Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Erynijský les

Poklidně jsem klusala přes les, až jsem pomalu zaslechla v dáli šumivé pozadí vody. Natěšeně, že se zase rozvalím na kameni a budu si užívat života, jsem se vydala po zvuku, ale nebe se začalo pomalu zatahovat a začalo i podivně mrholit, čímž vzniklo šero. To ale není vůbec pěkné počasí na relaxování! Napadlo mě naštvaně.
Doklusala jsem ke svému velkému, oblíbenému kameni, který měl ještě z dávných dob vypálenou mou packu pomocí magie ohně ze strany. Natěšeně jsem si naň ulehla a rozvalila se. Jelikož bylo celkem chladno, napadla mě hnedle první věc. Oheň. Teplo! Zavrtěla jsem se a podívala se kolem sebe. Nikde nikdo. Z nebe už ani nepadaly ty otravné malé kapky, které by bránily plamenům. Je načase natrénovat magii ohně! Úkol byl jasný. Udělat oheň kolem dokola kamene, na kterém se teď povaluji. A abych pravdu řekla... šlo to hladce. Kolem kamene se najednou utvořil jako při nějakém obřadu kruh z plamenů ohně, které příjemně hřály. Já se konečně rozvalila na ohřátý kámen, který jsem začínala čím dál, tím víc milovat. Ocas jsem nechala volně, stejně jako packy, ale měla jsem nastražená ouška, kdyby náhodou hrozilo nebezpečí. Až po chvilce mi došlo, že několika metrové plameny, šlehající opravdu vysoko, mě chrání. Byla jsem zcela v bezpečí, takhle jsem to měla opravdu ráda.
Připadala jsem si jako nějaká ještěrka. Bylo to zvláštní, tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších činností. Rozvalovat se na teplém, sluncem ohřátém kameni (nebo plameny, není-li slunce k dispozici), hned po lovu. To je zvláštní, řekla jsem si pro sebe. Zastřihala jsem oušky a plameny myšlenkou trochu zmenšila, jelikož mi bylo až moc velké teplo. Podívala jsem se kolem a převalila se na bok.
Začala jsem přemýšlet. Hah, ta nejhorší činnost, kterou můžete udělat. Přemýšlet. Co to Smrt říkala? Něco o magii elektřiny. Ani nevím, co za další magie můžu vlastnit... asi, vzhledem k tomu, že mám oheň a vzduch, i vodu a zemi, to by taky nebylo špatné... ale elektřinu? Sice trochu vím, co to je, ovšem, jak to asi můžu použít? Musí to být pěkně zvláštní magie... no nevím, nikde jsem nikdy nikoho s takovou magií nepotkala. Třeba budu první! Což je blbost, ale představa je to pěkná, vrátila jsem se do reality a ušklíbla se. Převalila jsem se opět na bok, na kterém jsem si lebedila předtím a olízla si čenich.
Packou jsem se podrbala za ouškem. Ještě uvidím... a co ty speciální? Hehe... mám jich promyšlených více, ale co když mi splní opravdu jen jednu a ne dvě? Kamínků jsem jí tam na to nechala dost! Ale, přestaň Smrt podceňovat. Víš, že ona splní vždy to, co chceš... až na tu magii, tu si trochu určila sama, zazubila jsem se. Byla to pěkná potvora, co si budeme nalhávat. A kterou jsem to po ní vlastně chtěla? Jo, už vím. Když se tak pěkně rozvaluji jako ještěrka, tak přeci tu s tou ještěrkou. Že bych se na ní uměla i přeměnit a tak.. ale nevím, jak tomu Smrt vyhoví, jestli kladně nebo záporně.. to se ještě uvidí. Spíš záporně, ona celá je záporná, zavtipkovala jsem a stáhla plameny z okolí pryč. Zase tu, místo hořícího ohně, byl slyšet jen vodopád a dopad vody z té výšky na hladinu.
Na čase bylo taky něco užitečného udělat, ne se jen povalovat. Neochotně jsem vstala a oklepala se. Shodila jsem tak ze sebe drobné částečky prachu a špíny, které se na mě z kamene nalepily. Měla jsem ho nejdříve očistit, pff, zabručela jsem a protočila panenky. Podívala jsem se směrem po proudu řeky, kam se chodila napájet zvířata. Spatřila jsem pár zajíců v dálce a jednu srnu. Jo, srnu zmáknu, zajíce taky, ale chtělo by to někoho, kdo to odnosí... Faktem bylo, že bych mohla nalovit třeba tunu zvěře, ale nikdy jsem nebyla tak dostatečně schopná ji všechnu odnosit. Srnu a dva zajíce? Plánovala jsem si všechno tiše v hlavě a pomalu jsem se krčila k zemi. Pak mě ale napadlo... proč se plížit, když mám magii neviditelnosti? Fakt.
Zneviditelnila jsem se a tiše jsem vplula mezi stádo srn. Postavila jsem se těsně vedle největší z nich a jen jsem chňapla po jejím krku. Ona však z mého stisku unikla a rozhodla se, i když s krvavými otisky na krku, utéci. Tak to ne...
Utíkala jsem za ní, nevědomky už celá viditelná, a k jejímu zpomalení jsem použila magie ohně, která před srnou vytvořila ohnivou, velkou, několika metrovou čáru, kterou nemohla zaživa přeběhnout. A jak tak zpomalovala, čára byla kolem ní, až to byl kruh, ve kterém byla uvězněná. Jak snadné! Připadám si... tak mocně! Tak silně! Sice to všechno za mě odváděly magie, ale teď jsem byla příliš.. rozválená a líná na to lovit normálně. Oheň se stahoval a stahoval, až najednou srna byla v pasti. To už jsem přišla na scénu. Oheň zmizel, ale v té sekundě se díky iluzím zase objevil. Srna stále pod myšlenkou, že je oheň pravý, stála na místě, já se zneviditelnila a konec si domyslíte.
Se srnou byl ámen.
Jedna nula pro Skylieth, na řadě jsou zajíci! Natěšeně jsem dotáhla srnu k hranicím s Erynijským lesem. Bylo to celkem vyčerpávající, měla jsem si vymyslet nějakou magii na ovládání věcí z dálky - levitaci a tak. To bys teda hodně zlenivěla, pomyslela jsem si. To byl fakt. Zase jsem nechtěla dopadnout jako bečka, která by jen ležela a vše dělala myšlenkou kolem sebe. To už raději na sobě budu makat a budu silná, než tlustá a neschopná se sama vytentovat.
Opět zneviditelnění a vezměme to krátce, zajíci šli jako po másle. Jeden, druhý, ani jeden z nich neměl šanci. Oba byli nyní na hranicích s Erynijem. Poslušně jsem se rozhodla nejdříve odtáhnout zajíce do smečky. Proto jsem uchopila oba za zadní packu a pozadu jsem se vypravila do lesa. Někdo hladový?

>>> Erynijský les

<<< Západní Galtavar

Doběhla jsem do lesa. Neviditelnost jsem si ještě chvilku ponechala a raději jsem se zatoulala k úkrytu, aby nikdo nepoznal, že jsem byla pryč. Ne proto, že bych to nikomu nechtěla říct anebo bych se tu snad chtěla plížit, ale zbytečně by se tu o mně začalo zase povídat. A to já nemám ráda.
Zviditelnila jsem se až u stromu. Zavrtěla jsem ocasem a vydala se, velkým obloukem kolem toho nabručeného, k vodopádům. Nevypadal zrovna nadšeně, když něco pronášel Atrayovi. Ještě že nevím, oč se jedná... zase to bude nějaký planý poplach, pomyslela jsem si a neřešila je. Proplula jsem mezi stromy v dálce, tak, abych je nijak neřešila, i když ve své podstatě mě to ani nezajímalo. Prostě jsem se rozhodla vydat se k vodopádům, kde jsem měla v plánu načerpat síly. A co je komu do toho, že se toulám po okolí? Nikdo nemá co brát mé jméno do tlamy! Ta věta moc nedávala smysl, ale v tu chvíli jsem nevěděla, jak si to pro sebe lépe vyjádřit. Pomalu mi to však začínalo docházet. Neříkala Smrt něco o elektřině? Jak může vědět, co chci? Někdo mi povídal, že má halucinace, Atray počasí, ale... elektřinu jsem ještě neslyšela u nikoho. Alespoň budu první, i když si myslím, že jí má více vlků. Ale proto jsem přeci požádala o tu speciální magii! Zaradovala jsem se potichu nad představou, že budu mít takovou magii, kterou nikdo nemá. A možná dokonce dvě! To vše teď záleží na Smrti a jejím rozhodnutí.

>>> Vodopády

<<< Jedlový pás

Zabořena do myšlenek jsem úplně zapomněla, že jdu přes místo, kde se nachází Suerte a ostatní vlci. Opět jsem se tedy hned na hranicích zneviditelnila, takže nebyla ani maličká možnost, že by si mě někdo všiml. Pyšně jsem si mezi nimi prošla a podívala se před sebe.
Slyšela jsem Suertova slova, která byla mířená na vlčici. Zřejmě se mu hodně líbila, protože jsem zaslechla jen něco o procházce. A pak se diví, že jsem na něj naštvaná. Nejdříve na mě nepočká a pak uteče za jinou, a teď nabaluje další? Ach bože, co se s ním stalo... pomyslela jsem si. V duchu jsem ho proklínala, že se takhle změnil. Předtím mi přišel větší pohodář a teď? Sbalil by každou jen kvůli jedné věci. Ale kvůli jaké? Suerte a vlčata? Fuj! Musela jsem se zasmát. A to bylo trochu hlasitější, než jsem si myslela. Nenápadně, i když jsem byla neviditelná, jsem nabrala do běhu a rychlostí blesku, aby nikdo nepodezříval osud, že tu někdo je a je neviditelný, utíkala jsem s větrem o závod do území smečky.

>>> Erynijský les

<<< Stará zřícenina

Od Smrti se vždy utíkalo s lehkostí a celkovým pocitem, jako kdyby vám spadl kámen ze srdce. Ono, ani bych se nedivila, kdyby vám ho tam Smrt hodila.
Potěšeně, že už mám snad poslední návštěvu v tomto ročním období u Smrti za sebou jsem se vydala dál. Neměla jsem však cíl mého toulání. Kam jít? Asi půjdu... někam si v klidu odpočinout, pomyslela jsem si. I když už jsem spánek měla za sebou, na takové to lenivé povalování se a odpočívání nebylo nikdy pozdě. Zavrtěla jsem se při představě, kam bych mohla jít. Asi na oblíbené místo.. k vodopádům, napadlo mě. A budu i blízko smečky, takže ti parch.. členi nemohou říct, že jsem stále někde pryč.

>>> Západní Galtavar

<<< Západní Galtavar zkratkou přes Jedlový pás

Tiše a opatrně jsem našlapovala skrze stromy, které se tu nacházely jeden vedle druhého. Byla jsem poněkud nervózní a tep se mi zvyšoval jen při pomyšlení, co pěkného mě tu zase bude čekat. Zajímalo by mě, jestli každý, kdo sem přijde, trpí tak, jako já, neodpustila jsem si poznámku vzhledem k poslední aférce a shození ze samého vršku zříceniny. Naštvaně jsem pokrčila pysky a podívala se před sebe. Konečně jsem spatřila velké, mohutné balvany, které zde strážily toto území. Už jen to bylo děsivé, ta představa, jak se sem asi dostaly...
Klusem jsem se vydala hlouběji do lesa. Vždy si říkám, že tohle je moje poslední návštěva. Ale Smrt by měla být ráda, že jí sem chodím navštěvovat! Alespoň vidí, že mi na ní záleží, dodala jsem si pro sebe. Nu dobrá, přiznám se. Říkala jsem si to v duchu pro případ, že by samotná Smrt byla zase nedaleko v houští anebo ukrytá za těmi balvany, a četla opět moje myšlenky. Můj klus zpomalil do kroku když jsem v dálce spatřila zříceninu. Opět tak vysokou, velkou a tvořenou tím podivným, mramorovým kamenem, který byl protkaný zelenými pramínky trávy a kořenů. Začala jsem v duchu přemýšlet, že mám ještě šanci přežít a že by možná bylo dobré se otočit a utéci, ale odvahu jsem měla natolik, že jsem vyrazila až do té zříceniny. Smrt mě zabije... jak ironické, napadlo mě a ušklíbla jsem se.
Ve zřícenině se rozlévala zelená záře. Nechápavě, odkud to světlo stále jde, jsem se rozhlížela. Snažila jsem se však opatrně našlapovat. Konečně jsem polštářky došlápla a hladký mramor. Moje chůze by nebyla slyšet, kdyby nebylo mých dlouhých drápů, které cinkaly a dávaly tak vědět o mém příchodu. Čekala jsem Smrt každou sekundou, jako kdyby na mě měla vyskočit a opět mě porazit.
Stála jsem hned za vchodem do zříceniny. Dál jsem se pro tentokrát neodvážila. A vyčkávala jsem jejího příchodu. Netrpělivě jsem packou přešlapovala a snažila se nebýt nervózní, ale věděla jsem, co mě čeká a jak těžké bude zase Smrt přemluvit, aby mi splnila mé požadavky.
Tu jsem za zády uslyšela mohutné vrčení. Pomalu jsem se otočila, ale zase tak rychle, jak to bylo potřeba pro zachování mých chlupů na zadní části těla. A tu jsem ji opět spatřila.
Velké, silné tělo, s černým kabátem, lemovaným zelenými paprsky. Jako kdyby ona byla středem vesmíru. "Ee-em," vydala jsem ze sebe. Její zelené oči doslova zářily oproti černé srsti, ve které ty zelené kamínky byly uložené.
"Zase ty, prašivá smrtelnice?!" Vyprskla a přišla ke mně blíž. Očekávala jsem všelijaké poznámky o tom, že jsem tu snad častěji než ona, ale zatím mlčela. Asi byla řada na mě. "Já.. no.. zdravím," řekla jsem tiše. Docela mi naháněla hrůzu.
"Co tu zase chceš?!" Zasyčela tak nepříjemně, že se mi z toho začaly ježit chlupy na zádech. Klid, okřikla jsem se. A i když to nepomáhalo, snažila jsem se to, že jsem v klidu, alespoň hrát. "Přišla jsem tě o něco," snad už naposledy, "požádat." Nevěděla jsem, jestli se jí mám klanět a nazývat jí tou nejmocnější, anebo jen prostě vyjednávat, jako by to byla obyčejná vlčice. První varianta byla asi účinnější, vzhledem k tomu, jak naštvaná stále byla. "To si ze mě děláš srandu!" Řekla a stoupla si ke mě tak těsně, že se mi snad zastavil i tep. "Vždyť ty sem chodíš už snad častěji, než já! Co pořád chceš?! Myslíš, že mám chuť tě pořád obskakovat?! Seber se a vypadni, než ti k tomu pomůžu!" Zakřičela mi do obličeje. Normálně bych se po ní ohnala, že přede mnou stojí sotva pět centimetrů a křičí na mě, jako kdyby to bylo pět kilometrů, ale teď jsem jen ztuhle stála a nevydala ze sebe ani slovo. "No na co čumíš?! VYPADNI!" Křičela a trvala si na svém.
"Já vím, že tu jsem poměrně často, ale... stihla jsem si něco ušetřit. Něco blyštivého." Nalákání, bod první. Pokus o přesvědčení, bod druhý. "To na mě nezabere!" Odmítnutí, bod třetí a poslední. "Dobře, alespoň jsem to zkusila... mám tu spooooustu kamínků, tolik pohromadě si jich ještě neviděla!" Popíchla jsem jí. Paprsky slunce, které se sotva dostaly přes koruny stromů a dopadly na malou část kamenů se lámaly v různé barevné odstíny. "Slibuji, že se tu už delší dobu neukážu." Nikdy nic nikomu neslibovat, to bylo moje pravidlo. Ale co už, ona byla Smrt a mohla mě vylepšit a tohle byla nouzová situace, snad to zabere.
"Ty seš tak tvrdohlavá... dobrá, možná, když si udělám čas, ti vyhovím, ale musíš mi dát veškeré kamení. Ale nemysli si, že to dělám kvůli tobě. Dělám to kvůli sobě, abych tě tu už neviděla! Takhle otravné vlčice bych musela házet z útesu," zasyčela a protočila panenky. Hah! Zaradovala jsem se, ale navenek jsem nedávala nic znát.
"Chtěla bych se naučit nějakou novou magii. Doslechla jsem se, že jich máš hodně na výběr," začala jsem. "Tak ty ještě ani nevíš, co chceš?! Naučím tě magii elektřiny a basta. Pche. Ještě abych ti tu začala číst seznam, ne?!" Podívala se na mě ironicky a dodala: "to jsou dneska vlci."
Využila jsem toho, že je chvilku ticho a nekřičí na mě, abych vypadla a pokračovala jsem. "Jako další bych chtěla mít speciální magii, kterou bych ovládala jen já. Jedna moje kama..." nedořekla jsem větu a ozvalo se nepříjemným hlasem: "nechci slyšet žádné romány na pokračování, k věci!" "Dobrá dobrá... Speciální magii mám promyšlenou, možná, kdybych na to byla připravená, zvládla bych dvě." "Ty nejsi připravená na nic. Jsi jen obyčejný smrtelník, ti jsou k ničemu! A už vypadni, nebudu tu s tebou trávit Vánoce!" Zakřičela po mně.
V hlavě jsem si zrekapitulovala všechno, co jsem po ní chtěla. Snad je to vše... co když ne? Slíbila jsem jí, že se tu už neukážu, pomyslela jsem si. Ona však byla pryč a já už neměla na výběr. Po okolí se rozléhal její smích, ďábelsky temný, který mě děsil. Proto jsem raději přidala do kroku a rozhodla se, že už raději nic chtít nebudu. A když už, tak jistě ne od Smrti.

>>> Jedlový pás



Nová magie z výběru (ID - M01)

- 10 100
- 10 100

Koupit hvězdičku do (jakékoli) magie (ID - M02)

-
- 50 50
- - 120
- - 100 80

Nová magie specifická pro vašeho vlka (ID - M04)

Lacertae – prastará magie. Pokud si vás tato magie vybere, budete obdařeni silnou mocí. A tato moc spočívá v tom, že dokážete hovořit s ještěrkami, v jednu z nich se přeměnit a dokonce se k vám jedna malá přidá a bude s vámi putovat. Hovořit s ještěrkami můžete, i když za jednu z nich nejste převtěleni. Ale je jen na nich, jestli vás poslechnou. Přeměna v jednu z těchto ještěrek je vcelku prostá. Nejprve se vám protáhne ocas, místo chlupů budete mít hrubou kůži a v tu chvíli se zmenšíte na malou ještěrku. A výhoda? V těle ještěrky vás nikdo nepozná, můžete se dokonce podle jejího zbarvení i maskovat – pro změnu zbarvení byste se museli znovu proměnit ve vlka a to už ubírá hodně energie. Navíc proměna je možná jen jednou za den. V těle ještěrky dokážete být i po jeden celý den. Jste pak ale vyčerpaní a musíte nabrat síly. Nevýhodami je, že nedokážete mluvit. Leda, že byste měli magii myšlenek na nejvyšším levelu a dorozumívali se s někým přes myšlenky. Ještěrky jako takové vám však rozumí i normálně. A malý společník, který vás doprovází? Tento tvoreček, doslova gekon noční, je s vámi všude a pořád. Nejprve je malý a trochu stydlivý, takže pokud ho požádáte o soukromí, nevzdálí se od vás. Ale postupem času je možnost, že vás bude poslouchat. Je aktivní hlavně v noci, z čehož je odvozen název. Dobrý je akorát tak k tomu, že je všude s vámi a vy máte svého malého přítele, se kterým si můžete neustále o všem povídat (přes myšlenky - takže váš rozhovor nikdo neslyší). - 20 300

Effusus - magie vzplanutí. Skyliethin um magie ohně je opravdu zákeřný. Hrozí-li Skylieth jakékoli nebezpečí, její tělo dokáže celé vzplanout a ze Skyl se stane doslova chodící ohnivá koule. Zpočátku se tato magie ovládá těžko, vzplanutí jejího těla je nepředvídatelné a často ovlivněné pocity a výkyvy nálad, ale později je Skyl schopna magii ovládnout a získat nad ní moc. Tím pádem dokáže i vědomě vzplanout. Jako ohnivá koule vydrží po dobu několika desítek minut, načež efekt zmizí. Skylieth se po vzplanutí cítí unaveně a pro krátkého šlofíka by v tu chvíli udělala cokoli. A k čemu je tato magie dobrá? Nejen, že může ve tmě posloužit jako dobrý zdroj světla, ale hlavně tím zastraší. A pomůže si i při obraně před něčím útokem - dotyčný se pěkně spálí. - 20 250

Obě speciální magie schváleny od: &

Celkem za celý nákup
60
800
170
100
130

Mockrát děkuji ^^

<<< Úkryt Athairne <<< Erynijský les

Klusala jsem po hranicích lesa. Docela chytře jsem obešla celý dav, který se v lese nacházel, tudíž si nikdo nemohl všimnout, že nejsem v úkrytu. Napadlo mě totiž, že poté, co jsem zachránila s ostatními (nulami) Gallireu, mohla bych být opět o krok silnější a mocnější. A k tomu mi mohla pomoci jen jedna osoba...
Suerte a Písek? Ne, na mysli jsem měla Smrt, ale zarazilo mě, že zrovna tihle dva (a ještě nějací další vlci, které jsem ignorovala), se znají. Aby si mě nevšimli jsem použila svou magii neviditelnosti, díky které jsem se zneviditelnila a prošla těsně kolem nich. Nemohli nic vědět, nemohli si mě všimnout, ani mne cítit. Like a boss.
Na Suerta jsem nebyla naštvaná, ale zklamal mne. Dobře, možná jsem mu řekla, ať počká u řeky a odešla jsem, vrátila jsem se o pár dní později, ale rychleji to nešlo. Jenomže on mě vystřídal za jinou vlčici, se kterou se potuloval nedaleko řeky a zřejmě se jí i dvořil! Pche. Ne, žárlivá nejsem, ale tohle bylo moc. Dobře, možná jsem trochu žárlivá. Fajn, jsem hodně žárlivá, ale nechci si to připouštět. Prý je to špatná vlastnost...

>>> Stará zřícenina (//přes Jedlový pás - napsala bych tam, ale chci mít 500. příspěvek ve zřícenině :3)

Jako poslušný člen smečky, což bych do sebe nikdy neřekla, jsem přiběhla k alfě a ostatním členům, oznámit jim, že už se vracíme a kde jsme to vlastně byli.
Když Aranel zaslechla má slova o tom, že jsme zachraňovali Gallireu před sněhovou kalamitou, měla hrozný strach o Coedena. Ach ta láska, to je hrozný, pomyslela jsem si hned a podívala se na ní s úšklebkem. "V horách nedaleko na severu. Jo, všichni až na jednu vlčici přežili, ona už nestihla před lavinou utéci a udusila se. Coedy šel někudy jinudy, ale měl by brzy přijít, nevím," dodala jsem zcela vážně a otočila se na přicházejícího Takkiho. Vypadal celkem nervózně a začal se bavit s alfou. Nechápavě, při jeho pohledu, jsem nazdvihla pysky, ale jen symbolicky. Nevrčela jsem ani nic podobného, ale nechtěla jsem si nechat líbit nějaké "pomluvy". Weriosasa se vydala do úkrytu a on šel za alfou. V jeho hlavě se honilo to, že se s ním vykecávám o blbostech. To, že jsme tu pár dní nebyli a že jsme všichni přežili a zachránili Gallireu je blbost?! Měla jsem chuť mu to vyprsknout do tváře, aby si příště rozmyslel, o čem mluví, ale držela jsem se na uzdě. Kort vedle alfy. Posměšně jsem se na něj podívala a poslouchala Atrayova slova.
"Je dobře, že je o tuhle smečku zájem, ale už takhle je nás až až... měla bych později dojít pro potravu," pomyslela jsem si nahlas a podívala se na Aranel. Ustaraně se snažila ze mě dostat co nejvíce informací. "Žádná vlčice se neudusila, prosím tě. Všechno proběhlo v klidu," řekla jsem jí a ironicky protočila panenky. Tak, aby to neviděla.
Poté jsem se otočila a bez jakéhokoli dalšího slova jsem se vydala do svého úkrytu. Nadšeně, že se konečně vracím do zpětného komfortu, jsem si popoběhla a zaplula do stromu tak ladně, jak jen to s tou mou velkou pr... zadkem, ehm, šlo.

>>> Úkryt Athairne

//Prosím PARYSU, aby se dostavila co nejdříve ke skupině Scatnach a Fey pro finální hru Valentýýna ^^ (osudovanou mnou)

// Na řadě je Weriosasa a Takki? :)
EDIT: Snad se to nějak rozjede... ^^

// No já jen doufám, že Savior přijde ještě tenhle týden... :DDD
EDIT: // Sakra. Moc se omlouvám, ale přehlédla jsem to! Ano, chtěla jsem hodit ještě jeden / dva příspěvky za osuda... ale proč jedete, dámy, druhé kolo? No... nějak to vymyslím.

<<< Západní Galtavar

Když jsem se blížila k lesu, zpomalila jsem a přesně mezi dvěma stromy jsem vyskočila, abych pomyslné hranice, dělící tyto dvě území, přeskočila. Hah, jsem tu jen na skok, zažertovala jsem si v duchu. Ne, nepřišlo mi to vtipné, ale co už.
Rozklusala jsem se po pachu. Cítila jsem hodně cizích pachů, které se mi ani zdaleka nelíbily. Žeby nové posily? To ne... to abych šla na lov... napadlo mě vzápětí. V dálce jsem viděla Atraye a spol, proto jsem přiběhla k nim.
"Zdravím," dodala jsem klidně a zastavila se. Dýchala jsem poněkud rychle, nemohla jsem popadnout dech, ale po chvilce se mi tep a dech srovnal. "Tak o co jsem přišla?" Zeptala jsem se nejprve a podívala se na Atraye. Myšlenkami jsem zabrousila k představě, jak teď na mě začne před všemi křičet, že jsem přitáhla cizí vlčici k Vodopádům. Nevěděla jsem, co od Freyi čekat. Jestli to na mě řekla, nebo jestli mlčela a vyřešíme si to spolu... uvidíme, jestli už je dospělá anebo ještě tatínkova dcera.
Atray vypadal celkem rozrušeně, tak jsem si sedla a snažila se soustředit. "To mi neuvěříš... byla jsem v horách, kde byla malá jeskyně a z ní stále proudily laviny sněhu. Ale zastavili jsme to, ještě s další kupou vlků," objasnila jsem mu. "Byl tam i Coedy a Písek," řekla jsem nakonec a protočila panenkami. Stejně jsme tam byli tak trochu navíc. Myslím my, kdo neovládal své magie naplno. Ale co už, tlapa k tlapě a víc hlav víc ví, anebo jak se to říká.
Po chvilce jsem se rozhlížela kolem. Byla jsem tu celkem šťastná a nikdy předtím bych nevěřila, že najdu sobě tak blízké místo, jako bylo právě toto. I když mi tu někteří jedinci lezli krkem, stejně jsem tento les, překypující pryskyřicovou vůní, měla hrozně ráda. Nasála jsem zhluboka do plic vůni Erynijského lesa a vůni smrků, načež jsem s výdechem řekla: "půjdu si asi lehnout... a nabrat energii." Řekla jsem to nahlas, ale bylo to spíše pro mě řečeno, ne že bych to hned oznamovala Atrayovi. Ale mohl to slyšet a taky mi na to odpovědět, ovšem, to už mi bylo jaksi v tuhle chvíli jedno.

<<< Jedlový pás

Pomalu jsem si v hlavě přemítala, co asi budu v Erynijském všechno dělat. Nejdříve tam přiběhnu a pozdravím, pak se jich asi zeptám, co se událo nového a nakonec si půjdu asi odpočinout do úkrytu. A co s tou Freyou? Napadlo mě. Neměla jsem tušení, jestli už to přestala řešit, ale mohlo mě to taky teď v lese překvapit. Asi by mi to vyrazilo dech, kdybych tam přišla a Atray mě nemile seřval, že jsem tam přišla s cizí vlčicí a tak... musím s ní později dát řeč... určitě jo, rozhodla jsem se a přeskočila kus větve, který se tu povaloval.
Přímo přede mnou se začínal rozprostírat les. Zavrtěla jsem ocasem, protože jsem se už těšila do úkrytu. Jak si lehnu, jak si odpočinu, jak se tam rozvalím na ty kožešiny a celkově... až budu mít klid.

>>> Erynijský les

<<< Sněžné hory

Když jsem opatrně slezla z hor, musela jsem se zastavit. Už jsem se nacházela v malém lesíku, ve kterém jsem dobře věděla, co se hlouběji nachází. Smrt, heh. Podívala jsem se tím směrem a ušklíbla se. Vzpomněla jsem si, jak mě hodila o zem z celé té zříceniny, ještě teď, když se protáhnu, mě bolí záda. Při této myšlence jsem se opravdu musela protáhnout a napnout tak mé svaly, které chvíli nic nedělaly. Protože já jsem zvyklá dělat skoro pořád něco.
Po krajině nebylo sněhu ani památky, takže jsem si jen spokojeně zamlaskala, že jsme to pěkně vyřešily a pomalým krokem jsem přešla do klusu. Namířila jsem si to do Erynijského lesa.

>>> Západní Galtavar

Napjatě jsem sledovala, co se bude dít. Nerssie vymyslela, že napodobí pomocí ohně znak, který byl na jeskyni, jsem se docela nenudila. Bylo to opravdu zajímavé, přidali se i ostatní a celkově, na ten počet tu byl zmatek. Někdo něco říkal, další se zase jenom díval.. já seděla opodál a sledovala, co se bude dít, vzhledem k tomu, že jsem neovládala žádnou magii elementů tak dobře, jako někteří zde zúčastnění.
Najednou, když dali květinu do otvoru a všechny magie splňovaly to, co jeskyně chtěla, se rozzářila a oslnila nás pronikavým světlem. Zmateně jsem zamžourala, když jsem si všimla, že všechen sníh je pryč a nevalí se žádná další lavina. A v jeskyni se místo, do kterého se ukládala rostlina, ztratilo, i se všemi znaky. Nějaká magie? Nechápavě jsem pozdvihla obočí a ušklíbla se. Aspoň je to pryč, napadlo mě vzápětí a já se podívala na ostatní. Zřejmě to bylo všechno, co jsme měli splnit, co se záchrany ostatních před zavalením lavinou týče. Ale cítila jsem se celkově silnější, možná i rychlejší, nevím. Takový podivný pocit, jako kdybych byla nabytá energií a vybavená novými schopnostmi, které jsem mohla využít.
Podívala jsem se na Ners. "Strávily jsme spolu hodně času, a musím ti říct, že jsi jediná z celé téhle země, kdo mi padl do oka. Nejsem zrovna dvakrát na kamarádíčkování, ale s tebou to bylo fajn. Jdu teď do smečky vyřešit to s Freyou a zjistit novinky, nicméně určitě se za tebou v Ageronu stavím!" Usmála jsem se a packu jsem položila na tu její. Tak nějak jsem tušila, že ona je jediná, kdo mě chápe a kdo je mi z celé Gallirei zatím nejblíže. Mávla jsem ocasem a podívala se na ostatní. "Tak se mějte," řekla jsem otráveně a předpokládala, že Coeden a Písek zřejmě půjdou taky do smečky. Tam zase bude převlkováno. Ale co už, vyrazila jsem po hlavě dolů z hor, opět přes ten lesík, ve kterém nás lavina zavalila a až domů. Hah, domů...

>>> Jedlový pás

// Moc děkuji za akci :) Bylo to docela (doslova) napínavé ^^ Akce byla super! Dobrý nápad.
Přála bych si 2 hvězdičky do rychlosti a 2 hvězdičky do obratnosti. Díky :3