Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Řeka Mathaë

Lucy se mě zeptala, jak s těmi členy vycházím. "No... ta hnědá, jejich matka, je nejnamyšlenější vlčice, která existuje. A ta hnědá světlejší je po ní, ten tmavší... nevím, toho jsem ještě tak moc nepoznala," ušklíbla jsem se. "Ale jinak s nimi vycházím snad dobře," uzavřela jsem a nechala tlapky dopadat na sypkou půdu našeho lesa.
Zastavila jsem se a nasála do čenichu pach všech, co tu byli. Atimu, Freya, Indil... a vlk, kterého jsem dlouho necítila, ale jeho pach jsem znala. Ten flekatý, došlo mi, když jsem v dálce viděla jeho obrys. Zřejmě přišel na návštěvu, nicméně já je nechtěla moc horlivě řešit a proto jsem klusala dál. Atraye jsem moc silně necítila a tak mé kroky zamířily k Freye.
Raději jsem ale ještě na hranicích znovu zavyla.
Doklusala jsem k ní a podívala se jak na ní, tak na Atimua. Byli dál od skupinky, což bylo jenom dobře. Zastavila jsem se pár kroků od nich a počkala, až Atimu případně dořeší to, co potřebuje. "Zdravím," řekla jsem jen tiše, abych je nerušila. Stihla jsem si všimnout, že má Freya cosi nového na krku. Proč to všichni nacházejí a jen mně se nedaří? Smutně jsem hrabala packou do země a otočila se na Lucy. "Tohle je beta, jedna z potomků Atraye. Zeptáme se jí, kde je a uvidíme, jo?" Špitla jsem k ní tiše a otočila se opět na naší betu. Jen jsem se zákeřně zašklebila, načež jsem opět nasadila vážný výraz. Pro jistotu.

<<< Medvědí řeka

Šla jsem úmyslně po břehu řeky, abych se dostala na druhou stranu. Došly jsme až k Mathaë, když Lucy měla ještě nějaká slova. "Hele, za zkoušku nic nedáš," pověděla jsem jí jistě.
Pokračovaly jsme až k Mathaë, kde se najednou nacházelo několik členů smečky. A jéje, dodala jsem si tiše pro sebe a protočila panenky. Zastavila jsem se tak, aby mě neviděli a podívala se na Lucy. "Tohle je jeden kus naší smečky... jsou tam teď čerstvě vlčata," uvedla jsem jí na pravou míru. Weriosasa něco měla na Takkiho, který se bavil s jinou vlčicí a vedla s sebou svoje dvě vlčata. Nechápavě jsem protočila oči, když najednou mi něco došlo... nemá náhodou tři? Fiér, malý vyděděnec, musel asi zůstat v lese.
Šla jsem dál krokem, kterým jsem se snažila nebýt až tak zjistitelná, ale inu, i kdyby na mě něco hulákala, ignorace všechno vyřeší. Přeskočila jsem opět v úzkém místě řeku a štrádovala si to do lesa. "To je, prosím, Erynijský les."

>>> Erynijský les

Můj návrh ohledně vyhledání nějaké smečky zazněl zprvu do vzduchu, ale po chvilce na něj Lucy reagovala. A kupodivu pozitivně. Naklonila jsem hlavu do strany, když jsem uslyšela podivné zvuky, ale pak jsem zjistila, že se to ozývá z jiného území a na vině asi budou nějaká divoká zvířata. Proto jsem se postavila a hrdě zavyla.
Popošla jsem zpět k Lucy. Ta do mě rýpla s jakousi poznámkou míření na vyšší postavení. Co..? Pak mi ale došlo, že jsem si z ní dělala vlastně srandu, že za chvíli budu gamma. Proto jsem se jen ušklíbla a dotyku na mou plec jsem se rozhodla nevěnovat tak velkou pozornost. Kdybych jí nebrala jako o něco mladší a poměrně... s ní "nesoucítila", tak bych se po ní asi jednoduše ohnala, ale teď jsem se držela. Pevně!
Po otázce, jestli se něco děje, mi došlo, že mou nervozitu asi vycítila. "Nic se neděje, jen se mi vracejí staré myšlenky," řekla jsem jí k tomu tiše a vstala. Teoreticky bych jí mohla říct o tom všem, ale k čemu by jí to bylo? K ničemu. Proto jsem se rozhodla, že jí to neřeknu. Navíc, nebudu se zrovna svou minulostí chlubit, nejedná-li se o smečku.
"Jestli chceš, můžeme to zkusit i v naší smečce, ale nevím nevím, je nás tam jak psů," zažertovala jsem. Poté bych jí mohla vzít do Ageronu, tam je Nerssie a ta by mi určitě pomohla.

>>> Řeka Mathaë

Ve vzduchu byla cítit ta určitá rodičovská láska, neboť Lucy se svého otce zastala. Podívala jsem se před sebe a nechápavě zavrtěla hlavou. Brala jsem to jako že neví, co vlastně chce. Když už se na někoho zlobím, tak se ho nezastávám, no ne? To je jako kdybych byla na Skylu naštvaná, že mi zabila celou smečku, ale zastala se jí, že za to vlastně nemohla... hovadina.
Na vysušení srsti reagovala Lucy pohotově, přidala se ke mně. Stále mi říkala, že její rodiče byli alfami, pak se smečka nějakým způsobem rozpadla a ona se toulá všude možně. Jen jsem přikývla a sedla si nedaleko ní. Vyhlédla si pěkný kámen, nicméně já právě neměla chuť se povalovat a relaxovat. Byla jsem celkem nervózní, jednoduše... jsem zase přemýšlela nad minulostí a uvedlo mě to do depresí. Nechtěla jsem to však dát znát, proto jsem se soustředila na to, co Lucy říká, abych nemyslela nad tím vším, co už se stalo. "Aha," odpověděla jsem zaujatě, načež jsem nastražila ouška.
Oznámila mi, že je společenský tvor a proto musí mít kolem sebe někoho. Vstala jsem a rozhlédla se. "Co třeba jít na sever a poptat se po smečkách?" Napadlo mě. Přeci bych jí v tom nenechala samotnou. Nějakým způsobem mi přišla fajn a já byla, jak jsem už řekla, nervózní, takže za cestování bych dala cokoli. Tu se ve vzduchu rozléhala otázka, jestli už musím jít domů. Ušklíbla jsem se. "Heh, nemusím nic. Tedy... jsem ve smečce na volnější noze, spíše se toulám po okolí, ale jsem ráda za pevný domov," objasnila jsem jí. Ne, že by se mi to tam nelíbilo, to neříkám, tuhle smečku bych už asi neopustila, ale... nerada jsem byla delší dobu na jednom místě. Oklepala jsem ze sebe nečistoty a přešlápla z tlapy na tlapu. Takové ty normální prvky, které vlk dělá, když je nervózní, ale nechce, aby to nikdo poznal.

Po odpovědi, kterou jsem však poslala do Lucyiné hlavy, na mě vyštěkla, jak dlouho se jí v té hlavě hrabu. Docela jí to vadilo, čemuž se nedivím, ale já to využívala zcela a úplně pro své osobní účely. Tím jsem tedy chtěla naznačit, že to pak nijak nepoužiji proti ní. "Moc ne," dodala jsem stroze a ušklíbla se. Popravdě jsem se jí tam hrabala po celý čas, ale tím bych jí akorát ještě víc naštvala. I když by mi to nevadilo, ale naštvaní vlci později tolik nepřemýšlí a už jsou tak trochu... nezajímaví?
Ona s myšlenkami rozhodně nešetřila, začala si plánovat, jak si pořídí magii ohně a jak bude pálit vlkům ocásky. A že tuhle magii chce taky. Jen jsem dělala, jako kdybych to opět neslyšela, ale vcelku mě to nezajímalo. Její úvahy byly prostě na dětinské úrovni a proto jsem jen tiše zívla.
Začala ve vodě jančit, proto jsem jí jen s klidem řekla, ať vyleze a nedělá hlouposti. V duchu si dodala, že se chovám jako její máma. Máma? Pche. Uraženě jsem se otočila a pomalu odcházela pryč. Lucy na mě však začala zase mluvit, proto jsem to zahrála jako vyhledávání si příjemného místa, ne jako odchod.
Vysvětlila mi, jak je to vlastně s jejím domovem a rodiči. "Takže si tulák a tvůj otec by zasloužil pár přes tlamu," shrnula jsem si to pro sebe. Proto jsem nikdy nechtěla partnera, ve kterém bych si nebyla jistá. Neboť poté by mohl s vlčaty skončit takhle. A to bych asi nedopustila, sežrala bych ho zaživa.
Lucy to ale brala s lehkou vahou, což bylo jenom dobře. Kdyby z toho byla celá zdrcená, asi... bych došla za jejím otcem a trochu mu to vysvětlila. Nicméně tohle nebyla moje starost. Nechala jsem to tedy být. "No aa.. Kam bys teď chtěla jít?" Dodala jsem tiše, snažíc se si nevšimnout toho, jak mě nahodila vodou. Ale využila jsem ohně, který najednou plápolal kolem nás, a přidala jsem k tomu vzduch, takže jsem byla ve chvilce suchá. Bylo jen na Lucy, jestli chce taky použít můj přírodní fén, anebo jestli to ponechá volně.

Zřejmě ve smečce taky už byla, proto mi odvětila poměrně uraženě. V myšlenkách na to odsekla, že není žádná zaostalá veverka, nebo co. To ani neříkám, poslala jsem jí do hlavy a dělala, jako bych to téma už neřešila. I když mi vysvětlila, které smečky vlastně navštívila, nijak jsem to na vědomí nebrala. Tolik.
Když jsem jí pobídla jen pozdvihnutím obočí k tomu, aby okusila vodu, došla sice k ní, ale s námitkami, že vodu raději teplou. Puntičkářka, řekla jsem si tiše pro sebe a přikývla, jako že jí chápu. Poté jsem jen couvla od kraje a koukala, jak tam leze.
Voda jí dosáhla až k zádům, což už nevěstilo nic dobrého. Ale i tak jsem byla klidná a nechala ji být. Tu zakřičela něco s pomocí, proto jsem jen pomalu přišla ke kraji a stále v klidu se dívala na hladinu. Nebyla tam, ale zaplula pod vodu. Díky jejím myšlenkám jsem však věděla, že si dělá srandu. Někdo by možná začal plašit a skočil by za ní, já jsem jen klidně dodala: "nešaškuj a vylez, nebo se fakt utopíš," načež jsem si sedla nedaleko vody. Asi jsem byla příliš "bez smyslu pro humor", ale to už tak bývá, že někdo takový je a někdo zase humor přebývá až moc. Ona to však svedla na chapadla. Jen jsem se ušklíbla, ale nijak vtipné mi to nepřišlo.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. "Chtělo by to nějaký velký kámen..." Rozmýšlela jsem na hlas. "Jo, to by chtělo!" Souhlasil Toren, který plně chápal mé pocity. Nicméně musela jsem taky myslet na Lucy. "Hele a... ty tedy nemáš teď žádný stálý domov? Co tvoji rodiče?" Ne, že bych se o to nějak zajímala, ale ptala jsem se případně proto, abych jí mohla někam doprovodit, kde se cítí bezpečně, a pak už si dělat své... ale já vlastně neměla co.

<<< Křišťálový lesík

Běžely jsme podél řeky... vlastně až k řece. Já jsem se zastavila, když na mě konečně dopadly sluneční paprsky, které mi prohřály mou černou srst. Byla to celkem výhoda, i když každý říkal, že to musí být v létě neúprosné a nesnesitelné, nicméně já za to byla jen ráda. Lucy pokračovala za mnou, v mysli však protestovala. Byla jsem trochu aktivnější vlčice, tedy, jak kdy. Teď mi dodávalo energii slunce. Podívala jsem se nad sebe.
Lucy se mě najednou zeptala, proč jsem zrovna tady a ne se smečkou. Poznámku o tom, že tu čekám až někdo bude mít hlad, jsem si nebrala osobně, v podstatě jako všechno, co řekla. Každý si to mohl přebrat jinak a já se na její otázky snažila dívat z té lepší stránky, ve které bych po ní neskočila. "Tys nebyla nikdy ve smečce, co?" Odpověděla jsem jí otázkou, tak, jak bylo u mě zvykem. "Chtěla jsem si pročistit hlavu... a tak," objasnila jsem, ale stejně. Musela znát takové ty věci, jak se ve smečce něco děje a není zrovna dvakrát dobré být u toho jako prostý člen smečky - i když delta, ale stejně bez žádného slova. Zastavila jsem se u vody a rozhlédla se. Kolem nebylo ani živáčka, možná v dálce jsem viděla a cítila zajíce, nicméně tušila jsem, že tohle léto bude suché.
Naklonila jsem hlavu k vodě a napila se. Cítila jsem, jak mě Toren silněji zmáčkl, aby se udržel, protože byl zrovna na krku, kterým jsem pohybovala. Promiň, řekla jsem mu tiše s úšklebkem a otočila se na Lucy. Packou jsem jemně hrábla do vody, abych okusila, jestli je teplá, nebo ne. Moc vyhřátá nebyla, ale vzduch byl dusný a tak by se to jedno koupání dalo přežít. Pozdvihla jsem na vlčici obočí a tím se jí imaginárně zeptala, jestli se smočí, nebo ne.

Všechno napovídalo tomu, že Lucy spala. Vítězoslavně jsem se tedy taky položila na zem a pustila se do bdění, tedy do polovičního spánku. Ospalá jsem nebyla, ale přeci jen to prostředí svádělo k odpočinku. Zavřela jsem oči a nechala chvíli hlavu prázdnou, bez myšlenek. Sice to nikdy nebylo zcela možné, ale snažila jsem se prostě neřešit budoucnost a ani minulost. Žila jsem přítomností.

Neuběhlo ani několik hodin, načež vlčice se probudila a hned měla další a další otázky. Kde to sakra bere? Nechápala jsem logiku vlčat, která se musela na všechno ptát. A když, tak cizích vlků. "Je to... hah, je těžký popsat vlka, jako je on. Na alfa pozici je sám, partnerka mu kdysi dávno odešla a opustila ho. Má tři vlčata tuším, nicméně ve smečce jsou dvě, na postavení bety. Je to takový poměrně milý vlk, klidný, ale říkal mi, že se kdysi dokázal naštvat. Teď si ho tak představit neumím, vše řeší s chladnou hlavou," popsala jsem jí Atraye tak, jak jsem ho viděla a cítila. "Jo, a voní po pryskyřici," podívala jsem se na nebe a zjistila, že je ráno. Slunce vyšlo na oblohu a ukázalo nám svoje paprsky. Podívala jsem se na Lucy a ušklíbla se. "Je hezky a my jsme v lese... pojď," pobídla jsem jí a vstala. Oklepala jsem ze sebe všechny nečistoty a vyrazila přímo před sebe. Nevěděla jsem, na jaké území narazím, ale chtěla jsem pryč z lesa. Měla jsem je sice ráda, ale nutilo mě to moc přemýšlet a navíc, pěkné počasí mi přidávalo na náladě.

>>> Medvědí řeka

~ Něco jako takový malý černý rytíř, jenže v ženském vydání ~ Yay! OwO ^^

Lucy se celkem podivila tomu, že znám Coedena, ale vysvětlila jsem jí, že patří do stejné smečky, do jaké patřím i já. Ona to dál neřešila a ještě v myšlenkách cosi prohodila, ale to už mi bylo fuk. Pokud se nejednalo konkrétně o mně, její myšlenky jsem nečetla - věděla jsem, že se jí honí hlavou samé hlouposti.
Když se mě dotkla tlapami, zavrčela jsem, ale ona se místo toho usmála a řekla mi, že je možné, že usne. Jen jsem přikývla. Měla jsem šanci na to, abych poté mohla klidně odejít, ale cítila jsem takovou tu potřebu jí chránit. Věděla jsem, že jsem silnější, o tom není pochyb, ale... co kdyby náhodou někdo přišel a vyjel po ní? "Byla bys skvělá matka," prohodil ke mně Toren a já jen protočila panenky. Možná to byla pravda, ale já jsem si to nechtěla přiznat. Samozřejmě že někde pod tou tvrdou slupkou jsem starostlivá byla, ale proč bych si to měla přiznávat a dělat tak ze sebe normální vlčici? Tohle jsem raději nechala plavat. Kdo ví, co se ještě stane.
Lucy si šla lehnout zpět ke stromu, o který se opírala. Ještě se mě zeptala na něco o lavině, ale já jsem raději byla ticho a vyčkala, až opravdu usne. "Do hor," odpověděla jsem tiše, aby náhodou nevyskočila a zase nezačala jančit, že jsem jí neodpověděla. Ulehla jsem nedaleko ní a spokojeně natáhla hlavu před sebe. Zkontrolovala jsem si, jestli opravdu spí a poté se podívala na nebe. Tak co bys rád dělal? Ještě jsem to z tebe nedostala! Zazubila jsem se a hlavu položila na packy. Pro mne typický leh. "Asi bych se šel podívat k nějakému jezeru, možná... nevím. Jsem spokojený, když jsem s tebou," pověděl mi. Bylo to pěkné něco takového slyšet, ale od ještěrky... samozřejmě jsem ho brala jako svého nejlepšího přítele, nicméně asi bych to raději slyšela od nějakého vlka. Dospělého, statného a pěkného vlka. No ták, okřikla jsem se v duchu. Přemýšlela jsem akorát o hloupostech, proto jsem zavřela očka a jen jsem přestala přemýšlet. Bylo to těžké, ale já to měla nacvičené z dávných dob. A tím jsem začala bdít.

Možná jsem to měla nechat být, protože právě v tuhle chvíli, kdy jsem Lucy odpověděla na otázku ohledně laviny a té divné věci v Jedlovém pásu, se celá rozzářila a přicupitala ke mně. Naklonila nade mě hlavu, ale já se poněkud vyděsila a proto jsem si sedla a zůstala sedět. Začala mlít něco o tom, jak je to skvělé a popisovat mi haldu dalších vlků. A zmínila i Suerteho. Suerte... možná jsem na něj byla příliš... příkrá? Naštvaná? Ale měl na mě počkat. A místo toho odešel s jinou vlčicí. To by naštvalo každého! Zatímco jsem přemýšlela o tom, že bych vztahy se Suertem měla jít urovnat, jsem přeslechla její pohádky o zapíchnutí se do sněhu. Zaslechla jsem jen jméno Coedena, kterého jsem znala, dál mi to bylo nějak fuk. Tiše jsem zamručela a vstala, abych se oklepala a trochu se protáhla. "Zám Suerteho i Coedena. Ten je dokonce v naší smečce a Sua jsem dlouho neviděla. Vlastně od té doby." Musela si s takhle holou odpovědí vystačit. Ode mě víc čekat nemohla.
Nakonec to zakončila zadupáním zvěři a nalezením nějaké nechutné věci, ale i tak jsem jí ignorovala. Mírně. "Jojo," dodala jsem, zatímco jsem pomalu odcházela se napít. Chtěla jsem si, od toho povídání, trochu smočit hrdlo, které bylo vyschlé a bez chuti. Voda tedy na chuti nepomohla, ale furt lepší než žvýkat blemtavý jazyk. Podívala jsem se na ní a na chvíli zůstala stát. Pak jsem si lehla, ona přesně jako já a dokonce se mě dotýkala i packami. Zavrčela jsem a stáhla si je k sobě. Zase si všimla Torena. Dávej si pozor! Ještě, že jeho část těla nespatřila, mohla si všimnout max. vlnění srsti. A to si mohla zdůvodnit jak chtěla, její věc. Myšlenky o blechách jsem vypustila a o tom, že je unavená, jsem jen chtěla diskutovat, neboť její tlama plná všech různých informací na to moc nevypadala. Spi!

Spokojeně jsem zívla a podívala se na Lucy. Byla najedená, šla se napít, takže jsem si domyslela, že je taky spokojená a tím pádem jsem měla co? Klid! Ano, správně. Radostně jsem mrskla ocasem - to bylo snad poprvé, co jsem měla radost z toho, že jsem někomu ulovila. To budu dělat častěji. Až mě někdo bude otravovat, ulovím mu a on si půjde lehnout. Přesně tak to udělala i Lucy, opřela se o strom a pomalu zavírala oči. Ale ještě před tím se ptala na mou speciální magii, kterou jsem jí samozřejmě musela ukázat, aby věděla, že kdyby po mně náhodou chtěla skočit, anebo něco podobného, dokážu se pěkně rozžhavit.
Střihla jsem ouškama a podívala se před sebe. Ona najednou přestala mít všechny ty poznámky. Sem tam se jí mihlo něco hlavou, ale i tak byla převážně ticho. "Jo, před tou lavinou jsem zachraňovala i já," dodala jsem tiše k jejímu odpočívajícímu tělu a rozhodla se už jí nechat být. Konečně jsem měla chvíli pro sebe, mohla jsem se uvelebit a neodpovídat na její nekonečné otázky prakticky o ničem.
Lehla jsem si tedy i já, natáhla packy a položila na ně hlavu. Koukala jsem se před sebe a spatřila i několik světlušek, které tu poletovaly. I já jsem větší světluška jak vy! Pravda pravdoucí, na to bacha. "A co teď? Počkáš, až usne, a pak po ní skočíš? Anebo odejdeš?" Toren měl pravdu. Nechtělo se mi tu stále vysedávat, mohla jsem se prostě zvednout a odejít. Ale já neměla nic moc na práci, což byla největší příčina toho, že tu stále jsem. Asi počkám, až usne a pak se spakuji... někam. Toren se jen zavrtěl a začal být nějaký aktivnější. To ta noc. Pohlédla jsem na nebe, které bylo místy zatažené, ale místy vykukovaly hvězdy. Potichu jsem zívla a doufala, že spokojená Lucy ulehne ke spánku a já budu moci odejít. Hlavně nenápadně.

Lucy mi pověděla, že magie mám super. Pyšně jsem se ušklíbla a nechtěla to dál řešit, ale ona mi řekla, že se nediví postavení lovce. Vlče. Přebrala si to po svém, řekla jsem si tiše pro sebe a podívala se jí do očí. "Lovcem nejsem z důvodu, že vlastním takovou moc v magiích. Ale proto, že mě lov baví. Při lovu magie nepoužívám," vážně jsem se ohradila a nechala to plavat. Stále jsem si v hlavě převracela fakt, že je to vlče (možná starší, ale narodila se tu, takže je jistě mladá) a že to její mozeček asi nepobírá.
Na mé upozornění poděkovala, pochválila úlovek a zeptala se, jestli si nedám. "Zatím ne," dodala jsem klidně a přitom nepohnula snad ani jedním svalem na obličeji. Zamručela jsem, když jsem přenesla váhu z přední levé packy na pravou, neboť zapření celou svou vahou do jedné packy nemělo dobré následky.
Tu se mě zeptala, jestli jí ukážu magie. Na to jsem jí jen řekla, že se říká kouzelné slůvko prosím. Asi to opět nepobrala a dodala, že jsem se jí s lovem nabídla sama. Vidíš Skylieth, takhle to dopadá, když se někomu nabídneš s pomocí. Už jsem tě několikrát varovala, ať to neděláš! Ale si nepoučitelná... Říkala jsem si to sobě, akorát jako kdyby to někdo říkal mně. Protočila jsem panenky a mrzutě řekla: "to bylo myšleno na tu otázku ohledně magií." Teď už jí to musí být (snad) jasné. Jestli ne, přestávám pochybovat, že někdo může být tak zamrzlý.
Na otázku o speciálních magiích jsem zatím neodpovídala, protože nežrala to o větříku. Nedala jsem však na sobě nic znát, nicméně věděla jsem, jak to zamaskovat. "Koukej." Tiše jsem vstala, oklepala se a začala se soustředit. Najednou se, do temné noci, moje tělo celé rozzářilo a bylo v jednom plameni. Nadšeně jsem se zavrtěla, že už tuto magii skoro ovládám a opět jsem si sedla. "Myslíš, že kdybych na sobě měla blechy, přežily by to? Asi by z nich byly škvarky," nechala jsem větu volně plynout do vzduchu, aby si to domyslela. Ale přeci jen, zmínila jsem dvě speciální magie. Musela jsem si vymyslet tu druhou. O ještěrkách jsem se nějak moc zmiňovat nechtěla, v ní jsem až tak jistou důvěru jako třeba v Takkim necítila. A pevná půda pod tlapkami je přeci základ k navazování "vztahů". "No, a ta druhá speciální magie... vlastně spočívá v tom, že.." no ták, přemýšlej! O magiích si jí řekla, co teď? Zadrhnutí však nebylo ani povšimnutelné, nicméně dala jsem se na cestu "pravdy". "...Vlastně dokážeš mluvit s ještěrkami. A v jednu z nich se přeměnit, ale to mi ještě nejde.. tak dobře." No, sice si vybalila pravdu, ale o Torenovi ani muk. Snad jí to bude stačit.

Nabídku ohledně srny přijala až moc dobře, souhlasila, že je dobrá a proto jsem pokračovala tak, jak jsem doufala, že to i ona sama zvládne. Tu mě popíchla slovem "tak". Chtěla jsem pokrčit opět čenich a zavrčet, do ničeho mě nutit nebude! Ale místo toho jsem jen seděla a dělala to, co bylo nutné. Zřejmě to ani nepostřehla, ale já jsem mezitím, co ona se snažila mě donutit k lovu, už vlastně srnu ulovila. Stačilo jen "malých" dovedností v několika magiích a bylo to.
Sledovala jsem, jak Lucy přistoupila k otupělé srně, která byla v křečích díky elektřině, proudící jejím tělem. Nechtěla jí udělat něco tak nemilosrdného, ale tohle přesně bylo to, proč jsem lovila. Všichni měli soucit, ale já, od události se sestrou, jsem ten soucit ztratila a ba naopak, ještě jsem chtěla na jazyku cítit pocit toho, že jí můžu ukončit život jedním škubnutím.
Mezitím, co jsem přemýšlela o tom, jak jsem přišla o sžití se se zvířaty už Lucy trhala kusy masa. Vypadalo to, že nežrala několik měsíců, i když by to vlk asi nevydržel. Plná srny přišla ke mně a lehla si. Měla v tlamě ještě kus masa, který okusovala, což jsem nijak neřešila a nechala jí, ať si to spořádá tak, jak je zvyklá. Její slova však nezahrnovala žádný vděk, kterého jsem chtěla alespoň okrajově docílit, nýbrž otázky, či jí ještě předvedu magie. "Víš, říká se děkuji." V duchu jsem si říkala, jak někdo mohl vychovat vlčata takovým způsobem, že je nenaučil základním společenským zvykům. A to už je co říct, když to říkám já! Protože moc společenský typ vlka nejsem, inu, základní vychování však z otcovy strany mám.
"A prosím, na to taky nezapomínej." Už mě nebavilo hrát si na nějakou učitelku, tohle musí znát i právě narozené vlče. Ač o těch Weriosasiných jsem pochybovala. "Co bys ráda viděla? Něco z iluzí, ohně, elektřiny..." ne že bych se nabízela, ale ráda jsem nad někým ukazovala svou moc. Možná, že ona věděla, že jsem mocnější v jedním mávnutí packy, ale mě to jednoduše bavilo a když se někdo snažil získat si mě tím, že po mně chtěl něco ve smyslu 'ukaž, co dokážeš!' zaujal. A to je co říct.
Tu se mě zeptala, jestli nemám blechy. "Ne, jak si na to přišla? Jednou foukne vítr a ty z toho děláš jako kdybych byla přenašečem největších a nejhrozivějších nemocí Gallirei," protočila jsem panenky. Neviděla tě, že ne?! Torene! "Promiň, jen mě brněla packa." Achjo, život s ještěrkou není jednoduchý...

// I když si přes Narvinijský les neprošla (postem), stačilo jen u tvého prvního příspěvku napsat v komentu změnu přechodu a měla si to. Narvinijský les je obýván smečkou a projít se tímto způsobem přes něj nedá :D ...teď už to nech plavat, just for info...
Anyway... snad nevadí, že se vám vecpu do hry, s Windem jsem si psala a bylo mi to povoleno, sooo O:D

Vlčice přede mnou byla unesená z mého ovládání snad všech magií, které šly. Ještě mi však chyběla voda a již zmíněná země, kterou jsem chtěla. Musela to být taky sranda, ale co už. Až někdy časem.
Její poznámky aneb že jsem jako světluška a že o Smrti ví jsem jaksi nechala plynout ve vzduchu, jen jsem se vždy ušklíbla ve smyslu uvědomění o nich a nijak jsem nereagovala. Někdy to bylo nejlepší řešení, ale i tak, co bych jí na takové poznámky měla odpovědět? Nic. Já, se svou povahou asi nic nevypotím.
Ze sněhové pokrývky byla taky celá vedle, což se dalo čekat. Mohla jsem do ní pustit blesky, proložit to s elektřinou a trochu i silnějším vzduchem a ohněm, ale tím bych jí akorát ublížila. Sice mi to dělalo radost, ale ona nebyla zas až tak špatná. Až na to neustálé se na něco vyptávání a podivné vyjadřování. Nechala jsem to být a přikývla. "Je to sranda."
Po aférce s čenichem se začala drbat. Bavilo mě něco někomu vtlouci tak pevně do hlavy, že tomu věřil a chytil se toho. Když se však rozdrápala do krve, přestala a asi jí to došlo. "Je to dar. Není to nakažlivé, je to dotek boha." Musela jsem to vylíčit nějak důležitě, říct jen, že je jinak zbarvení by nemělo stejný efekt. Proto jsem s vážností přikývla a dělala, jako kdyby mě opravdu pohladil bůh.
Došlo jí, že jí nebudu lovit, za což jsem byla ráda. Tu se najednou kolem nás prohnala srnka. "Co říkáš na srnku?" Jednu už jsem dostala do smečky, teď ještě lovit tulačce... no co, lov mě baví a když se nudím... proč lovit nadarmo? Takhle se z toho alespoň tahle chuděra nají. Povytáhla jsem obočí a sedla si. Srnka se najednou zastavila, protože se kolem ní udělal ohnivý kruh. Ten se zužoval a zužoval, když najednou jí začala hořet srst. Pustila jsem do ní přes zem elektřinu, tím se složila a jen sebou cukala. Oheň přestal hořet, proto tam jen v křeči ležela a zbylo pouze na Lucy, aby na ní skočila a zakousla se. "Zakousni se jí přímo do krku, tam vede hlavní tepna. Tím jí ukončíš život. A pamatuj. Žer, anebo buď sežrán." Muselo jí to jako povzbuzení stačit. Víc jí nepomůžu.
Zřejmě jí stále zajímaly moje speciální magie. "Díky jedné... se měním v ještěrku a díky druhé se celá rozhořím, do ohnivé koule." Těžko se to popisovalo, ale o Torenovi jsem se nechtěla zmínit. I když doteď spal a protože to je noční tvor, začal se vrtět. Její šance na povšimnutí si malé ještěrky byla nulová, i tak mi to vynucovalo na tváři pofidérní úšklebek. Ten však vždy bez povšimnutí zmizel.