Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče mi stále neprozradilo své jméno, což mi docela vadilo. Stejně, jako jí vadilo to neustálé prohlížení. Ano, věděla jsem to, ale mohlo jí to snad dojít, že by se mohla představit, no ne? Mohlo. Stejně jako mně mohlo dojít to, že jí je to nepříjemné.
Když jsem jí odpověděla, zeptala se mě, jestli řekla něco nahlas. S klidem jsem mrskla ocasem a řekla jsem jen: "Ne." Bylo to trochu krátce a ironicky, byla v tom cítit jemnost a už ne taková ta kamenná slupka, kterou "nelze prorazit". Byla jsem už trochu klidnější, mírnější a možná i milejší.
Najednou se mě vlče zeptalo, jestli jsem taky zlý vlk a jestli bych jí ublížila. "No.. podle toho, za jaké situace," zažertovala jsem s vážným pohledem, který se však změnil v úšklebek a následné popíchnutí packou. "Kdybych ti chtěla ublížit, nenabídnu ti pomoc, nemyslíš?" Pobídla jsem jí logicky a ušklíbla se. Trochu kysele, ale šlo to. Ztuha, no ale šlo.
Vlče bylo zcela vyjevené z úkazů, které jsem zde předvedla. Pár zajíců, lišek a podobné zvěřiny, ovšem, jen díky magii iluzím. To ona však nemohla vědět, odkud se berou a proto mě to taky tak bavilo. Navenek jsem však nedala nic znát. Vlče mi řeklo, že by rádo zajíce. Asi to bylo pravděpodobně jediné zvíře, které poznalo a proto tak volilo. Ušklíbla jsem se. "Dobrá tedy. A hele, to je náhoda," otočila jsem se kolem sebe a spatřila zajíce. Nedaleko se potuloval, okusoval trávu a byl zcela spokojený. Spokojená však budu já, až ho ulovím. Opatrně jsem se přiblížila a začala se trochu plížit. Hned na to jsem zrychlila krok a těsně u zajíce jsem vyskočila. Byl pode mnou. Ne, nezabila jsem ho, jen jsem ho trochu kousla, aby krvácel na pacce a nebyla zde možnost jeho útěku. Poté jsem vzala úlovek k vlčeti a položila ho před něj. Trochu morbidní, ale jsme v přírodě, tak ať si zvyká. "Jestli máš hlad, zkus ho sama zabít. Poradím ti. Když se zakousneš tady na krku, je v tu ránu po něm. A je celý tvůj. A jestli hlad nemáš a nechceš to dělat, udělám to za tebe, ale nedám ti ten nejlepší kousek z něho. Dostaneš jen malý kousíček. Tak si vyber, je to na tobě," posadila jsem se a packou ještě zajíce přidržovala. Nějak moc se hýbal. Bylo to teď na ní. Jestli zabije zajíce, tak je celý její. Já jsem byla najedená, ale kdyby ho nezabila, tak už jen proto, že držím slovo, bych opravdu ten nejlepší kousek snědla. A někdy se to naučit musí, no ne? "Až to budeš mít hotové, půjdeme. Zhruba vím, kde se tvoje mamka nachází. Čich nikdy nezklamal."

Vlčata. Takové ty malé, pištivé, stále někde poletující, všechno kousající, věci, které není snadno uhlídat. Kort si je vzít na krk. A kort to porodit, no musím uznat, že její matka musela být opravdu odvážná.
Mezitím, co mi vlče svěřovalo své trable, jsem ucítila nové pachy. Podívala jsem se druhým směrem, kde vlci stáli, a lehce jsem zavrčela. Dobrá, možná bych tohle vlče bránila, ale to neznamená, že jsem hned ta dobrá.
Vlče začalo zase povídat. Upřesnilo mi, kam šli. Poté mi sdělilo, že má hlad, ale neumí lovit a tak. Trochu jsem se pokrčila a prohlédla si jí. Lehce jsem se nahrbila a zívla. "Mhm," mlaskla jsem si.
Jakmile jsem vlčeti řekla, že ho ochráním před napadením ostatním, v hlavě mu proběhla myšlenka. "Zlí vlci jsou všude. Všu-de. V každém je kousek zlého vlka, pamatuj si to," upozornila jsem jí. Ale stejně tak jsem věděla, že tohle jí naučí sám život. Vlče mi najednou řeklo, že nebylo tam, kde si říkali místo, kam půjdou. Protočila jsem panenky. Ono zmínilo dalšího vlka, údajného Arta, zřejmě bratra. Dalo se to odvodit, když ho šla matka učit. "Aha." Neměla jsem jí k tomu co říct.
Po chvilce jsem si představila vůni a snažila se zachytit ten pach. Vlče se mě zeptalo, jestli jsem si tím jistá, že jsem říkala, že jí neznám. "Vypadám jako někdo, kdo si něčím není jistý?" Zeptala jsem se jí vážně, ale později jsem odlehčila situaci. "No vidíš," dořekla jsem na její slova "veď mě." Ale bylo mi nad slunce jasné, že kvůli hladu bude celou cestu škemrat, že je hladová a tak. Znala jsem vlčata. "Nejdříve si však dáme něco k snědku. Jaké zvíře máš nejraději?" Bylo mi však jasné, že nemusí zas tolik zvěře znát. A tak jsem využila magie iluzí a pár jich vytvořila přímo vedle mě.
Postavila jsem se a vytvořila zajíce. "Zajíc," dodala jsem. Hned vedle jsem vytvořila lišku a pár kroky k ní popošla. "Liška." Dále následoval, jelen, srna a kanec. Všechna zvířata jsem jí představila a nechala je chvilku, aby byli vidět, jak vypadají. Měla možnost si je prohlédnout a vybrat si to, které se jí nejvíce líbí a u kterého si myslí, že je nejchutnější maso. Samozřejmě jsem vybrala ze zvířat, která jsou v okolí. Protože lovit například kamzíka do hor, to by se mi opravdu nechtělo.

Malé vlče bylo na první pohled vyděšené a zmatené. Takové je neškodné, nemohlo na mě hned skočit a snažit se mě okousat apod. Proto jsem už nedělala nikoho, kdo by stál výš, než je ona, trochu jsem se posadila a lehce se přikrčila. Teď jsem byla na stejné úrovni, jako je ona.
Je pravda, že jako vlče bych to asi nesnášela dobře. Přede mnou si všichni vlci lehali, abych byla já ta vyšší. A když jsem vyrostla, museli se alespoň trochu sehnout. Starý dobrý časy, dodala jsem naštvaně a opět se vrátila myšlenkami k vlčeti.
Vlče mi popsalo svou mamku. Nejdříve vyjmenovalo, že je šedá, pak má něco fialového na čele a i oči a ještě, že je laskavá. Tak to nám při hledání moc nepomůže, řekla jsem si pro sebe, ale vlče jsem vnímala. Dost mě iritovalo, že mi ještě neřeklo své jméno.
"Tu bohužel neznám. Ale jestli chceš, můžu jít s tebou. Jen mi řekni, kam měla namířeno a tak. Aby tě někdo nenapadl," dodala jsem. Připadala jsem si hrdě. Ráda jsem byla někým důležitým, který nebyl jen jako doprovod. Teď jsem měla nějakou roli, hehe. A potom tě odvedu na místo, kde nikdo není a tam tě... NOTAK Skylieth. Sklapni už, okřikla jsem se. I přes to, že se ve mně stále ukrývaly takové ty zlé sklony, jsem se klidnila a snažila se ovládat.
"Řekni.. kam šla? Lovit? Šla... pro vodu? Něco, co by nám mohlo pomoci a nasměrovat nás," objasnila jsem jí. Nejdříve jsem si k ní čuchla, abych vlastně zjistila, jak voní. Byla cítit jako javor, smíchaný s medem a jehličím. To by mohlo být dobré vodítko. Vstala jsem, oklepala se a čenich přitiskla k zemině. Nasála jsem pachy a snažila se soustředit na podobný, jako mělo tohle vlče. A když jsem jeden takový zaregistrovala, nazdvihla jsem obočí. "Mimochodem, jsem Skylieth. No a... asi mám její pach. Jdeš?" Pobídla jsem ji a snažila se... usmát. Asi to vypadalo divně a křečovitě, já se moc nesmála a ani neculila, ale u ní to prostě nešlo.

V klidu jsem si odpočívala na louce. Už jsem trochu věděla, co umím a neumím, i když jsem musela ještě trénovat a spoustu věcí dopilovat.
Rozvalila jsem se na bok, abych se trochu ohřála od slunečních paprsků, i když to zrovna dvakrát nepomáhalo. Proto jsem vstala, oklepala se, sedla si a jako vždy, začala jsem se čistit.
Najednou jsem v dálce spatřila nějaký podivný, velmi malý flek, který se údajně blížil ke mně.
Otočila jsem se kolem sebe, abych se ujistila, že tu jsem sama a ten flek jde opravdu po mně. Postavila jsem se a lehce se nahrbila - bojová pozice. Nevěděla jsem, co to je a ani dokonce co to chce.
Až po chvilce jsem spatřila malé vlče, které se přibližovalo dost velkou rychlostí. Přímo na mě. "Prrr," zabručela jsem, aby do mě nenabouralo. Trochu bych mu narovnala kožich. Ale bylo ještě mladé, proto jsem přimhouřila oči a opět se srovnala do normálního postoje. Ona se zastavila těsně přede mnou, trochu se klepala a bylo na ní poznat, že někoho hledá. Zřejmě rodiče. Ztracené vlče? Snadná kořist! Napadlo mě jako první. Ale ona mě pozdravila a zeptala se mě, kde by mohla být její maminka, že jí hledá. Na tváři se mi nepohnul ani jeden sval, ale já jen sklopila hlavu tak, abych na ní viděla. Bylo to příjemné, když byla menší a já byla výš, nad ní. Ten pocit jsem dlouho nepocítila. Teď se ta maličká mohla jen v duchu modlit, aby mi to nevlezlo do hlavy.
"Maminku?" Zopakovala jsem. "Hmm," chvilka napětí - předstírání, že přemýšlím. "Předpokládám, že byla podivně zbarvená jako ty." Abych se přiznala, červenou vlčici jsem ještě neviděla. Dobře, má sestra Skyla byla trochu do rudé, ale to je něco jiného. Ona a mít vlčata, tak by žraly všechno, co by se pohlo. Vlastně i to, co by se nehýbalo. I ona jednu chvíli trávila kameny a kůru.
Podívala jsem se na malé vlče. "Bohužel, tvoji mámu jsem neviděla. Jak vypadala?" Nebuď takový bručoun, nabídni jí, že jí pomůžeš ji najít, říkala jsem si v myšlenkách. Ále, dej tomu čás!

<<< Úkryt Athairne -> Erynijský les

Přiklusala jsem na louku. V několika krocích jsem z klusu zpomalila na volnou chůzi, která se pomalu zpomalovala až na chůzi jako takovou.
V klidu jsem si zívla. Byla jsem ráda za ten spánek, který jsem si mohla dopřát, načež jsem se ještě protáhla. Až potom jsem zastavila úplně. Chtěla jsem si zkusit všechny magie, které jsem si pořídila. Ale už jsem si je ani moc nepamatovala. Iluze, ty natrénované mám. Myšlenky taky. Potom... neviditelnost, tu jsem taky zkoušela. Oheň, tu ne. Vzduch? Zkusím to. Zaměřila jsem se na louce na vyschlou rostlinu. Soustředila jsem se, co to šlo, aby rostlina vzplála. A najednou se tak opravdu stalo. Přiběhla jsem k rostlině a sfoukla malý ohýnek, který jsem založila. Hrdě jsem vypjala hruď.
Na řadě byl vzduch. Zatím se mi nic nedařilo, až se najednou zvedl vítr. Kdo ví, jestli jsem to zapříčinila já, anebo ne, ale vzduch jsem prozatím vyškrtla. Ten ještě natrénovaný nemám, proto jsem ho nechala být. Neviditelnost mi už celkem šla, dokázala jsem se zneviditelnit celá. To se dá dobře využít, napadlo mě následně a ušklíbla jsem se. Mohla jsem teď jít kamkoli, nebyla jsem ani vidět, ani slyšet a dokonce ani cítit. To byla výhoda jako dělo, kterou jsem začínala mít čím dál, tím raději. Hned jsem si představila, jak přistupuji ke skupince vlků. Neviditelná, samozřejmě. A najednou, díky iluzím, vytvořím nějakou příšeru. Tak s těmihle magiemi se jistě pobavím. A to dost, zaradovala jsem se. Po chvilce jsem trénování nechala být, sedla sem si a rozhlížela se kolem. Ale musela jsem ještě zkusit oheň, ten mě opravdu bavil.

// Omluva, ale nebaví mě tu čekat týdny. Mám dojednanou hru a zrovna i chuť ke psaní, so...

Dívala jsem se na všechny zde stojící. Ani jeden z nich, krom Aranel, Coedena, Atraye a té bílo černé... myslím, že se jmenovala Freya, mi nebyl povědomý. Zřejmě sem všichni přišli za účelem přidat se do smečky. Ještě Indil byla zdejší.
V klidu jsem přešlápla. Aranel něco řekla Coedenovi, který na to nijak nereagoval, a odešla. Taky bych ráda odešla, do úkrytu a potom ještě třeba... k jezeru, nebo se projít.
Černý s bílou hlavou začal mluvit. Povídal něco opravdu nesrozumitelného, nad čím jsem jen pozdvihla obočí a ušklíbla se. Šílenec. Snad ho Atray nepřijal, napadlo mě jako první. Nač by nám byl dobrý takový vlk? K ničemu. Byl šílený, už od pohledu. Dobrá, zbarvení se mi celkem líbilo, bylo originální, ale to chování? Chtěl se schovávat? Zaseknutý mozkově na úrovni vlčete? Raději jsem byla ticho a nikoho nahlas nehodnotila.
Nadechla jsem se a uslyšela další hlas. Pozdravil mě ten barevný, představil se jako Rad...něco a řekl, že je místní beta a ochranář. Tak to bude jistě jeho syn, dodala jsem si pro sebe. "No, já jsem Skylieth." Neměla jsem ráda ty seznamovací a úvodní ceremoniály, ale co už.
Nemohla jsem si, ještě před pozdravem, povšimnout Rad..něco myšlenek. Měl v hlavě zafixovaný pach Skyly a stále se sebe ptal, proč jsem cítit podobně jako ona. Znají ji? Oni znají Skylu? Ach bože. To v tom případě nechápu, že mě přijali, ušklíbla jsem se. Sestra byla příšerná.
Ten s přívěskem na krku se pořád nad něčím zamýšlel. Nechala jsem je být, před nimi jsem se zatím nechtěla moc projevovat. "No, těšilo mě, jdu nabrat energii. Tak zatím," řekla jsem všem a čenichem ještě popostrčila srnu k Atrayovi.
Pomalu jsem se rozklusala ke svému úkrytu.

>>> Úkryt Athairne

// No dalším na řadě je Takki, ale co jsem jí psala ohledně počasí, psala mi, že má problémy s notebookem se někam dostat. Tak nevím. Byla bych ráda, kdyby se k tomu sama vyjádřila, jestli něco krátkého sepíše anebo jí přeskočíme :)

//Notak lidi, já bych ráda stihla ještě pár věcí do Vánoc :DDD Napište někdo.
EDIT: Dávám tomu ještě 1 den, pak si jdu po svých :D Razzakimu jsem psala, ale zřejmě je invisibru.

// Bell: Myslím, že to "já, Skylieth" by se mělo prohodit, protože jsem psala před tebou. Ale já čekám momentálně jen na zareagování Atraye, pak odcházím :D Nechci tu strávit měsíce :DDD (Nic proti, ale skupinové hry mě někdy dohání k šílenství) :D

<<< Zrcadlové jeskyně
//Konečně domů, smečko, jsem tady! :3

Klusala jsem od jeskyní přes nějaký les a louky. Najednou jsem však uslyšela hlas Píska. Dobrá, možná jsem jí mohla už nazývat jménem, protože jsem jí to z hlavy dokázala vyčíst, ale stejně by mi trvalo, než bych si to její složité jméno zapamatovala.
Oslovila mě, ať počkám. Zastavila jsem se a trochu jsem zamručela. Už jsem chtěla do svého úkrytu a celkově okouknout situaci, jestli je to pročištěné. A tamto byli jen hosti, ne přeživší, co zde budou sídlit. Pomohla bych jim k odchodu, řekla jsem si pro sebe. "Co?" Zeptala jsem se jí. Řekla, že to vypadá, že máme stejnou cestu. Co by hledala v naší smečce? Zamyslela jsem se. Mohla být jednou z davu, který tu byl a Atray ji mohl omylem přijmout... ne, to by byl jen další zlý sen, jako to předtím, dodala jsem si pro sebe. A to by mi nikdo už udělat nemohl. "Já jdu do Smrkové smečky. To je má smečka. Tam je můj domov. Je blbost, aby si i ty tam byla Atrayem přijatá," řekla jsem jí. Tím jsem jí naznačila, že Atray je naše alfa. A ona se zeptala, jestli jdu za Atrayem. "Jdu se prospat, protože jsem zmatená a tohle neudělalo dobře na mou náladu. No a... co ti je vlastně do toho? Neříkej mi, že tě přijal." Stále jsem tomu nemohla uvěřit, ale ona šla celou dobu za mnou a i tak byla cítit. Asi bych se stala pštrosem a zabořila hlavu do písku.
Ale to jsem nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká.
Rozběhla jsem se do lesa. Na hranicích jsem se zastavila a začala čichat. Cítila jsem nové pachy, tím pádem se mi nadzvedly pysky a trochu jsem začala vrčet. Nové pachy. Nemám ráda nové pachy, ale uvědomovala jsem si, že i já jsem před nedávnem byla "novým pachem". Nechala jsem to zatím být.
Spatřila jsem zdálky zajíce. Super příležitost! Napadlo mě. Tu jsem zahlédla i srnku. To byla náhoda a přímo mi přišla pod packu. Rozklusala jsem se nenápadně tím směrem, odkud jsem viděla srnku přiběhnout, a dala jsem se do plížení. Opatrně jsem našlapovala a HOP, srnka byla pode mnou. Sílu jsem na to měla, schopnosti taky a dařilo se mi čím dál, tím víc. A smečka jistě ještě nejedla.
Čapla jsem srnku za krk a tahala ji po čichu k Atrayovi.
Když jsem se dostala až ke skupině vlků, spatřila jsem nové čenichy. To ne... moc vlků, moc! Neměla jsem tušení, co se tu za tu dobu, když jsem "spala", (ne)stalo. Položila jsem srnu před Atraye a olízla si čenich. "Zdravím," dodala jsem trochu chladně a podívala se na šátečkového. "Snad srna přijde vhod," dořekla jsem a zadívala se na hnědou vlčici. Ani vlk se mi nelíbil, natož ten druhý. Nikdo se mi nelíbil. Nedaleko stála i Indil a Coeden, Aranel jsem (asi) přehlédla a proto jsem jen nazdvihla obočí. "Nepotřebujete pomoc?" Nabídla jsem se. "Kdyby si je potřeboval vyhodit, ráda pomůžu. Je jich tu až moc, no ne?" Otočila jsem se na Atraye a vštěpila mu myšlenku do hlavy. Snad odpoví.
Srnu jsem zatím nechala být, alfa se musela najíst jako první, a pak bety. To byl zřejmě vlk stojící opodál, Atrayovi po boku (//vás tu je jak much! :D I mně se to plete -.-) vrčící na všechny zde přítomné. Taky jsem lehce zavrčela a trochu zívla. Písek šel někde nedaleko za mnou. "Pak mi vyjasníš, kdo je přijatý a kdo ne. Je tu dost zmatek..." Atray musel chápat mé pocity, přišla jsem po dlouhé době a zrovna asi do nejlepšího. Ale co už.
Viděla jsem se pěkně v úkrytu na kožešince, rozvalující se a pěkně chrápající. Ach, jak jsem se těšila na zasloužený odpočinek.

Vše se to odehrálo na můj mozeček až moc rychle. Najednou jsme prostě byli před jeskyní a tam jsme se rozvalovali. A co z toho plynulo? Že to, co se nám stalo, byl sen. Jak smutné, že?
Vlastně to bylo celé zmatené. Nejdříve to s tím pavoukem... potom to s tou krví. Bylo to jako živé a nejvíce zarážející byl fakt, že v našich snech vystupovali i ostatní, a my v jejich. Nepochopitelné. Stejně jako velká část této země.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všichni byli zmatení. Jeden vlk vyskočil a začal nadávat něco o bezmozkových. Naštvaně jsem se oklepala a vycenila tesáky. Neměla jsem náladu na nějaké jeho přihlouplé řeči, které neměly význam. Ducha. Pointu. Proto jsem mu to dala tesáky jasně najevo. Meinere si prohodil v hlavě pár myšlenek a odešel. Zřejmě mě měl plné zuby, řekla jsem si pro sebe. Co jiného lze z toho jeho odchodu usoudit?
Ten se zelenou packou aneb vyrážkou, co se mu tam šířila, se taky bez rozloučení sebral a odešel. To tu není nikdo slušně vychován na to, aby pozdravil alespoň? Dobře, já taky nebyla nejvíc nejslušnější, ale když už s někým strávím pár dní, jako s Meinerem, jistě bych mu pak řekla alespoň "čau, jdu pryč." To by stačilo, no ne?
Podívala jsem se na Píska. "Má drahá, jdu do smečky. Měj se tu," dořekla jsem a ještě párkrát se nadechla. A už jsem rozpoznala, dle čeho byla cítit. Jako smečka. Ale... jako naše smečka. Ne, ne! NE! To není možné! Odskočila jsem. Vyděšeně jsem vyvalila oči a podívala se jí do očí. To nemůže být pravda. To ne. S ní trávit život? NE! Zmateně jsem ji ještě jednou očichala a dělala, že se nic neděje. Uvnitř mě to ale řvalo o záchranu.
Otočila jsem se a prohlédla si vchod do jeskyní. Tak sem už nepáchnu, usoudila jsem a vydala se na cestu do Erynijského, Smrkového lesa. Konečně. Atray si mě ani nebude pamatovat, dodala jsem si pro sebe podle toho, jak dlouho jsem tam nebyla, nazdvihla obočí a odešla. Kdo ví, jestli se tam Písek ukáže. A jestli, podávám výpověď.

>>> Erynijský les

//Moc děkuji za akci. Byla zvláštní, nápad dobrý! :) Moc pěkně se to hrálo. I děkuji těm, co hráli se mnou. Inu, povedla se. A štědrá odměna taktéž není na škodu! ^^

//Na koho se čeká? :)
EDIT: Ok, v pohodě :D

Ticho. Klid. Celkem zima. Sem tam nás ovál vítr. Nechápavě jsem se zamračila, jak může jeskyní proudit nějaký vítr. To svědčilo jednoznačně o tom, že tu bude někde vchod a východ. A já byla rozhodnutá se k tomu východu odebrat. Doufám, že nevylezu někde úplně na cizím místě a že dojdu alespoň k nějakému místu, které znám. A ne u Smrti, i když od té to mám domů blízko, ale vidět ji tak často zase nemusím, řekla jsem si pro sebe a podívala se na Meinera.
Vlk na stropě zatím nijak nereagoval a tak jsem jen pokrčila rameny a otočila se na druhou stranu od našeho příchodu. "Jistě si poradíš, prostě někam jdi a uvidíš. Já odcházím," ohlásila jsem. Jako by to někoho zajímalo, dodala jsem si pro sebe.
Otočila jsem se tedy na druhou stranu od nich a ještě párkrát nasála vůni vlhkých stěn jeskyně do čenichu. Stejně mi Písek nějak podivně voněl, přišlo mi to zvláštní a něco mi to připomínalo, ale jen slabě. No nechala jsem to být, kdo ví, třeba ji ještě někdy někde potkám. Snad ne. Snad nepotkám už nikoho odtud, zamyslela jsem se a vydala s pár kroky odtud pryč. "Zdarec," křikla jsem ještě na ně a pomalu zavrtěla oháňkou do rytmu chůze.
Po několika desítkách krocích jsem však ucítila podivně vonící pach. Byl mi blízký jako žádný jiný, proto jsem jen odhadla, báj vočko, co by to mohlo být. "Krev," začichala jsem do prostoru a podívala se na vlky, co byli o kus dál ode mě. "Krev? Nikdo z nich není zraněný, kde by se tu vzala?" Zamyslela jsem se pro sebe, potichu, aby nikdo neslyšel, že přemýšlím nahlas. Nastražila jsem uši a uslyšela šplouchnutí. A znova. A znova! To nedává smysl, ano, to nedávalo. Stejně jako nekonečně padající pavouk, který najednou dopadl a zazděná vlčice, pohlcená kamenem. Už mě nic nepřekvapí.
Ale to, co následovalo, mě překvapilo. Vlky za mnou jsem ucítila o kus blíž. Pochybovala jsem, že by se za mnou rozhodli běžet, to je blbost. A ta krev... byla cítit víc a víc. Proto jsem se otočila. Zmateně jsem přimhouřila oči, abych zaostřila v téhle tmě, ale to, co jsem viděla, mě opravdu překvapilo. Vlky, co předtím byli se mnou a ještě ten na stropě, vzala vlna... krve. Ano, cítila jsem ten pach správně, ovšem, co teď? Nemohla jsem být přeci taky pohlcena a utopena zaživa! Tak jsem se dala na útěk.
Stačilo však jen několik desítek metrů a vlna mě dostala. Nazdvihla mě a ponořila do husté tekutiny krve. Fuj, zamlaskala jsem si nespokojeně, prahnoucí po vzduchu. Co teď? TOPÍM SE! Panikařila jsem. Začala jsem se odrážet od zdí, do kterých jsem narážela doposud jen tělem. A to dost bolelo. Nijak jsem si však nepomohla a jen mě to vyčerpávalo. Krev byla podivně studená a hnusná, lepkavá, hustá. Nešlo z ní nijak utéci, nesla mě a všechny ostatní, ještě i nějaké vlky navíc, do neznáma. Zřejmě k východu odtud. Kde se vzalo tolik krve? Napadlo mě jako první. Stále jsem, několik sekund bez kyslíku, čekala, jestli už konečně spatřím světlo. Jestli spatřím oblohu. Ale stále nic. Tohle je můj... náš.. konec, uvědomila jsem si, mávajíc packami. Osvobození.. Potkám tátu, potkám smečku! Celou MOU smečku! Mám se radovat? Mám bojovat o přežití? Co je pro mě lepší... být tady, kde mám minimální šanci na smečku a není tu už můj otec, anebo být tam nahoře s ním.. a se všemi, co mě znají a poslouchají mě na slovo? Ano, teď přesně nastala ta chvíle, kdy jsem začala uvažovat, jestli je lepší žít, anebo se nechat pohřbít zaživa. Nijak to neovlivním, takže já si vybrat nemůžu. Ale už teď se topím, nemohu dýchat, nemohu popadnout dech! Ach, jak je to nepříjemné, pomyslela jsem si. "Udmsfm," pronesla jsem nahlas. V husté tekutině to však nešlo nijak rozeznat. Já ale věděla dost jasně, co za slovo říkám. A to slovo zní... umírám.

Stáli jsme v jeskyni, někdo na stropě, někdo na zemi. Já jsem byla na stejné úrovni s Meinerem a Pískem, oni dva byli nad námi. Vlastně z jejich pohledu jsme byli my na stropě. Tu se Bellatrix zeptala, kdo je na zemi a kdo na stropě. Dobrá otázka, napadlo mě. Ale bylo mi to v celku fuk, měla jsem chuť se odtud sebrat a odejít. Ten vlk je dost schopný na to, aby si poradil sám. Jistě jsem ho někde potkala, vím to.
A my s Meinerem bychom se už konečně rádi dostali odtud. Tedy, Meinere sám. Jelikož tak nějak vím, že až vylezeme z této podivné jeskyně, do které jistě nikdo z nás již víckrát nepáchne, Meinere se oddělí a bude si myslet bůh ví co není. Dobře, zachránil mě a díky tomu jsem já zachránila Píska, ale to neznamená, že mu teď budu celý život sloužit. Samozřejmě u Píska to bylo jasné, ona mi musí sloužit. Ale já se tak nízko nesnížím, abych sloužila vlkovi. Kort ještě takhle línému a namyšlenému. Já se z tebe nezblázním, řekla jsem si pro sebe, mířeno k němu. Ale jen pro mě.
Najednou se však vlčice divně pohybovala, až jí to rázem vcuclo dovnitř. Nechápala jsem tomu, párkrát jsem zamrkala a podívala se na toho hnědého se zelenýma očima. O jednoho méně, spokojeně jsem si zamlaskala a podívala se na hnědého. Zeptal se nás o nějaké nápady anebo či mámě někdo gravitační magii. "Ne," odpověděla jsem prostě. Nápad jsem jeden malý měla, ale byl to jeho boj. Nepřišel mi zrovna sympatický, už jenom jeho myšlenkami. Jako kdyby tebe všichni chtěli, zabručela jsem si otráveně. "Já jdu prostě ven. Zkus to taky, třeba tě to tam vyplivne a budeš už konečně na zemi," dodala jsem neochotně. Najednou se ozval Meinere. Že prý asi přišel o sestru. Vyprskla jsem. Sestru? Ono jich je víc? Né! Zazmatkovala jsem pro sebe, navenek stále kamenný pohled. No to mě podrž, on má sourozence.. ach né, proč já?! Meinere to cítil se mnou stejně, on si jistě poradí. Akorát já se nerozloučila. Pff, zamračila jsem se. Pomalu jsem našlápla k odchodu a podívala se ještě jednou na strop. Meinerova myšlenka, že dalšímu už nikdy nepomůže, pro mě byla celkem očekávaná. Nijak mě to nezarazilo, ono někomu pomoci je nad jeho síly. Celkově se pohybovat je nad jeho síly. Lenoch jeden líný, dodala jsem si pro sebe. "No, tak se tu měj(te)," dořekla jsem a popošla ještě o nějaký krok dál. Pozdvihla jsem obočí a čekala, jestli půjde třeba Písek anebo Meinere taky. On to mohl zkusit i ten hnědo zelený, proč nevyjít ven? Tam by ho gravitace srovnala. Anebo nás, to nikdo neví, kdo byl vlastně nahoře a kdo dole...

// Takže pro ujištění.. Pořadí je: Savior, Meinere, Skylieth, Bellatrix. A teď je na řadě Savior, jop? ^^