojené vlče = spokojený dospělec.
Po krátkém představení všemožných zvířat žijících nedaleko si vlče vybralo zajíce. Kývla jsem na souhlas a v dálce jednoho spatřila. Během několika minut jsem stála před vlčetem, zajíc na zemi a dala jsem jí na výběr. Ona však neváhala a poslechla mne, zakousla se zajíci přesně do míst, kde měl tepnu, takže ihned zemřel. Nevím proč, ale byla jsem pyšná. Tedy, ne přesně pyšná, ale byla jsem ráda, že můžu někoho přiučit. Stejně jsem si však nemohla zrealizovat představu, že bych já sama měla vlčata. Byli by to pěkní kazisvěti.
"No vidíš. Pěkně." Pochvala byla vždycky nejlepší odměnou. Mě můj otec chválil často, hodně často, možná jsem si na to zvykla a teď mi to, kupodivu, chybělo. Ovšem, kdo by mě tady chválil? Tu si jel každý na svém a nikdo se o nikoho druhého hlouběji nezajímal. A proto jsem nikdy nenašla žádného přítele. Nikdo totiž nikdy druhému nebyl tak otevřený a upřímný, aby se dal považovat za přítele. Přátelství je jen skrytý zlomyslný čin ve vlku, který se snadno a rychle projeví. Ano, tak nějak jsem to považovala.
Po chvilce jsem v dálce spatřila velkého vlka. Měl stejně načervenalou barvu jako vlče a začal ho kárat. Ano, i já bych byla přísným rodičem a vůbec jsem si nemyslela, že by to vlk přehnal. Mrskla jsem nepřítomně ocasem a čekala, až si vůbec uvědomí, že tu jsem taky. To netrvalo nijak dlouho a už mi děkoval, že jsem tu byla s ní a snad mě neobtěžovala. Plus se představil jako Sayap. Heh. Povedená rodinka, řekla jsem si ironicky. Ne ve špatném slova smyslu, určitě jsou jako rodina pevný celek.
Vlče se bránilo, ale někdy bylo lepší couvnout, nechat na pravdě rodičů a být ticho. "Zdravím. Jsem.. Skylieth," představila jsem se. Neměla jsem ráda takovéhle úvodní ceremoniály typu: "Ahoj, jsem ten a ten. Jak se máš? No dobře! A ty? Já jsem ten a ten! Budeme kamarádi? Jasně, a nejlepší!" Za tyhle konverzace bych vždycky topila a trhala hlavy. "Ona? Nene, neobtěžovala. Hledala matku. Měla jsem v plánu jít s ní, myslím, že zhruba vím, kde se nachází." Na tváři jsem měla pevný pohled, který se neměnil. Ale zase jsem si uvědomila, že tu stojí otec nad vlčetem, které má pod sebou mrtvého zajíce a je celé od krve. Hah. "Poslyš... Tady nejmenovaná dokázala sama toho zajíce skolit. Myslím, že má zasloužené právo sníst, co hrdlo ráčí. Ujistila mě pevně o tom, že má hlad," ušklíbla jsem se. "Trochu jsem ji pomohla, avšak myslím, že by na lov nemusela být antitalent." Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že byla hladová a já jí musela ulovit. Byla to moje volba. A navíc, měla zbarvení po otci, což značilo jediné. Lovcem bude dobrým - jaký pán, takový pes.

Vlče mi stále neprozradilo své jméno, což mi docela vadilo. Stejně, jako jí vadilo to neustálé prohlížení. Ano, věděla jsem to, ale mohlo jí to snad dojít, že by se mohla představit, no ne? Mohlo. Stejně jako mně mohlo dojít to, že jí je to nepříjemné.
Když jsem jí odpověděla, zeptala se mě, jestli řekla něco nahlas. S klidem jsem mrskla ocasem a řekla jsem jen: "Ne." Bylo to trochu krátce a ironicky, byla v tom cítit jemnost a už ne taková ta kamenná slupka, kterou "nelze prorazit". Byla jsem už trochu klidnější, mírnější a možná i milejší.
Najednou se mě vlče zeptalo, jestli jsem taky zlý vlk a jestli bych jí ublížila. "No.. podle toho, za jaké situace," zažertovala jsem s vážným pohledem, který se však změnil v úšklebek a následné popíchnutí packou. "Kdybych ti chtěla ublížit, nenabídnu ti pomoc, nemyslíš?" Pobídla jsem jí logicky a ušklíbla se. Trochu kysele, ale šlo to. Ztuha, no ale šlo.
Vlče bylo zcela vyjevené z úkazů, které jsem zde předvedla. Pár zajíců, lišek a podobné zvěřiny, ovšem, jen díky magii iluzím. To ona však nemohla vědět, odkud se berou a proto mě to taky tak bavilo. Navenek jsem však nedala nic znát. Vlče mi řeklo, že by rádo zajíce. Asi to bylo pravděpodobně jediné zvíře, které poznalo a proto tak volilo. Ušklíbla jsem se. "Dobrá tedy. A hele, to je náhoda," otočila jsem se kolem sebe a spatřila zajíce. Nedaleko se potuloval, okusoval trávu a byl zcela spokojený. Spokojená však budu já, až ho ulovím. Opatrně jsem se přiblížila a začala se trochu plížit. Hned na to jsem zrychlila krok a těsně u zajíce jsem vyskočila. Byl pode mnou. Ne, nezabila jsem ho, jen jsem ho trochu kousla, aby krvácel na pacce a nebyla zde možnost jeho útěku. Poté jsem vzala úlovek k vlčeti a položila ho před něj. Trochu morbidní, ale jsme v přírodě, tak ať si zvyká. "Jestli máš hlad, zkus ho sama zabít. Poradím ti. Když se zakousneš tady na krku, je v tu ránu po něm. A je celý tvůj. A jestli hlad nemáš a nechceš to dělat, udělám to za tebe, ale nedám ti ten nejlepší kousek z něho. Dostaneš jen malý kousíček. Tak si vyber, je to na tobě," posadila jsem se a packou ještě zajíce přidržovala. Nějak moc se hýbal. Bylo to teď na ní. Jestli zabije zajíce, tak je celý její. Já jsem byla najedená, ale kdyby ho nezabila, tak už jen proto, že držím slovo, bych opravdu ten nejlepší kousek snědla. A někdy se to naučit musí, no ne? "Až to budeš mít hotové, půjdeme. Zhruba vím, kde se tvoje mamka nachází. Čich nikdy nezklamal."

Vlčata. Takové ty malé, pištivé, stále někde poletující, všechno kousající, věci, které není snadno uhlídat. Kort si je vzít na krk. A kort to porodit, no musím uznat, že její matka musela být opravdu odvážná.
Mezitím, co mi vlče svěřovalo své trable, jsem ucítila nové pachy. Podívala jsem se druhým směrem, kde vlci stáli, a lehce jsem zavrčela. Dobrá, možná bych tohle vlče bránila, ale to neznamená, že jsem hned ta dobrá.
Vlče začalo zase povídat. Upřesnilo mi, kam šli. Poté mi sdělilo, že má hlad, ale neumí lovit a tak. Trochu jsem se pokrčila a prohlédla si jí. Lehce jsem se nahrbila a zívla. "Mhm," mlaskla jsem si.
Jakmile jsem vlčeti řekla, že ho ochráním před napadením ostatním, v hlavě mu proběhla myšlenka. "Zlí vlci jsou všude. Všu-de. V každém je kousek zlého vlka, pamatuj si to," upozornila jsem jí. Ale stejně tak jsem věděla, že tohle jí naučí sám život. Vlče mi najednou řeklo, že nebylo tam, kde si říkali místo, kam půjdou. Protočila jsem panenky. Ono zmínilo dalšího vlka, údajného Arta, zřejmě bratra. Dalo se to odvodit, když ho šla matka učit. "Aha." Neměla jsem jí k tomu co říct.
Po chvilce jsem si představila vůni a snažila se zachytit ten pach. Vlče se mě zeptalo, jestli jsem si tím jistá, že jsem říkala, že jí neznám. "Vypadám jako někdo, kdo si něčím není jistý?" Zeptala jsem se jí vážně, ale později jsem odlehčila situaci. "No vidíš," dořekla jsem na její slova "veď mě." Ale bylo mi nad slunce jasné, že kvůli hladu bude celou cestu škemrat, že je hladová a tak. Znala jsem vlčata. "Nejdříve si však dáme něco k snědku. Jaké zvíře máš nejraději?" Bylo mi však jasné, že nemusí zas tolik zvěře znát. A tak jsem využila magie iluzí a pár jich vytvořila přímo vedle mě.
Postavila jsem se a vytvořila zajíce. "Zajíc," dodala jsem. Hned vedle jsem vytvořila lišku a pár kroky k ní popošla. "Liška." Dále následoval, jelen, srna a kanec. Všechna zvířata jsem jí představila a nechala je chvilku, aby byli vidět, jak vypadají. Měla možnost si je prohlédnout a vybrat si to, které se jí nejvíce líbí a u kterého si myslí, že je nejchutnější maso. Samozřejmě jsem vybrala ze zvířat, která jsou v okolí. Protože lovit například kamzíka do hor, to by se mi opravdu nechtělo.

Malé vlče bylo na první pohled vyděšené a zmatené. Takové je neškodné, nemohlo na mě hned skočit a snažit se mě okousat apod. Proto jsem už nedělala nikoho, kdo by stál výš, než je ona, trochu jsem se posadila a lehce se přikrčila. Teď jsem byla na stejné úrovni, jako je ona.
Je pravda, že jako vlče bych to asi nesnášela dobře. Přede mnou si všichni vlci lehali, abych byla já ta vyšší. A když jsem vyrostla, museli se alespoň trochu sehnout. Starý dobrý časy, dodala jsem naštvaně a opět se vrátila myšlenkami k vlčeti.
Vlče mi popsalo svou mamku. Nejdříve vyjmenovalo, že je šedá, pak má něco fialového na čele a i oči a ještě, že je laskavá. Tak to nám při hledání moc nepomůže, řekla jsem si pro sebe, ale vlče jsem vnímala. Dost mě iritovalo, že mi ještě neřeklo své jméno.
"Tu bohužel neznám. Ale jestli chceš, můžu jít s tebou. Jen mi řekni, kam měla namířeno a tak. Aby tě někdo nenapadl," dodala jsem. Připadala jsem si hrdě. Ráda jsem byla někým důležitým, který nebyl jen jako doprovod. Teď jsem měla nějakou roli, hehe. A potom tě odvedu na místo, kde nikdo není a tam tě... NOTAK Skylieth. Sklapni už, okřikla jsem se. I přes to, že se ve mně stále ukrývaly takové ty zlé sklony, jsem se klidnila a snažila se ovládat.
"Řekni.. kam šla? Lovit? Šla... pro vodu? Něco, co by nám mohlo pomoci a nasměrovat nás," objasnila jsem jí. Nejdříve jsem si k ní čuchla, abych vlastně zjistila, jak voní. Byla cítit jako javor, smíchaný s medem a jehličím. To by mohlo být dobré vodítko. Vstala jsem, oklepala se a čenich přitiskla k zemině. Nasála jsem pachy a snažila se soustředit na podobný, jako mělo tohle vlče. A když jsem jeden takový zaregistrovala, nazdvihla jsem obočí. "Mimochodem, jsem Skylieth. No a... asi mám její pach. Jdeš?" Pobídla jsem ji a snažila se... usmát. Asi to vypadalo divně a křečovitě, já se moc nesmála a ani neculila, ale u ní to prostě nešlo.

V klidu jsem si odpočívala na louce. Už jsem trochu věděla, co umím a neumím, i když jsem musela ještě trénovat a spoustu věcí dopilovat.
Rozvalila jsem se na bok, abych se trochu ohřála od slunečních paprsků, i když to zrovna dvakrát nepomáhalo. Proto jsem vstala, oklepala se, sedla si a jako vždy, začala jsem se čistit.
Najednou jsem v dálce spatřila nějaký podivný, velmi malý flek, který se údajně blížil ke mně.
Otočila jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že tu jsem sama a ten flek jde opravdu po mně. Postavila jsem se a lehce se nahrbila - bojová pozice. Nevěděla jsem, co to je a ani dokonce co to chce.
Až po chvilce jsem spatřila malé vlče, které se přibližovalo dost velkou rychlostí. Přímo na mě. "Prrr," zabručela jsem, aby do mě nenabouralo. Trochu bych mu narovnala kožich. Ale bylo ještě mladé, proto jsem přimhouřila oči a opět se srovnala do normálního postoje. Ona se zastavila těsně přede mnou, trochu se klepala a bylo na ní poznat, že někoho hledá. Zřejmě rodiče. Ztracené vlče? Snadná kořist! Napadlo mě jako první. Ale ona mě pozdravila a zeptala se mě, kde by mohla být její maminka, že jí hledá. Na tváři se mi nepohnul ani jeden sval, ale já jen sklopila hlavu tak, abych na ní viděla. Bylo to příjemné, když byla menší a já byla výš, nad ní. Ten pocit jsem dlouho nepocítila. Teď se ta maličká mohla jen v duchu modlit, aby mi to nevlezlo do hlavy.
"Maminku?" Zopakovala jsem. "Hmm," chvilka napětí - předstírání, že přemýšlím. "Předpokládám, že byla podivně zbarvená jako ty." Abych se přiznala, červenou vlčici jsem ještě neviděla. Dobře, má sestra Skyla byla trochu do rudé, ale to je něco jiného. Ona a mít vlčata, tak by žraly všechno, co by se pohlo. Vlastně i to, co by se nehýbalo. I ona jednu chvíli trávila kameny a kůru.
Podívala jsem se na malé vlče. "Bohužel, tvoji mámu jsem neviděla. Jak vypadala?" Nebuď takový bručoun, nabídni jí, že jí pomůžeš ji najít, říkala jsem si v myšlenkách. Ále, dej tomu čás!

<<< Úkryt Athairne -> Erynijský les

Přiklusala jsem na louku. V několika krocích jsem z klusu zpomalila na volnou chůzi, která se pomalu zpomalovala až na chůzi jako takovou.
V klidu jsem si zívla. Byla jsem ráda za ten spánek, který jsem si mohla dopřát, načež jsem se ještě protáhla. Až potom jsem zastavila úplně. Chtěla jsem si zkusit všechny magie, které jsem si pořídila. Ale už jsem si je ani moc nepamatovala. Iluze, ty natrénované mám. Myšlenky taky. Potom... neviditelnost, tu jsem taky zkoušela. Oheň, tu ne. Vzduch? Zkusím to. Zaměřila jsem se na louce na vyschlou rostlinu. Soustředila jsem se, co to šlo, aby rostlina vzplála. A najednou se tak opravdu stalo. Přiběhla jsem k rostlině a sfoukla malý ohýnek, který jsem založila. Hrdě jsem vypjala hruď.
Na řadě byl vzduch. Zatím se mi nic nedařilo, až se najednou zvedl vítr. Kdo ví, jestli jsem to zapříčinila já, anebo ne, ale vzduch jsem prozatím vyškrtla. Ten ještě natrénovaný nemám, proto jsem ho nechala být. Neviditelnost mi už celkem šla, dokázala jsem se zneviditelnit celá. To se dá dobře využít, napadlo mě následně a ušklíbla jsem se. Mohla jsem teď jít kamkoli, nebyla jsem ani vidět, ani slyšet a dokonce ani cítit. To byla výhoda jako dělo, kterou jsem začínala mít čím dál, tím raději. Hned jsem si představila, jak přistupuji ke skupince vlků. Neviditelná, samozřejmě. A najednou, díky iluzím, vytvořím nějakou příšeru. Tak s těmihle magiemi se jistě pobavím. A to dost, zaradovala jsem se. Po chvilce jsem trénování nechala být, sedla sem si a rozhlížela se kolem. Ale musela jsem ještě zkusit oheň, ten mě opravdu bavil.

// Omluva, ale nebaví mě tu čekat týdny. Mám dojednanou hru a zrovna i chuť ke psaní, so...

Dívala jsem se na všechny zde stojící. Ani jeden z nich, krom Aranel, Coedena, Atraye a té bílo černé... myslím, že se jmenovala Freya, mi nebyl povědomý. Zřejmě sem všichni přišli za účelem přidat se do smečky. Ještě Indil byla zdejší.
V klidu jsem přešlápla. Aranel něco řekla Coedenovi, který na to nijak nereagoval, a odešla. Taky bych ráda odešla, do úkrytu a potom ještě třeba... k jezeru, nebo se projít.
Černý s bílou hlavou začal mluvit. Povídal něco opravdu nesrozumitelného, nad čím jsem jen pozdvihla obočí a ušklíbla se. Šílenec. Snad ho Atray nepřijal, napadlo mě jako první. Nač by nám byl dobrý takový vlk? K ničemu. Byl šílený, už od pohledu. Dobrá, zbarvení se mi celkem líbilo, bylo originální, ale to chování? Chtěl se schovávat? Zaseknutý mozkově na úrovni vlčete? Raději jsem byla ticho a nikoho nahlas nehodnotila.
Nadechla jsem se a uslyšela další hlas. Pozdravil mě ten barevný, představil se jako Rad...něco a řekl, že je místní beta a ochranář. Tak to bude jistě jeho syn, dodala jsem si pro sebe. "No, já jsem Skylieth." Neměla jsem ráda ty seznamovací a úvodní ceremoniály, ale co už.
Nemohla jsem si, ještě před pozdravem, povšimnout Rad..něco myšlenek. Měl v hlavě zafixovaný pach Skyly a stále se sebe ptal, proč jsem cítit podobně jako ona. Znají ji? Oni znají Skylu? Ach bože. To v tom případě nechápu, že mě přijali, ušklíbla jsem se. Sestra byla příšerná.
Ten s přívěskem na krku se pořád nad něčím zamýšlel. Nechala jsem je být, před nimi jsem se zatím nechtěla moc projevovat. "No, těšilo mě, jdu nabrat energii. Tak zatím," řekla jsem všem a čenichem ještě popostrčila srnu k Atrayovi.
Pomalu jsem se rozklusala ke svému úkrytu.

>>> Úkryt Athairne

// No dalším na řadě je Takki, ale co jsem jí psala ohledně počasí, psala mi, že má problémy s notebookem se někam dostat. Tak nevím. Byla bych ráda, kdyby se k tomu sama vyjádřila, jestli něco krátkého sepíše anebo jí přeskočíme :)