Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pozorovala jsem chvíli Coedena a snažila se nesoustředit na to, aby na mě nepoznal, že se zaměřuji na jeho chování a pohyby. Hold už jsem byla taková, vždy jsem někoho chvíli sledovala a podle toho usuzovala, jak se k němu chovat. Ale u Coedena to bylo snadné, byl to prostý, oříškový vlk, který zapadl a nijakým způsobem se nesnažil na sebe upoutávat pozornost. Takových jsem znala málo, většinou se snažil každý být něčím originální, ale Coedy se mi líbil originální tím, že originální není. Je to prostý vlk, těch se vidí opravdu málo.
Poznámku o srně jsem si nemohla odpustit, a Coedy dodal, že kdyby nemusel lovit sám, že by ji klidně ulovil. Tím asi myslel mě, došlo mi. Ale nijak jsem nereagovala, protože později jsem mu dodala, že je to v pohodě a on souhlasil. Neměj strach, že bych si to u tebe nevybrala, pomyslela jsem si s ironickým nádechem a nechala tohle už ve vzduchu.
Po chvilce jsem začala zkoušet novou magii, o které mi Smrt povídala, a to o magii elektřiny. Bylo to super, probila jsem mu lehce packy, které ho musely brnět. Oříškový se mě zeptal, jestli jsem si už dohrála. Ještě jsem ani nezačala, řekla jsem si pro sebe a zadívala se na nebe. "Asi ano," dodala jsem s ledovým klidem v hlase a pohledem kamsi do korun stromů nedalekého lesa.
Oříškový se mě zeptal, co mám teď v plánu. "Netuším. Ráda bych si procvičila ještě nějaké magie, ale asi se vrátím zpět do lesa a tam chvíli pobudu," pověděla jsem mu trochu s nezájmem, ale prostě. On mi pověděl, že se tam půjde podívat taky, za svou "Nel", jak jí nazval, což jsem nechala plynout ve vzduchu a raději se nevyjadřovala. "Tak asi jdeme," řekla jsem otázku, která vlastně byla jako oznamovací věta, tudíž jsem mu dala pokyn, abychom vyrazili. Opatrně jsem našlapovala a s ladnou, pomalou chůzí, vyrazila směrem k lesu. Ale samozřejmě jsem počkala na Oříškového.

// Rodinné problémy, omluva, odpověď během zítřka ^-^

//Pohoda, nepospichej. Já budu přes víkend dělat motorku, takže v klidu :)

Trochu jsem zažertovala, že je toho ještě hodně, co skrývám. Na Coedym bylo poznat, že se trochu vyděsil, ale popravdě, to byl účel. Ušklíbla jsem se a nechala tohle neuzavřené, třeba ať si nad tím přemýšlí a pokusí se něco si představit - to už je na něm.
"Že jo?" řekla jsem mu, když mi pochválil můj "trik" s ohněm. Ani jsem nevěděla, jak jsem to udělala - musela Smrt. Tím pádem mi došlo, že už asi ovládám tu elektřinu, kterou mi říkala, a taky i něco dalšího, protože ve chvíli nákupu byl můj inventář opravdu obsáhlý.
Poté se Coedy zmínil o Aranel. Poblázněni, to je hrozný. Co když je to nakažlivý?! Pomyslela jsem si a raději jsem kousek couvla. Při tom soustředění, aby mě nenakazil, jsem přeslechla jeho slova o Aranel. Jen jsem se ušklíbla, protože řekl, že je to teď jedno. Taky si myslím, říkala jsem si spíše pro sebe.
Najednou mi řekl, že dokud tu "zamilovanost" nepoznám, tak to nepochopím. "To jo. Být nakažena tou šílenou nemocí, to určitě!" Vyprskla jsem znechuceně a ještě pro jistotu kousíček couvla. Nenápadně.
Coedy chtěl stále pomoci s tím, aby byl viditelný. Ale nešlo mu to, proto jsem mu poradila, že má být v klidu a soustředit se. Vyprskl na mě, že se to nedá být v klidu. A nějaké takové ty vyplašené kecy, které jsem ignorovala a nechala ho, ať je taky trochu samostatný a poradí si. Zaslechla jsem najednou jeho myšlenky a spatřila, jak zavřel oči a soustředí se. Bylo to šíleně vtipné, ale já na tváři měla stále vážný pohled. Takový chladný a odměřený, a přitom jsem byla tak přátelská!
Najednou vlk stál přímo přede mnou, celý viditelný. Začal jásat a děkovat mi. "Třeba srnu bych neodmítla," pronesla jsem se žertem, protože jsem před chvílí něco spořádala a tak jsem hlad neměla. Jen jsem se ušklíbla. "V pohodě." Budeš mi muset sloužit, kamaráde! Až budu něco potřebovat... hehe, vím, za kým jít, pomyslela jsem si mazaně a koukla se na něj. "Jestliže... dokážu vzplanout, musím ovládat ještě další magie." Byla to poznámka spíše pro mě, ale to byl detail. Najednou se mi v srsti objevily nějaké záblesky, na což jsem reagovala poněkud pyšně. Netušila jsem, co to je, ale došlo mi to rychle - elektřina. Co se s ní dá dělat? Někoho probít? A víte, kdo stál přede mnou? Ano, od teď z něho byl můj testovací panák. Mwhahaha.
Podívala jsem se mu do očí. "Pro tvé dobro.. nehýbej se," řekla jsem mu vážně a začala se soustředit. Neměla jsem tušení, jak to funguje, ale v packách jsem cítila jemné brnění. Mírný proud jsem právě poslala i do Coedyho, ale věděla jsem, že mám v tlapách s touto magií větší sílu a moc. Oříškového musely teď brnět tlapy, protože místečko, na kterém neustále obšlapoval, se proměnilo na elektrickou kaluž. Ale nebyl to silný proud, jen mu musely mravenčit tlapy a svaly na nich. Ďábelsky jsem se usmála a řekla si pro sebe: "dotrénuji to později na někom, komu to neublíží." Sice to muselo znít divně, protože bych do něj - jako do všech ostatních - teď nejraději pustila silný proud, ale on byl ze smečky a tak jsem se musela krotit. Achjo.. to je vyčerpávající, pomyslela jsem si. Dávat si pozor, abych někoho ze smečky nezranila bylo opravdu nesnesitelné.

Oříškový vypadal celkem... no, jak mohu říct že vypadal, když byl vlastně neviditelný? Fail. Choval se poněkud zmateně, což se mi začalo líbit. Po uvedení do děje jeho iluze se ozval s tím, co ještě skrývám. "Je toho hodně, kamaráde," řekla jsem mu klidně, ale s podtónem, jako by se měl obávat. Nejsmutnější na tom bylo, že to je pravda - opravdu je čeho se obávat.
Po chvilce, když jsem se rozhodla mu pomoci, jsem v řeči došla na to, proč vlastně zmizel. On se začal doprošovat, že si to nezaslouží a tak. Prosby? Doprošování? Konečně něco, co mi opět pozdvihne ego, hehe, pomyslela jsem si. Dlouho mi to chybělo, proto jsem si ten pocit mocnosti ještě chvilku užívala, až jsem tedy vstala a oklepala se.
Přišla jsem opět na místo, kde jsem stála předtím. Vysvětlil mi, že chtěl najít Aranel a něco takového. "Stačilo se zeptat, ne? Je v lese a sháněla tě, ale vysvětlila jsem jí, kde si byl a co se stalo. To je strašný tahle zamilovanost a láska, fuj," řekla jsem si pro sebe. Po vysvětlení jsem ještě chvilku čekala na takové to slovíčko.. jak znělo? Prosím! Ano, to je ono. Ale zatím se mu nedostávalo.
Přestala jsem vlka tríznit tím, že se neumí zviditelnit. A přitom to ani tak moc na mě nezáleží, pomyslela jsem si a podívala se směrem, odkud šel jeho hlas. "Poslyš. Klid," pověděla jsem a sedla si. Ocasem jsem, jako nějaká kočka, přehazovala ze strany na stranu. "Musíš být v klidu a soustředit se. Chvíli ti potrvá, než tu magii ovládneš. Až se budeš dostatečně soustředit, musíš si sám sebe představit, že jsi viditelný. A po té představě se tak i uvidíš, no," dodala jsem a zastavila ocas z pravidelného přemítání sem a tam. "To je asi tak vše." Konec, tečka. Nic složitého, no ne?

Coedenova reakce na moje zmizení byla poněkud zvláštní, nečekala jsem, že o této magii ještě neví. Tiše jsem se ušklíbla a nechala ho, jestli na to přijde sám. Nepochopil to, což jsem do něj původně neřekla. Myslela jsem si, že je trochu chytřejší a chápavější. Asi ne, hehe.
Nechtěla jsem ho sice hned odsuzovat, ale za pravdu mi dá snad každý, že mu to trvalo sakra dlouho, než mu došlo, že je neviditelný.
On se začal obhajovat, že za to nemůže a bylo to neúmyslně. "I tak," řekla jsem mu. Mohla jsem začít vysvětlovat, že na mě štěkat nebude a že já za to nemůžu, a dokonce bych mohla požadovat omluvu, ale nechala jsem ho být. Ještě by mě pomluvil a tak...
Po chvíli, co musel asi vyděšeně a vyplašeně poskakovat se mi najednou přiznal, že neví, jak se zviditelnit. "Aha," začala jsem se smát. "Smutné," říkala jsem si spíše pro sebe. Takové ty rýpavé poznámky, na které mi přímo nahrál a nešlo si je odpustit. "Návod?" Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Asi to muselo vypadat divně, že jsem se bavila s... ničím, nikým, když tu jaksi nebyl - vidět. Ale co už, já o něm věděla a to bylo hlavní. A asi možná vtipné bylo, že jsem se celou dobu dívala do prázdna a nevěděla, jestli se na něj vůbec dívám. Proto jsem si pomocí iluzí vytvořila jeho podobiznu, abych nevypadala za šílence, který si tu mluví sám se sebou.
"No... musíš se soustředit... jak si zmizel? To sis musel nějakým způsobem říkat, že chceš být neviditelný a zmizet... počkat, ty si chtěl zmizet, když si mě viděl?!" Zamyslela jsem se, až mi to pomalu docházelo. Tedy, tak jsem si to odvodila. Jestli to je pravda, nebo ne, mi bylo jedno. Jestli ne, tak to asi těžko vysvětlí, tvrdohlavost mi ještě nikdo nepokořil. "A já ti za to mám pomáhat? Zapomeň," řekla jsem mu a nechala jeho iluzi zmizet. Otočila jsem se a popošla o pár kroků dál, kde jsem se otočila zpět a sedla si. Začala jsem si klidně čistit tlapy a nechala být Oříškového, aby si s tím sám poradil.

Hlas, který na mě promluvil, jsem si nedokázala přiřadit. Ale vylekal mne natolik, že jsem se najednou proměnila v ohnivou kouli a chvíli jsem hořela. Co to je ksakru? To je hustý! Bože, to je skvělý, říkala jsem si pro sebe a dívala se na tlapky, jak jsou v jednom ohni. Nadšeně jsem se zavrtěla, ale chtěla jsem se opět věnovat tomu hlasu, který na mě promluvil.
On se ozval taky. Řekl, že je to hustý a potom na mě vyštěkl něco ve smyslu, že ho ignoruji. Oříšek? Ten ořech? Že by taky navštívil Smrt? "Achjo," řekla jsem si pro sebe a protočila v duchu panenky. "Podívej," řekla jsem mu a zneviditelnila jsem se taky. Nebyla jsem vidět ani dokonce když jsem hořela. Ale najednou, po uklidnění a zjištění, odkud se hlas bere, mé tělo opět přestalo hořet. Tak to je boží, pomyslela jsem si. "Už chápeš?" Řekla jsem mu. "Jak tě asi nemám ignorovat, když nejsi vidět?" Zavrčela jsem si potichu pro sebe a opět se zviditelnila. Čekala jsem, že on tak učiní taky, ale zřejmě asi svou novou magii natolik neovládal. "Ty mě vyděsíš a pak na mě ještě začneš štěkat?!" Vyštěkla jsem teď já na něj a trochu jsem zavrčela. Fakt, že si na mě toho tolik dovolil se mi vůbec nelíbil a proto jsem si to ani já nenechala líbit. Vrčením jsem mu dala najevo, že tohle opravdu není vtipný a nemusí to dopadnout dobře.
Přestala jsem vrčet a podívala se tak nějak zhruba podle představ do míst, kde by Coedy měl stát. Ale nevěděla jsem, kde stojí. "Zviditelníš se laskavě?!" Řekla jsem mu celkem podrážděně, ale už jsem se uklidnila. Vlk má chvíli radost a on mu ji takhle pokazí, tiše jsem se nad tím zamyslela a ušklíbla se.

Potichu jsem sledovala příjemnou atmosféru u jezera. V dálce jsem viděla vlka s vlčicí, jak si tuto večerní sluneční oblohu užívají spolu, a potichu jsem zasténala. Hah, partneři. Na povrch jsem se snažila vypadat, že mi to vůbec nechybí, ale popravdě, chyběl mi někdo blízký. Někdo, jako byl otec, kdo by mě vyslechl, poradil, podpořil, pomohl... díky němu jsem byla jiným vlkem. A proto jsem se taky, po jeho smrti, změnila. Do jiné podoby. Ale kdo ví, třeba se to vrátí zpět a já budu opět tím mírumilovným a poroučivým beránkem.
Ne.
Od jezera jsem se rozešla klidným krokem, chtěla jsem jít pomalu a přemýšlet nad vším. Ještě jsem se zastavila, ale najednou, přímo za mnou, tak těsně, jako nikdy, se ozvaly nějaké zvuky. Doslova na mě někdo promluvil, ale vzhledem k tomu, že to nikdo nebyl, mě to vyděsilo. Moje reakce by normálně byla se otočit a skočit po tom, hlava nehlava, ale teď jsem místo toho pocítila podivný pocit po celém těle. Najednou jsem ucítila teplo a kolem mě bylo větší světlo. Nechápavě jsem se rozhlédla, ale opravdu to šlo ze mě. Byla jsem celá v ohni. Doslova.
"C-co?" Nechápavě, co se tu právě děje, jsem se začala otáčet. Nikoho kolem jsem neviděla a ještě k tomu jsem celá hořela. Normálně bych začala křičet, ale teď jsem byla sice vyděšená, ale v klidu. Oheň mi nic nedělal. Zvláštní, pomyslela jsem si. "Je tu sakra někdo?!" Ten hlas mi ale někoho připomínal, jen jsem si to nedokázala přirovnat. "Tohle není vtipný." Popravdě? Vtipný to bylo, ale možná v momentě, kdy bych to udělala já někomu jinému. Ne, když to udělal někdo mně.

V klidu jsem se uvelebila pod stromem, který zakrýval sluneční paprsky, aby na mě nešly v tak hojném počtu a já se nemusela nijak ochlazovat.
Podívala jsem se kolem, zaujalo mě, kolik je tu vlků. Při poslední návštěvě jich bylo víc, řekla jsem si pro sebe a sedla jsem si. Končetiny mě zase zradily a proto jsem se musela protáhnout. Zavětřila jsem a vyčkávala příchod oříškového vlka. Coedena. A i když jsem jeho pach začala cítit čím dál, tím víc, najednou jako kdyby prostě otočil ty jeho šunky a odešel. Nebylo tu po něm ani stopy.
Stoupla jsem si tedy na packy s myšlenkou, že se ještě napiji a vrátím se do lesa. Když tam je ta bílá, její podobizna a ostatní, co mě mají tak rádi, řekla jsem si tiše pro sebe a protočila panenky.
Došla jsem ke břehu a začala pít studenou vodu. I když byl zrovna západ slunce a nebe ztemnilo, bylo to pěkné, jak se sluneční paprsky odrážely od hladiny. Soustředěně a rytmicky jsem opakovala hlty vody, až jsem byla plná a bez žízně. Otočila jsem se a ještě chvilku koukala na vodu a západ slunce. Pak jsem se pomalu připravovala k odchodu.

<<< Řeka Mathaë

Klusala jsem proti proudu, až se najednou řeka rozlévala do většího množství. Tedy, byla čím dál, tím širší. Nechápala jsem to, jak se tu mohla ta voda jen tak vzít a téct to. Kort ten směr. Ale voda mě hodně zajímala. Co když existuje magie vody? Musí... existuje magie ohně, vzduchu... musí i země a vody. Tak, jak mě to učil otec, pomyslela jsem si a pokračovala v chůzi. Jednou ty magie všechny ovládnu. Cíl byl jasný.
Doklusala jsem k jezeru. Stála jsem na druhé straně pláže, na které nebyla skoro ani noha. Všichni vlci, i ti, které jsem neznala, stáli díky bohu na druhé straně. A já cítila blížící se pach Oříškového. Teprve přichází. Alespoň bude více překvapen, napadlo mě. Mohla jsem mu tu připravit malou past, anebo jednoduše nějakou lest, díky které bych se alespoň lehce pobavila a zpestřila si tak průběh mého nudného života. Ale zatím se mi nic nechtělo, z toho všeho ležení a povalování se jsem byla ještě více utahanější než odpočatá.
Ulehla jsem pod stromy a dívala se na dění kolem. Snažila jsem se alespoň trochu soustředit na ostatní vlky, jelikož se mi několikrát stalo, že na mě začali mluvit zezadu a já o nich nevěděla - v tu ránu jsem je i častokrát srazila k zemi a měli po srandě. Nebylo radno chodit zezadu, když jsem o něm nevěděla - jako u koně. Kůň by vás mohl kopnout, když o vás neví, já popálit. Náhoda? Nemyslím si.

Poklidně jsem odpočívala u řeky. Bylo to zvláštní, že jsem měla tak ráda zvuk vody, který tekl proudem. A ještě k tomu, když to byl vodopád, u toho bych se mohla rozplývat hodiny.
Jenomže to by moje končetiny musely spolupracovat a ne mě brnět. Proto jsem vyskočila na všechny čtyři a snažila se udržet rovnováhu. Vlčic v pozadí jsem si nevšímala - už byl den a já slavnostně přečkala noc.
Vstala jsem a protáhla se. Nejprve tlapy přední, pak zadní a nakonec celé tělo. Ještě se oklepat a urovnat tak srst na zádech. Olízla jsem si čenich a vyrazila ještě k vodě se napít. Bylo to celkově zvláštní, cítila jsem se podivně a přespale, chtělo to něco, čím bych si mohla vybít energii. Anebo alespoň s někým hodit řeč. S někým... rozhlédla jsem se po okolí. Vlčice mě však nijak nezaujaly a jak už jsem byla od malička vychovávána, rozuměla jsem si spíše s vlky.
Ještě jednou jsem se oklepala a vyrazila se napít. A jak jsem sklonila hlavu nad hladinu, ucítila jsem povědomý pach. Ten oříškový.. pff, co mu trochu z(ne)příjemnit život? Byl ze smečky a tak už jen to mi napovídalo, že bych měla jít a utužit smečkové vztahy. Ta bílá mě nemá ráda, to vycítím, ale když na mě nebude mít kecy on, třeba jí to vysvětlí, že to mám prostě v povaze od přírody! Nadšeně, že jsem vymyslela další šílený ďábelský plán jsem se uchechtla, až jsem vyprskla vodu z tlamy. "Fuj," řekla jsem si pro sebe a vyrazila tedy proti proudu k jezeru. Těš se... mwhaha!

>>> Velké Vlčí jezero

<<< Erynijský les

Odebrala jsem se mezi stromy pryč z lesa, až jsem se ocitala u řeky. Zavrčela jsem, po zjištění, že tu jsou nějací vlci. Vodopády patří Erynijskému, ne řeka, napomenula jsem se. Takže měli právo tu být. Achjo... mohla být alespoň po dlouhé době rvačka, zasténala jsem.
Došla jsem k vodě. Aby mě vlčice nijak moc nezaregistrovaly, zhasla jsem ohýnek a opatrně se napila. Voda byla chladná a já se těšila, že mě příjemně naplní. Energicky jsem zabořila do hladiny i čenich, abych toho nahltala za chvilku co nejvíce. A podařilo se.
Začala jsem se i trochu dusit, ale to po chvilce přešlo. Ono když do sebe nalijete půl litru za pár sekund, žaludek trochu protestuje.
Sedla jsem si vedle řeky a protáhla se. Začala jsem si opět čistit packy, mohla jsem připadat někomu i jako kočka, ale to neměnilo nic na tom, že bych si je přestala čistit. Po chvilce jsem si lehla a na chvilku jsem začala bdít. Chtěla jsem si ještě odpočinout a nabrat síly do dalšího dne.

Spokojeně jsem si čistila tlapky a celkově tělo, když jsem po vydatném lovu trávila chvilku času v Erynijském lese. Začala jsem přemýšlet, co bych teď mohla asi tak dělat. No... vyspala jsem se, relaxovala jsem, lovila jsem.. asi bych se došla ještě k řece napít a pak trénovat magie, zkusit něco nového, napadlo mě pomalu a tak jsem se zvedla.
Tělo bylo chvíli uvolněné a tak bylo těžké se postavit na přesezené tlapy, které brněly. Oklepala jsem se a nadějně se protáhla, abych konečně nabrala trochu energie. Olízla jsem si čenich a všimla si dalších dvou vlčic. Tedy, jednu z nich jsem znala, a ta druhá vypadala celkem podobně té první, až na ty hnědé fleky. Protočila jsem panenky. Bude nás tu ještě víc. Paráda, pomyslela jsem si. Alespoň tu nebude nuda.
Ne, nechtěla jsem jít k nim a seznamovat se, ba naopak, raději bych byla bez další známosti. Je jich doposud tolik, že si je ani nepamatuji. Ale zaslechla jsem poslední část jejího rozhovoru. Té neznámé. Povídala, že se jí tu líbí. Další zájemkyně. Ale neříkal náhodou Atray, že už nové nepřibírá? Byla to jeho věc, já být alfou, dělala bych to poněkud jinačím způsobem, ale nebyla jsem, tak jsem musela mlčet.
Podívala jsem se před sebe a na nebe. Byla tma. Nechala jsem tedy, pomocí magie ohně, přede mnou levitovat malý ohýnek, který sloužil jako světýlko. Nadšeně jsem se otočila po ostatních a když jsem si všimla, že nikdo neregistruje mou nepřítomnost, odebrala jsem se k řece.

>>> Řeka Mathaë

// Lomíítkáá ~

<<< Vodopády

Táhla jsem zajíce před sebou, snažíc se nenarazit do nějakého stromu a ještě více se neztrapnit. Když už jsi ten lovec, napadlo mě. Protočila jsem panenky. Za chvíli budu lovit na zakázku, to tak, řekla jsem si tiše. Ale byla jsem ráda za to, že mám alespoň pro koho lovit. Bylo to lepší než jen tu kořist ulovit a protože jsem byla přejedená z posledního lovu, nechat ji být. Škoda. Ne pro mě.
Táhla jsem zajíce na jedno místo. Nedaleko Atraye a Takkiho, které jsem ale nikoli nechtěla rušit. Proto jsem se snažila nijak neupoutat pozornost do doby, než si to vyřeší a než přitáhnu i srnu, pro kterou jsem rázem utíkala zpět ke hranicím.
Nejdříve jsem místo, kam jsem zajíce dotáhla, nemohla najít, ale po chvilce čichání jsem šla po stopě krve a to bylo jednoduché. Nyní na hromádce ležela srna většího vzrůstu a dva zajíci. To jim musí stačit. Je to dohromady tak pro čtyři vlky, možná víc, odvodila jsem si od oka a posadila jsem se nedaleko nalovené potravy. Ta čerstvá krev a čerstvé maso muselo vonět na sto honů.
Abych však všem oznámila, že pokud jsou hladoví, mohou sem přijít, hlasitě jsem zavyla. Nechtěla jsem však rušit v debatě ty dva, pokud projednávali něco důležitého, ale jistě mé zavytí museli slyšet i vlci v jeskyni a možná i v okolích územích. Pokrčila jsem se, ouška jsem přirazila ke krku a protože jsem nerada byla středem pozornosti, raději jsem popošla od potravy o kus dál. Ukousla jsem si jen kousek zajíce, protože jsem hlad neměla, ale i tak. A kdyby měl někdo kecy o tom, že alfa jí první, řeknu, že tu nebyl dřív, než já.. ne, to je blbost. Řeknu, že jsem ho táhla a tohle se utrhlo a alfa po mě předkousané maso jíst nebude. Jo, to je dobré! Ještě štěstí, že nikdo nemohl mé myšlenky slyšet. No co, lovec jsem byla a když jsem to celé ulovila, snad jsem na kousek masa právo měla, no ne?
Sedíc opodál jsem se začala čistit a poklidně se soustředit na dění kolem. A co teď? Jsi odpočatá, najedená, magie budeš mít.. nevím. Někam se projít? Kolem? Uvidím ještě, pomyslela jsem si a plánovala si tak, co budu dělat v následujících dnech. Teď jsem však čekala, jestli někdo přijde na... *pohled na oblohu*... oběd a potrava zmizí, anebo tu potrava zůstane pro mě a já budu jediným návštěvníkem této zákaznické restaurace: "Lovíme se Skylieth, s.r.o."