Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Sarumenská smečka 8/8

//Teleportačním lístkem z Magického palouku

Zalapal jsem po dechu. To nebylo poprvé, co se mi to stalo, ale rozhodně bych byl rád, kdyby to bylo naposledy. "Mýval?" V panice jsem se začal otáčet kolem sebe, ale nikde tu nebyla. Nejspíš se na ni teleportace nevztahovala. Sakra. Doufal jsem, že v sobě má nějaké kouzlo, díky kterému si ke mně najde cestu. Protože jinak jí čekal značný kousek Gallirei, který musela projít, aby mě našla.
Já každopádně žil no stress life, a tak jsem se z toho všeho brzy vzpamatoval a pokrčil rameny. Říkal jsem, že najdu ještě jednu smečku a končím - a matička Galilea mě nejspíš vyslyšela, protože jsem se ocitl před mohutnými stromy. Stačilo mi jedno zavětření aby mi došlo, že se zde nachází smečka. Nejspíš už byla hodně zajetá a stará, protože na rozdíl od ní, Asgaaru, Borůvky a Mechu byly ty ostatní smečky takové vysláblé.
Tím jsem zakončil svou cestu zjišťování, kde se nachází smečky. Ty tři předchozí vyjmenované byly jasné, v jedné jsem žil, v druhé jsem kdysi žil a ta třetí byla mezi nima. Novinkou pro mě byl ten Cedrový háj, a překvapením byl i Ageron. Do smečky v Bukovém lese jsem věděl, že chodit nemám, a jen opodál byla ta mezi hezkými vrbami. No a tady jsme měli... no, nevěděl jsem jak se jmenuje, ale rozhodně tu byla, na jih od Asgaaru. "Tak, a je hotovo," zazubil jsem se a spokojeně se vydal dál, tentokrát bez teleportace, o kterou jsem stejně nestál.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Vrbová smečka 7/8

//Sekvojový les

A tak jsme došli na další místo. Už mě začínaly bolet tlapky, a tak ačkoliv jsem měl chuť zajít se podívat k moři, rozhodl jsem se to nechat na jindy. Místo toho jsem pokračoval po palouku a začal to směřovat na jih. "Asi to vzdám, pískle. Už mě bolej tlapky a chci se vrátit domů," zaúpěl jsem. "Wow. Koho by napadlo že projít tolik území zabere čas a budou tě z toho bolet tlapky?" Ušklíbla se. Nenáviděl jsem jí za to, že má pravdu, a nespokojeně jsem si odfrkl.
Tolik jsem si stěžoval a ani to nebylo potřeba. Zmateně jsem se zarazil, když jsem chtěl vejít do lesa, ale Mýval mě hryzla do zátylku. "Au! Hej! Za co?" "Za to, že nedáváš pozor, ty pitomče. Vždyť je tam smečka!" Smečka? Vyvalil jsem oči a zavětřil. Nojo! Vážně tam byla, mezi vrbami. To byl krásný pohled. Páni, tady se musí žít fajn. Tepleji než na severu, nádherné vrby. Ale nic moc pro mě, v létě tu musel být fakt pařák.
"Takže to máme Asgaar a Borůvku, Mechovou smečku, tu smečku v Cedrovém lese a pak nad ní Ageron, tu nebezpečnou smečku mezi buky... a tuhle Vrbovou. Zkusíme najít ještě jednu a končím," zaúpěl jsem. Vážně mě bolely tlapky!
Ale když jsem udělal krok vpřed, udělalo to jenom lup a byl jsem pryč.

//Teleportační systém Gallirei (teleportační lístek) na Kopretinovou louku

//Ranský les přes Mahtaë (jih)

Každá smečka měla nejspíš jinou pověst, a stačilo mi pár minut pobytu vedle té Bukové a bylo mi jasné, jakou pověst má právě ona. Stačilo mi znát jednoho jejího obyvatele. Tak tam se teda rozhodně nepodívám. Mýval byla úplně jako na trní, dokonce už se ani nevozila. Pobíhala pár metrů přede mnou a větřila, jako by za každým rohem mohlo být nebezpečí. "Hele, když se něco objeví, tak prostě budem rychle zdrhat," navrhl jsem, ale ona mlčela a dál zkoumala. Zakroutil jsem očima. Šest smeček, to už je slušný číslo. A to jsem ještě neprošel jih, abych se ujistil, že jsem je opravdu našel všechny.
"Hm, asi máš pravdu. Nic nám už nehrozí," rozhodla se najednou Mýval. Překvapeně jsem na ní zamrkal, ale pak jsem pochopil. Šlápla si do bahna. Znechuceně si tlapku otřela do trávy a pak mi rychle vyšplhala na břeh, aby si náhodou nepošpinila kožíšek ještě víc. Uchechtl jsem se, ale byl jsem takhle spokojenější a pokračoval kupředu.

//Magický palouk

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Buková smečka 6/8

//Čáryles přes Márylouku

Výhodou lesního strážce nebyl jen kamarád do kapsy. Mýval byla moje oči a uši když jsem nedával pozor. Myslel jsem si, že tvrdě spí, ale najednou se ozval rozespalý hlásek, který patřil právě jí. "Dávej si pozor. Cítím nebezpečí," zavrčela. Tak nebezpečí? Trochu jsem zpomalil a našlapoval opatrně, kdyby se náhodou země pode mnou rozhodla propadnout. "Půjdeš to očíhnout?" Mýval zaváhala, což jsem neviděl často. Občas si sice stěžovala, že musí všechno dělat, ale tentokrát jsem na ní viděl, že se o sebe bojí. "Nemusíš," uklidnil jsem jí. "Jsem tvůj lesní strážce. Měla bych," odpověděla, a s tím z mých zad seskočila a rozeběhla se vpřed. Nervózně jsem za ní pohlédl, ale nechal jsem ji jít.
Netušil jsem, jestli bych měl spíše čekat nebo se vydat za ní, ale rozhodl jsem se pro možnost číslo dvě. Nebyl jsem zrovna nejchytřejší, jasně? Naštěstí jsem na nikoho po cestě nenarazil. Zarazil mě až můj nejodvážnější lesní strážce, Mýval, která stála před bukovými stromy a vrtěla hlavou. "Sem ne. Cítím samou krev a strach," zachmuřila se a rychle pelášila ke mně. Přistoupil jsem trochu blíž ke stromům a zavětřil. Ano, byla tu smečka, a opravdu se mi zdálo, že cítím zaschlou krev. A co víc- "Proboha," vydechl jsem. Pamatoval jsem si ten puch. Byla to ta vlčice, co odtáhla mého bratra a nezabila ho. Mýval mi zatahala za ucho. "Další smečku máš. V Bukovém lese. Radši jdeme," zavelela, a já jí bez problému poslechl.
Takže další smečka byla na jih od té Cedrové, a nacházela se mezi buky.

//Sekvojový les přes Mahtaë (jih)

//Ostružinová louka přes Přímořské pláně

Neměl jsem tušení, kam šlapu. Na těchto místech jsem snad nikdy nebyl. Prošel jsem Gallireu skrz naskrz, ale to se týkalo hlavně jejího středu, severu, jihu a tak. Tohle byl nejspíš úplný západ, vzhledem k tomu, že slunce vycházelo na druhé straně. Šel jsem kupředu ale pozoroval jsem moře po své pravici. Bylo nádherné. Tolik vody jsem v životě neviděl. Třpytilo se, a to na něj ani nesvítilo žádné sluníčko. Úplně mě k sobě volalo, ale moc dobře jsem věděl, že v moři číhá bůh ví co. A tak jsem pokračoval, zatímco Mýval na mých zádech to konečně zabalila a nyní pochrupkovala. V tlapkách držela srst na mém krku, aby nespadla, a občas mě to pěkně zatahalo, ale byl jsem rád, že konečně na chvíli zmlkla. Konečně jsme opustily vysokou trávu a znovu vešli do jakéhosi lesa. Nebyl ničím zvláštní, ani tu nesídlila žádná smečka, a tak jsem se ani nezastavoval. Dříve nebo později se musela objevit nějaká další smečka. Přece jich nebylo jenom šest?

//Ranský les přes Márylouku

//Dlouhá řeka přes Sráz

Mýval na mých zádech téměř usínala, ale nepřestávala štěbetat. Už mi to trochu lezlo na maják, ale po tom, co mi zjistila informace o Ageronu, jsem se rozhodl jí prostě nechat. "Kdyby náhodou nechtěl přejít dobrovolně, tak ho v noci přepadnem, já mu vyškrábu oči a ty ho dovedeš do toho nového lesa a budeš mu celý zbytek života namlouvat, že je pořád v Asgaaru," zachechtala se. Odfrkl jsem si a pobaveně zavrtěl hlavou. "Skvělý nápad, ale asi nechci přistupovat na takhle drastický nápady, když je to můj druh," pousmál jsem se, "prostě mu to navrhnu a uvidíme. Možná ještě předtím skočil za Crowleym na pokec, abych se ujistil, že neodejdem z Asgaaru a nebudem mít kde přenocovat," zauvažoval jsem. Cesta nás mezitím vedla přes jakýsi sráz, a co jsem okem dohlédl mě čekaly jen pláně a louky a tak. Ranní rosa mi zmáčela srst na břichu a byla mi trochu zima, ale byl jsem odhodlaný svou misi dokončit. Za Keziah!

//Čáryles přes Přímořské pláně

//Severní galtavar přes Armanské hory

Pokračoval jsem podél hor blíže k moři, kde jsem nikdy nebyl. Takže Ageronská smečka, huh? Přemítal jsem. Crowley i Sinéad byli super. Netušil jsem, kdo další tam je, ale kdyby to byla Rowena a ten její nabíječ, tak bych to rozhodně věděl. Ani Parsifal tam nebyl. Ageron, Ageron. Byl to super les, alespoň z toho, co jsem si pamatoval. Koneckonců jsme ze smečky odešli v podstatě na truc, kvůli otcovi. Otec. Nakrčil jsem čenich. On, Alastor, Parsifal, Rowena, zelenoocasý. To bylo víc než dost vlků co mi lezli na nervy. A co to říkala Mýval o těch vlčatech? N-i-k-d-y. "Myslíš, že by se Wylanovi v Ageronu líbilo? Je to dost na severu," poznamenal jsem. "Ty bys tam chtěl jít?" Zněla překvapeně. Pokrčil jsem rameny, jenom jsem uvažoval, ale byla to hezká představa. Musel jsem se ušklíbnout nad vzpomínkou, jak jsem nechal Crowleyho si do Roweny kopnout. To byl stoprocentně pakt přátelství.

//Ostružinová louka přes Sráz

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Ageronská smečka 5/8

//VVJ

"No a tak jsem mu řekla, že jestli si myslí, že mi může krást z úkrytu, tak je teda na omylu!" Už zase brebentila. Trochu jsem si povzdychl a zavrtěl hlavou. "Já stejně nechápu, proč si děláš zásoby na zimu. Vždyť všude cestuješ se mnou a já ti někde jídlo vždycky najdu," upozornil jsem jí, a ona mě jen plácla na čelo. "Hej!" "Jde o princip! To byl můj úkryt a on z něj kradl! Určitě měl špinavé tlapky!" Stěžovala si dál a dál, až mi z toho zvuku bzučelo v hlavě.
Přešli jsme Galtavar a já se rozhodl pokračovat přes bývalý domov někam dál. Jenže to se mi také nepovedlo. Měli byste vidět můj výraz překvapení, když jsem z Ageronského lesa cítil... smečku. "Ale to není možné," zamumlal jsem, a když mi Mýval věnovala nechápavý pohled, vysvětlil jsem jí to. "Tady jsem se narodil, v Ragarské smečce. Patřil nám i tenhle les, ale... smečka už se dávno rozpadla. Tohle musí být jiná." Trochu jsem se odvážil nahlédnout mezi stromy, ale nikoho jsem neviděl. "Mýval, mohla bys..." Pochopila to dřív než jsem to dořekl a vběhla dovnitř.
Zatímco jsem vyčkával, v hlavě jsem si to všechno zmapoval. Takže Asgaarská smečka a Borůvková smečka byli centrum všeho, vedle sebe. Na sever od nich se nacházela Mechová smečka, kousek od toho velkého jezera. Na druhé straně té vodní plochy byla smečka mezi cedrovými stromy, a jen kousek na sever od ní se nacházela smečka v Ageronu.
Překvapeně jsem sebou trhnul, když Mýval vyletěla zpoza stromů a kvílela. "Tady jsou všichni! Všichni co chybí v Asgaaru!" Huh? "Ten... ten vlk s lebkou!" "Crowley." "Jo! A pak ta, um, vlčice nahnědlá!" "Uh... Zurri?" Zavrtěla hlavou. "Sinéad." "Jojojo! A ještě nějaký který neznáme, ale jeden pach určitě dřív patřil Asgaaru, na to já mám frňák!" Zazubil jsem se. "Jsi prostě úžasná, Mýval. Takže smečka v Ageronu, jo? S Crowleym? Ten byl moc fajn. Asi si sem pak uděláme výlet, co říkáš?" Navrhl jsem jí, a ona jen horlivě přikývla a znovu mi vylezla na záda. No, cesta nikdy nekončila.

//Dlouhá řeka přes Armanské hory

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Cedrová smečka 4/8

//Východní hvozd

Mýval se rozhodla znovu trucovat za to, že jsem jí tak umlčel. Rozhodl jsem se to prozatím ignorovat a užívat si chvíle ticha. Bylo ráno, ranní rosa a námraza. Zima mi trochu hlodala kosti, ale nebylo to nic hrozného a rozhodně nás čekaly horší časy - naopak, cítil jsem se skvěle. Studený vzduch mě pálil na plicích a já se cítil... svobodně.
Kráčel jsem okolo jezera, na kterém poletovali poslední brouci a to všechno. Zahlédla mě nějaká labuť a já se jí raději vyhnul obloukem, aby se náhodou nerozhodla, že jsem nebezpečí číslo jedna. O žádnou labuť jsem zájem neměl, ačkoliv už jsem začínal mít hlad. Zase jsem zapomněl na Wylana! Zaúpěl jsem. Ale na druhou stranu... Už jsem se ocitl u tří smeček, tak proč nenajít i ty další? Z toho, co jsem slyšel, jich tu bylo fakt hodně, takže dříve nebo později jsem musel na nějakou narazit.
A měl jsem pravdu. Tento Cedrový les byl nejspíš čerstvě označkovaný, úplně na mě křičel, abych se držel dál. Byl na druhé straně jezera od hvozdu, pravděpodobně napříč Galtavarem od Borůvkové smečky. Takže docela blízko, mhm. Zamžoural jsem na stromy očima, abych je varoval, ať se ani nezkusej přiblížit k Asgaaru! Vyplázl jsem jazyk a zaprskal, a pak rychle les obešel, abych neměl žádné problémy.

//Severní Galtavar

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Mechová smečka 3/8

//Vyhlídka přes Zrcadlové hory

Špatná strana Vyhlídky mě vyprdla v horách, kde jsem rozhodně nechtěl zůstat. Ne, když jsem měl na zádech několik kilo mývala, a tak jsem pokračoval dál po co nejjednodušší cestě, dokud nás hory nevyprdly ve hvozdu. Mýval mi cosi štěbetala do ucha a mně už z toho začínalo tikat v oku.
"...a tak mu říkám, ne, jenom proto, že jsem ten úkryt nechala prázdný, si tam nemůžeš udělat pelech! Ale ten mýval se jenom naježil a začal mi hrozně nadávat, jakože, tos ještě nikdy neviděl. Podezřívala jsem ho ze vztekliny, a tak jsem čapla nejbližší klacek a pořádně ho tím ťukla do hlavy. On se tak jako zarazil, ale pak mi řek, slečinko, vy asi nevíte s kým máte tu čest! Myslíš si, že ti patří svět, ty zas-" "To by stačilo ne? Chápu pointu příběhu," zaúpěl jsem, a ona si odfrkla. "Pche. Nemáš žádnej cit pro vyprávění!" Zakroutil jsem očima. Hlavně, že už přestala.
Za celou tu dobu jsme došli téměř na konec. Zastavil mě pach smečky - Mechové smečky. Stál jsem na samém kraji Mechového lesíka, který kdysi také býval mým domovem. Povzdychl jsem si. Možná bych se měl jít omluvit? Nah. Zavrtěl jsem hlavou. Já a komunikace, to nešlo do sebe. Alespoň, že tu ten lesík stále byl, na stejném místě jako před lety. Bylo to uklidňující, že ať už se měnilo cokoliv, místa tu zůstávala stále stejná. Jen stromy vypadaly větší. Pousmál jsem se a pokračoval dál.

//VVJ

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Borůvková smečka (2/8)

Mýval se dlouho nevracela a já se začínal nudit. Možná se s Wylanem zakecala? Zauvažoval jsem a s pokrčením ramen se tedy nakonec také vydal dolů z kopce. Byla to trochu složitější cesta než do kopce. Mokré listy mi pod tlapkami klouzaly a málem jsem několikrát spadl na čenich. Proklínám podzim! Zavrčel jsem. Kdyby Mýval dělala, co měla, kdyby se nikde nezdržovala, tak bych tady nemusel ze sebe dělat klauna! Ta jedna proradná, špinavá, rozcuchaná lesní krys-
"Není tam. Ale jsou tam vlčata, cítila jsem je," pískl hlásek a já polekaně uskočil do strany, až mi to znovu podklouzla. Mýval se ušklíbla a vylezla mi po přední tlapce až na hřbet, kde měla svoje místečko. "Vlčata? A to jako čí?" Střihl jsem ušima. "To nevím, tak dlouho jsem to nezkoumala. Každopádně docela dost pachů v lese chybí. Možná v naší nepřítomnosti vyhořeli? Typické." "Typické," odsouhlasili jsme to v jednom hlase a já se vesele zazubil. No dobrá, možná to nebyla krysa.
Zavrtěla se na mých zádech a ohlédla se k Borůvkové smečce na druhé straně propadliny. "Hele, ty se chystáš deportovat se do Borůvky? Já jen, že Asgaar je na druhý straně?" Zarazil jsem se. Cože? Néééé. Zmateně jsem se rozhlédl na všechny strany, a jasně. Málem jsem vešel přímo mezi opadané borůvkové keře. "No mě klepne," zaúpěl jsem. Musel jsem se tak soustředit na cestu, že jsem někde špatně zabočil.
Alespoň jsem si ale ujasnil, že ten les vedle nás je vážně ten Borůvkový. Jejich vůně se nedala s ničím splést ani takhle v zimě. Nakoukl jsem mezi první stromy, ale nikoho jsem neviděl a nechtěl jsem otravovat, a tak jsem zase hodil zpátečku. "No, tak aspoň víš, kde bydlí Keziah," odtušil jsem jako by nic a šel dál.

//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

1. Podívat se k územím malých i velkých smeček (ne přímo na ně) a zjistit jejich polohu

Asgaarská smečka (1/8)

//Zarostlý les

Vyběhl jsem na Vyhlídku v rekordním čase. Jakože, vážně. Pomalu jsem zapomněl, že běžím do kopce, až na vrcholu mě tak pálily svaly a plíce, že jsem se svalil do trávy a sípal jako mrtvý před udušením. Chudák Keziah, úplně jsem od ní utekl, ale musel jsem se vrátit k Wylanovi. Co když už na mě v lese nečeká? Polekal jsem se.
Samozřejmě už jsem věděl, kde se Asgaarský hvozd nachází. Zvedl jsem se - s dlouhým zaúpěním - a nahlédl jsem přes okraj a nejdřív se můj zrak stočil k Borůvce, ale rychle mi došlo, na jaké straně propadliny se nachází můj domov. Stále tam stál, v plné své kráse, mohutné stromy zabírající velkou část území. Zavrtěl jsem ocasem. Pořád tu je. Alespoň něco vás v životě neopustí.
Pohlédl jsem na mývala, který prohledával trávu a spadané listí pro něco k snědku. "Ty, Mýval... Nechtěla by ses seběhnout dolů podívat, jestli tam máme Wylana?" zeptal jsem se s roztomilým úsměvem. Ona mě zpražila pohledem tak ledovým, že jsem se jí na chvíli bál. "Zase pro tebe mám něco dělat?" Huh? Nebyl jsem si jistý, jestli pro mě vůbec něco kdy udělala. "Ano, prosíííím," zazubil jsem se. Asi cítila jakousi povinnost jakožto můj lesní strážce, protože zaprskala nějakou urážku a rozeběhla se z kopce dolů.

7. Povyprávět nějakému vlčeti/adolescentovi/vlkovi co o magiích neví, jaké to je žít s vrozenou magií, kterou normálně vlci nemají v alespoň 2 postech

Nevěděla, nevadí. Tak to bylo jasné, že až budu chtít vlastní, budu muset za Smrtí i za Životem. Hrdě jsem se napřímil. "Já je budu mít taky. A ještě větší!" Rozhodl jsem se teď a tady a pokyvoval hlavou - to byl ten nejlepší nápad, který jsem kdy dostal.
Vyprávěl jsem jí o tom, jak těžký je život, když máte jako vrozenou magii něco, co se jen tak nevidí. A ona pokládala správné otázky. Zamyslel jsem se. "No, občas je to sranda," odpověděl jsem popravdě a zazubil se. "Teda, ale teď si na to kápla. Není cool být tak moc cool jako já, pak nikdo tvoji magii nemá a je to takovej samotářskej život, ale jo, je to sranda!" Zavrtěl jsem ocasem. "Je fakt, že kdykoliv jsem magii bolesti použil, ten přede mnou pak byl pořádně zmatený. To byla švanda. Některý vlci ani nevědí, že tahle magie existuje! Ale užil jsem si toho s ní dost, fakt že jo. Nakonec to asi nebylo tak špatný, a teď je to vlastně dost dobrý," zauvažoval jsem, "a naštěstí Wylanovi moje magie nikdy nevadila," dokončil jsem svůj monolog.
Sakra. Kylan. Úplně jsem zapomněl, že jsme se na začátku léta měli sejít v Asgaaru. A on byl podzim! Poplašeně jsem se rozhlédl kolem sebe a nakonec s vykulenýma očima pohlédl na Keziah. "Panebože. Já musím jít, nebo na mě můj týpek zapomene," vyhrkl jsem. Nedočkavostí jsem poskakoval na místě. "Obejdi ty smečky, pak mi řekneš, kde všechny jsou!" Poradil jsem jí, a to už jsem utíkal lesem zpět do Asgaaru. Wylaneeeee!

//Vyhlídka

It was a chilly day, and all I wanted to do was to stay inside. Raccoon, on the other hand, had other plans. She kept on jumping around me, scratching me, tugging at my ears, anything to get me up from the ground I was so comfortably laying on. I growled in her direction and just huffed and turned around, hoping that she might change her mind and leave me alone. Oh boy, was I being naive. She let out a weird screech, and too late I realized it was a war scream. She lunged at me and dug her pointy teeth into my tail. I screamed too, but it was no war scream. More like a, oh my god, there is a raccoon stuck to my tail, kind of scream. It was very manly, though, just trust me.
Anyways, so she was just there, hanging on to my tail while I lunged to my feet and started running around the den. "Let go! Let go of meeee!" I yelled, but she was my forest protector. Meaning... well, she was basically me but smaller, and much crankier. All she did was laugh at her antics, and she just kept on hanging. "Alright now, if you want to play like this..." I smirked, the pain forgotten, and sat down abruptly, which made her slam the ground along with my tail. Sorry not sorry. She squealed unhappily and crawled into the corner like a hurt animal, which... she in fact was. I frowned. "Are you serious? You were hurting me, and now you're going to sulk?" I scoffed. She sniffled. I shut up.
I walked up to her and sighed. "Okay, okay. You got me. Wanna go out and see what's up with the world?" I offered, knowing it would make her happy. And it did. She didn't even say anything, just crawled up my foot to my back and gripped the fur on my neck. I was convinced I have bald spots from that, so I tried to shake her off, but she refused to let go. Oh well. Guess women rule the world, and, well, me. "Off to new adventures!" I grinned, and she nodded, urging me on by pointing. Females these days.

(Prosím prosím oblázky )

Nastal oficiální konec léta. Alespoň jsem to předpokládal, vzhledem k tomu, že les kolem mě hrál všemi možnými odstíny rudé a zlaté, ačkoliv spousta listí už bylo na zemi. I to byl krásný pohled. Dělalo mi to radost, to, že léto už skončilo. Očividně jsem nebyl na vysoké teploty stavěný, kožich jsem měl pořádně hustý a byl jsem vybavený spíše do zimy v nějakých horách. Chladila mě jen myšlenka na zimu - a ta nyní byla blíž než kdy dřív.
Vláčel jsem se tedy lesíkem aniž bych měl nějaký cíl. Líbilo se mi takhle cestovat, bez plánu, bez cíle, sám. Měl jsem rád společnost, o tom žádná, ale občas si každý potřeboval odpočinout od ruchu každodenního života. A já přesně do tohoto bodu došel. Loudal jsem se jak nejpomaleji jsem to dovedl a užíval si pohled na podzimní les. Stačilo přežít jen těch pár dalších měsíců a čekala na mě líbezná zima, plná sněhu a... no, sněhu. Určitě na zimě bylo něco víc než jen sníh, ale já měl na mysli jen to, jak příjemně chladí, a jak mi konečně nebude horko. Ovšem, na létu také něco bylo - bouřky, které jsem naprosto miloval. Lijáky, které mě taky dokázaly schladit. To se ale nedalo srovnávat právě se sněhem.
Moc jsem předbíhal. Lijáky byly už dávno za mnou a zima teprve přede mnou, zapomněl jsem se soustředit na to, co bylo v přítomnosti. Idylka, řekl bych. Chlad, ale ne příliš kousavý, a teploučko, ale ne to, kdy jsem měl pocit, že se snad rozteču. Uklidňoval mě jemný vánek a zvuk padajícího listí, který se nesl lesem. Musel jsem uznat, že i podzim má něco do sebe.