Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice si sedla vedle mě na zadek a začala se podivným způsobem dávit. Já, jakožto správný sarkastický ignorant jsem jen dále pokračovala v dělání cosi, co nemělo vůbec význam. Nechtěla jsem se tu nad ní povyšovat, že jsem něco víc, ale ona byla prostě jen podivně nezkušená a zřejmě asi mladá na to, aby věděla, jak zaujmout ostatní. Přitom, co se dusila, jsem vstala a protáhla se. Najednou jsem zaslechla její myšlenku, že jsem suchar. Lehce jsem pokrčila čenich. "Je to asi ještě vlče, vypadá mladě. Tak jí hned nezabíjej," hodil mi do hlavy myšlenku Toren, který to bral s lehčí vahou než já. Asi bych k tomu taky měla přistupovat trochu jinak, než jí hned srazit k zemi a ukázat, kdo je tu pánem.
Řekla mi, že ví o tom, že mě ruší, ale ráda by si s někým popovídala. Protočila jsem nenápadně panenky - ta mládež - a uchopila do tlamy kámen. Položila jsem ho před ní a ušklíbla se. "Dejme tomu, že tohle je pan Kámen. Oslovuj ho... pane Kámen. On tě rád vyslechne!" Tak, a dej mi pokoj, chytře jsem nad tím vyzrála a opět si sedla. Už jsem však packy nechala být, jen jsem se rozhlížela a snažila se najít si vhodnou pozici pro pohodlnější sezení.
Ta přede mnou, ještě nepředstavena, mi řekla, že žádný problém nemá a povídala cosi o tom, že to zná lépe než ty. Hrdelní vrčení se opět projevilo, ale ne tak silně, aby to slyšela a klidila se. "Pan Kámen. Tady," popostrčila jsem jí ho blíže packou. Snad to ten její ptačí mozeček pochopí. Chvíli asi rozmýšlela, ale opět začala mluvit.
Prý jsem jí přišla do rány. Aby nějaká rána nepřišla k tobě, zažertovala jsem ironicky a nastražila uši, když mi řekla, že se chce něco dozvědět a já vypadám staře. Postavila jsem se, trochu se narovnala a opět jsem nakrčila čenich s vrčením. "Cože si říkala?!" Vyštěkla jsem s neustávajícím vrčením. Sice se opravila, ale stejně byla celkem drzá na to, jak slabě vypadala. Stačilo by jedno škrábnutí a dobrý kousanec... "Trpělivá sice jsem, ale nepřekračuj meze," procedila jsem skrze tesáky a už se trochu uklidnila, i když jsem byla stále připravená, kdyby náhodou měla další, štiplavou poznámku, mířenou na mě.

Poklidně jsem si seděla a čistila packy, jako nějaká právě zašpiněná kočka. Ne, že by mi na kožichu mocně záleželo, ale čistota byla potřeba. Vlastně jsem se čistila hlavně proto, že jsem se celkem nudila a nevěděla, co dělat.
Vlčice nedaleko mě byla cítit trochu jinou smečkou, ale neodhadla jsem, jaká by to mohla být. Asi jsem s čichem poslední dobou nebyla kamarád, párkrát mě zklamal a několikrát ani neodhadl, jakou smečku daný vlk navštěvuje. A to mi ještě zbělal! Jako jediné vlčici tady, na celé Gallireře, se mi změnila barva čenichu. Třeba to je jako u starých vlků, ty zešediví. Tak mě zbělal a prostě už neslouží tak, jako dřív. To jsou ale problémy, co?
Ta nedaleko mě na mě začala mluvit, že o ní vím. Vytvořila si malý úkryt (//nemůžu to najít :D) z trávy a hlíny, nicméně já jsem se její přítomností nijak nezabývala. Ona na mě promluvila a tím pádem jsem se otočila a automaticky trochu vycenila pysky, čímž jsem odkryla tesáky. Nakrčený čenich nevěstil nic dobrého. Vyrušila mě!
Vrčení ustálo ve chvíli, když mě pozdravila a opravila se. "Zdravím." Poklidně jsem pokračovala v oblizování packy a děláním, jakoby nic. Ona však vypadala, jako kdyby se mnou chtěla započít nějakou silnou konverzaci, ale na to já jsem moc stavěná nebyla. A přitom jsem byla pomalu vyšší než ona, i v sedě. Si celkem věří, napadlo mě. Toren byl v klidu ukrytý v mé srsti, proto jsem spokojeně zamlaskala a stoupla si. "Nějaký problém? Ztratila si se snad?" Smečku jsem z ní necítila žádnou, páchla (tedy byla cítit) všelijak a proto jsem se opět v klidu posadila a párkrát švihla ocasem ze strany na stranu. Zajímalo mě, co potřebuje.

<<< Erynijský les (přes Mathaë)

Klusala jsem dál a dál, snažíc se objevit to, co jsem hledala. Ale místo toho, abych se vydala směrem na sever a vzala Torena na hory, jsem se ocitala opět u řeky, která mě zavedla do malého lesíka. Byl tedy opravdu pěkný, to se musí nechat, milovala jsem lesy, ve kterých protékal potok. Ale nesplňovalo to můj cíl. Sakryš, sem jsem nechtěla. Původně jsem měla namířeno do hor, ale uznej, tady je taky pěkně, co? Zažertovala jsem. Co jiného teď dělat než se tu jít porozhlédnout. Jak jsem si to mohla sakra splést? Nechápavě jsem stále přemýšlela nad tím, že jsem šla špatným směrem. Ale co už. "Stává se."
Spatřila jsem nějakou vlčici. Byla poměrně daleko, ale Toren se už automaticky ukryl do mé srsti a tak jsem se rozhodla jít trochu blíž. Dělala jsem, že si prohlížím okolí a že o ní nevím, ale přitom jsem si jí prohlížela. Nenápadně. Napila jsem se opatrně z potoka s nastraženými oušky, kdyby náhodou se rozhodla pro útok zezadu. Poklidně jsem nabrala do tlamy vodu a dělala blbosti, načež jsem se otočila a nedaleko vlčice - pár desítek metrů - jsem si sedla. Sice jsem byla vyspaná, najedená, napitá a celkově spokojená, ale i tak mi něco rozlaďovalo mojí náladu. Ovšem, byla mírnější než kdykoli jindy, když o mě takhle postaráno nebylo.

<<< Řeka Mathaë

Poddajně jsem přitáhla srnku do lesa. Toren už automaticky ukrytý v srsti věděl, že se tu někdo nachází. Já to cítila v čenichu stejně tak, ale nezajímalo mě to. I když tu bylo poměrně dost vlků.
Na takové rušno nejsem moc dělaná, řekla jsem si tiše pro sebe a položila srnu nedaleko od nich. Spatřila jsem hnědou, Indil a její vlčata, dále jsem cítila Freyu a Atimua, a ještě jednoho vlka, kterého jsem znala, ale už je to dlouho, co jsem se s ním nebavila. A ani jeho jméno se mi teď nějak nevybavovalo.
Srnu jsem položila pár metrů od největšího houfu a sedla si. Olízla jsem si tlapy, nabrala dech a z plných plic na oznámení, že jsem přinesla potravu, jsem zavila. Doufala jsem, že celý les je s tímto faktem obeznámen a už se o to nějak podělí, ač je jich tu jako much. Nestačily by ani dvě srny pro tak hojný počet, odvětila jsem si, ale co už. Mohli být rádi už jen za tu jednu.
Mlčky jsem se zvedla, oklepala se a vyrazila do svého úkrytu. Je to tam skvělé, počkej, až to uvidíš. To budeš teprve koukat! "To jsem zvědavý," odpověděl mi Toren, i když jsem cítila v jeho tónu mírný nezájem, ale věděla jsem, že se mu to bude líbit.

>>> Úkryt Athairne

<<< Přímořské pláně

Běžela jsem poměrně rychle, ale plný plyn jsem nenasadila. Spatřila jsem dva vlky v dálce, jeden zrovna přicházel a druhý už tu byl. Nasála jsem do čenichu jejich pachy. Oba jsem poznala, ale ten jeden jsem měla jen v hloubi hlavě uložený, nicméně moc jsem si ho nepamatovala. Ten druhý byl Takki. O kom se mluvívá, nedaleko bývá, řekla jsem si tiše pro sebe a ušklíbla se.
Nechtěla jsem jít k nim tak blízko a když Toren spatřil vlky, ukryl se. Neboj, můžeš být vylezlý, jim je to stejně fuk a Takki tě už zná, vysvětlila jsem mu situaci a ušklíbla se. U vody se zrovna, na druhém břehu, napájela srnka. Oblízla jsem si čenich. Žeby konečně maso? Byla to šance. Obrovská.
Rozeběhla jsem se tedy velkým obloukem kolem srnky, abych jí nevyplašila a přeskočila na úzkém místě řeku. Nebylo to nic obtížného, ale nechybělo málo k tomu, abych se vykoupala. Srnka mě zatím nijak nezaregistrovala, ale já tušila, že každou chvilkou si mě všimne a dá se na úprk. Proto jsem se takticky zneviditelnila a radostně si pokračovala ladným krokem k ní. Nebyla jsem vidět, cítit a ani slyšet, neboť mé kroky byly opravdu opatrné a jisté. A srnka byla skolena. Stačil jeden odraz a zakousnutí se do přesného místa na krku.
Táhnouc za sebou srnu, díky které jsem už nebyla hladová, jsem se opět snažila dostat do lesa. Na kraji jsem si ještě dala pauzu, ale pak už jsem pokračovala v plné síle.

>>> Erynijský les

Dvě vlčice, které se tu poměrně dost bavily v dálce, mě akorát tak znervózňovaly. Podívala jsem se na nebe a spatřila velký, černý mrak, který bránil slunci v jeho oteplení našich kožichů. Něco mi říká, že bude pršet, pověděla jsem Torenovi, ale i přes to jsem nevěděla, kam se jít ukrýt. Napadl mě můj úkryt - tam alespoň budu mít trochu soukromí a klidu, prospím se a uklidním. Ale věděla jsem, že se rychle se blížící spršce nevyhnu.
Toren se opět nervózně zavrtěl. Něco tě trápí? Zeptala jsem se ho a zvedla svůj velectěný zadek, abych se pomalu rozešla směrem do Erynijského lesa. "Trochu se bojím bouřek, ale jinak nic," dodal ironicky a přemístil se z krku na hlavu, kde vykoukl mezi ušima. Aha. Snad bouřka nepřijde, i když v dálce je slyšet, ale pokusím se do mého úkrytu dostat co nejrychleji, jo? Nic jiného než souhlas mu nezbývalo. Tys tam vlastně ještě nebyl... došlo mi, i když jsem mu to prakticky poslala do hlavy. "Ne, ale už se těším." Byla jsem vděčná za to, že jsem měla svého malého přítele a náš rozhovor nikdo neslyšel. Akorát jsem trochu pochybovala o tom, že jsem to pověděla Takkimu. Snad to nikomu nepoví...

>>> Řeka Mathaë

//Za Derian odpovím zítra :D :) Hodila bych post dříve, ale úplně jsem přehlídla Feyin (snad dobře vyskloňované) post O:D

Tak to je luxusní akce! :D Moc pěkná, zajímavá, ten vlk je boží. Je to fakt perfektní :)

<<< Řeka Mathaë

Přicválala jsem na území, na kterém bylo sice moc pěkně, ale obsazené bylo několika vlky. Neřešila jsem je - tím pádem jsem předpokládala, že oni nebudou řešit mě a tak jsem si klidně doběhla až ke kraji moře a podívala se na jeho nekonečnost. Tady jsem byla s Nerssie, vrátila jsem se zpět do myšlenek. Usedla jsem a ocas stočila k tělu. Je to jako kdyby to bylo včera, a přitom to je už pár dní zpět... hrozně rychle to letí, strašné. Co asi teď dělá? Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu na tomhle místě opět a zrovna já přemýšlet o životě a čase, který tak rychle pluje.
Poklidně jsem seděla a snažila se nabrat dech, který jsem vložila do běhu přes veškerá území, oddělující smečku s tímto územím. Toren se jen podivně zavrtěl a objevil se přede mnou na zemi. Byl těsně od vln, na což jsem ho chtěla upozornit, ale on sám popošel a jen se pustil do mluvení. "Jsi připravená?" Zeptal se mě jako správný gentleman a já vstala a přikývla. Byla jsem připravená víc jak jindy. On se tedy přesunul ještě blíže ke mně a pověděl mi: "stačí jen se plně soustředit a představovat si, jak jsi v těle ještěrky. První přeměna je obtížná, protože je těžké si to představit, ale pak, až to zažiješ, bude ti to jasné a půjde to jako po másle. Doufám, že máš dost energie, trocha ti ubude." Všechno, co říkal, ale plně zaznamenávala a přikyvovala. A přišel tedy čas na to, abych poprvé okusila pohled na svět v gekončím těle.
První chvíle byla těžká, nemohla jsem se soustředit, ale Toren mě uklidňoval a šlo to později snadno. Najednou jsem cítila, jak mi ocas ztěžkl, ale to už mi mizela srst a já měla tělo pokryté šupinami. Kůže, která na mě pevně držela, celkem lechtala, proto jsem sebou cukala a snažila se to vydržet. Nebylo to nic snadného. Po chvilce usilovného soustředění a snahy jsem změnila pohled z vysokého postoje na velmi nízký. Cítila jsem se prapodivně, jako kdybych byla lehčí a menší, ale přitom slabší. Byl to zvláštní pocit. A jak jsem vypadala? Mé zbarvení bylo stejné, jako to původní, akorát bez odznaků. Takže černá kůže - což u těchto tvorů není normální - s bílými odznaky. I přesto jsem si však připadala krutě. Hustý. A teď teda můžu mluvit jen přes myšlenky? "Jo, přesně tak. A to dokonce i s ostatním ještěrkami, ale těm bude trvat než si zvyknou, že na ně mluví vlk, aby ho poslechli," odvětil mi příjemně a přesto důležitě. To je jasné, řekla jsem mu bleskově a jen se ušklíbla. Zkusila jsem si i chůzi. Byla rychlá a mrštná, připadala jsem si opravdu pohodlně. Byl to krásný pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažila.
Do vlčího těla jsem se přeměnila po několika minutách. "První přeměna je krátká, pak už si to řídíš podle únavy," vysvětlil mi. Přikývla jsem a se svou srstnatou pokrývkou dopadla na zem, kam jsem si lehla a pochrupovala. Ne, nespala jsem, byla jsem na pokraji spánku a lehce jsem bděla, ale hlídala jsem si veškeré zvuky v okolí. Krásný pocit. Cítím se úžasně, výjimečně. Toren si zalezl do mé srsti a proto jsem si jen položila hlavu na packy a nabírala energii.

<<< Erynijský les

Rozhodla jsem se pokračovat až k prameni vody, který utvářel řeku. Po chvilce snahy jsem obešla její břeh - prakticky jsem ho přeskočila - a ocitala jsem se na druhé straně. Abych neměla sucho v hrdle jsem se napila a poklidně pokračovala v cestě níže. Mým plánem bylo sejít ještě o kousek níž a prohlédnout si nedaleké území, které mělo překrásnou atmosféru a celkově něco do sebe.
Krok přešel v klus a já už se těšila, až si s Torenem vyzkouším vlastně tu přeměnu na ještěrku. A k čemu je to dobrý? Zeptala jsem se ho. "K něčemu určitě ano. Být v těle ještěrky je super výhoda. Jsi malá, snadno přehlédnutelná..." Na jeho intonaci bylo slyšet, že je mnoho důvodů, proč být zrovna ještěrkou. A já se tak nesmírně těšila, že můj běh při každé další myšlence zrychloval a zrychloval...

>>> Přímořské pláně

Malý vlk začal hrabat na ostatní kusance hlíny, na což jsem já jen z dálky přihlížela. Nebyla jsem tedy až tak daleko, ale zase jsem nebyla na dostřelu jeho malých, neohrabaných pacek. Asi bych ho v tu chvíli v té hlíně vykoupala.
Když malá začala na mě něco remcat a v mysli mě opět urážela, jen jsem nad ní mávla packou a protočila panenky. Měla jsem jí už dost, proto jsem poklidně ležela dál. Najednou se mě však zeptala, jestli to mám schválně. Zřejmě myslela odznaky, což mi hned došlo. "Ano, mám." Nic jiného jsem jí na to odpovědět nehodlala. Prosté.
Stihla jsem si všimnout, že hlína od Fiéra létá i na Takkiho. Proto jsem se soustředila a zkusila přijít na to, odkud vlastně byl ten mráček a kdo za to mohl. A zjistila jsem, že to opravdu bylo z mé strany. Jenomže předtím to bylo omylem, neměla jsem ani tušení o nějaké takové magii, ale teď se mi čím dál, tím víc líbila. Nahradila jsem mu to však živoucím fénem, tedy teplým větrem a řekla mu, že nemá zač.
Čekala jsem třeba jen poděkování, ale on se zřejmě urazil a začal na mě něco štěkat. Klidně, poněkud melancholicky jsem pozdvihla obočí a nedotčeně řekla: "a to je přesně ten důvod, proč nedělám dobré skutky." Byla to spíše poznámka pro mě, i když on ji mohl taky zaslechnout. "Já jsem tě hlínou a špínou nenahodila." Nechápala jsem jeho poznámky, které pak směřoval ke své dceři, ale tak nějak jsem je ignorovala. Nemínila jsem teď řešit nějakého rozhořčeného vlka, který je vlastně naštvaný jenom za něco, co jsem neudělala. Ale nechtěla jsem vypadat naštvaně, tak jsem jen vstala, oklepala se a podívala na malé vlčky. "(Ne)zlobte tatínka!" Řekla jsem s úšklebkem a Takkimu jen přikývla hlavou. Nechala jsem ho v tom samotného - z několika důvodů.
Ne, že bych už tam nechtěla být (i když je to možná pravda), ale chtěla jsem se jít projít a pročistit si hlavu, plus musí zvládat takovéhle situace sám. Tudíž jsem jen vstala a poklidně odkráčela pryč.

>>> Řeka Mathaë

//Odpovím až k večeru ~

Když na mě malá princeznička zkoušela vydírání typu - vezmi ho a já půjdu - vstala jsem a výhružně jsem jí zavrčela u krku. Nic bych jí snad neudělala, ale musela vědět autoritu. Že prostě na starší si dovolovat takovýmto způsobem nebude.
Nastražila jsem uši, když na mě zavrčel i Takki. Je to jen výhružné, neublížím jí, poslala jsem mu do hlavy, nicméně chtěla jsem, aby to vyznělo co nejvíce realisticky. Asi se povedlo.
Lindasa najednou přemýšlela nad tím, že až na to přijde, bude mi tancovat na hrobu. Jestli mi budeš ty tančit na hrobu, já tě budu navždycky strašit, poslala jsem jí do hlavy a dělala, jako kdyby to prostě ode mě nebylo. Malý Fiér se rozeběhl proti mě a narazil mi do ocasu. To ale netrvalo dlouho a už byl zase pryč. Jen jsem ho po očku sledovala, nijak jsem však nekonala. Zatím.
Takki, poté, co Lindasa k němu přiběhla, ji poučil, že si má dávat pozor na starší a nezlobit. To už ale Fiér vedle sestry hrabal hlínu a házel to jak na ni, tak na otce. Ten se ozval, ať toho nechá, že bude špinavý. Jen jsem využila situace a nechala opět nad Takkim vytvořit mrak - musela jsem to zkusit, jestli to předtím vážně bylo ode mě. A ano, skutečně. Nad ním se právě objevil malý mráček, který na něj neskutečně pršel a tak byl během několika minut celý promáčený. Aby však nemohl nic říct, ihned se mrak ztratil a větrem jsem mu srst usušila. Měl ji pěkně načechranou a nadýchanou, proto nemohl mít ani jednu námitku. "Není zač," řekla jsem mu a uši přitiskla ke krku, načež jsem zvedla hlavu a sledovala, jak asi malá princeznička vyjede po bratrovi, protože je špinavá. To je smutný.

Snažila jsem se jakkoli přimět malou kopii Weriosasy k tomu, aby konečně vzala svůj honosný zadek a odešla zpátky do jeskyně. Ona však nezdědila jen namyšlenost, ale bohužel i tvrdohlavost, protože mě neposlouchala a pak mě začala vydírat. Buď vezmu toho druhého a odnesu ho, nebo nepůjde. Já jsem byla vždycky ta, co vydírala, a teď to na mě zkouší malé vlče?! Naštvaně jsem vstala a přistoupila k němu. Bylo na čase Lindase ukázat, že na mě si otvírat tu její namyšlenou papulu nebude, proto jsem dala hlavu těsně k jejímu čenichu a zuřivě jsem vrčela. Přes tesáky jsem jen procedila pár slov. "Jestli si chceš zahrávat, tak prosím, ale nedopadne to s tebou dobře, to ti říkám předem," varovně jsem scvakla zuby vedle jejího čenichu a neustále se jí dívajíc do očí jsem poodešla opět na své místo, na kterém jsem se uvelebila před chvíli. Sedla jsem si, postupně i lehla a užívala si klidu, protože díky tomuhle jsem jí zavřela alespoň na chvíli tlamu.
Podívala jsem se na Takkiho - mohl po mně třeba vyštěknout, ať ji nechám být a bránit ji, ale jemu to nijak nedělalo problémy, neboť tu ležel hlavou dolů a pozoroval své malé caparty. Asi bych výchovu brala trochu jako on. Ne stejně, výchova přeci jen musí být, ale nic moc bych si z toho nedělala. On to ale měl upřímně dost pod ocáskem, na což jsem neměla názor a proto jsem si jen taky lehla a odpočatě zívla. Doufala jsem, že se to malé cosi sebere a odejde dřív, než mu pomůžu.

Vlčata se nějakým způsobem zabavila sama tím, že se dohadovala, jakou barvu krve vlastně mají. Asi jim nedochází fakt, že všichni mají krev červenou. Ach jo, co jim to ta matka cpe do hlavy? Nepochopeně jsem nad nimi zavrtěla hlavou a protáhla se ještě jednou.
Takki nevypadal, že by ho to, že se mu tu pomalu vlčata perou, zajímalo, ba naopak, nechal je být. Ale řekl, že pokud ho někdo bude prudit, půjde zpátky do jeskyně.
Chtěla jsem, aby vlčata už odešla, anebo alespoň ta namyšlená, která tu pěkně pokazila atmosféru. Jen jsem protočila panenky. "Lindaso, tvá matka by určitě nebyla ráda, kdyby si takhle dlouho byla pryč. My tě bereme jako prostou hvězdu, ale když se postavíš vedle matky, si hvězda větší, než ona! Tak proč nejsi s ní, aby ostatní viděli, jak dokonalá jsi, oproti ní?" Zeptala jsem se jí vážně a naklonila hlavu na stranu. To vlče to muselo žrát i s navijákem. Doufala jsem, že Takki jako otec to nevezme vážně - pohlédla jsem na něj a jen se uchechtla - tomu je to fuk. Jen jsem pozdvihla obočí a doufala, že to vlče to vážně bude brát na vědomí a poběží zpět do jeskyně. A kdo ví, třeba vezme i to druhé, protože mě docházely nápady na to, jak ho zabavit, aby neotravoval.

//Krátké, ale luxuji.. :D