Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Upřímně se divím taky," přiznala jsem se a usmála se. Ve své podstatě se na mě Smrt mohla vykašlat a nemusela mě vyslechnout, ale ona i přes to nějakým způsobem splnila mé požadavky. Co by vlk neudělal pro blyštivé drahokamy, proplulo mi hlavou a jen jsem se zavrtěla.
Nerssie mi řekla, že by se však chtěla podívat za jejím bratrem. "To se ti nedivím. Víš o něm něco a byla si tam už?" Jelikož jsem s ním měla malé zkušenosti, tak jsem se ve své podstatě nabídla, že bych jí ho klidně ukázala, jak vypadá a řekla jí o něm pár podrobností. Třebaže má rád kytky a tak.
Poté se mě zeptala, jestli chci vidět i něco dál. Přikývla jsem a tak se dala do mluvení o její čtvrté speciální magii. Její rod musel být ale hodně magicky založený, pomyslela jsem si a dál se soustředila na její schopnosti. Ona však neotálela a přede mnou se místo ní objevil velký, bílý tygr. Řekla, že je to jednoduché, i když já to moc nepobírala. Ale stejně. "Páni," vstala jsem a prohlédla si jí. Bylo to zajímavé, jak se vlk dokázal takhle přeměnit na něco úplně jiného, a přitom okolní přírodě nebezpečného. "To musí být praktické, ale určitě to má i nevýhody... Třebaže tě kořist vidí, ale při souboji to pro tebe musí být snadné někoho srazit," pomyslela jsem si a stále si ji prohlížela. "A na co se změníš teď? Uděláš tu fialovou mlhu a bude z tebe tuleň?" (//Ne, to není propagování Neona). Pobídla jsem jí s úšklebkem a posadila se, jako bych si nechávala naservírovat její další schopnosti.

"To já jsem se s tím zas tak moc nepárala a vzala jsem to dvakrát za sebou," zazubila jsem se potěšeně, když mi řekla, jak na tom s návštěvou Smrti byla ona. Smrt ze mě měla obrovskou radost, asi tak, jako já z ní.
Poté jsem vlčici zmínila, že jsem tu něco přes dvě zimy, ale tohle počasí se mi k tomuto ročnímu období nějak nehodí. Ona zavětřila a dodala, že bude hůř, s čím jsem musela jen souhlasit. Najednou mi odpověděla, že ona neví, jak je tu dlouho, ovšem, delší doba to jistě je. Přikývla jsem jí a nechtěla jsem už dále tohle téma rozebírat. Bylo by to nesmyslné.
Sedla jsem si a podrbala se na boku. Pitomý hmyz. Ani v zimě to nedá pokoj, zamračila jsem se a ještě trochu zabrala, abych konečně drápy zajela do srsti a dostala se na kůži. Bylo to příjemné. Po mém představení se na mě trochu vyděšeně podívala. Tedy, spíše překvapeně. No co, vlk taky hold může dělat překvapující závěry. Tu však promluvila i ona a představila se jako Nerssie, což překvapilo mě. Zřejmě na to jdeme obě lépe, než minule, pomyslela jsem si s ušklíbnutím a přikývla.
Po chvilce, když jsem se ponořovala do svých myšlenek, se ozval Nerssiin hlas. Zeptala se, jestli chci ještě něco vidět. "Ty máš ještě něco v rukávu? No sem s tím!" V skrytu duše jsem doufala, že to budou magie speciální. Ty mě teď zajímaly takřka nejvíce.

Na té vlčici bylo poznat, že má trochu radost z mého strachu z její sekyry. Ale kdo by neměl, když máte u krku dvoumetrovou sekyru, ostrou jako břitvu? Stačil by jen nádech a možná by byl i poslední.
Ona mi odpověděla, že nechutné je to možná trošku. Já bych na to asi žaludek neměla, letěl by hned můj oběd ven, než abych ho spořádala dovnitř. Přikývla jsem s úšklebkem, protože jsem si prostě stále nedokázala představit naporcovaného jelena nebo zajíce. Muselo to být fakt zvláštní a jedinečné. Ale třeba o tom to bylo.
Na otázku, jestli ji ta sekera třeba nebije do krku anebo do hrudníku, odpověděla spíše neutrálně. Že už je zvyklá, sekera je lehká a ona tam má hustší srst. To se dalo chápat. Většinou si vlk prostě přivykne. "Tak to jo," uznala jsem a usmála se. Třeba mně by to dost překáželo, kdybych skákala po nějaké potravě a sekera mě bouchla do krku. Asi bych chvíli byla bez dechu.
Ještě mě však zajímala její zmiňovaná elektřina. Ona však vybídla mě, ať mluvím o svých magiích. "Já jsem ti ve své podstatě všechno ukázala. Myšlenky, iluze, neviditelnost - s tou je fakt sranda!" Ušklíbla jsem se. "A potom trénuji ten oheň no.. a vzduch. Ten ale moc neumím. Já jsem u Smrti byla jen dvakrát, tak jsem nestihla ještě našetřit, aby mě to všechno doučila no. Ale musím ještě trénovat," dodala jsem a usmála se. Nevěděla jsem, co jí ještě říct o svých magiích. "Jsem tu necelé dvě zimy. Tedy, tohle je druhá, no. I když na zimu je poněkud teplo," začala jsem vnímat počasí. Kupodivu jsem to teď na tričku neměla. "A jak dlouho jsi tu ty?" Zeptala jsem se jí. "Mimochodem, jestli si nevzpomínáš na mé jméno, ehm... Skylieth."

I když by si člověk pomyslel, že takovéhle dvě vlčice, které mají v úmyslu všechny vlky usmažit a umořit někde hluboko v zemi, si nikdy nenajdou společné téma a nebudou si rozumět, zřejmě jsme byly výjimka. Protože já jsem ji zcela dobře chápala. Ba naopak jsem nepochopila ostatní, kteří by hráli na to, aby hned na začátku konverzace řekli: "Ahoj, jsem Karel, umím se proměnit v žížalu jo a ještě plivu kyselinu." Pak by to nebylo nic zábavného, protože postupně poznávat dotyčného a skládat si veškeré informace do sebe jako mozaiku, to už je teprve um!
Vlčice přede mě zabodla sekeru. Na krku ji už neměla. Docela zvláštní. Dodala, že je to velmi praktické. I když já si myslela, že to musí být únavné, takovouhle sekerku nosit na krku. Za chvíli bych dělala hodně hluboké stopy. A ona zmínila, že však vlka zabít nedokáže. Tu se však sekera otočila proti mně a zastavila se mi těsně u krku. Dál nemohla. Polkla jsem takřka na sucho, s lehkým strachem a podivným pocitem na zádech. Ale sekera zase během mžiku visela u vlčice na krku, když mi řekla, že má vlastní mysl a vždy ji potrestá. Bylo docela vtipné představit si sekeru se svou myslí. Najednou mi vlčice řekla, že s tím zabije jen ostatní zvěř, a zmínila nakrájeného jelena. "To musí být nechutné a masochystické," pomyslela jsem si vzápětí. Ale i tak, ulehčovalo to život. "Nemlátí tě ta sekera na krku třeba do hrudníku anebo do krku při běhu? A tak?" Ne, téhle otázce se prostě nedalo vyhnout.

Vlčice mi vysvětlila, proč skrývá svou speciální magii. Později to vlastně podala ještě v lepším světle, než já před tím. Přikývla jsem souhlasně a ušklíbla se. "To jo, to máš pravdu," souhlasila jsem.
Vlastně, když jsem si to tak uvědomila, ani jedna jsme neznaly své jméno. Ale stejně to šlo vést konverzaci i bez jména. Ono stačilo, aby se jedna představila jako první, ovšem, to ani jedna z nás nechtěla udělat. Ale stačilo probořit ty tenké ledy. No, kdo se toho ujme jako první? Já ne!
Vzpomněla jsem si, když řekla, že to hodně usnadní život, jak jsem Atimuovi ukazovala podobiznu Smrti a i Života. Vlastně jsem nemusela nic moc vysvětlovat, mohl si je přímo prohlédnout dokonce i hmotné a věděl, do čeho jde. Proto jsem s ní jen souhlasila.
Zeptala jsem se jí, co za další magie vlastní. Všimla jsem si už nedávno jejího přívěsku, ale on se najednou proměnil ve velkou sekeru, která se zabodla přímo přede mnou do země. Docela mě to vyděsilo, tím by jedním švihem usekla druhému hlavu. Lehce jsem popošlápla o krok dozadu a podívala se jí do očí. "Působivé, trochu děsivé," popsala jsem první dojmy a ušklíbla se. "Stejně je to zvláštní, když se nad tím zamyslíš," řekla jsem si spíše pro sebe, ale i tak jsem mluvila k ní. "Ty dokážeš pouhým pomyšlením na svůj přívěsek někomu odseknout hlavu. Napadla mě super speciální magie, kterou si jednou v budoucnu pořídím!"

"Heh," uchechtla jsem se na její poznámku ohledně násilí. Ano, i já si někdy musela dávat od toho mučení a vydírání dovolenou. Asi jako právě teď. Měla jsem poslední dobou takový poklidný život, co jsem se toulala tou smečkou a tak... všeobecně.
Vlčice mi řekla, že ráda sleduje ten úžas v očích ostatních při zjištění, co všechno dokáže. "To jo! Takhle jim vlastně vytřeš zrak a nikdo neví, co všechno se v tobě skrývá." Bylo to mazané a celkem i dobře promyšlené. Já už si stejně plánovala do budoucna nějakou svou speciální magii, anebo jsem se snažila přemýšlet, jestli mi o nějaké otec neříkal. Ale ne, to bych si pamatovala. On mi jistě žádnou nezmiňoval, opravdu, byla bych si toho vědoma.
Vlčice souhlasila, že je to dobrý způsob, jak vlastně ostatním ukázat podobiznu Smrti anebo Života. A že jsem to už párkrát vyzkoušela a fungovalo to. "A nemusíš se namáhat s nějakým popisem," snažila jsem se magii vylíčit jen v tom dobrém světle. Přitom jsem měla svou vrozenou magii myšlenek, ale o té jsem nehodlala teď nějak mluvit, protože vlčice ji dokázala taky ovládat.
Poté jsem ji iluzemi nechala padat a tak všemožně. Ona jen zavrčela a dodala, že to nemám už dělat. "Fajn. A máš ještě nějaké zděděné speciální magie?" Zeptala jsem se ji zvědavě. Opravdu jsem nevěděla, co se v ní ukrývá, a třeba to bylo právě to, čeho chtěla po objasnění barvy očí dosáhnout.

Vlčice bez okolků odpověděla, že už to taky tak nepraktikuje. Dalo se to pochopit. "To je jasné, ale sledovat ostatní, jak se mučí a týrají, tě taky časem omrzí. Jednou za čas jako zpestření to ujde, ale mít to stále na očích," dodala jsem svůj názor a ušklíbla se.
Po objasnění její barvy očí jsem si připadala o krok moudřeji. Tedy, přišlo mi, že si celkem dobře rozumíme oproti minulému setkání, kde jsme se skoro porvaly. A tak mi došlo, že jsem hodně náladová, jelikož mou náladu právě ovlivnilo to, že jsem byla najedená, vyspalá a tak všechno. I to meditování, co si budeme nalhávat.
"To se ani nediv. Ale když jim to vysvětlíš, má to své kouzlo," objasnila jsem věc ohledně jejích očí. Ona měla barevná očka, já celé tělo. Ne, nebyly jsme stejné.
Nevybavila jsem si, jestli při jejím zmiňovaném seznamu jmenovala i iluze. Ona dodala, že je ovládá příšerně, na to jsem jí zavedla do světa pláže a havany. Nadšeně jsem se zavrtěla, když hrdě reagovala na vlky, kteří vyšli z moří. Usmála jsem se. Řekla mi, že je to velmi dobré a že se těší, až je bude taky ovládat. "To jo, to je pravda. Občas takhle ukazuji, jak vypadá Smrt a Život.. anebo vzpomínám na svého otce a tak," dodala jsem trochu smutně, ale nechtěla jsem teď sem tahat své vztahy. "Taky je to dobré na tohle," řekla jsem, když najednou vlčice byla v iluzi, že pod ní je led, ona stojí na vodě a led praská. Ale místo vody, do které měla spadnout, padá do nekonečné propasti. Chtěla jsem vidět její výraz, ale dál jsem jí netrápila. Opět stála na svých packách. "Můžeš s tím prostě dělat, co si usmyslíš."

"Ale to pak nemáš žádný požitek z lovu, musí tě to nudit, no ne?" Přeci, když po někom jen myšlenkou hodíte hořící ohnivou kouli, pak vyprchá ten efekt, když se za někým honíte a lovíte ho vlastně holýma tlapkama. To je podle mě lepší, než jen myšlenkou a bez práce si ulovit potravu. Dobře, někdy je to výhoda, ale někdy to prostě není ono.
Po otázce, či může naše figura běhat, jsem dodala, že dokáže i létat. Ale nechala jsem ji, ať tu volně pobíhá jako nějaký scvoknutý vlk. Vlčice se najednou začala soustředit a před ní se vytvořily šípy z ohně, ale ne z obyčejného. Vypadalo to, jako kdyby pálila nějaké přírodě škodlivé látky a tak plameny změnily barvu. Ale ona mi vysvětlila, že je to zelený oheň právě proto, že má takovou speciální magii. Proto má i jedno oko zelené a není to od magie země. "Abych se přiznala, taky bych sázela na zemi. Ale teď je mi to jasné.. to je hustý," řekla jsem omámeně. Taky jsem chtěla něco podobného umět. Když jsem viděla vlka, jak hoří i zevnitř a celý zeleně, zablesklo se mi v očích. "Iluzi si neříkala, viď? Ta je taky skvělá, koukej," řekla jsem. Připadala jsem si jako někdo, kdo nic neumí a tak jsem chtěla i já vytáhnout eso z rukávu. Tu se najednou kolem nás objevil písek, který štiplavě pálil do tlapek. Nad námi bylo slunce, bylo léto a vedle nás nekonečné moře. Stály jsme na pláži. Nestálo mě to žádnou energii. A ještě k tomu z moře vyšla parta namakaných, svalnatých a vypracovaných vlků, kteří se oblizovali, když viděli naše kožichy. Posměšně nad nimi jsem zamrskala ocasem a ještě chvilku si užívala ten pocit tepla, i když jsem vlastně místo toho seděla ve sněhu. Iluze zmizela a s ní i veškeré teplo, které na nás působilo. Doufala jsem, že to vlčici ohromí stejně tak, jako ona ohromila mě.

Vlčice mi ukázala, co dokáže s ohněm. Ale tak nějak jsem tušila, že to byl jen střípek a vlastně se v jejích packách skrývá o mnoho víc. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem.
Ona mi řekla, že už osmaženou kořist měla, ale není to moc dobré a ona usmažená kořist dlouho netrpí. Heh, ušklíbla jsem se. "Rychlá možná, ale musíš se u toho zapotit.. to horko musí být nesnesitelné," vžila jsem se do kůže druhého, který asi tak mohl hořet. Neuměla jsem si to ani představit, často jsem trpěla v létě na slunci, ale být sama v plamenech...
Po zapálení mě vlčice pochválila, že je to dobrý začátek. Pyšně jsem vypnula hruď a usmála se. Přikývla jsem na náznak poděkování. Ona se mě zeptala, jestli dokážu tu iluzi donutit, aby běhala. Že mi chce ještě něco ukázat. "Dokážu jí donutit i létat," zakřenila jsem se. Hnědý vlk, vytvořený naší hlavou, tu najednou poskakoval a běhal tak, jak to měla druhá v hlavě promyšlené. Zřejmě se chystala k něčemu většímu a já už se nemohla dočkat. Doufala jsem tiše, že to bude jedna z těch speciálních magií, abych taky věděla, co všechno je možné.

"To by spíš tak dlouho nepřežil," dodala jsem, ale řekly jsme to tak nějak zároveň. Jen jsem se ušklíbla. Ne, vůbec mě to neděsilo.
Dodala jsem, že oheň je dobrý při lovu k zastrašení a tak, vlastně jsem ale myslela jen na jedno. To ona řekla na hlas. Usmažení za živa. Ďábelsky jsem se ušklíbla. Třeba ještě ve mně obnoví něco, co tam delší dobu dřímalo. Aby mě ještě ve smečce poznali!
"To by bylo super," dodala jsem klidně a posadila se. Už jsem si byla jistá, že si můžu sednout. Ocas jsem srulovala pod sebe a podívala se na její reakci, při pobídnutí jí, aby začala.
Souhlasila, ale poradila mi, abych se jí držela z cesty. Už prý někoho takhle i zabila. Hehe, ty časy, když pod mými tlapami umírali vlci... Zamyslela jsem se. Vyvedla mě však z myšlenek jakási velká, ohnivá koule, kterou vlčice mrskla po našem figurantovi. Bylo to pěkné, vypadalo to opravdu užitečně a nebezpečně. A co vypadá nebezpečně, to musím mít!
"Páni," dořekla jsem trochu ohromená. Náš figurant jen v dáli hořel. Ona mezitím řekla, že ještě budu umět vytvářet různé tvary, které mi pomohou v boji. "Tímhle by si malou potravu zabila na místě. A rovnou by si ji měla usmaženou," dořekla jsem s úšklebkem. "Ale popravdě jsem ještě nikdy usmažené maso neměla. Takže nevím, jak by to chutnalo," zamyslela jsem se na hlas a podívala se na hořícího figuranta. V tu chvíli díky mé myšlence zmizel a před námi už i stál vlk, opět stejně hnědý a se zelenýma očima. Myšlenkou jsem mu zapálila záda, ze kterých šlehaly plameny a vlk lehl, celý ohořelý. "Toť vše z mé strany, co se ohně týče," dořekla jsem a obnovila opět figuranta, aby mohla ukazovat další její magické umění.

Když jsem souhlasila, že bychom to mohli zkusit na nějakém kolemjdoucím, řekla, že mám pravdu a že by koukal jako vyjevený králík. "Utíkal by ještě dva dny poté," dořekla jsem při představě s lehkým náznakem úšklebku. Někdo možná takové věci říkal jen tak, pro pobavení se nad představou, ale já bych opravdu neodmítala se teď zvednout a jít někomu vyprášit kožich. Zapálit, potom ho zevnitř přečíst a tak... všemožně.
"Vážně?" Zeptala jsem se jí, když mi nabídla, že by mi ukázala jak to bude vypadat, až budu ovládat vzduch a oheň perfektně. "Ten oheň by mě hodně zajímal, přijde mi to dost dobré nejen k zastrašení, ale celkově k tomu boji," odpověděla jsem jí krátce a zastřihala ušima.
Zeptala jsem se jí na speciální magie. Trochu si povzdechla, ale bylo lepší poslouchat její vzdychání než Smrt, které bych se musela ptát. Vysvětlila mi, že má ona své magie předurčené, takže jich má víc, anebo i dědičné. Přikývla jsem. Dodala, že jí i Smrt trochu pomohla. Ono, bez Smrti by asi nikdo nedokázal ani nic. Co se magií týče.
"Dobrá." Nabídka, že mi později ukáže, co s nimi umí, mě zaujala. "Hah, zajímalo by mě, či máme v rodě taky nějakou dědičnou," podívala jsem se na nebe, ale hned jsem se otočila na vlčici. Nechtěla jsem vypadat nepozorně, že mě tohle téma nezajímá. A tak jsem se podívala na hnědého, ležícího vlka. "Tak ukaž.. třeba začni ohněm, ať vím, na co se můžu těšit. I když já bych ho třeba do plamenů dokázala dostat taky," dodala jsem. Oheň jsem už trénovala často, proto jsem uměla ho vytvořit i na méně hořlavých předmětech. Ale zajímalo mě, či ho dokáži i zhasnout anebo rozšířit. To jsem teď mohla pěkně zkusit, když tu byla vlčice, která ho ovládala perfektně a tak jsem nemusela mít strach. Ale vlastně z čeho? Mně by ani nevadilo podpálit nějaký ten les...

"Souhlas," dodala jsem, když vlastně to, co jsem si myslela, řekla nahlas. Nyní už každá víme, kde jsou naše hranice. A kdyby je ona překročila, dopadlo by to s ní stejně asi jako se mnou, kdybych je překročila já.
Když jsem se vlastně vymotala z toho, že moje tělo ještě chvíli tady pobude, dodala, že je to škoda. Asi měla taky ráda takové to všeobecné ubližování ostatním. "Ale nebylo by třeba špatné si to jít zkusit na náhodným kolemjdoucím," dodala jsem ďábelsky. A kdyby se vlčice soustředila na má očka, viděla by takovou tu jiskřičku zloby, která naznačovala, že to myslím vážně a koluje mi to v krvi.
Vlčice obešla iluzi se slovy, že je to lepší. Přikývla jsem. Začala se mi čím dál, tím víc líbit. "Hezký," dodala jsem, když mi řekla, že ovládá tolik magií. "Speciální?" Zeptala jsem se. Ona však položila nejdříve otázku mně, jaké ovládám já. "Já ovládám myšlenky, jako vrozenou. Potom iluze, neviditelnost, oheň a vzduch. Ale oheň ne tak dobře, potřebuji ho natrénovat. Jen nevím, co čekat," přiznala jsem se. "Vzduch neovládám moc dobře," dořekla jsem. Ale chtěla jsem se vrátit k těm speciálním magiím, které zmínila.
"Jak jako speciální, že je máš jenom ty? To si neumím představit... To si jako řeknu, že chci třeba.. nevím, ovládat stromy, aby obživly, dojdu za dejme tomu Smrtí a ona mě to naučí? To jsou prostě magie, které si vymyslím nebo jak to funguje? Či jsou mi už nějakým způsobem předurčeny?" Nikdy jsem o nějakých speciálních magiích neslyšela, proto mě to celkem zajímalo a zaujalo. Ráda bych se o tom něco dozvěděla a zjistila, jak to vlastně funguje. Mít takovou speciální magii, kterou mám jenom já, to by bylo ještě lepší!

Dobře, možná jsem to nevydržela a nabourala se na její myšlenky. Ale od toho tu magii přeci mám, abych si ty myšlenky četla, protože mě to baví a alespoň vím, nad čím vlci přemýšlí. A třeba taky proto, že je to moje vrozená magie.
Ona mi do hlavy vštípila myšlenku, ať jí nelezu do hlavy. Nápodobně, dodala jsem s lehkým vyceněním zubů. Alespoň jsme každá věděly, kde jsou hranice, pokud můžeme.
Dodala, že už si myslela, že jí nabízím své tělo. Zazubila jsem se. "Takový sebevrah nejsem," řekla jsem tiše a podívala se na ní. Poté jsem se jí zeptala, jakou by ráda barvu, ale než stihla cokoli říct - ne, nemyslela pomalu, to jen já jsem byla aktivní - řekla jsem, že černá. Byla to pěkná barva, vyjadřující hodě moc pocitů a všeho, co mohl vlk mít na mysli.
Před námi se objevila iluze vlka, který byl celý černý. Ale oči měl fialové, takové tyrkysové. Ona mi řekla, že by raději hnědou se zelenými. Nu dobrá, řekla jsem si pro sebe, ale brala jsem ohled na to, že i ona umí číst myšlenky. Tím jsem usoudila, že tu krátce nebude.
Iluze najednou byla celá hnědá s se zelenýma očima, i když vlčice poté řekla, že je to jedno, protože z toho nic nezbude. "Taky si myslím. Co ovládáš za magie?" Zeptala jsem se, aby nestála řeč a hlavně proto, že bych se od ní mohla třeba i něčemu přiučit.

Když jsem vyskočila a probleskla, tedy, zneviditelnila se a zviditelnila, vlčici prolétlo hlavou, že nemá ráda magii neviditelnosti. Pche. Ani nevíš, jak je užitečná! Napadlo mě jako první. No ale vážně! Při lovu, při strašení, při provokování... byla užitečná na všelijakých nápadech.
Odpověděla mi, že za to ona nemůže. A kdo by asi za to jiný mohl, problesklo mi hlavou s úšklebkem. Nikdo jiný tu přeci nestál. Zazubila jsem se a zavrtěla sebou. Podívala jsem se ještě na okolní prostředí, ve kterém jsem se vlastně nacházela.
Ona mi řekla, že jsem tu ležela jak mrtvá. A potom něco o tom, že si myslela, že na mém ztuhlém těle procvičí magie. "Ale.. to je dobrý nápad!" Řekla jsem. Byla to první reakce, i když mi v tu chvíli nedocvaklo, že jsem jí vlastně odsouhlasila, že může na mém těle cvičit její magie. To mi došlo až po několika sekundách. "Chci říct, že.. je dobrý nápad na někom cvičit magie," opravila jsem se. Mohla jsem si vytvořit "záložní" mrtvé tělo a to díky magii iluzí, kterou jsem už perfektně ovládala. "Počkej.. jakou chceš, aby mělo barvu?" Zeptala jsem se jí. Mohla být všem bohům na světě vděčná, že mě vychytala v mé dobré náladě. Opravdu dobré. Byla jsem najedená, vyspalá a celkově odpočatá, fakt jsem se cítila dobře. "Černou, ta je neutrální a nejlepší," zakončila jsem otázku bez odpovědi z její strany, když se před námi válelo pomyslné cizí, černé mrtvé tělo. Bylo to tedy díky magii iluzí, ale stejně. Na něm si mohla ty magie trénovat jak ona, tak i já. Hlavně magii ohně, kterou jsem se chtěla už perfektně naučit. "Hm?"

Když jsem konečně zaslouženě vyšlapala až na samý nejvyšší vrchol této hory, tedy, pohoří, spokojeně jsem vydechla. Došla jsem až na místo, kde byl příjemný rozhled a podívala se před sebe. Všude sníh. Ovšem, já uměla lehce ovládat magii ohně, proto jsem si dokonale "vypálila" místečko před sebou, jako dělané na mou postavu. A tam jsem se uvelebila. Dokonce tak, že jsem se rozplácla, packy mi čouhaly do stran a já jen spokojeně vydechovala. Jelikož však bylo adventní období, byl ve vzduchu cítit vzduch ochucený skořicí a trochu i perníkem. Spokojeně jsem zamlaskala a pustila se do lehké meditace.
Po chvilce jsem v hlavě slyšela něčí myšlenky. Ignorovala jsem je, už jsem to dokázala ovládat. Ony se však přibližovaly. Snažila jsem se na nic nesoustředit a jako v dávných dobách jsem se učila meditovat, i nyní jsem v klidu vydechovala. Najednou jsem však ucítila na svém boku něčí dotek a slova. Lekla jsem se tak, že jsem během půl vteřiny vyskočila na všechny čtyři a mezi tím výskokem jsem se ještě stihla zneviditelnit. Pouze pro jistotu.
Vlastně to bylo svévolně, ještě jsem to plně neovládala. Opět jsem se zviditelnila a podívala se na vlčici. "Vyděsila si mě," dodala jsem a zamlaskala. Byla mi dost povědomá, ale já jsem nějakou povědomost a známost neřešila. Když už jsme se viděli, nic to nemění na tom, že ji budu ignorovat. I když teď to nešlo, hlavně z důvodu, že mě jaksi probrala. Byla jsem doslova mimo, duchem nepřítomna. Ale v tom byla pointa meditace.
Chtěla jsem si sednout, bolely mne tlapy, ale ona stála a já musela být očima na stejné výškové úrovni. Být níž mi vadilo a překáželo. "Ty takhle běžně děsíš meditující na potkání?" Zeptala jsem se ji trochu nepřítomně, koukajíc na výhled. Nějak jsem se ještě nesoustředila. Vzpomněla jsem si na jednu vlčici, která za mnou přišla při poslední meditaci. Mlela něco o párku, že prý chystá žranici ( - tak se tomu u nás ve smečce říkalo) a nakonec z toho nebylo nic. Přerušila mou meditaci, já byla nevrlá a tím si zasloužila několik škrábanců. No co, vlci se rušit nemají.
Chvíli to trvalo, ale už jsem byla tělem i duší přítomna. Vzhledově mi připomínala nějakého rozparovače, ale ve vzduchu jsem cítila sladkou vůni. Jako kdyby přišla z místa, kde se peklo cukroví, popíjelo červené víno a pálila se purpůra. Opravdu tak voněla. Podívala jsem se jí do očí a ušklíbla se. Zaujalo mne, jak má každé oko jiné. Co jsem jednou viděla vlka s každým jinak barevným okem, to bylo jen v zájmu slepoty. Ale ona nevypadala, že by neměla sítnici a tak, vypadala spíše originálně. Zalíbilo se mi to, jen jsem tušila, že už jsem ji potkala. Na předních nohách mě zaujala její černá ponožka. Podle toho jsem si vzpomněla, ale ona i ta sekera nebyla vídaná denně. Ta, co mi neřekla své jméno. Heh, jaká ironie. A ona si to moje jistě pamatovat nebude, nějaký pátek to je, domyslela jsem si. Přesně to bylo něco přes zimu a kousek? Ale co už.
Jelikož jsem byla rozespalá, měla jsem očka přimhouřená a vypadala jsem spolu s rozleželou srstí jako krocan. Při té myšlence jsem dostala chuť na nějaké maso. Ono, není maso jako maso, že. Třeba takový kapr mi chuťové buňky dráždil už dobu.