Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Siku jako trpaslík Šmudla c:

Nina jako Locika c:

Wizku alá Koralína

In our town of halloween~

Sírius by preferoval květiny a mušle c:

Přidáno 25 květin a 40 mušliček.

Přitiskl jsem uši k hlavě. Byl jsem z toho všeho frustrovaný, a ten pocit jsem nesnášel. Štípaly mě z toho v očích slzy, ačkoliv jsem brečet nechtěl. Naštvaně jsem si odfrkl a hrcnul si na zadek, abych jim jasně ukázal, jak se ohledně toho jejich postoje cítím. Překvapilo mě však, že otec byl někdy v životě alfou. Samozřejmě, že mě ihned napadlo, že bych se také mohl stát alfou. Jak by se na takový nápad asi tvářil Wylan? Nejspíš by spustil nějaký svůj chytrý proslov, a já bych jen přikyvoval, protože hádat jsem se nechtěl.
Samozřejmě, že jsem si vybral. Vybral jsem si svůj život, a netušil jsem, jak se z toho maléru Alastor dostal - ale tušil jsem, že kdybych byl na jeho místě já, nepřežil bych. A nepotkal bych Wylana, nedostal se do Asgaaru a vůbec - neměl bych nic, co mě dělalo šťastným. A já měl rád pocit štěstí. Zvykl jsem si na něj. Odignoroval jsem bratrovu uštěpačnou poznámku a trhnul pohledem k Saviorovi. "Já třeba nemám vlčata rád," stál jsem si hloupě za svým. Naštěstí jsem s jeho dalšími slovy souhlasil, a tak jsem se nejspíš hodně natěsno vyhnul hádce s dalším členem rodiny. "Já vím, že je rodina důležitá," zamručel jsem, ale pohledem jsem naznačoval, že rozhodně nemyslím jeho, Rowenu ani Alastora, ani mrtvou Lennie.
Začínal jsem pouštět jejich rozhovor jedním uchem dovnitř, druhým ven. Snažil jsem se zapamatovat si jen věci, které by mohli být důležité v budoucnosti - jestli mezi námi vůbec nějaká existovala. Chci jít domů, uvědomil jsem si. Když jsem na tyhle dva narazil poprvé, možná jsem trochu doufal, že by se něco mohlo změnit. Ale pomalu mi začínalo docházet, že ani po několika letech mi s nimi není dobře. Vlk, s kterým mi bylo dobře, už mne nejspíš musel hledat.
Z přemýšlení mě vytrhnul Alastorův křik. Stáhl jsem uši k hlavě, ale snažil jsem se stát alespoň trochu bojovně. To o sobeckém frackovi byla pravda, a tak jsem nic neříkal, jen cenil zuby v mlčenlivém nesouhlasu. Neustoupil jsem, když přišel blíž. Víc než strach se mě zmocnila bolest. Byli jsme bratři jak se patří, ale to bylo pryč. Zavrčel jsem. Byla to automatická reakce na slova, která mi nebyla příjemná, a přesto byla pravdivá. "Stojíš o mojí omluvu?" Vyprskl jsem a ironicky se zasmál. "Wow. Sorry že jsem to udělal. Jako bys nevěděl, jakej jsem byl," zakroutil jsem očima. Chtěl jsem říct něco jiného. Něco hezkého, něco, co by tohle všechno zachránilo - ale pusa jako by neposlouchala moji hlavu, jenom srdce, v kterým se čtyři roky střádal hněv, který byl připravený zaútočit na kohokoliv. Zalapal jsem po dechu, když mi hlavou projela ostrá bolest, ale po prvotním šoku jsem svou vlastní bolest potlačil. S pobavením jsem si uvědomil, jak nemožné je s Alastorem bojovat pomocí naší magie. On měl ale nepopíratelnou výhodu ve výšce a síle, takže jsem se ani nenadál a ležel jsem na zemi. Vyrazil se mi dech a magie přestala působit, což znamenalo, že jsem cítil, jak mi brní kosti a hoří mi v boku, který narazil do tvrdé země. Zasípal jsem a zamrkal, abych vyhnal slzy v očích. Neslyšel jsem, co nám říkal otec, viděl jsem jenom Alastorovi zuby a jeho přísahu smrti. Využil jsem toho náhlého malého zemětřesení a doufal, že to dostatečně bratra překvapilo, abych se stihl odkutálet dál od čekajícího sevření těch tesáků.

//délka vašich postů by měla být nelegální

1 | 33

Ani jeden z nich se nepokoušel Asgaar bránit. Já víc než tu smečku pomyslně bránil Wylana, ale přesto jsem měl pocit, že ten, kdo začne křičet, budu já. Trhnul jsem očima k otci a naštvaně si dupnul. "Copak k tomu nic neřekneš? Vždyť jsi byl v té smečce dýl než já!" Domáhal jsem se alespoň nějakého potvrzení, že jsem nepřišel do úplně jiné smečky než oni dva. Arcanusovi bylo tak 200, tak v čem byl u Alastora problém? Stejná alfa, stejní vlci. Nechápal jsem to. U otce mi do toho všeho alespoň seděla jeho povaha.
Někteří by měli? To zabolelo. Pohoršeně jsem stáhnul uši k hlavě a ocas mezi nohy. Už jsem pochopil, že se mnou měl Alastor problém - a chápal jsem také, proč. Přesto mě štvalo, jak to řešil. S otcem po boku se nejspíš ani jeden z nás nechtěl o té situaci bavit, ale mně přetékal pohárek trpělivosti. Nelíbilo se mi, když se se mnou takhle zacházelo. Neděl druhým to, co nechceš, aby dělali tobě, jaksi šlo tak trochu mimo mě. "Tak promiň, že se mám rád," zakroutil jsem očima na Saviorova slova. "Neviděl jsem vás roky. Kdybych si měl vybrat mezi sebou a vámi, voleb je jasná," pokrčil jsem rameny, "a sestra ta vlčata znala jen chvíli, ne? Mně to smysl dává." Samozřejmě, moje logika byla pokroucená. Otázkou bylo, jestli oni dva měli dost trpělivosti mi několikrát vysvětlit, proč byla špatná.
Otcovi se snad od bolesti trochu ulevilo. Nebo možná trochu moc, neb jeho otázka mě zaskočila. Kým jsem? Zamyslel jsem se, ale v hlavě jsem měl prázdno. Neměl jsem představu o tom, kým bych měl být nebo čím momentálně jsem. "Kappa," odpověděl jsem hloupě, ačkoliv jsem tušil, že to nebylo to, na co se Savior ptal. Pokrčením ramen jsem dal najevo, že vlastně nevím, jak na otázku odpovědět, a nebyl čas na ni dlouze vymýšlet odpověď.
Pozorně jsem poslouchal otcova slova, ačkoliv věnoval svou pozornost Alastorovi. Zasívala se mi do hlavy a probouzela k životu již dávno zapomenuté myšlenky a pocity. Nelíbilo se mi to, a nejradši bych jeho povídání nazval hloupostmi, ale nechtěl jsem si je oba poštvat proti sobě. Abych byl upřímný, neměl jsem moc šancí proti oběma. Měl jsem malou naději, že kdyby bratrovi přeplo, Savior by ho zastavil.
Překvapeně jsem zamrkal, když se Alastor pohnul. Myslí to vážně? Sledoval jsem tu jejich výměnu s nenávistí v srdci. Žárlil jsem - a nenáviděl jsem Ala za to, jak tohle všechno řeší. Já byl taky součástí rodiny. Nemohl mě odstřihnout jen proto, že jsem mu něco provedl. Nebo... ano? Zavrtěl jsem hlavou. "Nechceš se přestat chovat jako ublížený králík?" Zamručel jsem na něj a odfrkl si. "Jestli se mnou máš problém, řekni mi to do očí. Táta si to určitě rád vyslechne," řekl jsem rozhodně, což možná byla chyba, vzhledem k těm řečičkám o důležitosti rodiny, které Savior měl. Alespoň, že se chtěl vrátit do smečky. Měl jsem šanci si to u něho napravit.

1 | 26

Nejspíš jsem mohl být rád, že jsem se Alastorovu pohledu tak vyhýbal. Kdybych viděl, jak se na mě koukal, mohl bych políbit slibné budoucnosti bez provinilého pocitu sbohem. Otec do toho všeho zachrchlal, a já sebou poplašeně trhnul. To museli důchodci vydávat takové zvuky? Jemně jsem se zamračil, ale nijak to nekomentoval. Možná jsem vyspěl. Dokázal jsem usoudit, že není vhodná chvíle, ne?
Škubnul jsem sebou podruhé, když konečně z Alastora vyšlo víc než jedno slovo. Jen jsem nečekal, jakým stylem bude mluvit. Tedy, čekal - věděl jsem, že mě musí nenávidět za to, co jsem mu udělal. Ale nějaká naivní část mě si myslela, že to jen přeháním, a že to pořád bude to dvojče, s kterým jsme šli tlapku v tlapce. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že se kolem mě svět bortí, a lehce se přiklonil k Saviorovi, jako by mě mohl ochránit před vztekem, který z Alastora přímo vyzařoval. "Co bylo k nesnášení? Není to špatná smečka," vyštěkl jsem. Nepřišel jsem sem proto, abych se hádal, a projev náklonnosti smečce šel proti tomu Siriusovi, kterého ti dva znali, a přesto ze mě ta slova vypadla dřív, než jsem se stihl zarazit. Otec to měl lépe zmáknuté, ale měl jsem pocit, že dřív tu začnu křičet já než kdokoliv jiný.
Nevěděl jsem, na čí nenávistná slova mám odpovědět dřív, a najednou jsem si přál, aby tu se mnou byl Wylan nebo Mýval a vyřešili to všechno za mě. Byl jsem rád středem pozornosti, ale né takovéhle, protože co jsem na to měl sakra říct? "Neporovnávej mě s Rowenou," zasyčel jsem nakonec, k Saviorovi, protože Alastor na to měl vlastně právo. Konečně jsem k němu stočil svůj pohled. Už to nebylo jako koukat do zrcadla, a tušil jsem, že už to nikdy takové nebude. "Možná jí hrozilo nebezpečí. Možná si chtěla zachránit kožich. Nikdo nechce umřít," odfrkl jsem si a zavrtěl hlavou. Neměl jsem pro vlčata žádný cit, přesto jsem souhlasil s tím, že tenhle Rowenin kousek byl nechutný - ale potřeboval jsem ze sebe dostat frustraci, kterou mi Alastorovo nařknutí způsobilo.
Přitiskl jsem uši k hlavě, když otec zvýšil hlas. Měl jsem odmalička citlivý sluch, a z tohohle mi zvonilo z uší. Zase jsem si připadal jako to vlče, co pěkně dostává sežrat nějaký průser. "Bacha, ať tě neklepne," vyjelo ze mě, a nemělo to zlý návrh. Vážně jsem se toho jeho kašle obával, protože co bysme s Alastorem asi tak dělali, kdyby tady Savior zahučel do trávy a umřel? To asi jeden nemoh jen tak odejít. Zavrtěl jsem nad tou myšlenkou hlavou, i nad jeho slovy. "Nic o mně nevíš. Já už nejsem takový," odfrkl jsem si. "A Smrt nemám rád," dodal jsem uraženě. No, dobrá, možná jsem pořád byl takový.
Do rozhovoru mezi Saviorem a Alastorem jsem se nemísil, ale poslouchal jsem. Zdálo se, že Savior nejspíš někam odešel a pak se vrátil pro druhou šanci, nebo tak nějak, a můj bratr o tom nic nevěděl a byl naštvaný. Nebo něco takového. Bylo těžké se v tom vyznat, když jsem o jejich životě netušil zhola nic. Čas nás všechny proměnil, a mě jakbysmet. Zabolelo mě na hrudi, když jsem pozoroval otce, jak se sotva kymácí. S povzdechem jsem co nejvíce zmírnil jakoukoliv fyzickou bolest, kterou Savior v tu chvíli cítil, a s pokrčením ramen se zahleděl někam do dálky. "Takže se vrátíš do Asgaaru?" Prohodil jsem, aby řeč nestála, a taky abych tam jen tak nestál já. Seznámit Wylana s Rowenou bylo dost těžké. Seznamovat ho se Saviorem se zdálo jako noční můra. Ale mít nějakého dalšího spojence... to znělo fajn.

Ahoj,

vím, že v registraci je napsáno, že dvoubarevnost očí se schvaluje jen v případě slepoty, ale vždycky jsem tak nějak předpokládala, že se to vztahuje např. na modré a zelené oko. Jsou povolená dvoubarevná očka v rámci jedné magie? U Života je spektrum barev, např. u magie ohně se barvy pohybují od oranžové po rudou - co kdybych chtěla od začátku jedno oko oranžové a druhé rudé? Je to povolené?

1 | 25

Alastor nic neříkal, což mi nepřišlo ani moc překvapující. Navíc jsem byl rád, že ho můžu ignorovat, aniž by to vzneslo podezření. Pořád jsem se mu nedokázal podívat do očí - sotva jsem se dokázal koukat na něj aniž bych cítil duširvoucí vinu. Nenáviděl jsem tu emoci, a tak jsem byl nadevše spokojen, že jsem mohl veškerou svou pozornost věnovat otci. Ačkoliv ta spokojenost nebyla zrovna velká. Vždyť jsem ještě nedávno prohlašoval, že už ho stejně nikdy nechci vidět, a že už je beztak pod drnem. Možná mě k normálnímu chování nutilo právě to, že jsem tak docela nemohl uvěřit, že ho před sebou vidím.
Pokrčil jsem rameny. "Já přišel až po Alastorovi," uvedl jsem to na pravou míru a v mém hlase se odrážela podrážděnost. Nemohl jsem si pomoct. Považoval jsem své dvojče za mrtvé a najednou jsem se dozvěděl, že před chvílí odešel ze smečky, kam jsem se zrovna přidal. Nešlo mi nemít mu to za zlé, i když nejspíš bylo k pochopení, že se mě nesnažil najít. Vždyť to já jsem ho poslal na smrt. Byl jsem vděčný, když otec stočil konverzaci na Rowenu. Ušklíbl jsem se. "Neprávem? Zkus to říct jí, rád bych se pobavil." Pokrčil jsem nad tím rameny. "Nevím, jak nad ním," trhl jsem hlavou k Alastorovi, "ale mě uvítala s otevřenou náručí. Možná jí chyběl někdo normální," zauvažoval jsem a pokýval hlavou. Jo, to muselo být ono.
Savior se začal bavit s Alastorem o něčem, co jsem moc nechápal, a tak jsem to jedním uchem pouštěl dovnitř a jedním ven. Jen jsem se štípavě uchechtl nad tou poslední částí. Nedokázal jsem si představit, že bychom jako sourozenci mohli držet pokupě. Rowena byla zmije, já obětoval Alastora a Alastor... všechno schytal. Byla to tragédie už od narození.
Otcova bolest v hlase ani fakt, že matka je ztracená nebo mrtvá, mě nedonutily ani svěsit hlavu. Opět jsem pokrčil rameny. "Co už," odtušil jsem a pohlédl na Alastora, abych mu tím gestem předal prostor k vyjádření nebo breakdownu nebo k čemukoliv. Já už se s faktem, že své rodiče nikdy neuvidím, vypořádal. Savior byla jen malá chybka v systému.

VLA 4/5 | 24

Výraz na obličeji mi na moment škubl do úsměvu, ale rychle jsem si ho z tváře smazal a tvářil se tak, jako vždycky - nad věcí, jako by všechno, co se dělo, bylo hluboko pod mou úroveň. Bylo podivně jednoduché takovou přetvářku nasadit, protože mi přišlo, že se bavím s duchy minulosti. Měl jsem pocit, že kdybych si pomyslel, že Saviorovi vyroste strom na hlavě, tak se tak stane. Nedokázal jsem pochopit - anebo jsem si jen nedokázal přiznat - co se to děje. Naposledy jsme se takhle pospolu viděli když jsme s Alastorem byli ještě vlčata. Podle Saviora jsem možná neměl věk na to, aby mě kleplo, ale přesvědčený jsem o tom nebyl.
"Stále?" Natočil jsem hlavu do strany, a až poté jsem si vzpomněl na Arcanusova slova o tom, jak můj bratru zrovna z Asgaaru odešel. Podíval jsem se na něj, ačkoliv se mi očka stočila spíše k jeho tlapkám. Bylo mi proti srsti dívat so mu do očí po tom, co jsem mu provedl. Zahnal jsem myšlenky na ten den někam jinam a donutil se podívat se opět na Saviora. "Já jsem členem Asgaaru. I Rowena," podotkl jsem, a už už jsem měl na jazyku všechny možné drby a teorie, které jsem ohledně její existence měl, ale i já jsem dokázal pochopit, že se to momentálně nehodilo. Přesto jsem si neodpustil poznámku směrem k mému dvojčeti, které už tak docela dvojčetem nebylo. "Chybíš tam už jenom ty." Měl jsem mu nepochopitelně za zlé, že ze smečky odešel snad vteřiny předtím, než jsem se tam objevil. Vidět ho znamenala alespoň kapka naděje, že mi to všechno odpustí. Ne, že bych něčí odpuštění potřeboval. Ale... hm.
Roweny nepřítomnost mě tolik netankovala, neboť jsem jí naposledy viděl před pár týdny a úspěšně ji rozbrečel. Její výčitky by pro mě byly hřebíčkem do rakve. Jeden další vlk mi tu ale scházel, a moje pozornost se opět přesunula k Saviorovi. "Lennie?"

VLA 3/5 | 23

//Esíčka

Mýval mi seskočila ze zad a znovu utekla. Nechápal jsem to - tentokrát jsem neřekl nic urážlivého a přesto se běžela schovat. Protočil jsem očima nad nevyvážeností jejích nálad a pokračoval v cestě sám. Stromy Asgaaru už se tyčily na obzoru a já zvesela pohazoval ocasem nad myšlenkou, že brzy zase uvidím Wylana.
Jenže si se mnou život rád pohrával a do cesty mi přihodil poslední překážku. Málem jsem zakopl o vlastní tlapky, jak rychle jsem se snažil zastavit, když jsem je uviděl. Savior a Alastor, v celé své kráse. Koukali na sebe jako kdyby každý viděl ducha, a přesně tak jsem se vlastně cítil i já. Cítil jsem se podivně lehký, jako bych nic nevážil. I když to možná bylo jen znamení, že bych si měl sednout, nebo to se mnou švihne. A tak jsem to udělal - hrcnul jsem si do trávy a vykulenými očky těkal z jednoho na druhého. Jednoho jsem až do příchodu do Asgaaru považoval za mrtvého a toho druhého vlastně taky, ačkoliv to nebyla ověřená informace, pouze odhad. Vždyť mu musí být snad už padesát. Ale Savior staře nevypadal - alespoň ne tak moc, jak by měl. Unaveně životem, možná. Nechápal jsem to a zároveň jsem se chtěl zeptat, jak to dělá, a že to chci taky. Každopádně jsem víc než cokoliv jiného cítil křivdu, ale odhadoval jsem, že to samé cítí Alastor vůči mně - a tak jsem nic neříkal. Skoro. "No mě klepne."

VLA 2/5 | 22

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Všechno tohle už jsem znal. Zaplnil mě podivný pocit nostalgie. Ještě před pár měsíci jsem přes všechno své přesvědčení byl jen nikdo, nebyl jsem nikde, neznal jsem nikoho. A pak mi do života přišel Wylan a najednou mi přišlo, že znám každý kout téhle země a nikdo mi není tak úplně cizí. Možná to bylo tím životem ve smečce. "A nebo se z tebe stává slabota." Překvapeně jsem trhnul hlavou k Mýval, která se odmítla namočit a raději zanechala svého trucování, aby mi mohla vylézt na záda. Nespokojeně jsem zabručel, protože i bez ní mi bylo neuvěřitelné horko, ale nijak jsem to nekomentoval. Byl jsem rád, že je zase se mnou a neschovává se. "Tam bych nešla," oznámila mi najednou, když jsem nasměroval svůj krok k louce. "Jo? Máš tam snad naštvaný příbuzný?" Uchechtl jsem se, a možná kdybych viděl její pohled, tak se vážně otočím.

//Tulipánová louka

VLA 1/5 | 21

Zatímco jsem čekal na odpověď, ztrácel jsem se ve svých vlastních myšlenkách. Mýval někam odběhla, takže jsem ztratil svou permanentní zátěž na zádech, a chyběla mi. Stejně, jako mi chyběl Wylan. Měl bych se vrátit do Asgaaru. Určitě už tam je a vyšiluje, proč tam nejsem já, napadlo mě. Úplně jsem zapomněl na to, že jsme se tam měli sejít, a tak jsem po vlčici hodil omluvný výraz a pokrčil rameny. "Sorry, ale zrovna jsem si vzpomněl, že vlastně žádnou společnost nehledám," oznámil jsem, "ciao, zlato," mrknul jsem na ni a otočil se, abych zmizel mezi keříky a propletenými kořeny tam, odkud jsem sem přišel. Dle šustění, které mě doprovázelo, jsem poznal, že Mýval nakonec tak daleko neodešla, a spokojeně jsem se usmál.

//Esíčka přes Hadí ocas

VLA 1/5 | 20

Vydal jsem ze sebe lhostejné "hmm," a pořádně si ji prohlédl, když už jí neskrývaly keříky. Byla flekatá, s jakousi ozdobou na tlapce, která mi připomněla mojí vlastní ozdobu. Ještě pořád mě uši bolely od toho, jak mi je Mýval propíchla. Věnoval jsem jí krátký naštvaný pohled a obrátil svou pozornost zpět k neznámé.
Překvapeně jsem máchl ocasem, ale její úsměv a řeč těla mi prozradil, že to nemyslela vážně - nebo se minimálně nechystala svá slova naplnit. "Já jsem nedotknutelný," zazubil jsem se zase zpátky. Po tak dlouhém cestování s Wylanem a jeho vlastním strážcem jsem zapomněl, jak podivné je mít mluvící zvířátko u sebe - a vlčice se na něj právem zeptala. "Protože Sirius je blbeček a jeho sociální dovednosti odumřely společně s jeho mozkem přibližně před... čtyřmi lety," uchechtla se Mýval sama pro sebe a já jen zakroutil očima. Byli mi 4, takže mi bylo jasné, že tím naráží na mou bezmozkovatost už od narození. Bez zaváhání jsem zaskočil z větve dolů, až mýval z mých zad vyletěl někam do křoví. Spokojeně jsem se na vlčici usmál. Nevypadalo to, že bychom se do sebe měli pustit, takže jsem od předešlé konverzace opustil a odpověděl jí na otázku sám. "Mýval je můj lesní strážce, nebo něco takovýho. Ale nejspíš si to jenom vymyslela, aby už nikdy nemusela udělat jediný krok vpřed. A jakmile není po jejím, začne prskat." Pokrčil jsem rameny. Vlastně mi v tom byla docela podobná. Huh.
Zblízka jsem zjistil, že vlčice má dvoubarevné oči. Tím se u mě zapsala na seznam na cestě k zajímavosti a rozhodl jsem se, že je hodná mojí společnosti. "Jsem Sirius, jaks mohla slyšet. Můžu ti říkat jinak než vlčice?" Natočil jsem hlavu do strany.

VLA 1/5 - 18

Zatímco do mě Mýval jela, ten někdo, o kom předtím mluvila, se ukázal. Stála sice dost daleko, ale odhadoval jsem, že se kouká na nás. Snadno jsem zapomínal, že mluvící mýval nebyla úplně normální věc - a rozhodně ne mluvící mýval, který se nebál zůstat v přítomnosti vlka. Ze shora se to těžko identifikovalo, ale měl jsem pocit, že kdybychom se postavili tváří v tvář, výškově bychom se vyrovnali. To se mi zamlouvalo, neboť poslední dobou jsem se neustále setkával s někým, kdo byl vyšší než já, ať už to bylo o dvě hlavy nebo o pár chloupků.
Pozoroval jsem ji už moc dlouho. Ušklíbl jsem se a uvolněně přehazoval ocas ze strany na stranu. "Víš, že tě jde vidět, že jo?" Mýval zpozorněla a přestala mi vyčítat všechno možné, když jí došlo, že nemluvím k ní. Polekaně se otočila a následně se pomalu teleportovala ze země na můj hřbet. Strašpytle. Dostalo se mi malého štípnutí, které jsem ignoroval, abych se mohl soustředit na vlčici. "Pojď blíž. Já ti neublížim," zazubil jsem se. Mluvil jsem pravdu, ačkoliv moje představa o neubližování nejspíš byla jiná. Občas mi to prostě s těmi slovy ujelo, okey?