Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na to, co řekla Nerssie, Freya reagovala trochu arogantně. Na jednu stranu se to dalo chápat, na druhou stranu.. já jsem jí nic hnusného neřekla, jen jsem jí prostě odpovídala. A to stejně chladným tónem, jako ona mně. Takže bych se měla taky naštvat?
Neřešila jsem to. Freya mi řekla, že jsem mohla něco říct. "Dobře, byly jsme tady na horách. Měla jsem jí říct: "Počkej tady, za pár hodin jsem zpátky, jen se dojdu zeptat, jestli se mnou můžeš k Vodopádům," a potom tě jít hledat, jelikož jsem nevěděla, kde ty, Radny anebo Atray jste, pak vás vyrušovat a ptát se vás, jestli si jí můžu vzít k Vodopádům?" Nechápala jsem její postup. Dobře, kdybych to nějak dopředu plánovala, asi určitě bych se jich došla zeptat, jestli s ní mohu jít k Vodopádům. Ale byla jsem delta, takže jsem asi měla v hlavě srovnáno a věděla jsem, co dělám, no ne?
"Vodopády jsou územím naší smečky," řekla jsem a slovo "naší" jsem trochu zdůraznila. "Ale není to hlavní centrum smečky. To je Erynijský les. Vodopády jsou jen území k tomu," dodala jsem, aby taky pochopila, jak jsem to myslela. Snad jsme se chápaly.
Tu se mě Freya zeptala, jestli jsem jí to tady chtěla ukázat, anebo jaké jsem měla úmysly. Tak určitě jsme to tu chtěly zničit a vykrást, no. Co jiného, než jí to tu ukázat, bych tu asi mohla dělat? Řekla jsem si pro sebe nepochopitelně. "Ano. Jen ukázat. Nedaleko jsme lovily a tak jsme se chtěly napít. Tohle mi přišlo jako pěkné místo, které bych jí mohla odhalit. Vzhledem k tomu, že do smečky, do které tohle území zapadá, patřím," vysvětlila jsem jí. Opravdu jsem neměla náladu se tu s ní nějak dohadovat, proto jsem jen tiše zabručela a otočila se na Ners. Ta mi myšlenkou poslala vzkaz. "A pak se div, že alfa nemá respekt," vtipkovala jsem a ušklíbla se. Samozřejmě jsem to nemyslela nijak vážně, Freya byla betou zaslouženě a tak jsem si prostě dělala jen srandu, což mohla Ners poznat.
Nerssie taky něco řekla, a to, že patří do Ageronské smečky a přidat k nám se nehodlá. "No, nějak tak. Prostě jsme se šly napít. Vláčet se až k jezeru, od hor, které jsou tady vedle, mi přišlo zbytečné." Už mě nebavilo jí to stále vysvětlovat jako malému vlčeti. Už snad byla dospělá, no ne? Tak to mohla pochopit.

Při představě, jak Nerssie svítí, mi řekla, že by to bylo dobré, dělala by chodící baterku. "To jo!" Zazubila jsem se. Pomocí iluzí jsem se pokusila vytvořit úplně stejnou vlčici, jako je Nerssie, akorát tyrkysově ozářenou. Ona mi řekla, že by byla tyrkysová světélka na ní a místo očí by měla červené koule. Přesně tak, jak to popsala, jsem vytvořila iluzi a začala se nahlas smát.
Ještě jsme řešily něco ohledně toho, že je zima, ale přitom je počasí jako v létě. Kdo ví, koho to byla práce, nicméně jaksi nás vyrušil cizí pach. Tedy, pro mě známý.
Má iluze Nerssie jako Vánočního stromečku se v tu ránu vypařila a já jen protočila panenky. Ta aby nebyla všude, uchechtla jsem se. Přišla až k nám a pozdravila. "Zdravím," odvětila jsem jí stejným tónem, jakým to ona pronesla ke mně.
Najednou mi řekla, jestli se mě může ptát, co tu dělá tahle vlčice. "To je prosím, beta naší smečky, dcera Atrayova. Vypadá na to, co?" Řekla jsem Nerssie v hlavě a podívala se na Freyu, dělajíc, jakoby nic. Tu se Nerssie postavila vedle mě a řekla jí, že je tu taky a klidně může mluvit na ní. Jen jsem se ušklíbla, ale nasadila jsem zpátky kamenný pohled, abych vypadala stejně ledově jako naše beta.
"Můžeš," dodala jsem. Chtěla jsem jí ještě říct: "Tak se ptej," ale nemohla jsem hned být drzá a zlá. "Je to, prosím, má dobrá přítelkyně a vzala jsem ji s sebou na své vlastní riziko." Bylo to dobré vysvětlení a hlavně to byla pravda. Proto jsem jí to říkala stejným tónem, jako ona mně, akorát jsem nevynula tak hrdě hruď. "Nejme přeci v Erynijském a ani tam namířeno nemáme. Tudíž v tom nevidím problém, když je tu se mnou," odvětila jsem jí a sedla si. Nelámala jsem si s tím hlavu, protože jsem nic trestného neudělala.

Bavily jsme se o Ageronu a o tom, že tam svítí i některá zvěř a tak. Nerssie mi řekla, že jí mrzí, že nesvítí i členi smečky. Usmála jsem se nad tou představou načež jsem se zamrskala a opět si vlezla na svůj oblíbený kámen. "To by bylo až moc divné, kdyby si svítila, ne?" Zeptala jsem se jí. "Vypadala bys jako přerostlá světluška," dopověděla jsem a popsala tak to, co jsem měla v hlavě jako představu. Zazubila jsem se a koukla se na nebe. Bylo pravé poledne.
Ners mi slíbila, že až zjistí, proč to vlastně svítí, dá mi vědět. "Myslím, že to nikdo neví a o pravém důvodu se dá pouze spekulovat," řekla jsem svou myšlenku nahlas a zastřihala ouškama. Nakrčila jsem čenich, když se kolem mě plazil nějaký brouk. Tys měl být zazimovaný! Napadlo mě jako první, když jsem ho viděla. Bylo to divné. To jsem celou zimu přečkala? Nejsem žádný medvěd!
Načala jsem tedy otázku i na Ners, proč je takové teplo. Ona mi řekla, že to neví, a připadá si, jako by bylo léto a ne zima. Přikývla jsem. "Třeba v létě bude sníh, a v zimě bude teplo!" Ale co může způsobit takový jev? To, že se roční období vymění?
Chvíli jsem se povalovala, ale pak jsem vstala a došla vedle Ners. Sedla jsem si na zem a iluzí jsem vytvořila před námi vlka. "Heh," ušklíbla jsem se. Vlk začal čichat k zemi, načež se před ním vytvořil a zjevil velký, bílý jelen. Vlk ho ignoroval, když najednou se rozeběhl, skočil mu na záda a chytil se předními packami o jeho paroží. "Taky se tak často nudíš?" Zeptala jsem se jí a nechala celou iluzi zmizet. Ucítila jsem totiž známý pach.

Nerssie se to tady zjevně líbilo. Bylo mi to hned jasné, proto jsem ji sem taky vzala, že. Vodopády byly opravdu vysoké a překrásné, já tu mohla vysedávat třeba i několik dní. Nadšeně jsem se rozvalila na kameni a podívala se na Ners, která stála u potoka.
Řekla mi, že ví, o čem mluvím. "Ano, ano, přesně to," dodala jsem. Jakoby mi četla myšlenky, hehe. "Fakt? Tak to musí být pěkné.. a zajímavé!" Řekla jsem při představě, jak tam všechno barevně svítí a tak. "Taky by mě zajímalo, proč to svítí," dodala jsem nakonec a vstala jsem. Oklepala jsem se a ještě se došla napít. Voda byla celkem ochlazující, ale okolní teplota na to, že byla zima, stále rostla. Nechápala jsem to.
Podívala jsem se tázavě na Nerssie a otočila hlavu do strany. "Teď mi řekni, proč je tak teplo, když je vlastně období zimy," zeptala jsem se jí. Některé věci byly prostě nevysvětlitelné, ale tohle mi nešlo do hlavy.
Kdysi mi otec vysvětloval, proč je den a proč je noc, proč je jaro, léto a tak, ale tohle mi neřekl. Že by se na zimu mohlo oteplit. Nějaká neočekávaná kalamita? Kdo ví.

Když šla Nerssie za mnou, měla nějaké připomínky, že je to tu horší, než na druhé straně. Ale poté, co uviděla krásný závoj vody, zjistila, že to za to stálo. Jen jí spadla čelist a řekla prosté "páni!" načež já už dělala, že jsem si zvykla. Ale popravdě, měla jsem tohle místo opravdu moc ráda. Bylo krásné, dalo se zde přemýšlet a tak všechno...
Nerssie došla až ke mně a když jsem jí řekla, že je tu smečka, řekla mi, že si koleduje o pořádný průšvih. "Ale." Řekla jsem jí. "Já tě sem vzala a kdyby někdo měl problémy, tak mu to," pod vodou, "jistě ráda vysvětlím!" Ušklíbla jsem se ďábelsky. No co, sice jsem sem přivedla někoho cizího, ale brala jsem ji už jako někoho, komu můžu věřit. Vlastně, byla první, komu jsem trochu věřila. Protože za tu dobu, co tu jsem, se tu nikdo takový neukázal. Kdo by si se mnou rozuměl, natož, aby mi byl v něčem podobný.
Nerssie mi řekla, že je to tu fakt pěkné. Jen jsem zamlaskala a oblízla si čenich. "Jojo, o něm vím. Byla jsem tam ještě se ses... no, prostě jsem tam byla. Tam je to taky takové kouzelné, ale on celý Ageron je magický," řekla jsem jí. Už jen ten svítící mech no a co si budeme povídat...

<<< Armanské hory

"To budeš koukat!" Řekla jsem jí, když jsem se pustila po hlavě dolů z hor. Bylo to těžší, než se vysápat nahoru, protože jste se museli zapírat a brzdit celým tělem.
Došly jsme o něco níže, tedy, ne až úplně dolů. A najednou byl v dálce slyšet šumivý zvuk vody, který se rozléhal po okolí. Pozdvihla jsem obočí a počkala na Ners, která si to šinula za mnou. Hned na to jsem se rozešla směrem po zvuku.
Tu jsem prošla přes křoví a spatřila to. Ústící vodopády, několik desítek metrů vysoké a padající přímo z vršku hory. Nadšeně jsem se zavrtěla a pustila se o kousek dál, blíže k nim. "Tak jsme tady," dořekla jsem, ale musela jsem mluvit o trochu hlasitěji než předtím, jelikož voda byla příliš hlučná. "Vítám Tě u vodopádů. Na území naší smečky, ale co už. O tuhle krásu by byla škoda se nepodělit," zazubila jsem se šibalsky a seskočila z několika kamenů dolů, k potoku. Potoku, kterým tekla padající voda. Napila jsem se a smočila si tak hrdlo. Hned na to jsem se rozhlédla, abych našla svůj velký, placatý kámen. Doskočila jsem k němu a vlezla si přímo na něj, kde jsem si sedla. Čekala jsem, že Ners půjde taky, ale byla to její věc. Ještě jsem natáhla krk a zkontrolovala si, že je to opravdu můj. Nahoře byla packa s písmenem S, které bylo uvnitř. Ano, je to on.

Bylo vidět, že nad něčím Ners přemýšlí. Ve mě to škubalo, abych si ty její myšlenky přečetla, ale nechtěla jsem porušit slib. Raději jsem se držela od toho všeho dál a podívala se na výhled.
Tu jsem uslyšela její slova. Potvrdila mi, že je dobrý nápad, abychom si lesy navzájem ukázaly, tím pádem mne i ona pozvala do Ageronu. Bylo to fajn, jistě se tam někdy za ní stavím. Nadšeně jsem zamrskala ocasem.
Po chvilce jsem byla ticho. Takové to trapné ticho, kdy nevíte, co si říct. Tu však Ners díky bohu promluvila, jestli nechci někam zajít. Protože je moc brzo na to, aby se vrátila do smečky a ani se jí tam moc nechce. "Dobrý nápad," řekla jsem a čekala, jestli někam vyrazí jako první. Mezitím jsem se rozhlédla do krajiny a přemýšlela, kam bychom mohli jít. Uvnitř mě se válel kamzík a potřeboval trochu spláchnout, proto mě jako první napadlo nějaké jezero anebo řeka. A nebylo lepší místo, než hned z hor ústící vodopády.
Sice to bylo smečkové území, ale já do té smečky patřila a proto nebyl problém tam sebou na vlastní riziko vzít. A ten, kdo by s tím měl problém, by s tím problém mít nechtěl, protože by nedopadl dobře. "Pojď za mnou, něco ti ukážu," pobídla jsem jí a vstala. Oklepala jsem se. Začínalo mi být celkem dost teplo, které na zimu nebylo vůbec normální. Ale co už, u vody se můžeme i ochladit.

>>> Vodopády

Bylo vidět, že Nerssie má s alfováním trochu zkušenosti, protože věděla, jaká by teoreticky alfa měla být. Řekla, že by i přátelské chování mělo mít své hranice. Souhlasně jsem přikývla. Dobře, Atray neměl žádný respekt. Kdyby nebyl na alfě, asi by ho všichni brali na lehkou váhu, což jsem nechápala, jak tohle mohl dopustit. I když si myslím, že by na alfě jako samostatný vlk měl mít trochu pevnější packu. Nechtěla jsem mu do toho kecat, ale taková ta rázná ženská by se mu tam hodila. Ale on však byl rád asi sám, rád se sám rozhodoval a byla to prakticky jeho věc, o které jsme si mohli jen něco myslet, ale nic s ní neudělat.
Potom jsme zabrousily i do Nerssiiné smečky, o které mi něco pověděla. Přikývla jsem, když mi řekla, že s Bloodym se potkala před několika dny. Alfa a ona ji potká až po několika dnech... To mi nešlo do hlavy. Tak když už jsem alfa, budu v tom lese trávit čas a mít o něm nejvyšší rozhled! Ale ne, že si prostě odejdu a nazdar, ať to má na krku beta. Poté, co jsem řekla Ners, že by měla mít vyšší postavení, mi řekla, že jí na tom tak nezáleží. Přikývla jsem. Nakonec přiznala, že to, jak blízko máme smečky, je až děsivé. "To je. Ale zase je to dobré," dodala jsem a začala přemýšlet. "Někdy tě vezmu do Erynijského lesa, ukážu ti to tam a tak," nabídla jsem jí. Dobře, asi jsem jí začala brát trochu jako kamarádku, ale co už. Je pravda, že jsem k nikomu neměla tak blízko - asi hlavně proto, kolik společných vlastností jsme měly.

Trochu jsem se Nerssie rozpovídala o naší smečce. Když jsem jí řekla, že je náš alfa na postavení sám a je takový milejší, neumí si prosadit respekt, ona naklonila hlavu do strany. Zřejmě se jí honilo něco hlavou, ale slíbily jsme si, že si nebudeme číst myšlenky. Proto jsem jí nechala. Ona pak po mně zopakovala, jestli má opravdu vlčata na betě. "Ano. Já bych tak tedy neučinila, ale asi v nich má největší oporu. Měl prý kdysi partnerku, ale.. ona jaksi utekla? Odešla? Nevím. Nezemřela ale, to vím jistě. Jen už tu prostě není. A on je na alfě sám," dopověděla jsem. Ners se mě zeptala, jestli mu to nepřijde divné, že ten respekt nemá. "Tak každý by alfoval jinak, no, ale on to vede spíše přátelsky než pod pevnou tlapou."
Abych nemluvila jen o své smečce a o svých názorech, zeptala jsem se i já jí, jaká je její smečka. Dodala, že jsou velmi malí a alfa je prý rázná. Pak je tam ještě druhá, Bloody, který je na alfu jako stvořený. "Bloodyho znám. Byl to první vlk, kterého jsem potkala, když jsem sem přišla. Měla jsem na noze tržnou ránu od medvěda a on mi ji vyléčil," vzpomínala jsem. Ale nechtěla jsem do toho Nerssie nijak skákat, proto jsem ji poslouchala dál. Zmínila Cernuna, betu. Toho jsem neznala, proto jsem jen přikyvovala. A potom zmínila i omegu, že je to šílenec. Tam by se Weriosasa vyjímala nejlépe, pomyslela jsem si a poslouchala i dál. Nakonec řekla, že na deltě a ani gammě nikoho nemají. "U nás máme tedy tři na postavení delta, se mnou včetně. A myslím si, ne, že bych se chtěla nějak chlubit, že jako lovec mám dost velkou pravděpodobnost na gammu. Ale divím se, že ty nejsi třeba delta, anebo gamma lovec taky. Bylo by to užitečné," řekla jsem jí svůj názor. Hned na to jsem si sedla a olízla si ještě zbytky krve z kamzíka na tlapkách. Nadšeně jsem zavrtěla ocasem a opět se soustředila na vlčici. "Stejně je to zvláštní, že máme smečky hned vedle sebe," ušklíbla jsem se. Něco na tom bude.

Bylo až moc děsivé, co všechno společné jsme spolu měly. Nejen, že naše smečky byly hned vedle sebe, ale celkově, shodovaly jsme se i povahou a tak. Zmateně jsem tikala pohledem kolem sebe, abych se taky ujistila, že tu jsme samy. Docela mě znervózňovalo, když jsem byla někde na území a opodál byli jiní vlci. Ale tu byl klid. A přitom je to tu takové pěkné, pomyslela jsem si. Ale co jsem se rozhlédla do krajiny, bylo tam moc moc míst, která musela taky stát za ten pohled.
Když jsem se před Ners zmínila o Weriosase, řekla mi, že jí to něco říká. Mít tak její magie, asi bych Weriosase trochu načechrala kožich, zazubila jsem se nad představou, že jdu proti ní jako bílý tygr, načež kolem mě hoří zelený oheň. "To chápu," dodala jsem tiše a poslouchala další její slova. "No. On je tam alfa sám, jediný vlk. Atray. A on je takový moc.. jak to říct," zamyslela jsem se. "Hodný?" On by se nedokázal opřít a říct někomu něco do očí. "Potřeboval by tam pevnou ruku, i když pod sebou má svá vlčata. Jenomže vlčata, z těch nikdo prostě respekt nemá, no," říkala jsem své myšlenky nahlas. Byla to jeho věc, že je na alfě sám a že má bety svá vlčata. Podle mě by se mu však nějaká partnerka, aby na alfě nebyl sám, hodila. "Tak jako všichni jsou tam na ní alergičtí, ohrazují se proti ní, on vlastně i alfa, ale... on to nebere nijak vážně, podle mě. Mně se zdá, že tam nemá respekt. Tedy, má, je to alfa, co si budem říkat, ale... takový ten respekt, že když něco řekne, všichni sklapnou," vysvětlila jsem jí to, co jsem si myslela a podívala se směrem na Ageronský les.
"A co tam u vás? Jaké tam jsou alfy?" Zeptala jsem se a usmála se.

Kamzíka, ze kterého zbyly prakticky jen kosti a takové to nestravitelné, jsem nechala být kamzíkem a opět jsem se věnovala mé společnici.
Nahodily jsme téma o smečkách. Nejdříve se mě zeptala, jestli do nějaké patřím, načež já ji řekla, že ano. Představila jsem ji nedaleký les, hned vedle hor na jižní straně, Erynijský. Potom jsem se jí zeptala i já, jestli taky někam patří, už jen ze slušnosti. Ona dodala, že patří taky do lesa tu blízkého, Ageronského. "Tak to je pěkný," řekla jsem s úšklebkem. Ona patřila hned do lesa vedle, jako já, ale na severní straně. Ušklíbla jsem se.
"Já jsem ve smečce už taky nějakou dobu. No... nás tam je teď celkem dost, ale je ti tam jedna vlčice, nevychovaná a namyšlená jak týden," řekla jsem jí. "Mám chuť jí vždycky srazit hřebínek," zamručela jsem. Neměla jsem ji ráda, opravdu. "Jmenuje se Weriosasa. Neznáš jí, že?" Kdyby jí Ners znala, z Weriosasy by nezbyly ani ty její ošklivé chlupy, pomyslela jsem si vzápětí.

Nedaleko poskakující kamzík nám oběma přišel v hod. Já měla hlad a chtěla jsem si ještě zkusit lov s magiemi, načež Ners taky vypadala hladově a trochu vyhuble. Bylo to samozřejmě její věc, ale když se tu tak neboze potuloval, nebyla by škoda ho nechat jít?
Zapojila jsem i Ners do lovu, abych se před ní nějak nevytahovala. To bych totiž nerada. Protože jedinou věcí, co mě dokáže rozzuřit, je, když někdo řekne, že jsem namyšlená, egoistická a předvádím se. Kdyby to alespoň byla pravda!...
Nerssie mě pochválila opětovně, jako já ji. Jen jsem zamrkala a přikývla. Načež jsem na nic nečekala a pustila se do masa. Bylo lahodné, šťavnaté a jako by se rozpadalo na jazyku. Opravdu, moc mi chutnalo a já takhle nezaplnila žaludek už dlouho. Většinou jsem podobné dobroty ulovila smečce, ale sama jsem byla na ušácích.
Poposedla jsem taky kousek od masa, které už bylo takřka pryč, jako by zmizelo před očima. Jen jsem se usmála a podívala se na Ners, která si neustále olizovala čenich. A já, už podvědomě, jsem to dělala taky. Ta krev se mi dostala všude. "Jo no, byl výbornej," odsouhlasila jsem a zamlaskala.
Po chvilce, aby nestála řeč, se mě Ners zeptala, jestli patřím do nějaké smečky. "Heh, nebudeš tomu věřit, ale patřím. A je nedaleko! Tady, les vedle těchto hor," ušklíbla jsem se a hlavu sklonila k packám, abych si je taky očistila. "A ty? Musela bys být pro smečku silným přínosem," dořekla jsem. S jejími magiemi by smečka klidně mohla soupeřit i s jinou smečkou.

Náhle jsem zmizela v plamenech. Nerssie mě oslovila, ale já byla soustředěna na plameny, které se šířily kolem mě. Jen jsem zamrkala očky, když mi řekla, že dokážu vlka vyděsit. Přitáhla jsem uši ke krku a natáhla krk, takže jsem vypadala jako nějaký bůh milosti.
O magiích mi Ners ještě něco pověděla, ale já pozorovala v dálce se motajícího kamzíka. Soustředěně jsem se na něj rozhodla zaútočit, když mi Ners odsouhlasila, že má hlad a chce jíst. Samozřejmě to bylo ze srandy, ale nenecháme přeci tak velkého a šťavnatého kamzouše odejít. Proto jsem se zneviditelnila a pomocí iluzí ho nahnala přímo k Ners. Spokojeně jsem zapředla, když po něm skočila a zakousla se mu do krku.
Přiskočila jsem k ní a podívala se jí do dvoubarevných očí. "Dobrá práce," řekla jsem jí a zahleděla se na maso. A protože i já na něm měla podíl, nečekala jsem na její reakci a zakousla jsem se do něj. "A víš, že já taky ne? Musím říct, že mi to chybělo!" Ta chuť byla opravdu lahodná a nenahraditelná. Čerstvost navždy.

Docela mě zaujal Nerssiin počet speciálních magií. Já chtěla jednu, maximálně dvě, ale ona to vzala rovnou na pět. Mrskla jsem ocasem, když mě ujistila, že jich je opravdu pět a že i tohle je na ní moc, proto další nechce. Nějak jsem se zamyslela nad speciální magií, která by pro mě byla dobrá, když se najednou kolem mě vytvořil ohnivý kruh. Zmateně jsem se rozhlížela, ale Nerssie jsem nikde neviděla, plameny byly až moc vysoké. Zasoustředila jsem se a plameny zhasla. "Heh, chybka se vloudila," dodala jsem s úšklebkem. Musela jsem ještě dost trénovat.
Nerssie mi předvedla i svou poslední magii, která se týkala ničení. Byla zajímavá, ale já stejně měla otázku, kolikrát ji využila. Docela ji tato otázka překvapila, ale stejně mi na ni odpověděla. "Tak to není až tak špatné," zamyslela jsem se. Jen si sedět, vidět v dálce nějaké zvíře a tomu by najednou vybouchlo srdce. Zvíře by padlo k zemi a já bych se došla jen nažrat. Ale stejně, kde je ta akce? Ten adrenalin v krvi?
A jako na potvoru se kolem nás proháněl kamzík. "Co říkáš na malý... ehm, malou snídani?" Zeptala jsem se jí, ale pro jistotu jsem se podívala na nebe. Bylo ráno. Teplo. Zvláštní. Začala jsem se soustředit na svou magii neviditelnosti, když jsem v tu ránu zmizela. Opatrně jsem našlapovala, až jsem se dostala hned vedle kamzíka. Byla jsem jen pár centimetrů od jeho krku. Tu jsem se však zviditelnila, ale ještě předtím pomocí iluzí před něho postavila partu vlků tak, aby běžel přímo k nedaleko stojící Nerssie. On tak učinil a hnal se přímo na ní. Jeho zabití teď bylo v jejích packách. Přesně tak jsem to chtěla udělat.

Značně zaujatě jsem pozorovala Nerssie a veškeré její zákeřné umy. Bylo to opravdu chválihodné, co všechno ovládala a jak jí to šlo. Ale přiznejme si, nikdo není dokonalý a podle mě některé magie měla rádoby navíc. Ani je nevyužije. Ovšem, jestliže jsou rodové, tak si takové magie nevybíráme, proto se dalo chápat, že je tak často nevyužila.
Vysvětlila mi, že se taky někdy bojí, že se jí magie zblázní a tak. "Fúú, to by byla celoGallirejská katastrofa," dodala jsem. Ale byla jsem si jistá, že takhle ozbrojených vlků tu po Gallireře chodí několik. A tak Nerssie jistě nebyla jediná.
"Takže jich máš, pokud správně počítám, dohromady pět?" Zeptala jsem se jí pro ujištění. Bylo to husté, jak někdo měl bohaté předky, co se magií týče. Můj otec moc magií nevyužíval, ale byla jsem si jistá, že moje matka jistě nějakou magii měla. Speciální.
Ale matku jsem nikdy nepoznala.
Nerssie mi ukázala na tlapě červený kříž. Dodala, že si myslela, že to má na svědomí Smrt a proto šla za ní. Té to ale práce nebyla, když najednou Nerssie přitáhla kámen. Položila na něj packu a ozvala se jen rána. Kámen se roztříštil na několik malých kousků. Neuvěřitelně jsem se podívala na miniaturní částečky, které z kamene zbyly. "Tak to je hustý," řekla jsem s neuvěřením v očích. "Ale popravdě.. jak často tuhle magii využíváš?" Zeptala jsem se jí a ušklíbla se. To mě zajímalo, protože jsem si nemohla nijak představit, k čemu by taková magie byla.