Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se svého kamaráda v srsti zamaskovat tím, že jsem Takkimu ukázala klacek a svedla to na něj. On na mě jen uraženě pohlédl a zeptal se mě, jestli ho mám snad za vola. "Heh," pověděla jsem trochu neklidně a spíše jsem se jen nervózně ušklíbla. On stál poměrně daleko ode mě a já jsem nechtěla, aby to kdokoli slyšel, proto jsem se k němu přiblížila. A místo toho, aby mě nechal mluvit, na mě vyprskl, jestli to náhodou není nakažlivý. "Klid," řekla jsem mu prostě a natáhla k němu krk. "On to nikde nepoví," ujistil mě Toren a já jen tedy přikývla.
"Víš... mám... sakra, jak to vysvětlit? Prostě jsem našla ještěrku a ona se se mnou skamarádila, takže jsem se s ní taky skamarádila no a jsme kamarádi!" Vysvětlila jsem poněkud vyplašeně, ale musela jsem se uklidnit. Teď nebyl čas na ironické žerty. "Jednoduše... v srsti mám malého gekona, který se mnou hovoří přes myšlenky. Je to můj malý přítel, je opravdu chytrý... a drží se mě zuby nehty," opět vložený malý žertík. Jen jsem zastřihala oušky a na důkaz toho, že nejsem psychopat a nemluvím z hladu, mi Toren vylezl mezi uši a jen se krytě a stydlivě ukazoval na slunečních paprscích. "Ale nikde to neříkej, jasný? Jinak z tebe udělám sekanou." Mohla jsem ho prostě poprosit, aby si to nechal pro sebe, anebo mu výhružně vysvětlit, že pokud to někde jen okrajově vyslepičí, že by to byla jeho Smrt.

Když mi Takki řekl, že ho Smrt zve každý den k sobě na pokec, jen jsem se ušklíbla. "A dává ti i slevu na magie?" Zeptala jsem se opětovně, abych udržela tu ironickou atmosféru kolem.
Tu se mi začal Toren až moc vrtět v srsti a najednou se rozplácl jeho ocas na mém čele. Snažila jsem se to hned zamaskovat, aby to Takki nestihl vidět, ale on se hned na to ozval. Zeptal se mě, jestli po mně něco neleze a ještě k tomu dodal, či to náhodou není nějaký parazit. Couvl. Protočila jsem panenky - byla jsem zády k němu - a začala v hlavě rychlostí blesku přemýšlet, či se mu o Torenovi zmínit, anebo to ponechat v tajnosti.
"Lézt po mně něco? Néé, to na mě něco spadlo, asi," začala jsem panicky, ale co nejvíc nenápadně, maskovat, že mám malého přítele v srsti. Sebrala jsem rychle větvičku ze země a ukázala ji Takkimu. "Vidíš? Byla to jen větev," odvětila jsem klidně, ale začala jsem packou přešlapovat a nervózně hrabat v zemi. Prozradil ses! "Tak mu to řekni... Co jiného ti zbývá. Děláš ze sebe akorát vola." Ale co když to někde řekne? On není ten pravý, kdo by měl znát tajemství... neznám ho. Může to všude rozhlásit! A potupit mě tak... "Je to na tobě, ale já bych mu to řekl," pověděl mi Toren. Dík za pomoc, odsekla jsem mu ironicky a podívala se Takkimu do očí. "Když ti něco řeknu... neřekneš to? NIKOMU?" To poslední slovo jsem zdůraznila. Pro jistotu.

// No šance tam není, ale že jsi to ty... :DDD

Takki odsouhlasil to, že Života zná. Ale v jak velké míře se o něm doslechl, ba dokonce jestli u něho byl, jsem se nedozvěděla, jelikož jen souhlasil a pak se posadil. Přičemž řekl, že mu moc nesedí. "Na mě je taky až přehnaně milý," řekla jsem mu opětovně a tím mu přitakala. Byla to pravda. Já jsem byla už od mala, ne tedy z otcovy strany, zvyklá na tvrdý režim, tudíž mi nadměrné rozmazlování nevyhovovalo a bylo mi to proti srsti.
Vlk mi na to odpověděl, že je kamarád spíše se Smrtí. "Hah, Smrt a kamarád?" Odvětila jsem bez rozmýšlení. Ta představa, jak se Smrt usmívá jiným způsobem než s myšlenkou, jak vás zamordovat, byla opravdu neskutečná a nedalo se to nijak na její tvář ani vnutit. Hned jsem však z jeho tónu vydedukovala, že se jedná spíše o ironickou poznámku, za kterou jsem byla ráda - ironie byla a je moje parketa. Plus sarkasmus, s těmi jsem zase kamarádka já.
Gekon v mé srsti se tak moc vrtěl, až jsem se začala potichu smát. Noták, už se uvelebte, vaše veličenstvo, poslala jsem mu myšlenku do hlavy a všimla si, jak se najednou na mém čele rozplácl jeho maskovaný ocas. Takki ho však mohl zahlédnout, proto jsem se otočila a dělala, že na mě něco spadlo. Ty trdlo, zalez, nebo tě uvidí! Okřikla jsem ho. Ještě mu vysvětlovat, že mým nejlepším přítelem je mluvící ještěrka a já ji dokonce i pojmenovala. To už bych vypadala opravdu bídně.

Poklidně jsem odpočívala, když jsem uslyšela zase ta známá slova od té "hvězdné" matky, která nám tu šla všem příkladem. Vychvalovala si svou jedinou (?) dcerku, která se snažila napodobovat svou matku. Pro tvoje dobro... nedělala bych to. Vyhýbej se jí, ač je to tvoje matka. Pro tvoje dobro, říkala jsem si pro sebe v duchu a snažila se k ní být kriticky upřímná, pro dobro její i naše.
Když se vlče přihnalo ke mně a ulehlo, obmotala jsem ocas kolem něho, aby mu alespoň nebyla zima. Sice trochu neochotně a možná v tom měl packy i Toren, který mi to vnukl do hlavy, ale zase jsem si to vyslechla. Začala na mě pokřikovat, že bych měla dát ocas od nich pryč a takové žvásty. "Se hned nerozbreč," tiše jsem odsekla tak, aby to nikdo neslyšel - možná vlče, ale co by z toho mělo? - načež jsem se jen ušklíbla a ocas si vrátila do původní polohy. Ať to vlče třeba nastydne a pak tu běhá a kýchá a naříká, jak špatně mu je. Potom by jí byl ten můj ocas dobrý! Zanadávala jsem si potichu, ale raději jsem už nic neříkala.
Jakmile ona počala nadávky a nějaké její rozumné věty, které nedávaly smysl, všimla jsem si nedaleko se potulujícího brouka, který se tu snažil najít východ. Jo hochu, tu si špatně, potichu jsem mu poradila, načež jsem si uvědomila, že to není ještěrka, aby mi rozuměl. Proto jsem zmlkla i myšlenkami a soustředila se na to, abych byla v klidu a trochu si odpočinula.
Poklidně jsem usínala, ale najednou do jeskyně foukl poněkud silný vítr. Protočila jsem panenky - do mého úkrytu se ani kousek větru nedostane. Sem bych neukryla ani své nejcennější drahokamy, ať už jsou to ametysty, safíry a podobné drahocenné věci, pověděla jsem si pro sebe a protočila panenky. Co taky čekat od smečkového úkrytu, že?
Po celém Erynijském lese byla cítit vůně fialek. Začala jsem větřit, protože jsem tu sice prožívala první jaro, ale i tak, fialky byly to poslední, co bych do tohoto lesa posadila. Vůbec mi to nešlo k lesu plnému pryskyřice.
Weriosasa mě vytrhla z představ, které se mi snažily nacpat do hlavy. Křičela, že nejsem pečovatelka na to, abych se starala o její vlčata. Měla jsem chuť vstát, chytit to vlče za kůži na krku a donést jí ho před ní, se slovy, že ho tu má, když si ho neumí ani ohlídat. Ale místo toho jsem jen klidně ležela a sem tam nadzvedla obočí. Vlče však opět protestovalo a snažilo se říct něco v tom smyslu, že já jsem pečovatelka. Nazvedla jsem hlavu, abych uvedla vše na správnou míru. "Já pečovatelka nejsem, jsem lovkyně této smečky. Pečovatelka by se starala o taková malá stvoření, jako jste vy, ale já je lovím," ukázala jsem své tesáky poněkud ironicky, ale abych vlče hned nezastrašila, ušklíbla jsem se ve smyslu, že to myslím s "vtipem". "Lovím potravu, díky které jste na živu," objasnila jsem více osobněji a tak, aby vlče mohlo klidně spát.
Tu se zvedl Atray, který jen Weri přitakával - co jiného mu zbývalo, že? - s tím, že jde sehnat nějakou pečovatelku. Nechápavě jsem pozdvihla hlavu a začala přemýšlet, kdo by v našem lese mohl dělat důvěryhodně pečovatele. No... ta bílochlupá se mi na to moc nelíbí, možná Indil, ta by se na to hodila, no ne? Ale tahle věc byla na Atrayovi, proto jsem mu jen přikývla. Poté dodal, že se do sebe nemáme pustit. Ještě si nechat zašpinit srst a tesáky její smradlavou, přepečovávanou kožešinou a krví, to jo, zamyslela jsem se a protočila panenky. Na to jsem byla až moc klidný a trpělivý tvor, i když stačilo málo k tomu, aby jejich plnohodnotně pyšná maminka ležela na zemi a měla moje tesáky tak blízko ke krku, že se jí o tom ještě nezdálo.

Zatímco rozhořčená Weri něco křičela o tom, že nejí zajíce, její partner se rozhodl odejít. Nevnímala jsem je, ale o jednoho protivu méně - to je významné plus, které mi hraje do karet. Nadšeně jsem ulehla do rohu jeskyně, abych si trochu odpočinula a nepřekážela té nic neumějící vlčici, která si právě říkala matka. To by mě zajímalo, jak bys vychovávala vlčata ty. Pomalu jsem začala přemýšlet, jak asi své rýpavé já přizabít. Normálně. Vychovala bych z nich poslušné lovce, kteří by se nebáli říct své slovo! Odvětila jsem pyšně, asi tak, jak by to řekla každá matka. Tedy, vlčice, která ještě neměla partnera a neví, jak to s nimi chodí. Natož s vlčaty.
Jedno vlče se však ke mně stále mělo. Byl to malý ... nevímjaksejmenuje, který furt ke mně čochtal a snažil se být v mé blízkosti.
Mezitím, co Weriosasa učila svou pyšnou dcerušku nějakým pravidlům o pýše a plánování (já v tom stejně slyšela panování), ten malý ke mně přiklusal. Nejprve okousával zajíce, ale poté si usmyslel, že ležet vedle mého ocasu bude pro něj asi to pravé. "Vidíš, vlčata tě mají ráda!" Řekl mi malý gekon do hlavy a já jen protočila oči. No to jistě. Mě měla vlčata vždycky ráda, odvětila jsem mu, když jsem nebyla v jejich blízkosti, dopověděla jsem, aby to mělo reálný smysl a ušklíbla se. Toren pomalu ulehával a cítila jsem, jak poklidně usíná. To samé to malé vlče, které jsem si nemohla za boha zapamatovat. A kdo ví, jestli vlastně chci, klidně jsem položila hlavu na tlapky a poklidně oddychovala. Matka po něm zase hodila něco ve smyslu původu a pýše, nevěděla jsem, co je to učí za nesmysly, ale vlk odvětil, že ne. Podívala jsem se na něj nechápavě - většinou se matce všechna vlčata podřídí a dělají to, co matka chce - myslí si, že je to správně. Ale on ne, vzepřel se jí a to se mi líbilo. Ocas jsem dala i kolem něho a doufala, že bude spát - aby tu byl už taky chvíli klid.
Mezitím ke mně přiklusal Atray, který vzal zajíce a pustil se do hostiny. "Nech si chutnat," řekla jsem, aniž bych jakkoli pohnula svaly. Hlavu jsem měla stále na packách a čekala, co se bude dál dít.

Poté, co jsem přišla do jeskyně a viděla tu spoušť jsem se na ty dva docela dotčeně podívala. Před tím, než přišli a začali rozšiřovat jejich kmen tu byl klid a mír, teď to tu bude moc... roztěkané a bude tu strašný guláš. Kort s těmi prťaty.
Položila jsem zajíce před sebe a sedla si. Měla jsem na ně pár poznámek, ale to už ta jejich matka, která si myslela, že je tu zřejmě královnou úlu a my všichni tu budeme kolem jejího božského těla poskakovat, na mě spustila, že zajícem ji chci urazit. Hned na to jsem klidně pokrčila ramena a řekla: "ten zajíc není pro tebe. A jestli o něj nestojíš, do jeho konzumace tě nikdo nenutí." Protočila jsem nad jejím chováním panenky a snažila se jí ignorovat.
Najednou se jedno z vlčat rozhodlo přifařit se ke mně. Snažila jsem se, jako v divočině, dělat mrtvou a nehýbat se - třeba mě přejde a nevšimne si mě! - ale on se radostně pustil do mých tlap. Snažila jsem se držet se na uzdě, ale místo toho jsem pozdvihla pysky a packu nazdvihla tak, že tam to malé smrádě nedosáhlo. Nazdvihla jsem obočí a podívala se na jejich matku. Těm vlčatům výchova asi nic neříká, říkala jsem si pro sebe. Měli by mít nějakou disciplínu a pud sebezáchovy, a ne takhle tu poskakovat a kousat vše, co jim přijde pod tesáky.
Nad poznámkou té hnědé jsem raději jen mávla packou, snažila jsem se po ní neskočit a nesrazit jí k zemi, aby věděla, že si nenechám takhle do sebe rýt. Ale teď tu byl alfa, musela jsem se držet na uzdě.
To malé vlče, celé hnědé, které mělo zbarvení po matce - chudák už teď - se snažilo po mně opakovat. Jen jsem se ušklíbla a snažila se na tváři vytvořit úsměv, abych na vlčata - alespoň mezi ostatními - nepůsobila děsivě, ale nešlo to. Proto jsem naklonila jen hlavu do strany a nastražila uši.
Její partner se přidal, že tímhle se vděku od ní nedočkám. "Hah, tak zrovna to mě netíží. Vůbec jsem to nenesla jí, přinesla jsem to sem pro případ, že by někdo byl hladový. A když je zajíc pro tuhle dámičku jako urážka, klidně si ho sním sama, mně to problém nedělá," řekla jsem klidně a trochu melancholicky, ale snažila jsem se nepůsobit nijak uraženě. Její názor mi byl hodně daleko od věcí, které stály alespoň trochu za mou pozornost. Ovšem Atray, ten to bral z lepší stránky. Objasnil to tak, jak to bylo původně myšleno a myšlenkou si řekl, že by si zajíce dal. Packou jsem mu ho podstrčila a ušklíbla se. Oni dva mi za toho zajíce nestojí, řekla jsem si pro sebe, i když mi bylo jasné, že je zde možnost, že jeden z nich (anebo oba) dokáží číst myšlenky. Je to pravda, tak co. Já se za svůj názor nestydím, pyšně jsem si dodala pro sebe a podívala se na zem. Zatím jsem byla ticho a čekala jsem, co přijde dál, ale ten malý vlček se mi celkem líbil. Měl pěkné zbarvení a já v duchu, pro jeho - i naše dobro doufala, že nebude ani kousíčkem po jeho rodičích. Kéž by.
Po chvíli mě to přestávalo bavit, proto jsem vstala ze sedu a popošla o kus dál. Tam jsem si lehla, natáhla packy a v klidu se rozhlížela kolem. Nechala jsem tu hnědou vlčici, ať si dělá, co chce, protože mě vůbec nezajímala. Hlavu jsem položila na natažené packy a opět cítila přítomnost gekona na krku. Poslyš... napadlo mě jméno. Co ty na to? Zeptala jsem se ho. "Musela bys mi ho nejdříve říct," dodal stručně, což mi nedošlo a proto jsem se jen ušklíbla. Ajo! No... Toren. Bylo to krátké a výstižné, mně se to moc líbilo. "Snad si na to zvyknu, pěkné jméno!" Spokojeně jsem se uvolnila a rozprostřela se tak na větší část plochy, která zde byla. Ocas jsem skulila k tělu.

<<< Erynijský les

Klusala jsem, přesněji běžela jako o život do skály, abych nebyla tak mokrá a hlavně aby nebyl tak mokrý můj společník. Potěšeně jsem se zavrtěla a uvítala ten obrovský kámen nad sebou, který tvořil vchod. Skrčila jsem se a pomalu vyskákala po římsách na vršek skály - tedy do míst, kam jsem měla díky svému postavení právo. V tlamě jsem stále držela zajíce.
Najednou jsem ucítila nějaké pachy. Weriosasa, Takki, Atray... a co to cítím? Fuj, to je divné... Nechápavě jsem pokrčila nos a vydala se po pachu. Spatřila jsem modrý šátek už z dálky, proto jsem se jen ušklíbla a vyrazila se podívat, co se to tam vlastně děje.
Přiklusala jsem k vlčici a vlkovi a při tom, co jsem viděla, mi zajíc svévolně vypadl z tlamy. Ta mi zůstala na chviličku dokořán a já jsem ani nedýchala. "Cc-co to je?!" Vyprskla jsem a odskočila o kus dál, ještě jsem se však stihla natáhnout pro zajíce a vzít si ho k sobě. Vlčata?! Vlčata?! VLČATA?! Jančila jsem v duchu. Jenom přijdou a hned tu dělají vlčata! Nikdo je nechce! Fuj! Ošklivá ošklivá! "Ale noták," okřikl mne potichu gekon, kterému jsem ještě nevymyslela jméno a já se snažila pravidelně dýchat. Otočila jsem se k nim zády a pozvolna vydechovala. "Dýchej, klid, klid," šeptala jsem si pro sebe. A jako kdybych přišla znovu, poklidně jsem usedla o kus dál a snažila se ty malé caparty ignorovat. "No... zdravím. Tady je zajíc, pokud máte někdo hlad, můžete se do něho pustit. Bohužel byl jen jeden, venku je ošklivo a špatně se loví. Vidím, že jste se do toho... pěkně pustili," řekla jsem hned jako první, co mě napadlo. Ale notak, nemůžeš to hned takhle kritizovat, říkala jsem si potichu pro sebe a oklepala hlavou, aby ze mě voda opadala. "Vypadá to, že jsem tu nějakou dobu nebyla... hodně dlouhou... A fakt je to živý takhle malý?" Nechápavě jsem dala hlavu na stranu a snažila se neolizovat se při pocitu hladu a pohledu na ty malé, chodící steaky. "Je to divný," mluvila jsem o nich jako o nějaké věci a koukla na Takkiho. Vypadal taky trochu vyděšeně a Weri pyšně, přičemž Atray to bral - jako vždy - s chladnou hlavou. "No.. tak tedy," polknula jsem, protože bych nikdy nevěřila, že někdy budu k takovéhle věci a vůbec někdy v životě gratulovat, ale pokračovala jsem: gratulace," jestli se k takovéhle věci dá gratulovat.

<<< Vodopády

V tu chvíli, kdy jsem vyrazila do lesa, se najednou z nebe spustil malý deštík. Naštvaně jsem zamručela a pomocí magie vzduchu jsem vítr odváděla tak, abych nebyla hned tolik mokrá. Ale moc mi můj plán nezabíral, proto jsem přidala do běhu a pokračovala na cestě do skály.
Spatřila jsem Atimua a Indil, i když spolu už nemluvili. Stejně je vlk nikdy nedokáže pochopit... protočila jsem panenky a podívala se před sebe. Co si o tom myslíš ty? Nejdříve po mně chtěli, abych se s nimi bavila a byla více komunikativní, na což já nejsem moc stvořená, a potom, když za nimi jdu, mě ignorují a ještě se diví, že se naštvu. Dala bych jim pěstí, za takové chování, poslala jsem myšlenku do hlavy malému tvorečkovi a protočila ještě jednou panenky. Dokázali mě pěkně vytočit. "Já si myslím, že tě třeba jen přehlídli, i když je to divné. Asi by bylo dobré nechat je být a po chvíli zjistíš, že to nebude tak horké. Přijdou za tebou a jistě se to vysvětlí," dodal můj malý společník a zahrabal se hlouběji do chlupů. Zapomněla jsem na to, že prší a on moc nemá rád vodu, proto jsem ještě zrychlila. Asi ano, máš pravdu.
I přes to, že pršelo, jsem měla celkem hlad. Rozeběhla jsem se tedy kousek dál od skály a následovala nic nevědícího zajíce, který si pomalu poskakoval do nory, aby se ukryl před deštěm. To se mu však moc nevyplatilo, skončil v mé tlamě.

>>> Erynijská skála

Ležela jsem rozvalená na kameni a už si pomalu zvykala na to, že mě něco šimrá na krku a celkově se mi cosi hýbe pod kožichem. Nyní jsem však byla ráda, že se mi tam něco hýbe. Chci říct, že mít malého přítele není na škodu! Můžete si s ním povídat a i když na veřejnosti, kde vás bude obklopovat více vlků, asi budete vypadat jako psychicky trpící vlk na samomluvu, já jsem byla vždy typem vlka, který názor ostatních moc neřešil. Dobře, když o mně někdo říkal něco, co není pravda, to mi vadilo, ale to je rozdíl.
Postavila jsem se na všechny čtyři a vyrazila pomalu do lesa. Rozhodla jsem se podívat se do jeskyně, jestli se něco nezměnilo a jestli je vše při starém.
Vstala jsem a oklepala se. Zapomněla jsem v tu chvíli na to, že mám na sobě malého přítele. "Ježiš, promiň," řekla jsem mu hned poté, co mi to tak nějak došlo. On však myšlenkou řekl: "Říkal jsem ti, že mi to nevadí. Dokáži se v pohodě udržet," a jen se pohnul tak, aby mi nepřekážel v běhu. Přikývla jsem na souhlas a nadšeně si poskočila. Podívala jsem se na nebe a s myšlenkou, jestli náhodou mi nebyl otec poslán zpět v podobě tohoto malého gekončíka jsem se vydala do smečkového lesa.

>>> Erynijský les

<<< Erynijský les

Ještě před tím, než jsem vstoupila na území, po kterém se rozléhal příjemný a uspokojující zvuk šumící vody, padající z opravdu velké výšky, zaslechla jsem nějaká slova od Indil a Atimua. Vždyť vy ani nevíte, co chcete. Nejdříve nadáváte, že se vůbec s nikým nebavím, a když se s někým začnu bavit, tak mě ignorujete, a pak se ještě divíte, že jsem naštvaná. Aha... Poslala jsem Indil myšlenku do hlavy a raději to už neřešila - nepřišla jsem tu rozebírat nějaké voloviny, chtěla jsem si zkusit, co za magie vlastně ovládám.
Sedla jsem si na svůj oblíbený kámen a soustředila se na vodu. Nic se však nedělo, proto jsem ihned magii vody vyškrtla. Škoda, řekla jsem si pro sebe a pokračovala dál.
Věděla jsem o magii myšlenek a ohni, spolu s neviditelností. A potom taky o tom, že mi trochu šel i vzduch. Rozhodla jsem se tedy zkusit, co všechno se vzduchem dokáži. Najednou se kolem mě vytvořilo obrovské tornádo, zřejmě z naštvání, které zavinili ti dva, přičemž najednou, díky mému šoku, ustalo. Hustý! Už jsem věděla i do jaké míry ovládám vzduch. Následovala magie elektřiny. Ta magie, o které mi Smrt říkala. Soustředěně jsem sledovala jeden strom, ze kterého najednou začaly šlehat elektrické výboje. Zaradovala jsem se, i tuhle magii jsem mohla plně ovládat, protože mi to šlo. Smrt je opravdu uctívaná vlčice z mé strany, usoudila jsem a přehodila ocas ze strany na stranu.
O žádné další magii jsem nevěděla - ještě iluze. Vytvořila jsem si tedy pro jistotu před sebou srnku. Díky magii iluzí. Nadšeně a poněkud hladově jsem si ji prohlížela, až mě to dohnalo k zavrčení. Tu se nad srnkou vytvořil malý mráček, ze kterého začaly šlehat blesky. Spojení elektřiny a počasí, o kterém jsem nevěděla. Počasí? Cože? Obloha se najednou zatemnila a v tu chvíli i rozzářila. Cítila jsem na sobě, že dopředu tuším, co za počasí bude zítra a pozítří. Hustý! Takže ovládám i počasí.. ale ten mráček byl suprovej! To někdy na někom zkusím... udělat takhle déšť a spojit to s elektřinou... to by muselo sakra bolet! Myšlenky mi opět zabrousily do zákeřných nápadů a já jen potěšeně nastražila ouška.
Přicházela řada na moje speciální magie. Tedy, o jedné jsem věděla, ale u Smrti jsem se zmínila, že si myslím, že bych dokázala i dvě. Ovšem, jak ona učinila, to už nikdo neví.
Vím akorát to, že dokáži vzplanout, řekla jsem si pro sebe a podívala se na vodu. A jde to i úmyslně? Napadlo mě. Vstala jsem, oklepala se a šla to zkusit. Zatnula jsem všechny svaly a snažila se co nejvíc to šlo, abych začala hořet. Ale nic. Vzpomněla jsem si, že u jezera tomu pomohlo vyděšení. Ale jak se vyděsit něčím, o čem budu vědět? Blbost.
Proto jsem pomocí iluzí vytvořila velkého, hladového medvěda. Jediná má slabina, o které nikdo neví. Rozhlédla jsem se, či tu nikdo není, aby o mně nezjistil to, co bych nerada a snažila jsem se nevědět o tom, že na sebe toho medvěda pouštím. Tu jsem se otočila a medvěd byl opravdu velký, větší, než jsem předpokládala. Vážně jsem se vylekala, vzplanula jsem a tím pádem začal hořet i medvěd. Díky vyděšení se k tomu všemu přidala i magie vzduchu, která medvěda odhodila do vody a vytvořila tak nezastavitelné tornádo. To se řítilo na les. A sakra, to ne.. to ne! Snažila jsem se myšlenkou zastavit velké, všechno sebou beroucí tornádo, ale nešlo to. Až teprve poté, co jsem se uklidnila a vzala to s lehkou váhou. Tornádo ustalo a jako by nic, vše bylo v normálu. Pokusila jsem se tedy vzplanout ještě jednou, jestli už to půjde myšlenkovitě.Snaž se, snaž! Najednou mi začaly hořet packy, i hlava, ocas a šlo to. Dokázala jsem to!
Myšlenkou jsem oheň, ve kterém jsem se ocitala, uhasila, až jsem se celkem i bála. Ale nespálila jsem se, to bylo na tom to nejlepší. Ostatní jo, avšak já byla v klidu a bez poškození.
Šla jsem si tedy v klidu lehnout na kámen u vody. Slunce hřálo, já byla spokojeným tvorem a začala jsem se opět na rozpáleném kameni slunit. Bylo to příjemné a nabírala jsem tak snad více energie, než-li spánkem. Potěšeně jsem ulehla a pozvolna dýchala. A když už jsem byla ve fázi bdění, najednou jsem ucítila cosi nepříjemného na krku. Oklepala jsem se, ale jako kdyby tam něco stále lezlo. Otočila jsem hlavu, abych se podrbala - protivné blechy! - ale tohle bylo něco většího. Nechápavě jsem vyskočila na všechny čtyři a jako kočka, které jste právě sáhli na ocas, jsem začala syčet. "Co to je?! CO TO JE?! Jdi ze mě dolů, jdi pryč! Co jsi zač?! Budeš mi pít krev anebo co chceš?!" ječela jsem jako o život, stále se na kameni otáčejíc o 360°, abych to podivné stvoření spatřila. Ale nedařilo se. Najednou to zase začalo lechtat. A v myšlenkách jsem uslyšela podivný, tenký hlas. "Nechci ti ublížit!" Hlavou se mi honily všechny různé myšlenky, co to má znamenat a co je to za blbý žert. Ale jak se zdálo, nikdo tu nebyl a vtip byl tím pádem vyloučen. "Tak kdo jsi a co jsi zač?" Tvor se už neozval, ale lechtání se přeneslo na packy, až to ustalo. A ten malý tvoreček slezl na kámen. Byl zvláštní, pěkně barevný a hezký, doposud jsem nic podobného neviděla. Opravdu, moc se mi líbil. A on začal povídat. "Já jsem gekon... noční. A jméno ještě nemám. Protože si byla obdařena velmi vzácnou mocí, kterou nikdo ještě neměl, tak jsem se tu u tebe objevil a budu s tebou," dodal a natáhl svůj podivný, tlustý ocas. Položil se taky na kámen. Když však viděl můj nechápavý pohled, co je to vlastně zač, řekl to jednoduše. "Víš, jsem ještěrka. A ty se dokážeš s ještěrkami dorozumívat, ony ti budou rozumět, dokonce se do ní můžeš převtělit - do takové, jako jsem já - no a já s tebou už zůstanu. Chápeš to trochu?" "Ne." Má odpověď sice byla negativní a záporná, ale gekončík věděl, že to nemyslím vážně, akorát že jsem trochu vyděšená. "Chápu, že teď asi nevíš, jestli máš halucinace, nebo ne, ale nemáš. Můžeš mi dát jméno a já s tebou už zůstanu... chtěla si nejlepšího přítele, ne?" Zažertoval. "N-no... hustý... to je moje další spešl magie?" "Nevím, jak vy tomu říkáte, ale asi ano." Jeho hlas byl sametově medový a přišel mi úplně klidný. "Ještě ti toho o sobě musím hodně říct, stejně tak jako ty o tobě, ale myslím, že budeme mít na sebe ještě spoustu času... protože já už, do tvé smrti, nikdy neopustím tvůj kožíšek. Tedy, pokud ti to nebude vadit," řekl mi do hlavy a odkráčel blíže k mým packám. Jeho chůze vypadala jako když jde krokodýl, bylo to boží. "Vadit? Ne, proč by mělo? Budu ráda, když budeš můj malý společník," usmála jsem se a přiblížila se k němu čenichem. Pohladila jsem ho a zjistila tak, že má hrubou kůži, ale na ocasu jemnou. Nechápavě jsem ho očichala a olízla. Vypadal opravdu zvláštně a byl můj! Můj! "A ty mi tedy rozumíš?" Zeptala jsem se ho. "Ano. A i ostatní ještěrky ti rozumí, jen ti bude chvilku trvat, než zjistí, že nejsi proti nim a než tě budou poslouchat. Já tě však beru za svého vůdce a budu tě poslouchat na slovo. A až se proměníš na jednu z nás, s ostatními budeš moct mluvit jen přes myšlenky.. jestli je tedy ovládáš, ale podle tvých očí si myslím, že to nebude problém," dodal a opět se zavrtěl. "Si boží!" vykřikla jsem nezkrotně a ušklíbla se. Ještě jednou jsem ho oblízla a on si mi vlezl na krk, za uši. "Díky," dodal skromně a ulehl na můj krk. "A hezky hřeješ." "Ty máš problémy," řekl s úšklebkem v hlase. "A ta proměna, půjde to hned?" Zajímala jsem se hned o všechny informace, dokud můžu a ... vždyť vlastně říkal, že se mnou bude do konce života.. ale tohle by mě zajímalo. Podívala jsem se mu do jeho zvláštních očí, ve kterých jsem se doslova ztrácela a čekala v hlavě jeho hlas. "No.. myslím, že teď si z toho všeho trochu paf, ta proměna... natrénujeme ji, až si odpočineš a urovnáš si to v hlavě, co na to říkáš?" "Jsi rozumný, myslím si to samé," dodala jsem potěšeně a dávala si pozor na to, aby nespadl. "Jo a ještě jedna poznámka... až půjdeš, poběžíš, budeš plavat anebo lovit, nebo se oklepeš.. neboj. Mám přizpůsobené tlapičky na to, abych se tě držel. Ale vodu moc nemusím, to ti říkám na rovinu. Takže se prosím nepotápěj," dodal mi pevně a já přikývla. "Dobrá," odsouhlasila mu a ulehla na rozpálený kámen. "Už mi to dává smysl. A já proč se vždycky uvelebím na rozpáleném kameni a rozvaluji se, jako ještěrka... já jsem napůl ještěrka.. to je boží."

Po přiklusání zpět do domovského lesa jsem si jen olízla čenich a ušklíbla se.
Přiběhla jsem ke skupince vlků - Indil a Atimuovi, kteří se spolu bavili. Počkala jsem, až trochu domluví a poté je pozdravila spolu s otázkou, co je nového. Ale zatím se mi žádné odpovědi nedostalo. Jen jsem celkem opovrženě pozdvihla obočí a švihla ocasem. Bavili se o nějakých věcech, do kterých jsem jim nechtěla skákat, ale když už pozdravím, odpověď by byla celkem dobrým způsobem pro vyjádření toho, že vědí, že tam jsem a mluvím na ně. Ale oni nic. Bez reakce.
Stihla jsem si během toho, co jsem se snažila poslouchat ty dva, jak Aranel pozdravila Coedena. Srazila ho k zemi a štěstím bez sebe, že ho vidí, se pustila do smrtelného oblizování. Protočila jsem panenky nad nechápavostí a už se nad tím dál nezamýšlela - třeba mě to někdy taky potká. To snad ne.
Otočila jsem se zpět k těm dvěma. Stále nic. "A já k vám mám být milá a přátelská, když vy ignorujete a neumíte ani odpovědět na pozdrav a otázku?" Uraženě jsem se na ně podívala a bez očekávání jakékoli odpovědi či reakce jsem se otočila a nechala je být. Tak to nepochopím. Chtějí po mně, abych byla přátelská a více se s nimi bavila, a když se o to snažím, tak mě ignorují. Neviditelná nejsem, tak co mají za problém?! Zavrčela jsem s pocitem, že oni dva u mě skončili a vyrazila jsem směrem k vodě.
Klusem jsem si to mířila k mému oblíbenému místu - k vodopádům. Tam je klid a můžu relaxovat, odpočinout si... i od nich, znaveně jsem se protáhla a tryskovým během se řítila k šumícímu zvuku, který doprovázel to překrásné území a obohacoval ho na ještě útulnější.

>>> Vodopády

<<< Řeka Mathaë

Po došlápnutí za hranice domovského lesa jsem celkem zmateně věnovala pohled oříškovému. Zdálo se, že odteď je asi právě on ten, kdo mi bude nejvíce rozumět. To sis vybrala toho pravýho, probliklo mi hlavou. Bylo to samozřejmě zase to mé zlé já, které jsem měla raději než to hodné. Protočila jsem panenky a věnovala se Coedymu.
Řekl mi, že vidět úsměv na mé tváři mu přijde skoro nemožné. "Sice to byl první a poslední úsměv od té chvíle, co jsem viděla les v takovém stavu a hlavně mého otce, ale i tak... jsem ráda, že si ho viděl právě ty," dodala jsem. Ne, nebyla to lichotka aneb chci tě přebrat té bílochlupé. Prostě mi přišel celkem fajn a dalo se s ním rozumě popovídat.
Když už věděl, na čem jsem, byla jsem si jistá, že v jeho přítomnosti se nemusím zase tak odvazovat a ukazovat svou zákeřnou stránku. Ale když jsem v dálce viděla nějaké další vlky, má zlá stránka se začala probouzet. Protočila jsem otráveně panenky a podívala se zase na Coedyho. Jeho slova jsem neslyšela, až teprve to, že je konečně doma. A že doufá v to, že mu povolím jít si se mnou zalovit. "Budu jen ráda," za někoho, kdo tu ulovenou kořist bude nosit, zažertovala jsem opět svou klasickou povahou a ušklíbla se.
Ucítila jsem nějaký nový pach. Ta bílá, Atray, Indil, Atimu a někdo nový? Hned mi došlo, že je to ta vlčice, která tu byla s Bílochlupou a zřejmě asi její kamarádka. Protočila jsem opět panenky a podívala se před sebe. "Fuu," vydechla jsem zhluboka a rozklusala se o kus dál. Hned jsem se zastavila, když se Coedy postavil a zavyl. Sklopila jsem uši, ale hned je zase našpicovala, aby mi něco neušlo.
Vyrazila jsem dopředu k davu a postavila se nedaleko Indil a Atimua. Ale s nikým se o můj příběh neděl. Alespoň uvidíš, jak všichni soudí jen podle obalu a ne podle toho, co vlk zažil a čím si prošel... Tuto myšlenku jsem ještě před příchodem ke skupině vlků poslala do jeho hlavy a doufala, že tak učiní. V koutku duše jsem mu však věřila. "Zdravím," řekla jsem s kamenným pohledem a podívala se na okolní prostředí. "Něco nového?"

Když jsem Coedymu odvyprávěla všechno, co se mi stalo, celkem se mi ulevilo. Nemusela jsem už na všechny tak horoucně vrčet, pocítila jsem, že jeho to zajímá a že to nebere na lehkou váhu jako zatím všichni ostatní doposud. Trochu jsem se zavrtěla a podívala se směrem na les.
Coedy mi řekl, že je mu líto mé rodiny a poté dodal, že sice mu do toho nic není - byl na něm cítit ten strach mi to říct - mehehehe - tak i přesto řekl, že rodinu mám teď tady. To je sice celkem diskutabilní, ale "máš pravdu," řekla jsem mu do očí a na obličeji, každodenně kamenném, nyní mohl spatřit něco jako úsměv. Ten úsměv, který jsem v sobě nosila právě do chvíle vypálení lesa. Těžké ho dostat na povrch, ale i tak. Stálo to za to.
Nakonec mi oříškový řekl, že doufá v to, že se neurazím, když mi nabídne pomocnou tlapu. "Budu jenom ráda," snažila jsem se být trochu milá, vzhledem k tomu, že on byl vlastně úplně jediný, kdo znal to všechno, co se stalo. I přes to, že jsem počítala s tím, že to později už nebude tak detailně znát a jen nad tím mávne tlapou, jsem mu ještě řekla: "ale nikde můj příběh nevyprávěj. A schválně se dívej, jak vlci soudí, aniž by znali, podle čeho je vlk vlastně takovým, jakým je," dodala jsem dramaticky a rozešla se pomalu k lesu. Třeba konečně usměrní tu jeho bílou partnerku a bude ke mně taky shovívavější, napadlo mě. V této myšlence jsem vkročila do lesa.

>>> Erynijský les

//V pohodě, jsme na tom podobně XD

<<< VVj

Poněkud podrážděně jsem na Coedena vyštěkla, co si vůbec dovoluje se takhle ke mně chovat a ptát se mě na to, proč jsem taková, jaká jsem. Já se ho taky neptám, proč je tak nicotný a obyčejný, odvětila jsem si zlomyslně a protočila panenky. Ale notak, kroť se.
Nesnášela jsem své dobré já.
Tiše jsem doufala, že už ho v sobě nemám, ale bylo tam a vždy se mě snažilo krotit a nebýt tak zlou a nepříjemnou. Pozastavila jsem se u řeky a došla se napít, před příchodem do lesa. Všimla jsem si, jak Coeden stojí a kouká na mě. "Co je?" Zeptala jsem se, ale pak mi to došlo. "Aha." Doklusala jsem k němu a podívala se mu do očí. "Tak poslouchej." Říct mu to všechno? Nebo jen ten zlom? V hlavě mi probíhalo 2000 myšlenek, které se dohadovaly, co mu povědět. Já se rozhodla, že začnu od začátku.
"Když jsem se já se svými sourozenci narodila, naše matka nás chtěla zabít. A taky teta. Ale otec si mě vzal stranou, že s vlčaty kroutit krkem nebude a zachránil mě. Myslel si, že jsem jediné vlče, které přežilo, protože se s matkou porval a celkově to nedopadlo dobře i s tetou - je to takové zamotané." Raději jsem se posadila. "Když si mě vzal, odešel cestovat i se mnou. Bral mě jako svou princezničku, až se usadil v jednom lese, ve kterém si díky jeho síle a majestátnosti vybudoval postavení alfy. Zvládal to, já byla taky alfa, akorát v malém podání. Rozkazovala jsem, co jsem chtěla, to jsem měla, byla jsem milá, usměvavá, sice trochu panovačná, ale znáš to. Kdo by nebyl, když mu to bylo poskytnuto? Takže jsem tam alfovala nejen v nepřítomnosti otce, díky kterému jsem se všechno naučila. To byly ještě ty doby, když jsem měla s ostatními slitování a měla jsem vlky eh-h... ráda," polkla jsem, jako by mi dělalo potíže zrovna tohle slovo vyslovit. Ale bylo to tak. "Jenže jednoho dne jsem otce spatřila s nějakou vlčicí. Byla to údajně moje sestra, Skyla, o které jsem však nevěděla a to ani můj otec. Ale ona byla taktéž zachráněna, zřejmě jsme tedy zbyly dvě. Ovšem, když jsem spatřila, jak se otec snaží sestru pohostit a poskytnou jí pohodlí, bylo mi hned jasné, že už nebudu jeho holčička a princeznička, když je tu teď ta nová, kterou si jistě všichni oblíbí. Takže jsem počkala, až budeme samy, a přes všechno její oblizovaní jsem se jí snažila domluvit, ať vypadne. Neodešla, tak jsem po ní skočila a tím jsem s ní hodila o pařez stromu. Nevěděla jsem však, co to způsobí." Dramatická odmlka.
"Další den jsem se vzbudila a spatřila otce, který byl zahrabaný v noře a bohužel to nepřežil. A když jsem došla do lesa, doufajíc, že sestra je pryč a já budu mít klid a opět to hlavní slovo, málem jsem zemřela šokem. Les byl celý, spolu se všemi vlky, vypálený. Na zemi leželo několik desítek těl, mrtvých, některá neměla i oči, jako kdyby je nějací ptáci vyklobali. Ale to měla na svědomí právě moje sestra. A v tu chvíli to ve mně jakoby přeskočilo, no, a stala jsem se tou, kterou jsem. Začala jsem od té doby v sobě projevovat agresivitu, držím si od ostatních odstup a raději se s nikým nesbližuji, protože vím, že to nikdy nedopadne dobře. Vždy tě ten druhý zradí, nezávisle na tom, co jsi prožil a proč vlastně jsi takový, jaký jsi."
Snad mu to stačí, řekla jsem si pro sebe a vstala jsem. Musela jsem ještě polknout, měla jsem suchou tlamu. Oklepala jsem se a podívala se směrem k lesu. Achjo, řekla jsem si pro sebe a podívala se na Coedyho, jestli můžeme vyrazit.

Coedy dodal, že je rád za to, že jsem skončila s tím testování nových věcí zrovna na něm. Švihla jsem ocasem do kroku a podívala se před nás. Najednou jsem však uslyšela jeho hlas.
Oslovil mne a poté se mě zeptal, proč jsem taková. V tu chvíli jsem zastavila krok a podívala se na něj celkem odměřeně, zároveň nechápavě, a on dodal, že to myslí tak, že nejsem tak kamarádská apod.
Pozdvihla jsem obočí a podívala se mu do očí. "A co je ti vůbec do toho?! Každý má svou povahu, která je něčím ovlivněná a tím, co vlk prožil, tím se taky stal tím, kým je!" Docela se mě jeho otázka dotkla, jako kdyby tím chtěl říct, že jsem protivná a nekamarádím se s nikým. Ale je to pravda, přiznej si to. Drž už tlamu, mé dobré já! Nesnášela jsem, když se mi vracelo mé "dobré já" v myšlenkách a dodávalo své poznámky uvnitř mé hlavy.
"Ehm," řekla jsem jen tiše, jako kdybych tím chtěla říct: "Ne, promiň," a pokračovala v cestě. "Asi ti to povím. Ale až budeme u řeky, která je před námi, dobře?" Zeptala jsem se ho. Nerada jsem mluvila po cestě, většinou mě pak ostatní neslyšeli a pak se znovu ptali, na což jsem reagovala tichým zamručením a nic jsem nezopakovala. Je to vlk ze stejné smečky, možná bys alespoň s někým mohla být zadobře... ale Nerssie stačí, ne? No tak, je to vlk... on to nikde nebude vyprávět, přemítala jsem si v hlavě, jako kdybych se měla sama se sebou dohadovat a lehce jsem přidala na běhu.

>>> řeka Mathaë

//Prosím, vezmi to přes řeku, abych hodila ještě jeden post, ve kterém ti to Skyl trochu vysvětlí :D