Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lucy zřejmě měla ráda magii ohně. Jen jsem ironicky kolem nás udělala kruh z ohně, který byl velmi vysoký a díky němu bylo opravdové horko. Ten po chvilce zmizel a nade mnou poletoval malý ohýnek, sloužící jako světýlko. V noci se to vždycky hodí.
Svěřila se mi, že ona ovládá jenom zemi. Kývla jsem na souhlas - co k tomu dodat? - já jsem zemi neměla a tak jsem jí nijak pomoci nemohla. "Smrt ti s tím ráda pomůže." Pošlu jí za Smrtí! Mwhah! Kdyby na to měla ještě nějaké otázky a neznala jí, ráda tam s ní půjdu a pošlu jí tam - chtěla bych později vidět její vyděšený výraz, jak utíká pryč. Celá zděšená.
Její poznámku o počasí jsem nejdříve pobrala jako prostou poznámku, ale došlo mi, že to bylo asi jako otázka. Nic jsem neodpověděla a nečinně jsem seděla, ale přitom se nad ní vytvářel malý mráček, ze kterého začalo chumelit. Bylo to silné chumelení a tak byla Lucy nyní pokrytá bílou pokrývkou. Pomocí magie vzduchu jsem však po několika sekundách její zimní peřinku sfoukla.
Narážky na čenich jsem neignorovala, i když to tak vypadalo. Ale vstala jsem, skočila po ní a začala jí čenichem rejdit v srsti. Díky tomu jsem jí vnutila fakt do hlavy, že to chytila taky. Běžela si to smýt, ale já stejně věděla, že tu bude jančit. "Toho už se nezbavíš. Je to nakažlivý a teď tě ten čenich bude každou sekundou svědit a lechtat... a ty se udrbeš k smrti." Vážný pohled tomu dodal špetku realistického významu. Ale kdo by tomu věřil? Myslím, že Lucy ano. Nakonec však ještě měla nějaké dodatky o rodné půdě, na což jsem opět jen přikývla.
Chvíli ticha jsem uťala pomocí otázky. "Chceš tedy něco ulovit? Ale sama to dělat nebudu, nemysli si."

Lucy byla trochu udivená z toho, že ovládám více magií. Najednou se mě zeptala - kdo by to čekal? - jaké ještě ovládám. Začala jsem v sekundě přemýšlet, jestli jí vyjmenovat můj seznam, čeho všeho jsem schopná, nebo jen lajcky říct, že hodně. Ale proč jí nezaujmout a nevyklopit pravdu? Kort po její myšlence ohledně ohně. "Má rodná magie je myšlenek. Dále ovládám plně iluze, neviditelnost, oheň, vzduch, elektřina a celkem dobře i počasí. No a pak vlastním dvě speciální, které mám jen a pouze já." Chtěla to vědět, má to mít. Snad jsem na nic nezapomněla. Pomalu, ale jistě mi docházelo, že magií mám habaděj a přestává to být taková sranda jako na začátku. Ale co už, mohla jsem lovit a dělat všechno jen v sedě. Měla jsem tím pádem obrovskou sílu a v mé pozici k mé povaze to bylo jen plus. Furt lepší než jen slabá vlčice, která skoro nic nedokáže. Teď už si na mě jen tak někdo netroufne.
Bylo mi tak trochu jasné, že po mně bude chtít malou ukázku z každé magie. Možná bych mohla něco sesmolit, ale ne nic velkého, na to jsem byla nyní příliš uvolněná a pohodlná. Nicméně mezitím, co jsem vymýšlela, co bych jí v případě její otázky z magií předvedla jsem přeslechla nějakou její poznámku. Jen jsem pozdvihla obočí a nechala to plavat. Snad to nebylo důležité.
Tu se mě Lucy zeptala, že můj čenich vypadá nemocně. A poté něco s tím, že to ode mě nechce chytit. Jak jsem tak seděla, vyskočila jsem během půlky setiny sekundy a srazila jí - opatrně - k zemi. Nechtěla jsem, aby se ještě namlátila, nicméně čenichem jsem jí šmejdila v srsti na krku. Tu jsem najednou uskočila a podívala se jí do očí. "UTEČ! Bělá ti čenich! Už si to chytila!" Ne, nebyla jsem typ na hraní, ale tohle mě bavilo. Dělala jsem si z ní srandu a těšila se na její vyplašenou reakci.
Později mi oznámila, že se tu narodila. Tím jsem si utvrdila myšlenku, že je ještě vlče. To mi pomohlo k vážnosti. Nadechla jsem se, abych něco dodala, ale její otázka padla rychleji. "No, je to složitější. Ale přišla jsem z dalekých krajin, kde jsem dříve měla smečku," řekla jsem okrajově a nijak hlouběji to nehodlala pitvat. A když už, tak jistě ne s ní.

Vlčice se mě najednou zeptala, tedy spíše mi to podala jako ostrou informaci, že jistě ovládám iluze. Neříkají ti blesk? Zažertovala jsem, načež jsem přikývla. "To není jediná magie, kterou ovládám." Sice jsem tohle na potkání neříkala, ale co už. Alespoň si mohla o něčem popovídat a mě bavilo ukazovat svou moc.
Začala se poměrně dost přesvědčivě litovat, že je to škoda, neboť ona jako tulák není šikovná a moc neumí lovit. Na mě to ale nijak nezapůsobilo, ani kdyby tu prosila. "Sněz, nebo buď sežrán." Moudro mého otce. Nicméně i když neuměla lovit, z hladu musela alespoň malého zajíce ulovit. To by zvládl přeci každý! "Možná bych ti mohla pomoct." Ne, nenabídla jsem se, ale věděla jsem, že nemusím ani vstát. Stačilo jen zapojit magie a úlovek byl z pohodlí domova, tedy, jak se říká.
Nepochybně dodala, že budu vážený člen smečky. Už jsem na to nijak hrdě nereagovala, akorát jsem si sedla. Bylo mi nepříjemné ležet před někým cizím, jako kdybych dokazovala, že jsem poddajná. A to nebyla pravda, samozřejmě. Proto jsem si poklidně sedla a uši přitiskla nervózně ke krku. "O té tedy nic nevím. Ještě to tu tak moc zmapované nemám," vycenila jsem tesáky ve snaze ironického úsměvu, ale vypadalo to spíše jako nějaký bolestivý křečovitý tik. Na Ageronskou smečku odpověděla jen poděkováním, za což jsem byla ráda, alespoň se dále nevyptávala. Nic moc jsem o ní nevěděla.
Tu se mi představila jako Lucy. Konečně! Trvalo jí to ale sakra dlouho, hodně mě znervózňovalo, když jsem nevěděla něčí jméno. Jen pro oslovování, ne, že by mě to horoucně zajímalo, to vůbec. Bylo mi to fuk, jen jsem chtěla alespoň vědět, s kým vlastně mluvím. "Skylieth." Pomalu jsem přestávala své jméno zatajovat. Nebylo to nic, za co bych se měla stydět, ba naopak. Uši jsem napřímila a sledovala každý pohyb jiných zvířat v okolí. Tu jsem však zaslechla její poznámku o mém čenichu. "Je stejně tak nakažený jako tvoje černý packy," dodala jsem kamenně a neřešila její problémy. To jí vážně žere zrovna můj čenich? Nešlo mi to moc do hlavy. "Hele a... ty ses tu narodila, viď?" Ničí historie mě nezajímala, ale chtěla jsem se ujistit, že je vlče a nepletu se. Jen abych věděla.

Vlčice byla celkem paf z toho, že se tu objevila její kopie akorát v opačném pohlaví. Nic však nedělala, doufala jsem, že si spolu třeba budou hrát a povídat a tak... asi jsem fakt blázen, je to jen iluze. Zatřepala jsem hlavou a vlk zmizel. Prakticky jsem ho nechala utéci, ale co už. Muselo jí to být jasné, že za to můžu já, proto jsem to hlouběji neřešila.
Tu mi náhle dodala na mou poznámku o mozku, že je ráda, neboť si myslela, že si povídám s kamením. Jen jsem zavrtěla hlavou a víc se tím nezabývala.
Na zeptání se ohledně smečky jsem jí odpověděla trochu mimo její otázku. Dodala jsem, že jsem lovec, ale ona se ptala na smečky. I tak jí to zaujalo a proto se mě na to zeptala, načež si mě přeměřila pohledem. Jen jsem se trochu vytáhla v hrudi, aby tomu věřila, ale pak jsem jen uvolněně pustila tělo k zemi a lehla si. Řekla mi, že má hlad. Ono nejdříve se jí to honilo v hlavě, ale pak to dodala i nahlas. "Kdybys patřila do smečky, ve které jsem i já, bylo by mou povinností ti něco ulovit. Ale uvědom si, že jsi tulák," dodala jsem sarkasticky, vlastně to byla pravda. Na co bych lovila nějaké tulačce, která se ani nedokáže představit a začít normálně konverzaci?
Poté se mě zeptala na mou pozici ve smečce. "Zatím delta, nicméně aspiruji na gammu," prohodila jsem vážně. Ne, nebyla jsem egoistka, jen jsem neuměla říct to s city v hlase. Prostě jsem mluvila vážně a proto to mohlo znít jako důležitost a egoistická povrchová neznalost. A popravdě... o gammě jsem ještě ani neuvažovala, jen jsem se musela trochu ukázat v lepším světle.
"Vím o smečce... naší, poté jedné, co je hned vedle. Ta se jmenuje Ageronská, ta naše Erynijská. A ještě vím o dvou níže, ale ty jsem prozatím nenavštívila. Ageronskou můžeš zkusit, myslím, že je tam dobrý kolektiv. U nás je už asi bohužel plno." Klidný, poddajný hlas. Už jsem se konečně uklidnila k tomu, abych vedla normální konverzaci a nebyla tak hrdě napjatá.

Nechtěla jsem, aby mě tahle mladá nezkušená vlčice otravovala, proto jsem jí položila před tlapy kámen a řekla jí, ať si s ním povídá. Začala si o mně myslet, že jsem blázen, načež mi řekla, že hlad nemá. Po jejím vysvětlení, že kamení nemá uši a není živé, jsem se jen znuděně protáhla a pomocí magie iluzí tu vytvořila postavu vlka. Byl zbarvením celý stejný jako ona, začal tu poskakovat a radostně sebou vrtět. To asi čekala ode mě, ale na to já nebyla stvořená.
"A mozek, pro tvou informaci, mám." Nechtěla jsem nechat do sebe rýpat, i když si to říkala pro sebe, ale co už. Mohlo mi to být jedno, jenomže to jsem nechtěla. Nebude si tu o mně nějaké vlče myslet, že jsem blázen bez mozku. Měla jsem takovou chuť po ní skočit a ukázat jí, co ještě dokážu, ale zatím jsem seděla klidně na zadku a doufala, že nebude mít další debilní poznámky, za které bych z ní udělala štěkanátky.
Pohár trpělivosti jednou přeteče... Tohle bych měla poslat ale jí do hlavy, ne si to říkat pro sebe. Ona opět v myšlenkách přemýšlela o mém čenichu, který je prý napadený plísní. Oblízla jsem ho a tím jí ukázala, že je zcela v pohodě, jen jsem protočila panenky a dělala, jako kdyby tu už nebyla. Ale ona se musela zase ozvat.
"Ano, do smečky patřím. Jsem uznávaným lovcem na hodně vysokém postavení." Snad jí tohle napoví, že by si měla dávat pozor na to, co říká, protože opravdu stačí jen jedno špatné slovo a je na zemi. A to nemluvím o magiích.
"Vím o několika smečkách. Podle toho, jestli chceš na sever, jih anebo do menší či větší. Je spousta kritérií, podle kterých se dá vybírat."

Vlčice si sedla vedle mě na zadek a začala se podivným způsobem dávit. Já, jakožto správný sarkastický ignorant jsem jen dále pokračovala v dělání cosi, co nemělo vůbec význam. Nechtěla jsem se tu nad ní povyšovat, že jsem něco víc, ale ona byla prostě jen podivně nezkušená a zřejmě asi mladá na to, aby věděla, jak zaujmout ostatní. Přitom, co se dusila, jsem vstala a protáhla se. Najednou jsem zaslechla její myšlenku, že jsem suchar. Lehce jsem pokrčila čenich. "Je to asi ještě vlče, vypadá mladě. Tak jí hned nezabíjej," hodil mi do hlavy myšlenku Toren, který to bral s lehčí vahou než já. Asi bych k tomu taky měla přistupovat trochu jinak, než jí hned srazit k zemi a ukázat, kdo je tu pánem.
Řekla mi, že ví o tom, že mě ruší, ale ráda by si s někým popovídala. Protočila jsem nenápadně panenky - ta mládež - a uchopila do tlamy kámen. Položila jsem ho před ní a ušklíbla se. "Dejme tomu, že tohle je pan Kámen. Oslovuj ho... pane Kámen. On tě rád vyslechne!" Tak, a dej mi pokoj, chytře jsem nad tím vyzrála a opět si sedla. Už jsem však packy nechala být, jen jsem se rozhlížela a snažila se najít si vhodnou pozici pro pohodlnější sezení.
Ta přede mnou, ještě nepředstavena, mi řekla, že žádný problém nemá a povídala cosi o tom, že to zná lépe než ty. Hrdelní vrčení se opět projevilo, ale ne tak silně, aby to slyšela a klidila se. "Pan Kámen. Tady," popostrčila jsem jí ho blíže packou. Snad to ten její ptačí mozeček pochopí. Chvíli asi rozmýšlela, ale opět začala mluvit.
Prý jsem jí přišla do rány. Aby nějaká rána nepřišla k tobě, zažertovala jsem ironicky a nastražila uši, když mi řekla, že se chce něco dozvědět a já vypadám staře. Postavila jsem se, trochu se narovnala a opět jsem nakrčila čenich s vrčením. "Cože si říkala?!" Vyštěkla jsem s neustávajícím vrčením. Sice se opravila, ale stejně byla celkem drzá na to, jak slabě vypadala. Stačilo by jedno škrábnutí a dobrý kousanec... "Trpělivá sice jsem, ale nepřekračuj meze," procedila jsem skrze tesáky a už se trochu uklidnila, i když jsem byla stále připravená, kdyby náhodou měla další, štiplavou poznámku, mířenou na mě.

Poklidně jsem si seděla a čistila packy, jako nějaká právě zašpiněná kočka. Ne, že by mi na kožichu mocně záleželo, ale čistota byla potřeba. Vlastně jsem se čistila hlavně proto, že jsem se celkem nudila a nevěděla, co dělat.
Vlčice nedaleko mě byla cítit trochu jinou smečkou, ale neodhadla jsem, jaká by to mohla být. Asi jsem s čichem poslední dobou nebyla kamarád, párkrát mě zklamal a několikrát ani neodhadl, jakou smečku daný vlk navštěvuje. A to mi ještě zbělal! Jako jediné vlčici tady, na celé Gallireře, se mi změnila barva čenichu. Třeba to je jako u starých vlků, ty zešediví. Tak mě zbělal a prostě už neslouží tak, jako dřív. To jsou ale problémy, co?
Ta nedaleko mě na mě začala mluvit, že o ní vím. Vytvořila si malý úkryt (//nemůžu to najít :D) z trávy a hlíny, nicméně já jsem se její přítomností nijak nezabývala. Ona na mě promluvila a tím pádem jsem se otočila a automaticky trochu vycenila pysky, čímž jsem odkryla tesáky. Nakrčený čenich nevěstil nic dobrého. Vyrušila mě!
Vrčení ustálo ve chvíli, když mě pozdravila a opravila se. "Zdravím." Poklidně jsem pokračovala v oblizování packy a děláním, jakoby nic. Ona však vypadala, jako kdyby se mnou chtěla započít nějakou silnou konverzaci, ale na to já jsem moc stavěná nebyla. A přitom jsem byla pomalu vyšší než ona, i v sedě. Si celkem věří, napadlo mě. Toren byl v klidu ukrytý v mé srsti, proto jsem spokojeně zamlaskala a stoupla si. "Nějaký problém? Ztratila si se snad?" Smečku jsem z ní necítila žádnou, páchla (tedy byla cítit) všelijak a proto jsem se opět v klidu posadila a párkrát švihla ocasem ze strany na stranu. Zajímalo mě, co potřebuje.

<<< Erynijský les (přes Mathaë)

Klusala jsem dál a dál, snažíc se objevit to, co jsem hledala. Ale místo toho, abych se vydala směrem na sever a vzala Torena na hory, jsem se ocitala opět u řeky, která mě zavedla do malého lesíka. Byl tedy opravdu pěkný, to se musí nechat, milovala jsem lesy, ve kterých protékal potok. Ale nesplňovalo to můj cíl. Sakryš, sem jsem nechtěla. Původně jsem měla namířeno do hor, ale uznej, tady je taky pěkně, co? Zažertovala jsem. Co jiného teď dělat než se tu jít porozhlédnout. Jak jsem si to mohla sakra splést? Nechápavě jsem stále přemýšlela nad tím, že jsem šla špatným směrem. Ale co už. "Stává se."
Spatřila jsem nějakou vlčici. Byla poměrně daleko, ale Toren se už automaticky ukryl do mé srsti a tak jsem se rozhodla jít trochu blíž. Dělala jsem, že si prohlížím okolí a že o ní nevím, ale přitom jsem si jí prohlížela. Nenápadně. Napila jsem se opatrně z potoka s nastraženými oušky, kdyby náhodou se rozhodla pro útok zezadu. Poklidně jsem nabrala do tlamy vodu a dělala blbosti, načež jsem se otočila a nedaleko vlčice - pár desítek metrů - jsem si sedla. Sice jsem byla vyspaná, najedená, napitá a celkově spokojená, ale i tak mi něco rozlaďovalo mojí náladu. Ovšem, byla mírnější než kdykoli jindy, když o mě takhle postaráno nebylo.

<<< Řeka Mathaë

Poddajně jsem přitáhla srnku do lesa. Toren už automaticky ukrytý v srsti věděl, že se tu někdo nachází. Já to cítila v čenichu stejně tak, ale nezajímalo mě to. I když tu bylo poměrně dost vlků.
Na takové rušno nejsem moc dělaná, řekla jsem si tiše pro sebe a položila srnu nedaleko od nich. Spatřila jsem hnědou, Indil a její vlčata, dále jsem cítila Freyu a Atimua, a ještě jednoho vlka, kterého jsem znala, ale už je to dlouho, co jsem se s ním nebavila. A ani jeho jméno se mi teď nějak nevybavovalo.
Srnu jsem položila pár metrů od největšího houfu a sedla si. Olízla jsem si tlapy, nabrala dech a z plných plic na oznámení, že jsem přinesla potravu, jsem zavila. Doufala jsem, že celý les je s tímto faktem obeznámen a už se o to nějak podělí, ač je jich tu jako much. Nestačily by ani dvě srny pro tak hojný počet, odvětila jsem si, ale co už. Mohli být rádi už jen za tu jednu.
Mlčky jsem se zvedla, oklepala se a vyrazila do svého úkrytu. Je to tam skvělé, počkej, až to uvidíš. To budeš teprve koukat! "To jsem zvědavý," odpověděl mi Toren, i když jsem cítila v jeho tónu mírný nezájem, ale věděla jsem, že se mu to bude líbit.

>>> Úkryt Athairne

<<< Přímořské pláně

Běžela jsem poměrně rychle, ale plný plyn jsem nenasadila. Spatřila jsem dva vlky v dálce, jeden zrovna přicházel a druhý už tu byl. Nasála jsem do čenichu jejich pachy. Oba jsem poznala, ale ten jeden jsem měla jen v hloubi hlavě uložený, nicméně moc jsem si ho nepamatovala. Ten druhý byl Takki. O kom se mluvívá, nedaleko bývá, řekla jsem si tiše pro sebe a ušklíbla se.
Nechtěla jsem jít k nim tak blízko a když Toren spatřil vlky, ukryl se. Neboj, můžeš být vylezlý, jim je to stejně fuk a Takki tě už zná, vysvětlila jsem mu situaci a ušklíbla se. U vody se zrovna, na druhém břehu, napájela srnka. Oblízla jsem si čenich. Žeby konečně maso? Byla to šance. Obrovská.
Rozeběhla jsem se tedy velkým obloukem kolem srnky, abych jí nevyplašila a přeskočila na úzkém místě řeku. Nebylo to nic obtížného, ale nechybělo málo k tomu, abych se vykoupala. Srnka mě zatím nijak nezaregistrovala, ale já tušila, že každou chvilkou si mě všimne a dá se na úprk. Proto jsem se takticky zneviditelnila a radostně si pokračovala ladným krokem k ní. Nebyla jsem vidět, cítit a ani slyšet, neboť mé kroky byly opravdu opatrné a jisté. A srnka byla skolena. Stačil jeden odraz a zakousnutí se do přesného místa na krku.
Táhnouc za sebou srnu, díky které jsem už nebyla hladová, jsem se opět snažila dostat do lesa. Na kraji jsem si ještě dala pauzu, ale pak už jsem pokračovala v plné síle.

>>> Erynijský les

Dvě vlčice, které se tu poměrně dost bavily v dálce, mě akorát tak znervózňovaly. Podívala jsem se na nebe a spatřila velký, černý mrak, který bránil slunci v jeho oteplení našich kožichů. Něco mi říká, že bude pršet, pověděla jsem Torenovi, ale i přes to jsem nevěděla, kam se jít ukrýt. Napadl mě můj úkryt - tam alespoň budu mít trochu soukromí a klidu, prospím se a uklidním. Ale věděla jsem, že se rychle se blížící spršce nevyhnu.
Toren se opět nervózně zavrtěl. Něco tě trápí? Zeptala jsem se ho a zvedla svůj velectěný zadek, abych se pomalu rozešla směrem do Erynijského lesa. "Trochu se bojím bouřek, ale jinak nic," dodal ironicky a přemístil se z krku na hlavu, kde vykoukl mezi ušima. Aha. Snad bouřka nepřijde, i když v dálce je slyšet, ale pokusím se do mého úkrytu dostat co nejrychleji, jo? Nic jiného než souhlas mu nezbývalo. Tys tam vlastně ještě nebyl... došlo mi, i když jsem mu to prakticky poslala do hlavy. "Ne, ale už se těším." Byla jsem vděčná za to, že jsem měla svého malého přítele a náš rozhovor nikdo neslyšel. Akorát jsem trochu pochybovala o tom, že jsem to pověděla Takkimu. Snad to nikomu nepoví...

>>> Řeka Mathaë

//Za Derian odpovím zítra :D :) Hodila bych post dříve, ale úplně jsem přehlídla Feyin (snad dobře vyskloňované) post O:D

Tak to je luxusní akce! :D Moc pěkná, zajímavá, ten vlk je boží. Je to fakt perfektní :)

<<< Řeka Mathaë

Přicválala jsem na území, na kterém bylo sice moc pěkně, ale obsazené bylo několika vlky. Neřešila jsem je - tím pádem jsem předpokládala, že oni nebudou řešit mě a tak jsem si klidně doběhla až ke kraji moře a podívala se na jeho nekonečnost. Tady jsem byla s Nerssie, vrátila jsem se zpět do myšlenek. Usedla jsem a ocas stočila k tělu. Je to jako kdyby to bylo včera, a přitom to je už pár dní zpět... hrozně rychle to letí, strašné. Co asi teď dělá? Ani ve snu by mě nenapadlo, že budu na tomhle místě opět a zrovna já přemýšlet o životě a čase, který tak rychle pluje.
Poklidně jsem seděla a snažila se nabrat dech, který jsem vložila do běhu přes veškerá území, oddělující smečku s tímto územím. Toren se jen podivně zavrtěl a objevil se přede mnou na zemi. Byl těsně od vln, na což jsem ho chtěla upozornit, ale on sám popošel a jen se pustil do mluvení. "Jsi připravená?" Zeptal se mě jako správný gentleman a já vstala a přikývla. Byla jsem připravená víc jak jindy. On se tedy přesunul ještě blíže ke mně a pověděl mi: "stačí jen se plně soustředit a představovat si, jak jsi v těle ještěrky. První přeměna je obtížná, protože je těžké si to představit, ale pak, až to zažiješ, bude ti to jasné a půjde to jako po másle. Doufám, že máš dost energie, trocha ti ubude." Všechno, co říkal, ale plně zaznamenávala a přikyvovala. A přišel tedy čas na to, abych poprvé okusila pohled na svět v gekončím těle.
První chvíle byla těžká, nemohla jsem se soustředit, ale Toren mě uklidňoval a šlo to později snadno. Najednou jsem cítila, jak mi ocas ztěžkl, ale to už mi mizela srst a já měla tělo pokryté šupinami. Kůže, která na mě pevně držela, celkem lechtala, proto jsem sebou cukala a snažila se to vydržet. Nebylo to nic snadného. Po chvilce usilovného soustředění a snahy jsem změnila pohled z vysokého postoje na velmi nízký. Cítila jsem se prapodivně, jako kdybych byla lehčí a menší, ale přitom slabší. Byl to zvláštní pocit. A jak jsem vypadala? Mé zbarvení bylo stejné, jako to původní, akorát bez odznaků. Takže černá kůže - což u těchto tvorů není normální - s bílými odznaky. I přesto jsem si však připadala krutě. Hustý. A teď teda můžu mluvit jen přes myšlenky? "Jo, přesně tak. A to dokonce i s ostatním ještěrkami, ale těm bude trvat než si zvyknou, že na ně mluví vlk, aby ho poslechli," odvětil mi příjemně a přesto důležitě. To je jasné, řekla jsem mu bleskově a jen se ušklíbla. Zkusila jsem si i chůzi. Byla rychlá a mrštná, připadala jsem si opravdu pohodlně. Byl to krásný pocit, jaký jsem ještě nikdy nezažila.
Do vlčího těla jsem se přeměnila po několika minutách. "První přeměna je krátká, pak už si to řídíš podle únavy," vysvětlil mi. Přikývla jsem a se svou srstnatou pokrývkou dopadla na zem, kam jsem si lehla a pochrupovala. Ne, nespala jsem, byla jsem na pokraji spánku a lehce jsem bděla, ale hlídala jsem si veškeré zvuky v okolí. Krásný pocit. Cítím se úžasně, výjimečně. Toren si zalezl do mé srsti a proto jsem si jen položila hlavu na packy a nabírala energii.

<<< Erynijský les

Rozhodla jsem se pokračovat až k prameni vody, který utvářel řeku. Po chvilce snahy jsem obešla její břeh - prakticky jsem ho přeskočila - a ocitala jsem se na druhé straně. Abych neměla sucho v hrdle jsem se napila a poklidně pokračovala v cestě níže. Mým plánem bylo sejít ještě o kousek níž a prohlédnout si nedaleké území, které mělo překrásnou atmosféru a celkově něco do sebe.
Krok přešel v klus a já už se těšila, až si s Torenem vyzkouším vlastně tu přeměnu na ještěrku. A k čemu je to dobrý? Zeptala jsem se ho. "K něčemu určitě ano. Být v těle ještěrky je super výhoda. Jsi malá, snadno přehlédnutelná..." Na jeho intonaci bylo slyšet, že je mnoho důvodů, proč být zrovna ještěrkou. A já se tak nesmírně těšila, že můj běh při každé další myšlence zrychloval a zrychloval...

>>> Přímořské pláně