Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fiér se soustředil na mě a mé odpočítávání, načež vyběhl a snažil se zajíce chytit. Dělala jsem, jako kdyby to bylo všechno, čeho chci teď dosáhnout, ale opak byl pravdou. Jen jsem to hrála a zajíce jsem naschvál posílala malému pod packy.
Několikrát ho minul, ale po chvilce se trefil a skočil na něj. Zajíc se však bránil a chtěl utéci, Fiér to ale úspěšně obstál a držel ho za uši. "No vidíš, třeba budeš moct jednou lovit se mnou!" Řekla jsem mu nadějně, i když by to bylo asi moje poslední, co bych pro uživení smečky mohla udělat. Vzít na lov vlče - krabičku plnou otázek a nejasností, která potřebuje pořád něco dělat a něco vysvětlovat. To určitě.
I Takki pochválil své vlče, když tu se sem najednou přidala i ta malá princezna, která si na princeznu akorát hrála. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, když se přisr.. ehm, přitřela k otci a dělala, jak poslušná je. Jen jsem ji nechala, oni byli rodina - heh' - a tak jsem nemohla nic říct. Proto jsem jen tiše sledovala, jak Fiér drží zajíce a něco si vyčítají se sestrou. Takki se jí zeptal, jestli i ona utekla matce. Viděla jsem, že on by situaci sám nezvládl, kdybych tu nebyla. Proto jsem měla chuť je zpět k matce nahnat, ale opět jsem to nechala na něm - je to snad dospělý a rozumný vlk. Posadila jsem se k Fiérovi a zajíce jsem čapla do tlamy. Škubla jsem mu krkem a tím pádem jsem mu zlomila vaz, načež jsem ho položila zpět k vlčeti. "Teď neuteče, hehe. Pak ho můžeš sežrat," dodala jsem mu pozitivní stránku na lovu a lehce se protáhla na předních packách. Doufala jsem, že se tu nestrhne malá, sourozenecká válka a Lindasa nebude kvičet, že se jí zacuchaly chlupy.

Z mého sedu jsem pozorovala celé to dění tady. Fiér netušil, co je to jezero. Bylo to divné, už jsem si ani nepamatovala na svoje dětství a časy, kdy jsem nic neznala a všechno poznávala. Bylo to divné, vlastně mě tomu všemu přiučil otec. Ale v jeho případě tomu tak nebude.
Takki vysvětlil jeho synovi, co je to vlastně jezero a taky mu výhružně dodal, že se tam může utopit. Na jednu stranu měl pravdu, kdyby tam takovéhle vlče šlo samo, mohlo by se mu něco stát, tudíž bych se v jeho případě zachovala podobně a použila bych k vysvětlování i ty stinné stránky.
Aby se Fiér nenudil, vytvořila jsem pomocí iluzí motýli, které se snažil chytat. A opravdu ho to bavilo, přičemž ho pobídl i Takki, aby se snažil, že nad tak hloupým hmyzem vyzraje. Toren se mi pohnul v srsti a já se uchechtla - lechtalo to - a proto jsem se nesoustředila, díky čemuž tu místo motýlů běhal zajíc. Malý, nic netušící, ale pouze z iluzí. Když se tu však náhle objevil i druhý, který nebyl na mém kontě - pravděpodobně z masa a kostí - iluzi jsem nechala utéct a živého jsem pozorovala. Byl malý a možná nedávno narozený, to však neměnilo nic na tom, že by ho tohle nezkušené vlče mohlo zkusit chytit. Ne lovit, ale chytit, protože i když by měl mít lovení jako přirozený instinkt, stejně si myslím, že by byl rád, kdyby ho jen chytil.
"Tak schválně. Kdo ho rychleji chytí?" Pobídla jsem ho čenichem a vstala na všechny čtyři. Motýli uletěli, doufala jsem, že mi bude věnovat pozornost. "Tři... dva... TEĎ!" Vyběhla jsem a nečekala na něj. Dělala jsem, jako kdybych ho chtěla za každou cenu chytit, ale místo toho jsem ho naháněla - i nenápadně pomocí větru - k vlčeti, aby vyhrál a užil si tak svou živou trofej.

Vlče se představilo jako Fiér, plus dodalo, že je to had. Do hada má daleko... Vzpomněla jsem si, že mu tak říkala sestra, protože ho tak nazvala matka. Ta ostuda si udělá vlčata a pak je ještě ponižuje? Budeš mít těžký život, hochu, řekla jsem si tiše pro sebe a podívala se na Fiéra. On odešel o kus dál, kde okusoval klacek, přičemž mi Takki řekl, že ho našel někde u jezera. Aha. Ale já byla u Vodopádů a tam taky je voda, proč jsem taky nic podobného nenašla? Smutně jsem sklopila hlavu a všimla si, jak vlče cestuje po okolí. Takki to nijak neřešil, prostě ho nechal být.
Tu se ho zeptal, když se vrátil a začal se povalovat na zádech, proč mu sestra říká, že je had. Klidně jsem mu mohla říct, že ho tak nazvala matka, která ho shazovala před ostatními, ale nechala jsem to na nich. To vlče se však začalo nudit a já nebyla tvor stvořený k zábavě. Ale měla jsem magie na to, abych ho alespoň zaujala. Jen mě nic nenapadalo.
Ale vzpomněla jsem si na to, že vlčata většinou běhají a chytají motýli. Proto jsem pomocí magie iluzí vytvořila motýla, který kroužil nad ním. A najednou tam byli dva. Byli krásní, o něco větší než klasičtí motýli, a v mé mysli nastaveni na to, aby kdyby po nich chňapal packou, nikdy je nechytil a nezjistil tak, že nejsou praví.

Takkimu jsem upřímně řekla, že o tom, kde se vzal mrak nad ním, nemám tušení. On mi na to řekl, že mi bude věřit a mám si toho vážit. Nedůvěřivý... heh, nedivím se mu. Ale on mi věřil. Bylo to zvláštní, že já jemu taky, protože jsem ho absolutně neznala a hned jsem mu ukázala Torena. Ale přišel mi takový dobrosrdečný, pod tou slupkou...
Poté, co jsem se zeptala, kde vzal ten přívěsek, mi řekl, že jsem mu toho udělala dost na to, aby mi to jen tak řekl. A ptal se mě, jak mu to vynahradím. "Tenhle fén, díky kterému si už suchý, ti nestačí?" Dodala jsem chladně, trochu kamenně a ušklíbla se. Co víc mohl chtít od někoho, kdo by si o ostatní neopřel ani tlapku?
Najednou se Toren schoval v srsti. Nechápavě jsem se rozhlédla, když jsem najednou ucítila ránu do mé tlapy. Vyděšeně jsem uskočila, ale místo nějakého malého požírače tlap jsem spatřila to vlče.. jak jen se to jmenoval? Fiér, ano!
Zeptal se Takkiho na přívěsek - proč, když už jsem se ptala já? Pff - a Takki mu na to řekl, že je to mocná věc. "Je tak mocný, že se dokonce houpe, když jdeš!"

Když jsem po Takkim začala házet (ze srandy z mého pohledu) ohnivé koule, začínal být celkem vyděšený. Kdyby však měl nějaké další magie, kterými by mi uškodil, už by to jistě udělal. Dokázání toho, že jsem prostě silnější, mi stačilo, proto jsem všeho nechala a jen si v klidu sedla, s ďábelským úšklebkem na obličeji.
Šlehla jsem po vlkovi pohledem a zeptala se ho, jak udělal to s tím mrakem. On nechápavě pohlédl na mě a zeptal se mě, či jsem to byla já. "Ne?" Řekla jsem mu vážně a začala si v hlavě přemítat, co všechno mi Smrt přidělila a čemu mě naučila. Elektřina... no, o ničem jiném nevím! Že bych ovládala nějaké počasí? Počasí! To říkal i Atray, že takovou magii má... je to možné? A proč by mi dala magii a neřekla mi o tom? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, když na mě Takki štěkl, ať mu nelžu. "Nelžu! Já o tom, že bych ovládala nějakou magii, díky které bych mohla tohle udělat, netuším," přiznala jsem se upřímně a pomocí magie vzduchu jsem spustila v jeho blízkosti silnější, teplý vzduch, aby se usušil. "Je to možné, byla jsem nedávno u Smrti, ale nic o tomhle neříkala. Potvora," sykla jsem v její neprospěch a protočila panenky. Toren opět vykoukl ze srsti a já se jen oklepala. Stále byl na tom samém místě.
"A tyy... pověz mi. Kde si vzal ten přívěsek?"

Takki vypadal, když byl mokrý, celkem směšně, ale já jsem stále neměla tušení, odkud se mrak vzal a proto jsem si raději smích nechala a dívala se kolem - co když se mrak objeví i u mě? Tu se z pršícího mráčku, který se pohyboval s Takkim, vynořil blesk, který ho lehce probil - díky vodě, která samozřejmě vede elektřinu. Jeho chlupy se tím pádem postavily a on vypadal jako nějaký ježek - ještě, že není dikobraz a ty ostré chlupy na mě nebude střílet. A tomuhle jsem se už musela začít smát.
Jenomže ono se to otočilo proti mně a díky Takkiho magii, kterou jsem doposud neznala, se mi začalo všechno motat a já byla totálně mimo. Spadla jsem na zem a začala sebou cukat. Chtěla jsem si stoupnout, ale nic pode mnou (nade mnou) nebylo. Nechápala jsem to, jak si asi stoupnu na zem, když tam není? Vše najednou ustálo a já si uvědomila, že země je pode mnou a ne nad. Proto jsem se na něj naštvaně podívala a celá jsem začala hořet. Využila jsem tak své druhé speciální magie, díky které jsem zářila jako hořící záclona od Vánočního stromku. Torena na mě to nijak nepoškodilo a ani mu to neublížilo, protože oheň neublížil ani mně. A to už jsem začala, díky magii ohně, házet (a naschvál se netrefovat) na Takkiho malé, ohnivé koule. "Válka přes magie? Jak myslíš!" Vyhrožovala jsem mu vážně, ale myslela jsem to z legrace. Bavilo mě to. "Ale nejdříve mi vysvětli, kde si vzal ten mrak. Byl to hustý trik, ačkoli to šlo proti tobě," dodala jsem mu už klidně. A tím pádem jsem přestala hořet a vrátila se do původní podoby.

Trochu jsem si do Takkiho rýpla, že možná příčina zápachu jsou jeho packy. On se však zkontroloval a tím mě ujistil, že se šeredně mílím - což se dalo poznat i z jeho pohledu. Jen jsem se andělsky zazubila a věnovala se iluzím, do kterých jsem se pustila.
Takkiho nápad bylo to, že bych v ješterčím těle možná měla odznaky. "Třeba má pravdu," řekl mi Toren. To nikdy vědět nebudu do doby, dokud se do ještěrky nezkusím přeměnit, řekla jsem mu tiše do hlavy a podívala se na něj. "Co ty víš... třeba ne!" Snažila jsem si vnutit do hlavy tuhle myšlenku, že budu vypadat například jako Toren, ale věděl to jen sám Bůh.
Po vytvoření iluze, že stojíme na poušti, se do mě taky ohradil, jestli se snažím zmást vlka iluzemi, který je má jako svou rodnou magii. "Ty máš iluze jako rodnou magii? Hustý," řekla jsem mu. Moc se mi ta magie líbila, ale myšlenky bych snad nikdy nevyměnila. "Super magie," řekla jsem mu a ušklíbla se. Najednou se nad Takkim začal pomalu tvořit malý mráček. Prostě asi necelý metr nad ním se objevil mrak, který zčernal a ozval se malý hrom. Podivně jsem naklonila hlavu na stranu a nechápavě na to koukala. Z mraku začala pršet voda a to jen a pouze na Takkiho. "Ty máš osobní sprchu? Já chci taky! Jak to děláš?!" Někdo má gekona, někdo vlastní sprchu... tenhle svět je čím dál, tím lepší.

Takki se ohradil, že je čistotný vlk a že o svůj kožich pečuje. Možná to byla pravda, protože se zdál být celkem čistý, ale nikdo vlastně nevěděl, jestli doopravdy smrdí. Nepříčetně jsem nakrčila čenich a podívala se mu na tlapky. "Tak si rozšlápl něčí dávný oběd," rozřešila jsem toto téma, které nemělo konce a já tak pyšně usedla a vypnula hruď.
Vlk se na mě najednou vážně podíval a řekl mi, že jestli v tomhle budu pokračovat, že mě zašlápne, až budu ještěrka. "A jak mě poznáš?" Vnutila jsem mu brouka do hlavy a ušklíbla se. Najednou jsem, pomocí magie iluzí, kolem nás udělala velký počet ještěrek. Všechny vypadaly podobně, ale žádná nebyla stejná. Já sama jsem však nevěděla, jak budu vypadat. Kolem nás najednou nebyly stromy, ale byli jsme na poušti a ještěrky jen a jen přibývali. "Adoptuj si jednu!" Nabídla jsem mu a podívala se kolem. Toren celkem vyděšeně vykukoval z mé srsti a já se jen snažila nesmát, protože mi přišlo, že tolik ještěrek by mohlo udělat na tři koberce.

Takki byl mým malým kamarádem zcela unešen, čemuž jsem se nedivila, protože i já z něho byla paf. Byl to můj strašný fuflík, kterého jsem měla opravdu ráda, protože to byl můj jediný přítel a ničí jiný. Pomalu to přechází v to, co jsem měla s otcem. Byl taky můj jediný a pak přišla sestra a všechno zničila... ale teď už mi ho nikdo nevezme, alespoň ně Torena! Za něho bych položila krk.
Nastražila jsem uši, když na mě Takki mluvil. Nějak se mu nezdálo to, že jsem se mohla proměnit v ještěrku. A hned na to padla otázka, co kdyby mě náhodou někdo zašlápl. "Heh," opět jsem se ušklíbla. "Jak říkám, ještě jsem to nezkoušela, ale... asi to musí být boží. Mně se líbí už jen to, že si rozumím s každou ještěrkou, kterou potkám. A to vše přes myšlenky, takže to nikdo neslyší!" Nadšeně jsem se rozhlédla a začínala jsem pomalu, ale jistě, být na tomhle světě raději. Co všechno udělá jedna magie...
"Asi bych se mu vyhla, kdyby mě někdo chtěl zašlápnout. Ale stát se to může, no," řekla jsem si pro sebe. Nedokázala jsem si to představit, i když tady na Galli je možné všechno. Všecičko.
Když jsem Torena pustila k Takkimu, aby se trochu sblížili (//:DD), tak se jen prošel po jeho kožichu a ihned se vrátil ke mně. "Asi jo," čichla jsem do vzduchu. "Jak je to dlouho, co si se myl?" Dělala jsem vážně, že s Torenem souhlasím, i když jsem věděla, že za to mohla jeho stydlivost a pocit jistoty.

// Ležím v posteli a notebook mám výš než obličej, takže píšu taky pomaleji :D :D :D

Jeho první reakce byla samozřejmě taková, že mě považoval za blázna. A kdo by ne? Já bych asi ostatním taky nevěřila, kdyby na mě vyjekli něco s tím, že mají pod srstí gekona, se kterým se baví. Takki však přemýšlel na hlas a řekl, že ten parazit způsobuje asi i duševní potíže. Ještě však gekona neviděl, proto si mohl říkat co chtěl.
Najednou však úplně vykřikl a začal se po něm ptát, jako nějaké malé vlče. Nečekala jsem, že by z toho byl tak nadšený a že by ho to vůbec zajímalo, ale byl ním tak unesený, že jsem se toho až lekla. Začal na mě klást otázky, kde jsem ho našla a že ho chce taky. "Jmenuje se Toren (//:DD) a našla jsem ho.. u Vodopádů. Ale asi je to jedinečný, něco jako speciální magie, asi. No a dokonce i já se na ještěrku prý můžu přeměnit, to jsme však ještě nezkoušeli," řekla jsem mu tiše a Torena nechala, aby mi vylezl na zvedlou packu a Takki si ho tak mohl prohlédnout. "Jsem za něj strašně ráda," dodala jsem poté spíše pro sebe, protože jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl takhle malého kamaráda. Takki z něho byl úplně unesený a já tiše doufala, že v záchvatu radosti to nevytroubí na potkání. Ale nějakým způsobem jsem mu věřila, byl to docela dobrý vlk.
Nenápadně jsem si sedla a držela stále packu zvednutou. "Na," řekla jsem tiše a pustila Torena na zem. "Hehe, a to mám jako jít k němu?" Zeptal se mě. Aspoň ať si to zkusí, dodala jsem mu tiše a ušklíbla se. Toren mu pomalu lezl po přední noze na krk, kde se zastavil a jako krokodýl se zavrtěl. Hned na to se vyděšeně odpojil z jeho chlupů a rychlostí, jako kdyby se dotkl infekční nemoci, se zahrabal zpět mezi moje uši, odkud jen nenápadně vykukoval. "Je to boží."

Snažila jsem se svého kamaráda v srsti zamaskovat tím, že jsem Takkimu ukázala klacek a svedla to na něj. On na mě jen uraženě pohlédl a zeptal se mě, jestli ho mám snad za vola. "Heh," pověděla jsem trochu neklidně a spíše jsem se jen nervózně ušklíbla. On stál poměrně daleko ode mě a já jsem nechtěla, aby to kdokoli slyšel, proto jsem se k němu přiblížila. A místo toho, aby mě nechal mluvit, na mě vyprskl, jestli to náhodou není nakažlivý. "Klid," řekla jsem mu prostě a natáhla k němu krk. "On to nikde nepoví," ujistil mě Toren a já jen tedy přikývla.
"Víš... mám... sakra, jak to vysvětlit? Prostě jsem našla ještěrku a ona se se mnou skamarádila, takže jsem se s ní taky skamarádila no a jsme kamarádi!" Vysvětlila jsem poněkud vyplašeně, ale musela jsem se uklidnit. Teď nebyl čas na ironické žerty. "Jednoduše... v srsti mám malého gekona, který se mnou hovoří přes myšlenky. Je to můj malý přítel, je opravdu chytrý... a drží se mě zuby nehty," opět vložený malý žertík. Jen jsem zastřihala oušky a na důkaz toho, že nejsem psychopat a nemluvím z hladu, mi Toren vylezl mezi uši a jen se krytě a stydlivě ukazoval na slunečních paprscích. "Ale nikde to neříkej, jasný? Jinak z tebe udělám sekanou." Mohla jsem ho prostě poprosit, aby si to nechal pro sebe, anebo mu výhružně vysvětlit, že pokud to někde jen okrajově vyslepičí, že by to byla jeho Smrt.

Když mi Takki řekl, že ho Smrt zve každý den k sobě na pokec, jen jsem se ušklíbla. "A dává ti i slevu na magie?" Zeptala jsem se opětovně, abych udržela tu ironickou atmosféru kolem.
Tu se mi začal Toren až moc vrtět v srsti a najednou se rozplácl jeho ocas na mém čele. Snažila jsem se to hned zamaskovat, aby to Takki nestihl vidět, ale on se hned na to ozval. Zeptal se mě, jestli po mně něco neleze a ještě k tomu dodal, či to náhodou není nějaký parazit. Couvl. Protočila jsem panenky - byla jsem zády k němu - a začala v hlavě rychlostí blesku přemýšlet, či se mu o Torenovi zmínit, anebo to ponechat v tajnosti.
"Lézt po mně něco? Néé, to na mě něco spadlo, asi," začala jsem panicky, ale co nejvíc nenápadně, maskovat, že mám malého přítele v srsti. Sebrala jsem rychle větvičku ze země a ukázala ji Takkimu. "Vidíš? Byla to jen větev," odvětila jsem klidně, ale začala jsem packou přešlapovat a nervózně hrabat v zemi. Prozradil ses! "Tak mu to řekni... Co jiného ti zbývá. Děláš ze sebe akorát vola." Ale co když to někde řekne? On není ten pravý, kdo by měl znát tajemství... neznám ho. Může to všude rozhlásit! A potupit mě tak... "Je to na tobě, ale já bych mu to řekl," pověděl mi Toren. Dík za pomoc, odsekla jsem mu ironicky a podívala se Takkimu do očí. "Když ti něco řeknu... neřekneš to? NIKOMU?" To poslední slovo jsem zdůraznila. Pro jistotu.

// No šance tam není, ale že jsi to ty... :DDD

Takki odsouhlasil to, že Života zná. Ale v jak velké míře se o něm doslechl, ba dokonce jestli u něho byl, jsem se nedozvěděla, jelikož jen souhlasil a pak se posadil. Přičemž řekl, že mu moc nesedí. "Na mě je taky až přehnaně milý," řekla jsem mu opětovně a tím mu přitakala. Byla to pravda. Já jsem byla už od mala, ne tedy z otcovy strany, zvyklá na tvrdý režim, tudíž mi nadměrné rozmazlování nevyhovovalo a bylo mi to proti srsti.
Vlk mi na to odpověděl, že je kamarád spíše se Smrtí. "Hah, Smrt a kamarád?" Odvětila jsem bez rozmýšlení. Ta představa, jak se Smrt usmívá jiným způsobem než s myšlenkou, jak vás zamordovat, byla opravdu neskutečná a nedalo se to nijak na její tvář ani vnutit. Hned jsem však z jeho tónu vydedukovala, že se jedná spíše o ironickou poznámku, za kterou jsem byla ráda - ironie byla a je moje parketa. Plus sarkasmus, s těmi jsem zase kamarádka já.
Gekon v mé srsti se tak moc vrtěl, až jsem se začala potichu smát. Noták, už se uvelebte, vaše veličenstvo, poslala jsem mu myšlenku do hlavy a všimla si, jak se najednou na mém čele rozplácl jeho maskovaný ocas. Takki ho však mohl zahlédnout, proto jsem se otočila a dělala, že na mě něco spadlo. Ty trdlo, zalez, nebo tě uvidí! Okřikla jsem ho. Ještě mu vysvětlovat, že mým nejlepším přítelem je mluvící ještěrka a já ji dokonce i pojmenovala. To už bych vypadala opravdu bídně.

Poklidně jsem odpočívala, když jsem uslyšela zase ta známá slova od té "hvězdné" matky, která nám tu šla všem příkladem. Vychvalovala si svou jedinou (?) dcerku, která se snažila napodobovat svou matku. Pro tvoje dobro... nedělala bych to. Vyhýbej se jí, ač je to tvoje matka. Pro tvoje dobro, říkala jsem si pro sebe v duchu a snažila se k ní být kriticky upřímná, pro dobro její i naše.
Když se vlče přihnalo ke mně a ulehlo, obmotala jsem ocas kolem něho, aby mu alespoň nebyla zima. Sice trochu neochotně a možná v tom měl packy i Toren, který mi to vnukl do hlavy, ale zase jsem si to vyslechla. Začala na mě pokřikovat, že bych měla dát ocas od nich pryč a takové žvásty. "Se hned nerozbreč," tiše jsem odsekla tak, aby to nikdo neslyšel - možná vlče, ale co by z toho mělo? - načež jsem se jen ušklíbla a ocas si vrátila do původní polohy. Ať to vlče třeba nastydne a pak tu běhá a kýchá a naříká, jak špatně mu je. Potom by jí byl ten můj ocas dobrý! Zanadávala jsem si potichu, ale raději jsem už nic neříkala.
Jakmile ona počala nadávky a nějaké její rozumné věty, které nedávaly smysl, všimla jsem si nedaleko se potulujícího brouka, který se tu snažil najít východ. Jo hochu, tu si špatně, potichu jsem mu poradila, načež jsem si uvědomila, že to není ještěrka, aby mi rozuměl. Proto jsem zmlkla i myšlenkami a soustředila se na to, abych byla v klidu a trochu si odpočinula.
Poklidně jsem usínala, ale najednou do jeskyně foukl poněkud silný vítr. Protočila jsem panenky - do mého úkrytu se ani kousek větru nedostane. Sem bych neukryla ani své nejcennější drahokamy, ať už jsou to ametysty, safíry a podobné drahocenné věci, pověděla jsem si pro sebe a protočila panenky. Co taky čekat od smečkového úkrytu, že?
Po celém Erynijském lese byla cítit vůně fialek. Začala jsem větřit, protože jsem tu sice prožívala první jaro, ale i tak, fialky byly to poslední, co bych do tohoto lesa posadila. Vůbec mi to nešlo k lesu plnému pryskyřice.
Weriosasa mě vytrhla z představ, které se mi snažily nacpat do hlavy. Křičela, že nejsem pečovatelka na to, abych se starala o její vlčata. Měla jsem chuť vstát, chytit to vlče za kůži na krku a donést jí ho před ní, se slovy, že ho tu má, když si ho neumí ani ohlídat. Ale místo toho jsem jen klidně ležela a sem tam nadzvedla obočí. Vlče však opět protestovalo a snažilo se říct něco v tom smyslu, že já jsem pečovatelka. Nazvedla jsem hlavu, abych uvedla vše na správnou míru. "Já pečovatelka nejsem, jsem lovkyně této smečky. Pečovatelka by se starala o taková malá stvoření, jako jste vy, ale já je lovím," ukázala jsem své tesáky poněkud ironicky, ale abych vlče hned nezastrašila, ušklíbla jsem se ve smyslu, že to myslím s "vtipem". "Lovím potravu, díky které jste na živu," objasnila jsem více osobněji a tak, aby vlče mohlo klidně spát.
Tu se zvedl Atray, který jen Weri přitakával - co jiného mu zbývalo, že? - s tím, že jde sehnat nějakou pečovatelku. Nechápavě jsem pozdvihla hlavu a začala přemýšlet, kdo by v našem lese mohl dělat důvěryhodně pečovatele. No... ta bílochlupá se mi na to moc nelíbí, možná Indil, ta by se na to hodila, no ne? Ale tahle věc byla na Atrayovi, proto jsem mu jen přikývla. Poté dodal, že se do sebe nemáme pustit. Ještě si nechat zašpinit srst a tesáky její smradlavou, přepečovávanou kožešinou a krví, to jo, zamyslela jsem se a protočila panenky. Na to jsem byla až moc klidný a trpělivý tvor, i když stačilo málo k tomu, aby jejich plnohodnotně pyšná maminka ležela na zemi a měla moje tesáky tak blízko ke krku, že se jí o tom ještě nezdálo.

Zatímco rozhořčená Weri něco křičela o tom, že nejí zajíce, její partner se rozhodl odejít. Nevnímala jsem je, ale o jednoho protivu méně - to je významné plus, které mi hraje do karet. Nadšeně jsem ulehla do rohu jeskyně, abych si trochu odpočinula a nepřekážela té nic neumějící vlčici, která si právě říkala matka. To by mě zajímalo, jak bys vychovávala vlčata ty. Pomalu jsem začala přemýšlet, jak asi své rýpavé já přizabít. Normálně. Vychovala bych z nich poslušné lovce, kteří by se nebáli říct své slovo! Odvětila jsem pyšně, asi tak, jak by to řekla každá matka. Tedy, vlčice, která ještě neměla partnera a neví, jak to s nimi chodí. Natož s vlčaty.
Jedno vlče se však ke mně stále mělo. Byl to malý ... nevímjaksejmenuje, který furt ke mně čochtal a snažil se být v mé blízkosti.
Mezitím, co Weriosasa učila svou pyšnou dcerušku nějakým pravidlům o pýše a plánování (já v tom stejně slyšela panování), ten malý ke mně přiklusal. Nejprve okousával zajíce, ale poté si usmyslel, že ležet vedle mého ocasu bude pro něj asi to pravé. "Vidíš, vlčata tě mají ráda!" Řekl mi malý gekon do hlavy a já jen protočila oči. No to jistě. Mě měla vlčata vždycky ráda, odvětila jsem mu, když jsem nebyla v jejich blízkosti, dopověděla jsem, aby to mělo reálný smysl a ušklíbla se. Toren pomalu ulehával a cítila jsem, jak poklidně usíná. To samé to malé vlče, které jsem si nemohla za boha zapamatovat. A kdo ví, jestli vlastně chci, klidně jsem položila hlavu na tlapky a poklidně oddychovala. Matka po něm zase hodila něco ve smyslu původu a pýše, nevěděla jsem, co je to učí za nesmysly, ale vlk odvětil, že ne. Podívala jsem se na něj nechápavě - většinou se matce všechna vlčata podřídí a dělají to, co matka chce - myslí si, že je to správně. Ale on ne, vzepřel se jí a to se mi líbilo. Ocas jsem dala i kolem něho a doufala, že bude spát - aby tu byl už taky chvíli klid.
Mezitím ke mně přiklusal Atray, který vzal zajíce a pustil se do hostiny. "Nech si chutnat," řekla jsem, aniž bych jakkoli pohnula svaly. Hlavu jsem měla stále na packách a čekala, co se bude dál dít.