Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Raději bych to nechala při tom starém pořadí, ať už se v tom nedělá větší bordel.

Když Nerssie přistoupila k jeskyni, všimla si, jak začal jeden ze znaků blikat. Řekla mi, že její vrozená magie je oheň, tudíž jsme si obě tvar ve znaku X přiřadili k ohni.
Celkově jsme teď jen stály před jeskyní a přemýšlely, co bychom mohly udělat. Mě napadlo, že bych doběhla pro ostatní, abych zjistila, co u jezera našli a jestli nám to v něčem pomůže. Ners souhlasila, avšak když jsem chtěla odejít, spatřila jsem všechny vlky, jak se hrnou sem na kopec. "Hehe, ani jsem nemusela nikam chodit," řekla jsem vděčně. V poslední době jsem dost zlenivěla.
Sníh byl stále opravdu všude, a ač sluneční paprsky naznačovaly, že by se mohlo pomalu blížit jaro, hory se tomu nějak vyhnuly. Dávala jsem to zavinu té jeskyni, ze které opět vyšla lavina. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou a čekala, až se všichni vlci na hory vyškrábou.
Jedna z nich, bílá vlčice s černou špičkou ocasu, měla v tlamě nějakou květinu. Vůbec nic jsem neříkala, nějaké oznámení o tom, co jsme našly a tak, nic. Byla jsem ticho. Ať si na to přijdou sami.
Vlčici napadlo nacpat květinu do toho otvoru. Ale sníh, který se právě začal sypat z jeskyně, nepřestal a stále se valil. Jestli je někdo v Jedlovém pásu, musí teď proklínat všechny živé, pomyslela jsem si. Docela bych to chtěla vidět. Z bezpečného místa, samozřejmě...
Coeden najednou vyvalil nápad, že bychom mohli podle těch znaků použít magie v pořadí, v jakém tam jsou. Problém však byl v tom, že já jsem ovládala akorát dobře oheň, který však Ners měla jako vrozenou magii. Vzduch jsem teprve trénovala, potom zemi a vodu? Ani jednu z magií jsem nevlastnila, popravdě, nechtěla jsem. I když zem by nebyla od věci, ale i tak. Proto jsem jen couvla a čekala, jestli někdo začne něco konat, nebo tu přežijeme léto i s další zimou.

// Další příspěvky z mé strany už neočekávejte, nechť se to vyvine z vašich tlap 3:D

//Asi by bylo lepší počkat o něco déle, ale mít celý, hotový příspěvek, který zahrne všechno, co se stalo, než za chvilku mít v podstatě nedopsaný post, ve kterém si ani nezmínila, že tě Lennie srazila na zem a takové ty ... detaily :D
EDIT: Nevím no, asi napiš, ale od Carmen v podstatě nemáš žádnou reakci, jen opsala to, co bylo zmíněné osudem... Ale zkus to no, nějak si to domysli XD

Červená růže → Nerssie

Bílá růže → Danique

1. balení pralinek z bílé čokolády → Meadow
2. balení pralinek z bílé čokolády → Scarita
3. balení pralinek z bílé čokolády → Storm

1. balení pralinek z hořké čokolády → Winter
2. balení pralinek z hořké čokolády → Cora
3. balení pralinek z hořké čokolády → Takki

1. plyšový vlk → Kessel
2. plyšový vlk → Nox

*spiklenecky mne ruce*
To se mi líbí. To se mi moc líbí 3:D ^-^

Chápala jsem Nerssiinu náladu, že je celkem nabručená, jelikož byla vyčerpaná. Ale já se snažila být za dobře, ovšem, vše co jsem udělala bylo špatně. Zamručela jsem. Nesnaž se o kamarády, nesnaž se! Naštvaně jsem se poučila, protože po každém lehkém dotknutí se Ners na mě zavrčela, a to dost nemile. Proč se o to snažíš? Nechápavě jsem nad sebou zakroutila hlavou.
Když jsem vlezla do malé jeskyňky, moc se mi tam nelíbilo. Trpěla jsem totiž klaustrofóbií, a ač to nikdo nevěděl, docela silně. Jen jsem v rychlosti popsala Ners vše, co jsem viděla a pádila jsem odtamtud pryč. Hlavně taky proto, že z jeskyně se linul další sníh. "Netuším, nic moc mi to nepřipomínalo," řekla jsem a podívala se na znaky ještě venku. Jeden ze znaků blikal po celou dobu, co padal z jeskyně sníh. Zamračila jsem se. "To je divné," konstatovala jsem si spíše pro sebe, ač nahlas.
Nerssie navrhla, že by to mohly být symboly magie. "Je to možné, ale jak to poznáme? Ony se snad magie nějak označují?" Hned jsem si to představila. Voda jako vlnky, vzduch jako zakroucené vlnky, oheň jako plameny a země jako květina. Nic jiného mě nenapadlo, ale symboly v jeskyni nebyly ani trochu do těchto věcí znázorňujících magie podobné.
Sedla jsem si na zem a dívala se, jak sníh přestal z jeskyně padat. "Už víme, kde se bere," řekla jsem si zase spíše pro sebe. Značně zamyšleně jsem svůj pohled upřela na jeskyni a podivné tvary, přemýšlejíc, jak sníh zastavit. "Napadá tě něco? Já bych asi zavyla, aby nás slyšeli ti, co šli pro ten předmět.. anebo nevím. Půjdeme tam? Ač ty jsi vyčerpaná... dojdu tam sama," řekla jsem. Ne, nebyla jsem typ, co by se nabízel, ale nevěděla jsem, jak tuhle záhadu vyřešit. A opravdu mě to zajímalo, ač jsem měla náladu se otočit a odejít. Už hlavně kvůli chování, kterým ke mně Ners přistupovala.

Podivné vibrace půdy, následné spatření valících se kamenů. Zmateně jsem se dívala po okolí a snažila se vymyslet, kam utečeme a jak se ukryjeme. Nechala jsem to však bohužel na Ners, ve kterou jsem měla plnou důvěru. Svěřila jsem jí svůj život do jejích tlap a ona nás ochránila. Použila magii ohně, i toho zeleného, i té její tlapy, která tříští věci na kousíčky. Nadšeně jsem se na ní podívala, když kameny byly pryč. "Otevři oči! Zvládly jsme to... tedy, zvládla si to," řekla jsem jí povzbudivě a dloubla do ní packou. Nadšeně jsem se zavrtěla a podívala se po okolí. Díky tomu, jak Ners použila všechny možné magie s ohněm, sníh v okolí roztál. Vyvalila jsem oči, když jsem si všimla malé jeskyně, která svou velikostí napodobovala jeskyni pro skřeta. Šťouchla jsem do Ners. "Vidíš to?" Zeptala jsem se jí znovu a vyskočila jsem na všechny čtyři. Následně jsem se oklepala a vydala se k jeskyni. Ale když jsem byla skoro u malé jeskyně, začal se z ní sypat sníh, který se nabaloval na další sníh. Nechápavě jsem uskočila, aby mne další lavina nevzala s sebou a podívala jsem se na Ners. Brala jsem to s humorem. "Nechceš si zasurfovat?" Pobídla jsem jí a díky magie iluzí jsem vytvořila velkou plošinu na sněhu. Věděla jsem však, že díky ochraně nás a jí samotné je Ners vyčerpaná. "Ta jeskyně...," popisovala jsem jí místo, kde jsem se nacházela. Byla o kus dál a já nevěděla, jestli má ještě síly na to, aby sem došla. "Jsou tu podivné symboly... co myslíš, že to znamená?"
Nechápavě jsem přenesla váhu ze přední tlapy na zadní a olízla si čenich. "Tenhle znak vypadá jako koule," pomyslela jsem si nahlas a pohlédla kolem sebe. Nikde jsem žádnou spojitost mezi jeskyní a znaky neviděla.
Když jsem však přistoupila k jeskyni blíže, všimla jsem si otvoru, do kterého by něco pasovalo. "Hele, poslyš," křikla jsem na Ners. "Je tu otvor, do kterého by pasovla nějaká věc. Myslíš, že je to ta věc, co letěla kolem nás a jak za ní běželi ti tupci?" Zašklebila jsem se a přemýšlela, co by mi tak mohlo danou věc připomínat. Ale nic jsem nevykoumala. Třeba nám k tomu pomůžou ty znaky...

<<< Jedlový pás

Byla jsem ráda, že se Ners přidala ke mně a mohly jsme spolu jít na vysoké hory, odkud všechen ten sníh přišel. Hory... lavina. Kdo by to čekal? Ironické poznámky prostě byly na místě, jelikož jsem nepochopila chování ostatních ohledně vyděšení z laviny. Ani nevím, ale měla jsem chuť sem jít a na všechny jich ještě tak 10 poslat.
Ners souhlasila a doprovázela mě. Nadšeně jsem sebou hodila a snažila se vyškrábat se po hoře nahoru. Sníh byl takřka všude a já jen zamračeně nadzvedala packy, kterým se to ani zdaleka nelíbilo. "To je dobře, že s námi nikdo nešel.. a kdyby jo, poslaly bychom ho na lavině dolů," řekla jsem Ners a tiše se ušklíbla. Škodolibost se prostě nedala odpustit. Ke všemu jsem však ucítila podivné vibrace. "Cítíš to? Vidíš to?" Začala jsem se postupně ptát Ners.
Podívala jsem se před sebe a zastavila jsem se. Ucítila jsem silné bourání do země a spatřila v dálce obrovské, na nás se valící, kameny. "Co teď?!" Začala jsem tak trochu panikařit. Klid, dýchej. Neviditelnost ti nepomůže, vzduch taky ne... myšlenky, iluze, sakra sakra! Jančila jsem v duchu a soustředila se na vyhýbání se zatím malým kamínkům. "Nemůžeš je svou magií roztříštit na kousky? Rozbít je, jako tamten na těch horách? Anebo co budeme dělat?!" Byla jsem tak v šoku, že jsem stála na místě. Najednou jsem ale instinktivně začala couvat dozadu a nehledíc na to, kde za mnou Ners stojí, jsem se opatrně snažila sejít níž a níž. Ale k čemu? Nechala jsem to na Ners, má totiž tolik magií, že to ani na všech čtyřech packách nespočítám a proto jsem se spoléhala na ní. Poprvé v životě se na někoho spoléháš. Poprvé. Uvidíme, jestli za to stojí...

Na Nerssie bylo vidět, že je celkem naštvaná. Ale přiznejme si to, kdo by v takovéto situaci podrážděný nebyl? Stojíte tu mezi deseti vlky, spadne na vás lavina sněhu a ještě k tomu začne znovu chumelit. Trochu mi to taky kazilo náladu, ale snažila jsem se být alespoň vůči Ners klidná, vzhledem k tomu, že ona za to nemůže. Avšak ostatní za to jistě mohou, podle mě.
Proužkovaná mi najednou řekla, ať nezapomenu na to, že to já jsem jí sem zavedla. Zněla naštvaně, asi kdyby to bylo opačně, taky bych byla takhle "milá". Nicméně přijala jsem to od ní a podívala se kolem sebe. Když jsem zjistila, že oheň posloužil jako ohřívač a vysoušeč všem, lehce jsem zavrčela a rozhlédla se. Ještě tak někomu pomáhat, to jo, zamručela jsem.
Ners konstatovala, že je to normální lavina a neměli bychom si z toho dělat tak těžkou hlavu. "Kdo by čekal, že na horách bude sníh?" Ironicky podáno, ale co už. Všichni z toho moc vyváděli.
Tak nějak jsem všechny ostatní ignorovala. Nevnímala jsem je, jestli třeba na mě mluví anebo se snaží upoutat mou pozornost. To by teď nedokázal snad nikdo. Krom otce, zamyslela jsem se. Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala podobné myšlenky pryč, a začala se soustředit na situaci tady. Nějací vlci se rozhodli vydat se pryč, možná za něčím, co tu proběhlo. Taky jsem hladová, mihlo se mi hlavou a nasála jsem tak pachy okolních zvířat do čenichu. Ale byli cítit hlavně všichni ti vlci, co tu byli s námi.
Zaslechla jsem něco o létajícím předmětu. Hah, zlatokopky. Mě však napadlo, že bych se mohla podívat do hor, jestli tam není někdo / něco, co lavinu spouští. Podívala jsem se směrem k Ners a zahrála to trochu do autu. Nechci tu být s takovým davem a jít hledat nějaký poklad, který tu prolétl... no, ehm, ne. Co třeba dělat, že se jdeme podívat tam nahoru, co se tam děje, a případně na ně ještě nějakou lavinu shodit? No nebyla by to sranda? Ano, určitě bych se toho zúčastnila, protože jsem už tak trochu škodolibá. Ale já za to nemůžu, to sestra!

>>> Sněžné hory

//Hned jdu na to... já zase chtěla psát včera po celý den, ale musela jsem čekat na Geiba... :D Takže tak, už jdu na to. Holt někdo není denně u počítače, ale užívá si života i tam.. venku :D
Edit: Počkat, Geib ještě nepsal. Musím napsat až po něm, nebo ne?
EDIT Edit: Dobře, dobře, nekřič na mě :D To jste mi mohli říct rovnou... -.- Dokoukám díl Doctora Who a jdu na to (cca 10 min) :D (Pozn. Tohle mám tak rád, když musím reagovat na 600 předchozích postů x.x :D)

Vlci. Vlci všude kolem! Tady.. támhle... tajdle.. tady taky... i tu vedle mě! Ó vlčí bóže.. proč tu všichni jsou? V hlavě jsem zmateně tikala očima sem a tam. Zrovna dvakrát jsem velké množství vlků na jednom místě nepreferovala, už jen hlavně proto, že se mi to od mé smečky vymstilo.
Neřešila jsem už to, co bylo. Důležitější je to, co bude, a proto jsem tiše došla k Suertemu a řekla mu, ať mě alespoň neignoruje. Oslovil mne a pak řekl, že mě neignoroval. Známe. Ten sarkastický tón to potvrdil.
Když jsem se vrátila zpět k skupince, ke které se přidal i další vlk, tiše jsem zavrčela. Chtěla jsem tu stát jen s Ners a trénovat si magie, možná bych ještě snesla toho Coedena, protože vtipkoval se mnou, ale nějakou bílou vlčici a dalšího otravného vlka, to bylo na mě moc. Tiše jsem zavrčela a podívala se směrem, kterým se rozléhal podivný zvuk.
Všichni utichli a dívali se jedním směrem. Než jsem se stihla otočit a podívat se tím směrem taky, spatřila jsem bílý závoj, který zakrýval celou krajinu. Zavřela jsem oči a očekávala silný náraz. A taky že ano. Pohltil mne sníh, který nás všechny přikryl. Po několika sekundách jsem nemohla popadnout dech, proto jsem zmateně zahrabala packami. To mi nepomohlo, přišel čas na oheň. Ten se rozlil kolem mě a sníh povolil ve vodu. A díky pokračování plamenů ohně uschla i voda v mé srsti a vlků kolem nás. Ne, nebyla to laskavost pro ně, ale když stáli tak blízko u mě...
Všichni se ptali, co se stalo anebo se pracně hrabali zpod sněhu. Já jsem je všechny ignorovala a rozhodla jsem se popojít blíže k místu, ze kterého sníh spadl. Rozklusala jsem se tím směrem a potichu, pro sebe, jsem začala diskutovat. "Asi to šlo odtud," zamrkala jsem očky, hledíc na vysoké, zasněžené hory. "To je zvláštní.. taková lavina.. divné," uvažovala jsem nahlas. Otázkou bylo, jestli to byla jen náhoda a prostě se spustila, díky sněžení, lavina, anebo či je to něčím způsobené. Jít se tam podívat.. nejít.. váhání začalo. Ale jak jsem byla naučená už od pudu sebezáchovy z přírody, musela jsem jít s davem. Nevyčnívat, jít s davem. Pak budeš za tu nejhorší, doprovázela jsem se myšlenkami při cestě zpět k hromádce vlků. Sníh byl stále kolem. Oheň už dávno uhasl a já jen spokojeně zamlaskala. Můj pohled padl na Nerssie. "Kde jsme to skončily?"

Přiběhla jsem na nové území, které mne však moc hezky nepřivítalo. Místo připravené hostiny na zlatém podnosu mě propleskl stromeček, který z toho měl asi i srandu. Naštvaně jsem zamručela a díky nahromaděnému vzteku jsem v žilách rozpoutala doslova oheň, který se přenesl až na stromek. "A má po, fackovat mě nikdo nebude!" Zavrčela jsem a podívala se kolem sebe. Ners mi řekla, že si to ten stromek nezasloužil. Stála jsem za názorem, že by si zasloužil i horší věci, tohle pro něj bylo to nejlepší řešení. Mohla jsem ho po kouskách rozkousat. Jeho by to bolelo víc a mě by to stálo více času a energie.
Za námi, zřejmě po pachu, přišel i Coeden. Nečekala jsem ho tu, ač jsme nebyli daleko od naší smečky, ale myslela jsem si, že jsem jediný vlk, který putuje kolem území. Ne, často jsem se na území smečky nezdržela, tedy, ne na dlouho. Vždy jsem odcestovala, nebavilo mě to být na jednom místě. Ale stejně tam poté, co odtud s Ners odejdeme, budu muset zajít a zjistit situaci.
Coedy vtipnou poznámkou upoutal mou pozornost, když poté dodal i otázku. Přikývla jsem, ač o magii ohně musel vědět. "Delší dobu, avšak už konečně začínám v ní mít cit," ďábelsky jsem se usmála a podívala se mu do očí. Pozdravil i Ners, na což jsem nijak nereagovala.
Po chvilce jsem ucítila další pachy. Vlk někam vleze a díky jeho popularitě se to v tom území nahromadí během chvilky, řekla jsem si pro sebe unaveně a ušklíbla se. Samozřejmě jsem si dělala srandu, ale co už. Do čenichu mi přišel pach Suerteho. Ten syčák, zamručela jsem otráveně a dělala, že o něm zatím nevím. Čekala jsem, jestli přijde anebo mě bude ignorovat. Ignoroval. "Hned jsem tady, jen si něco... vyřeším." Krátce jsem popsala situaci a podívala se na místo, kde stál. U něho byla ještě nějaká vlčice.
Došla jsem pomalu k nim. "Není slušné někoho ignorovat," dodala jsem. "Zdravím. Suerte. Zrádče," poslední slovo jsem si spíše řekla pro sebe, ještě jsem do něho zakašlala, takže ho těžko mohl uslyšet. To samé společnice, kterou tu měl. "Jak vidím, máš tu společnost. Nebudu rušit."
Opět jsem se oddálila, nehledíc na to, že nestihl skoro vůbec zareagovat. Došla jsem zpátky k Ners a Coedymu, když jsem v dálce viděla nějakou další vlčici. "Vidíte to? To je nevýhoda být slavným. Někam vlezete a jen kvůli vaší slávě a popularitě se to kolem vás nahromadí a převlkuje," zavtipkovala jsem a protočila panenky. Společnost mi tolik nevadila, ale převlkováno jsem zase dvakrát nepreferovala.
Nerssie se mě zeptala, co teď tu chci dělat. "Nevím, uvidíme," dodala jsem. Nezdálo se mi to, že se sem nahrnulo tolik vlků. Zvláštní. Něčím to ale být muselo...

<<< Západní Galtavar
//hurá na akci! ^^

Výskokem jsem se dostala přes hranice oddělující les a louku. Zamrkala jsem, když jsem se ponořila do hlubokého, vysokého a tajemného lesa. Měla jsem to tu celkem ráda, už jen proto, že nedaleko sídlila Smrt. Nedá se říct, že bych měla Smrt v lásce, ale nějak jsem jí brala za někoho, kým bych se jednou taky chtěla stát. Ostatní by se mi museli podřizovat a já bych byla ta nejmocnější...
...Z mých představ mě vyrušil malý stromek, který do mě naboural. "Viděla si to?! Jak do mě naboural?!" Zavrčela jsem naštvaně a zvedla se ze země po strážce, ze které bylo evidentní, kdo byl hlavním pachatelem. "To si nenechám líbit!" Zamručela jsem otráveně a naštvaně jsem dupla. Od místa dopadu packy se najednou všude rozlil oheň, který se dotkl i malého, nevyrostlého stromu. Byl nízký, a právě začal hořet. Naštvaně jsem myšlenkou ovládala oheň, i když jsem nad tím nepřemýšlela. A když stromek shořel, oheň zmizel. Zůstal jenom popel. Zrekapitulovala jsem si situaci. "Já... jsem to natrénovala! Viděla si?" Hrdě jsem vypnula hruď a ušklíbla se směrem k Ners. No... a pak že tréninkem nic nedocílíš. Chyba. Tréninkem lze docílit všeho.

<<< řeka Mathaë

Po přeskočení řeky jsem se vydala dále. Spatřila jsem před sebou několik lesíků. Vydala jsem se na pláň, že kterých jsem měla i při běhu rozhled. Smrkový les, támhle odtud je Ners, tam je Smrt... ale ten les před Smrtí, hehe! Napadlo mě ďábelsky a namířila jsem si to přímo tam. Rozpačitě jsem se rozhlédla, když jsem spatřila Píska. Nechala jsem ji být, raději jsem jí ignorovala. Náladu na nějaké vypravování o tom, co se stalo za dobu, co jsme se po několik dní neviděly, jsem neměla.
Byla tu s nějakým vlkem, kterého jsem neznala, ale jeho pach mi přišel povědomý. Jako u Freyi a dalších sourozenců. Další do party malých, rozmazlených capartů? Napadlo mě. To snad ne.. ale on vypadá normálně. Oni však nejsou rozmazlení, Radnayden anebo jak se jmenuje taky chováním nevypadá nejhůř... akorát Freya je trochu chladná a tichá, no co, povahu si nevybíráme. A je to alfova dcera, jaká si byla ty, milá Skyliuško? Ještě horší! Tak sklapni. Zavrčela jsem si tiše pro sebe a po hlavě se rozeběhla do pásu, který se rozkládal před lesem, který oplývala Smrt. No potěš pánbůh.

>>> Jedlový pás