Po nějaké době, kterou zde Skylieth strávila, se tato černo bílá vlčice patrně změnila. Již není tak krvežíznivá, i když loví velmi ráda. Ale je opatrnější, klidnější a více všechno promýšlí.
Na obličeji má stále kamenný pohled a nedá se u ní takřka rozeznat, co myslí vážně a co s humorem. Vtipný kontext vět zakrývá tajemným, vážným pohledem. Poté se usměje a dá vám tím najevo, že to byl jen vtip. Je tu však pravděpodobnost, že počas vaší konverzace se Skylie otočí a prachsprostě odejde. Pokud vám jakkoli naznačí, že jí konverzace nebaví a nezajímá – začne zívat, bude duchem nepřítomna či jednoduše přesune svou pozornost na něco jiného – měli byste změnit téma nebo nějak zaujmout. Ale jak zaujmout takovou vlčici, jako je Skylieth?
Nedá se říct, že je Killie vždy tak zlá a nepříjemná. Občas se s klidem k vám posadí a i se s vámi dá do konverzace, pokud tedy nebude mít v plánu jiné věci. Začne se vyptávat, ale o sobě vám toho moc neprozradí. A když, tak maximálně své jméno, čímž si potvrdíte to, že vás vlčice nebere za nepřítele.
Skylieth odsuzuje na místě snad veškeré vlky. Myslí si, že jsou všichni do jednoho jako podle kopírky úplně stejní – lžou, vytahují se a snaží se být nejlepší. Když však potká někoho, s kým jí čas utíká jako voda, a začne ho považovat za svého přítele, je to jenom dobře. Začne dotyčného chránit a zastávat se ho… ale ještě nikoho takového nenašla. Většinou si jen dělala marnou naději a ve vlcích se jen zklamala, proto většinu odsuzuje již při prvním pohledu.
Pamatuje si každou tvář, se kterou se setkala, ale to neznamená, že pokud se s ní dáte do řeči, a zajde to až tak daleko, že Vám prozradí jméno, tak při dalším setkání Vás pozdraví. Jednoduše bude ignorovat a dělat si své. Není až tak výřečným tvorem.
Bezbranný, potlučený tvoreček? To je něco na Skylieth. Když vidí někoho, u koho má jasnou (i u slepého nepřehlédnutou) šanci na výhru, začne dotyčného mordovat (až na ptactvo. K veškerému ptactvu bere Skylieth úctu a nezkřivila by mu ani jedno peříčko). Je sadistická, proto mu nejdříve odtrhne jednu packu, poté druhou a (nerozebírejme to do detailů) dokonce se i vyválí v krvi. Krev, to je její pré. Ovšem, jen chvilku dokáže na svém kožichu něco ponechat, pokud však nesmyje nečistoty, cítí se jako "na pohled ihned viditelná" a musí si svůj kožich očistit. Ať už vodou, či svépomocí.
Konečným faktem lze připomenout její upřímnost. (Nejen zlomyslnost, sadismus, samota, vydírací sklony...)
Přijdete-li do její blízkosti například od bláta, a jen se na ní podíváte, aby si Vás všimla, dokáže jednoduše dodat do vašich očí: ,,Vypadáš jako hromádka, co ze mě vypadla nedávno támhle za stromem. A dokonce tak i voníš." A s ďábelským smíchem odejde. Ano, nemá z ničeho strach a tohle se opováží říct do očí snad každému. I svým příbuzným či přátelům, a to i přes to, že jich moc nemá.
Jak je to však s vyšším postavením nebo partnerstvím?
Ona sama chtěla (chce) být vyššího postavení ve smečce (ať už třeba jen lovec, jelikož její sadistický a morbidní um je zaobírán hlavně na nevinná zvířata). Jenomže kdo by povýšil (nebo snad přijal) do smečky někoho, kdo se skoro vůbec nedá s nikým do řeči, drží se stranou a nepřipustí si někoho k tělu? Asi jen blázen. To už se raději místo nabídne nějakým sluníčkům, kteří jsou milí a hodní, a nikomu by nezkřivili ani vlásek. Ale naopak Skylieth dokáže k vyššímu postavení mít široký respekt. Vůči například alfě se chová jinak, než k sobě rovné kappě. A to je vidět na první pohled.
Nad partnerstvím ještě nepřemýšlela. Nedokáže si představit, že by při sobě měla někoho, kdo by stál na její straně a ochraňoval by ji. A pokud by se toto někdy stalo, jistě by daný vlk byl viditelně pod papučou této vlčice, která je velmi ráda vladařem a všem poroučí.
Nakonec snad jen říct, že Skylieth je příklad vlka, který se mění podle situace, do které se dostane. Jelikož se nedávno přidala do smečky, snaží se být trochu „milá“ a není až tak rýpavá. Ale nedůvěřivost jí zůstala. Dříve, když Killie byla alfou, byla komunikativní, milá, neporoučela a nesnažila se, aby vše bylo po jejím. A hlavně se usmívala… nyní, pokud spatříte u Killie úsměv, je to spíše známkou ironického okořenění věty, kterou právě pronesla. Nebo něco ve smyslu „nezajímá mě to, povídej si, co chceš.“ Snad každý se mění a přesně toho příkladem je Skylieth. Pokud však chcete poznat na vlastní kůži, jaká opravdu je, nejlepším způsobem je za ní přijít a pokusit se s ní navázat konverzaci. A podaří-li se vám Skylieth vychytat ve chvíli, kdy je spokojená a nijak nebudete rušit, možná i bude ráda. Ale to nedá najevo, jako veškeré své pocity, které schovává uvnitř. Raději bude ta odtažitá, co se spíše věnuje svému, než ten skupinový typ, který pořád navazuje konverzace a snaží se na sebe upoutat pozornost. Killie je prostě podivný tvor, žijící si svým životem, do kterého si nenechá od nikoho kecat.

I. "Jsem světlo ve stínu ignorace."
Zether nervózně pobíhal sem a tam. Byla noc a on nemohl spát, snažil se být klidný, ale hluk vycházející z nory ho rozrušoval. Hlasité vzlyky smíchané s klidným hlasem, který se snažil raněnou duši uklidnit. Zastříhal oušky a zvědavě nakoukl, až když bylo po všem. Co spatřil ho málem položilo.. Byl zbabělec, srab již od narození a láska o rodině mu nic neříkala. Možná i něco méně než nic. Jeho vlčice, vždy tak jemná s tak hebkou, krémovou srstí s bílými znaky na tváři, měla skleněný výraz v obličeji. Krvavá barva halila její andělsky překrásný vzhled. Jeho tvář byla zahalena strachem a smutkem, když zjistil, že je sám. Nedokázal to, nedokázal. Vlčice vedle něj, unavená a zničená, ovšem stále živá, si tulila k sobě všechna vlčata. Požehnaný počet. Mísily se mezi sebe, ale on věděl, že svá rozezná, jelikož ty jeho byli cítit jinak, pachem smrti a beznaděje, který z nich sálal až na míle daleko... "Co-Co budeme dělat?" Podíval se na jeho sestru. Oria, která si udržela chladnou hlavu jako to ona vždycky věděla, odpověděla: "zahubíme je." Chladný tón hlasu značil, že má v plánu hodit je do ledové řeky nebo jim sama zakroutí krkem. "Nesmíš, nesmíš!" Koktal Zeth a přitulil si jedno malé vlče k sobě. "T-to ti nedovolím, hubit mi vlastní rodinu!" Tlapkami přidržoval slepého tvora s jemnou černou srstí. Cítil, jak se k němu dere a tulí se. Mládě hledalo mléko, ale on ho neměl. "Nebudeš mi říkat, co mám a nemám dělat," oponovala jeho sestra a odstrčila jeho vlče. Bylo to asi poprvé, co byl Zeth naštvaný do nepříčetnosti. Rozpoutala se bitva, kde byla vlčata odhozena na stranu. Přežili jenom někteří. Polovina sestřiných vlčat a všechna jeho. On vzal sestřiny vlčata, která uškrtil jako výstrahu, co se stane, pokud se pokusí mu odporovat. "Ale ano, sestřičko, budu!"

II. "Jsem stín ve světle pravdy."
Vlčata jistý čas vyrůstala spolu, dokud se jim očka neodlepila a nebyla schopna pojídat rozžvýkané kusy stravy, kterou jim poskytovala rodina. Alpha samotný se k celému incidentu nevyjádřil, možná proto, že v té době byli na lovu, a nebo možná proto, že se jeho sestra bála o tom promluvit. Bylo to pár hodin před tím, než je jejich nevlastní matka vzala na obřad pojmenování, aneb tam, kde se z mláďat stávali členové smečky. Byl to obřad, který jim zaručil, že jim už nikdo nemůže ublížit. Zeth byl silný, silnější než kdykoliv předtím a tušil, že když ho najdou ve smečce lovci, bude muset obětovat svůj život v boji. Byl přelétavý, a chtěl odejít. Ale nechtěl být sám. Vzal své sestře jedno vlče, to, které bylo nejmenší a nejslabší, jakým byl předtím on. Naposled se rozhlédl na své potomky, všechny nádherné krémové tvory, tedy až na jednoho, zakrváceného, věčně spícího tvora, který byl podle jeho názorů ještě slabší a k padnutí. Malé černé vlčátko si oblíbil nejvíce, očka mu zářila inteligencí s šedým pláštěm přes tělo, a černými nožkami, které z něho dělaly neodolatelného tvora. Chtěl ji rozmazlovat, chtěl ji hýčkat. Vzal ji a utíkal pryč, daleko z dosahu území smečky a hlavně celého lesa. Odešel právě v čas, za sebou slyšel zběsilé štěkání a vzlyky. Bylo už pozdě aby změnil názor. Musel pokračovat. Opustil území lesa šepotu, běžel přes pláň samoty, a to tak dlouho, dokud si nebyl jistý, že padne na zem únavou. Spali spolu. On a jeho vlče. On a jeho Skylieth. Dny plynuly rychle, za pár dní se dostali z pláně do útrob lesa, a on vykopal její vlastní noru, tak hlubokou, že nemohla ven. Celé dny bývala sama, jeden by si myslel, že šílí, ale ona byla lepší, chytřejší než sourozenci. Chvíli jí chyběly, chvíli si přála aby byla zpět. Netušila, zda jí sestřička umřela, zda její bratříček dostal jméno, které by se mu líbilo, a zda nevlastní sestřička je stále tak vyplašená. Tlapkami si začala vyhrabávat ven, neměla drápky a ani sílu, ale přeci jen nad tým strávila celé dny. Pomalu se hrabala hlouběji a hlouběji, až se dostala k mladému kořínku stromu, zapřela se, a vylezla se na slunce. Neviděla, byla nejprve slepá a jen tak se bezcílně potulovala sem a tam. Když přišel její otec a zjistil, že není v noře, tak se vyděsil. Jeho princezna se ztratila! Vyrazil se ji tedy hledat. Po pár minutách ji ale našel, jak si šňupe k květinám a tak jen spokojeně prohlásil: "Dobře mi tak, když se tě snažím udržet v kleci, že?" Vlče sice nerozumělo tomu, co říká, ale pochopila podstatu. Opětovně se zasmála a přiběhla k němu, přitulila se a spolu šli domů. Skylieth jím byla rozmazlována, nikdy jí neřekl že něco nesmí, vše bylo její, měla nejlepší místo v noře, všechny hezké kytičky mohla pojmenovat a dokonce její otec přinesl i lišky, které byly ještě relativně živé, a ona je mohla kousat a skolit je, načež dostala pochvalu za to, jak skvěle dokáže lovit. Její život byl prostě jedna velká pohádka.

III. “Jsem duch v davu.”
Čas plynul a vyrostla v malou slečnu, hezkou a šťastnou, s plnými tvářemi a namyšleným hlasem. Pouze občas viděla pár cizích vlků, kteří se vždy podřídili jejímu tatínkovi. Byli to většinou slabí a hubení vlci, sama jim mohla poručit, že zde nejsou vítáni a ať zmizí. V tlapkách měla ohromnou sílu, ale nevyužívala ji, neměla proč. Jídlo dostávala na stříbrném přínosu přímo do tlamičky, byla příliš líná, aby se pohnula z místa. Ale nebyla na tom až tak špatně, pokud se jí chtělo, uměla běžet tak, že za ní ani prach nebyl vidět. "Jsi potupou vlčího rodu!" "A ty můj služebník, tak dělej to, co ti kážu!" Z nenávisti si nic nedělala, všichni byli tak tupí a podřadní, neměla důvod jim věnovat jen špetku pozornosti. Jak stárla, byla stále pohlednější a pohlednější s lesklou černou srstí, a plášť, který ji dělal tak záhadnou a přece přitažlivou, s bílými očky, které se leskly a přitahovaly všechen pohled kolem, tomu dodával špetku kouzla. Její otec stárnul a šedivěl, jeho srst až na pár černých chomáčů byla úplně šedá a páchla smrtí. Skylieth tušila, že už moc dlouho žít nebude. Jednoho dne se to ale všechno zvrtlo, když se šel podívat na stav zásob, které byly zakopány nedaleko. A vrátil se ve společnosti jiné vlčice, mladší a mohutnější než on sám, s červeným pláštěm a krémovou srstí. Měli rozhovor o tom, jak se jim žije ve smečce. Skylieth začala být žárlivá a vystartovala po Skyle, načež ji kousla s vražedným úmyslem. Její sestra, hoc stále má podezření, že si nejsou vůbec příbuzné, ji s lehkostí pírka převalila a začala ji olizovat, jakoby se nic nestalo. Ona se ale nevzdala a pokračovala, převalila ji, protože se ani nesnažila ji držet, a narazila s ní do kmene stromu tak silně, až jí v hlavě přeskočilo… Skyla spadla a Skylieth ji odtáhla s pomocí jejího otce pryč. Neměla tušení, co jí způsobila a bylo jí to upřímně jedno, on byl její tatínek a Skylieth ho milovala víc než nějaká chlupatá mrcha. Ale její otec byl na ní naštvaný, křičel na ni a to on často nedělal. Vynadal jí převážně za to, že ubližuje vlastní krvi, ačkoli tím ubližoval on jí... Skylieth na něj byla uražená, sebrala se a jednoho dne odešla, omluvit se té potvoře vypelichané, a vynadat jí, nechť jí má tatínek zase rád, a ať je pro něj Ona zase ta jediná a úžasná. Když přišla, bylo po všem. Ve vzdáleném lese jen doutnaly uhlíky, les byl spálen na buněčnou úroveň a nikde nebylo ani živáčka. Všimla si mrtvoly šedého vlka, kterého nikdy v životě neviděla, ovšem připadal jí znám, možná další její sourozenec, kterého viděla jen jednou. Nyní byl spálen a jeho oči byly něčím vydlabané, snad mrchožrouty, kteří poletovali kolem lesa a hlasitě krákali. Pomodlila se k matce zemi, nechť tu najde někoho živého. Nenašla. Všude pouze pozůstatky vlků, shořelých a rozškrábaných na kusy. Nikde ani živé duše. Až na jednoho tvora, shrbeného a politého krví, která z něho tekla. Výraz hněvu a nenávisti, jenž sálal z ,,toho” monstra, nebo-li pozůstatku sestry. Pokusila se s ní promluvit. Ale když přišla blíže, Skyla utekla a Skylieth ji pronásledovala. Možná byla slabší než její sestra, ale byla rychlejší. Dohnala ji a ihned se pokusila jí domluvit. Nemocná mysl jí naslouchala, všechno si zaznamenala a zpracovala, přikývla a mohla spokojeně odejít, s vědomím, že ten tvor se zabije a zůstane sama. Pouze ona a její otec. Chtěla obnovit ten dokonalý život, který měla jako vlče, a to i přes všechny ty mrtvoly.
Věděla však, že už to nikdy nebude takové, jako dřív. Že už nikdy jí otec nebude nosit mršinu přímo před ní, že už nikdy jí nepohladí jeho pěknými lichotkami, a ona nebude už nikdy prožívat ten ráj, bez starostí, jako dříve.
Ovšem, když se vrátila do nory, odkud vlastně prožívala všechno mládí, nora byla celá zasypaná. Killie věděla, kdo v tom má prsty. Skyla. Věděla však, že tam i poprosila otce, nechť počká, až se Skylieth vrátí po domluvení své „sestře“.
Snažila se hrabat, hrabala jako o život, přesněji, hrabala o život svého otce. Když se dohrabala na samé dno nory, otec už tam ležel, se srstí celou zašpiněnou a zaprášenou, a nebylo ani pohybu. Ani dechu.
Skylieth věděla, co se stalo. Skyla jí zabila otce. Sice tady bylo více vlků, kteří stále na Zethera nadávali, ale Killie má v hlavě jen jednoho vraha, a to její „sestru“, Skylu.
Jeho smrtí se dostala až na samé dno, což jí donutilo odejít, a cestovat. Jen ona na vlastní pěst.

IV. “Tam, kde je ticho, jenom já jsem hluk. “
Pomalu se dostala na okraj lesa, ve kterém se ocitala poprvé. Nikdy nenavštívila území bez otce, natož tak daleko od domova. Spatřila vůni květin, které byly na louce před ní. Les nechala býti lesem, a vydala se na louku. Když se ponořila do hedvábně lehkého pocitu vznášení se na nebi, přesněji ulehla do rostlin, začala pozorovat ptactvo nad ní. Mraky vypadaly jako běžící veverka, a hejna vran kolem ní kroužila na počest. Cítila se opět jako v pohádce, bez kusu svého já. Bez otce.
Když se dala na obchůzku kolem, aby zjistila, kde vlastně je, spatřila cizího vlka. Vlk ihned užasl jejím vzhledem, a ona si ho skoro vůbec nevšimla. Byla noc a on měl velké štěstí, že ji spatřil.
,,Ty! Kdo jsi?” Zaznělo dunění stromů. Přihnala se bouře. Skylieth ignorovala slova cizího vlka, jen přikývla, aby si byl jist, že ho vidí. Nic neodpověděla. On měl skrytý plán, jak o ní zjistit více. Začal ji pronásledovat.
Jakmile Skylieth uslyšela šustění v nedalekém keři, pochopila, že se jí vlk vydal hledat, a dělala (úmyslně), že o něm neví. Když popošla, on popošel též. Ona se připravila a skočila po něm. „Co chceš?! Chceš mě zabít? Tak dobře, posluž si!” Zavrčela a chňapla zuby přímo před jeho čenichem. Tlapami se opřela do jeho hrudníku, načež on jen ze sebe vydal: „Nechci ti ublížit.” ,,Pche, to říká každý.” Skylieth se nedala odbít a jednoduše ho povalila na zem. Z jeho tlapek začala téci krev. Ano, zakousla se mu do tlapy. Poté ho pustila, neboť měla jistotu, že se zraněnou tlapou ji nedožene, natož aby jí ublížil.
„Já jsem Terriere” začal vlk, který si olizoval krev, tekoucí z rány. ,,Utekl jsem ze smečky a nemám v úmyslu zabíjet nějaké překrásné vlčice. Přemýšlíš?” „Na co by bylo někomu přemýšlet v divočině. Tady je to buď život, nebo smrt.” Skylieth se prostě nenechala odbýt. Seděla dobrých pár metrů od něho, a se sklopenýma ušima a vyceněnými zuby dávala najevo, že se vážně nenechá jen tak odbýt. On však nic nenamítal a vydal se pryč. Pajdavým, kulhavě naříkajícím krokem se opřel o strom, a bylo vidět, že ho to dost bolí. Skylieth se jen zlomyslně usmála. „Jdeš domu? Vybrečet se mamince? Ále notak, přeci neodejdeš bez boje!” Zavrčela a plíživým krokem, jakoby pronásledovala svou oběť, se vydala přímo proti němu. Nadcházela mu velkým obloukem, a poté skočila. Připlácla ho na zem jako nějakou palačinku a podívala se mu do očí. „Už jsi mohl poznat, že dobráky nemám ráda. Pchem, všechny bych je vyhubila. Jste hnusně falešní!” Plivla mu do obličeje a rychlostí blesku se odebrala do černočerné tmy. Tam byla její skrýš...

V. „Neuvěřitelně bezcitný samotář."
Vše utíkalo velmi rychle, a ona stále chtěla naposled mluvit, nebo alespoň vidět, svého otce. Ale bohužel, už byl navždy pryč. Avšak, kdo by si to chtěl připustit...
Vydala se hledat do míst, kam jí jednoduše táhl pocit, aby tam šla. Pokračovala dál a dál, lesem, načež spatřila velkou, mohutnou obludu. Dalo by se to popsat jako chlupaté, dvakrát tak velké než vlk, monstrum, které šlo přímo po Skylieth. Tělo celé ochlupené a malý ocas. Černobílá vlčice nevěděla, co udělat, a proto se dala na úprk. Normálně by s ním zápasila, a pořádně si jeho chuť krve vychutnala, nyní však tušila, že je bezmocná. Jak fyzicky, tak psychicky.
Ovšem, když se snažila vyhnout se pařezu, zakopla a spadla na zem. Přímo na čenich. A obluda, od které cítila dech na zádech, jí chňapla za nohu a chtěla si jí odtáhnout. Skylieth se bránila a ohnala se, načež kousla "tuchlupatouobludu" do packy. Ta zaskučela a drápy zaryla Killie do kůže. Skyl se snažila odplazit, ale monstrum ji stále pronásledovalo. Co bude dělat?
To, co jí jde nejlépe. Schovat se.
Ovšem. Když se pokusíte schovat medvědovi, je to jako byste dali psovi na čenich keks a řekli mu, že ho nesmí sníst. Medvěd o Skylie stejně věděl, ale uslyšel zvuk jiného medvěda. Prakticky byla doba říje, a tohle byl pravděpodobně samec. A co si budeme nalhávat, on zas takový krasavec nebyl.
Když byla Skylieth 'v bezpečí', kulhavým krokem se dostala na území, dosud jejím zrakem neobjevené území, jenž se jí ani zdaleka nezamlouvalo.
Byla bez otce, hladová, zraněná, naštvaná a ke všemu někde, kde se jí vůbec nelíbilo. Divně to tam páchlo a… Jednoduše se dostala na Gallireu.
Usedla na pařez, a snažila se olízat si ránu, aby se jí dříve zahojila a hlavně aby v ní neměla nečistoty. Když usoudila, že už to tolik neštípe, vydala se ke zdroji vody, kde měla v plánu ulovit kořist, a jít hledat.
Najednou se však zastavila a zamyslela se.
A co vlastně hledám?

Zajímavosti:
- Jméno Skylieth, též nazýváno Skyl, Lieth, Kylie, je nesklonné!
- Skylieth je o něco vyšší než ostatní vlci (znatelně) - řadí se mezi jedny z nejvyšších vlků.
- Skylieth má ze všech zvířat nejraději ještěrky.
- Nejraději se povaluje na sluncem ohřátém kameni.
- Namyšlené povahy odsuzuje k ukamenování.