Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Docela mě zaujal Nerssiin počet speciálních magií. Já chtěla jednu, maximálně dvě, ale ona to vzala rovnou na pět. Mrskla jsem ocasem, když mě ujistila, že jich je opravdu pět a že i tohle je na ní moc, proto další nechce. Nějak jsem se zamyslela nad speciální magií, která by pro mě byla dobrá, když se najednou kolem mě vytvořil ohnivý kruh. Zmateně jsem se rozhlížela, ale Nerssie jsem nikde neviděla, plameny byly až moc vysoké. Zasoustředila jsem se a plameny zhasla. "Heh, chybka se vloudila," dodala jsem s úšklebkem. Musela jsem ještě dost trénovat.
Nerssie mi předvedla i svou poslední magii, která se týkala ničení. Byla zajímavá, ale já stejně měla otázku, kolikrát ji využila. Docela ji tato otázka překvapila, ale stejně mi na ni odpověděla. "Tak to není až tak špatné," zamyslela jsem se. Jen si sedět, vidět v dálce nějaké zvíře a tomu by najednou vybouchlo srdce. Zvíře by padlo k zemi a já bych se došla jen nažrat. Ale stejně, kde je ta akce? Ten adrenalin v krvi?
A jako na potvoru se kolem nás proháněl kamzík. "Co říkáš na malý... ehm, malou snídani?" Zeptala jsem se jí, ale pro jistotu jsem se podívala na nebe. Bylo ráno. Teplo. Zvláštní. Začala jsem se soustředit na svou magii neviditelnosti, když jsem v tu ránu zmizela. Opatrně jsem našlapovala, až jsem se dostala hned vedle kamzíka. Byla jsem jen pár centimetrů od jeho krku. Tu jsem se však zviditelnila, ale ještě předtím pomocí iluzí před něho postavila partu vlků tak, aby běžel přímo k nedaleko stojící Nerssie. On tak učinil a hnal se přímo na ní. Jeho zabití teď bylo v jejích packách. Přesně tak jsem to chtěla udělat.

Značně zaujatě jsem pozorovala Nerssie a veškeré její zákeřné umy. Bylo to opravdu chválihodné, co všechno ovládala a jak jí to šlo. Ale přiznejme si, nikdo není dokonalý a podle mě některé magie měla rádoby navíc. Ani je nevyužije. Ovšem, jestliže jsou rodové, tak si takové magie nevybíráme, proto se dalo chápat, že je tak často nevyužila.
Vysvětlila mi, že se taky někdy bojí, že se jí magie zblázní a tak. "Fúú, to by byla celoGallirejská katastrofa," dodala jsem. Ale byla jsem si jistá, že takhle ozbrojených vlků tu po Gallireře chodí několik. A tak Nerssie jistě nebyla jediná.
"Takže jich máš, pokud správně počítám, dohromady pět?" Zeptala jsem se jí pro ujištění. Bylo to husté, jak někdo měl bohaté předky, co se magií týče. Můj otec moc magií nevyužíval, ale byla jsem si jistá, že moje matka jistě nějakou magii měla. Speciální.
Ale matku jsem nikdy nepoznala.
Nerssie mi ukázala na tlapě červený kříž. Dodala, že si myslela, že to má na svědomí Smrt a proto šla za ní. Té to ale práce nebyla, když najednou Nerssie přitáhla kámen. Položila na něj packu a ozvala se jen rána. Kámen se roztříštil na několik malých kousků. Neuvěřitelně jsem se podívala na miniaturní částečky, které z kamene zbyly. "Tak to je hustý," řekla jsem s neuvěřením v očích. "Ale popravdě.. jak často tuhle magii využíváš?" Zeptala jsem se jí a ušklíbla se. To mě zajímalo, protože jsem si nemohla nijak představit, k čemu by taková magie byla.

Líbilo se mi, že když jsem celou dobu naslouchala Nerssie já, ona teď naslouchala mně. Soustředila se a zřejmě si to všechno představovala ohledně Života. Samozřejmě jsem očekávala ještě nějaké otázky, ale asi to vstřebala a věděla to, co potřebovala. Každopádně, kdyby něco ohledně něho chtěla ještě zjistit, stojím hned naproti ní.
Poté, co se mi tu přeměnila na tygra, opět se vrátila do své podoby a hned se zase pokusila o další magii bolesti, jsem se jí zeptala na dost pádnou otázku. Ona se zasmála, i když trochu smutně. Byl to zvláštní smích, abych pravdu řekla. A potom mi odvětila, že si to uvědomuje.
Na chvilku byla ticho, ale poté mi to začala vysvětlovat. Podívala jsem se přímo do jejích očí, ale nyní jsem se neutápěla v ingoustově černé barvě, nýbrž už ve světle červené a zelené. Dodala, že mít tolik magií je super, že se cítí neporazitelně a mocně. "To chápu. Asi bych si tak taky připadala," dodala jsem. Ale nevím, asi by mě to časem omrzelo. Ners mi však dodala, že je to těžké jak pro její fyzickou, tak ale i psychickou stránku. Přikývla jsem. "To ti věřím. Já bych měla strach, že v těle třeba toho tygra už zůstanu," ušklíbla jsem se. Nebylo by to na škodu, ale jak byste s takovým tělem lovili? Těžce. Každý ušák by si vás hned všiml. "Ale musím uznat, že těch magií máš vážně hodně. Obdivuhodně hodně," zazubila jsem se a sklopila uši. Zadívala jsem se na ten samý les, co Nerssie, ale já nevěděla, co je to zač. Znala jsem zase ten druhý, Erynijský.

Po popsání Života jsem očekávala jisté otázky. Hlavně ohledně toho, co se týče, že se od něho nebude chtít odejít. "Tušila jsem, že se zeptáš," zazubila jsem se a přední packy natáhla před sebe, abych se protáhla. "Je totiž tak milý a obětavý.. že z něho srší taková ta pozitivní energie a pocit bezpečí, že budeš hodně váhat, či tam zůstat, s takovým tím pocitem, že ti nic nehrozí, anebo odejít do té.. reality," snažila jsem se jí to vysvětlit. Bylo to poměrně těžké něco takového objasnit, musela by to zažít na vlastní kožich.
Nerssie se nabídla, že mi ukáže další speciální magii, ale k tomu musí využít iluzi, jelikož je to magie bolestivá a nepříjemná. Přikývla jsem a iluzi obnovila. Nejdříve jsem sledovala naší figuru, ale nic se nedělo. Otočila jsem se na Ners, když jsem si všimla černých očí. Vypadala, jako kdyby jí je někdo vypíchl. Bylo to divné.
Figura se v tu ránu složila k zemi v bolestech a v křečích, které jsem díky magii cítila lehce i já. Bylo to nepříjemné. Ners mi to i trochu popsala, ovšem, já jí to věřila. Pak se s těma černýma očima otočila proti mně, což nebylo nijak příjemné při té představě. Ani bych nevěděla, jak se jí bránit. "Uvědomuješ si, že s těmi tvými všemi magiemi si tu můžeš chodit jako boss, všem poroučet a když neposlechnou, jen je uškvařit nebo nechat zemřít v bolestech, a to jen myšlenkou?" Zeptala jsem se jí. Z čeho má pak takový vlk radost ze života?

Na nepřímo položenou otázku, co vlastně všechno o Životu ví, mi sdělila akorát pár hlavních informacích, i když některé vynechala. Poté dodala, že je to všechno, proto jsem se rozhlédla a zaměřila se jen na její zvláštní, dvoubarevné oči. "No. Život... vypadá nějak takhle," konečně znázornění Života, pokus č. 4. "Žije na vrcholku Narrských kopců, platí se u něho rostlinami. Je to úplný opak Smrti - je milý, rozdavačný, povídavý a budeš mít co dělat, aby ses od něho dostala pryč. Je to až nebezpečné," dodala jsem. Ono, srovnat si to se Smrtí muselo být obtížné, proto bych se nedivila, kdyby tomu nevěřila. "Hlavně sbírá nějaké ty fialové... sedmikrásky, vlčí máky a tak," dodala jsem. Ano, byl to pěkný úchyl na kytky. Ale už to asi mají v rodině, protože Smrt není o nic lepší.
Po přeměně se do tygra jsem na nic nečekala a položila jí pár otázek. Na odpovědi jsem jen přikývla.
Poté jsem se nevyhla i popichovací otázce ohledně tuleňů a tak, na což odpověděla negativně. Jak jinak. "A divíš se?" Zeptala jsem se jí, když mi řekla, že si vlci moc na tygry nedovolují. Já bych asi nevěděla, co bych dělala, kdyby proti mně takový tygr vyšel.
Ale dál jsem to neřešila. Ona mi však řekla, že má ještě jednu. Kolik jich ještě má? Napadlo mě v zápětí, když se zmínila o nové iluzi. Nakopla jsem starou figurínu do původní podoby, poodstoupila a nechala jí prostor, aby ukázala, co ještě umí.

"Upřímně se divím taky," přiznala jsem se a usmála se. Ve své podstatě se na mě Smrt mohla vykašlat a nemusela mě vyslechnout, ale ona i přes to nějakým způsobem splnila mé požadavky. Co by vlk neudělal pro blyštivé drahokamy, proplulo mi hlavou a jen jsem se zavrtěla.
Nerssie mi řekla, že by se však chtěla podívat za jejím bratrem. "To se ti nedivím. Víš o něm něco a byla si tam už?" Jelikož jsem s ním měla malé zkušenosti, tak jsem se ve své podstatě nabídla, že bych jí ho klidně ukázala, jak vypadá a řekla jí o něm pár podrobností. Třebaže má rád kytky a tak.
Poté se mě zeptala, jestli chci vidět i něco dál. Přikývla jsem a tak se dala do mluvení o její čtvrté speciální magii. Její rod musel být ale hodně magicky založený, pomyslela jsem si a dál se soustředila na její schopnosti. Ona však neotálela a přede mnou se místo ní objevil velký, bílý tygr. Řekla, že je to jednoduché, i když já to moc nepobírala. Ale stejně. "Páni," vstala jsem a prohlédla si jí. Bylo to zajímavé, jak se vlk dokázal takhle přeměnit na něco úplně jiného, a přitom okolní přírodě nebezpečného. "To musí být praktické, ale určitě to má i nevýhody... Třebaže tě kořist vidí, ale při souboji to pro tebe musí být snadné někoho srazit," pomyslela jsem si a stále si ji prohlížela. "A na co se změníš teď? Uděláš tu fialovou mlhu a bude z tebe tuleň?" (//Ne, to není propagování Neona). Pobídla jsem jí s úšklebkem a posadila se, jako bych si nechávala naservírovat její další schopnosti.

"To já jsem se s tím zas tak moc nepárala a vzala jsem to dvakrát za sebou," zazubila jsem se potěšeně, když mi řekla, jak na tom s návštěvou Smrti byla ona. Smrt ze mě měla obrovskou radost, asi tak, jako já z ní.
Poté jsem vlčici zmínila, že jsem tu něco přes dvě zimy, ale tohle počasí se mi k tomuto ročnímu období nějak nehodí. Ona zavětřila a dodala, že bude hůř, s čím jsem musela jen souhlasit. Najednou mi odpověděla, že ona neví, jak je tu dlouho, ovšem, delší doba to jistě je. Přikývla jsem jí a nechtěla jsem už dále tohle téma rozebírat. Bylo by to nesmyslné.
Sedla jsem si a podrbala se na boku. Pitomý hmyz. Ani v zimě to nedá pokoj, zamračila jsem se a ještě trochu zabrala, abych konečně drápy zajela do srsti a dostala se na kůži. Bylo to příjemné. Po mém představení se na mě trochu vyděšeně podívala. Tedy, spíše překvapeně. No co, vlk taky hold může dělat překvapující závěry. Tu však promluvila i ona a představila se jako Nerssie, což překvapilo mě. Zřejmě na to jdeme obě lépe, než minule, pomyslela jsem si s ušklíbnutím a přikývla.
Po chvilce, když jsem se ponořovala do svých myšlenek, se ozval Nerssiin hlas. Zeptala se, jestli chci ještě něco vidět. "Ty máš ještě něco v rukávu? No sem s tím!" V skrytu duše jsem doufala, že to budou magie speciální. Ty mě teď zajímaly takřka nejvíce.

Na té vlčici bylo poznat, že má trochu radost z mého strachu z její sekyry. Ale kdo by neměl, když máte u krku dvoumetrovou sekyru, ostrou jako břitvu? Stačil by jen nádech a možná by byl i poslední.
Ona mi odpověděla, že nechutné je to možná trošku. Já bych na to asi žaludek neměla, letěl by hned můj oběd ven, než abych ho spořádala dovnitř. Přikývla jsem s úšklebkem, protože jsem si prostě stále nedokázala představit naporcovaného jelena nebo zajíce. Muselo to být fakt zvláštní a jedinečné. Ale třeba o tom to bylo.
Na otázku, jestli ji ta sekera třeba nebije do krku anebo do hrudníku, odpověděla spíše neutrálně. Že už je zvyklá, sekera je lehká a ona tam má hustší srst. To se dalo chápat. Většinou si vlk prostě přivykne. "Tak to jo," uznala jsem a usmála se. Třeba mně by to dost překáželo, kdybych skákala po nějaké potravě a sekera mě bouchla do krku. Asi bych chvíli byla bez dechu.
Ještě mě však zajímala její zmiňovaná elektřina. Ona však vybídla mě, ať mluvím o svých magiích. "Já jsem ti ve své podstatě všechno ukázala. Myšlenky, iluze, neviditelnost - s tou je fakt sranda!" Ušklíbla jsem se. "A potom trénuji ten oheň no.. a vzduch. Ten ale moc neumím. Já jsem u Smrti byla jen dvakrát, tak jsem nestihla ještě našetřit, aby mě to všechno doučila no. Ale musím ještě trénovat," dodala jsem a usmála se. Nevěděla jsem, co jí ještě říct o svých magiích. "Jsem tu necelé dvě zimy. Tedy, tohle je druhá, no. I když na zimu je poněkud teplo," začala jsem vnímat počasí. Kupodivu jsem to teď na tričku neměla. "A jak dlouho jsi tu ty?" Zeptala jsem se jí. "Mimochodem, jestli si nevzpomínáš na mé jméno, ehm... Skylieth."

I když by si člověk pomyslel, že takovéhle dvě vlčice, které mají v úmyslu všechny vlky usmažit a umořit někde hluboko v zemi, si nikdy nenajdou společné téma a nebudou si rozumět, zřejmě jsme byly výjimka. Protože já jsem ji zcela dobře chápala. Ba naopak jsem nepochopila ostatní, kteří by hráli na to, aby hned na začátku konverzace řekli: "Ahoj, jsem Karel, umím se proměnit v žížalu jo a ještě plivu kyselinu." Pak by to nebylo nic zábavného, protože postupně poznávat dotyčného a skládat si veškeré informace do sebe jako mozaiku, to už je teprve um!
Vlčice přede mě zabodla sekeru. Na krku ji už neměla. Docela zvláštní. Dodala, že je to velmi praktické. I když já si myslela, že to musí být únavné, takovouhle sekerku nosit na krku. Za chvíli bych dělala hodně hluboké stopy. A ona zmínila, že však vlka zabít nedokáže. Tu se však sekera otočila proti mně a zastavila se mi těsně u krku. Dál nemohla. Polkla jsem takřka na sucho, s lehkým strachem a podivným pocitem na zádech. Ale sekera zase během mžiku visela u vlčice na krku, když mi řekla, že má vlastní mysl a vždy ji potrestá. Bylo docela vtipné představit si sekeru se svou myslí. Najednou mi vlčice řekla, že s tím zabije jen ostatní zvěř, a zmínila nakrájeného jelena. "To musí být nechutné a masochystické," pomyslela jsem si vzápětí. Ale i tak, ulehčovalo to život. "Nemlátí tě ta sekera na krku třeba do hrudníku anebo do krku při běhu? A tak?" Ne, téhle otázce se prostě nedalo vyhnout.

Vlčice mi vysvětlila, proč skrývá svou speciální magii. Později to vlastně podala ještě v lepším světle, než já před tím. Přikývla jsem souhlasně a ušklíbla se. "To jo, to máš pravdu," souhlasila jsem.
Vlastně, když jsem si to tak uvědomila, ani jedna jsme neznaly své jméno. Ale stejně to šlo vést konverzaci i bez jména. Ono stačilo, aby se jedna představila jako první, ovšem, to ani jedna z nás nechtěla udělat. Ale stačilo probořit ty tenké ledy. No, kdo se toho ujme jako první? Já ne!
Vzpomněla jsem si, když řekla, že to hodně usnadní život, jak jsem Atimuovi ukazovala podobiznu Smrti a i Života. Vlastně jsem nemusela nic moc vysvětlovat, mohl si je přímo prohlédnout dokonce i hmotné a věděl, do čeho jde. Proto jsem s ní jen souhlasila.
Zeptala jsem se jí, co za další magie vlastní. Všimla jsem si už nedávno jejího přívěsku, ale on se najednou proměnil ve velkou sekeru, která se zabodla přímo přede mnou do země. Docela mě to vyděsilo, tím by jedním švihem usekla druhému hlavu. Lehce jsem popošlápla o krok dozadu a podívala se jí do očí. "Působivé, trochu děsivé," popsala jsem první dojmy a ušklíbla se. "Stejně je to zvláštní, když se nad tím zamyslíš," řekla jsem si spíše pro sebe, ale i tak jsem mluvila k ní. "Ty dokážeš pouhým pomyšlením na svůj přívěsek někomu odseknout hlavu. Napadla mě super speciální magie, kterou si jednou v budoucnu pořídím!"

"Heh," uchechtla jsem se na její poznámku ohledně násilí. Ano, i já si někdy musela dávat od toho mučení a vydírání dovolenou. Asi jako právě teď. Měla jsem poslední dobou takový poklidný život, co jsem se toulala tou smečkou a tak... všeobecně.
Vlčice mi řekla, že ráda sleduje ten úžas v očích ostatních při zjištění, co všechno dokáže. "To jo! Takhle jim vlastně vytřeš zrak a nikdo neví, co všechno se v tobě skrývá." Bylo to mazané a celkem i dobře promyšlené. Já už si stejně plánovala do budoucna nějakou svou speciální magii, anebo jsem se snažila přemýšlet, jestli mi o nějaké otec neříkal. Ale ne, to bych si pamatovala. On mi jistě žádnou nezmiňoval, opravdu, byla bych si toho vědoma.
Vlčice souhlasila, že je to dobrý způsob, jak vlastně ostatním ukázat podobiznu Smrti anebo Života. A že jsem to už párkrát vyzkoušela a fungovalo to. "A nemusíš se namáhat s nějakým popisem," snažila jsem se magii vylíčit jen v tom dobrém světle. Přitom jsem měla svou vrozenou magii myšlenek, ale o té jsem nehodlala teď nějak mluvit, protože vlčice ji dokázala taky ovládat.
Poté jsem ji iluzemi nechala padat a tak všemožně. Ona jen zavrčela a dodala, že to nemám už dělat. "Fajn. A máš ještě nějaké zděděné speciální magie?" Zeptala jsem se ji zvědavě. Opravdu jsem nevěděla, co se v ní ukrývá, a třeba to bylo právě to, čeho chtěla po objasnění barvy očí dosáhnout.

Vlčice bez okolků odpověděla, že už to taky tak nepraktikuje. Dalo se to pochopit. "To je jasné, ale sledovat ostatní, jak se mučí a týrají, tě taky časem omrzí. Jednou za čas jako zpestření to ujde, ale mít to stále na očích," dodala jsem svůj názor a ušklíbla se.
Po objasnění její barvy očí jsem si připadala o krok moudřeji. Tedy, přišlo mi, že si celkem dobře rozumíme oproti minulému setkání, kde jsme se skoro porvaly. A tak mi došlo, že jsem hodně náladová, jelikož mou náladu právě ovlivnilo to, že jsem byla najedená, vyspalá a tak všechno. I to meditování, co si budeme nalhávat.
"To se ani nediv. Ale když jim to vysvětlíš, má to své kouzlo," objasnila jsem věc ohledně jejích očí. Ona měla barevná očka, já celé tělo. Ne, nebyly jsme stejné.
Nevybavila jsem si, jestli při jejím zmiňovaném seznamu jmenovala i iluze. Ona dodala, že je ovládá příšerně, na to jsem jí zavedla do světa pláže a havany. Nadšeně jsem se zavrtěla, když hrdě reagovala na vlky, kteří vyšli z moří. Usmála jsem se. Řekla mi, že je to velmi dobré a že se těší, až je bude taky ovládat. "To jo, to je pravda. Občas takhle ukazuji, jak vypadá Smrt a Život.. anebo vzpomínám na svého otce a tak," dodala jsem trochu smutně, ale nechtěla jsem teď sem tahat své vztahy. "Taky je to dobré na tohle," řekla jsem, když najednou vlčice byla v iluzi, že pod ní je led, ona stojí na vodě a led praská. Ale místo vody, do které měla spadnout, padá do nekonečné propasti. Chtěla jsem vidět její výraz, ale dál jsem jí netrápila. Opět stála na svých packách. "Můžeš s tím prostě dělat, co si usmyslíš."

"Ale to pak nemáš žádný požitek z lovu, musí tě to nudit, no ne?" Přeci, když po někom jen myšlenkou hodíte hořící ohnivou kouli, pak vyprchá ten efekt, když se za někým honíte a lovíte ho vlastně holýma tlapkama. To je podle mě lepší, než jen myšlenkou a bez práce si ulovit potravu. Dobře, někdy je to výhoda, ale někdy to prostě není ono.
Po otázce, či může naše figura běhat, jsem dodala, že dokáže i létat. Ale nechala jsem ji, ať tu volně pobíhá jako nějaký scvoknutý vlk. Vlčice se najednou začala soustředit a před ní se vytvořily šípy z ohně, ale ne z obyčejného. Vypadalo to, jako kdyby pálila nějaké přírodě škodlivé látky a tak plameny změnily barvu. Ale ona mi vysvětlila, že je to zelený oheň právě proto, že má takovou speciální magii. Proto má i jedno oko zelené a není to od magie země. "Abych se přiznala, taky bych sázela na zemi. Ale teď je mi to jasné.. to je hustý," řekla jsem omámeně. Taky jsem chtěla něco podobného umět. Když jsem viděla vlka, jak hoří i zevnitř a celý zeleně, zablesklo se mi v očích. "Iluzi si neříkala, viď? Ta je taky skvělá, koukej," řekla jsem. Připadala jsem si jako někdo, kdo nic neumí a tak jsem chtěla i já vytáhnout eso z rukávu. Tu se najednou kolem nás objevil písek, který štiplavě pálil do tlapek. Nad námi bylo slunce, bylo léto a vedle nás nekonečné moře. Stály jsme na pláži. Nestálo mě to žádnou energii. A ještě k tomu z moře vyšla parta namakaných, svalnatých a vypracovaných vlků, kteří se oblizovali, když viděli naše kožichy. Posměšně nad nimi jsem zamrskala ocasem a ještě chvilku si užívala ten pocit tepla, i když jsem vlastně místo toho seděla ve sněhu. Iluze zmizela a s ní i veškeré teplo, které na nás působilo. Doufala jsem, že to vlčici ohromí stejně tak, jako ona ohromila mě.

Vlčice mi ukázala, co dokáže s ohněm. Ale tak nějak jsem tušila, že to byl jen střípek a vlastně se v jejích packách skrývá o mnoho víc. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem.
Ona mi řekla, že už osmaženou kořist měla, ale není to moc dobré a ona usmažená kořist dlouho netrpí. Heh, ušklíbla jsem se. "Rychlá možná, ale musíš se u toho zapotit.. to horko musí být nesnesitelné," vžila jsem se do kůže druhého, který asi tak mohl hořet. Neuměla jsem si to ani představit, často jsem trpěla v létě na slunci, ale být sama v plamenech...
Po zapálení mě vlčice pochválila, že je to dobrý začátek. Pyšně jsem vypnula hruď a usmála se. Přikývla jsem na náznak poděkování. Ona se mě zeptala, jestli dokážu tu iluzi donutit, aby běhala. Že mi chce ještě něco ukázat. "Dokážu jí donutit i létat," zakřenila jsem se. Hnědý vlk, vytvořený naší hlavou, tu najednou poskakoval a běhal tak, jak to měla druhá v hlavě promyšlené. Zřejmě se chystala k něčemu většímu a já už se nemohla dočkat. Doufala jsem tiše, že to bude jedna z těch speciálních magií, abych taky věděla, co všechno je možné.

"To by spíš tak dlouho nepřežil," dodala jsem, ale řekly jsme to tak nějak zároveň. Jen jsem se ušklíbla. Ne, vůbec mě to neděsilo.
Dodala jsem, že oheň je dobrý při lovu k zastrašení a tak, vlastně jsem ale myslela jen na jedno. To ona řekla na hlas. Usmažení za živa. Ďábelsky jsem se ušklíbla. Třeba ještě ve mně obnoví něco, co tam delší dobu dřímalo. Aby mě ještě ve smečce poznali!
"To by bylo super," dodala jsem klidně a posadila se. Už jsem si byla jistá, že si můžu sednout. Ocas jsem srulovala pod sebe a podívala se na její reakci, při pobídnutí jí, aby začala.
Souhlasila, ale poradila mi, abych se jí držela z cesty. Už prý někoho takhle i zabila. Hehe, ty časy, když pod mými tlapami umírali vlci... Zamyslela jsem se. Vyvedla mě však z myšlenek jakási velká, ohnivá koule, kterou vlčice mrskla po našem figurantovi. Bylo to pěkné, vypadalo to opravdu užitečně a nebezpečně. A co vypadá nebezpečně, to musím mít!
"Páni," dořekla jsem trochu ohromená. Náš figurant jen v dáli hořel. Ona mezitím řekla, že ještě budu umět vytvářet různé tvary, které mi pomohou v boji. "Tímhle by si malou potravu zabila na místě. A rovnou by si ji měla usmaženou," dořekla jsem s úšklebkem. "Ale popravdě jsem ještě nikdy usmažené maso neměla. Takže nevím, jak by to chutnalo," zamyslela jsem se na hlas a podívala se na hořícího figuranta. V tu chvíli díky mé myšlence zmizel a před námi už i stál vlk, opět stejně hnědý a se zelenýma očima. Myšlenkou jsem mu zapálila záda, ze kterých šlehaly plameny a vlk lehl, celý ohořelý. "Toť vše z mé strany, co se ohně týče," dořekla jsem a obnovila opět figuranta, aby mohla ukazovat další její magické umění.