Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Malý vlk začal hrabat na ostatní kusance hlíny, na což jsem já jen z dálky přihlížela. Nebyla jsem tedy až tak daleko, ale zase jsem nebyla na dostřelu jeho malých, neohrabaných pacek. Asi bych ho v tu chvíli v té hlíně vykoupala.
Když malá začala na mě něco remcat a v mysli mě opět urážela, jen jsem nad ní mávla packou a protočila panenky. Měla jsem jí už dost, proto jsem poklidně ležela dál. Najednou se mě však zeptala, jestli to mám schválně. Zřejmě myslela odznaky, což mi hned došlo. "Ano, mám." Nic jiného jsem jí na to odpovědět nehodlala. Prosté.
Stihla jsem si všimnout, že hlína od Fiéra létá i na Takkiho. Proto jsem se soustředila a zkusila přijít na to, odkud vlastně byl ten mráček a kdo za to mohl. A zjistila jsem, že to opravdu bylo z mé strany. Jenomže předtím to bylo omylem, neměla jsem ani tušení o nějaké takové magii, ale teď se mi čím dál, tím víc líbila. Nahradila jsem mu to však živoucím fénem, tedy teplým větrem a řekla mu, že nemá zač.
Čekala jsem třeba jen poděkování, ale on se zřejmě urazil a začal na mě něco štěkat. Klidně, poněkud melancholicky jsem pozdvihla obočí a nedotčeně řekla: "a to je přesně ten důvod, proč nedělám dobré skutky." Byla to spíše poznámka pro mě, i když on ji mohl taky zaslechnout. "Já jsem tě hlínou a špínou nenahodila." Nechápala jsem jeho poznámky, které pak směřoval ke své dceři, ale tak nějak jsem je ignorovala. Nemínila jsem teď řešit nějakého rozhořčeného vlka, který je vlastně naštvaný jenom za něco, co jsem neudělala. Ale nechtěla jsem vypadat naštvaně, tak jsem jen vstala, oklepala se a podívala na malé vlčky. "(Ne)zlobte tatínka!" Řekla jsem s úšklebkem a Takkimu jen přikývla hlavou. Nechala jsem ho v tom samotného - z několika důvodů.
Ne, že bych už tam nechtěla být (i když je to možná pravda), ale chtěla jsem se jít projít a pročistit si hlavu, plus musí zvládat takovéhle situace sám. Tudíž jsem jen vstala a poklidně odkráčela pryč.

>>> Řeka Mathaë

//Odpovím až k večeru ~

Když na mě malá princeznička zkoušela vydírání typu - vezmi ho a já půjdu - vstala jsem a výhružně jsem jí zavrčela u krku. Nic bych jí snad neudělala, ale musela vědět autoritu. Že prostě na starší si dovolovat takovýmto způsobem nebude.
Nastražila jsem uši, když na mě zavrčel i Takki. Je to jen výhružné, neublížím jí, poslala jsem mu do hlavy, nicméně chtěla jsem, aby to vyznělo co nejvíce realisticky. Asi se povedlo.
Lindasa najednou přemýšlela nad tím, že až na to přijde, bude mi tancovat na hrobu. Jestli mi budeš ty tančit na hrobu, já tě budu navždycky strašit, poslala jsem jí do hlavy a dělala, jako kdyby to prostě ode mě nebylo. Malý Fiér se rozeběhl proti mě a narazil mi do ocasu. To ale netrvalo dlouho a už byl zase pryč. Jen jsem ho po očku sledovala, nijak jsem však nekonala. Zatím.
Takki, poté, co Lindasa k němu přiběhla, ji poučil, že si má dávat pozor na starší a nezlobit. To už ale Fiér vedle sestry hrabal hlínu a házel to jak na ni, tak na otce. Ten se ozval, ať toho nechá, že bude špinavý. Jen jsem využila situace a nechala opět nad Takkim vytvořit mrak - musela jsem to zkusit, jestli to předtím vážně bylo ode mě. A ano, skutečně. Nad ním se právě objevil malý mráček, který na něj neskutečně pršel a tak byl během několika minut celý promáčený. Aby však nemohl nic říct, ihned se mrak ztratil a větrem jsem mu srst usušila. Měl ji pěkně načechranou a nadýchanou, proto nemohl mít ani jednu námitku. "Není zač," řekla jsem mu a uši přitiskla ke krku, načež jsem zvedla hlavu a sledovala, jak asi malá princeznička vyjede po bratrovi, protože je špinavá. To je smutný.

Snažila jsem se jakkoli přimět malou kopii Weriosasy k tomu, aby konečně vzala svůj honosný zadek a odešla zpátky do jeskyně. Ona však nezdědila jen namyšlenost, ale bohužel i tvrdohlavost, protože mě neposlouchala a pak mě začala vydírat. Buď vezmu toho druhého a odnesu ho, nebo nepůjde. Já jsem byla vždycky ta, co vydírala, a teď to na mě zkouší malé vlče?! Naštvaně jsem vstala a přistoupila k němu. Bylo na čase Lindase ukázat, že na mě si otvírat tu její namyšlenou papulu nebude, proto jsem dala hlavu těsně k jejímu čenichu a zuřivě jsem vrčela. Přes tesáky jsem jen procedila pár slov. "Jestli si chceš zahrávat, tak prosím, ale nedopadne to s tebou dobře, to ti říkám předem," varovně jsem scvakla zuby vedle jejího čenichu a neustále se jí dívajíc do očí jsem poodešla opět na své místo, na kterém jsem se uvelebila před chvíli. Sedla jsem si, postupně i lehla a užívala si klidu, protože díky tomuhle jsem jí zavřela alespoň na chvíli tlamu.
Podívala jsem se na Takkiho - mohl po mně třeba vyštěknout, ať ji nechám být a bránit ji, ale jemu to nijak nedělalo problémy, neboť tu ležel hlavou dolů a pozoroval své malé caparty. Asi bych výchovu brala trochu jako on. Ne stejně, výchova přeci jen musí být, ale nic moc bych si z toho nedělala. On to ale měl upřímně dost pod ocáskem, na což jsem neměla názor a proto jsem si jen taky lehla a odpočatě zívla. Doufala jsem, že se to malé cosi sebere a odejde dřív, než mu pomůžu.

Vlčata se nějakým způsobem zabavila sama tím, že se dohadovala, jakou barvu krve vlastně mají. Asi jim nedochází fakt, že všichni mají krev červenou. Ach jo, co jim to ta matka cpe do hlavy? Nepochopeně jsem nad nimi zavrtěla hlavou a protáhla se ještě jednou.
Takki nevypadal, že by ho to, že se mu tu pomalu vlčata perou, zajímalo, ba naopak, nechal je být. Ale řekl, že pokud ho někdo bude prudit, půjde zpátky do jeskyně.
Chtěla jsem, aby vlčata už odešla, anebo alespoň ta namyšlená, která tu pěkně pokazila atmosféru. Jen jsem protočila panenky. "Lindaso, tvá matka by určitě nebyla ráda, kdyby si takhle dlouho byla pryč. My tě bereme jako prostou hvězdu, ale když se postavíš vedle matky, si hvězda větší, než ona! Tak proč nejsi s ní, aby ostatní viděli, jak dokonalá jsi, oproti ní?" Zeptala jsem se jí vážně a naklonila hlavu na stranu. To vlče to muselo žrát i s navijákem. Doufala jsem, že Takki jako otec to nevezme vážně - pohlédla jsem na něj a jen se uchechtla - tomu je to fuk. Jen jsem pozdvihla obočí a doufala, že to vlče to vážně bude brát na vědomí a poběží zpět do jeskyně. A kdo ví, třeba vezme i to druhé, protože mě docházely nápady na to, jak ho zabavit, aby neotravoval.

//Krátké, ale luxuji.. :D

Fiér se soustředil na mě a mé odpočítávání, načež vyběhl a snažil se zajíce chytit. Dělala jsem, jako kdyby to bylo všechno, čeho chci teď dosáhnout, ale opak byl pravdou. Jen jsem to hrála a zajíce jsem naschvál posílala malému pod packy.
Několikrát ho minul, ale po chvilce se trefil a skočil na něj. Zajíc se však bránil a chtěl utéci, Fiér to ale úspěšně obstál a držel ho za uši. "No vidíš, třeba budeš moct jednou lovit se mnou!" Řekla jsem mu nadějně, i když by to bylo asi moje poslední, co bych pro uživení smečky mohla udělat. Vzít na lov vlče - krabičku plnou otázek a nejasností, která potřebuje pořád něco dělat a něco vysvětlovat. To určitě.
I Takki pochválil své vlče, když tu se sem najednou přidala i ta malá princezna, která si na princeznu akorát hrála. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, když se přisr.. ehm, přitřela k otci a dělala, jak poslušná je. Jen jsem ji nechala, oni byli rodina - heh' - a tak jsem nemohla nic říct. Proto jsem jen tiše sledovala, jak Fiér drží zajíce a něco si vyčítají se sestrou. Takki se jí zeptal, jestli i ona utekla matce. Viděla jsem, že on by situaci sám nezvládl, kdybych tu nebyla. Proto jsem měla chuť je zpět k matce nahnat, ale opět jsem to nechala na něm - je to snad dospělý a rozumný vlk. Posadila jsem se k Fiérovi a zajíce jsem čapla do tlamy. Škubla jsem mu krkem a tím pádem jsem mu zlomila vaz, načež jsem ho položila zpět k vlčeti. "Teď neuteče, hehe. Pak ho můžeš sežrat," dodala jsem mu pozitivní stránku na lovu a lehce se protáhla na předních packách. Doufala jsem, že se tu nestrhne malá, sourozenecká válka a Lindasa nebude kvičet, že se jí zacuchaly chlupy.

Z mého sedu jsem pozorovala celé to dění tady. Fiér netušil, co je to jezero. Bylo to divné, už jsem si ani nepamatovala na svoje dětství a časy, kdy jsem nic neznala a všechno poznávala. Bylo to divné, vlastně mě tomu všemu přiučil otec. Ale v jeho případě tomu tak nebude.
Takki vysvětlil jeho synovi, co je to vlastně jezero a taky mu výhružně dodal, že se tam může utopit. Na jednu stranu měl pravdu, kdyby tam takovéhle vlče šlo samo, mohlo by se mu něco stát, tudíž bych se v jeho případě zachovala podobně a použila bych k vysvětlování i ty stinné stránky.
Aby se Fiér nenudil, vytvořila jsem pomocí iluzí motýli, které se snažil chytat. A opravdu ho to bavilo, přičemž ho pobídl i Takki, aby se snažil, že nad tak hloupým hmyzem vyzraje. Toren se mi pohnul v srsti a já se uchechtla - lechtalo to - a proto jsem se nesoustředila, díky čemuž tu místo motýlů běhal zajíc. Malý, nic netušící, ale pouze z iluzí. Když se tu však náhle objevil i druhý, který nebyl na mém kontě - pravděpodobně z masa a kostí - iluzi jsem nechala utéct a živého jsem pozorovala. Byl malý a možná nedávno narozený, to však neměnilo nic na tom, že by ho tohle nezkušené vlče mohlo zkusit chytit. Ne lovit, ale chytit, protože i když by měl mít lovení jako přirozený instinkt, stejně si myslím, že by byl rád, kdyby ho jen chytil.
"Tak schválně. Kdo ho rychleji chytí?" Pobídla jsem ho čenichem a vstala na všechny čtyři. Motýli uletěli, doufala jsem, že mi bude věnovat pozornost. "Tři... dva... TEĎ!" Vyběhla jsem a nečekala na něj. Dělala jsem, jako kdybych ho chtěla za každou cenu chytit, ale místo toho jsem ho naháněla - i nenápadně pomocí větru - k vlčeti, aby vyhrál a užil si tak svou živou trofej.

Vlče se představilo jako Fiér, plus dodalo, že je to had. Do hada má daleko... Vzpomněla jsem si, že mu tak říkala sestra, protože ho tak nazvala matka. Ta ostuda si udělá vlčata a pak je ještě ponižuje? Budeš mít těžký život, hochu, řekla jsem si tiše pro sebe a podívala se na Fiéra. On odešel o kus dál, kde okusoval klacek, přičemž mi Takki řekl, že ho našel někde u jezera. Aha. Ale já byla u Vodopádů a tam taky je voda, proč jsem taky nic podobného nenašla? Smutně jsem sklopila hlavu a všimla si, jak vlče cestuje po okolí. Takki to nijak neřešil, prostě ho nechal být.
Tu se ho zeptal, když se vrátil a začal se povalovat na zádech, proč mu sestra říká, že je had. Klidně jsem mu mohla říct, že ho tak nazvala matka, která ho shazovala před ostatními, ale nechala jsem to na nich. To vlče se však začalo nudit a já nebyla tvor stvořený k zábavě. Ale měla jsem magie na to, abych ho alespoň zaujala. Jen mě nic nenapadalo.
Ale vzpomněla jsem si na to, že vlčata většinou běhají a chytají motýli. Proto jsem pomocí magie iluzí vytvořila motýla, který kroužil nad ním. A najednou tam byli dva. Byli krásní, o něco větší než klasičtí motýli, a v mé mysli nastaveni na to, aby kdyby po nich chňapal packou, nikdy je nechytil a nezjistil tak, že nejsou praví.

Takkimu jsem upřímně řekla, že o tom, kde se vzal mrak nad ním, nemám tušení. On mi na to řekl, že mi bude věřit a mám si toho vážit. Nedůvěřivý... heh, nedivím se mu. Ale on mi věřil. Bylo to zvláštní, že já jemu taky, protože jsem ho absolutně neznala a hned jsem mu ukázala Torena. Ale přišel mi takový dobrosrdečný, pod tou slupkou...
Poté, co jsem se zeptala, kde vzal ten přívěsek, mi řekl, že jsem mu toho udělala dost na to, aby mi to jen tak řekl. A ptal se mě, jak mu to vynahradím. "Tenhle fén, díky kterému si už suchý, ti nestačí?" Dodala jsem chladně, trochu kamenně a ušklíbla se. Co víc mohl chtít od někoho, kdo by si o ostatní neopřel ani tlapku?
Najednou se Toren schoval v srsti. Nechápavě jsem se rozhlédla, když jsem najednou ucítila ránu do mé tlapy. Vyděšeně jsem uskočila, ale místo nějakého malého požírače tlap jsem spatřila to vlče.. jak jen se to jmenoval? Fiér, ano!
Zeptal se Takkiho na přívěsek - proč, když už jsem se ptala já? Pff - a Takki mu na to řekl, že je to mocná věc. "Je tak mocný, že se dokonce houpe, když jdeš!"

Když jsem po Takkim začala házet (ze srandy z mého pohledu) ohnivé koule, začínal být celkem vyděšený. Kdyby však měl nějaké další magie, kterými by mi uškodil, už by to jistě udělal. Dokázání toho, že jsem prostě silnější, mi stačilo, proto jsem všeho nechala a jen si v klidu sedla, s ďábelským úšklebkem na obličeji.
Šlehla jsem po vlkovi pohledem a zeptala se ho, jak udělal to s tím mrakem. On nechápavě pohlédl na mě a zeptal se mě, či jsem to byla já. "Ne?" Řekla jsem mu vážně a začala si v hlavě přemítat, co všechno mi Smrt přidělila a čemu mě naučila. Elektřina... no, o ničem jiném nevím! Že bych ovládala nějaké počasí? Počasí! To říkal i Atray, že takovou magii má... je to možné? A proč by mi dala magii a neřekla mi o tom? Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu, když na mě Takki štěkl, ať mu nelžu. "Nelžu! Já o tom, že bych ovládala nějakou magii, díky které bych mohla tohle udělat, netuším," přiznala jsem se upřímně a pomocí magie vzduchu jsem spustila v jeho blízkosti silnější, teplý vzduch, aby se usušil. "Je to možné, byla jsem nedávno u Smrti, ale nic o tomhle neříkala. Potvora," sykla jsem v její neprospěch a protočila panenky. Toren opět vykoukl ze srsti a já se jen oklepala. Stále byl na tom samém místě.
"A tyy... pověz mi. Kde si vzal ten přívěsek?"

Takki vypadal, když byl mokrý, celkem směšně, ale já jsem stále neměla tušení, odkud se mrak vzal a proto jsem si raději smích nechala a dívala se kolem - co když se mrak objeví i u mě? Tu se z pršícího mráčku, který se pohyboval s Takkim, vynořil blesk, který ho lehce probil - díky vodě, která samozřejmě vede elektřinu. Jeho chlupy se tím pádem postavily a on vypadal jako nějaký ježek - ještě, že není dikobraz a ty ostré chlupy na mě nebude střílet. A tomuhle jsem se už musela začít smát.
Jenomže ono se to otočilo proti mně a díky Takkiho magii, kterou jsem doposud neznala, se mi začalo všechno motat a já byla totálně mimo. Spadla jsem na zem a začala sebou cukat. Chtěla jsem si stoupnout, ale nic pode mnou (nade mnou) nebylo. Nechápala jsem to, jak si asi stoupnu na zem, když tam není? Vše najednou ustálo a já si uvědomila, že země je pode mnou a ne nad. Proto jsem se na něj naštvaně podívala a celá jsem začala hořet. Využila jsem tak své druhé speciální magie, díky které jsem zářila jako hořící záclona od Vánočního stromku. Torena na mě to nijak nepoškodilo a ani mu to neublížilo, protože oheň neublížil ani mně. A to už jsem začala, díky magii ohně, házet (a naschvál se netrefovat) na Takkiho malé, ohnivé koule. "Válka přes magie? Jak myslíš!" Vyhrožovala jsem mu vážně, ale myslela jsem to z legrace. Bavilo mě to. "Ale nejdříve mi vysvětli, kde si vzal ten mrak. Byl to hustý trik, ačkoli to šlo proti tobě," dodala jsem mu už klidně. A tím pádem jsem přestala hořet a vrátila se do původní podoby.

Trochu jsem si do Takkiho rýpla, že možná příčina zápachu jsou jeho packy. On se však zkontroloval a tím mě ujistil, že se šeredně mílím - což se dalo poznat i z jeho pohledu. Jen jsem se andělsky zazubila a věnovala se iluzím, do kterých jsem se pustila.
Takkiho nápad bylo to, že bych v ješterčím těle možná měla odznaky. "Třeba má pravdu," řekl mi Toren. To nikdy vědět nebudu do doby, dokud se do ještěrky nezkusím přeměnit, řekla jsem mu tiše do hlavy a podívala se na něj. "Co ty víš... třeba ne!" Snažila jsem si vnutit do hlavy tuhle myšlenku, že budu vypadat například jako Toren, ale věděl to jen sám Bůh.
Po vytvoření iluze, že stojíme na poušti, se do mě taky ohradil, jestli se snažím zmást vlka iluzemi, který je má jako svou rodnou magii. "Ty máš iluze jako rodnou magii? Hustý," řekla jsem mu. Moc se mi ta magie líbila, ale myšlenky bych snad nikdy nevyměnila. "Super magie," řekla jsem mu a ušklíbla se. Najednou se nad Takkim začal pomalu tvořit malý mráček. Prostě asi necelý metr nad ním se objevil mrak, který zčernal a ozval se malý hrom. Podivně jsem naklonila hlavu na stranu a nechápavě na to koukala. Z mraku začala pršet voda a to jen a pouze na Takkiho. "Ty máš osobní sprchu? Já chci taky! Jak to děláš?!" Někdo má gekona, někdo vlastní sprchu... tenhle svět je čím dál, tím lepší.

Takki se ohradil, že je čistotný vlk a že o svůj kožich pečuje. Možná to byla pravda, protože se zdál být celkem čistý, ale nikdo vlastně nevěděl, jestli doopravdy smrdí. Nepříčetně jsem nakrčila čenich a podívala se mu na tlapky. "Tak si rozšlápl něčí dávný oběd," rozřešila jsem toto téma, které nemělo konce a já tak pyšně usedla a vypnula hruď.
Vlk se na mě najednou vážně podíval a řekl mi, že jestli v tomhle budu pokračovat, že mě zašlápne, až budu ještěrka. "A jak mě poznáš?" Vnutila jsem mu brouka do hlavy a ušklíbla se. Najednou jsem, pomocí magie iluzí, kolem nás udělala velký počet ještěrek. Všechny vypadaly podobně, ale žádná nebyla stejná. Já sama jsem však nevěděla, jak budu vypadat. Kolem nás najednou nebyly stromy, ale byli jsme na poušti a ještěrky jen a jen přibývali. "Adoptuj si jednu!" Nabídla jsem mu a podívala se kolem. Toren celkem vyděšeně vykukoval z mé srsti a já se jen snažila nesmát, protože mi přišlo, že tolik ještěrek by mohlo udělat na tři koberce.

Takki byl mým malým kamarádem zcela unešen, čemuž jsem se nedivila, protože i já z něho byla paf. Byl to můj strašný fuflík, kterého jsem měla opravdu ráda, protože to byl můj jediný přítel a ničí jiný. Pomalu to přechází v to, co jsem měla s otcem. Byl taky můj jediný a pak přišla sestra a všechno zničila... ale teď už mi ho nikdo nevezme, alespoň ně Torena! Za něho bych položila krk.
Nastražila jsem uši, když na mě Takki mluvil. Nějak se mu nezdálo to, že jsem se mohla proměnit v ještěrku. A hned na to padla otázka, co kdyby mě náhodou někdo zašlápl. "Heh," opět jsem se ušklíbla. "Jak říkám, ještě jsem to nezkoušela, ale... asi to musí být boží. Mně se líbí už jen to, že si rozumím s každou ještěrkou, kterou potkám. A to vše přes myšlenky, takže to nikdo neslyší!" Nadšeně jsem se rozhlédla a začínala jsem pomalu, ale jistě, být na tomhle světě raději. Co všechno udělá jedna magie...
"Asi bych se mu vyhla, kdyby mě někdo chtěl zašlápnout. Ale stát se to může, no," řekla jsem si pro sebe. Nedokázala jsem si to představit, i když tady na Galli je možné všechno. Všecičko.
Když jsem Torena pustila k Takkimu, aby se trochu sblížili (//:DD), tak se jen prošel po jeho kožichu a ihned se vrátil ke mně. "Asi jo," čichla jsem do vzduchu. "Jak je to dlouho, co si se myl?" Dělala jsem vážně, že s Torenem souhlasím, i když jsem věděla, že za to mohla jeho stydlivost a pocit jistoty.

// Ležím v posteli a notebook mám výš než obličej, takže píšu taky pomaleji :D :D :D

Jeho první reakce byla samozřejmě taková, že mě považoval za blázna. A kdo by ne? Já bych asi ostatním taky nevěřila, kdyby na mě vyjekli něco s tím, že mají pod srstí gekona, se kterým se baví. Takki však přemýšlel na hlas a řekl, že ten parazit způsobuje asi i duševní potíže. Ještě však gekona neviděl, proto si mohl říkat co chtěl.
Najednou však úplně vykřikl a začal se po něm ptát, jako nějaké malé vlče. Nečekala jsem, že by z toho byl tak nadšený a že by ho to vůbec zajímalo, ale byl ním tak unesený, že jsem se toho až lekla. Začal na mě klást otázky, kde jsem ho našla a že ho chce taky. "Jmenuje se Toren (//:DD) a našla jsem ho.. u Vodopádů. Ale asi je to jedinečný, něco jako speciální magie, asi. No a dokonce i já se na ještěrku prý můžu přeměnit, to jsme však ještě nezkoušeli," řekla jsem mu tiše a Torena nechala, aby mi vylezl na zvedlou packu a Takki si ho tak mohl prohlédnout. "Jsem za něj strašně ráda," dodala jsem poté spíše pro sebe, protože jsem nikdy nepotkala nikoho, kdo by měl takhle malého kamaráda. Takki z něho byl úplně unesený a já tiše doufala, že v záchvatu radosti to nevytroubí na potkání. Ale nějakým způsobem jsem mu věřila, byl to docela dobrý vlk.
Nenápadně jsem si sedla a držela stále packu zvednutou. "Na," řekla jsem tiše a pustila Torena na zem. "Hehe, a to mám jako jít k němu?" Zeptal se mě. Aspoň ať si to zkusí, dodala jsem mu tiše a ušklíbla se. Toren mu pomalu lezl po přední noze na krk, kde se zastavil a jako krokodýl se zavrtěl. Hned na to se vyděšeně odpojil z jeho chlupů a rychlostí, jako kdyby se dotkl infekční nemoci, se zahrabal zpět mezi moje uši, odkud jen nenápadně vykukoval. "Je to boží."