Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice mi vysvětlila, proč skrývá svou speciální magii. Později to vlastně podala ještě v lepším světle, než já před tím. Přikývla jsem souhlasně a ušklíbla se. "To jo, to máš pravdu," souhlasila jsem.
Vlastně, když jsem si to tak uvědomila, ani jedna jsme neznaly své jméno. Ale stejně to šlo vést konverzaci i bez jména. Ono stačilo, aby se jedna představila jako první, ovšem, to ani jedna z nás nechtěla udělat. Ale stačilo probořit ty tenké ledy. No, kdo se toho ujme jako první? Já ne!
Vzpomněla jsem si, když řekla, že to hodně usnadní život, jak jsem Atimuovi ukazovala podobiznu Smrti a i Života. Vlastně jsem nemusela nic moc vysvětlovat, mohl si je přímo prohlédnout dokonce i hmotné a věděl, do čeho jde. Proto jsem s ní jen souhlasila.
Zeptala jsem se jí, co za další magie vlastní. Všimla jsem si už nedávno jejího přívěsku, ale on se najednou proměnil ve velkou sekeru, která se zabodla přímo přede mnou do země. Docela mě to vyděsilo, tím by jedním švihem usekla druhému hlavu. Lehce jsem popošlápla o krok dozadu a podívala se jí do očí. "Působivé, trochu děsivé," popsala jsem první dojmy a ušklíbla se. "Stejně je to zvláštní, když se nad tím zamyslíš," řekla jsem si spíše pro sebe, ale i tak jsem mluvila k ní. "Ty dokážeš pouhým pomyšlením na svůj přívěsek někomu odseknout hlavu. Napadla mě super speciální magie, kterou si jednou v budoucnu pořídím!"

"Heh," uchechtla jsem se na její poznámku ohledně násilí. Ano, i já si někdy musela dávat od toho mučení a vydírání dovolenou. Asi jako právě teď. Měla jsem poslední dobou takový poklidný život, co jsem se toulala tou smečkou a tak... všeobecně.
Vlčice mi řekla, že ráda sleduje ten úžas v očích ostatních při zjištění, co všechno dokáže. "To jo! Takhle jim vlastně vytřeš zrak a nikdo neví, co všechno se v tobě skrývá." Bylo to mazané a celkem i dobře promyšlené. Já už si stejně plánovala do budoucna nějakou svou speciální magii, anebo jsem se snažila přemýšlet, jestli mi o nějaké otec neříkal. Ale ne, to bych si pamatovala. On mi jistě žádnou nezmiňoval, opravdu, byla bych si toho vědoma.
Vlčice souhlasila, že je to dobrý způsob, jak vlastně ostatním ukázat podobiznu Smrti anebo Života. A že jsem to už párkrát vyzkoušela a fungovalo to. "A nemusíš se namáhat s nějakým popisem," snažila jsem se magii vylíčit jen v tom dobrém světle. Přitom jsem měla svou vrozenou magii myšlenek, ale o té jsem nehodlala teď nějak mluvit, protože vlčice ji dokázala taky ovládat.
Poté jsem ji iluzemi nechala padat a tak všemožně. Ona jen zavrčela a dodala, že to nemám už dělat. "Fajn. A máš ještě nějaké zděděné speciální magie?" Zeptala jsem se ji zvědavě. Opravdu jsem nevěděla, co se v ní ukrývá, a třeba to bylo právě to, čeho chtěla po objasnění barvy očí dosáhnout.

Vlčice bez okolků odpověděla, že už to taky tak nepraktikuje. Dalo se to pochopit. "To je jasné, ale sledovat ostatní, jak se mučí a týrají, tě taky časem omrzí. Jednou za čas jako zpestření to ujde, ale mít to stále na očích," dodala jsem svůj názor a ušklíbla se.
Po objasnění její barvy očí jsem si připadala o krok moudřeji. Tedy, přišlo mi, že si celkem dobře rozumíme oproti minulému setkání, kde jsme se skoro porvaly. A tak mi došlo, že jsem hodně náladová, jelikož mou náladu právě ovlivnilo to, že jsem byla najedená, vyspalá a tak všechno. I to meditování, co si budeme nalhávat.
"To se ani nediv. Ale když jim to vysvětlíš, má to své kouzlo," objasnila jsem věc ohledně jejích očí. Ona měla barevná očka, já celé tělo. Ne, nebyly jsme stejné.
Nevybavila jsem si, jestli při jejím zmiňovaném seznamu jmenovala i iluze. Ona dodala, že je ovládá příšerně, na to jsem jí zavedla do světa pláže a havany. Nadšeně jsem se zavrtěla, když hrdě reagovala na vlky, kteří vyšli z moří. Usmála jsem se. Řekla mi, že je to velmi dobré a že se těší, až je bude taky ovládat. "To jo, to je pravda. Občas takhle ukazuji, jak vypadá Smrt a Život.. anebo vzpomínám na svého otce a tak," dodala jsem trochu smutně, ale nechtěla jsem teď sem tahat své vztahy. "Taky je to dobré na tohle," řekla jsem, když najednou vlčice byla v iluzi, že pod ní je led, ona stojí na vodě a led praská. Ale místo vody, do které měla spadnout, padá do nekonečné propasti. Chtěla jsem vidět její výraz, ale dál jsem jí netrápila. Opět stála na svých packách. "Můžeš s tím prostě dělat, co si usmyslíš."

"Ale to pak nemáš žádný požitek z lovu, musí tě to nudit, no ne?" Přeci, když po někom jen myšlenkou hodíte hořící ohnivou kouli, pak vyprchá ten efekt, když se za někým honíte a lovíte ho vlastně holýma tlapkama. To je podle mě lepší, než jen myšlenkou a bez práce si ulovit potravu. Dobře, někdy je to výhoda, ale někdy to prostě není ono.
Po otázce, či může naše figura běhat, jsem dodala, že dokáže i létat. Ale nechala jsem ji, ať tu volně pobíhá jako nějaký scvoknutý vlk. Vlčice se najednou začala soustředit a před ní se vytvořily šípy z ohně, ale ne z obyčejného. Vypadalo to, jako kdyby pálila nějaké přírodě škodlivé látky a tak plameny změnily barvu. Ale ona mi vysvětlila, že je to zelený oheň právě proto, že má takovou speciální magii. Proto má i jedno oko zelené a není to od magie země. "Abych se přiznala, taky bych sázela na zemi. Ale teď je mi to jasné.. to je hustý," řekla jsem omámeně. Taky jsem chtěla něco podobného umět. Když jsem viděla vlka, jak hoří i zevnitř a celý zeleně, zablesklo se mi v očích. "Iluzi si neříkala, viď? Ta je taky skvělá, koukej," řekla jsem. Připadala jsem si jako někdo, kdo nic neumí a tak jsem chtěla i já vytáhnout eso z rukávu. Tu se najednou kolem nás objevil písek, který štiplavě pálil do tlapek. Nad námi bylo slunce, bylo léto a vedle nás nekonečné moře. Stály jsme na pláži. Nestálo mě to žádnou energii. A ještě k tomu z moře vyšla parta namakaných, svalnatých a vypracovaných vlků, kteří se oblizovali, když viděli naše kožichy. Posměšně nad nimi jsem zamrskala ocasem a ještě chvilku si užívala ten pocit tepla, i když jsem vlastně místo toho seděla ve sněhu. Iluze zmizela a s ní i veškeré teplo, které na nás působilo. Doufala jsem, že to vlčici ohromí stejně tak, jako ona ohromila mě.

Vlčice mi ukázala, co dokáže s ohněm. Ale tak nějak jsem tušila, že to byl jen střípek a vlastně se v jejích packách skrývá o mnoho víc. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem.
Ona mi řekla, že už osmaženou kořist měla, ale není to moc dobré a ona usmažená kořist dlouho netrpí. Heh, ušklíbla jsem se. "Rychlá možná, ale musíš se u toho zapotit.. to horko musí být nesnesitelné," vžila jsem se do kůže druhého, který asi tak mohl hořet. Neuměla jsem si to ani představit, často jsem trpěla v létě na slunci, ale být sama v plamenech...
Po zapálení mě vlčice pochválila, že je to dobrý začátek. Pyšně jsem vypnula hruď a usmála se. Přikývla jsem na náznak poděkování. Ona se mě zeptala, jestli dokážu tu iluzi donutit, aby běhala. Že mi chce ještě něco ukázat. "Dokážu jí donutit i létat," zakřenila jsem se. Hnědý vlk, vytvořený naší hlavou, tu najednou poskakoval a běhal tak, jak to měla druhá v hlavě promyšlené. Zřejmě se chystala k něčemu většímu a já už se nemohla dočkat. Doufala jsem tiše, že to bude jedna z těch speciálních magií, abych taky věděla, co všechno je možné.

"To by spíš tak dlouho nepřežil," dodala jsem, ale řekly jsme to tak nějak zároveň. Jen jsem se ušklíbla. Ne, vůbec mě to neděsilo.
Dodala jsem, že oheň je dobrý při lovu k zastrašení a tak, vlastně jsem ale myslela jen na jedno. To ona řekla na hlas. Usmažení za živa. Ďábelsky jsem se ušklíbla. Třeba ještě ve mně obnoví něco, co tam delší dobu dřímalo. Aby mě ještě ve smečce poznali!
"To by bylo super," dodala jsem klidně a posadila se. Už jsem si byla jistá, že si můžu sednout. Ocas jsem srulovala pod sebe a podívala se na její reakci, při pobídnutí jí, aby začala.
Souhlasila, ale poradila mi, abych se jí držela z cesty. Už prý někoho takhle i zabila. Hehe, ty časy, když pod mými tlapami umírali vlci... Zamyslela jsem se. Vyvedla mě však z myšlenek jakási velká, ohnivá koule, kterou vlčice mrskla po našem figurantovi. Bylo to pěkné, vypadalo to opravdu užitečně a nebezpečně. A co vypadá nebezpečně, to musím mít!
"Páni," dořekla jsem trochu ohromená. Náš figurant jen v dáli hořel. Ona mezitím řekla, že ještě budu umět vytvářet různé tvary, které mi pomohou v boji. "Tímhle by si malou potravu zabila na místě. A rovnou by si ji měla usmaženou," dořekla jsem s úšklebkem. "Ale popravdě jsem ještě nikdy usmažené maso neměla. Takže nevím, jak by to chutnalo," zamyslela jsem se na hlas a podívala se na hořícího figuranta. V tu chvíli díky mé myšlence zmizel a před námi už i stál vlk, opět stejně hnědý a se zelenýma očima. Myšlenkou jsem mu zapálila záda, ze kterých šlehaly plameny a vlk lehl, celý ohořelý. "Toť vše z mé strany, co se ohně týče," dořekla jsem a obnovila opět figuranta, aby mohla ukazovat další její magické umění.

Když jsem souhlasila, že bychom to mohli zkusit na nějakém kolemjdoucím, řekla, že mám pravdu a že by koukal jako vyjevený králík. "Utíkal by ještě dva dny poté," dořekla jsem při představě s lehkým náznakem úšklebku. Někdo možná takové věci říkal jen tak, pro pobavení se nad představou, ale já bych opravdu neodmítala se teď zvednout a jít někomu vyprášit kožich. Zapálit, potom ho zevnitř přečíst a tak... všemožně.
"Vážně?" Zeptala jsem se jí, když mi nabídla, že by mi ukázala jak to bude vypadat, až budu ovládat vzduch a oheň perfektně. "Ten oheň by mě hodně zajímal, přijde mi to dost dobré nejen k zastrašení, ale celkově k tomu boji," odpověděla jsem jí krátce a zastřihala ušima.
Zeptala jsem se jí na speciální magie. Trochu si povzdechla, ale bylo lepší poslouchat její vzdychání než Smrt, které bych se musela ptát. Vysvětlila mi, že má ona své magie předurčené, takže jich má víc, anebo i dědičné. Přikývla jsem. Dodala, že jí i Smrt trochu pomohla. Ono, bez Smrti by asi nikdo nedokázal ani nic. Co se magií týče.
"Dobrá." Nabídka, že mi později ukáže, co s nimi umí, mě zaujala. "Hah, zajímalo by mě, či máme v rodě taky nějakou dědičnou," podívala jsem se na nebe, ale hned jsem se otočila na vlčici. Nechtěla jsem vypadat nepozorně, že mě tohle téma nezajímá. A tak jsem se podívala na hnědého, ležícího vlka. "Tak ukaž.. třeba začni ohněm, ať vím, na co se můžu těšit. I když já bych ho třeba do plamenů dokázala dostat taky," dodala jsem. Oheň jsem už trénovala často, proto jsem uměla ho vytvořit i na méně hořlavých předmětech. Ale zajímalo mě, či ho dokáži i zhasnout anebo rozšířit. To jsem teď mohla pěkně zkusit, když tu byla vlčice, která ho ovládala perfektně a tak jsem nemusela mít strach. Ale vlastně z čeho? Mně by ani nevadilo podpálit nějaký ten les...

"Souhlas," dodala jsem, když vlastně to, co jsem si myslela, řekla nahlas. Nyní už každá víme, kde jsou naše hranice. A kdyby je ona překročila, dopadlo by to s ní stejně asi jako se mnou, kdybych je překročila já.
Když jsem se vlastně vymotala z toho, že moje tělo ještě chvíli tady pobude, dodala, že je to škoda. Asi měla taky ráda takové to všeobecné ubližování ostatním. "Ale nebylo by třeba špatné si to jít zkusit na náhodným kolemjdoucím," dodala jsem ďábelsky. A kdyby se vlčice soustředila na má očka, viděla by takovou tu jiskřičku zloby, která naznačovala, že to myslím vážně a koluje mi to v krvi.
Vlčice obešla iluzi se slovy, že je to lepší. Přikývla jsem. Začala se mi čím dál, tím víc líbit. "Hezký," dodala jsem, když mi řekla, že ovládá tolik magií. "Speciální?" Zeptala jsem se. Ona však položila nejdříve otázku mně, jaké ovládám já. "Já ovládám myšlenky, jako vrozenou. Potom iluze, neviditelnost, oheň a vzduch. Ale oheň ne tak dobře, potřebuji ho natrénovat. Jen nevím, co čekat," přiznala jsem se. "Vzduch neovládám moc dobře," dořekla jsem. Ale chtěla jsem se vrátit k těm speciálním magiím, které zmínila.
"Jak jako speciální, že je máš jenom ty? To si neumím představit... To si jako řeknu, že chci třeba.. nevím, ovládat stromy, aby obživly, dojdu za dejme tomu Smrtí a ona mě to naučí? To jsou prostě magie, které si vymyslím nebo jak to funguje? Či jsou mi už nějakým způsobem předurčeny?" Nikdy jsem o nějakých speciálních magiích neslyšela, proto mě to celkem zajímalo a zaujalo. Ráda bych se o tom něco dozvěděla a zjistila, jak to vlastně funguje. Mít takovou speciální magii, kterou mám jenom já, to by bylo ještě lepší!

Dobře, možná jsem to nevydržela a nabourala se na její myšlenky. Ale od toho tu magii přeci mám, abych si ty myšlenky četla, protože mě to baví a alespoň vím, nad čím vlci přemýšlí. A třeba taky proto, že je to moje vrozená magie.
Ona mi do hlavy vštípila myšlenku, ať jí nelezu do hlavy. Nápodobně, dodala jsem s lehkým vyceněním zubů. Alespoň jsme každá věděly, kde jsou hranice, pokud můžeme.
Dodala, že už si myslela, že jí nabízím své tělo. Zazubila jsem se. "Takový sebevrah nejsem," řekla jsem tiše a podívala se na ní. Poté jsem se jí zeptala, jakou by ráda barvu, ale než stihla cokoli říct - ne, nemyslela pomalu, to jen já jsem byla aktivní - řekla jsem, že černá. Byla to pěkná barva, vyjadřující hodě moc pocitů a všeho, co mohl vlk mít na mysli.
Před námi se objevila iluze vlka, který byl celý černý. Ale oči měl fialové, takové tyrkysové. Ona mi řekla, že by raději hnědou se zelenými. Nu dobrá, řekla jsem si pro sebe, ale brala jsem ohled na to, že i ona umí číst myšlenky. Tím jsem usoudila, že tu krátce nebude.
Iluze najednou byla celá hnědá s se zelenýma očima, i když vlčice poté řekla, že je to jedno, protože z toho nic nezbude. "Taky si myslím. Co ovládáš za magie?" Zeptala jsem se, aby nestála řeč a hlavně proto, že bych se od ní mohla třeba i něčemu přiučit.

Když jsem vyskočila a probleskla, tedy, zneviditelnila se a zviditelnila, vlčici prolétlo hlavou, že nemá ráda magii neviditelnosti. Pche. Ani nevíš, jak je užitečná! Napadlo mě jako první. No ale vážně! Při lovu, při strašení, při provokování... byla užitečná na všelijakých nápadech.
Odpověděla mi, že za to ona nemůže. A kdo by asi za to jiný mohl, problesklo mi hlavou s úšklebkem. Nikdo jiný tu přeci nestál. Zazubila jsem se a zavrtěla sebou. Podívala jsem se ještě na okolní prostředí, ve kterém jsem se vlastně nacházela.
Ona mi řekla, že jsem tu ležela jak mrtvá. A potom něco o tom, že si myslela, že na mém ztuhlém těle procvičí magie. "Ale.. to je dobrý nápad!" Řekla jsem. Byla to první reakce, i když mi v tu chvíli nedocvaklo, že jsem jí vlastně odsouhlasila, že může na mém těle cvičit její magie. To mi došlo až po několika sekundách. "Chci říct, že.. je dobrý nápad na někom cvičit magie," opravila jsem se. Mohla jsem si vytvořit "záložní" mrtvé tělo a to díky magii iluzí, kterou jsem už perfektně ovládala. "Počkej.. jakou chceš, aby mělo barvu?" Zeptala jsem se jí. Mohla být všem bohům na světě vděčná, že mě vychytala v mé dobré náladě. Opravdu dobré. Byla jsem najedená, vyspalá a celkově odpočatá, fakt jsem se cítila dobře. "Černou, ta je neutrální a nejlepší," zakončila jsem otázku bez odpovědi z její strany, když se před námi válelo pomyslné cizí, černé mrtvé tělo. Bylo to tedy díky magii iluzí, ale stejně. Na něm si mohla ty magie trénovat jak ona, tak i já. Hlavně magii ohně, kterou jsem se chtěla už perfektně naučit. "Hm?"

Když jsem konečně zaslouženě vyšlapala až na samý nejvyšší vrchol této hory, tedy, pohoří, spokojeně jsem vydechla. Došla jsem až na místo, kde byl příjemný rozhled a podívala se před sebe. Všude sníh. Ovšem, já uměla lehce ovládat magii ohně, proto jsem si dokonale "vypálila" místečko před sebou, jako dělané na mou postavu. A tam jsem se uvelebila. Dokonce tak, že jsem se rozplácla, packy mi čouhaly do stran a já jen spokojeně vydechovala. Jelikož však bylo adventní období, byl ve vzduchu cítit vzduch ochucený skořicí a trochu i perníkem. Spokojeně jsem zamlaskala a pustila se do lehké meditace.
Po chvilce jsem v hlavě slyšela něčí myšlenky. Ignorovala jsem je, už jsem to dokázala ovládat. Ony se však přibližovaly. Snažila jsem se na nic nesoustředit a jako v dávných dobách jsem se učila meditovat, i nyní jsem v klidu vydechovala. Najednou jsem však ucítila na svém boku něčí dotek a slova. Lekla jsem se tak, že jsem během půl vteřiny vyskočila na všechny čtyři a mezi tím výskokem jsem se ještě stihla zneviditelnit. Pouze pro jistotu.
Vlastně to bylo svévolně, ještě jsem to plně neovládala. Opět jsem se zviditelnila a podívala se na vlčici. "Vyděsila si mě," dodala jsem a zamlaskala. Byla mi dost povědomá, ale já jsem nějakou povědomost a známost neřešila. Když už jsme se viděli, nic to nemění na tom, že ji budu ignorovat. I když teď to nešlo, hlavně z důvodu, že mě jaksi probrala. Byla jsem doslova mimo, duchem nepřítomna. Ale v tom byla pointa meditace.
Chtěla jsem si sednout, bolely mne tlapy, ale ona stála a já musela být očima na stejné výškové úrovni. Být níž mi vadilo a překáželo. "Ty takhle běžně děsíš meditující na potkání?" Zeptala jsem se ji trochu nepřítomně, koukajíc na výhled. Nějak jsem se ještě nesoustředila. Vzpomněla jsem si na jednu vlčici, která za mnou přišla při poslední meditaci. Mlela něco o párku, že prý chystá žranici ( - tak se tomu u nás ve smečce říkalo) a nakonec z toho nebylo nic. Přerušila mou meditaci, já byla nevrlá a tím si zasloužila několik škrábanců. No co, vlci se rušit nemají.
Chvíli to trvalo, ale už jsem byla tělem i duší přítomna. Vzhledově mi připomínala nějakého rozparovače, ale ve vzduchu jsem cítila sladkou vůni. Jako kdyby přišla z místa, kde se peklo cukroví, popíjelo červené víno a pálila se purpůra. Opravdu tak voněla. Podívala jsem se jí do očí a ušklíbla se. Zaujalo mne, jak má každé oko jiné. Co jsem jednou viděla vlka s každým jinak barevným okem, to bylo jen v zájmu slepoty. Ale ona nevypadala, že by neměla sítnici a tak, vypadala spíše originálně. Zalíbilo se mi to, jen jsem tušila, že už jsem ji potkala. Na předních nohách mě zaujala její černá ponožka. Podle toho jsem si vzpomněla, ale ona i ta sekera nebyla vídaná denně. Ta, co mi neřekla své jméno. Heh, jaká ironie. A ona si to moje jistě pamatovat nebude, nějaký pátek to je, domyslela jsem si. Přesně to bylo něco přes zimu a kousek? Ale co už.
Jelikož jsem byla rozespalá, měla jsem očka přimhouřená a vypadala jsem spolu s rozleželou srstí jako krocan. Při té myšlence jsem dostala chuť na nějaké maso. Ono, není maso jako maso, že. Třeba takový kapr mi chuťové buňky dráždil už dobu.

<<< Erynijský les

Vyklusala jsem z lesa. Pomalu se přede mnou rýsoval horizont nějakých ne moc vysokých hor. Ale že by byly dvakrát nízké, to se taktéž říct nedalo. Proto jsem se rozhodla, že vystoupám až na vrchol. Cítila jsem zde ve vzduchu něčí přítomnost, tedy, nedávnou, ale nemínila jsem si s tím zatěžovat hlavu. Nicméně, byla jsem tu hlavně proto, abych si ji pročistila.
Docela mě zaskočilo, jak dobře jsem už dokázala svou magii ohně ovládat. Nadšeně jsem mrskla do kroku ocasem a ohlédla se. Měla jsem pocit, jako by mě někdo sledoval, ale nikdo tam nebyl. Kdyby ano, asi by z něho zbyla jen jedna končetina.
Vystoupala jsem až na vrchol. Sice zde pofukoval vítr a nebylo zrovna teplo, ale já měla hustý kožich, takže mě to tak neprochladilo. Spokojeně jsem si olízla studený čenich a uvelebila se na zemi. Ale protože na ní byl sníh, ještě před tím jsem si pomocí magie ohně vypálila kus, díky kterému jsem pod sebou tu odpornou, bílou a studenou věc neměla. Rozvalila jsem se tedy na břicho, roztáhla packy a spokojeně se natáhla na zem jako palačinka. Byla jsem nad míru spokojená, měla jsem výhled i do lesa a nic jsem neřešila. Takhle mi to vyhovovalo...

<<< Úkryt Athairne

Vyklusala jsem do lesa. Ještě před svým stromem jsem se rozhlédla, abych si to tu prohlédla. Nepřišlo mi, že by sníh, který zde byl, byl nějak horlivě masitý, tedy, že by ho bylo moc. Proto jsem se zastavila. A ještě si udělala jeden malý plamínek před úkrytem, aneb takové to každoroční odhrnování sněhu. Packami bych to vyhrabávat nechtěla. Tohle byla snadná práce.
Rozklusala jsem se směrem sever a potkala při tom skálu. "Provětrám si hlavu. Budu vedle lesa, kdyby něco, zavyj." To bylo zase spíše pro info, aby Atray věděl, kde jsem a že jsem vždy na blízku. Ono stačilo, aby na mě myslel a poslal mi tak myšlenku, teď, co mám svou vrozenou magii na profesionální úrovni. Nadšeně jsem mrskla ocasem a dala do kroku. Už jsem se viděla rozvalujíc se někde na louce.
Zastavila jsem se však u hranic. Louka... tam jsem nebyla, ale asi bych nejraději nejdříve viděla ty hory tady.. ach, ta panorámata, zazubila jsem se a vydala se tím směrem. Třeba ty hory něco oddělovaly? Kdo ví.

>>> Armanské hory

Poté, co Weriosasa vyjela po Indil, nebo tedy se do ní navážela, postavila jsem se před ní. Když jsem chtěla, dokázala jsem chránit i druhé. Ještě nikdy jsem se nikoho nezastala, ale před ní bych se zastala snad i šneka. Protože už mi lezla krkem.
Indil mi poděkovala a dodala, že to není dokonalé. Věděla jsem to a chtěla jsem jí to vpálit, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem hned být ošklivá, když jsem nyní měla chvilku, kdy mi všichni děkovali. Poprvé v životě, ale stalo se. "To se dopiluje," popíchla jsem jí a zastřihala ouškama.
Naše stár okolí zase ze sebe vydala to nejlepší. Ještě, že nevěděla, že umím číst myšlenky. Na okrasu? Hah, ta si věří. A ano, když je to alfa, tak může kupodivu poroučet! Zavrčela jsem. Nesnášela jsem přetvářku a dopředu jsem tu vlčici litovala. Už jen proto, až se dočká chvíle, kdy budeme samy dvě. Tu jsem však po ní vyjela a zastala se Indil. Ale ona začala zase něco mlít. Absolutně jsem její pištivě vysoký a egoistický hlas vypařila z hlavy a ignorovala ho, proto jsem jí nevnímala. Jen jsem vycenila tesáky a dala jí tím najevo, že zaprvé ji neposlouchám a za druhé, ať mě neštve. Nebo ji sejmu.
Potom se navážela i do Coedena. Na to jsem nijak nereagovala, raději jsem se do cizích vztahů z vlastní zkušenosti nepouštěla a neřešila je. Stačilo mi řešit ty moje a i to někdy bylo až nad hlavu. "Heh," uchechtla jsem se, když ji Coeden tak trochu setřel. Ale co už. Najednou mu zakručelo v břiše. Ušklíbla jsem se.
Atray se pohostil a už se k Weriosase nevyjadřoval. Já jsem se mu třeba ani nedivila, že. A když se najedl, přišel i můj čas. Konečně jsem se pevně zakousla do masa na krku, kde bylo nejšťavnatější, a vychutnávala si svůj podíl. Ještě jsem ho naschvál vytáhla a přežvykovala před Weriosasou, aby jí štvalo, že mám na maso větší nárok než ona. Konečně, dodala jsem si. Ale musela jsem si uvědomovat, že ještě na mé úrovni byl i Coedy a Aranel. Ta tu teď nebyla. Kde vězí? Ono líp, alespoň nás tu není jak much.
S plným žaludkem jsem se podívala na Atraye. Dodal, že se maso teď musí odtáhnout ke skále. Počkala jsem tedy, až se nají i Coeden a uchopila kance za pevnou štětinatou kůži, která se ho držela. A táhla jsem ho směrem ke skále. Po těžce odvedené práci jsem měla sto chutí si jít lehnout. A taky že jsem to měla v plánu. Ne, do skály jsem jít nechtěla, i když teď jsem měla místnost jinde než kappy. Sice s Coedenem a Aranel, ale i tak. Později se k nám přidal i ten druhý. Jeho jméno jsem si nevybavovala, ale mohla jsem si ho přečíst z jeho hlavy. Nechtěla jsem však, ani mě to nijak nedrásalo srdce. Proto jsem přikývla na jeho pozdrav a sedla si. Počkala jsem, až se to všechno uklidní a na chvíli jsem si ještě lehla. Začala jsem si olizovat přední, zakrvácené packy. "Atrayi? Asi si půjdu odpočinout do úkrytu." Řekla jsem to spíše pro sebe, ale hlavně tak, aby o tom věděl. Nechtěla jsem prostě jen tak zmizet. Čekala jsem na jeho reakci a poté jsem se zvedla, oklepala se a ještě chvíli přešlapovala. Poté jsem však na nic nečekala a poklidnou chůzí jsem se vydala ke svému soukromému úkrytu. Konečně soukromí, konečně klid...

>>> Úkryt Athairne

Vše probíhalo podle plánu. Plazila jsem se po zemi a když jsem viděla, že jsou všichni připraveni, nadějně jsem jim houkla do hlavy znamení, kterým jsem odstartovala lov. Ach, jak mě tohle bavilo! Byla jsem tím nejšťastnějším vlkem. Rozeběhla jsem se sprintem, stejně jako všichni ostatní. Kanci prostě neměli šanci.
Jako první z těch třech vyběhla Indil, kterou jsem sledovala koutkem oka. Ona se však před kancem nějak zastavila a netroufla si po něm skočit. To se dalo chápat, že nenabrala odvahu, zvlášť, když mi to před lovem zmiňovala. Proto jsem to nijak neřešila a věnovala se dalšímu kanci, po kterém šel sám Coeden. Jelikož princeznička Weriosasa se rozeběhla pryč, ale nenadáním skončila na druhém kanci. Ušklíbla jsem se - spíše zlomyslně - a vydala se Coedenovi na pomoc. Atray totiž skolil kance sám.
Skočila jsem po praseti a pěkně silně stiskla tesáky přesně na místě, kde má tepnu. Ta hned praskla a kolem se vytvořil lívanec krve. Prase padlo k zemi, Coeden ležel pod ním a díval se na mě celkem podivně. Proto jsem prase trochu popotáhla, aby se dostal ven. Zvládli jsme to. Ještě chvilku jsem však kance držela na zemi, aby neutekl, protože měl ještě poslední síly. Ale při silném pohybu hlavou jsem uslyšela křupnutí, které dalo jasně najevo, že kanec se ani nepohne. Byl mrtvý.
Vítězoslavně jsem slezla z kance a sedla si o kousek dál. "Není za co. O tom je přeci spolupráce," dodala jsem. Když jsem si přebrala povahu, se kterou jsem se zde objevila a srovnala si to s povahou, kterou jsem měla teď, docela jsem se divila. Začala jsem být trochu více tolerantní a milejší. Je to dobře, nebo ne?
Weriosasa se najednou začala naparovat do Indil. Coeden se jí sice zastal, ale nemohla jsem nezasáhnout. Přišla jsem proto před Indil a začala výhružně vrčet. "Ty by ses měla, za svůj podaný výkon, stydět. Takže raději zavři tu tvou nevymáchanou klapačku a jdi se dívat na svůj zohavený odraz do vody," řekla jsem jí nemilosrdně a otočila se na Indil. "Nevadí. Neboj, vezmu tě na malý lov třeba ušáků, na těch se to naučíš nejlépe. Hold si přešla na moc vysoký level, to se stává. Ale až budeme lovit příště, uvidíš. Jistě nabereš odvahu," povzbudila jsem jí. Přesně takhle mi to říkával otec...
"Souhlasím. Moc se nám to povedlo," zazubila jsem se na Coedena. "Díky. Taky sis vedl skvěle!" Pochválila jsem opětovně Atraye. Veškerá další slova, která Atray pronesl, jsem nechala raději být, protože byla věnována Weriosase. Jen jsem došla pro kance, kterého jsme ulovili s Coedenem, a přitáhla ho i k tomu od Atraye. Nyní byli vedle sebe. Měla jsem neskutečný hlad a proto jsem počkala, až se Atray zakousne jako první, abych se mohla pustit do toho chutného masa taky.

//Manipulace Coedymu povolena. Moc děkuji za skvělý lov! Vzhledem k tomu, že se tu zítra ukáži tak maximálně přes telefon, ještě jednou přeji všem veselé Vánoce a ať si je užijete v pohodě a v klidu. Hlavně rozdávejte radost! :)
~ S.