Gallirea - Příspěvky uživatele

Coedenova reakce na moje zmizení byla poněkud zvláštní, nečekala jsem, že o této magii ještě neví. Tiše jsem se ušklíbla a nechala ho, jestli na to přijde sám. Nepochopil to, což jsem do něj původně neřekla. Myslela jsem si, že je trochu chytřejší a chápavější. Asi ne, hehe.
Nechtěla jsem ho sice hned odsuzovat, ale za pravdu mi dá snad každý, že mu to trvalo sakra dlouho, než mu došlo, že je neviditelný.
On se začal obhajovat, že za to nemůže a bylo to neúmyslně. "I tak," řekla jsem mu. Mohla jsem začít vysvětlovat, že na mě štěkat nebude a že já za to nemůžu, a dokonce bych mohla požadovat omluvu, ale nechala jsem ho být. Ještě by mě pomluvil a tak...
Po chvíli, co musel asi vyděšeně a vyplašeně poskakovat se mi najednou přiznal, že neví, jak se zviditelnit. "Aha," začala jsem se smát. "Smutné," říkala jsem si spíše pro sebe. Takové ty rýpavé poznámky, na které mi přímo nahrál a nešlo si je odpustit. "Návod?" Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Asi to muselo vypadat divně, že jsem se bavila s... ničím, nikým, když tu jaksi nebyl - vidět. Ale co už, já o něm věděla a to bylo hlavní. A asi možná vtipné bylo, že jsem se celou dobu dívala do prázdna a nevěděla, jestli se na něj vůbec dívám. Proto jsem si pomocí iluzí vytvořila jeho podobiznu, abych nevypadala za šílence, který si tu mluví sám se sebou.
"No... musíš se soustředit... jak si zmizel? To sis musel nějakým způsobem říkat, že chceš být neviditelný a zmizet... počkat, ty si chtěl zmizet, když si mě viděl?!" Zamyslela jsem se, až mi to pomalu docházelo. Tedy, tak jsem si to odvodila. Jestli to je pravda, nebo ne, mi bylo jedno. Jestli ne, tak to asi těžko vysvětlí, tvrdohlavost mi ještě nikdo nepokořil. "A já ti za to mám pomáhat? Zapomeň," řekla jsem mu a nechala jeho iluzi zmizet. Otočila jsem se a popošla o pár kroků dál, kde jsem se otočila zpět a sedla si. Začala jsem si klidně čistit tlapy a nechala být Oříškového, aby si s tím sám poradil.

Hlas, který na mě promluvil, jsem si nedokázala přiřadit. Ale vylekal mne natolik, že jsem se najednou proměnila v ohnivou kouli a chvíli jsem hořela. Co to je ksakru? To je hustý! Bože, to je skvělý, říkala jsem si pro sebe a dívala se na tlapky, jak jsou v jednom ohni. Nadšeně jsem se zavrtěla, ale chtěla jsem se opět věnovat tomu hlasu, který na mě promluvil.
On se ozval taky. Řekl, že je to hustý a potom na mě vyštěkl něco ve smyslu, že ho ignoruji. Oříšek? Ten ořech? Že by taky navštívil Smrt? "Achjo," řekla jsem si pro sebe a protočila v duchu panenky. "Podívej," řekla jsem mu a zneviditelnila jsem se taky. Nebyla jsem vidět ani dokonce když jsem hořela. Ale najednou, po uklidnění a zjištění, odkud se hlas bere, mé tělo opět přestalo hořet. Tak to je boží, pomyslela jsem si. "Už chápeš?" Řekla jsem mu. "Jak tě asi nemám ignorovat, když nejsi vidět?" Zavrčela jsem si potichu pro sebe a opět se zviditelnila. Čekala jsem, že on tak učiní taky, ale zřejmě asi svou novou magii natolik neovládal. "Ty mě vyděsíš a pak na mě ještě začneš štěkat?!" Vyštěkla jsem teď já na něj a trochu jsem zavrčela. Fakt, že si na mě toho tolik dovolil se mi vůbec nelíbil a proto jsem si to ani já nenechala líbit. Vrčením jsem mu dala najevo, že tohle opravdu není vtipný a nemusí to dopadnout dobře.
Přestala jsem vrčet a podívala se tak nějak zhruba podle představ do míst, kde by Coedy měl stát. Ale nevěděla jsem, kde stojí. "Zviditelníš se laskavě?!" Řekla jsem mu celkem podrážděně, ale už jsem se uklidnila. Vlk má chvíli radost a on mu ji takhle pokazí, tiše jsem se nad tím zamyslela a ušklíbla se.

Potichu jsem sledovala příjemnou atmosféru u jezera. V dálce jsem viděla vlka s vlčicí, jak si tuto večerní sluneční oblohu užívají spolu, a potichu jsem zasténala. Hah, partneři. Na povrch jsem se snažila vypadat, že mi to vůbec nechybí, ale popravdě, chyběl mi někdo blízký. Někdo, jako byl otec, kdo by mě vyslechl, poradil, podpořil, pomohl... díky němu jsem byla jiným vlkem. A proto jsem se taky, po jeho smrti, změnila. Do jiné podoby. Ale kdo ví, třeba se to vrátí zpět a já budu opět tím mírumilovným a poroučivým beránkem.
Ne.
Od jezera jsem se rozešla klidným krokem, chtěla jsem jít pomalu a přemýšlet nad vším. Ještě jsem se zastavila, ale najednou, přímo za mnou, tak těsně, jako nikdy, se ozvaly nějaké zvuky. Doslova na mě někdo promluvil, ale vzhledem k tomu, že to nikdo nebyl, mě to vyděsilo. Moje reakce by normálně byla se otočit a skočit po tom, hlava nehlava, ale teď jsem místo toho pocítila podivný pocit po celém těle. Najednou jsem ucítila teplo a kolem mě bylo větší světlo. Nechápavě jsem se rozhlédla, ale opravdu to šlo ze mě. Byla jsem celá v ohni. Doslova.
"C-co?" Nechápavě, co se tu právě děje, jsem se začala otáčet. Nikoho kolem jsem neviděla a ještě k tomu jsem celá hořela. Normálně bych začala křičet, ale teď jsem byla sice vyděšená, ale v klidu. Oheň mi nic nedělal. Zvláštní, pomyslela jsem si. "Je tu sakra někdo?!" Ten hlas mi ale někoho připomínal, jen jsem si to nedokázala přirovnat. "Tohle není vtipný." Popravdě? Vtipný to bylo, ale možná v momentě, kdy bych to udělala já někomu jinému. Ne, když to udělal někdo mně.

V klidu jsem se uvelebila pod stromem, který zakrýval sluneční paprsky, aby na mě nešly v tak hojném počtu a já se nemusela nijak ochlazovat.
Podívala jsem se kolem, zaujalo mě, kolik je tu vlků. Při poslední návštěvě jich bylo víc, řekla jsem si pro sebe a sedla jsem si. Končetiny mě zase zradily a proto jsem se musela protáhnout. Zavětřila jsem a vyčkávala příchod oříškového vlka. Coedena. A i když jsem jeho pach začala cítit čím dál, tím víc, najednou jako kdyby prostě otočil ty jeho šunky a odešel. Nebylo tu po něm ani stopy.
Stoupla jsem si tedy na packy s myšlenkou, že se ještě napiji a vrátím se do lesa. Když tam je ta bílá, její podobizna a ostatní, co mě mají tak rádi, řekla jsem si tiše pro sebe a protočila panenky.
Došla jsem ke břehu a začala pít studenou vodu. I když byl zrovna západ slunce a nebe ztemnilo, bylo to pěkné, jak se sluneční paprsky odrážely od hladiny. Soustředěně a rytmicky jsem opakovala hlty vody, až jsem byla plná a bez žízně. Otočila jsem se a ještě chvilku koukala na vodu a západ slunce. Pak jsem se pomalu připravovala k odchodu.

<<< Řeka Mathaë

Klusala jsem proti proudu, až se najednou řeka rozlévala do většího množství. Tedy, byla čím dál, tím širší. Nechápala jsem to, jak se tu mohla ta voda jen tak vzít a téct to. Kort ten směr. Ale voda mě hodně zajímala. Co když existuje magie vody? Musí... existuje magie ohně, vzduchu... musí i země a vody. Tak, jak mě to učil otec, pomyslela jsem si a pokračovala v chůzi. Jednou ty magie všechny ovládnu. Cíl byl jasný.
Doklusala jsem k jezeru. Stála jsem na druhé straně pláže, na které nebyla skoro ani noha. Všichni vlci, i ti, které jsem neznala, stáli díky bohu na druhé straně. A já cítila blížící se pach Oříškového. Teprve přichází. Alespoň bude více překvapen, napadlo mě. Mohla jsem mu tu připravit malou past, anebo jednoduše nějakou lest, díky které bych se alespoň lehce pobavila a zpestřila si tak průběh mého nudného života. Ale zatím se mi nic nechtělo, z toho všeho ležení a povalování se jsem byla ještě více utahanější než odpočatá.
Ulehla jsem pod stromy a dívala se na dění kolem. Snažila jsem se alespoň trochu soustředit na ostatní vlky, jelikož se mi několikrát stalo, že na mě začali mluvit zezadu a já o nich nevěděla - v tu ránu jsem je i častokrát srazila k zemi a měli po srandě. Nebylo radno chodit zezadu, když jsem o něm nevěděla - jako u koně. Kůň by vás mohl kopnout, když o vás neví, já popálit. Náhoda? Nemyslím si.

Poklidně jsem odpočívala u řeky. Bylo to zvláštní, že jsem měla tak ráda zvuk vody, který tekl proudem. A ještě k tomu, když to byl vodopád, u toho bych se mohla rozplývat hodiny.
Jenomže to by moje končetiny musely spolupracovat a ne mě brnět. Proto jsem vyskočila na všechny čtyři a snažila se udržet rovnováhu. Vlčic v pozadí jsem si nevšímala - už byl den a já slavnostně přečkala noc.
Vstala jsem a protáhla se. Nejprve tlapy přední, pak zadní a nakonec celé tělo. Ještě se oklepat a urovnat tak srst na zádech. Olízla jsem si čenich a vyrazila ještě k vodě se napít. Bylo to celkově zvláštní, cítila jsem se podivně a přespale, chtělo to něco, čím bych si mohla vybít energii. Anebo alespoň s někým hodit řeč. S někým... rozhlédla jsem se po okolí. Vlčice mě však nijak nezaujaly a jak už jsem byla od malička vychovávána, rozuměla jsem si spíše s vlky.
Ještě jednou jsem se oklepala a vyrazila se napít. A jak jsem sklonila hlavu nad hladinu, ucítila jsem povědomý pach. Ten oříškový.. pff, co mu trochu z(ne)příjemnit život? Byl ze smečky a tak už jen to mi napovídalo, že bych měla jít a utužit smečkové vztahy. Ta bílá mě nemá ráda, to vycítím, ale když na mě nebude mít kecy on, třeba jí to vysvětlí, že to mám prostě v povaze od přírody! Nadšeně, že jsem vymyslela další šílený ďábelský plán jsem se uchechtla, až jsem vyprskla vodu z tlamy. "Fuj," řekla jsem si pro sebe a vyrazila tedy proti proudu k jezeru. Těš se... mwhaha!

>>> Velké Vlčí jezero

<<< Erynijský les

Odebrala jsem se mezi stromy pryč z lesa, až jsem se ocitala u řeky. Zavrčela jsem, po zjištění, že tu jsou nějací vlci. Vodopády patří Erynijskému, ne řeka, napomenula jsem se. Takže měli právo tu být. Achjo... mohla být alespoň po dlouhé době rvačka, zasténala jsem.
Došla jsem k vodě. Aby mě vlčice nijak moc nezaregistrovaly, zhasla jsem ohýnek a opatrně se napila. Voda byla chladná a já se těšila, že mě příjemně naplní. Energicky jsem zabořila do hladiny i čenich, abych toho nahltala za chvilku co nejvíce. A podařilo se.
Začala jsem se i trochu dusit, ale to po chvilce přešlo. Ono když do sebe nalijete půl litru za pár sekund, žaludek trochu protestuje.
Sedla jsem si vedle řeky a protáhla se. Začala jsem si opět čistit packy, mohla jsem připadat někomu i jako kočka, ale to neměnilo nic na tom, že bych si je přestala čistit. Po chvilce jsem si lehla a na chvilku jsem začala bdít. Chtěla jsem si ještě odpočinout a nabrat síly do dalšího dne.

Spokojeně jsem si čistila tlapky a celkově tělo, když jsem po vydatném lovu trávila chvilku času v Erynijském lese. Začala jsem přemýšlet, co bych teď mohla asi tak dělat. No... vyspala jsem se, relaxovala jsem, lovila jsem.. asi bych se došla ještě k řece napít a pak trénovat magie, zkusit něco nového, napadlo mě pomalu a tak jsem se zvedla.
Tělo bylo chvíli uvolněné a tak bylo těžké se postavit na přesezené tlapy, které brněly. Oklepala jsem se a nadějně se protáhla, abych konečně nabrala trochu energie. Olízla jsem si čenich a všimla si dalších dvou vlčic. Tedy, jednu z nich jsem znala, a ta druhá vypadala celkem podobně té první, až na ty hnědé fleky. Protočila jsem panenky. Bude nás tu ještě víc. Paráda, pomyslela jsem si. Alespoň tu nebude nuda.
Ne, nechtěla jsem jít k nim a seznamovat se, ba naopak, raději bych byla bez další známosti. Je jich doposud tolik, že si je ani nepamatuji. Ale zaslechla jsem poslední část jejího rozhovoru. Té neznámé. Povídala, že se jí tu líbí. Další zájemkyně. Ale neříkal náhodou Atray, že už nové nepřibírá? Byla to jeho věc, já být alfou, dělala bych to poněkud jinačím způsobem, ale nebyla jsem, tak jsem musela mlčet.
Podívala jsem se před sebe a na nebe. Byla tma. Nechala jsem tedy, pomocí magie ohně, přede mnou levitovat malý ohýnek, který sloužil jako světýlko. Nadšeně jsem se otočila po ostatních a když jsem si všimla, že nikdo neregistruje mou nepřítomnost, odebrala jsem se k řece.

>>> Řeka Mathaë

// Lomíítkáá ~

<<< Vodopády

Táhla jsem zajíce před sebou, snažíc se nenarazit do nějakého stromu a ještě více se neztrapnit. Když už jsi ten lovec, napadlo mě. Protočila jsem panenky. Za chvíli budu lovit na zakázku, to tak, řekla jsem si tiše. Ale byla jsem ráda za to, že mám alespoň pro koho lovit. Bylo to lepší než jen tu kořist ulovit a protože jsem byla přejedená z posledního lovu, nechat ji být. Škoda. Ne pro mě.
Táhla jsem zajíce na jedno místo. Nedaleko Atraye a Takkiho, které jsem ale nikoli nechtěla rušit. Proto jsem se snažila nijak neupoutat pozornost do doby, než si to vyřeší a než přitáhnu i srnu, pro kterou jsem rázem utíkala zpět ke hranicím.
Nejdříve jsem místo, kam jsem zajíce dotáhla, nemohla najít, ale po chvilce čichání jsem šla po stopě krve a to bylo jednoduché. Nyní na hromádce ležela srna většího vzrůstu a dva zajíci. To jim musí stačit. Je to dohromady tak pro čtyři vlky, možná víc, odvodila jsem si od oka a posadila jsem se nedaleko nalovené potravy. Ta čerstvá krev a čerstvé maso muselo vonět na sto honů.
Abych však všem oznámila, že pokud jsou hladoví, mohou sem přijít, hlasitě jsem zavyla. Nechtěla jsem však rušit v debatě ty dva, pokud projednávali něco důležitého, ale jistě mé zavytí museli slyšet i vlci v jeskyni a možná i v okolích územích. Pokrčila jsem se, ouška jsem přirazila ke krku a protože jsem nerada byla středem pozornosti, raději jsem popošla od potravy o kus dál. Ukousla jsem si jen kousek zajíce, protože jsem hlad neměla, ale i tak. A kdyby měl někdo kecy o tom, že alfa jí první, řeknu, že tu nebyl dřív, než já.. ne, to je blbost. Řeknu, že jsem ho táhla a tohle se utrhlo a alfa po mě předkousané maso jíst nebude. Jo, to je dobré! Ještě štěstí, že nikdo nemohl mé myšlenky slyšet. No co, lovec jsem byla a když jsem to celé ulovila, snad jsem na kousek masa právo měla, no ne?
Sedíc opodál jsem se začala čistit a poklidně se soustředit na dění kolem. A co teď? Jsi odpočatá, najedená, magie budeš mít.. nevím. Někam se projít? Kolem? Uvidím ještě, pomyslela jsem si a plánovala si tak, co budu dělat v následujících dnech. Teď jsem však čekala, jestli někdo přijde na... *pohled na oblohu*... oběd a potrava zmizí, anebo tu potrava zůstane pro mě a já budu jediným návštěvníkem této zákaznické restaurace: "Lovíme se Skylieth, s.r.o."

<<< Erynijský les

Poklidně jsem klusala přes les, až jsem pomalu zaslechla v dáli šumivé pozadí vody. Natěšeně, že se zase rozvalím na kameni a budu si užívat života, jsem se vydala po zvuku, ale nebe se začalo pomalu zatahovat a začalo i podivně mrholit, čímž vzniklo šero. To ale není vůbec pěkné počasí na relaxování! Napadlo mě naštvaně.
Doklusala jsem ke svému velkému, oblíbenému kameni, který měl ještě z dávných dob vypálenou mou packu pomocí magie ohně ze strany. Natěšeně jsem si naň ulehla a rozvalila se. Jelikož bylo celkem chladno, napadla mě hnedle první věc. Oheň. Teplo! Zavrtěla jsem se a podívala se kolem sebe. Nikde nikdo. Z nebe už ani nepadaly ty otravné malé kapky, které by bránily plamenům. Je načase natrénovat magii ohně! Úkol byl jasný. Udělat oheň kolem dokola kamene, na kterém se teď povaluji. A abych pravdu řekla... šlo to hladce. Kolem kamene se najednou utvořil jako při nějakém obřadu kruh z plamenů ohně, které příjemně hřály. Já se konečně rozvalila na ohřátý kámen, který jsem začínala čím dál, tím víc milovat. Ocas jsem nechala volně, stejně jako packy, ale měla jsem nastražená ouška, kdyby náhodou hrozilo nebezpečí. Až po chvilce mi došlo, že několika metrové plameny, šlehající opravdu vysoko, mě chrání. Byla jsem zcela v bezpečí, takhle jsem to měla opravdu ráda.
Připadala jsem si jako nějaká ještěrka. Bylo to zvláštní, tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších činností. Rozvalovat se na teplém, sluncem ohřátém kameni (nebo plameny, není-li slunce k dispozici), hned po lovu. To je zvláštní, řekla jsem si pro sebe. Zastřihala jsem oušky a plameny myšlenkou trochu zmenšila, jelikož mi bylo až moc velké teplo. Podívala jsem se kolem a převalila se na bok.
Začala jsem přemýšlet. Hah, ta nejhorší činnost, kterou můžete udělat. Přemýšlet. Co to Smrt říkala? Něco o magii elektřiny. Ani nevím, co za další magie můžu vlastnit... asi, vzhledem k tomu, že mám oheň a vzduch, i vodu a zemi, to by taky nebylo špatné... ale elektřinu? Sice trochu vím, co to je, ovšem, jak to asi můžu použít? Musí to být pěkně zvláštní magie... no nevím, nikde jsem nikdy nikoho s takovou magií nepotkala. Třeba budu první! Což je blbost, ale představa je to pěkná, vrátila jsem se do reality a ušklíbla se. Převalila jsem se opět na bok, na kterém jsem si lebedila předtím a olízla si čenich.
Packou jsem se podrbala za ouškem. Ještě uvidím... a co ty speciální? Hehe... mám jich promyšlených více, ale co když mi splní opravdu jen jednu a ne dvě? Kamínků jsem jí tam na to nechala dost! Ale, přestaň Smrt podceňovat. Víš, že ona splní vždy to, co chceš... až na tu magii, tu si trochu určila sama, zazubila jsem se. Byla to pěkná potvora, co si budeme nalhávat. A kterou jsem to po ní vlastně chtěla? Jo, už vím. Když se tak pěkně rozvaluji jako ještěrka, tak přeci tu s tou ještěrkou. Že bych se na ní uměla i přeměnit a tak.. ale nevím, jak tomu Smrt vyhoví, jestli kladně nebo záporně.. to se ještě uvidí. Spíš záporně, ona celá je záporná, zavtipkovala jsem a stáhla plameny z okolí pryč. Zase tu, místo hořícího ohně, byl slyšet jen vodopád a dopad vody z té výšky na hladinu.
Na čase bylo taky něco užitečného udělat, ne se jen povalovat. Neochotně jsem vstala a oklepala se. Shodila jsem tak ze sebe drobné částečky prachu a špíny, které se na mě z kamene nalepily. Měla jsem ho nejdříve očistit, pff, zabručela jsem a protočila panenky. Podívala jsem se směrem po proudu řeky, kam se chodila napájet zvířata. Spatřila jsem pár zajíců v dálce a jednu srnu. Jo, srnu zmáknu, zajíce taky, ale chtělo by to někoho, kdo to odnosí... Faktem bylo, že bych mohla nalovit třeba tunu zvěře, ale nikdy jsem nebyla tak dostatečně schopná ji všechnu odnosit. Srnu a dva zajíce? Plánovala jsem si všechno tiše v hlavě a pomalu jsem se krčila k zemi. Pak mě ale napadlo... proč se plížit, když mám magii neviditelnosti? Fakt.
Zneviditelnila jsem se a tiše jsem vplula mezi stádo srn. Postavila jsem se těsně vedle největší z nich a jen jsem chňapla po jejím krku. Ona však z mého stisku unikla a rozhodla se, i když s krvavými otisky na krku, utéci. Tak to ne...
Utíkala jsem za ní, nevědomky už celá viditelná, a k jejímu zpomalení jsem použila magie ohně, která před srnou vytvořila ohnivou, velkou, několika metrovou čáru, kterou nemohla zaživa přeběhnout. A jak tak zpomalovala, čára byla kolem ní, až to byl kruh, ve kterém byla uvězněná. Jak snadné! Připadám si... tak mocně! Tak silně! Sice to všechno za mě odváděly magie, ale teď jsem byla příliš.. rozválená a líná na to lovit normálně. Oheň se stahoval a stahoval, až najednou srna byla v pasti. To už jsem přišla na scénu. Oheň zmizel, ale v té sekundě se díky iluzím zase objevil. Srna stále pod myšlenkou, že je oheň pravý, stála na místě, já se zneviditelnila a konec si domyslíte.
Se srnou byl ámen.
Jedna nula pro Skylieth, na řadě jsou zajíci! Natěšeně jsem dotáhla srnu k hranicím s Erynijským lesem. Bylo to celkem vyčerpávající, měla jsem si vymyslet nějakou magii na ovládání věcí z dálky - levitaci a tak. To bys teda hodně zlenivěla, pomyslela jsem si. To byl fakt. Zase jsem nechtěla dopadnout jako bečka, která by jen ležela a vše dělala myšlenkou kolem sebe. To už raději na sobě budu makat a budu silná, než tlustá a neschopná se sama vytentovat.
Opět zneviditelnění a vezměme to krátce, zajíci šli jako po másle. Jeden, druhý, ani jeden z nich neměl šanci. Oba byli nyní na hranicích s Erynijem. Poslušně jsem se rozhodla nejdříve odtáhnout zajíce do smečky. Proto jsem uchopila oba za zadní packu a pozadu jsem se vypravila do lesa. Někdo hladový?

>>> Erynijský les

<<< Západní Galtavar

Doběhla jsem do lesa. Neviditelnost jsem si ještě chvilku ponechala a raději jsem se zatoulala k úkrytu, aby nikdo nepoznal, že jsem byla pryč. Ne proto, že bych to nikomu nechtěla říct anebo bych se tu snad chtěla plížit, ale zbytečně by se tu o mně začalo zase povídat. A to já nemám ráda.
Zviditelnila jsem se až u stromu. Zavrtěla jsem ocasem a vydala se, velkým obloukem kolem toho nabručeného, k vodopádům. Nevypadal zrovna nadšeně, když něco pronášel Atrayovi. Ještě že nevím, oč se jedná... zase to bude nějaký planý poplach, pomyslela jsem si a neřešila je. Proplula jsem mezi stromy v dálce, tak, abych je nijak neřešila, i když ve své podstatě mě to ani nezajímalo. Prostě jsem se rozhodla vydat se k vodopádům, kde jsem měla v plánu načerpat síly. A co je komu do toho, že se toulám po okolí? Nikdo nemá co brát mé jméno do tlamy! Ta věta moc nedávala smysl, ale v tu chvíli jsem nevěděla, jak si to pro sebe lépe vyjádřit. Pomalu mi to však začínalo docházet. Neříkala Smrt něco o elektřině? Jak může vědět, co chci? Někdo mi povídal, že má halucinace, Atray počasí, ale... elektřinu jsem ještě neslyšela u nikoho. Alespoň budu první, i když si myslím, že jí má více vlků. Ale proto jsem přeci požádala o tu speciální magii! Zaradovala jsem se potichu nad představou, že budu mít takovou magii, kterou nikdo nemá. A možná dokonce dvě! To vše teď záleží na Smrti a jejím rozhodnutí.

>>> Vodopády

<<< Jedlový pás

Zabořena do myšlenek jsem úplně zapomněla, že jdu přes místo, kde se nachází Suerte a ostatní vlci. Opět jsem se tedy hned na hranicích zneviditelnila, takže nebyla ani maličká možnost, že by si mě někdo všiml. Pyšně jsem si mezi nimi prošla a podívala se před sebe.
Slyšela jsem Suertova slova, která byla mířená na vlčici. Zřejmě se mu hodně líbila, protože jsem zaslechla jen něco o procházce. A pak se diví, že jsem na něj naštvaná. Nejdříve na mě nepočká a pak uteče za jinou, a teď nabaluje další? Ach bože, co se s ním stalo... pomyslela jsem si. V duchu jsem ho proklínala, že se takhle změnil. Předtím mi přišel větší pohodář a teď? Sbalil by každou jen kvůli jedné věci. Ale kvůli jaké? Suerte a vlčata? Fuj! Musela jsem se zasmát. A to bylo trochu hlasitější, než jsem si myslela. Nenápadně, i když jsem byla neviditelná, jsem nabrala do běhu a rychlostí blesku, aby nikdo nepodezříval osud, že tu někdo je a je neviditelný, utíkala jsem s větrem o závod do území smečky.

>>> Erynijský les

<<< Stará zřícenina

Od Smrti se vždy utíkalo s lehkostí a celkovým pocitem, jako kdyby vám spadl kámen ze srdce. Ono, ani bych se nedivila, kdyby vám ho tam Smrt hodila.
Potěšeně, že už mám snad poslední návštěvu v tomto ročním období u Smrti za sebou jsem se vydala dál. Neměla jsem však cíl mého toulání. Kam jít? Asi půjdu... někam si v klidu odpočinout, pomyslela jsem si. I když už jsem spánek měla za sebou, na takové to lenivé povalování se a odpočívání nebylo nikdy pozdě. Zavrtěla jsem se při představě, kam bych mohla jít. Asi na oblíbené místo.. k vodopádům, napadlo mě. A budu i blízko smečky, takže ti parch.. členi nemohou říct, že jsem stále někde pryč.

>>> Západní Galtavar