Gallirea - Příspěvky uživatele

7. Povyprávět nějakému vlčeti/adolescentovi/vlkovi co o magiích neví, jaké to je žít s vrozenou magií, kterou normálně vlci nemají v alespoň 2 postech

//Řeka Tenebrae

Pobaveně jsem se zasmál. Jo, vzduchem by to přes propast určitě taky šlo. Ale pochyboval jsem o tom, že by mě Keziah unesla, a já vlastní křídla neměl. Prozatím. Fakt moc jsem je chtěl. Zvesela jsem nad tou myšlenkou zavrtěl ocasem. "Ty, Keziah, a to jako létáš fakt jen díky tomu? Není v tom nějaká magie?” Natočil jsem hlavu do strany a dramaticky svěsil ramena. ”To bych ti teda nezáviděl, takovouhle magii. To není žádná sranda, být spešl, víš? Já spešl jsem, mám magii bolesti, a tu jen tak někdo nemá!” Hrdě jsem se napřímil. Vlastně jsem věděl jen o sobě a Alastorovi. Nikoho dalšího s magií bolesti jsem nepotkal. "To pak vůbec není fajn. Jako, jo, vlci tě obdivujou, ale s kým si máš poměřit síly? Nikdo tvoji magii neovládá a vůbec ti nerozumí. Způsobovat ostatním bolesti je cool, ale komu se mám asi tak svěřit? Když někomu tu magii ukážu, tak uteče!” Hodil jsem po ní očkem, abych se ujistil, že chápe.
Keziah se mě ptala na Borůvkovou smečku. Zamyslel jsem se a zapátral v paměti, ale nebyl jsem si jistý. Takže to vlastně bylo jako bych tam nikdy nebyl, že? ”Nope. Vezmeš mě tam?” Zazubil jsem se. Keziah byla fajn, byla malá, ale ne moc malá, tak akorát, aby nebyla otravná jako ostatní vlčata. Škoda, že nebydlela v Asgaaru. Anebo ne. Tam byla Rowena a to nevěstilo nic dobreho.
Mé oblíbené místo? Zabručel jsem. Žádné takové já neměl. Ale což, už jsme byli na cestě, tak proč neobjevit nová místa? "Hej, tak navštívíme smečky, ne? Teda, jenom se k nim podíváme, nechci aby mě žádnej vagabund odněkud vyhazoval.”

//Zarostlý les

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu (3 body)✔
2. Najít 4 vlky a požádat je o pomoc s komunikací (4 body)
3. Zúčastnit se magického souboje s dalším vlkem (2 body)
4. Pořádně někoho vyděsit

(1 bod)

//Tmavé smrčiny

Překvapeně jsem na ni pohlédl. Copak nevěděla, kde je Asgaar? Ne každej se toulal jako ty už od mala, připomněl jsem si. Možná, že kdybych zůstal zaseklý v Ragarském pohoří, tak bych taky neměl o venkovním světě ani ponětí. Byl jsem rád, že jsem se zatoulal. Nelitoval jsem toho - a očividně rodinné vztahy byly prostě předurčené k tomu, aby nefungovaly. Takže jsem za to ve finále nemoh já, žejo. "Vůbec. Jsou hned vedle sebe, teda, je mezi nima taková díra, ale víš jak. Kdo umí, ten si najde cestu," vysvětlil jsem a zazubil se. "Takže až se vrátíme dom, klidně mě můžeš chodit navštěvovat." Nebral jsem ji jako kamarádku nebo tak něco, ale stejně to ze mě vypadlo, ani jsem nad tím nepřemýšlel. Vždyť jsem ji naučil létat!
Přikývl jsem. Já taky nevěděl, jestli by to Arcanusovi vadilo, kdybych si někoho přitáhl s sebou, ale nějak jsem nevěděl, kam jinam jít. Déšť už ustával, tak alespoň, že jsme se už nemuseli hnát za úkrytem. "No, já ani nevím. Chtěla bys něco ukázat?" Zeptal jsem se. Já, já už viděl všechno. Ale co ona? Vypadala tak jako ztraceně.

//Esíčka

//Prstové hory

Z Keziah vypadlo, že je z Borůvkového lesa. To byla snad jediná smečka, ve které jsem nikdy nebyl - teda, ještě Sarumen. Ale všude jinde už jsem se přiživoval, kromě těhle dvou. Nehodlal jsem na tom nic měnit. Byl jsem v Asgaaru celkem spokojený, prozatím. Měl jsem tam teplý úkryt, pořád plné břicho a taky tam byl Wylan. To bylo to nejdůležitější. Kývl jsem hlavou na srozuměnou.
"Já jsem zase z Asgaarského lesa," prozradil jsem jí bez problémů. "Ale taky máme jenom smečkový úkryt," pokrčil jsem rameny. Očividně ani jeden z nás nemohl nic nabídnout tomu druhému. Na konci lesa jsem se krátce zastavil a zamyslel se nad našimi možnostmi. "Můžeme sledovat řeku. Tak se dostaneme kamkoliv budeme chtít," navrhl jsem, a aniž bych počkal na její vyjádření, vyrazil jsem vpřed. "I když si myslím, že by nikomu nevadilo, kdyby ses u nás na chvíli schovala," pokrčil jsem rameny.

//Řeka Tenebrae

Sdíleli jsme oba stejné nadšení pro její novou dovednost. Poskakoval jsem na místě a přikyvoval. "To teda umíš!" Potvrdil jsem, kdyby si snad myslela, že se jí to jenom zdálo nebo tak.
To o dalším letu jsme si jenom mohli nechat zdát, neboť se do nás opřel vítr. Nevadilo mi to, srst jsem měl dostatečně hustou a miloval jsem počasí jako bylo tohle, a tak jsem byl celkem spokojený tam, kde jsme byli. Když se ozval hrom doprovázený bleskem, jen jsem slastně přivřel oči a pousmál se. Keziah však měla bobky, no a co bych pro tu létající veverku neudělal? V podstatě nic. Ale stejně jsem se bez komentáře zvedl a začal nás vést dolů z hor. "Neboj, však já nás dovedu do bezpečí. Už jsem ti snad někdy lhal?" Zazubil jsem se. Měl jsem nyní nesmírnou výhodu toho, že se vyplnilo to, co jsem říkal - nic se jí nestalo a ona vzlétla. Takže jsem byl vlastně docela důvěryhodné individuum, ne?
Ale úplně jsem nevěděl, kam s námi. "Odkud vlastně seš? Nemáš někde úkryt?" Napadlo mě. Vypadala mladě, ale třeba už byla samostatná, to já v jejím věku už jsem lítal všude možně. Jojo, za mých mladých let.

//Tmavé smrčiny

Září 5/10 - Merle

Uměl dobře poslouchat, i když se mu to vyprávění asi nelíbilo. Pokrčil jsem rameny. "Vlatně ani ne, no," přiznal jsem, neboť nebylo co skrývat. Žádný učený z nebe snad nespadl, ne? Na někom jsem si to vypravování vyzkoušet musel. Pohodil jsem hlavou. "Však ani není co se dozvědět. Máme kopce, řeky, kopce, hory, řeky, louky, kopce," vyjmenoval jsem, "co dalšího potřebuješ vědět? Pár smeček, no, asi čtyři nebo pět," dodal jsem další informaci, kterou jsem považoval za alespoň trochu důležitou. Očividně jsem toho za důležitého mnoho nepovažoval. Nu co?
Vlka však zajímala ta nejnudnější věc. Život a Smrt. "Hele, jsou vždycky takový moc hrr, ale Životu stačí pár kytek a Smrti nějaký drahý šutry a bude to vcajku," pokýval jsem hlavou, "žádný oběti jim nosit nemusíš, ani rituály radši nepořádej, ještě tě něco posedne," upozornil jsem ho. I když jsem o posednutí dosud nic neslyšel, rozhodně bych se tomu na Galliree nedivil.

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, může to být třeba i sova nebo tak," odpověděl jsem. Alespoň jsem myslel, že to může být i něco jiného než jen mýval či sova. Já měl jedno a Wylan měl druhé a nikoho dalšího se strážcem jsem ještě nepotkal. Ještě aby jo, když si ho jeden musel zasloužit. Taková pocta patřila jen dvěma nejlepším.
Byla taková nejistá, a nevěřila mi - což se nebála mi říct do obličeje, za což jsem jí docela respektovala. Mladá, ale rázná, to bylo dobře. Zavrtěl jsem ocasem, když to konečně vypadalo, že skočí, a sám jsem nadšeně poskočil. "Jen poď!" Zvolal jsem ve stejnou chvíli co ona konečně opustila naši římsu. Instinktivně jsem nakoukl přes okraj dolů, ale než jsem to stihnul, už mi něco prosvištělo před očima a letělo vzhůru. Větší než pták. Vlastně docela stejně velké jako vlk. Rozesmál jsem se, a sledoval jak Keziah plachtí vzduchem. Vypadalo to tak přirozeně, až mě to překvapilo. Páni, taky jsem chtěl nějakou takovou ozdobu. Co s náušnicí? Bez urážky, Mýval. Děkuju ti za ni.
"Ano, ty létáš! Létáš!" Zakřičel jsem za ní, aby mě slyšela, a uchechtl se, když předvedla své mistrovské přistání. Vrtěl jsem ocasem jako splašený a zubil se od ucha k uchu. "No, na tom přistání bychom ještě měli zapracovat. Ale létáš! Umíš létat!" Skákal jsem na místě, jako bych to byl já, kdo se před chvíli vznesl k oblakům. "Létáš a už nemluvíš tak divně!" No co? Byl jsem známý pro svou upřímnost, prostě to ze mě vypadlo.

Září 4/10 - Merle

Zavrtěl jsem hlavou. Vlastně byl ten týpek docela fajn, vyjadřoval se tak podobně jako já, až to bylo skoro komický. Máchl jsem ve vzduchu ocasem a se smíchem pohodil hlavou. "To ne, no. Ale tak, ne každý se narodil osvícenej, že," zazubil jsem se a zapózoval, aby bylo jasno, že já ten osvícený byl a on a další debilní cizáci byli pod mou úroveň. Přesto jsem chápal, jak matoucí musela Gallirea pro cizince být, a tak jsem se trochu uklidnil, abych mu mohl povědět pohádku.
Dramaticky jsem si odkašlal a máchl tlapou, jako bych s ní chtěl ukázat celý svět. "Tahle země je už, uh, TISÍCE let plná magie. Za to nejspíš můžou dva blázni, co jí mají nadbytek, a tak tady tomu velí. Říkají si Život a Smrt, já vím, fakt originální. Žijí daleko od sebe, řek bych, že se moc nemusí," pokrčil jsem rameny. Oni se nemuseli navzájem a nikdo nemusel je. A stejně to tady fungovalo. "No, to je vlastně všechno. Přijdeš, občas tě něco někam přesune nebo tě očaruje tak že je z tebe větší blbeček než obvykle, pak to přestane a jdeš dál. Zajdeš za Životem, on ti nechá narůst parohy nebo tak něco, ale pak seš taky extra silnej, takže něco za něco, asi. Kapišto?" Zamrkal jsem v očekávání.

Září 3/10 - Merle

Tyjo. Jakákoliv podobnost s Wylanem vymizela, když ten cizinec znovu začal mluvit. Zavrtěl jsem nad tím hlavou, nechápal jsem, jak mě to vůbec mohlo napadnout, že je to můj partner. Naopak, trochu jsem se nad tou myšlenkou zašklebil. Tohle byl nějaký vagabund odnikud. A měl podobný styl mluvy jako já, ale to jsem samozřejmě ignoroval. Jakákoliv podobnost s vagabundy byla nepřípustná. "Sorráč? To je teda omluva," odfrkl jsem si.
Ukázalo se, že s tím odnikud jsem měl tak trochu pravdu. Vlk byl očividně na Galliree nováček, za což jsem ho litoval a přemítal, jestli ho mám poslat pryč rovnou nebo sledovat, jak se tu jeho život bude vyvíjet. Nakonec jsem se rozhodl pro druhou možnost, protože jsem se poslední dobou trochu nudil. Ušklíbl jsem se a pokojně si hrnul do trávy a protáhl se. "No tak, dalo by se to tak říct," uchechtl jsem se. "Narodil jsem se tady, takže můžeš sám uvážit, jestli to tu znám," pokrčil jsem rameny. "Chceš vědět něco přesnýho, nebo ti to mám odvyprávět jako pohádku?" Povytáhl jsem obočí a čekal.

Očividně vlčice o nějakého strážce stála, ale měla za to, že by to úplně nefungovalo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Ale, kde je vůle, tam je cesta!" Poučil jsem ji. A to samé se dalo aplikovat i na to létání, které jsem tak moc chtěl vidět a které mi mohla ukázat jenom ona. Měl jsem chuť do ní prostě strčit, však vlčata se také učila nejlíp když jste je rovnou hodili do života. Co nejrychleji jsem pokýval hlavou, když zopakovala má slova. Nebo spíš jedno slovo. "Přesně tak, srandu!" Vůbec to nemohlo skončit špatně, ne? Však jak by se to mohlo stát, že by neletěla?
Mračna na obloze se každopádně začínala bouřit, což mi vzhledem k naší poloze dělalo trochu starosti. Doufal jsem, že Keziah ve vzduchu nebude působit jako hromosvod. Ale bylo by to vtipný. Trochu jsem se nad tou myšlenkou ušklíbl. Upečená Keziah. Zavrtěl jsem hlavou - nic takového se rozhodně stát nemohlo. Alespoň foukal pořádný vítr. "Vidíš, musíš skočit teďka, však on ti ten vichr kdyžtak pomůže," pobídl jsem jí.
Rozhodně jsem přikývl. "Jop, teď jsi na to kápla. Neumírají, jsem takovej magickej," namluvil jsem jí do hlavy další blábol, chuděra. Bral jsem její odtáhnutí jako strach z pádu, což vlastně byla celá pointa toho, proč jsme tu stáli. Pád. "Přísahám, že když spadneš, tak tě to nebude bolet," to byla pravda, "a nic se ti nestane!" To byla hypotéza. "Noták, skoč už!"

Pokýval jsem hlavou. Připadal jsem si chytře, jako nějaký učitel. Dělalo mi to radost, ačkoliv ode mne by se vlci moc učit neměli. Keziah Mýval docela zaujala, a měla jediné štěstí, že mi ta mývalice tak přirostla k srdci. Jinak by mě pěkně urazilo, že se nechce bavit o mně. "No, spíš ona našla mě. Hleděl jsem si svého a ona najednou vžum, vyrazila zpoza keře a vylezla mi po zádech a od té doby skoro neslezla," vysvětlil jsem a uchechtl se. "Takže je to asi jako princip výběru. Musíš si lesního strážce zasloužit a nějaký si tě vybere," zazubil jsem se a hrdě se napřímil, protože já už si svého strážce dávno vysloužil.
Pokrčil jsem rameny. "To já nevím, já nejsem expert na kosti," prohodil jsem. Ale uvědomoval jsem si, jak vlčici musím děsit, a tak jsem se zvesela zazubil. "Ale neboj, to já si dělal jen takovou srandu, fakt," zavrtěl jsem ocasem a přikývl. Byl bych jí to plácání nějak předvedl, ale úplně jsem k tomu neměl ty správné nástroje. Ne, ty měla na zádech ona. Zklamaně jsem zakňučel, když udělala krok zpět do bezpečí. "Neboj, neumřeš, však jsem tady s tebou!" Netušil jsem, co bych svedl, ale minimálně by neumřela sama. To je fajn, ne? Drcnul jsem jí do boku a pokynul hlavou k římse. "Šup šup, skoč! Však kdyžtak jen uděláš pár kotrmelců." A přemetů k tomu.

Září 2/10 - Merle

Trávil jsem svůj čas pokojně. Nikoho jsem neobtěžoval, hleděl jsem si svého - tudíž mě překvapilo, když se najednou ozvalo hej ty. Zamračil jsem se a zvedl hlavu, abych si mohl cizince prohlédnout. "Já nejsem žádný hej.... počkej?" Zatvářil jsem se zmateně. Na první pohled jsem si myslel, že jsem snad byl přepaden Wylanem - ale na ten druhý jsem si uvědomoval rozdíly. Přesto mi srdce poplašeně poskočilo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Nenapadlo mě zavětřit, tudíž jeho opravdová relace k Wylanovi zůstávala ukrytá. Jeho negalantnost však ne. "Nebudeš tady na mě pořvávat," zabručel jsem, ale držel jsem si odstup. Vlk byl od krve a já k ní nehodlal přidat tu svou. Máchl jsem ve vzduchu ocasem a natočil hlavu zvědavě do strany. "Co potřebuješ?" Vyzvídal jsem.

Září 1/10 - Merle

Líným krokem jsem kráčel po břehu jezera přemýšlel nad nejlepším místem k pití. Nechtěl jsem, aby se mi omylem do jazyku zapletla nějaká řasa, nebo něco takového. Mýval tentokrát po mém boku nešla, nejspíš si užívala teplo mezi kořeny stromů v Asgaarském lese. To já, já měl žízeň, a tak mi nezbývalo než se zvednout a jít. Cítil jsem ve vzduchu bouřku, a na tváři mi hrál jemný úsměv. Miloval jsem bouřky. Bylo to to nejlepší počasí, které existovalo - až na to, že nebylo ideální být během ní v blízkosti vody. Nu co už, ještě se nebouřilo, tak jsem měl čas.
Konečně jsem si našel místečko, které se mi líbilo, a sklonil hlavu k vodní hladině. Už nebyla vlažná jako v létě - ne, pěkně mi zchladila hrdlo. Slastně jsem zavřel oči a děkoval všem možným bohům za to, že to nesnesitelné vedro už skončilo. Ještě pár dní a určitě bych někde sehnal úpal. Ještě to mi chybělo.

//Narrské vršky

Měla takové ty klasické otázky, jaké mají na Mýval všichni. Občas si na ně odpověděla ona sama, ale vzhledem k tomu, že momentálně trucovala na mých zádech, jsem se odpovědí chopil já. "No, říká, že je lesní strážce. Takže asi prostě chce, aby pro ní někdo lovil a staral se o ni," uvažoval jsem, "ale alespoň není v životě taková nuda," zakončil jsem to, aby bylo jasno, že mývalici nenadávám a ona se ještě víc nenaštvala. Zavrtěl jsem ocasem. "Je to takovej kámoš, kterého nevíš, že chceš."
Naštěstí mě vlčice následovala, a představila se jako Keziah. Pokýval jsem na srozuměnou. Neměl jsem rád šplhání do kopce - ale tohle šplhání alespoň mělo nějaký jasný cíl. Byl jsem rád, že jsem šel do kopců zrovna tudyma. Alespoň jsem věděl, kde je tady ten největší prostor k skákání a létání. Klusal jsem vzhůru, málem jsem si u toho i hvízdal. "Neboj se ničeho, Keziah. Mám magii, víš, takže tě nebude bolet, když si zlámeš všechny kosti," zazubil jsem se na ni. Ta druhá část plánu - jako co budeme dělat, když si zláme všechny kosti - tak tu jsem ještě tak úplně nedomyslel. Ale jaká byla zábava v tom plánovat všechno dopředu, že?
Zavedl jsem nás vysoko, ale ne příliš - zas až tak vysoko se mi nechtělo. Prostě tak akorát, na místo, kde se kopec hodně svažoval dolů, takže při skoku by buď jeden vzlétnul nebo kutálel kotrmelce a dole si rozbil čenich. Ale na lámání kostí to nevypadalo, takže yay! "No, a... teď prostě budeš plácat křídlama a poletíš, ne? Jako pták." Simple as that.

Vlčici něco zaujalo. Natočil jsem hlavu do strany, ale brzy jsem pochopil, na co se chtěla zeptat. Po mém boku se objevila Mýval - skvělé načasování, kde byla, když jsem ji potřeboval - a nedůvěřivě si vlčici prohlížela. Nejspíš viděla ten výprask, co jsem dostal. Pokrčil jsem nad tím rameny. "To je mýval jménem Mýval. Občas mluví, když chce, ale asi je uražená. Neposlech jsem jí i když měla pravdu, ale psst, to jí neříkej," zazubil jsem se, zatímco Mýval byla, no, v doslechu. Zamhouřila na mě svá očka, ale vztek jí nebránil v tom vyšplhat mi po tlapce na hřbet a pozorovat vlčici z větší výšky, ačkoliv jsme vlastně byli výškově vyrovnaní. Nebyl jsem zrovna obr.
"Whoaaa," zasněně jsem koukal, jak se měsíc odráží od černorudých perutí. Nejsou těžká - no tak to jsem je chtěl. Ale nejdřív jsem musel někde pro Života natrhat kytky, přírodmil jeden. Vyčkával jsem, až vlčice dohovoří. Mluvila tak podivně, s odmlkami, ale proti gustu... "Aha, no tak to ale musíme zkusit. Pojď!" Přikázal jsem a rozhodným krokem začal kráčet vpřed. Znal jsem přesně to místo, kde se dalo dobře skákat ze srázu.
Netušil jsem, jestli mě bude sledovat, a tak jsem rychle zapředl další konverzaci, aby k tomu měla důvod. "Já jsem Sirius, mimochodem. A ty?" Otočil jsem se na ni, abych si zkontroloval, že opravdu jde. Pomalu jsem se choval, jak kdyby mi ta křídla patřila. Co už, že k nim byl i extra balíček v podobě vlčice.

//Prstové hory