Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo vidět, že Nerssie má s alfováním trochu zkušenosti, protože věděla, jaká by teoreticky alfa měla být. Řekla, že by i přátelské chování mělo mít své hranice. Souhlasně jsem přikývla. Dobře, Atray neměl žádný respekt. Kdyby nebyl na alfě, asi by ho všichni brali na lehkou váhu, což jsem nechápala, jak tohle mohl dopustit. I když si myslím, že by na alfě jako samostatný vlk měl mít trochu pevnější packu. Nechtěla jsem mu do toho kecat, ale taková ta rázná ženská by se mu tam hodila. Ale on však byl rád asi sám, rád se sám rozhodoval a byla to prakticky jeho věc, o které jsme si mohli jen něco myslet, ale nic s ní neudělat.
Potom jsme zabrousily i do Nerssiiné smečky, o které mi něco pověděla. Přikývla jsem, když mi řekla, že s Bloodym se potkala před několika dny. Alfa a ona ji potká až po několika dnech... To mi nešlo do hlavy. Tak když už jsem alfa, budu v tom lese trávit čas a mít o něm nejvyšší rozhled! Ale ne, že si prostě odejdu a nazdar, ať to má na krku beta. Poté, co jsem řekla Ners, že by měla mít vyšší postavení, mi řekla, že jí na tom tak nezáleží. Přikývla jsem. Nakonec přiznala, že to, jak blízko máme smečky, je až děsivé. "To je. Ale zase je to dobré," dodala jsem a začala přemýšlet. "Někdy tě vezmu do Erynijského lesa, ukážu ti to tam a tak," nabídla jsem jí. Dobře, asi jsem jí začala brát trochu jako kamarádku, ale co už. Je pravda, že jsem k nikomu neměla tak blízko - asi hlavně proto, kolik společných vlastností jsme měly.

Trochu jsem se Nerssie rozpovídala o naší smečce. Když jsem jí řekla, že je náš alfa na postavení sám a je takový milejší, neumí si prosadit respekt, ona naklonila hlavu do strany. Zřejmě se jí honilo něco hlavou, ale slíbily jsme si, že si nebudeme číst myšlenky. Proto jsem jí nechala. Ona pak po mně zopakovala, jestli má opravdu vlčata na betě. "Ano. Já bych tak tedy neučinila, ale asi v nich má největší oporu. Měl prý kdysi partnerku, ale.. ona jaksi utekla? Odešla? Nevím. Nezemřela ale, to vím jistě. Jen už tu prostě není. A on je na alfě sám," dopověděla jsem. Ners se mě zeptala, jestli mu to nepřijde divné, že ten respekt nemá. "Tak každý by alfoval jinak, no, ale on to vede spíše přátelsky než pod pevnou tlapou."
Abych nemluvila jen o své smečce a o svých názorech, zeptala jsem se i já jí, jaká je její smečka. Dodala, že jsou velmi malí a alfa je prý rázná. Pak je tam ještě druhá, Bloody, který je na alfu jako stvořený. "Bloodyho znám. Byl to první vlk, kterého jsem potkala, když jsem sem přišla. Měla jsem na noze tržnou ránu od medvěda a on mi ji vyléčil," vzpomínala jsem. Ale nechtěla jsem do toho Nerssie nijak skákat, proto jsem ji poslouchala dál. Zmínila Cernuna, betu. Toho jsem neznala, proto jsem jen přikyvovala. A potom zmínila i omegu, že je to šílenec. Tam by se Weriosasa vyjímala nejlépe, pomyslela jsem si a poslouchala i dál. Nakonec řekla, že na deltě a ani gammě nikoho nemají. "U nás máme tedy tři na postavení delta, se mnou včetně. A myslím si, ne, že bych se chtěla nějak chlubit, že jako lovec mám dost velkou pravděpodobnost na gammu. Ale divím se, že ty nejsi třeba delta, anebo gamma lovec taky. Bylo by to užitečné," řekla jsem jí svůj názor. Hned na to jsem si sedla a olízla si ještě zbytky krve z kamzíka na tlapkách. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a opět se soustředila na vlčici. "Stejně je to zvláštní, že máme smečky hned vedle sebe," ušklíbla jsem se. Něco na tom bude.

Bylo až moc děsivé, co všechno společné jsme spolu měly. Nejen, že naše smečky byly hned vedle sebe, ale celkově, shodovaly jsme se i povahou a tak. Zmateně jsem tikala pohledem kolem sebe, abych se taky ujistila, že tu jsme samy. Docela mě znervózňovalo, když jsem byla někde na území a opodál byli jiní vlci. Ale tu byl klid. A přitom je to tu takové pěkné, pomyslela jsem si. Ale co jsem se rozhlédla do krajiny, bylo tam moc moc míst, která musela taky stát za ten pohled.
Když jsem se před Ners zmínila o Weriosase, řekla mi, že jí to něco říká. Mít tak její magie, asi bych Weriosase trochu načechrala kožich, zazubila jsem se nad představou, že jdu proti ní jako bílý tygr, načež kolem mě hoří zelený oheň. "To chápu," dodala jsem tiše a poslouchala další její slova. "No. On je tam alfa sám, jediný vlk. Atray. A on je takový moc.. jak to říct," zamyslela jsem se. "Hodný?" On by se nedokázal opřít a říct někomu něco do očí. "Potřeboval by tam pevnou ruku, i když pod sebou má svá vlčata. Jenomže vlčata, z těch nikdo prostě respekt nemá, no," říkala jsem své myšlenky nahlas. Byla to jeho věc, že je na alfě sám a že má bety svá vlčata. Podle mě by se mu však nějaká partnerka, aby na alfě nebyl sám, hodila. "Tak jako všichni jsou tam na ní alergičtí, ohrazují se proti ní, on vlastně i alfa, ale... on to nebere nijak vážně, podle mě. Mně se zdá, že tam nemá respekt. Tedy, má, je to alfa, co si budem říkat, ale... takový ten respekt, že když něco řekne, všichni sklapnou," vysvětlila jsem jí to, co jsem si myslela a podívala se směrem na Ageronský les.
"A co tam u vás? Jaké tam jsou alfy?" Zeptala jsem se a usmála se.

Kamzíka, ze kterého zbyly prakticky jen kosti a takové to nestravitelné, jsem nechala být kamzíkem a opět jsem se věnovala mé společnici.
Nahodily jsme téma o smečkách. Nejdříve se mě zeptala, jestli do nějaké patřím, načež já ji řekla, že ano. Představila jsem ji nedaleký les, hned vedle hor na jižní straně, Erynijský. Potom jsem se jí zeptala i já, jestli taky někam patří, už jen ze slušnosti. Ona dodala, že patří taky do lesa tu blízkého, Ageronského. "Tak to je pěkný," řekla jsem s úšklebkem. Ona patřila hned do lesa vedle, jako já, ale na severní straně. Ušklíbla jsem se.
"Já jsem ve smečce už taky nějakou dobu. No... nás tam je teď celkem dost, ale je ti tam jedna vlčice, nevychovaná a namyšlená jak týden," řekla jsem jí. "Mám chuť jí vždycky srazit hřebínek," zamručela jsem. Neměla jsem ji ráda, opravdu. "Jmenuje se Weriosasa. Neznáš jí, že?" Kdyby jí Ners znala, z Weriosasy by nezbyly ani ty její ošklivé chlupy, pomyslela jsem si vzápětí.

Nedaleko poskakující kamzík nám oběma přišel v hod. Já měla hlad a chtěla jsem si ještě zkusit lov s magiemi, načež Ners taky vypadala hladově a trochu vyhuble. Bylo to samozřejmě její věc, ale když se tu tak neboze potuloval, nebyla by škoda ho nechat jít?
Zapojila jsem i Ners do lovu, abych se před ní nějak nevytahovala. To bych totiž nerada. Protože jedinou věcí, co mě dokáže rozzuřit, je, když někdo řekne, že jsem namyšlená, egoistická a předvádím se. Kdyby to alespoň byla pravda!...
Nerssie mě pochválila opětovně, jako já ji. Jen jsem zamrkala a přikývla. Načež jsem na nic nečekala a pustila se do masa. Bylo lahodné, šťavnaté a jako by se rozpadalo na jazyku. Opravdu, moc mi chutnalo a já takhle nezaplnila žaludek už dlouho. Většinou jsem podobné dobroty ulovila smečce, ale sama jsem byla na ušácích.
Poposedla jsem taky kousek od masa, které už bylo takřka pryč, jako by zmizelo před očima. Jen jsem se usmála a podívala se na Ners, která si neustále olizovala čenich. A já, už podvědomě, jsem to dělala taky. Ta krev se mi dostala všude. "Jo no, byl výbornej," odsouhlasila jsem a zamlaskala.
Po chvilce, aby nestála řeč, se mě Ners zeptala, jestli patřím do nějaké smečky. "Heh, nebudeš tomu věřit, ale patřím. A je nedaleko! Tady, les vedle těchto hor," ušklíbla jsem se a hlavu sklonila k packám, abych si je taky očistila. "A ty? Musela bys být pro smečku silným přínosem," dořekla jsem. S jejími magiemi by smečka klidně mohla soupeřit i s jinou smečkou.

Náhle jsem zmizela v plamenech. Nerssie mě oslovila, ale já byla soustředěna na plameny, které se šířily kolem mě. Jen jsem zamrkala očky, když mi řekla, že dokážu vlka vyděsit. Přitáhla jsem uši ke krku a natáhla krk, takže jsem vypadala jako nějaký bůh milosti.
O magiích mi Ners ještě něco pověděla, ale já pozorovala v dálce se motajícího kamzíka. Soustředěně jsem se na něj rozhodla zaútočit, když mi Ners odsouhlasila, že má hlad a chce jíst. Samozřejmě to bylo ze srandy, ale nenecháme přeci tak velkého a šťavnatého kamzouše odejít. Proto jsem se zneviditelnila a pomocí iluzí ho nahnala přímo k Ners. Spokojeně jsem zapředla, když po něm skočila a zakousla se mu do krku.
Přiskočila jsem k ní a podívala se jí do dvoubarevných očí. "Dobrá práce," řekla jsem jí a zahleděla se na maso. A protože i já na něm měla podíl, nečekala jsem na její reakci a zakousla jsem se do něj. "A víš, že já taky ne? Musím říct, že mi to chybělo!" Ta chuť byla opravdu lahodná a nenahraditelná. Čerstvost navždy.

Docela mě zaujal Nerssiin počet speciálních magií. Já chtěla jednu, maximálně dvě, ale ona to vzala rovnou na pět. Mrskla jsem ocasem, když mě ujistila, že jich je opravdu pět a že i tohle je na ní moc, proto další nechce. Nějak jsem se zamyslela nad speciální magií, která by pro mě byla dobrá, když se najednou kolem mě vytvořil ohnivý kruh. Zmateně jsem se rozhlížela, ale Nerssie jsem nikde neviděla, plameny byly až moc vysoké. Zasoustředila jsem se a plameny zhasla. "Heh, chybka se vloudila," dodala jsem s úšklebkem. Musela jsem ještě dost trénovat.
Nerssie mi předvedla i svou poslední magii, která se týkala ničení. Byla zajímavá, ale já stejně měla otázku, kolikrát ji využila. Docela ji tato otázka překvapila, ale stejně mi na ni odpověděla. "Tak to není až tak špatné," zamyslela jsem se. Jen si sedět, vidět v dálce nějaké zvíře a tomu by najednou vybouchlo srdce. Zvíře by padlo k zemi a já bych se došla jen nažrat. Ale stejně, kde je ta akce? Ten adrenalin v krvi?
A jako na potvoru se kolem nás proháněl kamzík. "Co říkáš na malý... ehm, malou snídani?" Zeptala jsem se jí, ale pro jistotu jsem se podívala na nebe. Bylo ráno. Teplo. Zvláštní. Začala jsem se soustředit na svou magii neviditelnosti, když jsem v tu ránu zmizela. Opatrně jsem našlapovala, až jsem se dostala hned vedle kamzíka. Byla jsem jen pár centimetrů od jeho krku. Tu jsem se však zviditelnila, ale ještě předtím pomocí iluzí před něho postavila partu vlků tak, aby běžel přímo k nedaleko stojící Nerssie. On tak učinil a hnal se přímo na ní. Jeho zabití teď bylo v jejích packách. Přesně tak jsem to chtěla udělat.

Značně zaujatě jsem pozorovala Nerssie a veškeré její zákeřné umy. Bylo to opravdu chválihodné, co všechno ovládala a jak jí to šlo. Ale přiznejme si, nikdo není dokonalý a podle mě některé magie měla rádoby navíc. Ani je nevyužije. Ovšem, jestliže jsou rodové, tak si takové magie nevybíráme, proto se dalo chápat, že je tak často nevyužila.
Vysvětlila mi, že se taky někdy bojí, že se jí magie zblázní a tak. "Fúú, to by byla celoGallirejská katastrofa," dodala jsem. Ale byla jsem si jistá, že takhle ozbrojených vlků tu po Gallireře chodí několik. A tak Nerssie jistě nebyla jediná.
"Takže jich máš, pokud správně počítám, dohromady pět?" Zeptala jsem se jí pro ujištění. Bylo to husté, jak někdo měl bohaté předky, co se magií týče. Můj otec moc magií nevyužíval, ale byla jsem si jistá, že moje matka jistě nějakou magii měla. Speciální.
Ale matku jsem nikdy nepoznala.
Nerssie mi ukázala na tlapě červený kříž. Dodala, že si myslela, že to má na svědomí Smrt a proto šla za ní. Té to ale práce nebyla, když najednou Nerssie přitáhla kámen. Položila na něj packu a ozvala se jen rána. Kámen se roztříštil na několik malých kousků. Neuvěřitelně jsem se podívala na miniaturní částečky, které z kamene zbyly. "Tak to je hustý," řekla jsem s neuvěřením v očích. "Ale popravdě.. jak často tuhle magii využíváš?" Zeptala jsem se jí a ušklíbla se. To mě zajímalo, protože jsem si nemohla nijak představit, k čemu by taková magie byla.

Líbilo se mi, že když jsem celou dobu naslouchala Nerssie já, ona teď naslouchala mně. Soustředila se a zřejmě si to všechno představovala ohledně Života. Samozřejmě jsem očekávala ještě nějaké otázky, ale asi to vstřebala a věděla to, co potřebovala. Každopádně, kdyby něco ohledně něho chtěla ještě zjistit, stojím hned naproti ní.
Poté, co se mi tu přeměnila na tygra, opět se vrátila do své podoby a hned se zase pokusila o další magii bolesti, jsem se jí zeptala na dost pádnou otázku. Ona se zasmála, i když trochu smutně. Byl to zvláštní smích, abych pravdu řekla. A potom mi odvětila, že si to uvědomuje.
Na chvilku byla ticho, ale poté mi to začala vysvětlovat. Podívala jsem se přímo do jejích očí, ale nyní jsem se neutápěla v ingoustově černé barvě, nýbrž už ve světle červené a zelené. Dodala, že mít tolik magií je super, že se cítí neporazitelně a mocně. "To chápu. Asi bych si tak taky připadala," dodala jsem. Ale nevím, asi by mě to časem omrzelo. Ners mi však dodala, že je to těžké jak pro její fyzickou, tak ale i psychickou stránku. Přikývla jsem. "To ti věřím. Já bych měla strach, že v těle třeba toho tygra už zůstanu," ušklíbla jsem se. Nebylo by to na škodu, ale jak byste s takovým tělem lovili? Těžce. Každý ušák by si vás hned všiml. "Ale musím uznat, že těch magií máš vážně hodně. Obdivuhodně hodně," zazubila jsem se a sklopila uši. Zadívala jsem se na ten samý les, co Nerssie, ale já nevěděla, co je to zač. Znala jsem zase ten druhý, Erynijský.

Po popsání Života jsem očekávala jisté otázky. Hlavně ohledně toho, co se týče, že se od něho nebude chtít odejít. "Tušila jsem, že se zeptáš," zazubila jsem se a přední packy natáhla před sebe, abych se protáhla. "Je totiž tak milý a obětavý.. že z něho srší taková ta pozitivní energie a pocit bezpečí, že budeš hodně váhat, či tam zůstat, s takovým tím pocitem, že ti nic nehrozí, anebo odejít do té.. reality," snažila jsem se jí to vysvětlit. Bylo to poměrně těžké něco takového objasnit, musela by to zažít na vlastní kožich.
Nerssie se nabídla, že mi ukáže další speciální magii, ale k tomu musí využít iluzi, jelikož je to magie bolestivá a nepříjemná. Přikývla jsem a iluzi obnovila. Nejdříve jsem sledovala naší figuru, ale nic se nedělo. Otočila jsem se na Ners, když jsem si všimla černých očí. Vypadala, jako kdyby jí je někdo vypíchl. Bylo to divné.
Figura se v tu ránu složila k zemi v bolestech a v křečích, které jsem díky magii cítila lehce i já. Bylo to nepříjemné. Ners mi to i trochu popsala, ovšem, já jí to věřila. Pak se s těma černýma očima otočila proti mně, což nebylo nijak příjemné při té představě. Ani bych nevěděla, jak se jí bránit. "Uvědomuješ si, že s těmi tvými všemi magiemi si tu můžeš chodit jako boss, všem poroučet a když neposlechnou, jen je uškvařit nebo nechat zemřít v bolestech, a to jen myšlenkou?" Zeptala jsem se jí. Z čeho má pak takový vlk radost ze života?

Na nepřímo položenou otázku, co vlastně všechno o Životu ví, mi sdělila akorát pár hlavních informacích, i když některé vynechala. Poté dodala, že je to všechno, proto jsem se rozhlédla a zaměřila se jen na její zvláštní, dvoubarevné oči. "No. Život... vypadá nějak takhle," konečně znázornění Života, pokus č. 4. "Žije na vrcholku Narrských kopců, platí se u něho rostlinami. Je to úplný opak Smrti - je milý, rozdavačný, povídavý a budeš mít co dělat, aby ses od něho dostala pryč. Je to až nebezpečné," dodala jsem. Ono, srovnat si to se Smrtí muselo být obtížné, proto bych se nedivila, kdyby tomu nevěřila. "Hlavně sbírá nějaké ty fialové... sedmikrásky, vlčí máky a tak," dodala jsem. Ano, byl to pěkný úchyl na kytky. Ale už to asi mají v rodině, protože Smrt není o nic lepší.
Po přeměně se do tygra jsem na nic nečekala a položila jí pár otázek. Na odpovědi jsem jen přikývla.
Poté jsem se nevyhla i popichovací otázce ohledně tuleňů a tak, na což odpověděla negativně. Jak jinak. "A divíš se?" Zeptala jsem se jí, když mi řekla, že si vlci moc na tygry nedovolují. Já bych asi nevěděla, co bych dělala, kdyby proti mně takový tygr vyšel.
Ale dál jsem to neřešila. Ona mi však řekla, že má ještě jednu. Kolik jich ještě má? Napadlo mě v zápětí, když se zmínila o nové iluzi. Nakopla jsem starou figurínu do původní podoby, poodstoupila a nechala jí prostor, aby ukázala, co ještě umí.

"Upřímně se divím taky," přiznala jsem se a usmála se. Ve své podstatě se na mě Smrt mohla vykašlat a nemusela mě vyslechnout, ale ona i přes to nějakým způsobem splnila mé požadavky. Co by vlk neudělal pro blyštivé drahokamy, proplulo mi hlavou a jen jsem se zavrtěla.
Nerssie mi řekla, že by se však chtěla podívat za jejím bratrem. "To se ti nedivím. Víš o něm něco a byla si tam už?" Jelikož jsem s ním měla malé zkušenosti, tak jsem se ve své podstatě nabídla, že bych jí ho klidně ukázala, jak vypadá a řekla jí o něm pár podrobností. Třebaže má rád kytky a tak.
Poté se mě zeptala, jestli chci vidět i něco dál. Přikývla jsem a tak se dala do mluvení o její čtvrté speciální magii. Její rod musel být ale hodně magicky založený, pomyslela jsem si a dál se soustředila na její schopnosti. Ona však neotálela a přede mnou se místo ní objevil velký, bílý tygr. Řekla, že je to jednoduché, i když já to moc nepobírala. Ale stejně. "Páni," vstala jsem a prohlédla si jí. Bylo to zajímavé, jak se vlk dokázal takhle přeměnit na něco úplně jiného, a přitom okolní přírodě nebezpečného. "To musí být praktické, ale určitě to má i nevýhody... Třebaže tě kořist vidí, ale při souboji to pro tebe musí být snadné někoho srazit," pomyslela jsem si a stále si ji prohlížela. "A na co se změníš teď? Uděláš tu fialovou mlhu a bude z tebe tuleň?" (//Ne, to není propagování Neona). Pobídla jsem jí s úšklebkem a posadila se, jako bych si nechávala naservírovat její další schopnosti.

"To já jsem se s tím zas tak moc nepárala a vzala jsem to dvakrát za sebou," zazubila jsem se potěšeně, když mi řekla, jak na tom s návštěvou Smrti byla ona. Smrt ze mě měla obrovskou radost, asi tak, jako já z ní.
Poté jsem vlčici zmínila, že jsem tu něco přes dvě zimy, ale tohle počasí se mi k tomuto ročnímu období nějak nehodí. Ona zavětřila a dodala, že bude hůř, s čím jsem musela jen souhlasit. Najednou mi odpověděla, že ona neví, jak je tu dlouho, ovšem, delší doba to jistě je. Přikývla jsem jí a nechtěla jsem už dále tohle téma rozebírat. Bylo by to nesmyslné.
Sedla jsem si a podrbala se na boku. Pitomý hmyz. Ani v zimě to nedá pokoj, zamračila jsem se a ještě trochu zabrala, abych konečně drápy zajela do srsti a dostala se na kůži. Bylo to příjemné. Po mém představení se na mě trochu vyděšeně podívala. Tedy, spíše překvapeně. No co, vlk taky hold může dělat překvapující závěry. Tu však promluvila i ona a představila se jako Nerssie, což překvapilo mě. Zřejmě na to jdeme obě lépe, než minule, pomyslela jsem si s ušklíbnutím a přikývla.
Po chvilce, když jsem se ponořovala do svých myšlenek, se ozval Nerssiin hlas. Zeptala se, jestli chci ještě něco vidět. "Ty máš ještě něco v rukávu? No sem s tím!" V skrytu duše jsem doufala, že to budou magie speciální. Ty mě teď zajímaly takřka nejvíce.

Na té vlčici bylo poznat, že má trochu radost z mého strachu z její sekyry. Ale kdo by neměl, když máte u krku dvoumetrovou sekyru, ostrou jako břitvu? Stačil by jen nádech a možná by byl i poslední.
Ona mi odpověděla, že nechutné je to možná trošku. Já bych na to asi žaludek neměla, letěl by hned můj oběd ven, než abych ho spořádala dovnitř. Přikývla jsem s úšklebkem, protože jsem si prostě stále nedokázala představit naporcovaného jelena nebo zajíce. Muselo to být fakt zvláštní a jedinečné. Ale třeba o tom to bylo.
Na otázku, jestli ji ta sekera třeba nebije do krku anebo do hrudníku, odpověděla spíše neutrálně. Že už je zvyklá, sekera je lehká a ona tam má hustší srst. To se dalo chápat. Většinou si vlk prostě přivykne. "Tak to jo," uznala jsem a usmála se. Třeba mně by to dost překáželo, kdybych skákala po nějaké potravě a sekera mě bouchla do krku. Asi bych chvíli byla bez dechu.
Ještě mě však zajímala její zmiňovaná elektřina. Ona však vybídla mě, ať mluvím o svých magiích. "Já jsem ti ve své podstatě všechno ukázala. Myšlenky, iluze, neviditelnost - s tou je fakt sranda!" Ušklíbla jsem se. "A potom trénuji ten oheň no.. a vzduch. Ten ale moc neumím. Já jsem u Smrti byla jen dvakrát, tak jsem nestihla ještě našetřit, aby mě to všechno doučila no. Ale musím ještě trénovat," dodala jsem a usmála se. Nevěděla jsem, co jí ještě říct o svých magiích. "Jsem tu necelé dvě zimy. Tedy, tohle je druhá, no. I když na zimu je poněkud teplo," začala jsem vnímat počasí. Kupodivu jsem to teď na tričku neměla. "A jak dlouho jsi tu ty?" Zeptala jsem se jí. "Mimochodem, jestli si nevzpomínáš na mé jméno, ehm... Skylieth."

I když by si člověk pomyslel, že takovéhle dvě vlčice, které mají v úmyslu všechny vlky usmažit a umořit někde hluboko v zemi, si nikdy nenajdou společné téma a nebudou si rozumět, zřejmě jsme byly výjimka. Protože já jsem ji zcela dobře chápala. Ba naopak jsem nepochopila ostatní, kteří by hráli na to, aby hned na začátku konverzace řekli: "Ahoj, jsem Karel, umím se proměnit v žížalu jo a ještě plivu kyselinu." Pak by to nebylo nic zábavného, protože postupně poznávat dotyčného a skládat si veškeré informace do sebe jako mozaiku, to už je teprve um!
Vlčice přede mě zabodla sekeru. Na krku ji už neměla. Docela zvláštní. Dodala, že je to velmi praktické. I když já si myslela, že to musí být únavné, takovouhle sekerku nosit na krku. Za chvíli bych dělala hodně hluboké stopy. A ona zmínila, že však vlka zabít nedokáže. Tu se však sekera otočila proti mně a zastavila se mi těsně u krku. Dál nemohla. Polkla jsem takřka na sucho, s lehkým strachem a podivným pocitem na zádech. Ale sekera zase během mžiku visela u vlčice na krku, když mi řekla, že má vlastní mysl a vždy ji potrestá. Bylo docela vtipné představit si sekeru se svou myslí. Najednou mi vlčice řekla, že s tím zabije jen ostatní zvěř, a zmínila nakrájeného jelena. "To musí být nechutné a masochystické," pomyslela jsem si vzápětí. Ale i tak, ulehčovalo to život. "Nemlátí tě ta sekera na krku třeba do hrudníku anebo do krku při běhu? A tak?" Ne, téhle otázce se prostě nedalo vyhnout.