Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Bitkááá! :3
Kurz 15 vlčích máků na Coru!
Já jsem si to nahrabala na Česku a Finsku (moc pěknej hokej!) a pak už jsem to raději nechala na nich :D

//Pro Storma: Až bude prosím tě Lorios na řadě - popíchni mě vzkazem :D Nějak jsem se tu v tom ztratila, tak abych měla jistotu :D Díky ^^

//Myslím, že s Lososem nemusím teď psát, když vlastně čeká jen na Storma, až půjde do lesa :D Takže já si s ním dávám pauzu :)

Atray mě mile pozdravil a udiveně nás sledoval. Já jsem ho plně chápala, nicméně doufala jsem, že z Lucy nevypadne nějaké to moudro, ve kterém by si zkazila první dojem.
Poposedla jsem si o kus dál a pozorovala dění kolem. Ucítila jsem Freyu, jak jde směrem odtud, a zaslechla dokonce i něčí myšlenky. Sama sobě říkala, že se musí zeptat Atraye ohledně přívěsku. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou - no je tohle možný? Ona něco najde a i jestli to může najít se jde zeptat... za chvíli se ho bude ptát, jestli může jít tam a tam... jestli může dýchat. To není normální, není, vrtěla jsem hlavou, když jsem najednou zaslechla své jméno.
Lucy mě zmínila, když se jí Atray ptal, proč si vybrala zrovna tuhle smečku. Chtěla jsem mu poslat myšlenku, že tu už někoho zná a tak, ale raději jsem jen poklidně přehazovala ocas ze strany na stranu a čekala, co mu na to odpoví. Ona mě zmínila a poté dodala, že pokud tu jsou vlci jako já a Coeden, tak že by tu ráda zůstala. Bylo to snad poprvé, co mě někdo pochválil, od dob, kdy tatínek ještě žil. Sklopila jsem hlavu k zemi a utrápeně jsem si představovala siluetu otce. Byl tak pěkný, i když později mu vypadávaly chlupy, ale... prostě to byl můj táta. Jediný vlk, kterému jsem věřila, který mi zachránil život a já měla dělat všechno proto, abych ho zachránila jemu. Ale už bylo pozdě... Slza byla na krajíčku, ale já se chtěla držet. Na mé perleťové barvě očí však nikdo sklenatost nepoznal.
Otočila jsem se i na Indil a Fiéra, kteří ještě s tím flekatým něco probírali a podivně u toho poskakovali. Byli v dálce, ale i tak jsem jejich siluety viděla. Otočila jsem se zpět na Lucy a upřeně sledovala oba dva, co si povídají. Tiše jsem jen zamručela a přenesla váhu z jedné packy na druhou.

Když jsem Lucy navrhla, že pokud zjistíme, že je naše smečka plná, půjdeme se zeptat jinam, udiveně se mě zeptala, jestli bych šla s ní. Pozdvihla jsem obočí a ušklíbla se. "Samozřejmě, ale jen ke hranicím. Jako člen jiné smečky by to bylo nebezpečné," kamenným výrazem jsem ztvrdila vážnost této věci a pokračovala směrem ke skále.
Cítila jsem Atraye celkem blízko, nicméně zatím jsem ho nikde neviděla. "Musí tu někde být..." Tyto slova jsem si říkala spíše pro sebe, ale ničemu nevadilo, že to věděla i Lucy. Ta se mě však vzápětí zeptala, jestli tu nejsou nějací zuřiví obránci, nechtěla by být na špízu. "Vedle jednoho teď kráčíš," dodala jsem sarkasticky, nicméně byla to pravda. Akorát jsem za poslední dobu trochu uklidnila svoje agresivní chování a lehce jsem zlenivěla s tím vrčením, ale co už.
Spatřila jsem skálu a v tu chvíli i Atraye, který vyl a motal se kolem. Kde jinde by mohl být, než tady, dodala jsem tiše pro sebe a ušklíbla se. "To je on," oznámila jsem Lucy, aby věděla, že on je alfa a musí si dávat pozor. Doklusala jsem k němu a potichu si odkašlala, aby se náhodou nelekl a věděl o mé přítomnosti.
"Zdravím," řekla jsem mu tiše a přešlápla jsem. "Snad neruším, nicméně tady Lucy by se ráda zeptala, jestli tu je... no, zeptej se sama," pobídla jsem jí s úšklebkem a couvla jsem, aby si to vyřídila sama. Vlče nebyla a žádat si o místo ve smečce musí každý sám. Poodešla jsem o kus dál a sedla jsem si. Jen jsem pozorovala jeho šátek a zamyšleně se dívala do dálky. Kde všichni nacházejí takovéhle věci? Potichu jsem přemýšlela. To jako jen tak jdu, najednou prostě na keři šátek, tak si ho vezmu a omotám kolem krku? Anebo uvidím něco se lesknout, vezmu si to a tadá, je to moje? Ale co když to někdo ztratil? Naklonila jsem hlavu na stranu a našpicovala uši, abych případně slyšela to, co si říkají, ale stejně jsem byla ponořená v mysli. Třeba taky jednou budu ve správný čas na správném místě a něco takového najdu...

//Post během zítřka, nejdéle středy... :D

//Pořadí... Storm, Daichi, Ashe a Megan, yopa? :D

// Heh, vecpání by mi nevadilo, ale tohle je smečkový lov a to se, podle mě, moc nehodí. Nicméně koment házím hlavně proto, že Derian nemůže být oproti tobě malá, jsou jí 3 roky a tím pádem je plně dospělá - stejně vysoká, stejně mohutná. Tudíž je blbost, aby na ní někdo poznal, že jí jsou teprve tři, i když to je jen rozdíl od tvého vlka dva roky :)

Stále jsem se soustředila na tu věc, která se houpala Freye na krku. Soustředit jsem se začala zase ve chvíli, když promluvila. Přivítala Lucy a takové ty nováčkovské věci, když někdo žádá o místo. Přitakala, že pokud budeme chtít žádat o místo, rozhoduje o tom Atray. Zastřihala jsem oušky. Cítila jsem jeho pach, nicméně neměla jsem tušení, kde je.
Freya řekla, že ho najdeme rychleji, když půjdu s Lucy já. Určitě bych jí tu nenechala samotnou, aby tu hledala alfu. To by bylo hodně blbé a nešlo by to, hierarchie je hierarchie. Freya se mě hned na to zeptala, jestli s ní tedy půjdu, anebo či mám ještě něco na práci. Zamyšleně jsem zamručela. "Nooo," chtěla jsem udělat vážnou chvilku, ale asi bych nebyla taková potvora, abych Lucy hodila Freye na krk. "Samozřejmě že s ní půjdu." Verdikt byl jasný. Ale zbývalo jen zjistit, kde se vlastně Atray nachází. Musí se potulovat tady v lese, možná ve skále, napadlo mě. Nechala jsem tedy Freyu být, ale otázku jsem na ní ještě měla. "Atraye nalezneme spolu. Dík." Dobrá, možná jsem se jí chtěla zeptat na typ, kde se asi Atray nachází, ale rozmyslela jsem si to. Raději jsem se oklepala, šťouchla do Lucy a usmála se. "Zatím," dodala jsem k Freye. Pomalu jsem se rozešla směrem ke skále, i když jsme stáli nedaleko.
Musela jsem ale Lucy ujistit, že alfa není žádný mrzout a nějak se to jistě vyřeší. "Jak jsem říkala, alfa je milej, uvidíš. Kdyby měl plno, půjdeme se podívat ještě do jedné smečky," oznámila jsem jí. Konec věty jsem však vyšvihla do otázky, abych za ní nerozhodovala. Kdo ví, třeba si místo ve smečce rozmyslela...

Freya poměrně rychle vyřešila to, co si Atimu s flekáčem přáli. Neposlouchala jsem je, soustředila jsem se na jiné věci, jako byla právě teď příroda a celkově okolí.
Když dořešili to, co potřebovali, Freya pozdravila a zeptala se, co potřebujeme. Opět tam byl cítit ten odstup, kterým vždy pronášela její chladná slova. Nevnímala jsem to už, ale snažila jsem si jí představit jako vlče - jestlipak byla taky tak odtažitá a chladná a nikdy si nehrála? - nicméně takové otázky mohly zůstat jen ve vzduchu. Otočila jsem se na Lucy a opět na Freyu. Chtěla jsem být tiše a nechat to vyřídit jí, ale ona tu byla prvně, nikoho neznala a tak jsem si řekla, že jí trochu pomůžu. "Netuším, jestli jít za Atrayem, či můžeš o tom rozhodovat i ty - asi ano, jako beta - ale... tady Lucy by se ráda přidala do smečky. Jak je to s místy v naší smečce nevím, když tu posledně někdo byl, tak si myslím, že odešli, ale... ty máš asi přehled," rozhlédla jsem se. Při svém mluvení jsem nepohnula ani koutkem - kamenný výraz forever.
Ve vzduchu byla cítit napjatost a nervozita, zejména ze strany Lucy. Ale já jí plně chápala, byla v naší smečce prvně a jediný, koho tu znala, jsem byla já a Coedy, který se teď asi někde povaluje. To je však jeho věc. Ještě jednou jsem se otočila na Freyu a prohlédla si její přívěsek. "Pěkný," řekla jsem si spíše pro sebe. Neklidně jsem přešlápla a podívala se opět Freye do očí. Buď tě vypakuje, že je nás tu moc, nebo tě rovnou přijme - což pochybuji, o tom rozhoduje hlavně její otec - anebo... nás pošle za ním, což by bylo asi nejrozumnější, ale uvidíme. Tyto věty jsem poslala Lucy do hlavy a usmála se. Tedy, taková ta snaha o úsměv, ale přitom šlo o křečovitý a kyselý tik, ve kterém ani ten náznak milosti nebyl poznat. Ale snaha se cení.

<<< Řeka Mathaë

Lucy se mě zeptala, jak s těmi členy vycházím. "No... ta hnědá, jejich matka, je nejnamyšlenější vlčice, která existuje. A ta hnědá světlejší je po ní, ten tmavší... nevím, toho jsem ještě tak moc nepoznala," ušklíbla jsem se. "Ale jinak s nimi vycházím snad dobře," uzavřela jsem a nechala tlapky dopadat na sypkou půdu našeho lesa.
Zastavila jsem se a nasála do čenichu pach všech, co tu byli. Atimu, Freya, Indil... a vlk, kterého jsem dlouho necítila, ale jeho pach jsem znala. Ten flekatý, došlo mi, když jsem v dálce viděla jeho obrys. Zřejmě přišel na návštěvu, nicméně já je nechtěla moc horlivě řešit a proto jsem klusala dál. Atraye jsem moc silně necítila a tak mé kroky zamířily k Freye.
Raději jsem ale ještě na hranicích znovu zavyla.
Doklusala jsem k ní a podívala se jak na ní, tak na Atimua. Byli dál od skupinky, což bylo jenom dobře. Zastavila jsem se pár kroků od nich a počkala, až Atimu případně dořeší to, co potřebuje. "Zdravím," řekla jsem jen tiše, abych je nerušila. Stihla jsem si všimnout, že má Freya cosi nového na krku. Proč to všichni nacházejí a jen mně se nedaří? Smutně jsem hrabala packou do země a otočila se na Lucy. "Tohle je beta, jedna z potomků Atraye. Zeptáme se jí, kde je a uvidíme, jo?" Špitla jsem k ní tiše a otočila se opět na naší betu. Jen jsem se zákeřně zašklebila, načež jsem opět nasadila vážný výraz. Pro jistotu.

<<< Medvědí řeka

Šla jsem úmyslně po břehu řeky, abych se dostala na druhou stranu. Došly jsme až k Mathaë, když Lucy měla ještě nějaká slova. "Hele, za zkoušku nic nedáš," pověděla jsem jí jistě.
Pokračovaly jsme až k Mathaë, kde se najednou nacházelo několik členů smečky. A jéje, dodala jsem si tiše pro sebe a protočila panenky. Zastavila jsem se tak, aby mě neviděli a podívala se na Lucy. "Tohle je jeden kus naší smečky... jsou tam teď čerstvě vlčata," uvedla jsem jí na pravou míru. Weriosasa něco měla na Takkiho, který se bavil s jinou vlčicí a vedla s sebou svoje dvě vlčata. Nechápavě jsem protočila oči, když najednou mi něco došlo... nemá náhodou tři? Fiér, malý vyděděnec, musel asi zůstat v lese.
Šla jsem dál krokem, kterým jsem se snažila nebýt až tak zjistitelná, ale inu, i kdyby na mě něco hulákala, ignorace všechno vyřeší. Přeskočila jsem opět v úzkém místě řeku a štrádovala si to do lesa. "To je, prosím, Erynijský les."

>>> Erynijský les

Můj návrh ohledně vyhledání nějaké smečky zazněl zprvu do vzduchu, ale po chvilce na něj Lucy reagovala. A kupodivu pozitivně. Naklonila jsem hlavu do strany, když jsem uslyšela podivné zvuky, ale pak jsem zjistila, že se to ozývá z jiného území a na vině asi budou nějaká divoká zvířata. Proto jsem se postavila a hrdě zavyla.
Popošla jsem zpět k Lucy. Ta do mě rýpla s jakousi poznámkou míření na vyšší postavení. Co..? Pak mi ale došlo, že jsem si z ní dělala vlastně srandu, že za chvíli budu gamma. Proto jsem se jen ušklíbla a dotyku na mou plec jsem se rozhodla nevěnovat tak velkou pozornost. Kdybych jí nebrala jako o něco mladší a poměrně... s ní "nesoucítila", tak bych se po ní asi jednoduše ohnala, ale teď jsem se držela. Pevně!
Po otázce, jestli se něco děje, mi došlo, že mou nervozitu asi vycítila. "Nic se neděje, jen se mi vracejí staré myšlenky," řekla jsem jí k tomu tiše a vstala. Teoreticky bych jí mohla říct o tom všem, ale k čemu by jí to bylo? K ničemu. Proto jsem se rozhodla, že jí to neřeknu. Navíc, nebudu se zrovna svou minulostí chlubit, nejedná-li se o smečku.
"Jestli chceš, můžeme to zkusit i v naší smečce, ale nevím nevím, je nás tam jak psů," zažertovala jsem. Poté bych jí mohla vzít do Ageronu, tam je Nerssie a ta by mi určitě pomohla.

>>> Řeka Mathaë

Ve vzduchu byla cítit ta určitá rodičovská láska, neboť Lucy se svého otce zastala. Podívala jsem se před sebe a nechápavě zavrtěla hlavou. Brala jsem to jako že neví, co vlastně chce. Když už se na někoho zlobím, tak se ho nezastávám, no ne? To je jako kdybych byla na Skylu naštvaná, že mi zabila celou smečku, ale zastala se jí, že za to vlastně nemohla... hovadina.
Na vysušení srsti reagovala Lucy pohotově, přidala se ke mně. Stále mi říkala, že její rodiče byli alfami, pak se smečka nějakým způsobem rozpadla a ona se toulá všude možně. Jen jsem přikývla a sedla si nedaleko ní. Vyhlédla si pěkný kámen, nicméně já právě neměla chuť se povalovat a relaxovat. Byla jsem celkem nervózní, jednoduše... jsem zase přemýšlela nad minulostí a uvedlo mě to do depresí. Nechtěla jsem to však dát znát, proto jsem se soustředila na to, co Lucy říká, abych nemyslela nad tím vším, co už se stalo. "Aha," odpověděla jsem zaujatě, načež jsem nastražila ouška.
Oznámila mi, že je společenský tvor a proto musí mít kolem sebe někoho. Vstala jsem a rozhlédla se. "Co třeba jít na sever a poptat se po smečkách?" Napadlo mě. Přeci bych jí v tom nenechala samotnou. Nějakým způsobem mi přišla fajn a já byla, jak jsem už řekla, nervózní, takže za cestování bych dala cokoli. Tu se ve vzduchu rozléhala otázka, jestli už musím jít domů. Ušklíbla jsem se. "Heh, nemusím nic. Tedy... jsem ve smečce na volnější noze, spíše se toulám po okolí, ale jsem ráda za pevný domov," objasnila jsem jí. Ne, že by se mi to tam nelíbilo, to neříkám, tuhle smečku bych už asi neopustila, ale... nerada jsem byla delší dobu na jednom místě. Oklepala jsem ze sebe nečistoty a přešlápla z tlapy na tlapu. Takové ty normální prvky, které vlk dělá, když je nervózní, ale nechce, aby to nikdo poznal.

Po odpovědi, kterou jsem však poslala do Lucyiné hlavy, na mě vyštěkla, jak dlouho se jí v té hlavě hrabu. Docela jí to vadilo, čemuž se nedivím, ale já to využívala zcela a úplně pro své osobní účely. Tím jsem tedy chtěla naznačit, že to pak nijak nepoužiji proti ní. "Moc ne," dodala jsem stroze a ušklíbla se. Popravdě jsem se jí tam hrabala po celý čas, ale tím bych jí akorát ještě víc naštvala. I když by mi to nevadilo, ale naštvaní vlci později tolik nepřemýšlí a už jsou tak trochu... nezajímaví?
Ona s myšlenkami rozhodně nešetřila, začala si plánovat, jak si pořídí magii ohně a jak bude pálit vlkům ocásky. A že tuhle magii chce taky. Jen jsem dělala, jako kdybych to opět neslyšela, ale vcelku mě to nezajímalo. Její úvahy byly prostě na dětinské úrovni a proto jsem jen tiše zívla.
Začala ve vodě jančit, proto jsem jí jen s klidem řekla, ať vyleze a nedělá hlouposti. V duchu si dodala, že se chovám jako její máma. Máma? Pche. Uraženě jsem se otočila a pomalu odcházela pryč. Lucy na mě však začala zase mluvit, proto jsem to zahrála jako vyhledávání si příjemného místa, ne jako odchod.
Vysvětlila mi, jak je to vlastně s jejím domovem a rodiči. "Takže si tulák a tvůj otec by zasloužil pár přes tlamu," shrnula jsem si to pro sebe. Proto jsem nikdy nechtěla partnera, ve kterém bych si nebyla jistá. Neboť poté by mohl s vlčaty skončit takhle. A to bych asi nedopustila, sežrala bych ho zaživa.
Lucy to ale brala s lehkou vahou, což bylo jenom dobře. Kdyby z toho byla celá zdrcená, asi... bych došla za jejím otcem a trochu mu to vysvětlila. Nicméně tohle nebyla moje starost. Nechala jsem to tedy být. "No aa.. Kam bys teď chtěla jít?" Dodala jsem tiše, snažíc se si nevšimnout toho, jak mě nahodila vodou. Ale využila jsem ohně, který najednou plápolal kolem nás, a přidala jsem k tomu vzduch, takže jsem byla ve chvilce suchá. Bylo jen na Lucy, jestli chce taky použít můj přírodní fén, anebo jestli to ponechá volně.