Gallirea - Příspěvky uživatele

// Kde to, prosím, vázne? Do Vánoc bych ještě ráda hodila post ^^
EDIT: Zbývá jen post od Radnyho? Rodos se prý přidá časem... :D
EDIT 2, Skylieth nevidí: Ajo, to jsem si nevšimla :DD Tak se čeká jen na Atraye ^^

Na Coedena padl dotaz, jestli ti všichni, co tu postávali, byli přijati. Řekl mi o Pískovi, který prý tu ošlapoval ještě předtím. Přikývla jsem na znamení, že o ní vím. A potom čenichem ukázal směr hnědá koule a dodal, že tu přijal Atray i s jejím partnerem. Ale o tom hnědém, který tu stál opodál s Atrayem, o tom si není jist, jak to s ním bude. Vypadal o něco staře než mi, proto jsem usoudila, že to nebude žádný dvouletý zelenáč.
Když jsem řekla, že už podle postoje, který hnědá zaujímá, mi přijde arogantní, docela se Coeden rozpovídal. Na jednu stranu jsem byla ráda, protože se konečně našlo téma, které mě alespoň na chvilku zajímalo. "Předváděli?" Krátká otázka, která měla Coedymu naznačit, že chci, aby mi to všechno řekl. A to se často nestává, ovšem, tohle se týkalo smečky a vlků, se kterými budu nějaký pátek žít. Proto mě to zajímalo. Coedy začal a řekl, že takhle arogantní a drzou vlčici, která ještě k tomu podlézá, ještě neviděl. V duchu jsem si protočila panenky a řekla si jen: to zas bude, ale na druhou stranu jsem byla ráda. Doteď jsem tu totiž ta "zlá" byla já a nyní se to otočilo! Ah yay! Když Coedy pokračoval, řekl mi i jejich jména. Weriosasa a Takki. Už jen ta jména... Protočila jsem panenky tak, aby Coedy poznal, že jsem na jeho straně.
Tu se však Coeden dal do další věty o tom, že některým bylo jejich chování proti srsti, ale Atray je i přes to přijal. Prý to bylo jeho rozhodnutí, které respektuje - které musíme respektovat všichni, protože je to alfa - ale má prý i vlastní názor. To se dalo chápat. "Shrnutě.. přišla jsem o dost a život s nimi bude zajímavý, jo?" Ušklíbla jsem se. Byla jsem spokojená. Ve smečce, najedená, nic mi krom odpočinku nechybělo. Proto jsem se mohla zdát i uvolněná a celkem milá. To by měli ostatní využít, než to zase přejde - rada č. 1.
Najednou se však zmíněná Weriosasa přiblížila k srně, kterou jsem ulovila hlavně pro Atraye a poté i pro členy smečky (hned po betách) a ukousla si. Naštvaně jsem zavrčela, vycenila tesáky a začala vydávat to nejvíce zastrašující vrčení, které se přeměnilo do takového toho "vyštěknutí" aneb dávej si bacha! A Coeden na to reagoval tak, že alespoň vidím její ani kousek respektu. "No, pěkný. Je ještě horší, než jsem si myslela. Srazit jí hřebínek," přemýšlela jsem spíše nahlas pro sebe, ale i tak to Coedy mohl slyšet. Bylo více než jasné, že tu vlčici časem "srovnám". Ještě že zasáhl Radon. Tiše jsem se ušklíbla.
Coedy se mě zeptal, od jaké magie to mám odznaky. "Co si myslím, tak to je od magie..." nechala jsem chvilku napětí, když najednou začal foukat studený vítr a než se Coedy stihl rozhlédnout, nikde mě neviděl. Zneviditelnila jsem se a obcházela ho. "Neviditelnosti," ušklíbla jsem se. Obešla jsem ho a nechala se zviditelnit na druhé straně, tedy, za ním. A pak jsem mu jen packou dloubla do boku, aby se otočil. Byla to sranda.
V dálce jsem viděla přicházet nějakého dalšího vlka. Doufala jsem, že nových členů se už nedočkám. Díky bohu? byl tohle Atimu. "Zdravím," řekla jsem mu. Už jsem však začínala být nervózní, protože tu byla doslova hlava na hlavě. Viděla jsem se totiž v mém úkrytu, jak si tam válím šunky na kožešinách. V tom teple, ne jako tady. Vážně. Co bych dala za to, abych tam mohla ještě jít. Ale to by teď bylo neslušné.
"Novinky?" Opakovala jsem po něm, neustále sledujíc Weriosasu. "No. Podívej se kolem sebe," poradila jsem mu. Kamenně jsem zívla a zaměřila se na jeho bok. Bylo vidět, že je zraněný. "Vážně? Super! Konečně dobrá zpráva. Pak se tam půjdu s radostí podívat," potěšeně jsem se oblízla a zvlhčila tak svůj neustále suchý a ledový čenich. "Jsi v pohodě?"
Atray na počínání Weriosasy reagoval poněkud klidně, vyštěkl na ní. Být já na jeho místě, skočila bych po ní a pěkně jí ukázala autoritu. Tohle si nemůže dovolit, ani kdyby to byl její otec! Anebo partner! Překvapil mě Atrayův zájem. Ušklíbla jsem se. "Huh, už ovládám svou vrozenou magii, potom iluze," začala jsem, když se najednou místo sněhu pod našimi tlapkami objevil štiplavě pálivý písek. To jen na důkaz. "Potom neviditelnost, oheň a i vzduch. Těším se, až je budu umět všechny perfektně," ďábelsky jsem se usmála. Tohle musí při lovu tak usnadnit práci!
Atray přivítal Atimua. Docela mě překvapilo, že si nevšiml jeho zranění. I tak jsem však nic neříkala a jen se nepřítomně ušklíbla. Tu se však náš modrošátečkovaný alfák ujal slova. Oslovil mě a ještě několik jiných vlků, což mě poněkud zarazilo. Začala jsem být lehce nervózní. Snad jsem nic neprovedla. Dobrá, možná někdy lezu na nervy a tak, ale pro smečku musím být jen přínosem, no ne? Nic jsem nesežrala, ba naopak stále nosím... úkryt mám vlastní... no, to by mě zajímalo, co bude chtít, snažila jsem se předvídat. A i když jsem měla magii myšlenek a mohla si v jeho hlavě pročíst, co se děje, jako v otevřené knížce, raději jsem se nechala překvapit. Ať už dobře, nebo pro mě zle, to mi bylo jedno. Už jenom kvůli respektu k němu, že je to alfa, bych si nedovolila jeho hlavu použít pro vlastní potřebu. Anebo...?

//Omlouvám se za přeskočení Rodose, ale jsem dneska výjimečně doma a nevím, kdy bych poté odpověděla. Snad to nevadí, kdyby něco, smažu to a počkám, až napíšeš. Ale jak říkám, nezaručila bych, kdy napíšu a nerada bych, aby se na mě čekalo :D :)

// V tom případě vám nemusím říkat, co je Skylieth...

*STOP SPAMMING*

//Čekáme do neděle do večera, v pondělí odpoledne Osud pííšéé :) Kdyby něco, víš, kam se ozvat.
EDIT: Prostě pokud nenapíšeš do pondělní 4. hodiny odpolední, Osud nečeká a píše on :DDD

// Chceš mě zabít, viď? :D

Když jsem k nim přiklusala, schválně jsem čekala, kdo si těch nových odznaků všimne jako první. První přiklusal Coeden a než ti dva stačili cokoli říct, ujal se slova. Pozdravil mne. Přikývla jsem mu hlavou, že ho taky zdravím, prozatím beze slov.
A hned po pozdravu mi řekl, že mám zajímavé odznaky. Z jeho tónu, kterým tuto větu podal, se dalo poznat, že to nemyslí zle. "Děkuji," řekla jsem trochu na vážkách a usmála se. Tak lehce, protože jsem potřebovala navázat "přátelské" vztahy.
Tu se mě však Coedy zeptal, co říkám na přijaté nováčky. "Ti všichni byli přijatí?" Zeptala jsem se ho opětovně a trochu zděšeně vydechla. Viděla jsem v dálce Píska s nějakou vlčicí a vlkem, plus toho vedle mě. Toho však Atray ještě nepřijal, to následovalo později.
"Ta vlčice mi přijde už takhle na dálku arogantní. Ale nevím, vůbec je neznám," díky bože za to, "tudíž prozatím si názory nechávám u sebe. Ale ty si je jistě poznal. Jaký máš názor ty?" Pravidlo číslo jedna. Pro přátelskou vizitku v konverzaci nechat mluvit i někoho jiného, než jen mluvit za sebe.
Atray poděkoval za kořist, na což jsem zareagovala opět jen přikývnutím hlavy a výrazem naznačujícím: "není zač." Hned na to jsem se ušklíbla, když se zeptal, jestli jsem navštívila Smrt anebo Život. "Představ si, zvládla jsem oba najednou. Počkej, až uvidíš, jaké pěkné magie ovládám!" Zaradovala jsem se lehce a nasadila opět kamenný výraz, který spadl na toho hnědého s fialovýma očima.
V myšlenkách zaplouval někam k hranicím svého ega, které jsem nechala být. Taky jsem si o sobě možná někdy myslela víc, než byla vlastně skutečnost. Ale na sobě, že mu čtu každičké jeho slovo, co mu proplouvá v hlavě, jsem nedala nic znát. Jen jsem se tak dívala po okolí. Myslel si něco o nás, že jsme vlčata. Zřejmě byl lehce starší. A taky o tom, že má prázdný žaludek a něco o srně. Ušklíbla jsem se, ale tiše, aby nic neviděl. Nechtěla jsem přijít o tohle čtení myšlenek, moc mě to bavilo a hlavně ve chvíli, když o tom nikdo nevěděl. A myslel si přesně to, co chtěl. To byla sranda největší.

// Tohle je území smečky :) Nemůžeš přes něj jen tak proběhnout, správně bys měla počkat na reakci některého vlka ze smečky. Just for info.
Edit: Tak je jasný, že teď už se to takhle necha. Jen jsem ji to chtěla říct, aby věděla pro priste :)

Neodolala jsem :3 :DDDD EDIT: Podoba tam je a neříkejte, že ne!

Meinere - Vločka - Morfeus. Dobijem vás fretky, moc to tu drtíte a nútite niekoho nezaujatého písať! ~S
Počkat, co to má znamenat? Ty mi jako můžeš upravovat příspěvky a já ostatním ne?! Tak tohle si s vedením vyřídím! :DDDD
BTW: Chápu dobře, že Meinere je ten jediný, který nemá vlče? Tak nějak jsem si to představovala, super :D
Only Saviorka:

To sa ti len zdá rosnička... Pohni s tým lenivým fretka zadkom (ten mám len ja!!!) a píš. Nech majú ostatné fretky voľnosť a ja si nájdem na tom vankúši inú polohu... ~S

Skylieth
1x los za koulovačku
1x los za Bellatrixinu akci
4x los za 40 pomněnek
4x los za 40 opálů
1x los za 5 safírů a 5 ametystů
1x los za příspěvek
= 12 losů

//Just for info... Kdo všechno je "v skupině Atray a spol"? Atray, Rodos, já a ty, Coedy? Jinak nikdo? Abych pak zbytečně nečekala XD

<<< řeka Mathaë

Přiklusala jsem do Smrkového lesa. Už na začátku území jsem cítila ten specifický pach, tu vůni, která mě sem doslova přitahovala. Protáhla jsem se a oklepala ze sebe poslední útržky vody plus čerstvě napadaný sníh. Koukla jsem před sebe a spatřila stále ty vlky, kteří tu stáli, ale již ne v tak hojném počtu. Zívla jsem si a rozklusala se k nim.
Zastavila jsem se u Atraye s podivným vlkem, který měl sice zvláštně zbarvený kožich, ale i tak mi přišel poněkud... podivný. No neřešila jsem ho hlavně už kvůli vzhledu, protože i já na sobě měla odznaky a bude delší dobu trvat, než si zvykneme. Protočila jsem panenky a došla až k nim. Sedla jsem si kousek od nich a prozatím byla ticho. Atray na něj něco mluvil, když vlk odpověděl něco ohledně smečky. Přijímací řízení, napadlo mě. Zastřihala jsem oušky, když jsem spatřila další skupinku. Píska, tu hnědou a Radnayho, který byl potomkem zde alfy. To byly časy, zavzpomínala jsem na svou historii a ušklíbla se. "Zdravím," dodala jsem po chvilce. "Nenechte se rušit."
Počkala jsem, až si udělají čas i na zdejšího člena. Přitom jsem se musela usmát a párkrát hodit ocasem ze strany do strany, načež jsem zívla a ještě jednou se podívala na nebe, abych se ujistila, že to byl sen. Ale nebyl. Stále sněžilo. Za co mě trestáte?

<<< Východní Galtavar

Klusala jsem přímo do lesa, ale to mi cestu zkřížila řeka. Sníh padal stále čím dál, tím víc a spolu s větrem nebyl ani trochu příjemný. Štípalo to a studilo. Ne, neměla jsem prořídlý kožich, za tu strávenou dobu zde mi celkem zhoustl, ale já byla spíše letní typ.
Ohrnula jsem čenich nad kupou vody, která se valila řekou, a hlavně při představě té teploty. Naštvaně jsem zamručela a opatrně našlápla na kraj řeky. Ale nedošlo mi, že když sněží, bude to vlastně namrzlé. No a jak se říká, za chyby se musí pykat.
Já to odpykala ovšem tak, jak jsem nechtěla dopadnout. A to přímým pádem do vody. Zuřivě jsem vířila vodu kolem sebe, mlátila packami a sršila nad tím, jaká je mi zima. Proud mě unesl o několik metrů dál, ale já díky bohu byla ještě schopna se na ten břeh vyškrábat. A rovnou na druhý, na který jsem chtěla přejít. Oklepala jsem se, když jsem najednou na pacce spatřila něco modrého... a na druhé taky! Co to proboha... nechápala jsem, kde se vzaly ty čáry na mé tlapě. Nejdříve jsem si myslela, že to jsou normální řasy, které se mi při pádu do řeky namotaly na tlapky. Ale když jsem se snažila je hlavou odtrhnout, bolelo to, neboť to byla moje srst. Moje srst. A měla divné barvy! Co to má znamenat? První, co mě napadlo, bylo opatrně se přiblížit k řece a podívat se na svůj odraz. Ale to, co jsem spatřila...
Na krku jsem měla podivné spirálky, na hlavě něco do růžova a na zadku a ocasu žíhání do barev, které jsem ještě nikdy na vlkovi neviděla. Život... Ano, tohle jistě zapříčinil sám Život. Odznaky. To ne! Proč zrovna takhle barevné? Vždyť se to ke mně vůbec nehodí! Napadala jsem se.
Po několika minutách sledování svého odrazu se mi to ale zalíbilo. Pyšně jsem vypnula hruď a ještě jednou ze sebe oklepala vodu. Tesáky mi drkotaly o sebe a já se snažila nevydávat ten divný, bzučivý zvuk, který naznačoval, že je mi opravdu zima. A proto jsem se rozklusala do lesa. To by mě zajímalo, co na to řeknou.

>>> Erynijský les

Vlče si to v hlavě shrnulo a řeklo mi, že mu vidím do hlavy. "No, nějak tak." Na to jsem však nic víc neříkala, protože pokaždé, když jsem tohle téma nakousla, si ostatní dávaly na své myšlenky pozor. A to mě dokázalo naštvat, i když spíše zklamat. Skousla jsem zuby a podívala se po krajině. Nejen, že se nějak zatáhlo a bylo šero, ale z nebe začalo padat něco, co jsem (ne)měla v oblibě. Sníh. Už zase? Vždyť byl minulý rok! Protočila jsem panenky. Ano, to poslední, co k mé výborné náladě scházelo, byl sníh. Nesnáším sníh. Ne. Prostě ne! Kdybych uměla ovládat lépe magii ohně, nechala bych ho všechen roztát! Naštvaně jsem dupla, když mi vločka spadla přímo na čenich. Otřepala jsem se, ale nebylo to nic platné.
Po chvilce se na zemi začala vytvářet malá vrstvička sněhu. Opravdu mě to naštvalo a proto jsem přestala vnímat ty dva. Vlče nic neříkalo a Sayap mluvil spíše na ní.
Soustředila jsem se na to, co padalo přímo do mé srsti a nepříjemně to studilo. Musím se jít schovat! Panikařila jsem. První, co mě napadlo, byl můj úkryt. Ale já se chtěla ještě před tím stavit u vodopádů, anebo alespoň u nějakého jezera! Ohlédla jsem se kolem sebe a spatřila velké jezero. Zmateně jsem tikala pohledem ze strany do strany.
V Sayapových myšlenkách se ozvalo díky, na což jsem jen přikývla a dále ho nechala být. Mluvil k vlčeti, vlče k němu a později začalo i žrát. Pochválila jsem ho, ale i tak, ten sníh mě uváděl do rozpaků. "No. Jak vidím, má práce je zde u konce. Přeji příjemnou chuť a ať dorazíte dobře domů. A," načala jsem větu, ale hned na to foukl studený vítr, který právě nasněžený prášek sněhu dostal do mé tlamy. "Pfsfsfsfhdsf," prskala jsem a olizovala se. Měla jsem to po celém obličeji. "Jak já ten sníh nesnáším!" Křikla jsem a začala se soustředit na to, aby tu začal hořet oheň. Ale nic! Prostě to najednou nešlo. Zřejmě jsem nebyla soustředěná a navíc, předtím jsem si pomohla suchou květinou. "Zatím se mějte, smečka mě čeká," dodala jsem naposledy a podívala se na nebe. Zavrčela jsem a utuhnutě se protáhla.
Rozklusala jsem se jiným směrem, než jsem původně měla v plánu, ale ten sníh mě prostě dokázal úplně rozhodit. A proto jsem se vykašlala na nějaké jezero a namířila jsem si to rovnou do lesa.

>>> řeka Mathaë

1. Kessel
2. Scarita
3. Takki
4. Lievenne
5. Aranel
6. Antenyam
7. Radnayden
8. Neyteri
9. Cora
10. Nerssie

//Vracím údery! :D

Když se mě vlče zeptalo, jak to tedy dělám, že jsem věděla, co si myslí, zazubila jsem se. Na to jsem neodpověděla a raději jsem byla ticho, ale ona kladla další otázky. Jestli jsem kouzelná a jestli mám nadpřirozené schopnosti. "Umím číst to, co si myslíš. Jsem telepat, hehe," dodala jsem s rozdílným úsměvem, avšak trochu nejistě. Měla jsem jí říct o magiích, anebo raději dělat, že jsem telepat? "Víš, existují magie. A já vlastním jednu z nich. Je to na delší vyprávění," dořekla jsem a ušklíbla se. Tu mě však vlče nazvalo, že jsem "divná". Z úsměvu jsem se na ní podívala vážně a uši sklopila ke krku. Trochu jsem odhalila své tesáky, ale jen na pár sekund. "Divná nejsem." Respekt musí být.
Potom se mě zeptala, jestli bych jí ublížila. Odpověděla jsem jí na to otázkou, tak, jak bylo v mém případě zvykem. Ona však na obranu dodala, že mám pravdu, ale může v tom být skrytý smysl, o kterém ani já sama nevím. Kdybych o něm nevěděla, dělala bych to pro ten smysl? To nedává smysl... ale noták, ušklíbla jsem se na vlče. "No, je to možné," nechala jsem ji, ať si myslí, že má pravdu. Spokojené vlče = spokojený dospělec.
Po krátkém představení všemožných zvířat žijících nedaleko si vlče vybralo zajíce. Kývla jsem na souhlas a v dálce jednoho spatřila. Během několika minut jsem stála před vlčetem, zajíc na zemi a dala jsem jí na výběr. Ona však neváhala a poslechla mne, zakousla se zajíci přesně do míst, kde měl tepnu, takže ihned zemřel. Nevím proč, ale byla jsem pyšná. Tedy, ne přesně pyšná, ale byla jsem ráda, že můžu někoho přiučit. Stejně jsem si však nemohla zrealizovat představu, že bych já sama měla vlčata. Byli by to pěkní kazisvěti.
"No vidíš. Pěkně." Pochvala byla vždycky nejlepší odměnou. Mě můj otec chválil často, hodně často, možná jsem si na to zvykla a teď mi to, kupodivu, chybělo. Ovšem, kdo by mě tady chválil? Tu si jel každý na svém a nikdo se o nikoho druhého hlouběji nezajímal. A proto jsem nikdy nenašla žádného přítele. Nikdo totiž nikdy druhému nebyl tak otevřený a upřímný, aby se dal považovat za přítele. Přátelství je jen skrytý zlomyslný čin ve vlku, který se snadno a rychle projeví. Ano, tak nějak jsem to považovala.
Po chvilce jsem v dálce spatřila velkého vlka. Měl stejně načervenalou barvu jako vlče a začal ho kárat. Ano, i já bych byla přísným rodičem a vůbec jsem si nemyslela, že by to vlk přehnal. Mrskla jsem nepřítomně ocasem a čekala, až si vůbec uvědomí, že tu jsem taky. To netrvalo nijak dlouho a už mi děkoval, že jsem tu byla s ní a snad mě neobtěžovala. Plus se představil jako Sayap. Heh. Povedená rodinka, řekla jsem si ironicky. Ne ve špatném slova smyslu, určitě jsou jako rodina pevný celek.
Vlče se bránilo, ale někdy bylo lepší couvnout, nechat na pravdě rodičů a být ticho. "Zdravím. Jsem.. Skylieth," představila jsem se. Neměla jsem ráda takovéhle úvodní ceremoniály typu: "Ahoj, jsem ten a ten. Jak se máš? No dobře! A ty? Já jsem ten a ten! Budeme kamarádi? Jasně, a nejlepší!" Za tyhle konverzace bych vždycky topila a trhala hlavy. "Ona? Nene, neobtěžovala. Hledala matku. Měla jsem v plánu jít s ní, myslím, že zhruba vím, kde se nachází." Na tváři jsem měla pevný pohled, který se neměnil. Ale zase jsem si uvědomila, že tu stojí otec nad vlčetem, které má pod sebou mrtvého zajíce a je celé od krve. Hah. "Poslyš... Tady nejmenovaná dokázala sama toho zajíce skolit. Myslím, že má zasloužené právo sníst, co hrdlo ráčí. Ujistila mě pevně o tom, že má hlad," ušklíbla jsem se. "Trochu jsem ji pomohla, avšak myslím, že by na lov nemusela být antitalent." Nechtěla jsem, aby to vyznělo, že byla hladová a já jí musela ulovit. Byla to moje volba. A navíc, měla zbarvení po otci, což značilo jediné. Lovcem bude dobrým - jaký pán, takový pes.